O svátku Panny Marie Karmelské jsem se vydala do karmelitánského kláštera v Kostelním Vydří, kde byla včera Kněžská pouť. A bylo to úplně super, i když jsem byla večer po více než šesti hodinách za volantem „mrtvá“, rozhodně nelituji‘! Naopak jsem za tuto cestu a možnost setkání s více lidmi velmi vděčná. Mapy.cz mně ukazovaly, že tam pojedu 2 hodiny a 45 minut. Chtěla jsem se vyhnout dálnici D1, tak jsem z dálnice D2 od Břeclavi sjela v Hustopečích a poté pokračovala okolo Pohořelic a Moravských Budějovic do Dačic a Kostelního Vydří. Po trase byla opět nějaká objížďka, takže mně nakonec cesta zabrala zhruba tři hodiny. Nevím, čím to je, ale pokaždé, když jedu do těchto končit, nakonec jedu přes jiné vesničky, než když na trasu koukám v počítači. Naštěstí jsem ale byla na místě už po osmé hodině, takže jsem si v klidu užila ranní mši svatou, kterou sloužil karmelitánský kněz P. Václav Brož. Poté jsem vyrazila na rozhovory mezi laiky a hlavně kněze, kterým tato pouť patřila. Dvě fotky s texty by měly vyjít v Katolickém týdeníku. Moje cesta byla vlastně spontánním rozhodnutím, protože jsem měla včera volno. Na cestu jsem se vydala už po páté hodině ráno a o půl čtvrté odpoledne byla zase zpátky. Při cestě zpět jsem se zastavila za mamkou v Židlochovicích, abych jí předala vyvázané fotky z našeho nedávného výletu do Polska, takže se cesta ještě o nějakých 40 kilometrů protáhla. Jsem moc ráda, že jsem se do Kostelního Vydří vydala. Potkala jsem spoustu známých kněží, s nimiž byl čas si i trošku popovídat. Největší radost mně udělal biskup Pavel Konzbul, který mne ochotně zavedl do salonku k panu kardinálovi Czernému. Představil mne a zeptal se, jestli mohu mu položit pár otázek k textu pro Katolický týdeník. Pan kardinál, mimochodem rodák z Brna, souhlasil se setkáním po mši svaté, což se podařilo, takže z toho mám fakt radost. Zároveň mně slíbil, že mi dá celé své kázání, které tady zveřejňuji. Životopis pana kardinála najdete zde. Potěšilo mne, že byl pan kardinál ochotný, abych si vyfotila jeho pektorál – náprsní kříž, jehož autorem je italský umělec Domenico Pellegrino. K výrobě použil pozůstatky lodi, na které pluli migranti přes Středozemní moře na italský ostrov Lampedusa. Věnoval mně také obrázek, který nechal vytisknout v upomínku na své kardinálské jmenování. Jmenu je se Útěk do Egypta a je na něm vyobrazena Svatá Rodina – Panna Marie, Josef a Ježíš, když prchali před Herodovým pronásledováním do ciziny. Autorkou obrázku je babička kardinála Czernyho Anna Löw Hayek, amatérská umělkyně. Spolu s manželem a dvěma syny byli římskokatolického vyznání, ale kvůli svým židovským předkům byli transportováni do koncentračního tábora. Manžel a dva synové zemřeli v Terezína, babička Anna zemřela několik týdnů po ukončení války v Osvětimi. Velké poděkování patří také ThLic. Mgr. Tomáši Roulemu, který mně ochotně při setkání překládal a poté poslal mailem i promluvu pana kardinála. P. Tomáš Roule je spirituálem a podílí se tak na formaci budoucích kněží na papežské koleji Nepomucenum v Římě.
Kardinál Michael Czerny, S.J. laikům hned v úvodu své promluvy při mši svaté poděkoval za to, že podporují modlitbami své kněze. Ke kněžím mimo jiné uvedl:
TŘI OTÁZKY „Nastoluji tři otázky, které mají každému z nás napomoci, abychom s přímluvou Panny Marie Karmelské uvažovali o tom, co to znamená být katolickým knězem. Jak lidé poznají, že nás poslal Otec? Ptejme se, milí bratři, jak bychom mohli lépe přijmout do svých srdcí Ducha Svatého, který v nás volá Abba, Otče?“ Co je Boží vůli pro mne, kněze, aby mne Ježíš uznal za svého bratra?
CHÁPÁNÍ KNĚŽSTVÍ Papež František opakovaně používá výraz „duchovní zesvětštění“, když medituje o tom, co naopak neznamená být svěceným služebníkem podle Kristova srdce. Chce nás tím otevřít k chápání kněžství, které více sází na misijní působení, jak na úrovni osobní, tak na úrovni celé církve.
PŘIPOUTÁNÍ K HMOTNÝM VĚCEM Zesvětštění obyčejně znamená připoutání k hmotným věcem tohoto světa. Ale v Evangeliu Gaudium František píše: „Duchovní zesvětštění, které se skrývá za zdáním nábožnosti a dokonce lásky k církvi, spočívá v tom, že se namísto Pánovy slávy vyhledává lidská sláva a osobní blahobyt. Jde o velice subtilní hledání vlastních zájmů a nikoli zájmů Ježíše Krista. Zesvětštění je takové náboženské chování, které se sice jeví jako bezúhonné, ale skrývá se za ním křehká a vlažná víra.
KNĚŽÍ COBY ÚŘEDNÍCI Je velmi smutné, říká Svatý otec, když potkáte kněze, kteří jsou funkcionáři, kteří zapomněli, že jsou pastýři lidu a změnili se ve státní úředníky. Je velmi špatné, když ztrácíme kněžské cítění. Možná vyhledáváme kněžskou službu jako útočiště, v němž bychom se mohli schovat, nebo jako roli, která nám zajistí prestiž, místo abychom toužili být pastýři nestejným soucitným a milosrdným srdcem, jaké má Kristus. Zesvětštění útočí na duchovní schopnosti rozumu, vůle a srdce a pod jeho vlivem člověk přisvojuje sám sobě to, co náleží jedině Bohu. To už není chování Syna ale uzurpátora.
KOLEKTIVNÍ ZESVĚTŠTĚNÍ Duchovní zesvětštění se netýká pouze jednotlivců, ale může to být duchovní patologie sdílená více osobami. Potom jedni křesťané vedou válku s jinými křesťany, kteří stojí v cestě jejich snaze o získání moci, prestiže, potěšení nebo ekonomického zabezpečení. Místo aby patřili k celé církvi s její bohatou rozmanitostí, řadí se k té či oné skupině, která se cítí být jiná nebo výjimečná. Pokud k tomu dochází v presbyteriu, má to mnoho škodlivých důsledků, které podkopávají společenství a brání evangelizaci. Výsledkem je potom, že lidé těžko mohou vnímat, že by jim takové kněze posílal sám Bůh.
PROTILÁTKY NA DUCHOVNÍ ZESVĚTŠTĚNÍ Abychom mohli čelit duchovním zesvětštění, je potřeba opustit připoutanost srdce vázaného na věci pomíjejíc a na osobní prospěch a vzít za svou logiku evangelia a obětavé oddanosti. Papež František nám především připomíná potřebu autentického a hlubokého života z víry, v němž pěstujeme důvěrný vztah s Kristem. Když se modlíme liturgii hodin, učíme se umění, jak se správně přimlouvat a jsme sjednoceni s církví, která působí jako prostředník. Je to úkon věrnosti a to nejen slibu, který jsme složili v den našeho svěcení. Pomáhá nám ujasnit si naši identitu tím, že poslání služby ve prospěch našich bratří a sester stavíme do středu našeho vztahu s Kristem. Přesně proto Ježíš říká: „Kdo plní vůli mého nebeského Otce, je můj bratr, sestra i matka.“
BÝT SOUČÁSTÍ BOŽÍHO LIDU Modlitba nám pomáhá uchovat si vyrovnanou mysl a pokojné srdce. Jak říká papež František: „Mysl, která smýšlí správně, je mysl, která neztrácí čas klevetěním o druhých. Chrání svou pozornost a vychovává se k tomu, že bude v paměti vděčně uchovávat dar vlastního povolání, udržuje v rovnováze vášně a ruce učí pilnosti. Skutečnost, že se kněz cítí být součástí Božího lidu, soustředí jej na udržování přátelství s Pánem, jež prožívá prostřednictvím svých bratří a sester. Jestliže milujeme Boha v druhých lidech, osvobozuje nás to od smutku individualismu a od riskování života beze smyslu, bez lásky a bez naděje. Tato přináležitost k lidu nás chrání od rizika, že bychom se odpoutali od reality a připadali si všemohoucí.“
PEČOVAT O SVÉ LIDSTVÍ Kněz, který pečuje o své vlastní lidství, umožňuje Božímu lidu, aby pochopil, že jej k němu poslal Hospodin zástupů, jak prorokoval Zachariáš: „Potřebujeme kněze, kteří budou plně lidskými, kteří si dokážou jak hrát s dětmi, tak pohladit staré lidi, kteří budou schopni dobrých vztahů. Je zapotřebí kněží vyzrálých ve způsobu, jakým čelí výzvám kněžské služby. A to vše proto, aby se lidu Božímu dostalo útěch evangelia prostřednictvím jejich lidství, jež je proměněno Ježíšovým Duchem.“
PŘÍMÝ KONTAKT S CHUDÝMI A konečně jsou to chudí, kteří nám ukazují, jak co nejkratší cestou potkat Ježíše. Právě v přímém kontaktu s nimi se učíme umění, které klade do středu našeho zájmu toho druhého. Tím, že plníme vůle jeho nebeského Otce, stáváme se Ježíšovými bratry. Ale nejen to. Stáváme se samotným Ježíšem vůči těm, jež církev svěřuje do naší pastorační služby. A tím se všem dostává přijet za syny.
PROSBA K PANNĚ MARII KARMELSKÉ Prosme Pannu Marii Karmelskou a Matku všech kněží jejího Syna o tyto dvě milosti: Aby mně, přijatého za syny a za dědice Boží lid poznával jako poslaného od Boha, a aby mě Ježíš v mé kněžské službě přijímal za bratra. Přeji vám, abyste měli radost z toho, že následujete Ježíše a sloužíte jeho lidu. Amen!“
Kdo se nedostal na Kněžskou pouť, může se do Kostelního Vydří vydat ještě o víkendu, kdy se uskuteční tzv. Velká pouť. V sobotu 20. 7. bude v 19.00 mše sv. s P. Serafimem Smejkalem, O.Carm. a poté adorace v kostele do 24.00. V neděli 21. 7. budou na programu hned čtyři mše sv. – v 7.00 s P. Janem Vianneyem Hanáčkem, O.Carm., 8.00 s P. Antonínem Příkaským, O.Carm., 9.30 s P. Vojtěchem Kodetem, O.Carm. a v 11.00 s P. Václavem Brožem, O.Carm.. Ve 14.30 letošní pouť k Panně Marii Karmelské zakončí svátostné požehnání a rozloučení s poutníky. No, a kdo to letos nestihne, bude muset zase rok čekat, tak neváhejte a vyražte na Vysočinu! Pro mne je cesta do Kostelního Vydří vždy velké dobrodružství, protože na Vysočině navzdory zapnuté navigaci obyčejně bloudím a nakonec se ke klášteru dostanu úplně přes jiné vesničky než jsem původně myslela, že pojedu. Rozhodně stojí ale zato tam jet! Všem přeji krásné léto a jen dobrá setkání s milými lidmi
Ani vytrvalý déšť dnes neodradil stovky lidí od účasti na primiční mši svaté novokněze P. Jiřího Hebrona, kterou sloužil před kostelem sv. Václava v Dolních Bojanovicích. Většina účastníků bohoslužby stála v dešti s deštníky v ruce či v pláštěnkách. Plný byl ale také kostel, kde byla velká obrazovka. Obrazový přenos i záznam celé slavnosti zajišťovala místní firma Tonstudio Rajchman. A přestože pršelo, přišli lidé v krojích, přičemž krojovaní měli své zastoupení ve všech generacích. Celou mši hudbou a zpěvem doprovázela úžasná dolnobojanovická schola. Vše jsem zaznamenala fotoreportáží, a tak se můžete zatím podívat na to, jak to v dnešním dopoledni v Dolních Bojanovicích vypadalo. Text budu ještě aktualizovat. Hlavní zpravodajství bude ale zveřejněno v dalším čísle Katolického týdeníku, který vyjde až 13. července, protože minulý týden bylo vydáno letní cyrilometodějské dvojčíslo.
O klikaté cestě ke kněžství jezuity P. Jiřího Hebrona, ale už Katolický týdeník zveřejnil velký rozhovor. Přečíst si ho můžete tady
Přepis kázání hlavního kazatele primiční mše sv. jezuitského kněze P. Vojtěcha Suchého:
Evangelium podle Matouše: „Žeň je hojná, ale dělníků málo, proste proto Pána žně, aby poznal dělníky na svou žeň! Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec ani mošnu ani opánky. s nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: „Pokoj tomuto domu.“ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu, když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: „Přiblížilo se k vám Boží království.“
Drazí bratři a sestry, zdravím vás jako svatý lid Boží, který se shromáždil k velké slavnosti. Jeden z vás byl povýšen do kněžského stavu a dnes mezi vámi přináší slavnou oběť Pánu Bohu na poděkování a také za nás za všechny.
TAJEMSTVÍ POVOLÁNÍ MÁ HLUBŠÍ SMYSL Jiří vychází z vašeho středu. Já jsem zde v Bojanovicích na primici podruhé. Poprvé to bylo více než před padesáti lety na primici Jendy Topenčíka. Tehdy jsme asi tři bohoslovci přijeli už v pátek. V kostele byl tehdy výstav Nejsvětější svátosti, kostel byl plný, lidé klečeli i venku a nejvíc mne šokovalo, když přijel autobus a lidé z práce šli ke kostelu, poklekali tady na chodníku a někteří dokonce chvíli adorovali a potom šli teprve domů. Neříkám, že se to tak musí dělat, že vnější projevy úcty jsou to nejdůležitější, ale cítím, že to tajemství dnešního povolání má mnohem hlubší a širší podhoubí než možná tuší i sám primiciant. Slavíme slavnost svatých Cyrila a Metoděje. Chcete dělat konkurenci Velehradu, tak nezpíváte před evangeliem: „Přinesli nám oni Písmo svaté, bychom ze studnice této zlaté moudrost nebe povždy vážili.“ Pokusme se trošku moudrosti Boží vytěžit z dnešního Božího slova.
UZDRAVENÍ PUKLÝCH SRDCÍ Můžeme říct, že všechna tři dnešní čtení jsou o povolání a o poslání. V prvním čtení jsme slyšeli skvostný text z jednašedesáté kapitoly proroka Izaiáše. Je to text, který znáte, protože ho Pán Ježíš citoval při svém kázání v nazaretské synagoze. Je to poetická řeč, ve které pět set let před Kristem hovoří prorok sám o svém povolání a o smyslu svého poslání. „Duch Hospodinův je nade mnou, protože mne Hospodin pomazal.“ Pomazání bylo rezervováno kněžím. Je to tedy kněz – prorok, který začíná novou etapu v životě tehdejšího Izraele. To se totiž Izrael vrátil z exilu, z babylonského otroctví – zajetí a po rekonstrukci chrámu tady tento prorok – velekněz nového Izraele se představuje jako ten, který je oficiálně Bohem pověřen, aby znovu ohlásil Hospodinovo milostivé léto. To se už tehdy dlouho nekonalo. Byl to každý padesátý rok, kdy se odpouštěly všechny dluhy, kdy ti, kteří upadli do otroctví, byli propouštěni na svobodu, kdy se vracel zpátky majetek původním rodům. Také to ale vyžadovalo osvobození a uzdravení puklých srdcí. To je moc pěkný obraz. To puklé srdce označuje člověka smutného, zraněného životem, který má těžké problémy! Ubožáci nejsou jen ti, kteří jsou ekonomicky chudí. Jsou to spíše ti, kteří nemají motivaci, kteří ji v životě ztratili. To je snad to nejhorší, co může člověka potkat… Ztratit motivaci. A prorok je poslán k tomu, aby znovu pozvedal, aby povzbuzoval ubožáky, aby zvěstoval dobrou zprávu ubohým. A ta dobrá zpráva je, že Hospodin zasáhne, a že dá milost.
POKLADEM JE OBSAH Ve druhém čtení jsme slyšeli svatého Pavla. Tady je třeba vědět, že Pavel, když říká: „My,“ tak tím myslí „já“. Měli bychom ten text číst: „Když jsem pověřen službou, nenechám se ovládnout malomyslností, nepoužívám nečestných úskoků, nefalšuji Boží slovo, nehlásám sebe, jsem vaším služebníkem kvůli Ježíši neboť Bůh zazářil i v mém srdci. A ten poklad mám v nádobě hliněné.“ Toto píše Pavel křesťanům do Korintu, protože oni tam tehdy začali zaměňovat obsah za obal. Když totiž člověk zapomene, že největším zjevením Boží slávy je Kristům kříž, začne hledat jiné věci a bohužel jako alternativu Kristovy slávy začali v korintské církvi pěstovat triumfalismus. My slavíme slavnou mši svatou, ale jakou proměnou prošla liturgická struktura od Zeleného čtvrtku, aby se celek bohoslužby stal slavnostnější. Od prostého chleba a sklenky vína k různým rouchům, rituálům, drahocenným kalichům, monstrancím. Chcete srovnávat drahokamy ozdobenou zlatou monstranci s kouskem chleba? Taková monstrance je bezpochyby mnohem cennější než ten kus chleba. Trošku provokuji, vím, že monstrance není důležitá, ale kolik z vás by dokázalo před kusem chleba a sklenici vína v prázdné místnosti se poklonit Božímu majestátu? To riziko je bohužel stále přítomné a spočívá v tom, že oceníme obal a zapomeneme na obsah. A Pavel říká, že v tom obalu se Boží sláva neprojevuje. Představuje svou lidskou slabost, když se přirovnává k hliněnému hrnci. Tedy ke křehké nádobě, kterou lze snadno rozbít, a přesto obsahuje velký poklad, kdy musí být zřejmé, že velikost je Boží a ne naše. Obsah a obal jsou v protikladu, jsou v kontrastu. Pokladem je obsah, obal je křehký a málo hodnotný. Kolikrát ale raději investujeme do drahých nádob a zapomínáme na poklad. A Pavel pokračuje a říká, že tou nejpřirozenější monstrancí je lidská osoba. Ne umělecky zdobený zlatý obal, ale nositelem pokladu víry je lidská osoba. Pavel se cítí být takovým hliněným hrncem, ale plný pokladu, který nepochází od něj.
BÝT HLASATELEM BOŽÍCH PRAVD Bratři a sestry, tohle všechno můžeme vztahovat na Jiřího. Já jsem ale na začátku řekl, že vás zdravím jako svatý lid Boží. Když jste byli pokřtěni, mazal vás kněz na temeni hlavy svatým křižmem. Týmž olejem, kterým biskup maže ruce svěcence při kněžském svěcení. Co to znamená? Jaké to má důsledky pro křesťanský život? V křestním obřadu je to jasně řečeno: „Jako Bůh pomazal svého syna na kněze, proroka a krále, tak označuje posvátným olejem i vás.“ Ve křtu srůstáme duchovně, ale skutečně se svým Spasitelem. Jsme jeden Kristus, který dále působí mezi národy, který jde dějinami a bude pracovat pro Boží království až do konce světa. Každý z nás má být hlasatelem Božích pravd. Každý z nás má povinnost vydávat Pánu Ježíši svědectví a to na místě, na které ho Pán poslal, na které ho Bůh postavil. Každý z nás má povinnost být svatý a pečovat o své okolí. Každý z vás má účast na Kristově kněžství na jeho prorockém daru, na jeho královském úřadě. Všichni jste kněží – muži i ženy. Říkáme tomu obecné kněžství. Oživte především v sobě toto vědomí, co jste, co máte! A také, co máte přinést celému lidstvu a také své závazky… Když Pán Ježíš v evangeliu posílá další dvaasedmdesát učedníků, opakuje jim stejné pokyny, které už před tím dal dvanácti apoštolům. Poté, co skončilo kolegium dvanácti, smrtí posledního z apoštolů, pokračuje poslání učedníků v církvi.
NEDOSTATEK SVĚDKŮ I my jsme povoláni být součástí této aktivní skupiny lidí. Pán nás posílá všude před sebou. Naším úkolem je připravovat cestu Pánu. Příliš často se však křesťané spokojí s přijímáním náboženské útěchy. Mnozí pouze berou, ale jen málo se jich zavazuje k dávání, ke svědectví, ke službě, k hlásání… Ježíš v evangeliu poznamenává, že je dělníků málo, ale pozor! To nemluví jenom o kněžích. Těch je málo a při současném tempu jich bude ještě méně. Ale málo je i křesťanů, kteří se zavazují ke službě svědectví a hlásání. Jen málo je těch, kteří jsou ochotni jít v neděli na mši svatou a být potom také svědky evangelia, kteří by se zavázali připravovat cestu Pánu. A přitom úroda, zlaté zrno, v Bojanovicích možná víno, ale to je obraz celého lidstva, které chce Pán Ježíš sklidit a přivézt do velké stodoly svého království. Ta úroda je velká, ale lidi, kteří jsou k dispozici, aby sklízeli, je málo. Tedy problém není ani tak počet kněží, problémem je nedostatek svědků. Modlete se tedy k Pánu žně, aby vás uschopnil být ženci. Neproste Pána, aby za vás posílal jiné, ale aby vám dal schopnost něco pro evangelium udělat. Nemyslete si, že to zařídí jiní. Každý z nás musí cítit osobní zodpovědnost.
BAREVNÁ VÍRA, NADĚJE A LÁSKA A toto je, co chce papež František v církvi vyburcovat třeba i prostřednictvím synodální cesty. Já vyprošuji Jiřímu i vám všem naději. Svatý Augustin přirovnává beznaděj k ocelově šedé hladině jezera pod zataženým nebem. A naději k téže hladině jezera. Podstata zůstává stejná, ale ta hladina hýří barvami, když vyjde slunce. Kéž tato barevná televize víry, naděje a lásky nikdy neuhasne ani ve vašich srdcích ani v našich zbožných vlastech slovanských.
Po mši svaté novokněz poděkoval rodičů, celé blízké rodině, farníkům a celé obci za podporu, modlitby i přípravu celé slavnosti.
Na závěr novoknězi ale poděkoval také farář v Dolních Bojanovicích P. Petr Karas:„Kněžství je Boží dar, ale člověk musí být připravený a ochotný vydat se na cestu. My jsme rádi, že jsi zaslechl Boží pozvání a povolání, že jsi se na tu cestu vydal. Papež Jan Pavel II. řekl, že největší úkol kněze je, aby nepřestal věřit ve své vlastní tajemství. A tak ti přeji, abys tomu rozuměl stále lépe, abys z toho žil, a abys pod tlakem všednosti a každodennosti nepřestal věřit v tajemství kněžství, které jsi přijal.„
Poděkováná za celou obec zaznělo také od starostky Evy Rajchmanové:„Náš milý novoknězi, otče Jiří, kněžské povolání je velkým tajemstvím mezi člověkem a Bohem. Život ve svátosti kněžství vyžaduje plné využívání milostí, které jsi obdržel při svěcení pro službu těm, ke kterým jsi poslán. Znamená to být pro všechny vším. Být osobou, s níž přichází Kristus, být služebníkem Krista a jeho lidu. V minulém století vzešlo z naší obce dvanáct kněží. Ve dvacátém prvním století jsi druhým v pořadí, který se vydává touto cestou služby. Otcem biskupem jsi poslaný na místo, kde jsi přijal kněžské svěcení – na památný Velehrad. Přeji ti, abys uchvácený Kristem vyzařoval radost, abys byl posilou pro všechny, s nimiž se ve své službě setkáš, abys obstál ve zkouškách nepochopení, lidské nevděčnosti. Vždyť zajet na hlubinu znamená učit se více spoléhat na Boha. Přeji ti, aby si k tobě lidé našli cestu nejen ve svých bolestech, ale také ve svých radostech. Jménem tvé rodné dědiny, kterou miluješ, ti přeji hojnost Božího požehnání, darů Ducha Svatého a ochranu Panny Marie. Dnešní den je pro naši farnost významný, radostný. Moc mne těší, že právě můj bývalý kolega z obce dostal tuto milost. Věřím, že se do Dolních Bojanovic budeš rád vracet a my se budeme těšit na setkání s tebou, která jsou vždy obohacující.„
Včera (4. března 2021) zemřel jezuitský kněz a velký poutník P. František Lízna. Díky novinářské profesi jsem se s ním setkala v říjnu roku 2006, kdy v Hodoníně nejdříve sloužil mši svatou a poté měl pro zájemce besedu. Vyprávě tehdy o svém pěším putování do Santiaga de Compostely.
V dnes již zaniklém týdeníku Naše Slovácko byl zveřejněný tento článek:
Kněz vyprávěl o fenoménu pouti
HODONÍN – O své zážitky z putování do Santiaga de Compostela se do Hodonína přijel podělit jezuita P. František Lízna. Poutavé vyprávění vyslechl do posledního místa zaplněný sál pastoračního centra v Sadové ulici.
Posluchači se dozvěděli podrobnosti z cesty i důvod, proč se kněz před dvěma roky ve svých dvaašedesáti letech vydal na více než tři tisíce kilometrů dlouhou pouť.
„Byl jsem ovlivněn okolnostmi, které mě na pouť táhly,“ řekl jezuita. Výchozím bodem se mu stala Svatá Hora, pak pokračoval přes Německo a Švýcarsko až do Španělska. Spával většinou pod širým nebem, mnohdy u krajnic silnic. Do cíle se dostal po sto šesti dnech putování. Při cestě zhubl šestnáct kilogramů a třikrát musel měnit boty. Na zádech nesl patnáctikilogramový batoh s osobními věcmi. S sebou ale měl také seznam sto šedesáti pěti lidí. „Každý den jsem si jednoho vylosoval a pak se za něj modlil,“ prozradil P. Lízna, který si po celou dobu psal deník. Na základě těchto osobních zápisků a prožitků byla vydána kniha Musím jít dál.
„Přednáška mě zajímala, proto jsem si ji nenechal ujít. Pouť jsem totiž také absolvovala,“ řekla Martina Tomečková ze Strážnice. Do Santiaga de Compostela míří miliony poutníků různého vyznání a mnohdy i ateisté. Podle sociologů jde o fenomén, který nelze nijak vysvětlit.
V dušičkovém čase je dobré zavzpomínat na ty, kdo nás předešli na věčnost. Třiadvacátého října jsme si připomněli sté narození výjimečného muže – jezuitského kněze P. Jana Pavlíka. Osobně jsem s ním nikdy velký rozhovor nedělala. Díky blatnickému faráři P. Zdeňkovi Stodůlkovi jsem se ale mohla v prosinci roku 2006 zúčastnit v Blatnici pod Svatým Antonínkem přednášky tohoto vzácného kněze, jehož vyhledávalo ke zpovědi mnoho kněží. Blatnický farář ho tehdy pozval, aby promluvil k budoucím biřmovancům.
Zveřejňuji zde slova, která tehdy zazněla, protože jsou poplatná i pro dnešní dobu. P. Jan Pavlík tehdy řekl:
„Nejme tu od toho, abychom mnoho mluvili, ale abychom byli svědectvím dobra a vnitřní krásy. Náš život má být svědectvím, které bude směřovat k hledání dobra. Nemá smysl se hlídat, abychom něco nepokazili, ale spíše stále hledat, jak bychom mohli něco udělat lépe, a jak bychom mohli někomu udělat radost. To je svědectví, které vede k důvěře. Svátost biřmování bývá nazývána také svátostí křesťanské dospělosti. Patří sem fyzická, intelektuální a citová zralost. Pro lidský život je nejdůležitější citová dospělost. Mnohdy vidíte, že čtyřiceti i padesátiletí lidé dělají blbosti na entou. Nejsou citově vyzrálí. Nemají v sobě vypěstovanou zodpovědnost. S citovou zralostí je to dnes těžké. Doba technicko-kulturní revoluce a stálý rozmach dává vše velmi lacino. Tak snadno si můžeme někam zavolat mobilem, poslat esemesku nebo na cokoliv nasurfovat na internetu. Pokud chtěl někdo z mé generace v mládí získat poznatky, musel hodně číst a vše ukládat do paměti. Citová nezralost se nyní stává největším problémem. Potřebuje svobodný, vážný zásah každého jedince, aby navzdory lacinosti dozrával k zodpovědnosti celého lidstva, národa, rodin, manželství a vůbec. Nebrat zodpovědnost za nic je katastrofický scénář postmoderního světa,“ řekl tehdy šestaosmdesátiletý kněz.
Tento text jsem v prosinci roku 2006 napsala pro okresní týdeník hodonínského okresu Naše Slovácko, který dnes už neexistuje.
Jezuitský kněz P. Jan Pavlík při přednášce v Blatnici v prosinci roku 2006. Foto: Lenka Fojtíková
Jezuitský kněz P. Jan Pavlík při přednášce v Blatnici v prosinci roku 2006. Foto: Lenka Fojtíková
Jezuitský kněz P. Jan Evangelista Pavlík se narodila 23. 10. 1920 v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen 19. 6. 1943. Působil v různých farnostech po celé jižní Moravě a v roce 1947 vstoupil do noviciátu jezuitského řádu. V roce 1950 byl v rámci Akce K nezákonně internován a posléze poslán k PTP. Po návratu ze služby u PTP mu stát znemožňoval kněžskou činnost. Od ledna 1954 pracoval v Ostravě jako stavební dělník. S dalšími jezuity v Ostravě si vyměňoval a rozmnožoval náboženskou literaturu a v provizorních podmínkách se pokoušeli o život v řeholní komunitě. Zároveň tehdy P. Pavlík organizoval tajné studium jezuitských kleriků a duchovně vedl skupinu mladých věřících. Dne 12. srpna 1955 byl zatčen. Při vykonstruovaném procesu byl označen za „organizátora rozsáhlé ilegální organizace mimořádné nebezpečnosti“ a jednoho z hlavních představitelů „páté kolony Vatikánu“. Dne 5. ledna 1956 byl odsouzen Krajským soudem v Ostravě v procesu Pavlík a spol. za velezradu na 10 let vězení. Prošel koncentráky při uranových dolech na Jáchymovsku, poté byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Propuštěn byl na amnestii 11. května 1960. V roce 1971 se stal provinciálem jezuitů a tento úřad zastával až do roku 1991. Po sametové revoluci zahájil obnovu organizace české provincie. V letech 1991–1998 působil také jako spirituál kněžského semináře v Olomouci. Od roku 1998 působil na Velehradě. Zemřel 28. 11. 2008 a byl 4. 12. 2008 pohřben na Velehradě.
Dnes jsem zamířila kvůli důležité schůzce do Uherského Hradiště. Jak jsem tak procházela městem, i když to moc často nedělám, zastavila jsem se u vitrínek oznamujících pohřby. Do oka mně padla fotka muže na jednom z nich.
ždyť toho znám! Letělo mi hlavou. S ním jsem před lety dělala rozhovor!!! Rozhovor, o kterém jsem si zpětně říkala, jak jsem šťastná, že dělám novinařinu a mám možnost setkat se s takovými úžasnými lidmi a ptát se jich na jejich život, názory a vůbec… Prostě obrovská vděčnost! Přitom to nejdřív vypadalo tak, že z rozhovoru nic nebude!!! S jezuitským knězem P. Janem Palackým mne totiž trošku proti mé vůli seznámila moje bývalá kolegyně Katka, která ho kvůli rozhovoru zavezla až ke mně domů. Zpětně jsem jí za to byla doopravdy nesmírně vděčná, že jsem mohla s P. Palackým u mne v obýváků mluvit osobně. Když se ohlédnu zpět do své bezmála dvacetileté novinářské praxe, tak si říkám, že jsem už v dávných dobách suplovala docela dost často dnešní Paměť národa, i když jsem v té době ani netušila, že něco takového jednou bude existovat . .. Jsem doopravdy neskonale vděčná za všechna ta setkání převážně s kněžími, které chtěli komunisté likvidovat od doby jejich studií. Mnozí z těch, s nimiž jsem vedla rozhovory, se stali mými přáteli až do doby, kdy odešli na věčnost. Má vděčnost, že jsem je mohla takto osobně poznat, se nedá slovy ani vyjádřit… S P. Palackým jsem se ale setkala jen jednou v životě. Nikdy ovšem na toto setkání nezapomenu..
A dnes jsem se tedy dozvěděla, že tento výjimečný muž odešel 31. prosince 2018 na věčnost. Rozloučení bude při mši svaté zítra – t. j. v sobotu 5. 1. 2018 ve 12.15 hod. v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně v Jezuitské ulici. Poté bude jeho tělo uloženo do krypty kostela.
Dovoluji si zde zveřejnit rozhovor, který jsem s tímto vzácným mužem vedla 8. 7. 2007.
P. Jan Palacký SJ: Lidi může vzkřísit krása
Misionář: Mnozí si myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz
Měla jsem za sebou dva velmi náročné dny, kdy jsem s diktafonem v ruce a foťákem na krku mapovala veškeré dění na Dnech dobré vůle na Velehradě. Další dva dny jsem fotila svatby. Poté jsem ještě musela zajet do Židlochovic na oslavu mamčiných narozenin. Domů jsem se vrátila po čtyřdenním maratonu naprosto vyčerpaná. Už byla noc, když mi zavolala kamarádka z Hodonína, jestli nemám druhý den čas, protože tam přijel P. Jan Palacký. Prý, abych s ním udělala rozhovor, protože je to úžasná osobnost. Coby misionář působil v Bolívii, na Madagaskaru a nyní je v Albánii. Do České republiky přiletěl jen na skok. Vzhledem ke svému stavu jsem nic neslibovala. Když jsem se ráno probudila, nebylo mi o nic líp, proto jsem si řekla, že nikam nepojedu a ještě hlouběji se zavrtala do postele. Za chvilku ale zadrnčel telefon, že kamarádka i s oním vzácným mužem přijedou ke mně domů, protože otec Palacký jede do Uherského Hradiště, odkud pochází, aby tam navštívil bratra. V okamžiku jsem byla na nohou. Do hodiny před naším domem zabrzdilo auto a já ho poprvé uviděla. Hlubokýma očima se na mne díval drobný, skromný muž, který nevážil víc než padesát kilo.
Misionář P. Jan Palacký SJ se narodil 21. prosince 1937 na ženské klinice v Brně. Jeho tatínek tam byl tehdy asistentem, takže právě narozený Jan měl určitá zvýhodnění. Děti se tehdy koupaly v jedné vodě a syn asistenta šel na řadu první. Tím ale veškerá privilegia, která život P. Palackému připravil, skončila.
Narodil jste se v Brně, ale někde jsem četla, že pocházíte z Uherského Hradiště, tak jak to bylo?
Do Uherského Hradiště jsem se stěhoval s rodiči, když mi bylo osm dní. Do osmnácti let jsem pak žil v Hradišti, proto se považuji za Hradišťáka.
Rodiče odešli na Slovácko za prací?
Tatínka v Hradišti ustanovili prvním primářem dětského oddělení.
Kde jste tam bydleli?
Často jsme se stěhovali. Nejdříve jsme bydleli naproti nemocnice a z okna jsme mimo jiné viděli i polepšovnu. Když jsme se sourozenci zlobili, rodiče nám vyhrožovali, že nás tam pošlou. Pak jsme také bydleli na Palackého náměstí, takže jsme vlastně měli svoje náměstí (smích).
Vaše cesta za vzděláním nebyla zrovna snadná….
Po absolvování obecné a měšťanské školy v Uherském Hradišti jsem po roční přestávce pokračoval ve studiu na Jedenáctileté střední škole v Hodoníně. Mým spolužákem byl například lékař Augustin Svoboda.
Proč jste nakonec v Hodoníně neodmaturoval?
V sedmnácti letech jsem začal uvažovat o kněžské službě, a proto jsem se zajel podívat na Břeclavsko, kudy by se dalo utéct na Západ. Tehdy jsem se ještě chtěl vrátit domů. Měl jsem už i koupenou zpáteční jízdenku do Starého Města. Přešel jsem ale do pohraničního pásma, kde mě chytili a odvezli do věznice ve Znojmě. Odsud jsem putoval do Brna na Cejl a pak do Uherského Hradiště.
Mluvil jste o svých plánech s rodiči?
My jsme všechno řešili hlavně s maminkou, protože tatínek byl pořád v nemocnici a někdy na nás zapomínal. Vzpomínám si, že jednou na Vánoce nás všechny děti posadil do vany, pak šel vyšetřovat pacienty a na nás úplně zapomněl.
Byl jste po zatčení odsouzen?
Dostal jsem za pokus o útěk čtyři měsíce a vyloučili mě ze všech škol v celé republice. Na to jsem hrdý, že jsem byl na věstníku ministerstva školství (smích). Když jsem se vrátil z věznice, chtěl jsem si dodělat maturitu, ale nešlo to.
Nakonec se vám to ale přesto podařilo…
Měl jsem tetu, která vyučovala chemii na ošetřovatelské škole v Ostravě-Vítkovicích. Tato škola nepatřila pod ministerstvo školství, ale zdravotnictví. Přijali mě tam rovnou do druhého ročníku, protože jsem za sebou měl už polovinu jedenáctiletky. Takto se mi nakonec podařilo odmaturovat.
Nelitoval jste zpětně nezdařeného útěku?
Bral jsem to jako prozřetelnost. Toužil jsem být v první řadě knězem, a proto jsem chtěl utéct za hranice a teologii studovat v zahraničí. Utíkal jsem rok před nynějším biskupem Esterkou. Pokud bych šel s ním, asi by se mi to podařilo. My jsme o svých plánech ale vzájemně nevěděli. Kdybych to tušil, tak bych na něj počkal (smích). Pokud bych šel s ním, asi bych byl diecézním knězem a nikdy nevstoupilk jezuitům. Já byl ale mladicky nedočkavý, proto jsem pak za to pykal. Bachař mi říkal: „V tom jsi chtěl utíkat? Podívej se, jaké máš boty! To tě museli chytit!“
Slyšela jsem, že na váš vstup do řádu měl zásadní vliv jeden muž. Kdo to byl?
Byl to bývalý jezuita Josef Vagunda, který byl tehdy už zasnoubený. Zajímavé bylo, že chtěl za sebe najít náhradu. V roce 1956 jsem v devatenácti letech tajně vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova..
Toto rozhodnutí vás ale přivedlo zpět do vězení…
Ano, za tajný vstup do řádu jsem dostal čtyři roky. Komunisté mne ale chtěli napravit a po sedmi měsících mě při amnestii pustili. Celkem jsem v nápravném zařízení prožil jeden rok.
Co jste dělal po návratu z vězení?
Osm let jsem pracoval v nemocnici v Zábřehu a nějaký čas také na Velehradě.
Další studium vás nelákalo?
Ale určitě. Několikrát jsem nebyl přijat na medicínu. Pak jsem chtěl studovat filozofii, proto jsem poslal mé spisy do jednoho domu jezuitů v Polsku. To byla také prozřetelnost. Pracoval jsem v zábřežské nemocnici, kde se do mne zamilovala jedna žena a chtěla mi nějak pomoct. Byla to evangelička z Polska. Dal jsem jí tedy mé papíry, aby je odvezla do Polska. Doručila je ale do jiného domu, než jsem jel. Tam mi proto nevěřili, že jsem jezuita a poslali mě do diecéze, kde se mne ujal pozdější sekretář Jana Pavla II. a nynější arcibiskup krakovský P. Stanislav Diviš.
Proč jste si ke studiu vybral právě Polsko?
Bylo to blízko, fungoval malý pohraniční styk.
Studia jste ale nakonec ani v Polsku nedokončil…
V Krakově jsem začal studovat filozofii. Absolvoval jsem tam dva roky. Třetí ročník jsem už dělal v Římě, kam jsem legálně odešel v roce 1968.
Legálně?
Ano. Za Dubčeka jsem dostal na čtrnáct dnů turistický pas. Když zemi obsadili Rusi, přišel za mnou bratr a řekl, ať vezmu kufr a jedu. Podařilo se mi odejít, ještě než se uzavřely hranice. Jel jsem osobním vlakem do Břeclavi, odkud jsem pokračoval přes Vídeň do Říma.
Studoval jste v Římě?
Nejdříve jsem jeden rok pobýval na severu Itálie v Gallarate. Naučil jsem se tam italsky a pak šel do Říma. Postavil jsem si hlavu, že chci jít do Rusica, což je diecézní seminář pro misie v Rusku, který byl založen v roce 1929 za Pia XI. Povolili mi výjimku. Pobýval jsem tam s Liborem Kovalem. Chodili jsme společně na bohoslužby k Ukrajincům na Via Bocela. Na kněze jsem pak byl vysvěcen v roce 1971 v Římě.
Jak vše prožívali rodiče?
Dobře. I proces. Dalo by se říct, že maminka s tatínkem byli na to hrdí. Vždyť tatínek měl také potíže. V roce 1958 ho komunisté v první čistce vyhodili ze špitálu. Stal se proto dětským lékařem v Kunovicích. Pamatuji se, že maminka psala do noci dopisy na sekretariáty, a také tam chodila. O deset let později, v roce 1968, se tatínek mohl vrátit zpátky.
A váš další osud v Itálii?
Po vysvěcení jsem zůstal rok v Římě a pak jsem odešel do Neapole, kde jsem vystudoval morální teologii. Pak jsem šel coby duchovní na Policlinico Secondo, což je velká neapolská nemocnice. Působila tam smíšená komunita – karmelitán, jezuita a jeden diecézní kněz. Začal jsem tam studovat medicínu.
Proč, když jste byl knězem?
Byly to rodinné buňky po tatínkovi. Maminka byla zase lékárnice. Chtěl jsem od počátku studovat buď lékařství nebo kněžství. Pak jsem si říkal, že obojí.
Tehdy už jste nebyl zrovna mladým studentem…
Byl jsem starší. Nebylo to tak lehké. Studoval jsem pediatrii stejně jako tatínek. Poté jsem odjel na misie.
Šel jste na medicínu s cílem, že půjdete na misie?
Tam mne poslali jezuité.
Kam to bylo?
Nejdříve jsem v letech 1984 až 1987 působil na Madagaskaru, kde jsem byl hlavně u malomocných.
Po třech letech jste se kvůli zdravotním problémů vrátil do Evropy. Co vás trápilo?
Byla obava, že mám lepru, takzvanou tuberkulózní formu. Skončil jsem v sanatoriu na Sicílii. Zavřeli mne do leptosária v Messině. Tehdy nás tam bylo jen pár. Mohli jsme chodit ven, ale lidé měli z malomocných strach. V okolních domech byla směrem k leptosáriu zavřena všechna okna. Strach měli ale také mí představení. Na Sicílii jsem byl v komunitě v Catanii. Později jsem získal bydliště u jezuitů na Ischii, kde jsem měl dlouhá léta trvalý pobyt.
Nakonec se ale u vás lepra neprokázala…
Měl jsem velmi pozitivní tuberkulózní zkoušku, ale lepra byla negativní. Na Sicílii jsem dokonce dostal zdravotní penzi pro malomocné. Bral jsem milión lir, což tehdy bylo hodně peněz. Je to dnešních tisíc euro.
Příliš dlouho jste se ale v Itálii nezdržel a odešel do Španělska…
Do Španělska jsem v roce 1988 odešel na vlastní žádost. Nejdříve jsem pobyl šest měsíců ve Fonties a pak půl roku v Barceloně.
Proč jste tam chtěl jít?
Hlavně kvůli mé diagnóze. Je tam totiž daleko lepší leptosárium než v Itálii. Mají tam s touto nemocí větší praxi.
Pobyt ve Španělsku měl zásadní vliv na další roky vašeho života. Můžete připomenout, jak k tomu došlo?
Ve Španělsku jsem se seznámil s jedním jezuitou z Bolívie. Jmenoval se Tifa. Doporučil mě bolívijskému provinciálovi. Chtěl jsem zpátky na misie, hlavně tam, kde se mluví francouzsky. Pomohli mi do Bolívie, kde jsem na malé faře působil jako farář a současně jako lékař. Později jsme tam postavili malou nemocničku, kde jsem působil coby státní lékař. Jezdili jsme hodně do terénu, očkoval jsem, ale také rodil nebo trhal zuby. Byla to obrovská praxe ve všech směrech. V Bolívii jsem pobyl patnáct let.
Dá se praxe v Bolívii srovnat s Evropou? Kolik jste měl třeba denně pacientů?
Jak který den. Někdy deset, jindy dvacet. Je to úplně jiná praxe. Každá vesnice má svého světce. Téměř žádná proto není bez křesťanského jména. Když se ale lidé křtí, vůbec nic jim to neříká. Dávají si jména Stalin, Lenin, Marx, Hitler… První věc, kterou jsem udělal před křtem, bylo vyučování právě kvůli těm jménům. Snažil jsem je přesvědčit, aby si nedávali jména historických gaunerů, ale vybrali si pořádné křesťanské jméno. Většinou si dali říct.
A dali si říct i v jiných věcech? Tam je přece úplně jiná mentalita než v Evropě.
Je to tam všechno daleko živější. I mše svaté. Náš pomocný biskup vůbec nepoužíval misál, všechno dělal zpaměti, jak ho právě ovanul Duch svatý. Hodně kritizovali papeže Jana Pavla II. Jednou jsem to tak poslouchal a říkám: „Monsignore, Jan Pavel II. určitě udělal hodně chyb, ale na jednu jste úplně zapomněl. Dotyčný se podivil a zeptal se: „Jakou?“ A já na to: „Že vás jmenoval biskupem.“ Za ty dlouhé roky byli totiž skoro všichni biskupové jmenováni Janem Pavlem II.
Já jsem se ale chtěla spíš zeptat, jak učení církve přijímali laici.
Dobře. Církev je tam svatá. Ke katolíkům se hlásí osmdesát procent obyvatel.
Je tam taková rozvodovost jako v Evropě?
Rozvody tam téměř nejsou. Potraty ano. Dělali na mne nátlak, abych dával ženám pilulky. Já se ale bránil tím, že dělám přírodní antikoncepci. Měl jsem dobře vybavené středisko na výši, takže mne brali. Vždy jsem tvrdil, že je důležité odpovědné mateřství a otcovství.
Co jste vnímal jako největší problém?
Bídu a chudobu. Bolívie je druhou nejchudší zemí Jižní Ameriky. Na prvním místě je Haiti. Dalším problémem je koka. Největšími producenty jsou právě Bolívie, pak Peru a Kolumbie. Oni tam ale drogy za problém nepovažují. Šofér autobusu pořád žvýká koku, protože pak nemá hlad….
U nás je velkým problémem sekularismus. Rodiče jsou velmi zaneprázdnění a soustředění na kariéru. Dětí se mnozí vzdají a pokud je mají, nemají na ně čas. Potýkají se s tímto problémem také v Jižní Americe?
Tam jsou rodiny velké. Průměrně je v každé rodině šest až deset dětí. Rodiče si na ně čas udělají, protože většina žije na venkově. Absence víry v Boha tam není. To se tam skoro nevidí, že by někdo řekl, že je nevěrec. Pro církev jsou dveře otevřené.
Po patnácti letech na misiích v Bolívii jste se před třemi lety vrátil do Evropy. Bylo to opět kvůli zdravotnímu stavu?
Ano, měl jsem infekční nemoci a po autonehodě dostal epileptické záchvaty. Jednou jsme měli bouračku s autem. Šli jsme pět kilometrů pěšky a já pak byl tři dny v kómatu. Dali mne do nemocnice, odkud mne v bezvědomí převezli pět set kilometrů do jiné. Je to zvláštní pocit, když jste v jedné nemocnici a probudíte se někde úplně jinde, kde vůbec neznáte prostředí. Vrátil jsem se proto do Itálie, kde mne dávali do pořádku. Léčil jsem se v Neapoli, kterou beru jako svoji druhou vlast.
Od loňského července působíte v Albánii. Proč jste chtěl jít znovu na misie, když jste byl tak nemocný?
Bylo tam šílené pronásledování, které si člověk ani nedovede představit. Kostely se tam srovnávaly se zemí. Byla tam spousta mučedníků. Poslední zabili v roce 1989. Za křty se střílelo. Bylo to mnohem horší než v době komunismu u nás. Katolíků je tam teď tak čtyřicet procent. V Albánii měli čtyři sta padesát let tureckou nadvládu, takže se není co divit, že je tam teď tolik muslimů. Pokud někdo nebyl muslimem, nedostal se na školu a pak neměl ani práci, proto většina na tuto víru přešla. Původně to ale byla katolická země. Můj předchůdce tam vystavěl devět kostelů a při stavbě posledního objevili pozůstatky kostela ze čtrnáctého století. Do Albánie jsem přišel poprvé na zkoušku v roce 2005. Tehdy mne tam skoro nechtěli. Můj představený mi v Neapoli říkal, abych se ani albánsky neučil. V roce2006 mne ale zavolali znovu. Jsem tam teď nastálo. Nejdříve jsem byl přímo v Tiraně, kde jsem se učil jazyk. Nyní jsem v malé farnosti asi třicet kilometrů od Tirany, kde žijí většinou muslimové. Provozuji tam i menší lékařskou praxi. Dělám jednou týdně dětského lékaře.
Co je tam největší problém?
Je to skoro stejné jako u nás. Šíří se tam totiž konzum. Lidé, kteří předtím žili v obrovské bídě, dnes mají auta, televizi a vlastně všechno. Už ale kardinál Tomášek říkal, že po komunismu přijde konzum a že to bude mnohem horší. A to je ono. Po revoluci byl o víru obrovský zájem a teď se snižuje. Lidé nechodí do kostela.
Vidíte nějakou cestu ven, aby se lidé navrátili zpět k církvi a křesťanským hodnotám?
Konkrétně v Albánii vidím velký přínos v Matce Tereze. Pocházela z Kosova, které se považuje za albánské. Teď je tam státní Univerzita Matky Terezy a největší státní vyznamenání je rovněž Matky Terezy. Myslím, že aby se lidé navrátili k Bohu, musí prožívat konkrétní lásku k těm nejubožejším, jak to dělala matka Tereza v Indii. V Tiraně jsou nyní dvě komunity matky Terezy.
To mluvíte o Albánii. Já ale měla na mysli celou Evropu, kterou zachvátil konzum…
Možná, že muslimové, kteří mají ve všech evropských zemích své mešity, přinutí křesťany zamyslet se nad jejich kořeny v Evropě. Jediný stát, který se za to staví, je Polsko. Pokud si Evropa uvědomí, na čem stojí a kde má budovat své základy, tak to půjde. Musí najít svou identitu. Vidím, že v Evropě bude určitá zábrana od států východního bloku. Když tam přijde padesát milionů Ukrajinců, je to stát stejně velký jako Francie. Možná přijde i Rusko a ti mohou říct, že jsou velcí jako Turci.
Bavíme se teď o celých státech. Zajímalo by mě ale, co může vrátit zpět k víře jednotlivce.Jen v České republice je obrovský odpad od víry…
Myslím, že toto je specifický problém českého prostředí. To asi není nikde jinde na světě. I zde jsou ale rozdílné oblasti. Jiné je to na Slovácku, Moravě a třeba v severních Čechách. Odklon je hlavně v oblastech, kde bylo méně religiózního vlivu.
Je z toho vidíte cesta ven?
V oblastech, kde je nejvíc ateistů, se musí pořádat misie. Dále si myslím, že základ všeho je rodina. Jakákoliv. I ta nekřesťanská. Ze všech rodin mohou vzejít kněžská povolání.
Znám mnoho lidí, kteří řeknou, že nemají těžké hříchy a že věří, ale do kostela chodit nemusí. Jak byste argumentoval?
Lidé si často myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz a neuvědomují si, že je to také jejich právo účastnit se mše svaté v komunitě. Pokud tam nejdou, své výsady se zříkají. O tom se málo mluví, že to není jen povinnost, ale také právo. Když tedy někdo řekne, že nemá těžký hřích a nechodí do kostela, tak bych se zeptal: „No dobře, jak dlouho jsi nebyl na mši svaté?“ A pokud odpoví, že tři neděle, tak to má tři těžké hříchy…. Lidi může vzkřísit krása. Krása je argument Boží existence. Je nutné vidět vše, co je na světě, v lidech či přírodě krásné. Na tom se musí hodně pracovat. Křesťané se nevzdělávají a pak neumějí argumentovat.
Vrátím se zpět do Uherského Hradiště. Máte ještě ve městě přátele?
Určitě ano, ale už bych je asi nepoznal. Měli jsme teď v Hodoníně setkání maturantů po padesáti letech, kde jsem některé spolužáky vůbec nepoznal.
Letos oslavíte sedmdesáté narozeniny a vloni jste si připomenul půlstoletí od vašeho vstupu do jezuitského řádu. Byla to dobrá volba, když se ohlédnete zpět?
Bylo to takové, jaké to bylo. Jak už jsem řekl, kdybych utíkal s Esterkou, byl bych nejspíš světským knězem. Jezuité jsou ale přece jen světoví a širocí ve všech směrech. Když jsem byl malý, uvažoval jsem o dominikánech. Ono je to ale úzkoprsé, protože církev je stejně stavěná na světských kněžích, což je řád svatéhoPetra.
Pocházíte ze Slovácka. Pamatujete si na otce Antonína Šuránka?
To byl svatý člověk. Byl přítelem mých rodičů a často k nám chodil. Mám na něj dobré vzpomínky.
Jak ho máte uchovaného v paměti?
Dalo by se o něm říct, že byl staromódní. Pokud někdo odešel ze semináře, vždy se k němu choval slušně a vybraně. Byl to takový džentlmen. Měl to, co v dnešní době chybí: svatost normálního života. Přitom byl dlouhou dobu mimo duchovní správu. Vlastně téměř celý život. Začal ale budovat takové nepatrné. Mnozí lidé asi neví, že například v Hradišti dělal kapli na náměstí Šuránek.
Do České republiky jste přijel počátkem července. Co všechno absolvujete a kdy se chcete vrátit zpět do Albánie?
V Hodoníně jsem se zúčastnil setkání se spolužáky po padesáti letech. Pak jsem jel navštívit bratra do Uherského Hradiště. Chci si vyřídit nový český pas a další potřebné papíry. Poslední týden bych rád v Českém Těšíně absolvoval exercicie. Jinak bydlím v Brně, kde mám takovou základnu. Tentokrát všechno určitě nestačím objezdit. Zpátky se mám vracet posledního července.
Lenka Fojtíková
Misionář P. Jan Palacký se narodil 21. prosince 1937 v Brně. Dvakrát skončil ve vězení. Nejdříve na čtyři měsíce za mříže putoval za pokus o útěk. Zároveň byl vyloučen ze všech škol. Nakonec se mu podařilo odmaturovat na Ošetřovatelské škole v Ostravě. V devatenácti letech vstoupil tajně k jezuitům, za což byl odsouzen na čtyři roky. Po sedmi měsících byl propuštěn na amnestii. Studoval filozofii v Krakově. V roce 1968 odešel do Itálie, kde dostudoval teologii a v roce 1971 byl v Římě vysvěcen na kněze. Po vysvěcení zůstal rok v Římě a pak odešel do Neapole, kde vystudoval morální teologii a potom působil coby duchovní v Policlinico Secondo, což je velká neapolská nemocnice. V Neapoli vystudoval medicínu se zaměřením na pediatrii. V letech 1984 až 1987 působil v leprosáriu na Madagaskaru, odkud se vrátil do Evropy kvůli podezření z malomocenství. To se nakonec nepotvrdilo. Patnáct let působil v Bolívii a nyní je v Albánii. Vedle češtinyovládá italštinu, polštinu, ruštinu, španělštinu, francouzštinu a teď se učí albánsky.
Zvukový záznam celého neupraveného rozhovoru si mohou zájemci stáhnout zde:
