Pepa Zimovčák na trati Giro d’Italia v roce 2006

Už je to dlouhých šestnáct let, co mne oslovil tehdejší tým velocipedisty Josefa Zimovčáka, abych se stala součástí jejich výpravy a dělala PR tomuto borci z Veselí nad Moravou, který trať Gira zdolávala před závodním pelotonem vždy s jednodenním předstihem. Po dlouhých šestnácti letech zde zveřejňuji kolekci fotografií nejlepších snímků, na kterých je znovu a znovu Josef Zimovčák na svém kostitřasu. Pokud by se někdo divil, že je všude Pepa, tak se nedivte, protože ten mne tehdy „najal“, abych mu dělala reklamu ve všech možných novinách… Níže proto zveřejním i texty, které jsem tehdy napsala pro různá média, jak jsem vše viděla z doprovodného vozu.

Na trati Giro d´Italia v roce 2006 těsně před startem

Včerejší noc prožili členové týmu Josefa Zimovčáka, osminásobného mistra světa v jízdě na vysokém kole, za volantem až po střechu zaplněných automobilů zavazadly, jídlem, pitím a samozřejmě koly. Někteří řidiči přiznali, že kvůli spánkovému deficitu, zažívali v silném provozu kruté chvíle. Po necelých jedenadvaceti hodinách cesty výprava dorazila do města prvního noclehu belgického Namuru. Dnes Zimovčáka čeká start zahajovací časovky ve městě Seraing. To je od místa ubytování vzdáleno necelých šedesát kilometrů.

„Profesionálové úvodní šestikilometrovou časovku s desetiprocentním stoupáním na druhém kilometru pojedou o den později. Já ji budu muset absolvovat se spolujezdci za plného provozu,“ upozornil Zimovčák. Velocipedista se cítí v pohodě, ale je z něj cítit předstartovní napětí.

Zatímco ostatní snídali, Pepa si první den dal na parkovišti pár kliků
Zatímco ostatní snídali, Pepa si první den dal na parkovišti pár kliků

V Belgii včera panovalo slunečné, téměř letní počasí, které mu vyhovuje. „Je úžasné, že se po šestadvaceti letech, které utekly od mého posledního velkého závodu, mohu zase dostat do centra dění a opět prožívat fantastickou atmosféru. Už se těším až vyrazíme na trať,“ svěřila se několikanásobná medailistka z mistrovství světa v dráhové cyklistice Iva Zajíčková. Odvážná osmapadesátiletá žena je součástí týmu, který bude Zimovčáka při jednotlivých etapách provázet v sedle kola.

Zimovčáka vítají prázdné ochozy, do cíle ho žene pouze silná vůle

NAMUR – Rozkvetlé sakury, pasoucí se krávy, sluníčko, ale i kapky deště tvořily kulisu úvodním čtyřem etapám cyklistického závodu Giro d´Italia na území Belgie. V těchto  hodinách je ale pro velocipedistu Josefa Zimovčáka již vše jinak. Zatímco profesionální jezdci teprve dnes absolvují čtvrtou etapu, on ji má již za sebou a čeká ho volný den. Volný je ale pouze v uvozovkách, protože se již v noci celý tým musel přesunout do  Itálie, kde závod pokračuje.

Dojezd do cílé prologu s prázdnou tribunou v Seraignu
Dojezd do cílé prologu s prázdnou tribunou v Seraignu

„Předem jsem si dal za cíl, že Belgie bude jakýmsi pomyslným testem mé výkonnosti. Úvodní etapy napověděly, že to nebude jednoduché, jako tomu bylo na počátku Tour de France, kde se nejdříve jezdilo po rovinách. Tady se krajina vlnila hned nahoru a dolů. Itálie bude samozřejmě ještě těžší. Přesto věřím, že tento náročný projekt zvládnu. Cítím formu,“ uvedl několikanásobný mistr světa v jízdě na vysokém kole.

Dvousetkilometrové etapy jezdí reprezentant Veselí nad Moravou na replice historického kola průměrnou rychlostí něco málo přes dvacet kilometrů. Z kopce ale dokáže svištět i padesátkou. Podle profilu trati střídá různě velká kola.

Velocipedista se zatím drží bez zdravotních problémů. V pohodě je i dalších pět doprovodných cyklistů včetně osmapadesátileté Ivy Zajíčkové. Podle Zimovčáka jde o famózní dámu, které se dokonce podařilo udělat si nový osobní rekord.

„Až do soboty jsem v jednom dnu ujela maximálně sto šedesát kilometrů. Od soboty mám na své kontě sto devadesát sedm a o den později dokonce něco málo přes dvě stovky,“ uvedla několikanásobná vicemistryně světa v rychlostní cyklistice. Iva Zajíčková je ale realistka a míní, že všechny etapy po Pepově boku nezvládne. Velké obavy má především ze stoupání v Dolomitech.

Dojezd časovky 3. etapy v Namuru
Dojezd časovky 3. etapy v Namuru

Lenka Fojtíková

Zimovčáka zastavila trať F1 a přesun do Itálie zbrzdil déšť

Déšť, déšť a zase déšť, tak vypadal přesun karavany Josefa Zimovčáka při nočním přejezdu z Belgie na území Itálie. Počasí zapříčinilo několikahodinové zpoždění.

Zamčená brána belgického okruhu F1 Zimovčáka zastavila jen na pár okamžiků.
Zamčená brána belgického okruhu F1 Zimovčáka zastavila jen na pár okamžiků.

„Vytrvale pršelo, proto jsme z bezpečnostních důvodů rozhodli, že si dáme několikahodinovou pauzu na jednom z francouzských parkovišť,“ uvedl důvod zdržení Zimovčák. Včera ještě mohl jezdec na vysokém kole odpočívat a klid skutečně potřeboval. Velocipedista  připustil, že poslední etapa na území Belgie byla tvrdá.

„Třičtvrtiny trati, která neustále klesala a pak zase stoupala, jsme bojovali se silným protivítrem a ostrými poryvy. „Pro pana Zimovčáka, který má na nejvyšším kole hlavu ve výšce více než dva a půl metru, to muselo být obzvlášť těžké. Musel zvládnout více než tři sta metrová převýšení. Kdybych to měl přirovnat k terénu doma, tak to byla taková naše Vysočina,“ uvedl člen cyklistického doprovodu Jiří Kaláb z Brna.

O obtížnosti vypovídala skutečnost, že Zimovčák musel sedmadvacetkrát měnit kolo. Celkovou trasu v délce 193 kilometrů přitom dokázal v náročném terénu ujet průměrnou rychlostí 18,2 kilometru.

„Nějaké krize si nepřipouštím. Jsem zticha a šlapu, protože je mi jasné, že jsem to sám chtěl,“ řekl borec, který chce po loňské Tour de France letos pokořit i druhý nejslavnější cyklistický závod Giro d´Italia. K úspěšnému zvládnutí už učinil první krůčky.

Při pondělní etapě vedoucí z Wanze do Hottonu přitom jezdce na okamžik zastavila zavřená brána belgického okruhu F1 v městečku Spa. Právě tudy totiž včera prosvištěli profesionální cyklisté. V době, kdy k okruhu s jednodenním předstihem dorazil Zimovčák, na trati trénovali cestovní vozy.  Řetěz na bráně ale borce nezastavil. Zmíněný úsek objel s doprovodným týmem přes kopec.

„Hluboce před Pepou smekám. Je obdivuhodné, co v úvodních čtyřech etapách předvedl,“ řekla vicemistryně světa v rychlostní cyklistice Iva Zajíčková. Dnes Zimovčák pojede osmatřicetikilometrovou časovku a další dny pak budou následovat etapy s dávkami nad hranicí dvou set kilometrů.

Lenka Fojtíková

Josef Zimovčák včera projel San Marinem

SAN MARINO – Ulicemi San Marina včera proudili turisté, lidé posedávali v kavárnách, popíjeli kávu a obchůdky se v klikatých uličkách probíraly z ospalého rána. Nikdo netušil, že se jen o pár stovek metrů níž na replice historického kola vzhůru šplhá Josef Zimovčák.

 12. května 2006 projíždí San Marinem
Tady peloton 12. května 2006 projíždí San Marinem

Najednou se se svým doprovodem objevil u brány svatého Františka. U policisty řídícího dopravu elegantně seskočil, nasedl na větší kolo a bez jakéhokoliv zdržování začal sjíždět dolů. Na společné fotografování nebyl čas. Včera totiž zdolával nejdelší etapu letošního cyklistického závodu Gira d´Italia, která měřila 236 kilometrů.  Do cíle borci z Veselí nad Moravou zbývalo ještě téměř dvě sta kilometrů.

Druhou nejdelší trať letošního závodu Gira přitom zdolal o den dříve, kdy jel z Busseto do Forli 227 kilometrů. V Rio Saliceto na Zimovčáka čekalo překvapení. U silnice stáli Veselané, kteří Pepu vítali s českou vlajkou a nápisem v italštině: Kdo není slepý, vidí velkého českého šampióna Josefa Zimovčáka. PEPO DO TOHO! „Jsme tady na návštěvě v družebním městě Crespellano. Nemohli jsme si nechat ujít, abychom Pepu nepovzbudili. Vždyť je členem našeho Veselského klubu nezávislých cyklistů,“ řekl za čtyřčlennou výpravu prezident klubu Jaroslav Miklenda.

Ovace si nenechala ujít ani Italka Irena Pasagrande, před jejímž domem se neplánované setkání uskutečnilo. Ani na okamžik nezaváhala, natrhala kytky a předala je jezdci v růžovém dresu. „Přestože mám dnes narozeniny a květiny bych měla dostat já, daruji vám je coby vyjádření obdivu,“ řekla vitální  šestasedmdesátiletá dáma. Dnes Josefa Zimovčáka, který se zatím cítí v pohodě, čeká osmá etapa v délce 171 kilometrů.

Lenka Fojtíková

Zimovčák: Člověk má v sobě skryté rezervy

Josef Zimovčák má za sebou deset etap legendárního závodu Giro d´Italia. První čtyři se přitom jely na území Belgie a další pak již v Itálii. Jezdec na  vysokém kole musí celkem absolvovat jedenadvacet etap. Na trati již bojoval s prvními většími kopci, silným protivítrem i únavou.

Josef Zimovčák bojuje na trati legendárního závodu Giro d´Italia s vítrem, kopci i únavou.
Josef Zimovčák bojuje na trati legendárního závodu Giro d´Italia s vítrem, kopci i únavou.

Máte za sebou deset etap a dalších jedenáct vás čeká. Dalo by se říct, že jste v polovině závodu. Můžete už porovnat Giro d´Italia s loňskou Tour de France.

Myslím si, že Giro teď teprve začne, protože nás to nejhorší čeká. Každá etapa, která se jede, nás přibližuje k cíli v Milánu. Je to rozhodně těžký závod. Máme za sebou kopce, na kterých nás čekalo převýšení osmnáct až dvacet procent. Byla tam místa, kdy jsem musel slézt z kola a tlačit. Mám pocit, že loňská Tour de France nebyla zpočátku tak těžká, jako letošní Giro. Stoupání nebyla tak strmá jako jsou tady, ale Francie byla náročná samozřejmě také.

Slyšela jsem od spolujezdců, že byste kopce vyjel, kdyby to bylo technicky možné. Replika historického kola ale údajně na povrchu podkluzovala a některé úseky se prostě vyšlapat v sedle nedaly. Je to pravda?

