Tři roky jsem se koukala do Jordánska z Eilatu na jihu Izraele jen přes hranice. Mým snem bylo jednou navštívit skalní město Petra, jehož historie sahá až do třetího století před naším letopočtem a je na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V září se mně podařilo tento sen uskutečnit. Přitom jsem to vlastně konkrétně letos neměla vůbec v plánu! Jak k tomu došlo? To jsem si ale zase jednou tak v noci brouzdala internetem, uvažovala, kam si ještě po prázdninách zajet za teplem a najednou na mne vyskočila sleva na pobytový zájezd do města Aqaba, které v Jordánsku leží hned vedle hranic s Izraelem. Hned jsem hledala, na kolik by vyšla letenka a ubytování, kdybych se tímto směrem vydala sama. Po pár kliknutích mně bylo jasné, že v uvedeném termínu je tento zájezd ta nejlevnější volba. No a tak jsem se 9. září ocitla na Blízkém východě. Po dlouhých letech jsem se na cestu vydala s organizovaným zájezdem a byla to hodně zajímavá zkušenost. Bylo až neuvěřitelné, jak se během pár dnů odkryly charakterové vlastnosti některých účastníků a doopravdy jsem si nejednou vzpomněla na film Účastníci zájezdu. Fotky z této cesty jsem rozdělila do tří samostatných bloků. Jako první zde zveřejňuji snímky z Aqaby, která leží na úplném jihu Jordánska. Putování pouští Wadi Rum najdete zde. Povídání o Petře a fotky z tohoto zajímavého skalního města s bohatou historií, najdete zde.
AQABA Jak už jsem uvedla, byla jsem ubytovaná zcela na jihu Jordánska v Aqabě, kde žije 150 000 obyvatel. Zde jsem tedy měla základnu a vyrážela odsud na výlety. Přístavní město Akaba se nachází na strategickém místě podél hranic Izraele a se Saúdskou Arábií. Starobylé město se jmenovalo Ayla, jeho strategická poloha a blízkost měděných dolů z něj v období chalkolitu učinily regionální centrum výroby mědi a obchodu. Město je atraktivní pro Jordánce a je místem pro práci pro mnoho katolických migrantů z Filipín a Srí Lanky. Od průvodkyně jsme se ale dozvěděli, že je v Jordánsku téměř třicetiprocentní nezaměstnanost. Několikagenerační rodiny ale žijí společně, přičemž rodiče pomáhají dětem s hlídáním vnuků a mladí je zase podporují finančně. V Jordánsku by nikdy tamní obyvatelé nedali své rodiče do domova důchodců.
VEŘEJNÉ A PLACENÉ PLÁŽE Hned první večer jsme se od průvodkyně dozvěděli některé praktické informace. Například, že je ve městěv veřejná pláž, za kterou se nemusí platit. Nejsou na ni ale samozřejmě lehátka, převlékárny ani pořádné záchody. Další veřejné pláže jsou směrem k hranicím se Saudskou Arábií. Tam se také platit nic nemusí, záchody tam jsou, ale není to také žádná hitparáda. Doporučila nám South pláž, kde je kousek od břehu možnost šnorchlování s krásným pohledem na podmořský svět – korály, barevné rybky – prostě jako kdybyste plavali v akváriu. Cesta taxíkem sem vyjde na 20 JODů – jordánských dinárů, přičemž jeden JOD vyjde zhruba na 35 Kč. Když jsme jely čtyři holky, tak to každou vyšlo na cca. 175 Kč. Na této pláži byla možnost si koupit i něco na zub. Dále mohou turisté v Aqabě využívat placené pláže se vším zázemím i bazény. Tyto jsou ale také za městem a jeden den i s odvozem od hotelu vyšel na dvacet dolarů. Náš hotel měl smlouvu s resortem Berenica, ale každý si mohl samozřejmě jezdit a chodit, kam sám chtěl.
FARNOST V AQABĚ– KOSTEL PANNY MARIE „STELLA MARIS“ Kromě šnorchlování jsem měla v plánu zajít v Aqabě také do katolického kostela Panny Marie Stella Maris. Docela mne překvapilo, že v tomto městě katolický kostel vůbec je, protože v sousedním Eilatu žádný křesťanský kostel nenajdete. Podařilo se mně v sobotu večer dostat na anglickou mši, v neděli na arabskou a ve středu jsem tam zašla při příležitosti slavnosti Povýšení svatého kříže. Bylo to všechno moc zajímavé. Po každé mši byl před kostelem připravený stoleček se džbány studené vody, konev s kávou a třeba i fíky. Lidé tak hned po bohoslužbě nenaskákali do aut a neodjeli, jak tomu bývá zvykem třeba u nás. Popíjeli a povídali. Při slavnosti Povýšení sv. kříže byly zase u oltáře košíky s granátovými jablky, které děvčata po bohoslužbě rozdávala venku všem přítomným. Ještě před tím jeden z mužů spustil ze střechy kostela na ocelovém lanku ohnivou kouli, která zapálila připravený táborák na nádvoří.
Takto večer vyzváněly zvony kostela Panny Marie Stella Maris v Aqabě.Toto je přijímání ze slavnosti Povýšení Svatého Kříže. Všimněte si, jak jáhen i kněz žehnají dětem, které ještě nebyly u prvního svatého přijímání.Při slavnosti Povýšení sv. kříže byly před oltářem košíky s granátovými jablky, které děvčata po bohoslužbě rozdávala venku všem přítomným. Ještě před tím jeden z mužů spustil ze střechy kostela na ocelovém lanku ohnivou kouli, která zapálila připravený táborák na nádvoří. Netuším, co to symbolizovalo.
Tato farnost byla u Rudého moře založena v roce 1982. Mše svaté se sloužily nejdříve v sále. Stavba současného kostela začala v roce 2010. Byl vysvěcen patriarchou Fouad Twal v roce 2012 a je jedním z nejkrásnějších kostelů v Jordánsku. Je kruhového tvaru s kopulí ve tvaru hvězdy, která je odrazem jména církve „Stella Maris“. Počet obyvatel Aqaby se zvýšil s příchodem palestinských uprchlíků v roce 1948 a v poslední době se vzestupem prosperity města díky cestovnímu ruchu a urbanizaci, které je jediným městským přístavem v království. Katolická farnost se skládá z přibližně 100 rodin. Růžencové sestry provozují smíšenou střední školu, která má asi 1 000 žáků.
(Tento text budu později aktualizovat o zajímavé a užitečné informace i postřehy, které mohou využít i jiní cestovatelé. )
Máme za sebou rok s koronavirem a místo, aby ustupoval, nabírá na síle. S tím je před námi také stále více omezení. Od pondělí nesmíme cestovat mezi okresy naší krásné země, natož abychom vyrazili někam do světa.
Vidím to tak, že se svobodně nikam za hranice naší vlasti dva až tři roky nepodívám. Ano… Jsem pesimista a nemám ty koule někam jet, když nemám jistotu, že se budu moct vrátit zase domů. Na druhé straně děkuji Bohu za všechny cesty, které jsem mohla po roce 1989 absolvovat. Z každé jsem si odvážela nejen vzpomínky, ale také kousek přírody na ono místo. Většinu z cest dokumentuje pouhý pohled na parapet okna mého obýváku.
Ve vysoké skleněném poháru, který jsem mimochodem vyhrála, tuším, že to bylo v roce 1985, při desetikilometrovém běhu ve Vnorovech, jsou vsrstvy písku od různých moří Evropy i Afriky… Ten černý proužek ve vyšší části, je z Liparských ostrovů – konkrétně z Vulcana – které omývá Tyrhenské moře. Je to severně od Sicílie. Zcela nahoře jsou vulkanické „kamínky“, které jsem nasbírala na Stromboli, kde byla sopka v té době zrovna hodně aktivní. Můj muž chtěl jít co nejvíce nahoru ke kráteru. Já tedy byla docela „posraná“, takže jsme se úplně nahoru nedostali. Práskalo to tam ale pořádně a čmoudu i smradu bylo jako v pekle. Zpětně jsem se dozvěděla, že takové pošuky, jako jsme tehdy byli my, co se tam vydali, vyháněla policie. Psal se ale rok 1998, takže svoboda pohybu byla tehdy úplně někde jinde než dnes. Když jsme byli poprvé na Vulcanu, tak tam bylo jen kousek od pláže bahnité (léčivé) jezírko zcela volně přístupné. Když jsem se tam ale potřetí dostala v roce 2002, tak už bylo toto jezírko oplocené a vybírali tam vstupné. Samozřejmě, že oplocení úplně změnilo ráz a pohled na toto pobřeží – prostě fuj! To jsem ale odbočila! Zpět k pohledu na jednotlivé vrstvy písku…
Dále je tam pásek ze Sardínice, Tunisu, Taiwanu a dalších míst. Malá kulatá lahvička s dřevěným uzávěrem ukrývá vzorek písku z pohádkové pláže Navagio řeckého ostrova Zakynthos, která ve mně tehdy vyvolávala až euforický pocit radosti, když jsem si tam zaplavala. Štíhlá lahvička s různě zbarveným pískem je z Timna parku v Izraeli a kulatá lahvička s kovovým uzávěrem zcela vpravo obsahuje písek z poušti v Saudských emirátech. „Buclatá“ lahvička vedle té z Izraele ukrývá písek z pláže Varadero na Kubě. Tři žaludy v popředí vlevo jsou z hory Tábor v izraelské Galileji. Ve skleněné míse jsou kamínky posbírané při toulkách po nejrůznějších pobřežích zemí, které jsem navštívila. Uprostřed nahoře leží kulatá jakoby ostnatá kulička, cože je vykrystalizovaná sůl, kterou jsem si odnesla od Mrtvého moře v Izraeli.
Nostalgicky na všechny tyto suvenýry z cest koukám a vzpomínám, co jsem kde prožila. V srdci mám obrovskou vděčnost, že jsem tam mohla být, něco vidět a prožít. Mým snem byl už několik let ostrov Zanzibar. Tak tam jsem se zatím nestihla podívat. Když jsem ale viděla, jak se tam hrnou v posledních měsících davy lidí, tak mne to docela přešlo a samozřejmě také kvůli obavám z nejrůznějších komplikací, které v souvislosti s koronavirovou pandemií mohly při cestě nastat.
Vloni jsem si řekla, že je čas začít jezdit v naší zemi na místa, kam jsem se zatím nepodívala. Absolvovala jsem proto Hřensko a úžasné okolí, kdy jsem za pár dnů stihla projít a vidět vše, co jsem chtěla. Od pondělí se ale už nesmíme na tři týdny podívat ani za hranice okresu. Uvidíme, co bude dál.
Mějte se všichni krásně navzdory všem omezením a alespoň uvnitř své mysli a srdce si nenechte ničím a nikým vzít svobodu.
Po léta jsem si při cestě do Izraele směňovala doma dolary a ty potom na místě měnila na šekely. Letos jsem částku za ubytování směnila doma na šekely a zbytek měla opět v dolarech. Obyčejně v Eilatu peníze měním hned kousek pod autobusovým nádražím. První várku peněz jsem letos směnila také zde.
Potom jsem ale zjistila, že první směnárna po levé straně, když se jde od letiště v centru města nahoru, má lepší kurz. Ke konci pobytu jsem si proto šla směnit sto dolarů právě sem. A to byla zásadní chyba, která mně fakt pokazila konec pobytu. Směnárník mně totiž dal za sto dolarů na první mrk výrazně méně peněz než měl. Tak mu říkám, že je to málo. A on nerudně, že není. Tak mu říkám, aby mně vrátil zpět dolary. A teď přichází ten okamžik, kdy jsem se fakt nasr… Hodil mně totiž sedmdesát doláčů, což bylo o třicet méně než mu dala směnit. Hned jsem se ohradila, že jsem mu dala sto dolarů a on, že ne, a že se mám jít podívat na kamerový záznam. Tak krámek zamknul a já s ním zapadla v zadní místnosti, kde měl obrazovku. Koukám, že tam klape čas 17:18 a přitom bylo o hodinu méně. Samozřejmě, že mu to nic neukázalo. Oponovala jsem, že má nastavený špatný čas, ale on si trval na svém, že to nejde, a že si mám jít klidně policii…
Fakt docela dost naštvaná jsem vypadla a šla na policejní stanici, co je na pobřeží. Byl podvečer a nikoho jsem tam nezastihla… Ještě jsem se proto na promenádě zastavila v kanceláři izraelského ministerstva turismu, kde jsem jim řekla, co se mně přihodilo za bezva událost… A zároveň ukázala fotku směnárny. Dokonce mám i fotku onoho směnárníka. Druhý den tam už totiž seděl úplně jiný muž.
Měla jsem den do odjezdu a nechtěla jsem tento den prožít lítáním po policajtech, tak jsem se na to dál vykašlala. Fakt je ale ten, že se i toto může stát, tak bacha na to. Pokud by někdo měl zájem, můžu mu fotku směnárny i směnárníka poslat.
Mějte se moc fajn a nenechte se okrást, jak se to letos na jihu Izraele „podařilo“ mně…
Když jsem se v roce 2017 poprvé chystala na vlastní pěst vyrazit do Eilatu na jih Izraele, tak jsem už doma věděla, že nechci celou dobu ležet jen u moře. Chtěla jsem si zajet do Red Canyonu, Timna parku a v plánu jsem měla také návštěvu podmořské observatoře.
Když jsem se v březnu roku 2017 v Eilatu seznámila s pracovnicí tamní pobočky ministerstva turismu Denisou Kováčikovou a chtěla s ní udělat rozhovor, tak se nejdříve zdráhala. „Napište raději o Martinovi Černém z České republiky! Letos tady vyhrál závod Israman, což je název pro železného muže,“ upozornila mne tato sympatická Slovenka, žijící dlouhé roky v Izraeli. Díky Denise jsem se po návratu domů s Martinem přes facebook spojila. Domluvili jsme se, že o něm napíšu, ale nakonec z toho sešlo. Vloni absolvoval v Eilatu závod Israman znovu a letos také. Zatímco vloni skončil ve své kategorii po defektu kola na čtvrtém místě, letos přivezl domů do Adamova u Brna medaili za druhé místo v kategorii 35 – 39 let. Závod absolvoval v pátek 25. ledna a já mu přes facebook fandila. Po návratu domů byl ochotný udělat rozhovor, který tady zveřejňuji. Jeho cesta k náročnému sportu je neuvěřitelná. Do patnácti let totiž neuměl plavat a neměl rád běh.
Martin Černý s medailí za druhé místo s Denisou Kovačikovou na letišti těsně před odletem domů. Foto: Pavel Černý
Věnoval jste se nějakému sportu už v dětství či dospívání?
Vůbec ničemu. Chvilku jsem hrál jen basket.
Jakým řízením se stalo, že jste začal dělat tak náročnou disciplínu, jako je železný muž, kdy v jednom závodu musíte nejdříve uplavat 3,86 kilometru, v sedle kola ujet 180,25 kilometru a na závěr si střihnout maraton o klasické délce 42,2 kilometru? To je docela dost drsné z bodu, kdy člověk žádný sport nedělal…
Dostal jsem se k tomu skrze kamarádku ze školky, se kterou jsme se po letech potkali. V osmnácti letech mne oslovila, jestli si nechci zkusit triatlon. Ona se tomu už nějaký rok věnovala. No a já jsem do toho bez jakéhokoliv tréninku v roce 2001 šel. Do té doby jsem jezdil na kole jako každý běžný člověk. Jistě není bez zajímavosti, že jsem se teprve v patnácti letech naučil plavat a o triatlonu jsem vlastně téměř nic nevěděl.
Neříkejte, že jste bez tréninku hned zvládl absolvovat železného muže!
Byl to triatlon tzv. sprint, což je 500 metrů plavání, pětadvacet kilometrů na kole a pět a půl kilometru běhu. Závod byl tehdy nedaleko Jihlavy. Poprvé jsem tenkrát jel na vypůjčeném silničním kole, které mělo galusky. Do té doby jsem jezdil na těžkém, dvacetikilovém horském kole.
Skončil jste poslední?
Kupodivu ne! Nebylo to až tak špatné! Na to, že jsem nikdy v životě neběhal, jsem dopadl docela slušně. Zaběhnout bez tréninku pět a půl kilometru byl pro mě docela brutální masakr. Je fakt, že tehdy se ale závodů nezúčastňovalo tolik lidí jako dnes.
Nakopl vás první závod k dalšímu tréninku?
Kdepak! Od prvního triatlonu uběhl týden a šel jsem hned na další závod (smích). Zase s tou kamarádkou z dětství.
Vy jste na ty závody snad chodil kvůli ní!
Možná i ano, ale bylo od počátku jasné, že mezi námi nic nemůže být, protože ona byla nasměrovaná úplně jinam.
A jak to dopadlo?
Z Brna tam jezdil tehdy známý Kepák tým a já jsem s těmi borci docela dokázal na kole držet tempo. Bohužel mně rodiče nemohli koupit závodní kolo, protože brácha studoval vysokou a já střední. Navíc jsme s tátou docela dost cestovali, což bylo všechno dohromady dost finančně náročné. Dnes mám triatlonový speciál za dvě stě tisíc korun.
Můžete pro nezasvěcené upřesnit, o jaké kolo jde?
Je to časovkářský stroj, galuskáč, který nemá berany. Řídítka jsou ve tvaru hrazdy. Je to stroj, na kterém triatlonista téměř leží. Pozice je aerodynamická, takže se pěkně řeže vzduch a není pro mne problém, jet v průměru okolo čtyřiceti kilometrů v hodině. Kostra je z karbonu a kolo váží osm a půl kilogramu.
Druhý závod už byl motivací k systematické přípravě?
Kdepak. V osmnácti jsem si zkusil své první dva triatlony a potom až do sedmadvaceti let nic nedělal. Začal jsem pracovat na dráze a za prací dojížděl z Havlíčkova Brodu třeba i sto osmdesát kilometrů do Čech. Ročně jsem míval až tři sta hodin přesčasů. Při takovém pracovním tempu se ani sportovat nedalo. S pravidelným tréninkem jsem proto začal až v září roku 2010, kdy jsem se přestěhoval do Adamova. Tehdy jsem si koupil první pořádné běžecké boty na silnici. Také jsem zašel do obchodu, že si koupím centr klíč, abych si vycentroval kolo. Nakonec jsem si ale z toho obchodu domů přivezl své první silniční kolo. Tím to začalo.
Vedete si statistiku? Pamatujete si, jaké jste měl tehdy tréninkové dávky?
Začínal jsem měsíčně běhat zhruba 70 kilometrů, na kole jsem najezdil 700 kilometrů a v bazénu v Blansku plaval osmnáct kilometrů, ale byla to prsa. Kraula jsem se naučil až později.
Pokud byste nyní plaval v závodu prsa, tak to by asi nešlo, že?
No to teda fakt ne!!! (smích)
Kolik jste měsíčně natrénoval nejvíce, jaké objemy jste zvládal nyní před závodem v Izraeli?
Nejvíce jsem měsíčně trénoval pětašedesát hodin, což obnášelo 35 kilometrů v bazénu, 250 až 350 kilometrů běhu a na kole okolo 1 500 kilometrů. To už ale bylo na amatéra, který nemá dostatek regenerace, skutečně na hraně.
Proto máte tak vypracované nohy?
Přesně tak. Nohy mám jako slon, protože jezdím hodně v kopcích a nemám rád rovinky. Táta dělal v šedesátých letech osm let cyklistiku za Baník Příbram, takže jsem asi geny získal po něm.
Potom vám ale muselo vyhovovat to šílené převýšení na závodě Israman v Izraeli!
Mou nejsilnější disciplínou je právě cyklistika. Domácí borci zase skvěle plavou, protože mohou od malička trénovat v moři. V závodě tak získají náskok.Já mám plavání rád. Vytrvalecky vydržím plavat, jak dlouho chci, ale chybí mi rychlost, proto co ztratím při plavání, musím stáhnout v sedle kola.
A co běh?
Běhání jsem nikdy neměl rád. Nyní mám maratón nejrychleji zaběhnutý za tři hodiny a čtyři minuty. Půlmaraton mám nejrychlejší za hodinu a dvacet šest minut. V rámci triatlonu mám v maratonu nejrychlejší čas tři hodiny padesát čtyři minut, což je slabší. Jak už jsem říkal, mám z cyklistiky nohy silné jako kulturista a musím je při běhání tahat, čímž ztrácím.
Máte trenéra?
Kdepak. Běžecké tréninky mně psal syn od kamaráda, který závodně běhal.
Kdy vás po důkladné přípravě čekal první závod?
Na ten jsem se poctivě připravoval tři čtvrtě roku a byl to sprint v triatlonu. Psal se rok 2011 a já jsem si tehdy dal i svého prvního půl železného muže.
Byl jste spokojený s výsledky?
Ve sprintu jsem měl o čtyři minuty rychlejší čas než na svém prvním závodě, který jsem absolvoval v osmnácti letech. Umístil jsem se v druhé třetině startovního pole, což nebylo na začátek špatné. Tento sport je hodně o snášení bolesti a to není zrovna moje silná stránka. Hlava mně brzdí tělo, takže nedovedu jít za hranu svých možností. Na druhé straně se díky tomu nezraním. V závodech nemám rád vedro a bolest.
Dnes závodíte v jakých kategoriích?
Je to klasický železný muž a jeho poloviční trať. V roce 2011 jsem absolvoval první závod půl železného mužu v čase šest hodin a dvanáct minut. O rok později jsem se poprvé postavil na start železného muže. Připravoval jsem se na něj dva roky a bylo to něco hroznýho.
Proč?
Protože venku bylo pětačtyřicet stupňů a já jsem závod v Otrokovicích dal za třináct a půl hodiny.
A váš rekord?
V roce 2016 jsem si udělal v železném muži rekordní čas, což bylo deset hodin a šestnáct minut. Oproti prvnímu závodu se mně podařilo zrychlit o tři hodiny a patnáct minut. Opět to bylo v Otrokovicích. Tehdy jsem zvládl těch 182 kilometrů na kole pod pět hodin, což je průměr osmatřicet kilometrů v hodině a moc amatérů to nedá.
Od koho jste se dozvěděl o železném muži v izraelském Eilatu, a proč jste se rozhodl právě tam jet?
Na svém prvním triatlonu po důkladné přípravě jsem startoval v dresu týmu Trilife Zlín. Tam jsem se potkal s triatlonovou legendou Petrem Vabrouškem. To je pro naše triatlonisty legenda. Od něj jsem se dozvěděl o Isramanu. V Izraeli jsem byl poprvé na zájezdu ještě coby student s tátou už v roce 2001. Projeli jsme ho od shora až dolů a ta země se mně od té doby moc líbila. Naše tehdejší skvělá průvodkyně mně řekla, že se tam jednou určitě vrátím. A skutečně se tak stalo v roce 2017, kdy jsem se v Eilatu postavil na start Isramana.
A hned jste uspěl!
Časem 11 hodin a čtyřicet dva minut jsem vyhrál svou tehdejší kategorii amatérů od třiceti do čtyřiatřiceti let. Celkově jsem byl ze 173 startujících včetně profíků čtrnáctý. Bylo to úžasné! Poprvé jsem stál na bedně a k tomu všemu ještě v zahraničí, v mém milovaném Izraeli. Ta země je prostě od mé první návštěvy v mém srdci.
O rok později jste se opět objevil na startu, jak na ten závod s odstupem vzpomínáte?
Měsíc před odletem jsem se zranil. Napraskl mně stehenní sval, což mne potom limitovalov běhu. Parádně jsem zaplaval, ale po pěti kilometrech v sedle kola mně praskla úplně nová galuska a neměl jsem náhradní. Každý normální závodník by to zabalil, ale já jsem to nechtěl vzdát. Byl tam se mnou tatínek, tak jsem ho nechtěl zklamat, když jsme kvůli závodu jeli takovou dálku a investovali spoustu peněz. Vždyť jen startovné vyjde na deset tisíc korun. V okamžiku, kdy mně praskla galuska, začínalo ostré stoupání směrem k letišti Ovda. Na šestnácti kilometrech je tam převýšení sedm set metrů, což je docel dost. Já jsem těch jedenáct kilometrů tehdy šlapal do pedálů na prázdném kole ve stoje, protože kdybych si sedl, zničil bych karbonový ráfek. V depu se mně pak podařilo vyměnit zadní kolo, ale ztratil jsem půl hodiny, čímž pro mne závod prakticky skončil. Byla strašná zima a v horách hodně foukalo, což bylo nebezpečné. Přesto všechno jsem závod dokončil a ve své kategorii skončil časem dvanáct hodin a padesát šest minut na čtvrtém místě.
Letos jste Isramana absolvoval potřetí a přivezl stříbro. Jste spokojený?
Závod jsem zvládl za dvanáct hodin a třináct minut. Čas byl o čtyřicet minut rychlejší než vloni, ale o třicet minut pomalejší než při mé premiéře v Izraeli.
Čím si to vysvětlujete?
Musím přiznat, že teď netrénuji takové objemy jako dřív. Svůj vliv ale vždy sehrají také klimatické podmínky. Ještě den před startem byly na moři obrovské vlny, jaké ani Izraelci nepamatují. Druhý den, kdy jsme byli dvacet minut po šesté hodině ráno na startu, vypadalo moře klidné. Jakmile jsme ale odplavali tři sta metrů od břehu, tak nás vlny na otevřeném moři nepříjemně řezaly. Voda byla teplá. Měla dvaadvacet stupňů a vzduch ráno šestnáct a odpoledne pětadvacet stupňů, což už bylo na maraton hodně. Celkové převýšení závodu bylo 2 700 metrů a potom při cestě zpět jsme při maratonu zase na čtrnácti kilometrech absolvovali 700 výškových metrů seběh k moři. Běželi jsme přes město k Delfináriu směrem k egyptské hranici.Při doběhu do cíle Izraelci vytvořili úžasnou atmosféru. Bylo to grandiózní.
Když vás tak poslouchám, sport vám asi hodně dává.
Triatlon je nádherný sport, který vám hodně dává, ale i bere.
Co?
Hlavně čas, který člověk věnuje přípravě a z toho důvodu nemůže být tolik času s těmi, které má rád. Na rovinu musím říct, že většinou se všechno točí okolo triatlonu. Tréninku věnuji šestnáct až sedmnáct hodin týdně, což jsou dvě až tři hodiny denně. To je daň. Do toho dělám jako výpravčí dvanáctihodinové směny. Na druhé straně mám díky sportu úžasné přátele jak doma, tak právě v Izraeli. Když někdo potřebuje pomoct, tak si pomůžeme. Přes facebook jsme stále v kontaktu a ta setkání na závodech jsou potom úžasná. Já ten sport dělám srdcem.
Máte ještě nějaké skryté plány, kde byste chtěl startovat nebo zlepšení nejlepších časů?
Hodně dlouho se honím za jednou věcí. Na polovičním železňáku se mně několikrát podařilo dostat pod pět hodin, což je taková moje meta. Rád bych se ještě dostal na nejdelším závodě, což je železný muž, pod deset hodin, ale to se mně zatím nepodařilo. Rekord mám deset hodin a šestnáct minut. Zatím se mně nedaří tento osobák vylepšit. Prostě to nejde.
A není to věkem, že člověk jednoduše stárne a rychlost se ztrácí?
V triatlonu jsou nejlepší borci ve věku pětatřicet až čtyřicet let, což jsou nejlepší roky pro vytrvalce. Když si představím, že jsem v běhu začínal na nějakých pěti a půl kilometrech a dnes běhám maratony, je jasné, že tělo se dokáže neuvěřitelně vycvičit na obrovskou zátěž.
Kolik závodů se vám ročně podaří absolvovat?
Dva poloviční a dva železné muže. Letos v říjnu plánuji poprvé jeden závod navíc. Je to tzv. Winterman, kdy se plave devět kilometrů po proudu v Labi, což má odpovídat těm 3,86 kilometrům. Je to propočítané. Voda má teplotu pouhých devět stupňů, takže na kolo člověk sedá hodně zmrzlý. Jede se sto osmdesát kilometrů směr Hřensko a Šluknovský výběžek, kdy se nastoupá téměř pět tisíc metrů. Na závěr se běží maraton na Ještěd. Ten závod je totální extrém. Tím završím letošní rok. Chci ten závod symbolicky absolvovat za kamaráda, který vloni prožil velmi těžké životní zkoušky, kdy se dostal až dno. Ale pokud to klapne a budeme zdraví, postavíme se na start bok po boku. To bych si moc přál…
Martin Černý se narodil 6. 2. 1983 v Havlíčkově Brodě. Vystudoval Střední strojní školu v Ledči nad Sázavou a nyní pracuje jako výpravčí v Brně Maloměřicích. Žije v Adamově u Brna, odkud vyráží na náročné tréninky a poté i závody.
Martin s tatínkem Pavlem před závodem.
Martin se svým kolem. Foto: Pavel Černý
Z vody rychle do depa a sedla kola. Foto: Josef Křivánek
V sedle kola Martin ukrajuje drahocené minuty.
Kolo je Martinovou nejsilnější disciplínou.
Zvěrečný maraton vedl z pouště přes Eilat směrem k egyptské hranici a zase zpět. Foto: Pavel Černý
Zvěrečný maraton vedl z pouště přes Eilat směrem k egyptské hranici a zase zpět. Foto: Pavel Černý
Zvěrečný maraton vedl z pouště přes Eilat směrem k egyptské hranici a zase zpět. Foto: Pavel Černý
Martin Černý v cíli Isramana. Foto: Pavel Černý
Martin Černý si váží všech přátel, které díky sportu poznal. Foto: Pavel Černý
Vyhlšování výsledků bylo silným zážitkem.
Martin Černý přebírá medaili za druhé místo. Foto: Pavel Černý
Martin Černý s Denisou Kovačikovou a medailí za druhé místo. Foto: Pavel Černý
