Primiční mše svatá jezuitského kněze P. Jiřího Hebrona

Ani vytrvalý déšť dnes neodradil stovky lidí od účasti na primiční mši svaté novokněze P. Jiřího Hebrona, kterou sloužil před kostelem sv. Václava v Dolních Bojanovicích.
Většina účastníků bohoslužby stála v dešti s deštníky v ruce či v pláštěnkách. Plný byl ale také kostel, kde byla velká obrazovka. Obrazový přenos i záznam celé slavnosti zajišťovala místní firma Tonstudio Rajchman. A přestože pršelo, přišli lidé v krojích, přičemž krojovaní měli své zastoupení ve všech generacích. Celou mši hudbou a zpěvem doprovázela úžasná dolnobojanovická schola.
Vše jsem zaznamenala fotoreportáží, a tak se můžete zatím podívat na to, jak to v dnešním dopoledni v Dolních Bojanovicích vypadalo. Text budu ještě aktualizovat. Hlavní zpravodajství bude ale zveřejněno v dalším čísle Katolického týdeníku, který vyjde až 13. července, protože minulý týden bylo vydáno letní cyrilometodějské dvojčíslo.

O klikaté cestě ke kněžství jezuity P. Jiřího Hebrona, ale už Katolický týdeník zveřejnil velký rozhovor. Přečíst si ho můžete tady

Přepis kázání hlavního kazatele primiční mše sv. jezuitského kněze P. Vojtěcha Suchého:

Evangelium podle Matouše: Žeň je hojná, ale dělníků málo, proste proto Pána žně, aby poznal dělníky na svou žeň! Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec ani mošnu ani opánky. s nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: „Pokoj tomuto domu.“ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu, když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: „Přiblížilo se k vám Boží království.“

Drazí bratři a sestry, zdravím vás jako svatý lid Boží, který se shromáždil k velké slavnosti. Jeden z vás byl povýšen do kněžského stavu a dnes mezi vámi přináší slavnou oběť Pánu Bohu na poděkování a také za nás za všechny.

TAJEMSTVÍ POVOLÁNÍ MÁ HLUBŠÍ SMYSL
Jiří vychází z vašeho středu. Já jsem zde v Bojanovicích na primici podruhé. Poprvé to bylo více než před padesáti lety na primici Jendy Topenčíka. Tehdy jsme asi tři bohoslovci přijeli už v pátek. V kostele byl tehdy výstav Nejsvětější svátosti, kostel byl plný, lidé klečeli i venku a nejvíc mne šokovalo, když přijel autobus a lidé z práce šli ke kostelu, poklekali tady na chodníku a někteří dokonce chvíli adorovali a potom šli teprve domů.  Neříkám, že se to tak musí dělat, že vnější projevy úcty jsou to nejdůležitější, ale cítím, že to tajemství dnešního povolání má mnohem hlubší a širší podhoubí než možná tuší i sám primiciant. Slavíme slavnost svatých Cyrila a Metoděje. Chcete dělat konkurenci Velehradu, tak nezpíváte před evangeliem: „Přinesli nám oni Písmo svaté, bychom ze studnice této zlaté moudrost nebe povždy vážili.“ Pokusme se trošku moudrosti Boží vytěžit z dnešního Božího slova.

UZDRAVENÍ PUKLÝCH SRDCÍ
Můžeme říct, že všechna tři dnešní čtení jsou o povolání a o poslání. V prvním čtení jsme slyšeli skvostný text z jednašedesáté kapitoly proroka Izaiáše. Je to text, který znáte, protože ho Pán Ježíš citoval při svém kázání v nazaretské synagoze. Je to poetická řeč, ve které pět set let před Kristem hovoří prorok sám o svém povolání a o smyslu svého poslání. „Duch Hospodinův je nade mnou, protože mne Hospodin pomazal.“ Pomazání bylo rezervováno kněžím. Je to tedy kněz – prorok, který začíná novou etapu v životě tehdejšího Izraele. To se totiž Izrael vrátil z exilu, z babylonského otroctví – zajetí a po rekonstrukci chrámu tady tento prorok – velekněz nového Izraele se představuje jako ten, který je oficiálně Bohem pověřen, aby znovu ohlásil Hospodinovo milostivé léto. To se už tehdy dlouho nekonalo. Byl to každý padesátý rok, kdy se odpouštěly všechny dluhy, kdy ti, kteří upadli do otroctví, byli propouštěni na svobodu, kdy se vracel zpátky majetek původním rodům. Také to ale vyžadovalo osvobození a uzdravení puklých srdcí. To je moc pěkný obraz. To puklé srdce označuje člověka smutného, zraněného životem, který má těžké problémy! Ubožáci nejsou jen ti, kteří jsou ekonomicky chudí. Jsou to spíše ti, kteří nemají motivaci, kteří ji v životě ztratili. To je snad to nejhorší, co může člověka potkat… Ztratit motivaci.  A prorok je poslán k tomu, aby znovu pozvedal, aby povzbuzoval ubožáky, aby zvěstoval dobrou zprávu ubohým. A ta dobrá zpráva je, že Hospodin zasáhne, a že dá milost.

POKLADEM JE OBSAH
Ve druhém čtení jsme slyšeli svatého Pavla. Tady je třeba vědět, že Pavel, když říká: „My,“ tak tím myslí „já“. Měli bychom ten text číst: „Když jsem pověřen službou, nenechám se ovládnout malomyslností, nepoužívám nečestných úskoků, nefalšuji Boží slovo, nehlásám sebe, jsem vaším služebníkem kvůli Ježíši neboť Bůh zazářil i v mém srdci. A ten poklad mám v nádobě hliněné.“  Toto píše Pavel křesťanům do Korintu, protože oni tam tehdy začali zaměňovat obsah za obal. Když totiž člověk zapomene, že největším zjevením Boží slávy je Kristům kříž, začne hledat jiné věci a bohužel jako alternativu Kristovy slávy začali v korintské církvi pěstovat triumfalismus. My slavíme slavnou mši svatou, ale jakou proměnou prošla liturgická struktura od Zeleného čtvrtku, aby se celek bohoslužby stal slavnostnější. Od prostého chleba a sklenky vína k různým rouchům, rituálům, drahocenným kalichům, monstrancím. Chcete srovnávat drahokamy ozdobenou zlatou monstranci s kouskem chleba? Taková monstrance je bezpochyby mnohem cennější než ten kus chleba. Trošku provokuji, vím, že monstrance není důležitá, ale kolik z vás by dokázalo před kusem chleba a sklenici vína v prázdné místnosti se poklonit Božímu majestátu? To riziko je bohužel stále přítomné a spočívá v tom, že oceníme obal a zapomeneme na obsah. A Pavel říká, že v tom obalu se Boží sláva neprojevuje. Představuje svou lidskou slabost, když se přirovnává k hliněnému hrnci. Tedy ke křehké nádobě, kterou lze snadno rozbít, a přesto obsahuje velký poklad, kdy musí být zřejmé, že velikost je Boží a ne naše. Obsah a obal jsou v protikladu, jsou v kontrastu. Pokladem je obsah, obal je křehký a málo hodnotný. Kolikrát ale raději investujeme do drahých nádob a zapomínáme na poklad. A Pavel pokračuje a říká, že tou nejpřirozenější monstrancí je lidská osoba. Ne umělecky zdobený zlatý obal, ale nositelem pokladu víry je lidská osoba. Pavel se cítí být takovým hliněným hrncem, ale plný pokladu, který nepochází od něj.

BÝT HLASATELEM BOŽÍCH PRAVD
Bratři a sestry, tohle všechno můžeme vztahovat na Jiřího. Já jsem ale na začátku řekl, že vás zdravím jako svatý lid Boží. Když jste byli pokřtěni, mazal vás kněz na temeni hlavy svatým křižmem. Týmž olejem, kterým biskup maže ruce svěcence při kněžském svěcení. Co to znamená? Jaké to má důsledky pro křesťanský život? V křestním obřadu je to jasně řečeno: „Jako Bůh pomazal svého syna na kněze, proroka a krále, tak označuje posvátným olejem i vás.“ Ve křtu srůstáme duchovně, ale skutečně se svým Spasitelem. Jsme jeden Kristus, který dále působí mezi národy, který jde dějinami a bude pracovat pro Boží království až do konce světa. Každý z nás má být hlasatelem Božích pravd. Každý z nás má povinnost vydávat Pánu Ježíši svědectví a to na místě, na které ho Pán poslal, na které ho Bůh postavil. Každý z nás má povinnost být svatý a pečovat o své okolí. Každý z vás má účast na Kristově kněžství na jeho prorockém daru, na jeho královském úřadě. Všichni jste kněží – muži i ženy. Říkáme tomu obecné kněžství. Oživte především v sobě toto vědomí, co jste, co máte! A také, co máte přinést celému lidstvu a také své závazky… Když Pán Ježíš v evangeliu posílá další dvaasedmdesát učedníků, opakuje jim stejné pokyny, které už před tím dal dvanácti apoštolům. Poté, co skončilo kolegium dvanácti, smrtí posledního z apoštolů, pokračuje poslání učedníků v církvi.

NEDOSTATEK SVĚDKŮ
I my jsme povoláni být součástí této aktivní skupiny lidí. Pán nás posílá všude před sebou. Naším úkolem je připravovat cestu Pánu. Příliš často se však křesťané spokojí s přijímáním náboženské útěchy. Mnozí pouze berou, ale jen málo se jich zavazuje k dávání, ke svědectví, ke službě, k hlásání… Ježíš v evangeliu poznamenává, že je dělníků málo, ale pozor! To nemluví jenom o kněžích. Těch je málo a při současném tempu jich bude ještě méně. Ale málo je i křesťanů, kteří se zavazují ke službě svědectví a hlásání. Jen málo je těch, kteří jsou ochotni jít v neděli na mši svatou a být potom také svědky evangelia, kteří by se zavázali připravovat cestu Pánu. A přitom úroda, zlaté zrno, v Bojanovicích možná víno, ale to je obraz celého lidstva, které chce Pán Ježíš sklidit a přivézt do velké stodoly svého království. Ta úroda je velká, ale lidi, kteří jsou k dispozici, aby sklízeli, je málo. Tedy problém není ani tak počet kněží, problémem je nedostatek svědků. Modlete se tedy k Pánu žně, aby vás uschopnil být ženci. Neproste Pána, aby za vás posílal jiné, ale aby vám dal schopnost něco pro evangelium udělat. Nemyslete si, že to zařídí jiní. Každý z nás musí cítit osobní zodpovědnost.

BAREVNÁ VÍRA, NADĚJE A LÁSKA
A toto je, co chce papež František v církvi vyburcovat třeba i prostřednictvím synodální cesty. Já vyprošuji Jiřímu i vám všem naději. Svatý Augustin přirovnává beznaděj k ocelově šedé hladině jezera pod zataženým nebem. A naději k téže hladině jezera. Podstata zůstává stejná, ale ta hladina hýří barvami, když vyjde slunce. Kéž tato barevná televize víry, naděje a lásky nikdy neuhasne ani ve vašich srdcích ani v našich zbožných vlastech slovanských.

Po mši svaté novokněz poděkoval rodičů, celé blízké rodině, farníkům a celé obci za podporu, modlitby i přípravu celé slavnosti.

Na závěr novoknězi ale poděkoval také farář v Dolních Bojanovicích P. Petr Karas: „Kněžství je Boží dar, ale člověk musí být připravený a ochotný vydat se na cestu. My jsme rádi, že jsi zaslechl Boží pozvání a povolání, že jsi se na tu cestu vydal. Papež Jan Pavel II. řekl, že největší úkol kněze je, aby nepřestal věřit ve své vlastní tajemství. A tak ti přeji, abys tomu rozuměl stále lépe, abys z toho žil, a abys pod tlakem všednosti a každodennosti nepřestal věřit v tajemství kněžství, které jsi přijal.

Poděkováná za celou obec zaznělo také od starostky Evy Rajchmanové: „Náš milý novoknězi, otče Jiří, kněžské povolání je velkým tajemstvím mezi člověkem a Bohem. Život ve svátosti kněžství vyžaduje plné využívání milostí, které jsi obdržel při svěcení pro službu těm, ke kterým jsi poslán. Znamená to být pro všechny vším. Být osobou, s níž přichází Kristus, být služebníkem Krista a jeho lidu. V minulém století vzešlo z naší obce dvanáct kněží. Ve dvacátém prvním století jsi druhým v pořadí, který se vydává touto cestou služby. Otcem biskupem jsi poslaný na místo, kde jsi přijal kněžské svěcení  – na památný Velehrad. Přeji ti, abys uchvácený Kristem vyzařoval radost, abys byl posilou pro všechny, s nimiž se ve své službě setkáš, abys obstál ve zkouškách nepochopení, lidské nevděčnosti. Vždyť zajet na hlubinu znamená učit se více spoléhat na Boha. Přeji ti, aby si k tobě lidé našli cestu nejen ve svých bolestech, ale také ve svých radostech. Jménem tvé rodné dědiny, kterou miluješ, ti přeji hojnost Božího požehnání, darů Ducha Svatého a ochranu Panny Marie. Dnešní den je pro naši farnost významný, radostný. Moc mne těší, že právě můj bývalý kolega z obce dostal tuto milost. Věřím, že se do Dolních Bojanovic budeš rád vracet a my se budeme těšit na setkání s tebou, která jsou vždy obohacující.

Vyjádření vydavatele knihy Krvavé jahody pana Jiřího Braunera ke kauze „Věra Sosnarová a gulag“

Velmi mne před časem zaujaly zaručené informace historika Adama Hradílka, který vysvětluje a dokládá svá fakta, že Věra Sosnarová, hlavní hrdinka životního příběhu, který vypráví v knize Krvavé jahody, lže a vše si vymyslela, aby od státu získala peníze.

Od mnoha známých jsem totiž mnohem dříve slyšela, že byli na besedě s touto paní a velmi se jich její životní příběh dotkl. Ostatně stejně jako kniha, kterou o jejich zážitcích v bývalém Sovětském svazu sepsal Jiří S. Kupka. Později jsem mluvila s majitelem Kartuziánského nakladatelství Jiřím Braunerem, který zmíněnou knihu vydal. Ten mně řekl, jak se věci mají také mně poslal toto vyjádření k celé kauze. Měli by si ho přečíst všichni, kdo se do paní Sosnarové pustili i ti, kdo ji na základě medializace odsoudili…

Zde je tedy vyjádření nakladatele Jiřího Braunera:

Nedávno se v mediích, na sociálních sítích i mezi politiky objevila kauza týkající se Věry Sosnarové. Historik Adam Hradilek, který ji odstartoval publikováním rozsáhlé studie, tvrdí, že lže, když říká, že přežila sovětský gulag. Že svůj život popisuje nepravdivě. Razance, se kterou historik o údajné lži paní Sosnarové hovoří, je až zarážející. Částečného útoku jsem nebyl ušetřen ani já, vydavatel knihy Krvavé jahody, a po pečlivém zvážení jsem se rozhodl, že se k tomuto žhavému tématu veřejně vyjádřím.

Jiří S. Kupka, autor knihy Krvavé jahody, sbíral v rozhovorech s Věrou Sosnarovou jeden po druhém obrazy z jejího života, vyslechl hodiny jejího vyprávění a rok knihu připravoval. Poprvé vyšla v nakladatelství Mladá fronta v roce 2007. Když jsem se s touto knihou poprvé setkal já, velmi mě oslovila, opatřil jsem si potřebná práva a dílo pro další vydání odkoupil. Nejsem historik a míru autenticity příběhu jsem detailně neposuzoval. Nicméně mnohé z jejího života jsem dle svých možností a schopností zjišťoval, ověřoval a stále v pátrání po detailech o jejím životě pokračuji. Dosud nemám důvod o skutečném a pravdivém základu knihy pochybovat.

Silné příběhy naší temné minulosti mě jako člověka zajímají. Zároveň jako vydavatel cítím povinnost či službu veřejnosti je zachovat a připomínat nám i budoucím generacím. Posledních pár let již vydávám téměř výhradně svědecké knihy o ruských a sovětských lágrech. Již dříve proběhlo mým přičiněním mnoho besed s jinou pamětnicí, která přežila Osvětim, vzácnou a statečnou ženou, paní Erikou Bezdíčkovou.- kniha Moje dlouhé mlčení.

Stalinův Sovětský svaz byl jedním hrozným mlýnem, v němž tragicky skončily miliony nevinných lidských životů a jiné byly prožitým utrpením nadosmrti poznamenány. Paní Sosnarová je jednou z posledních žijících pamětnic sovětského lágru, a byla ochotna jezdit po besedách a nebála se o tom mluvit.

Paní Sosnarová svůj příběh poprvé představila ve Slatině v Brně někdy během roku 2010. Já sám jsem se s ní seznámil v roce 2016 před vydáním knihy. Besedy s ní pořádám třetí rok. Tím chci ilustrovat, že přednášky se nekonají 15 let, jak autor studie tvrdil v některém z rozhovorů a nejedná se o modlitební setkání či seance, jak již také bylo bulvárním stylem napsáno.

Život pamětnice narozené v roce 1931 posluchače silně oslovuje a právem mnohdy i dojímá. Vzpomíná na to, co se jí a jejím blízkým skutečně přihodilo, co viděla na vlastní oči nebo slyšela v těch letech utrpení. Paměť ji může mýlit, a některé věci možná neprožila ona sama. Je známo, že prožitky se starým lidem proměňují. Má minimální vzdělání, v dětství chodila do školy 5 let. Pokud by si však vše vymyslela, její herecké výkony a schopnost imaginace by byly ohromující. Pravděpodobně také upřímně věří, že místa, kde se ocitla, jsou všechna Sibiř a zařízení gulagu, ačkoliv se mohlo jednat o lokality blízko Uralu a gulag v jejím slovníku znamená nejen pracovní tábor, ale i další místa pracovního nasazení. Může se mýlit v časových posloupnostech, přesných místech a délce svého tamního přebývání. Na závěr každé přednášky mluví také o tom, jaké máme štěstí, že žijeme tam, kde žijeme, že máme krásnou vlast, zázemí, domov, jídlo, oděv. Že se máme velice dobře a můžeme také děkovat Bohu za život a bezpečí. Její pohled není jednostranný. Při pořádání besed není a prakticky ani nemůže být vedena nepoctivými úmysly, jsou pro ni fyzicky namáhavé, citově vysilující, přesto cítí povinnost o minulosti mluvit.

Nyní několik poznatků ke studii a materiálům, kterými historik Hradilek chce dosvědčit nepravdivost vyprávění paní Sosnarové, potažmo knihy.

1. Velká pozornost je věnována smutným rodinným poměrům, v nichž paní Sosnarová vyrůstala. Vzniká tak apriorní dojem prostředí lumpenproletariátu, z něhož se líhnou podvodníci a lidé až bájně lhaví.

2. Věřina matka údajně za německé okupace získala pro sebe a dcery německé občanství. Znamená to však, že se po válce chtěla skrýt před potrestáním a do SSSR odešla s dětmi dobrovolně? Tak je usuzováno z materiálů, které na vyžádání vydala ruská strana. Nebylo by pro ně bezpečnější utéct do Německa?

3. Citovaná studie uvádí, že Věra se sestrou byly ruské národnosti a zároveň se Věra narodila v Jižní Americe.

4. Dokumentace vydaná ruskou stranou k pracovnímu zařazení Věry v civilních zaměstnáních, pokud mohu usuzovat z ilustrační fotografie ve sborníku PD – některý dokument je vidět jen částečně, jiný neobsahuje žádná data, další potvrzuje léta 1946 a 1947, ale pochází až z roku 1975 a jméno je začerněné. Přiznání kruté minulosti je pro Rusko stále problémem, tudíž upravení staré dokumentace by pravděpodobně velkým problémem být nemuselo. Padesát roků zapírání zločinu v Katyni, neobjasněný poválečný osud Raoula Wallenberga. Myslím také na bývalého ruského agenta otráveného nedávno v Anglii a na podivné zelené mužíčky na Krymu, o kterých současné Rusko nic neví. Všeobecně známá Gerasimova doktrína praví, že operace v informačním prostoru, tedy dezinformace, záměrně lživé informace, jsou důležitou součástí ruské vojenské strategie.

5. Věrohodnost paní Sosnarové byla zpochybněna také nedoložením dokumentace o pobytu v pracovním táboře na Sibiři a při tom žádala o odškodnění. O odškodnění za nucenou práci v Rusku u nás žádalo 254 osob, získalo ji jen 57 lidí a Věře Sosnarové nárok přiznán nebyl. Znamená to tedy, že 80 procent žadatelů, tedy 200 lidí si pobyt v gulagu vymyslelo? Co když ale nemohli stejně jako paní Věra doložit po padesáti letech žádný doklad?

6. Žádný doklad o působení Věřiny maminky se v Rusku nenašel. Může to samozřejmě vypovídat o stavu matrik nebo táborové evidence. Historik také neví a nenašel žádný dokument, kde a jak skončila její matka Ljuba. Zemřela již někdy dříve na Moravě? Také se neví, jak se vlastně dostaly do Ruska. Je tedy velmi nepravděpodobně, že se spolu dvě sestry – čtrnáctiletá a devítiletá dobrovolně vypravily k Uralu (do matčina rodiště), aby tam mohly pracovat ve stejném metalurgickém závodě, (jak naznačují ruské zdroje), jako jejich matka před rokem 1920. Kromě svých pochybností ohledně některých ruských archivních zdrojů cítím potřebu upřesnit pár nesrovnalostí a nepřesností historika Hradilka:

– besedy nepořádá Kartuziánské nakladatelství, nýbrž společnost Ergo Brauner, s.r.o. Nekonají se 15 let, ale od roku 2017. Neživí, ani nemohou mne živit, mám s nimi výdaje a stojí množství energie.

v textu Pro paměť a dějiny nesouhlasí data narození synů Věry Sosnarové.

– chybně je uvedeno zaměstnání u mladší sestry Naďi, firma Brněnské výstaviště totiž v dané době neexistovala, jednalo se o Brněnské veletrhy a výstavy.

Jsou to detaily, ale ilustrují, že mýlit se může i člověk dosud mladý a plný sil, nezatížený děsivými vzpomínkami, pracovitý a seriózní. Nepochybuji o tom, že Věra Sosnarová byla jako dítě s matkou a sestřičkou odvlečena do SSSR. Jsem přesvědčen, že i přes různé a možná některé oprávněné námitky má právo prožít závěr svého života klidným způsobem. Rád bych Adamu Hradilkovi poděkoval za to, že se zabývá problematikou obětí ruských zločinů na našem území i za rozpoutání diskuse, která nás v příběhu posune dál, snad i jako společnost.

Co napsat závěrem.

Nepochybuji o tom, že paní Věra Sosnarová byla jako dítě s matkou a sestrou odvlečena do SSSR. Tato stařičká paní ví, o čem mluví. I přes různé a možná některé oprávněné výtky k podání několika detailů jejího života, jsem přesvědčen, že ve své podstatě nelže. Energické vystupování pana Hradilka proti paní Sosnarové i nepřesná studie mne však přivádí k zamyšlení, zda zachraňuje „ryzost historie“, nebo ničí život stařičké pamětnici stalinistických hrůz a nevytváří zároveň v očích veřejnosti dojem onoho tolik rusky oblíbeného „ničemu a nikomu nevěř“.

Její osud mě připomíná osud JUDr. Karla Goliatha- Zápisky ze stalinských koncentráků. Také přežil gulag a po návratu v Ostravě vyprávěl, co všechno viděl a zažil a byl za to odsouzen na 2 roky do kriminálu.

S úctou Jiří Brauner, majitel a jednatel nakladatelství

P.S. Včera prez. Putin vyzval ruský lid, aby se zapomnělo na gulagy. A dnes mi volala paní Sosnarová s třesoucím hlasem sdělila, že je jí stále vyhrožováno, ale až dnes jí dotyčný řekl: Jest-li chceš žít ty stará…, zapomeň na přednášky!

Pokud vím, Lidové noviny dosud věnovaly tomuto tématu nejméně tři články. Mám proto prosbu: můžete také otisknout mé vyjádření a to pokud možno nezkráceně, aby nedošlo ke zkreslení toho, co chci říci? Děkuji vám. J.B.

Horňácko se dnes loučilo s panem rídícím Okénkou

Krátce po obědě jsem se dnes vydala do Malé Vrbky na Horňácku. Do těchto končin jsem obyčejně po dlouhé roky coby novinářka mířila za nějakou folklorní akcí či příběhem zajímavého člověka, který zde žije. Tentokrát jsem se ale vydala uctít památku pana rídícího Františka Okénky, který svůj příběh dožil přesně před týdnem v pátek 13. dubna.

První smuteční hosté se u maličké kaple začali scházet s hodinovým předstihem. Byl mezi nimi například i vydavatel František Šalé, který o panu rídícím k jeho devadesátinám napsal a vydal knihu s názvem Švarný šohajíček šlapával chodníček.

Rozloučít se s panem Okénkou přišla celá řada muzikantů nejen z Horňácka ale i jiných regionů. Nechyběl mezi nimi ani skladatel, houslista a zpěvák Jiří Pavlica. Horňáčtí zpěváci a muzikanti panu Okénkovi zahráli a zazpívali u hrobu. Na šmolkově modrém nebi v tu chvíli zářilo žhavé slunce, příroda byla nastrojená v bílém rozkvetlými stromy a na stromech zpívali ptáci. Jakoby se i příroda chtěla slavnostně rozloučit s mužem, který se nezapomenutelně zapsal do dějin Horňácka.

Za kraj, ve kterém pan rídící prožil celý život, se se zemřelým rozloučil veterinář z Malé Vrbky Jiří Miškeřík. Zde je doslovný přepis jeho smuteční řeči: „Byli hudci, byli, světa prechodili, po malučkej chvíli fšeci sa zminuli…

Vážená zarmútěná rodino, smuteční hosté, pripadl mně nelehký úkol, rozlúčit sa za naše Horňácko a dědiny vrbeckokuželovského kúta s našim spoluobčanem, panem rídícím Františkem Okénkú a poděkovat mu za fšecku prácu, kerú vykonal ve školstvju, kultury a aktivním působením v různých spolkoch. Mysliveckém, fčelarském, či v tělovýchovnej jednotě sokol. Bylo by teho moc, na co by sme mohli vzpomínat. Fšecko je také zapsané v knize vydané k jeho devadesátým narozeninám Švarný šohajíček šlapával chodníček.  Odcházá pedagogický pracovník, muzikant, zpěvák, tanečník, tvůrce kulturních poradú, konferenciér, lidový vypravěč a mohli bysme pokračovat dál. Nám fšeckým ostavajú krásné vzpomínky na chvíle strávené v jeho prítomnosti. Lúčím sa jménem obcí Horňácka, rady Horňáckých slavností, jménem horňáckých sborů, muzikantů, zpěváků, také myslivců, včelarů, sokolů, v neposlední radě i jménem svým, slovama pěsničky: „Kapky večerní rosičky vylejú na mňa slzičky, fúkne větr, pozavívá, zaplače mně, aj zazpívá. Kamarádi aj prátelé, lúčite sa pri mém hrobě, na mňa v dobrém vzpomínajte, na mňa nezapomínajte.“ Nezapomeneme, buďte sbohem…“

Za rodinu promluvil lékař Jan Pavlík:

„Strýc František byl pro mne velkým životním vzorem. Už tady bylo řečeno několik podstatných věcí z jeho života. Jen bych chtěl poděkovat za vaši účast, že jste přišli složit poklonu tomuto velkému člověku, který se zapsal do kraje nejen Horňácka, ale možná celého Slovácka, svým životním krédem milovat svůj rodný kraj a tradovat i dále lidovou píseň jako projev dědictví, které jsme podědili. Zanechal za sebou odkaz lásky k rodnému kraji, k písni i tanci. Zůstane však s námi vždy, když se před muzikou chytíme kolem pasu a vysoko zvedneme hlas ke zpěvu.

Jménem zarmoucené rodiny se s ním loučím ve víře, že po něm zůstává nepřehledná řada dalších následovníků, kteří budou pokračovat v duchu jeho životní filozofie v níž láska k lidové písni a k lidovým tradicím patřila k nejpřednějším v jeho životě. Prozaicky na závěr: „A tiše, tichounce míň než vody šumění, že z písně zbyl jen stín, a že ze skromného pramene už jenom naše žízeň je. Ale až my se mineme, bude tu mládí, naše naděje. Čest jeho památce!“

(Národní ústav lidové kultury dnes na svých stránkách zveřejnil řeč pana Pavlíka v plném znění, která ale na malovrbeckém hřbitově v této podobě nezazněla, proto si ji sem dovoluji zkopírovat:

Milá zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté.

V tuto chvíli prožívá hluboký smutek nejen nejbližší rodina, rodáci ale i širší veřejnost celého Horňácka, ba i celého Slovácka. František Okénka byl významnou osobností nejen pro svoji profesi kantorskou, ale i osobností, která dokázala uchopit šíření tradic lidové kultury i v době, kdy začaly být tradiční projevy duchovního a kulturního života ohrožovány novou ideologií. Jako jeden z výhonků košatého stromu rodů tohoto kraje pokračoval v tradici otců, v jejichž životě byla láska k duchovní a kulturní tradici nedílnou součástí každodenního života. Světlo světa spatřil František v Malé Vrbce 5. května 1921 v rodině tkalce a sedláka, Tomáše a Jenovéfy Okénkových. Vyrůstal jako třetí dítě vedle starších sourozenců, Jana a Anny. Již jako malý chlapec začal brzy vnímat pevný řád života katolické rodiny, v níž se při výchově dětí uplatňovaly morální a duchovní principy naplňované láskou rodičů k dětem. Na vzájemném krásném vztahu v rodině se výrazně podílela jeho matka Jenofa, která mu vložila do srdce poklad největší, lásku k rodnému kraji a jeho písňovému bohatství. Jak sám ve svých pamětech uváděl, výraznou roli v názorových postojích však připisoval otci: cituji z jeho vzpomínek, které zazněly při našich vzájemných setkáních. Otec byl pro mne ušlechtilým příkladem poctivosti, pracovitosti, lásky k rodnému kraji a úcty k dávnému kulturnímu i duchovnímu odkazu minulých generací.

V jinošském věku byl František ovlivněn i svým strýcem, učitelem Janem Okénkou, který působil jako ředitel obecné školy ve Strážnici. Po absolvování měšťanky v roce 1937 nastoupil studia na Učitelském ústavu v Brně. V roce 1941 zdárně dokončil svá studia a jeho učitelská kariéra začíná na obecné škole v Malé Vrbce. Po zkouškách odborné způsobilosti nastoupil na trojtřídní školu do Kuželova. Osudově zde poznal svou životní lásku, zpěvačku a tanečnici Boženu, která pocházela z rodiny Jana Čambala, vynikajícího muzikanta a varhaníka místního kostela. Válečné události hrozily mladému kantorovi totálním nasazením do Říše. Řízením osudu však byl jako muzikant cimbálové muziky Jožky Kubíka umístěn na práce v kunovické továrně Avia. V posledním roce války se vrací domů, kde pomáhal otci v hospodářství. Po ukončení války nastoupil v roce 1946 na trojtřídní školu v Hrubé Vrbce. Po dvou letech se vrací zpět na malovrbeckou dvoutřídku jako řídící učitel. V roce 1966 přechází na hrubovrbeckou trojtřídní školu, kde působil jako ředitel až do roku 1983, kdy po dvaačtyřiceti letech kantořiny odchází do důchodu s titulem Vzorný učitel. V ohlédnutí za jeho dlouholetým učitelským působením lze konstatovat, že byl pro rodný kraj velkým přínosem nejen jako kantor, zpěvák, muzikant, tanečník, konferenciér, lidový vypravěč, ale i jako sběratel, upravovatel a autor lidových písní, organizátor kulturního života na Horňácku a v neposlední řadě i jako znamenitý průvodce na kuželovském Větráku, kde působil od roku 1987 až do roku 2014. Rozsah jeho aktivit byl vpravdě široký. Pro rodný kraj byl doslova požehnáním.

V poválečných letech stál v čele obnovování kulturních tradic Horňácka. Od prvních ročníků strážnických slavností se uplatňoval nejen jako sólista tanečník a zpěvák, ale především jako organizátor folklorních aktivit vesnických skupin z Horňácka. Svojí upřímnou povahou, otevřeným srdcem pro každého s nímž se setkal, získal si široký okruh přátel. Muzikantským, vypravěčským, ale především pěveckým projevem dokázal získávat srdce posluchačů nejen na rodném Horňácku, ale i v širokém okolí. Svými aktivitami taky přispěl do rozkvětu spolkové činnosti sokolské, včelařské a myslivecké. Od počátku padesátých let, kdy přišel do muziky Jožky Kubíka jako tercáš, začaly u něj převládat aktivity folklorní. Kolem Kubíkovy muziky dokázal brzy vytvořit skupinu zpěváků a tanečníků, se kterou v následných letech důstojně reprezentoval Horňácko na mnoha místech republiky. Výrazně přispěl k propagaci kraje jako organizátor a člen programové rady Strážnických slavností. S řadou dalších organizátorů Horňáckých slavností přispěl v rodném kraji k vytvoření celkového obrazu Horňácka jako regionu, v němž naplno žije a dále se rozvíjí folklorní činnost ve všech horňáckých obcích. Jako zkušený pedagog poznal, že je potřeba věnovat větší péči budování vztahu mladé generace k tradiční kultuře a lásce k rodnému kraji. Ochotně se stále zapojoval i v pokročilém věku do šíření lidových tradic i v pokročilém věku. Po „devádesátce“ ještě stále vystupoval v programu Horňáckých slavností i v programech u větrného mlýna v Kuželově.

Spolu s manželkou Boženou vychovávali v lásce k rodnému kraji a jeho tradicím obě děti, Aničku i Františka. Oba dva pokračují v šíření lidových tradic ve stopách svého otce i matky jako zpěváci a syn František i jako cimbalista hrubovrbecké muziky. Hluboko v srdci mně zůstanou navždy uloženy chvíle našich společných setkání naplňovaných vzpomínkami ze života horňáckých osobností i veselých příhod kolem Kubíkovy muziky. Tyto návraty k živé vodě dětství a dospívání byly chvílemi, v nichž vždy pookřál. V období mého mladického zrání byl a stále zůstával pro další nástupnické generace vzorem ušlechtilosti i jako nositel rodinných i kulturních tradic rodného kraje. Měl jsem to štěstí, že jsem po jeho boku mohl kráčet při folklorních aktivitách již od junáckých let. To, co zasel do našich duší, vzklíčilo a my bychom měli onu lásku k lidovému tanci, zpěvu, nářečí a krajovým zvykům šířit dál a ctít hodnoty, které posilují národní hrdost. Rozsahem své činnosti v oblasti šíření kulturního odkazu minulých generací Horňácka se zařadil k významným osobnostem z řad muzikantů a zpěváků našeho kraje. Jak již to v životě chodí, přichází i čas odcházení, čas ticha, kdy se začíná v paměti lidské odvíjet příběh života jen ve vzpomínkách. Tak jsem jej začal vnímat při svých návštěvách v posledních dvou letech. Nebylo potřeba slov, stačilo nám vnímání vzájemného objetí. Jeho osobnost bude posluchačům vždy připomínat profilové CD s názvem Preletěuo ftáča (1996) a čtenářům pak monografie Švarný šohajíček šlapávau chodníček, která je důstojným profilem vážené osobnosti kulturního života Horňácka. V roce 2007 byl učitel František Okénka pro své zásluhy o šíření lidových tradic uveden do Síně slávy Folklorní akademie- FOSKAR. Zanechal za sebou odkaz lásky k rodnému kraji, k písni i tanci. Zůstane však s námi vždy, když se před muzikou chytíme kolem pasu a vysoko zvedneme hlas ke zpěvu.

Jménem zarmoucené rodiny se s ním loučím ve víře, že po něm zůstává nepřehledná řada jeho dalších následovníků, kteří budou pokračovat v duchu jeho životní filosofie, v níž láska k lidové písni a k lidovým tradicím, patřila k nejpřednějším v jeho životě.

A tiše, tichounce, míň než vody šumění, že z písně zbyl jen stín a že ze skromného pramene už jenom naše žízeň je. Ale až my se mineme, bude tu mládí, naše naděje…

Čest jeho památce.

Jan Pavlík, duben 2018

Panu rídícímu u hrobu zahráli muzikantiz Horňácka.