Je to tak. Šlapal jsem, ale kolo se protáčelo a nejelo nahoru. Byl jsem přinucen sesednout ne z fyzických, ale z technických důvodů. Vždy chci totiž jet tak dlouho, jak jen je to možné. Je mi jasné, že když z kola sesednu, tak se značně zpomalím. Pěšky mohu jít a tlačit dvacetikilové kolo rychlostí jen tak čtyři kilometry za hodinu a budu pak velmi unavený.

Cyklisté, kteří vás na trati doprovázejí, tvrdí, že jste etapu od etapy v lepší kondici. To je docela nepochopitelné. Cítíte to tak také?

Určitě ne. Spíš začíná fungovat připravenost a regenerace. Svým způsobem jsem se na tento cyklistický závod připravoval mnoho let. Praktický celý život.

Teď jste řekl sám, že začíná fungovat regenerace, jak je to možné, když na ni máte velmi málo času a mnohdy spíte jen pár hodin.

Kapacita lidí je nekonečná. Člověk má v sobě skryté rezervy a ani by netušil, kolik je ze sebe schopen vydat energie. Hodně jsou důležité schopnosti jednotlivce. Já mám štěstí, že se mé tělo rychle regeneruje a obnovuje síly. Je pravda, že tady někdy spíme jen čtyři až pět hodin, protože na dlouhé úseky musíme vyrážet velmi brzy ráno a dojíždíme do cíle za tmy. K tomu je nutné přičíst čas nutný na přejezd do místa ubytování, masáž a jídlo. Do postele se pak dostaneme třeba po půlnoci a ráno musíme zase v pět hodin ráno vstávat. Jak již jsem ale řekl, vše je o vytrénovaném organismu. Giro trvá tři týdny a věřím tomu, že kdyby bylo o týden déle, tak už by se nasazení nezvládlo. Dnes už například vím, že jsem po prvních devíti etapách zhubl dvě kila. Máme sebou totiž váhu. Je to jasný důkaz toho, že za dvanáct až čtrnáct hodin  v sedle kola tělo nějakou energii vydá.

Zažil jste na závodě Giro nějaké dramatické okamžiky? Přišla krize?

Krize zatím ani ne. Jsou ale dny, kdy jsem strašně unavený a mám obavy, co bude ráno, jestli člověk bude schopný vše vydržet, zda vystoupám kopec. Mám totiž zodpovědnost nejen vůči sobě, ale i k lidem kolem sebe, přátelům a samozřejmě ke sponzorům. Nejedu pro slávu ani za každou cenu. Všichni, kdo tu jsou, chtějí, aby náš projekt dobře dopadl. Mnohdy jsem už zcela mimo hru. V době, kdy počívám či spím, kuchař vaří, masér, technik a vlastně všichni ostatní ještě do noci pracují. Po dojezdu slezu z kola, bolí mne nohy a vlastně všechno. Je nádherné, že ráno skočím na kolo jako na začátku.

Nalezlo se v úvodních etapách Gira něco, co vás potěšilo?

Mám příjemný pocit z lidí kolem. Itálie je země, kde nás v podstatě nikdo nezná. Postupně se lidé dovídají, kdo jsme a proč jsme na Giro přijeli. Italové ale nechtějí věřit, že je něco podobného možné. Když projíždíme městy, tak nás sice zdraví, ale mnozí si myslí, že jen projedeme manifestačně nějaký úsek trati. Velmi milé bylo, když jsem na při časovce potkal Pavla Padrnose, který jezdí v týmu Discovery. Zakřičeli jsme na sebe: „Ahoj.“ Velmi mile mne překvapili krajané z Veselí nad Moravou, když za mnou přijeli. Čekali u trati v městečku Rio Saliceto. Měli s sebou českou vlajku i transparent v italštině. V cíli osmé etapy ke mně přišel Argentinec Enrique Nanni, který vyrábí vysoká kola coby suvenýry z jednoho kousku drátu. Chtěl si se mnou prostě popovídat. Jeden den se k nám zase na třicet kilometrů přidal neznámý cyklista, protože nevěřil, že vyšlapu kopec. Na závěr jsme si v cíli vyměnili mailové adresy. Spontánně tak vznikají nová, úžasná přátelství. Tato setkání jsou pro mne bezesporu povzbuzením a dopingem k dosažení náročného cíle, kterým je dojezd v Milánu.

Na trať přijeli Zimovčáka povzbudit i Veselané.
Fanynka slavící narozeniny předává na trati Pepovi kytku.
Josef Zimovčák po náročné etapě v horách

LENKAFOJTÍKOVÁ členka doprovodného týmu

Pepa jede okolo moře i v horách

Etapy s desítkami kilometrů podél moře i vražedná stoupání v horách má za sebou Josef Zimovčák z Veselí nad Moravou. Jezdec na vysokém kole je na nejlepší cestě zdolat letošní ročník Giro d´Italia. Dnes jede desátou etapu a zítra  borce čeká den odpočinku, kdy se s celou výpravou přesune do Pontedery. Tam ve středu absolvuje padesátikilometrovou časovku.

Josef Zimovčák se s replikou vysokého kola zatím vyjel do nadmořské výšky 1360 metrů. Ještě horší kopce ale  teprve přijdou v Dolomitech.
Josef Zimovčák se s replikou vysokého kola zatím vyjel do nadmořské výšky 1360 metrů
. Ještě horší kopce ale  teprve přijdou v Dolomitech.

Dojet do cíle etapového závodu v Milánu Zimovčákovi pomáhá celý tým. „Každé ráno míchám dvacet lahví iontového nápoje, které na kolech veze šest doprovodných cyklistů. Jakmile pití dojde, zastavím a míchám nové. Při vedrech nebo prudkých stoupáních bývá spotřeba samozřejmě vyšší,“ uvedl Alexandr Zimovčák, který zároveň řídí jedno z aut.

Velkou zásluhu na pohodě sportovce má také kuchař výpravy Pavel Sup. Na cestu s pomocníkem připravuje tzv. traťovky. „Jsou to minisedviče na dvě kousnutí,“ prozradil kuchař.  Kromě toho cyklisté vezou různé musli tyčinky. Na správné stravování i zdravotní stav dohlíží lékař Jiří Spáčil z Brna.

Zimovčák musí být v celkové pohodě. Vždyť při nejdelší etapě ujel 236 kilometrů a v sedle vysokého kola prožil neuvěřitelných třináct a půl hodin čistého času.  Na trati ho přitom čekala dvě osmnáctiprocentní stoupání. „Bylo to, jakoby se proti nám zvedl asfalt,“ uvedl podnikatel Jiří Kaláb z Brna, který je členem doprovodného cyklistického týmu.  Nejtěžší kopce ale teprve přijdou v Dolomitech, kde se bude muset s vysokým kolem vyšplhat až do výšky 2618 metrů.

Lenka Fojtíková

Z deníku reportérky a fotografky na Giro d´Italia

Když jsem dostala nabídku psát pravidelné zpravodajství a fotit pouť Josefa Zimovčáka v sedle vysokého kola na Giro d´Italia, s radostí jsem ji přijala. Teprve vzápětí se dostavily  obavy, jestli bylo mé rozhodnutí správné. Bylo mi naprosto jasné, že psát denně zpravodajství a zároveň fotit, nebude žádná procházka růžovým sadem. Obavy se naplnily mírou vrchovatou

Při odjezdu ze starého areálu RI Okna ve Bzenci jsem byla plná nadšení. Právě bzenecký výrobce oken pan Ingr byl hlavním sponzorem tohoto náročného projektu a dokonce sám se ho účastnil v sedle kola. Foto: Karel Prchal
Těsně před tím než jsme se vydali ze Bzence na dalekou cestu. Foto: Karel Prchal
S Ivou Zajíčkovou ve starém areálu firmy RI Okna ve Bzenci, odkud jsme vyráželi na dlouhé putování po trati Giro d´ Italia…. Foto: Karel Prchal pro tehdejší týdeník NAŠE Slovácko

Mnohdy vstáváme po páté hodině ráno. Po snídani vyrážíme s týmem na start jednotlivých etap. Ten bývá v drtivé většině případů na jiném místě, než bydlíme.

Ráno nejdříve s kolegou Honzou Šilpochem nafotíme start a pak sedáme do auta a jedeme po trase dál. Za jízdy vyhlížíme nejlepší místo pro záběr. Máme ho! Na obzoru jsou temně modré mraky a silnici lemují olivové háje. Vše krásně ozařuje slunce. Prostě nádhera. Zastavujeme a čekáme deset, patnáct, třicet, čtyřicet minut… Slunce se mezitím schovalo, mraky odpluly…. Všechno je jinak, ale Josef Zimovčák už jede! Čekám až je co nejblíže a mačkám spoušť. Záběr nakonec vypadá úplně jinak, než jsem chtěla… Balíme a jedeme dál. Narážíme na železniční přejezd. Zastavujeme s touhou, že třeba spadnou závory a my si Pepu vyfotíme s projíždějícím vlakem. Slyším Honzu, jak si říká: „Cínk, cink… Spadněte, spadněte…, cink, cink…“ (myslí závory). Ty samozřejmě nakonec nespadnou a na přejezdu se při Pepově průjezdu setká hned několik automobilů kazících záběrů, i když tudy předtím dlouhou dobu neprojelo nic. Balíme a jedeme dál.

A tak je to za celý den nespotčetkrát. Po dojezdech jednotlivých etap sedám do auta, kde začínám vše na notebooku zpracovávat. Procházím jeden snímek za druhým. Mažu neostré a špatné záběry.Poté vše procházím znovu a vybírám fotky, které zmenším a zveřejním na webu. Další  posílám do redakce. Nakonec mne čeká napsat zpravodajství do novin a pokud je to jen trochu technicky možné, tak i na web. To ale nebývá tak jednoduché. Internetové kavárny nejsou všude a také tam nemívají otvírací dobu do hluboké  noci, kdy ještě obyčejně pracuji. Dřív než o půlnoci se do postele nedostanu. Někdy je to i o půl druhé a po páté hodině ráno zase vstáváme a vyrážíme na trať další etapy, kterých je celkem jedenadvacet.

Občas se ptám sama, proč jsem raději nezůstala doma, kde jsem se nemusela takto honit. |Hned ale tuto myšlenku zaháním do kouta. Mám možnost být svědkem mimořádného sportovního výkonu a především lidské vůle. Jen těžko se ještě najde podobný borec, který pojede Giro d´Italia v sedle vysokého. A pokud by se přece jen snad našel, bude už vždy jen tím druhým….

Kuchař téměř nespí

GIRO D´ITALIA – Ráno vstává po čtvrté hodině a dříve než po půlnoci se do postele nedostane. Taková je pracovní doba mistra kuchaře Pavla Supa ze Vnorov, který vaří výpravě Josefa Zimovčáka na Giro d´Italia.

O výpravu jezdce na vysokém kole se výborně staral mistr kuchař Pavel Sup.

Všichni členové si pochvalují výbornou stravu a mají obavy, že přes výjimečný výdej energie ztloustnou. Kuchař je navíc neustále dobře naladěn. Se všemi vtipkuje, takže vedle vynikajících dobrot přináší i dobrou náladu, která je na podobné cestě to nejcennější. 

„Hned jak vstanu, musím připravit snídani pro pětadvacet lidí. Bývá formou švédských stolů. K tomu navařím deset litrů čaje. Kdo chce, dostane kávu,“ popsal svou činnost ihned po probuzení kuchař. Po odjezdu cyklistů z tábora musí projít se svým pomocníkem všechny pokoje a zkontrolovat, zda někdo něco nezapomněl. Po odevzdání klíčů na recepci a případné úhradě různých doplatků vyráží s karavanem do dalšího místa noclehu. Přesuny bývají dlouhé až dvě stě padesát kilometrů. Po cestě nesmí zapomenout nakoupit pečivo a maso.

Jakmile dorazí do nového kempu či hotelu, začnes přípravou teplé večeře. Tou vždy bývá vynikající polévka, hlavní chod, zeleninový nebo ovocný salát či dezert. Kromě vaření, údržby a řízení karavanu navíc vede i účetnictví výpravy.

„Věděl jsem, do čeho jdu. Pepa mne upozorňoval. Že to bude ale tak náročné, jsem skutečně netušil. Nejhorší je spánkový deficit. Pokud si člověk neodpočine, tak nemůže podávat ani dobré výkony. První týden jsem měl chuť sbalit si kufr a odjet domů. Nakonec jsem si ale říkal, že musím vydržet a podpořit Pepu k dosažení cíle v Milánu. Vždyť proto tady také jsem,“ řekl Sup, který je již dvaatřicet let kuchařem.

LENKA FOJTÍKOVÁ

V Zimovčákově týmu  šlape dvojnásobná vicemistryně světa Iva Zajíčková

V cyklistické přilbě a dresu vypadá v sedle kola jako útlý, droboučký kluk. Teprve při zaostření člověk zjistí, že do pedálů na trase Giro d´Italia s vytrvalostí a zarputilostí šlape žena. Jedinou cyklistkou Zimovčákova týmu je osmapadesátiletá Iva Zajíčková.

Cyklistická vicemistryně světa Iva Zajíčková byla v roce 2006 morální i psychickou podporou Josefa Zimovčáka.

„Někdy počátkem února jsem na benzince v Mikulově potkala Jirku Mikšíka, který trénuje rakouskou reprezentaci. Chystal se spolu s nimi a týmem mistra světa na vysokém kole Josefem Zimovčákem trénovat na Mallorcu. Slovo dalo slovo a jela jsem s nimi,“ zavzpomínala na počátek letošního února cyklistka. V tréninkovém kempu pak padla nabídka, že by se mohla zúčastnit ojedinělého projektu, při němž chce Josef Zimovčák pokořit Giro d´Italia na vysokém kole.

Iva Zajíčková na trati Gira....
Iva Zajíčková na trati Gira s redaktorem České televize

Nabídku přijala a začala s přípravou. Měla na ni pouhé dva měsíce. Se závodní cyklistikou totiž skončila již před šestadvaceti lety. Ve věku, kdy si ženy obvykle,  naříkají na nejrůznější zdravotní neduhy, dokázala za neuvěřitelně krátkou dobu natrénovat dva tisíce kilometrů.

Zažila sice dobu, kdy jezdila rychlostní cyklistiku na dráze a trénovala trojfázově. Vždy šlo ale o menší objemy. Až do začátku letošního Giro d´Italia měla proto na svém kontě v jednom dnu ujeto „pouze“ sto šedesát kilometrů. Hned v druhé a třetí etapě po Zimovčákově boku odšlapala zhruba dvě sta kilometrů a tím si hned dvakrát po sobě překonala svůj osobní rekord.

„Mám z toho radost. Cokoliv se mi podaří dále, bude už navíc. Giro ale nejedu proto, abych si dokazovala něco sama sobě. Především jsem součástí týmu, který chce Pepovi pomoct a podpořit ho, aby úspěšně dojel do cíle. I když proto některé etapy nepojedu v sedle kola, chci mu být takovou morální a psychickou podporou,“ připomněla skromná žena.

Iva Zajíčková v rozmezí let 1970 až 1980 získala dvakrát stříbrnou a čtyřikrát bronzovou medaili na mistrovství světa ve sprintu. Nechtěla se ale politicky angažovat, proto v roce 1980 emigrovala. Poté ji tehdejší Československý cyklistický svaz vymazal ze všech tabulek. A to i přes to, že byla první československou ženou, která vybojovala hned několik medailí na mistrovství světa. Málokdo dnes také ví, že skončila na desátém místě na mistrovství světa v silniční cyklistice, což se doposud žádné reprezentantce České republiky nepodařilo.

Lenka Fojtíková

Masér: Pepa šlape i rukama

ALESSANDRIA, LA THUILE (13. etapa) –  Jen vycházející slunce, popeláři a občas ojedinělý člověk venčící psa, bývá svědkem brzkých ranních startů Josefa Zimovčáka na Giru d´Italia. Velocipedista, který slavný etapový závod zdolává vždy s jednodenním předstihem před hlavním pelotonem v sedle historické repliky vysokého kola, během čtrnácti etap zdolal neuvěřitelných dva tisíce dvacet tři kilometrů.

"Vedle svalů na nohou jsou proto velmi zatěžovány mimo jiné i ruce.  Je to jakoby šlapal rukama," tvrdil masér Pavel Michálek
„Vedle svalů na nohou jsou proto velmi zatěžovány mimo jiné i ruce.  Je to jakoby šlapal rukama,“ tvrdil masér Pavel Michálek

„Od začátku závodu jsem zhubnul dvě a půl kila,“    prozradil borec z Veselí nad Moravou. Zimovčák si na nic nenaříká. Připouští ale, že je letošní trať Gira velmi náročná. Přestože už s kolem vyjel až do výšky dva tisíce metrů, to nejtěžší teprve přijde v devatenácté etapě, kdy ho čeká zdolat vrchol ve výšce 2 239 metrů. Hned následující den bude muset vyšlapat kopec vysoký 2 618 metrů.

Nezasvěcení přitom asi netuší, že velocipedista musí do pedálů šlapat i z mírného kopce.„Vysoké kolo má totiž jen pevný převod. Jediná úleva přijde pouze v okamžicích prudkých sjezdů, kdy si stoupne na tak zvaného špačka a řítí se z kopce dolů,“ připomněla členky cyklistického doprovodu Iva Zajíčková.

Na zdravotní stav výpravy dohlíží lékař Jiří Spáčil. „Sportovci potřebují zvýšené množství vitamínů, které jsou nutné k regeneraci. Magnesium je pak proti křečím a zlepšuje i srdeční činnost. Pokud by nedoplňovali vitamíny, organismus by se dříve vyčerpal,“ uvedl lékař.

Plné ruce práce má o přestávkách a především po dojezdu do cíle masér Pavel Michálek. „U Pepy kromě samotných nohou dostávají pořádně zabrat trapézové svaly. Jezdec na vysokém kole musí dělat úplně specifické pohyby, než jsme zvyklí na klasické závodničce. Musí pořádně zabírat rukama, aby sílu z nohou mohl přenést na pedály. Vedle svalů na nohou jsou proto velmi zatěžovány mimo jiné i ruce.  Je to jakoby šlapal rukama,“ připomněl Michálek.

Josef Zimovčák zdolává alpské velikány

MERGOZZO, BRESCIA – Náročná trať slavného cyklistického závodu Giro d´Italia přivedla velocipedistu Josefa Zimovčáka v sobotu do nadmořské výšky 2005 metrů, kdy ve Švýcarsku zdolal Passo del Sempione. To nejtěžší ale teprve přijde ve čtvrtek a pátek.

Stoupání na Passo del Sempione.
Stoupání na Passo del Sempione.

V devatenácté etapě bude muset v sedle repliky historického kola vyšlapat na vrcholy Passo di Fedaia Marmolada ve výšce 2057 metrů a Passo Porcii ve výšce 2239 metrů. Hned druhý den borec z Veselí nad Moravou se svým cyklistickým doprovodem vystoupá do výšky 2618 metrů na Passo di Gavia.

Na Giro d´Italia doposud borec z Veselí nad Moravou absolvoval patnáct etap. Dalších šest ho ještě čeká. Pokud nepřijdou nějaké nepředpokládané komplikace, tak do cíle v Milánu dorazí v sobotu 27. května.

Zimovčáka zbrzdili carabinieři

TERMENO,TRAMIN, PLAN DE CORONES (17. etapa – 23. 5. 2006) – Dramatické okamžiky zažili včera členové výpravy Josefa Zimovčáka, který  v sedle vysokého kola zdolává s jednodenním předstihem před profesionálními týmy trať cyklistického závodu Giro d´Italia. Ve vesničce Longega, pouhých sedmnáct kilometrů před cílem sedmnácté etapy, tým zastavili italští carabinieři a velocipedistu hodinu a půl zdrželi.

„Jeli jsme oblastí Tyrolska, kde je policie mnohem přísnější než ve zbytku Itálie. Policisté tvrdili, že řidič motorky týmu režiséra  Břetislava Rychlíka, který o Zimovčákovi natáčí  dokumentární film, nedodržoval stanovenou rychlost. Údajně měl jet také přes plnou čáru. Navíc se jim nelíbilo, že filmovali, i když je policie upozornila, že nemají,“ uvedla překladatelka Anna Osičková. „Předpisy jsem dodržoval,“ oponoval řidič Petr Kraus.

Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia. u nakonec zaplatila překladatelka Anna Osičková (uprostřed).
Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia. Pokutu nakonec zaplatila překladatelka Anna Osičková (uprostřed).

Přes napjatou atmosféru ani na chvilku neznervózněl Josef Zimovčák. „Věřil jsem, že se vše vyřeší. I s touto možností jsem musel počítat a být připravený. Již doma jsem všechny řidiče upozorňoval, že pojedeme v plném provozu, takže se budou muset dodržovat dopravní předpisy země, ve které trasa Gira povede. Pokud tedy někdo přejede plnou čáru, tak to samozřejmě policajti uvidí,“ připomněl cyklista. Poté uvedl, že byl velmi vděčný za přítomnost překladatelky, která perfektně vzniklou situaci zvládla.

Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia.
Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia.

Anna Osičková nakonec za celý tým zaplatila pokutu ve výši sto čtyřiceti eur. Paradoxní je, že doklad policisté vystavili na její jméno, i když žádné vozidlo neřídila. „Je to jen symbolická pokuta, protože za špatné parkování se tu běžně platí až dvě stě euro,“ připomněla Osičková. Poté mohl velocipedista na trati pokračovat dál.

Lenka Fojtíková

Josef Zimovčák přijel domů z Gira d´Italia předčasně

Tragická dopravní nehoda zastavila velocipedistu na cestě do cíle v Milánu

TRENTO, APRICA – Pod pražícím sluncem, ale i v dešti, chladu a za silného protivětru odšlapal Josef Zimovčák v sedle vysokého kola na Giro d´Italia 3 260 kilometrů. V okamžiku, kdy mu do cíle zbývalo pouhé jeden a půl etapy s 266 kilometry, dostal zprávu, že kuchař výpravy havaroval a při střetu zahynul motorkář z Německa.

Sesedl z kola a spolujezdcům oznámil, že končí.

Jo, jo… Tak blbě a nešťastně tato výprava tehdy skončila…

LENKA FOJTÍKOVÁ

Dnes je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II.

Dnes je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II. Když jsem se tenkrát tuto zprávu dozvěděla, neváhala jsem ani chvilku a věděla, že chci být na jeho pohřbu. Zeptala jsem se vedení tehdejšího deníku, pro který jsem pracovala, jestli můžu jet. To souhlasilo s tím, že si budu veškeré náklady na cestu a pobyt platit sama a ze strany zaměstnavatele dostanu pouze „volno“. Jaké volno, když jsem tam makala asi na tisíc procent, že?

Souhlasila jsem ale se vším! Hlavně, že jsem mohla jet do Říma! Manžel tehdy pracoval u Českých drah, takže mně vyřídil „volnou“ jízdenku, se kterou jsem se snad za dvacet korun dostala vlakem přes Vídeň do Věčného města. První rozhovory jsem tehdy dělala už ve vlaku s Poláky, kterých byly plné vagony. Ubytování jsem si zajistila z domova u rodačky z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Sice jsme se tehdy znaly, ale je pravda, že nijak důkladně. Přesto byla ochotná poskytnout mně na několik dnů střechu nad hlavou.

V Římě jsem už několik let před pohřbem Jana Pavla II. byla asi dvakrát s rodinou, protože jsme měli ony levné jízdenky na vlak. Trošku jsem se tedy uměla ve Vatikánu orientovat. Moc se mně to hodilo! Z vlaku jsem šla pěšky, což tehdy nebyl žádný problém, protože se davy lidí valily jedním směrem – všichni mířili do Vatikánu. Každý se chtěl dostat do baziliky svatého Petra, kde bylo po několik dnů vystavené tělo zemřelého papeže.

Z domova jsem se snažila akreditovat, ale nebylo to snadné jako dnes. Akreditaci se mně nakonec nepodařilo vyřídit, ale měla jsem u sebe novinářský průkaz a dopis v angličtině, ve kterém můj zaměstnavatel psal, že jsem novinářka a jedu dělat reportáž z pohřbu. Na krku jsem měla foťák a na zádech z dnešního pohledu prehistorický noťas, který ale už měl Photoshop.

V ulicích města jsem vše dokumentovala až jsem se dostala k náměstí svatého Petra. Dnes to považuji za zázrak, ale do fronty čekajících jsem se s foťákem na krku navzdory zátarasám zařadila až na úrovni podloubí, když člověk stojí čelem k bazilice, z pravé strany. Neptejte se mně, jak se mně to podařilo. Sama nevím. Každopádně za hodinu a půl jsem už byla v bazilice a za chůze fotila zemřelého papeže na katafalku. Vybavení jsem měla z dnešního pohledu mizerné – Canon 300D a k tomu žádné dlouhé sklo elkové řady. Přesto se mně bez blesku podařilo udělat pár ostrých fotek, což považuji za další zázrak.

S tím, co jsem nacvakala v ulicích, při čekání v řadě a v bazilice, jsem mazala do bočních uliček Vatikánu, kde jsem našla internetovou kavárnu plnou novinářů a jeden počítač tam byl volný. Naklovala jsem článek, popisky, vybrala fotky, upravila je, nahrála snad ještě na disketu!!! a poté vše poslala do redakce přes počítač kavárny.

To bylo den před pohřbem a já se rozhodla, že nevyužiji velkorysé nabídky kamarádky Blanky, ale zůstanu celou noc na náměstí, budu vše dokumentovat a poté nafotím pohřeb. Důvod byl jediný. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla akreditovaná, chtěla jsem se na náměstí dostat co nejblíže k rakvi. Nakonec jsem stála pár metrů před obeliskem a opět se mně podařilo udělat pár použitelných fotek a zažít neopakovatelnou atmosféru.

Ten pohřeb totiž nebyl vůbec smutný. Byla to síla. Člověk tam uprostřed toho davu vnímal přítomnost Jana Pavla II. Zvlášť, když vítr začal listovat v Bibli položené na rakvi. Silná byla také noc na náměstí, kde tam snad nikdo nespal. Mezi návštěvníky převládali Poláci, kteří svému papeži zpívali a tančili.

Jeden můj článek se poté objevil na první straně deníku, pro který jsem psala, další uvnitř a ze samotného pohřbu byla zveřejněna fotoreportáž přes celou stranu i s článkem na titulní stránce celostátního vydání deníku. Přesto mně po návratu domů tehdejší šéfredaktor okresních novin řekl, že jsem odvedla mizernou práci, a že měl chuť rozkousat obrazovku televize, když se díval na přímý přenos. Dodnes nevím, co se mu nelíbilo. A už se to ani nikdy nedozvím, protože zemřel…

Tady je jeden ze zveřejněných článků:

Mladí lidé při pohřbu volali: Vivat papa!

Jan Pavel II. velmi miloval mladé lidi. Jak moc ho měli rádi i oni, ukázali včera při jeho pohřbu. S papežem se přišli rozloučit snad všichni významní státníci světa. Kdo ale vytvořil úžasnou atmosféru, byli právě mladí lidé. To oni vyvolávali opakovaně skandované výkřiky: Vivat papa! Vivat papa!“ Stali se také spouštěcím motorem stále se opakujícího aplausu, který mohli slyšet televizní diváci v přímém přenosu. Mezi zúčastněnými miliony přítomných měla totiž jednoznačnou převahu právě mládež.

Změnil naše myšlení. Naučil nás, že musíme druhé milovat a umět si s nimi třeba povídat,“ připomněla Alzbeta Michno z Polska. Byl to náš skutečný otec! Milovaný papež! Polák! Byl prostě jedním z nás,“ doplnila další Polka Karolina Pivovar.

Při pohřbu chtěli být mladí křesťané Svatému otci co nejblíže, a tak nelitovali námahy a u zátaras bránících ke vstupu na náměstí, prožili noc pod širákem, aby měli jistotu, že se druhý den dostanou co nejblíže. Dlouhé hodiny čekání si ve velmi chladné noci krátili zpěvem a tancem. K tomu, aby se bavili, přitom nepotřebovali alkohol ani jiné drogy.

Při mši svaté dali spolu s ostatními jasně najevo, že tam nejsou ze zvědavosti, ale protože se chtějí rozloučit s otcem kterého skutečně milovali. Jan Pavel II. vkládal do mladých křesťanů po celý život naději. Včera ho nezklamali.

Prožíváme náročné, ale krásné dny, říká obyvatelka Říma

Poslední dny byly pro obyvatele Říma velmi hektické. Zvláštní atmosféra bezprostředně i Blanku Vyskočilovou, která pochází z Blatnice pod Svatým Antonínkem. V hlavním městě Itálie žije sedmým rokem. „Uplynulé dny byly náročné. Na jedné straně velmi smutné a na druhé nádherné. Byla jsem na náměstí svatého Petra ve chvílích, kdy Svatý otec umíral. Atmosféra se nedá popsat. Panovala tam neskutečná nálada, kdy se sjednotili jak věřící, tak i nevěřící,“ zavzpomínala mladá žena. Poté upozornila, že za celou dobu svého několikaletého pobytu v Itálii něco podobného nezažila.

S jejím názorem souhlasila Slovenka Anna Tomanová. V Římě žije třináct let a ze své vlasti se sem přestěhovala, aby mohla být blízko Svatého otce. „Sobotní setkání lidí pod okny umírajícího papeže pro mne bylo velmi emotivní. Řekla bych, že šlo o nejsilnější okamžik mého života,“ svěřila se žena.

Blanka Vyskočilová pochází z tradiční katolické rodiny Slovácka. „Rodiče mi dali základy víry. Je ale pravda, že živou víru jsem našla až tady. Myslím si, že si každý člověk musí v dospělosti projít vnitřní konverzí, aby se posunul dál. Potom už chodí do kostela ne proto, že musí, ale protože si s Bohem vytvořil vztah,“ řekla.

A toto byl komentář k fotoreportáži:

Tisíce lidí nocovaly v noci na pátek v okolí náměstí svatého Petra ve Vatikánu, aby získaly co nejlepší místa na pohřeb papeže Jana Pavla II. Do Říma se na pohřeb sjeli v nebývalém počtu nejen politici, králové a církevní hodnostáři, ale i poutníci, kterých je v Římě na dva miliony.

Na třídě della Conziliazine (Smíření) nocovali na zemi především mladí z Polska zabalení v dekách a spacích pytlích. Někteří byli přikryti i vlajkami. Mnozí se usadili v dalších ulicích u baziliky svatého Petra, aby zaujali co nejlepší pozici.

Někteří v okolí náměstí svatého Petra v noci pospávali, někteří hráli na kytaru a zpívali. „Připomíná to hudební festival ve Woodstocku. Je to úžasné, jak se tato třída během několika hodin změnila,“ řekla Ersilia Bazzanová ze Sicílie.

Římská radnice rozhodla, že v pátek budou uzavřeny úřady, školy a muzea a vyzvala řidiče, aby pokud možno nevyjížděli do ulic. Stejně tak zřídila na kraji města stanové městečko a současně požádala obyvatele, aby přijímali poutníky ve svých domovech.

Po pohřbu konečně přišel čas na odpočinek, kdy jsme v bytě kamarádky ležely dlouhé hodiny v posteli a povídaly a povídaly… A když jsme si odpočinuly, šly jsme znovu do města, protože bydlela jen kousek od Vatikánu. A od té doby jsme fakt dobré kámošky a zatím nebyl rok, kdy bychom nějaký den neprožily spolu. Letos je to ale v ohrožení, i když už má Blanka koupenou letenku domů. Letos totiž celý svět a Itálie v první linii prožívá velmi náročné dny kvůli ničivé pandemie koronaviru, kdy ještě nevíme, co bude v létě…

Dnes mně každopádně kamarádka Blanka poslala plakát, na němž je v italštině výzva, abychom se dnes ve 21 hodin spojili všichni v modlitbě růžence a prosili dnes už svatého Jana Pavla II. o přímluvu za zastavení šíření pandemie. Přidáte se? Já určitě…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Papež se modlil za autority a silné video z Itálie

Papež dnešní ranní mši svatou, kterou sloužil v domě sv. Marty ve Vatikánu, obětoval za autority. Před zahájením mše svaté mimo jiné řekl: „Pro autority v této situaci není lehké se rozhodovat a jsou často kritizováni.“

Měl naprostou pravdu. I v České republice se objevuje na sociálních sítích spousta kritizování toho, co kdo udělal špatně. Uvědomme si ale, že je velmi lehké kritizovat rozhodování vedoucích činitelů z pohodlného křesla obýváku. Kritizovat ty, kteří dnes téměř nemají čas se vyspat, aby zabezpečili náš národ a ochránili ho, jak je v jejich silách.

Kritizuje se především, že je nedostatek zdravotnického materiálu. Ukažte mně některou z evropských zemí, kde je ho v současné době dostatek. Namísto, abychom byli rádi, že k nám začíná proudit to, co potřebujeme, tak jen kritizujeme. Proto vyzývám především věřící, aby se namísto zbytečné kritiky raději za ty, kdo mají nyní zodpovědnost za náš stát, více modlili, aby se modlili i za Itálii a další státy, kde se virus nekontrolovaně šíří a zdravotníci tuto pandemii nezvládají. A ti, kdo věřící nejsou, mohou vyprošovat všem výše uvedeným dobro, zdravý rozum a odvahu dělat rozhodování v situaci, kterou historie novodobého světa nezažila. Posílejte jim prostě dobrou a pozitivní energii. Už tomu říkejte, jak chcete, ale nenadávejte a nešiřte tím zlo, protože to k ničemu nevede. Je přece stará pravda, že zlo plodí zase jen zlo.

Připojuji video z Itálie, abyste měli přestavu, co nás může v dalších týdnech a měsících čekat. A všimněte si výzvy, aby lidé nevycházeli ze svých domovů, protože venku číhá virus, který zabíjí… V naší zemi to v posledních dnech vypadalo úplně jinak. Cyklostezky a oblíbená místa v přírodě byla díky krásnému jarnímu počasí plná lidí na kolech a při běhu bez povinných roušek… Kdy pochopíme, že tady končí všechna legrace a jde každému jednomu z nás o život?

Silné video z první linie bojů v Itálii se zatím neporazitelnou nemocí naleznete zde

A tady je překlad komentáře k promítaných fotografiím z terénu…:

Nemáme už dost času. Nemůžeme už více ztrácet čas.

Nemáme už volná místa, kde uložit lidi.

Jsme nuceni používat ochranné pomůcky, které si sháníme sami, protože chybí.

Jsme v neustálém nebezpečí a riskujeme každý den, že se nakazíme.

Žijeme v neustálém strachu, že přineseme virus do našich domovů.

Už nemáme čas ani plakat.

Nemáme na to čas při dlouhých únavných službách.

Vidíme smrt bez vzdání holdu důstojnosti člověka.

Jsme vzdáleni od svých blízkých.

Jsme zkoušeni a je nás málo ať už v nemocnici nebo venku.

Vstupujeme do domů lidí jako vojáci, kteří jsou v první linii bez ochrany na území, které nedokáže vyhovět požadavkům na léčbu.

Jsme sami.

Nejsme vyškoleni vůči této nákaze.

Platíme příliš velkou cenu.

A zakoušíme hroucení se celého systému a všeho, pro co má smysl žít.

Potřebujeme nemocnice, personál… Rychle, ne zítra…

Potřebujeme kvalifikované odborníky.

Ne recyklované, hozené dopředu jako pěšáky.

Potřebujeme i vás drazí…

Zůstaňte doma.

Každé vyjití ven otevírá viru dveře.

Nesmíme mu to více dovolit.

Už nemáme více času…

Celá země šije roušky aneb jak se náš národ opět semknul

Od včerejšího dne mám ze statusů na Facebooku dojem, že celá Česká republika šije roušky. Je neuvěřitelné, kolik lidí má doma stále šicí stroj a umí s ním v dnešní moderní době, kdy šlo ještě před pár dny cokoliv zakoupit, zacházet.

Poté, co se ve zpravodajství v souvislosti s pandemií koronaviru neustále znovu a znovu začal omílat problém s nedostatkem roušek, hromada lidí zasedla za šicí stroje a šije roušky. A úžasné je, že zdaleka nejen pro sebe a své blízké! Většina lidí je nabízí dalším známým i neznámým. Kromě jednotlivců okamžitě zareagovali i různé šicí dílny, které také začaly pro potřebné chrlit tuto ochranu. Ano, říká se, že jsou zapotřebí respirátory a ne roušky, protože nás roušky neochrání. Ale jedním dechem všichni dodávají, že je lepší něco než nic… Že, když neochráníme sebe, tak před nákazou chráníme druhé, pokud už jsme tedy infikovaní. A to, že je někdo nakažený, se pozná až, když je fakt zle.

Já šicí stroj nemám a toto umění jsem nikdy neovládala, tak jsem si vyrobila vlastní roušku z nákrčníku, do kterého jsem všila vycpávku z podprsenky. Ty totiž z každé podprsenky ihned po zakoupení dávám pryč, protože nic zvětšovat nepotřebuji. Až do této doby jsem ani ve snu netušila, proč ty vycpávky vlastně schovávám. Teď už vím! J Všechno se jednou může hodit.

Ale zpět k našemu národu. Opět se v posledních dnech ukazuje, že se naši lidé umí v době krize a nouze semknout a pomáhat druhým, jak se dá. Z iniciativy měst a obcí je tady nabídka pro přestárlé s dovozem nákupů do domu, vznikají malé skupiny, které hlídají děti záchranářům, zdravotníkům, hasičům, policistům a třeba také matkám samoživitelkám.  Další se potřebným nabízí k venčení pejsků.

Je pravda, že na jedné straně jsme takový národ Švejků, který si ze všeho dělá legraci a snaží se vše odrbat, obejít, aby jen nemusel poslouchat nějaká nařízení a příkazy výše postavených. Když ale přijde na lámání chleba, tak se umíme semknout a vzájemně si pomáhat.

V ulicích je vidět den ode dne více lidí s rouškou na obličeji, takže věřím, že všichni pochopili, že je situace vážná a záleží na každém jedinci, jestli se podaří zastavit šíření viru. I já jsem byla zpočátku skeptik, ale když jsem po pár dnech viděla, co se děje v zahraničí, tak mně docvaklo, že tady konči všechna legrace.

O tom, jak pandemii prožívá má dlouholetá kamarádka z Blatnice, která v Itálii žije dvaadvacet let, jsem psala tady

Všem nám přeji pevné nervy, a aby tato hrůza brzy skončila a dovedla nás k tomu, že vůbec není automatické, že si můžeme každý den nakoupit cokoliv z kteréhokoliv konce světa, že nám teče z kohoutku voda, jak se nám zamane, že stačí zmáčknout vypínač a v noci je světlo i teplo. Važme si všeho, protože dnes vidíme, že ze dne na den může být všechno zcela jinak…

Lenka

Já a mnou vlastnoručně vyrobená rouška z bavlněného nákrčníku a vycpávky podprsenky 🙂

Kamarádka Blanka, která žije už dvaadvacet let v Itálii a v této pohnuté době si také sama ušila roušku. Rozhovor o současném životě v Itálii jsem s ní vedla pro web Zprávy z Moravy.

Exorcista P. Elias Vella: Sociální sítě přivádějí lidi do izolace

Od třetího do sedmého března vedl v poutním domě Stojanov na Velehradě katolický kněz z řádu minoritů P. Elias Vella z Malty exercicie na téma vnitřní uzdravení. V náročném programu si udělal čas na rozhovor, který se točil o změnách v Evropě i proměně světa díky novým informačním technologiím. Když jsem s tímto vzácným mužem dělala rozhovor přesně před patnácti lety v době, kdy Česká republika i Malta vstoupily do Evropské unie, věřil, že si Malta zachová tradiční postoj k interupcím i rozvodům. Rozvod a interupce zde byly totiž ještě v roce 2004 zakázané. Jeho vize se ale nenaplnily. Vyjádřil se také k vlně emigrantů, kteří v posledních letech proudí do Evropy a změnám díky novým informačním technologiím a životem na sociálních sítích. 

Zhruba třicet let cestujete po celém světě. Za tu dobu jste měl možnost poznávat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích proměnil?

Vidím, že během posledních třiceti let jsou změny ve světě velmi radikální. Nejen z duchovního pohledu, ale také z politického a sociálního. Vytvořili jsme sjednocenou Evropu a Evropská unie opravdu přináší velkou změnu mentality v celé Evropě. Dříve si každý národ chránil svou jedinečnost, kulturu a svým způsobem i svůj lid. Dnes jsou evropské národy otevřené k pronikání různých kultur, vlivů a typů národností lidí.

Není to tak, že Evropská unie chce potlačit to, co bylo pro konkrétní národy originální a výjimečné?

Nemyslím si, že by Evropská unie chtěla jednotlivé národy záměrně potlačit, ale určitým způsobem k tomu vlastně dochází. Uvedu takový příklad z mého malého ostrova. Malta byla vždy nejen z duchovního pohledu, ale i kulturně proti potratům a rozvodům. Ale protože zde byl obrovský tlak z EU, který změnil mentalitu mého národa, Malťané se nakonec rozhodli a souhlasili s rozvodem i interupcí.

Jak k tomu došlo?

Když se dělalo hodnocení zdravotní péče v různých národech Evropy, tak se Malta umístila na dvacátém sedmém místě, což bylo hodně nízké hodnocení. Důvod, který se uváděl, byl, že zde nejsou povolené potraty. Vytváří se vlastně takové povědomí, že se v nemocnicích nenabízí možnost potratů, a proto máme nízkou zdravotní péči. Tímto tlakem se mění mentalita. Lidé si říkají, aby byla Malta lépe hodnocena v rámci evropské zdravotní péče, je nutné souhlasit s potraty. Přestože je zde svoboda, tak existují nátlakové skupiny, které mění kulturu a myšlení národů.

Myslíte si, že může obrovská neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnuli do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny například v Anglii, Francii a Německu už dvě generace zpět, kde se děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?

Obecně byla emigrace problémem po celou historii lidstva. Možná ale nešlo o až tak intenzivní problém jako během posledních let.

Proč?

Ze dvou důvodů. Emigraci můžeme rozdělit do dvou oblastí. První skupina lidí jsou ti, kteří mají pas a emigrují do různých zemí EU, protože hledají práci. Potom je zde druhá skupina lidí, kteří ze svých zemí utíkají z různých důvodů. Ať už jsou politické či diktátorské. Prakticky to vytváří velkou revoluci na mnoha místech. Zmínila jste se o Německu, Francii, Anglii, ale vlastně každý národ má svůj problém. Možná ne se stejnou intenzitou, ale jiný. Když se vrátím na můj malý ostrov Maltu, tak v našem městečku, kde žije okolo čtrnácti tisíc obyvatel, navštěvují základní školu děti z třiceti čtyř národností a tedy i jazyků. Maltské děti se takto stávají minoritou, menšinovou částí uprostřed dětí, které sem přicházejí z různých národů. To přináší revoluci ve způsobu vyučování a v kultuře. Učitelé už například nemohou vyučovat v maltštině, ale v angličtině, aby jim rozumělo více dětí z různých národností. Ve zdravotnictví a na všech stupních dalších škol je také více národností. Neříkám, že všechno je nevýhodou. Tato promíchanost národů, kultur a jazyků má i své výhody. Může obohacovat, ale na druhé straně nemůžeme přehlížet i velké nevýhody. Zvláště, když tento vývoj není přirozeně postupný, ale stal se náhle a bez očekávání. Potom je zde problém lidí, kteří přicházejí a jsou bez dokladů a tedy i bez totožnosti. Nevíme, kdo jsou. Mnozí jsou dobří lidé, ale jsou mezi nimi přimícháni i zločinci, kteří by ve své zemi byli ve vězení. Jak říká papež František, nemůžeme je nechat zemřít uprostřed moře, ať už se jedná o kohokoliv. Na druhé straně nemůžeme ignorovat, že mohou přinášet problémy tam, kam přicházejí.

Muslimové, kteří míří do Evropy, se nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě zachovávají svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?

Ano, je to velmi nebezpečné, protože mnoho muslimů, bohužel, očekává, že se přizpůsobíme jejich mentalitě a náboženství, nikoli naopak. Například Paříž je již muslimská. Londýnský starosta je muslim. Totéž se děje v Německu a na mnoha jiných místech Evropy. Je to problém, protože se vytváří ghetta. Samozřejmě, že mají právo na své školy, vzdělání, mešity, ale nemohou vytvářet tlak, aby nás jejich kultura ovlivňovala.

Pokud jich ale bude víc a více, tak začnou podle své kultury vytvářet i zákony…

Jistě! Pokud se budou stávat většinovou společností, budou tlačit na to, a můžeme říct, že budou mít právo vytvářet tyto zákony, a Evropa se bude stávat muslimskou a nebude již křesťanskou.

Vidíte z této situace cestu ven?

Myslím si, že Evropa s tímto problémem zatím nezačala vážně pracovat. Je spousta diskuzí a debat, ale prakticky přistávají emigranti v Itálii, na Maltě, Andalusii, ale Evropa jako kdyby nechtěla tento podíl. Myslím si, že Evropa se tímto zatím nezabývá. Není žádná seriózní studie o problému, aby se šlo do kořenů a zjistilo, proč lidé odcházejí ze svých zemí. Samozřejmě tam jsou možná diktátoři, ale myslím si, že by bylo lepší jim pomáhat v jejich vlastních zemích, než aby přišli sem a dostávali pomoc až tady.

Často zaznívá, že muslimové jsou v pohodě a obavy můžeme mít pouze z těch, kteří se radikalizují. Není přesto třeba mít obavy z toho, že děti našich dětí budou už jako křesťané pronásledováni, jako tomu bylo třeba za starého Říma?

Nemůžeme říct, že všichni muslimové jsou radikálové a fundamentalisté. Skupina radikálů a fundamentalistů jsou vlastně minoritou i v muslimské kultuře. Kázal jsem v mnoha muslimských zemích, například v Pákistánu, Ázerbajdžánu,Indonésii a zjistil jsem, že muslimové jsou velmi přátelští a spolupracují. Problém spočívá v tom, že nevíme, jaký typ muslimů v našich zemích přijímáme. I my máme vlastní zločince a mafii. Nepotřebujeme k našim problémům přidávat teroristy. Nevíme, kdo jsou ti, kdo k nám přicházejí. Na první pohled mohou vypadat jako velmi slušní a jemní lidé, ale nakonec se mohou projevit jako teroristé, kteří udělají chaos.

Za osmasedmdesát let vašeho života se ale také velmi proměnil svět v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve službě kněze a exorcisty?Proměnily se s vývojem techniky problémy lidí?

Musím říci, že ano. Nemohu popřít mnoho výhod a obohacení lidstva skrze nové informační technologie. Tento technický svět ale přinesl i mnoho nevýhod. Sociální sítě například paradoxně až komicky  přivádějí lidi do izolace. Člověk komunikuje s lidmi, kteří jsou vzdáleni, a uzavírá se vůči těm, kteří jsou blízko. Vzpomínám si, že před mnoha lety, když jsem například cestoval autobusem, lidé spolu mluvili, sdělovali si své zážitky ze života. Nyní je v autobuse dokonalé ticho. Všichni mají v rukou své mobily a nikdo s nikým nemluví. Jdete do restaurace, kde je vidět rodina, která čeká na oběd a nikdo s nikým nemluví. Všichni komunikují s někým vzdáleným skrze svá zařízení. Vytváří se tak izolace. Dnes je to velký problém pro rodiče. Vzpomínám si, když rodiče dětem říkali, že musí být v devět hodin doma. A i kdyby dnes děti byly v šest hodin doma, před sebou mají celý svět. Bez jakýchkoliv těžkostí chatují, s kým chtějí. Rodiče nad svými dětmi prakticky ztrácejí kontrolu. Sdělovací prostředky jim dávají příležitost vidět a slyšet všechno. Zcela mění mentalitu. Například dnes vzniká pohroma kvůli pornografii. Skrze sociální sítě dochází k rozdělení v rodinách.

A jak se konkrétně tyto skutečnosti dotkly vaší služby?

Například, co se týká mé služby kněze a exorcisty, vím, že mnoho mladých lidí ze zvědavosti brouzdá na webových stránkách týkajících se okultismu, spiritismu a satanismu. Nejenže něco vidí, ale ze zvědavosti dokonce tyto věci zkouší, protože na webu je podrobný popis toho, co mají dělat. Nemůžeme nevidět určité výhody techniky a sdělovacích prostředků, ale na druhé straně také určitou katastrofu, kterou vytvářejí zvláště u nezralých lidí. Ať už jsou mladí nebo dospělí a starší. Je to vlna, kterou nelze zastavit. Záleží na tom, jak budeme vychovávat lidi v používání sociálních sítí a sdělovacích prostředků.

Nevím, jaká je situace na Maltě, ale v České republice se i na tradičně zbožném Slovácku začínají vyprazdňovat kostely. Co by měli křesťané dle vašeho mínění dělat, aby zapalovali ty, kteří ještě Boha nepoznali?

Jedná se o problém v celé Evropě. Ano, kostely se vyprazdňují. Co dělat, abychom přivedli lidi zpět? Nemyslím, že je to snaha přivést je zpět, ale je to otázka radikální změny našich pastoračních přístupů. Ježíš nám říká, že pokud se jedna ovce zatoulá, nechej devadesát devět a vyhledej tu, která se ztratila. My dnes žijeme v naprosto opačné situaci, kdy jedna ovce zůstala a devadesát devět se zatoulalo. Naše pastorační přístupy jsou ale stále zaměřeny na přivedení jedné ztracené ovce, místo abychom vytvářeli pastorační aktivity, kdy vyjdeme a budeme hledat těch devadesát devět ztracených ovcí a o ně se starat. Není to jednoduché, protože musíme úplně změnit styl pastorace. Jsou to takové nové pokusy. Nemohu žádat lidi, aby přišli, a potom je teprve evangelizovat. Musíme je evangelizovat tam, kde se nacházejí, protože už nejsou mezi námi. Toto je oblast, kterou musíme prozkoumávat a myslím si, že papež František jde tímto směrem. Nemůžeme se držet našich tradičních zbožností například ke svatým. Jsou dobré, když jsou lidé uvnitř církve, ale jak budu evangelizovat sdělovací prostředky, lidi v továrně a na řadě dalších míst? Není to jednoduché, protože musíme hledat nové pastorační metody a přístupy. Nelze říct, co jak dělat šablonovitě. Je třeba se nad tím více zamyslet.

Mimo jiné sloužíte také jako exorcista. V dnešní době by někdo mohl říct, že tato služba patří do středověku. Co byste těmto lidem řekl?

Těmto lidem bych řekl, že až budu mít další exorcismus, aby přišli a zúčastnili se ho.

Doopravdy?

Myslím to vážně! I někteří kněží jsou velmi pochybující a skeptičtí k existenci ďábla, tak jim říkám, aby se se mnou zúčastnili modlitby exorcismu. Když potom vše vidí, změní své myšlení.  Častokrát, když s tím nemají zkušenost, si myslí, že zlý neexistuje, nebo že přeháníme. Mnoho lidí, kteří tuto zkušenost udělali, řeknou: „Předtím jsem tomu vůbec nevěřil, ale nyní vím, že je to realita.“ Také lidem říkám: „Dobře, nevěříte v ďábla, tak se aspoň podívejte na zlo, které je kolem vás a začněte proti němu bojovat. Když se do toho člověk trochu ponoří, zjišťuje, že zlo není jen abstraktní, ale existuje za tím ještě něco více.

Lenka Fojtíková pro www.konzervativninoviny.cz , kde byl zveřejněný ve zkrácené formě zde
Překlad: Václav Čáp

Katolický kněz P. Elias Vella OFMConv se narodil na Maltě (*28. 2. 1941). Už od svých osmi let dostával soukromé hodiny latiny a filozofie. V necelých třinácti letech vstoupil do františkánského řádu. V patnácti letech nastoupil roční noviciát v italském Assisi. Po filozofických studiích a teologických studiích na St. Anthony’s College v maltské metropoli Valletta studoval v Římě, kde byl v bazilice Dvanácti apoštolů vysvěcen na jáhna. Kněžské svěcení přijal 30. 6. 1964 na Maltě. Poté se vrátil do Říma, kde pokračoval ve studiu dogmatické teologie, katechismu a pastorální teologie na Lateránské univerzitě. Po ukončení studií dostal nabídku zůstat v Římě a učit na univerzitě, ale dal přednost návratu na Maltu. Tam působil jako farář, provinciální představený a pedagog na vysoké škole. Počátkem devadesátých let minulého století byl pověřen službou exorcisty. Zhruba od té doby jezdí po celém světě a evangelizuje. Bezmála třicet let přijíždí několikrát ročně přednášet a sloužit do České republiky a na Slovensko. Je členem americké Asociace křesťanských terapeutů. V roce 1994 mu Sociální a kulturní institut v St. Paul’s Bay udělil zlatou medaili za službu Maltě a zvláštní přínos pro St. Paul’s Bay. Je autorem více než třiceti knih, které byly vydány nejen v maltštině, ale také angličtině, italštině, španělštině, portugalštině, češtině a slovenštině.  

P. Elias Vella žehná věřícím.

Karneval v Benátkách obrazem

Dlouhé roky bylo mým snem fotit světově známý karneval v italských Benátkách. Pracovní povinnosti mně to ale nedovolovaly. V době, kdy se v Benátkách slaví karneval, probíhají totiž na Slovácku oslavy fašanku. V nejrůznějších obcích na Hodonínsku i Uherskohradišťsku jsem vše dokumentovala dvacet let.

Vzpomínka na misionáře, kněze a také lékaře P. Jana Palackého

Dnes jsem zamířila kvůli důležité schůzce do Uherského Hradiště. Jak jsem tak procházela městem,  i když to moc často nedělám, zastavila jsem se u vitrínek oznamujících pohřby. Do oka mně padla fotka muže na jednom z nich.

ždyť toho znám! Letělo mi hlavou. S ním jsem před lety dělala rozhovor!!! Rozhovor, o kterém jsem si zpětně říkala, jak jsem šťastná, že dělám novinařinu a mám možnost setkat se s takovými úžasnými lidmi a ptát se jich na jejich život, názory a vůbec… Prostě obrovská vděčnost!  Přitom to nejdřív vypadalo tak, že z rozhovoru nic nebude!!! S jezuitským knězem P. Janem Palackým mne totiž trošku proti mé vůli seznámila moje bývalá kolegyně Katka, která ho kvůli rozhovoru zavezla až ke mně domů. Zpětně jsem jí za to byla doopravdy nesmírně vděčná, že jsem mohla s P. Palackým u mne v obýváků mluvit osobně.  Když se ohlédnu zpět do své bezmála dvacetileté novinářské praxe, tak si říkám, že jsem už v dávných dobách suplovala docela dost často dnešní Paměť národa, i když jsem v té době ani netušila, že něco takového jednou bude  existovat . ..  Jsem doopravdy neskonale vděčná za všechna ta setkání převážně s kněžími, které chtěli komunisté likvidovat od doby jejich studií. Mnozí z těch, s nimiž jsem vedla rozhovory, se stali mými přáteli až do doby, kdy odešli na věčnost. Má vděčnost, že jsem je mohla takto osobně poznat, se nedá slovy ani vyjádřit… S P. Palackým jsem se ale setkala jen jednou v životě. Nikdy ovšem na toto setkání nezapomenu.. 

A dnes jsem se tedy dozvěděla, že tento výjimečný muž odešel 31. prosince 2018 na věčnost. Rozloučení bude při mši svaté zítra – t. j. v sobotu 5. 1. 2018 ve 12.15 hod. v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně v Jezuitské ulici.  Poté bude jeho tělo uloženo do krypty kostela.

Dovoluji si zde zveřejnit rozhovor, který jsem s tímto vzácným mužem vedla 8. 7. 2007.

P. Jan Palacký SJ: Lidi může vzkřísit krása

Misionář: Mnozí si myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz

 Měla jsem za sebou dva velmi náročné dny, kdy jsem s diktafonem v ruce a foťákem na krku mapovala veškeré dění na Dnech dobré vůle na Velehradě. Další dva dny jsem fotila svatby. Poté jsem ještě musela zajet do Židlochovic na oslavu mamčiných narozenin. Domů jsem se vrátila po čtyřdenním maratonu naprosto vyčerpaná. Už byla noc, když mi zavolala kamarádka z Hodonína, jestli nemám druhý den čas, protože tam přijel P.  Jan Palacký. Prý, abych s ním udělala rozhovor, protože je to úžasná osobnost. Coby misionář působil v Bolívii, na Madagaskaru a nyní je v Albánii. Do České republiky přiletěl jen na skok. Vzhledem ke svému stavu jsem nic neslibovala. Když jsem se ráno probudila, nebylo mi o nic líp, proto jsem si řekla, že nikam nepojedu a ještě hlouběji se zavrtala do postele. Za chvilku ale zadrnčel telefon, že kamarádka i s oním vzácným mužem přijedou ke mně domů, protože otec Palacký jede do Uherského Hradiště, odkud pochází, aby tam navštívil bratra. V okamžiku jsem byla na nohou. Do hodiny před naším domem zabrzdilo auto a já ho poprvé uviděla. Hlubokýma očima se na mne díval drobný, skromný muž, který nevážil víc než padesát kilo.

Misionář P. Jan Palacký SJ se narodil 21. prosince 1937 na ženské klinice v Brně. Jeho tatínek tam byl tehdy asistentem, takže právě narozený Jan měl určitá zvýhodnění. Děti se tehdy koupaly v jedné vodě a syn asistenta šel na řadu první. Tím ale veškerá privilegia, která život P. Palackému připravil, skončila.

 Narodil jste se v Brně, ale někde jsem četla, že pocházíte z Uherského Hradiště, tak jak to bylo?

Do Uherského Hradiště jsem se stěhoval s rodiči, když mi bylo osm dní. Do osmnácti let jsem pak žil v Hradišti, proto se považuji za Hradišťáka.

Rodiče odešli na Slovácko za prací?

Tatínka v Hradišti ustanovili prvním primářem dětského oddělení.

Kde jste tam bydleli?

Často jsme se stěhovali. Nejdříve jsme bydleli naproti nemocnice a z okna jsme mimo jiné viděli i polepšovnu. Když jsme se sourozenci zlobili, rodiče nám vyhrožovali, že nás tam pošlou. Pak jsme také bydleli na Palackého náměstí, takže jsme vlastně měli svoje náměstí (smích).

Vaše cesta za vzděláním nebyla zrovna snadná….

Po absolvování obecné a měšťanské školy v Uherském Hradišti jsem po roční přestávce pokračoval ve studiu na Jedenáctileté střední škole v Hodoníně. Mým spolužákem byl například lékař Augustin Svoboda.

 Proč jste nakonec v Hodoníně neodmaturoval?

V sedmnácti letech jsem začal uvažovat o kněžské službě, a proto jsem se zajel podívat na Břeclavsko, kudy by se dalo utéct na Západ. Tehdy jsem se ještě chtěl vrátit domů. Měl jsem už i koupenou zpáteční jízdenku do Starého Města. Přešel jsem ale do pohraničního pásma, kde mě chytili a odvezli do věznice ve Znojmě. Odsud jsem putoval do Brna na Cejl a pak do Uherského Hradiště.

Mluvil jste o svých plánech s rodiči?

My jsme všechno řešili hlavně s maminkou, protože tatínek byl pořád v nemocnici a někdy na nás zapomínal. Vzpomínám si, že jednou na Vánoce nás všechny děti posadil do vany, pak šel vyšetřovat pacienty a na nás úplně zapomněl.

Byl jste po zatčení odsouzen?

Dostal jsem za pokus o útěk čtyři měsíce a vyloučili mě ze všech škol v celé republice. Na to jsem hrdý, že jsem byl na věstníku ministerstva školství (smích). Když jsem se vrátil z věznice, chtěl jsem si dodělat maturitu, ale nešlo to.

Nakonec se vám to ale přesto podařilo…

Měl jsem tetu, která vyučovala chemii na ošetřovatelské škole v Ostravě-Vítkovicích. Tato škola nepatřila pod ministerstvo školství, ale zdravotnictví. Přijali mě tam rovnou do druhého ročníku, protože jsem za sebou měl už polovinu jedenáctiletky. Takto se mi nakonec podařilo odmaturovat.

Nelitoval jste zpětně nezdařeného útěku?

Bral jsem to jako prozřetelnost. Toužil jsem být v první řadě knězem, a proto jsem chtěl utéct za hranice a teologii studovat v zahraničí. Utíkal jsem rok před nynějším biskupem Esterkou. Pokud bych šel s ním, asi by se mi to podařilo. My jsme o svých plánech ale vzájemně nevěděli.  Kdybych to tušil, tak bych na něj počkal (smích). Pokud bych šel s ním, asi bych byl diecézním knězem a nikdy nevstoupilk jezuitům. Já byl ale mladicky nedočkavý, proto jsem pak za to pykal. Bachař mi říkal: „V tom jsi chtěl utíkat? Podívej se, jaké máš boty! To tě museli chytit!“

Slyšela jsem, že  na váš vstup do řádu měl zásadní vliv jeden muž. Kdo to byl?

Byl to bývalý jezuita Josef Vagunda, který byl tehdy už zasnoubený. Zajímavé bylo, že chtěl za sebe najít náhradu. V roce 1956 jsem v devatenácti letech tajně vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova..

Toto rozhodnutí vás ale přivedlo zpět do vězení…

Ano, za tajný vstup do řádu jsem dostal čtyři roky. Komunisté mne ale chtěli napravit a po sedmi měsících mě při amnestii pustili. Celkem jsem v nápravném zařízení prožil jeden rok.

Co jste dělal po návratu z vězení?

Osm let jsem pracoval v nemocnici v Zábřehu a nějaký čas také na Velehradě.

Další studium vás nelákalo?

Ale určitě. Několikrát jsem nebyl přijat na medicínu. Pak jsem chtěl studovat filozofii, proto jsem poslal mé spisy do jednoho domu jezuitů v Polsku. To byla také prozřetelnost. Pracoval jsem v zábřežské nemocnici, kde se do mne zamilovala jedna žena a chtěla mi nějak pomoct. Byla to evangelička z Polska. Dal jsem jí tedy mé papíry, aby je odvezla  do Polska. Doručila je ale do jiného domu, než jsem jel. Tam mi proto nevěřili, že jsem jezuita a poslali mě do diecéze, kde se mne ujal pozdější sekretář Jana Pavla II. a nynější arcibiskup krakovský P. Stanislav Diviš.

Proč jste si ke studiu vybral právě Polsko?

Bylo to blízko, fungoval malý pohraniční styk.

Studia jste ale nakonec ani v Polsku nedokončil…

V Krakově jsem začal studovat filozofii. Absolvoval jsem tam dva roky. Třetí ročník jsem už dělal v Římě, kam jsem legálně odešel v roce 1968.

Legálně?

Ano. Za Dubčeka jsem dostal na čtrnáct dnů turistický pas. Když zemi obsadili Rusi, přišel za mnou bratr a řekl, ať vezmu kufr a jedu. Podařilo se mi odejít, ještě než se uzavřely hranice. Jel jsem osobním vlakem do Břeclavi, odkud jsem pokračoval přes Vídeň do Říma.

Studoval jste v Římě?

Nejdříve jsem jeden rok pobýval na severu Itálie v Gallarate. Naučil jsem se tam italsky a pak šel do Říma. Postavil jsem si hlavu, že chci jít do Rusica, což je diecézní seminář pro misie v Rusku, který byl založen v roce 1929 za  Pia XI. Povolili mi výjimku. Pobýval jsem tam s Liborem Kovalem. Chodili jsme společně na bohoslužby k Ukrajincům na Via Bocela. Na kněze jsem pak byl vysvěcen v roce 1971 v Římě.

Jak vše prožívali rodiče?

Dobře. I proces. Dalo by se říct, že maminka s tatínkem byli na to hrdí. Vždyť tatínek měl také potíže. V roce 1958 ho komunisté v první čistce vyhodili ze špitálu. Stal se proto dětským lékařem v Kunovicích. Pamatuji se, že maminka psala do noci dopisy na sekretariáty, a také tam chodila. O deset let později, v roce 1968, se tatínek mohl vrátit zpátky.  

A váš další osud v Itálii?

Po vysvěcení jsem zůstal rok v Římě a pak jsem odešel do Neapole, kde jsem vystudoval morální teologii. Pak jsem šel coby duchovní na Policlinico Secondo, což je  velká neapolská nemocnice. Působila tam smíšená komunita –  karmelitán, jezuita a jeden diecézní kněz. Začal jsem tam studovat medicínu.

Proč, když jste byl knězem?

Byly to rodinné buňky po tatínkovi. Maminka byla zase lékárnice. Chtěl jsem od počátku studovat buď lékařství nebo kněžství. Pak jsem si říkal, že obojí.

Tehdy už jste nebyl zrovna mladým studentem…

Byl jsem starší. Nebylo to tak lehké. Studoval jsem pediatrii stejně jako tatínek. Poté jsem odjel na misie.

Šel jste na medicínu s cílem, že půjdete na misie?

Tam mne poslali jezuité.

Kam to bylo?

Nejdříve jsem v letech 1984 až 1987 působil na Madagaskaru, kde jsem byl hlavně u malomocných.

Po třech letech jste se kvůli zdravotním problémů vrátil do Evropy. Co vás trápilo?

Byla obava, že mám lepru, takzvanou tuberkulózní formu. Skončil jsem v sanatoriu na Sicílii. Zavřeli mne do leptosária v Messině. Tehdy nás tam bylo jen pár. Mohli jsme chodit ven, ale lidé měli z malomocných strach. V okolních domech byla směrem k leptosáriu zavřena všechna okna. Strach měli ale také mí představení. Na Sicílii jsem byl v komunitě v Catanii. Později jsem získal bydliště u jezuitů na Ischii, kde jsem měl dlouhá léta trvalý pobyt.

Nakonec se ale u vás lepra neprokázala…

Měl jsem velmi pozitivní tuberkulózní zkoušku, ale lepra byla negativní. Na Sicílii jsem dokonce dostal zdravotní penzi pro malomocné. Bral jsem milión lir, což tehdy bylo hodně peněz. Je to dnešních tisíc euro.

 Příliš dlouho jste se ale v Itálii nezdržel a odešel do Španělska…

Do Španělska jsem v roce 1988 odešel na vlastní žádost. Nejdříve jsem pobyl šest měsíců ve Fonties a pak půl roku v Barceloně.

Proč jste tam chtěl jít?

Hlavně kvůli mé diagnóze. Je tam totiž daleko lepší leptosárium než v Itálii. Mají tam s touto nemocí větší praxi.

Pobyt ve Španělsku měl zásadní vliv na další roky vašeho života. Můžete připomenout, jak k tomu došlo?

Ve Španělsku jsem se seznámil s jedním jezuitou z Bolívie. Jmenoval se Tifa. Doporučil mě bolívijskému provinciálovi. Chtěl jsem zpátky na misie, hlavně tam, kde se mluví francouzsky. Pomohli mi do Bolívie, kde jsem na malé faře působil jako farář a současně jako lékař. Později jsme tam postavili malou nemocničku, kde jsem působil coby státní lékař. Jezdili jsme hodně do terénu, očkoval jsem, ale také rodil nebo trhal zuby. Byla to obrovská praxe ve všech směrech. V Bolívii jsem pobyl patnáct let.

Dá se praxe v Bolívii srovnat s Evropou? Kolik jste měl třeba denně pacientů?

 Jak který den. Někdy deset, jindy dvacet. Je to úplně jiná praxe. Každá vesnice má svého světce. Téměř žádná proto není bez křesťanského jména. Když se ale lidé křtí, vůbec nic jim to neříká. Dávají si jména Stalin, Lenin, Marx, Hitler… První věc, kterou jsem udělal před křtem, bylo vyučování právě kvůli těm jménům. Snažil jsem je přesvědčit, aby si nedávali jména historických gaunerů, ale vybrali si pořádné křesťanské jméno. Většinou si dali říct.

A dali si říct i v jiných věcech? Tam je přece úplně jiná mentalita než v Evropě.

Je to tam všechno daleko živější. I mše svaté. Náš pomocný biskup vůbec nepoužíval misál, všechno dělal zpaměti, jak ho právě ovanul Duch svatý. Hodně kritizovali papeže Jana Pavla II. Jednou jsem to tak poslouchal a říkám: „Monsignore, Jan Pavel II. určitě udělal hodně chyb, ale na jednu jste úplně zapomněl. Dotyčný se podivil a zeptal se: „Jakou?“ A já na to: „Že vás jmenoval biskupem.“ Za ty dlouhé roky byli totiž skoro všichni biskupové jmenováni Janem Pavlem II.

Já jsem se ale chtěla spíš zeptat, jak učení církve přijímali laici.

Dobře. Církev je tam svatá. Ke katolíkům se hlásí osmdesát procent obyvatel.

Je tam taková rozvodovost jako v Evropě?

Rozvody tam téměř nejsou. Potraty ano. Dělali na mne nátlak, abych dával ženám pilulky. Já se ale bránil tím, že dělám přírodní antikoncepci. Měl jsem dobře vybavené středisko na výši, takže mne brali. Vždy jsem tvrdil, že je důležité odpovědné mateřství a otcovství.

Co jste vnímal jako největší problém?

Bídu a chudobu. Bolívie je druhou nejchudší zemí Jižní Ameriky. Na prvním místě je Haiti. Dalším problémem je koka. Největšími producenty jsou právě Bolívie, pak Peru a Kolumbie. Oni tam ale drogy za problém nepovažují. Šofér autobusu pořád žvýká koku, protože pak nemá hlad….

U nás je velkým problémem sekularismus. Rodiče jsou velmi zaneprázdnění a soustředění na kariéru. Dětí se mnozí vzdají a pokud je mají, nemají na ně čas. Potýkají se s tímto problémem také v Jižní Americe?

Tam jsou rodiny velké. Průměrně je v každé rodině šest až deset dětí. Rodiče si na ně čas udělají, protože většina žije na venkově. Absence víry v Boha tam není. To se tam skoro nevidí, že by někdo řekl, že je nevěrec. Pro církev jsou dveře otevřené.

Po patnácti letech na misiích v Bolívii jste se před třemi lety vrátil do Evropy. Bylo to opět kvůli zdravotnímu stavu?

Ano, měl jsem infekční nemoci a po autonehodě dostal epileptické záchvaty. Jednou jsme měli bouračku s autem. Šli jsme pět kilometrů pěšky a já pak byl tři dny v kómatu. Dali mne do nemocnice, odkud mne v bezvědomí převezli pět set kilometrů do jiné. Je to zvláštní pocit, když jste v jedné nemocnici a probudíte se někde úplně jinde, kde vůbec neznáte prostředí. Vrátil jsem se proto do Itálie, kde mne dávali do pořádku. Léčil jsem se v Neapoli, kterou beru jako svoji druhou vlast.

Od loňského července působíte v Albánii. Proč jste chtěl jít znovu na misie, když jste byl tak nemocný?

Bylo tam šílené pronásledování, které si člověk ani nedovede představit. Kostely se tam srovnávaly se zemí. Byla tam spousta mučedníků. Poslední zabili v roce 1989. Za křty se střílelo. Bylo to mnohem horší než v době komunismu u nás. Katolíků je tam teď tak čtyřicet procent. V Albánii měli čtyři sta padesát let tureckou nadvládu, takže se není co divit, že je tam teď tolik muslimů. Pokud někdo nebyl muslimem, nedostal se na školu a pak neměl ani práci, proto většina na tuto víru přešla. Původně to ale byla katolická země. Můj předchůdce tam vystavěl devět kostelů a při stavbě posledního objevili pozůstatky kostela ze čtrnáctého století. Do Albánie jsem přišel poprvé na zkoušku v roce 2005. Tehdy mne tam skoro nechtěli. Můj představený mi v Neapoli říkal, abych se ani albánsky neučil. V roce2006 mne ale zavolali znovu. Jsem tam teď nastálo. Nejdříve jsem byl přímo v Tiraně, kde jsem se učil jazyk. Nyní jsem v malé farnosti asi třicet kilometrů od Tirany, kde žijí většinou muslimové. Provozuji tam i menší lékařskou praxi. Dělám jednou týdně dětského lékaře.

Co je tam největší problém?

Je to skoro stejné jako u nás. Šíří se tam totiž konzum. Lidé, kteří předtím žili v obrovské bídě, dnes mají auta, televizi a vlastně všechno. Už ale kardinál Tomášek říkal, že po komunismu přijde konzum a že to bude mnohem horší. A to je ono. Po revoluci byl o víru obrovský zájem a teď se snižuje. Lidé nechodí do kostela.

Vidíte nějakou cestu ven, aby se lidé navrátili zpět k církvi a křesťanským hodnotám?

Konkrétně v Albánii vidím velký přínos v Matce Tereze. Pocházela z Kosova, které se považuje za albánské. Teď je tam státní Univerzita Matky Terezy a největší státní vyznamenání je rovněž Matky Terezy. Myslím, že aby se lidé navrátili k Bohu, musí prožívat konkrétní lásku k těm nejubožejším, jak to dělala matka Tereza v Indii. V Tiraně jsou nyní dvě komunity matky Terezy.

To mluvíte o Albánii. Já ale měla na mysli celou Evropu, kterou zachvátil konzum…

Možná, že muslimové, kteří mají ve všech evropských zemích své mešity, přinutí křesťany zamyslet se nad jejich kořeny v Evropě. Jediný stát, který se za to staví, je Polsko. Pokud si Evropa uvědomí, na čem stojí a kde má budovat své základy, tak to půjde. Musí najít svou identitu. Vidím, že v Evropě bude určitá zábrana od států východního bloku. Když tam přijde padesát milionů Ukrajinců, je to stát stejně velký jako Francie. Možná přijde i Rusko a ti mohou říct, že jsou velcí jako Turci.

Bavíme se teď o celých státech. Zajímalo by mě ale, co může vrátit zpět k víře jednotlivce. Jen v České republice je obrovský odpad od víry…

Myslím, že toto je specifický problém českého prostředí. To asi není nikde jinde na světě. I zde jsou ale rozdílné oblasti. Jiné je to na Slovácku, Moravě a třeba v severních Čechách. Odklon je hlavně v oblastech, kde bylo méně religiózního vlivu.

Je z toho vidíte cesta ven?

V oblastech, kde je nejvíc ateistů, se musí pořádat misie. Dále si myslím, že základ všeho je rodina. Jakákoliv. I ta nekřesťanská. Ze všech rodin mohou vzejít kněžská povolání.

Znám mnoho lidí, kteří řeknou, že nemají těžké hříchy a že věří, ale do kostela chodit nemusí. Jak byste argumentoval?

Lidé si často myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz a neuvědomují si, že je to také jejich právo účastnit se mše svaté v komunitě. Pokud tam nejdou, své výsady se zříkají. O tom se málo mluví, že to není jen povinnost, ale také právo. Když tedy někdo řekne, že nemá těžký hřích a nechodí do kostela, tak bych se zeptal: „No dobře, jak dlouho jsi nebyl na mši svaté?“ A pokud odpoví, že tři neděle, tak to má tři těžké hříchy…. Lidi může vzkřísit krása. Krása je argument Boží existence. Je nutné vidět vše, co je na světě, v lidech či přírodě krásné. Na tom se musí hodně pracovat. Křesťané se nevzdělávají a pak neumějí argumentovat.

Vrátím se zpět do Uherského Hradiště. Máte ještě ve městě přátele?

Určitě ano, ale už bych je asi nepoznal. Měli jsme teď v Hodoníně setkání maturantů po padesáti letech, kde jsem některé spolužáky vůbec nepoznal.

Letos oslavíte sedmdesáté narozeniny a vloni jste si připomenul půlstoletí od vašeho vstupu do jezuitského řádu. Byla to dobrá volba, když se ohlédnete zpět?

Bylo to takové, jaké to bylo. Jak už jsem řekl, kdybych utíkal s Esterkou, byl bych nejspíš světským knězem. Jezuité jsou ale přece jen světoví a širocí ve všech směrech. Když jsem byl malý, uvažoval jsem o dominikánech. Ono je to ale úzkoprsé, protože církev je stejně stavěná na světských kněžích, což je  řád svatéhoPetra.

Pocházíte ze Slovácka. Pamatujete si na otce Antonína Šuránka?

To byl svatý člověk. Byl přítelem mých rodičů a často k nám chodil. Mám na něj dobré vzpomínky.

Jak ho máte uchovaného  v paměti?

Dalo by se o něm říct, že byl staromódní. Pokud někdo odešel ze semináře, vždy se k němu choval slušně a vybraně. Byl to takový džentlmen. Měl to, co v dnešní době chybí: svatost normálního života. Přitom byl dlouhou dobu mimo duchovní správu. Vlastně téměř celý život. Začal ale budovat takové nepatrné. Mnozí lidé asi neví, že například v Hradišti dělal kapli na náměstí Šuránek.

Do České republiky jste přijel počátkem července. Co všechno absolvujete a kdy se chcete vrátit zpět do Albánie?

V Hodoníně jsem se zúčastnil setkání se spolužáky po padesáti letech. Pak jsem jel navštívit bratra do Uherského Hradiště. Chci si vyřídit nový český pas a další potřebné papíry. Poslední týden bych rád v Českém Těšíně absolvoval exercicie. Jinak bydlím v Brně, kde mám takovou základnu. Tentokrát všechno určitě nestačím objezdit. Zpátky se mám vracet posledního července.

Lenka Fojtíková

Misionář P. Jan Palacký se narodil 21. prosince 1937 v Brně. Dvakrát skončil ve vězení. Nejdříve na čtyři měsíce za mříže putoval za pokus o útěk. Zároveň byl vyloučen ze všech škol. Nakonec se mu podařilo odmaturovat na Ošetřovatelské škole v Ostravě. V devatenácti letech vstoupil tajně k jezuitům, za což byl odsouzen na čtyři roky. Po sedmi měsících byl propuštěn na amnestii. Studoval filozofii v Krakově. V roce 1968 odešel do Itálie, kde dostudoval teologii a v roce 1971 byl v Římě vysvěcen na kněze. Po vysvěcení zůstal rok v Římě a pak odešel do Neapole, kde vystudoval morální teologii a potom působil coby duchovní v  Policlinico Secondo, což je velká neapolská nemocnice. V Neapoli vystudoval medicínu se zaměřením na pediatrii. V letech 1984 až 1987 působil v leprosáriu na Madagaskaru, odkud se vrátil do Evropy kvůli podezření z malomocenství. To se nakonec nepotvrdilo. Patnáct let působil v Bolívii a nyní je v Albánii. Vedle češtinyovládá italštinu, polštinu, ruštinu, španělštinu, francouzštinu a teď se učí albánsky.

Zvukový záznam celého neupraveného rozhovoru si mohou zájemci stáhnout zde: