O dnešní Děkovné pouti s arcibiskupem Josefem Nuzíkem by se dalo říct, že to bylo setkání od srdce k mnoha srdcím. Všem žehnal, podával lidem ruce, ptal se, jak se jmenují, odkud na Antonínek připutovali a pro každého měl dobré slovo.
Jedné holčičce pochválil krásné šaty, dalšímu chlapci jméno, které mu vybrali rodiče, zajímal se, jak dlouho je jedna paní na vozíčku a povzbudil ty, kdo mají nemocné dítě. Zvlášť neúnavně potom žehnal všem dětem. A to vše doopravdy s hluboce lidským přístupem bez jakékoliv sebeprezentace sebe sama. A lidem po byť krátkém setkání s arcibiskupem Nuzíkem zůstal po jeho odchodu úsměv na tváři. Jakoby svým přístupem druhým předával radost. Mezi poutníky jsem potom zaslechla slova uznání: „To je náš člověk!“
Částečný přepis promluvy olomouckého arcibiskupa Mons. Josefa Nuzíká při Děkovné pouti na Svatém Antonínku:
OVLIVŇUJE NÁS SVĚT
„Aniž si to uvědomujeme, žijeme ve světě, který nás velmi ovlivňuje. Je to vidět na účesech, šatech, způsobu stravování. Pokud by to ale u toho skončilo, bylo by to hodně málo. Jako pokřtění věřící máme mít v srdci otevřenost pro to, aby nás ovlivňoval Bůh, Panna Maria a svatí, protože oni nás mohou ovlivnit více než tento svět.
NEZTRATIT ROZMĚR VDĚČNOSTI
A čím nás může ovlivnit tato děkovná, Dožínková pouť zde na Blatnické hoře u svatého Antonína. Chce nás odměnit tím, abychom ve svém životě neztratili rozměr vděčnosti a díkůvzdání. Většinou, když se vydáváme na cestu autem, poprosíme o ochranu. A umíme také poděkovat za šťastný návrat bez nehody, bez potíží s autem? Nebo i někdy s potíží v husté dopravě. Prosíme o pomoc Boha, když mají studenti před zkouškou, babičky se modlí za své vnuky a vnučky. Umíme potom poděkovat?
PODSTATNÉ MŮŽE POUZE BŮH
Tato Dožínková pouť nás vede k tomu, abychom jako jistý druh samozřejmosti vzdávat Bohu díky. Přestože žijeme v době, ve které tolik věcí dokáže moderní technika, medicína, nejrůznější přístroje, přesto zůstává to podstatné, co může jenom Bůh. Jenom Bůh může dát život, aby muž a žena zplodili dítě, aby strom vydal krásné ovoce, jenom Bůh může způsobit, že vinice nezmrzne, že plody na poli neuschnou, že klasy nechytí sněť, že neopadají švestky, že zelí, dýně a jiná zelenina nedostanou plíseň. Ano, chceme toto nosit v sobě – Bůh dal vzrůst, Bohu náleží chvála!
ENCYKLIKA LAUDATO SI
Jak víte, svatý otec František napsal encykliku Laudato si – Buď pochválen Bůh. Celá encyklika nese postoj vděčnosti Bohu a hned na počátku říká, že když nebudeme otevřeni pro obdiv a úžas ve svém životě, tak se z nás stanou jenom vládci a spotřebitelé. Ano, často slyšíme, že spotřeba něčeho narůstá, vzrůstá, ale my nechceme být jenom spotřebitelé, jenom ti, kteří mohou rozhodovat. Chceme být těmi, kteří chtějí vidět, obdivovat a žasnout. Za to můžeme prosit.
ČÍM SE NECHÁME OVLIVNIT?
A v čem nás může ještě ovlivnit tato pouť? I dnes bychom mohli v určitém slova smyslu rozdělit společnost a lidi kolem nás na ty, kteří jsou stále nespokojení. Čím se necháme ovlivnit? Není ale i v našem životě, v tomto čase tolik věcí, na které by se nás Ježíš zeptal: „A na to nadáváš? Z toho jsi nespokojený?“ Nestačí nám vzpomenout na nedalekou válku, na to, když slyšíme, kolik lidí ve světě umírá hladem a žízní, kolik dětí žije bez rodičů… Kéž bychom byli ovlivněni, že nechceme tak snadno sklouznout do stejných postojů, které vládnou světu kolem nás.
VYBERME SI
Když byli mnozí nespokojeni mezi Izraelity, Jozue řekl: „Vyberte si, kam chcete jít, kdo budou vaši bohové. Já ale a moje rodina zůstaneme věrni Hospodinu!“ Jak je potřebný tento hlas i dnes. Budou-li i dnes takoví otcové, dědové, kteří řeknou: „Já a moje rodina chci, abychom zůstali u Boha.“ Možná tvůj syn, dcera, už zapomněli na spojení s Bohem, že byli pokřtěni, že měli v kostele svatbu a pokřtěné děti, nevyčítejte jim to. Jen jim někdy řekněte: „Já zůstávám dál věrný Bohu, protože on se nedá nahradit.“
NEMŮŽEME SE KLANĚT SVĚTSKÝM MOCNOSTEM
Papež ve vzpomenuté encyklice říká, že se nemůžeme hlásit ke spiritualitě, která by opomíjela Boha stvořitele. To bychom se klaněli světským mocnostem, nebo postavili sami sebe na místo Hospodina. Kéž by bylo v našich rodinách hodně těch, kteří řeknou: „Já a moje rodina zůstaneme věrni Bohu. Já a moje rodina nepřestaneme věrně chodit do kostela, i když mnozí to zředili. Já a moje rodina půjdeme tímto směrem a nepřijmeme světské způsoby a návyky. Kéž by bylo hodně těch, kteří nás ovlivní jako Petr, který řekl: „Pane, ke komu půjdeme?“ Jeli ke komu jít v tomto světě? Je někdo kromě Boha, kdo nás podrží, kdo nám dá záchranný štít a ochranu nejenom tehdy, když se nám daří, ale i když prožíváme něco těžkého, bolestného. Kéž by i tato pouť přispěla k proměně našeho pohledu na náš život a svět, ve kterém žijeme.
SVĚT JE RADOSTNÝM TAJEMSTVÍM
Papež František ve své encyklice, ze které jsem vybral pár myšlenek, říká: „Svět je něčím víc než jenom problémem, který je potřeba vyřešit. Je radostným tajemstvím, které můžeme obdivovat. A tak kéž Boží milost, kterou Bůh vložil i do této chvíle, se dotkne i nás. Aby nás Bůh přitáhl, musíme mu to dovolit. A teď je ta chvíle ticha, kdy máme dovolit Bohu, aby nás ovlivňoval víc než tento svět, kterému mnohokrát chybí Duch a směr, aby nás přitahoval, abychom nezůstávali v těch svých pozemských jistotách. Ať se tak stane!“
Mši svatou před závěrečným požehnáním arcibiskup zakončil spontánní chválou a díkůvzdáním Bohu za všechny dary, které nám dává. Zvláště potom děkoval za zemědělce. „Dej nám Pane, milost, abychom dokázali říct, jako dobrý sedlák: Bohu díky, Pán Bůh zaplať za to, co dáváš.“ Také my ti Bože, děkujeme, že jsme znovu na Blatnické hoře na pouti. Každá pouť nám připomíná, že tady na zemi nejsme doma, přestože máme svůj dům, byt, zemí jenom procházíme. Je to jenom most. A právě to vydat se na pouť nám připomíná, že jednou opustíme svůj domov a půjdeme ne ke smrti, hrobu, ale k tobě Bože, a tak nám pomáhej, abychom na to nezapomínali ať jsme ve věku mladém, nebo středním, kdy nás svět různými směry ovlivňuje. Dej Bože, ať nás ovlivňuje tvé slovo, tvá nauka, tvoje blízkost. Ať dokážeme i my růst do pozice Jozua , který řekl: „Já a moje rodina zůstaneme věrni Bohu. Kéž by bylo hodně takových otců a matek, kteří se takto modlí a projevují. Kéž je hodně kněží, ale také otců, bratrů a sester, kteří dokážou říct s Petrem: „Pane, ke komu půjdeme? Chceme zůstat s tebou. A tak Pane díky za tvé slovo a milost. Kéž si ji neseme do svých domovů, práce, starostí, radostí všedního i svátečního života.“
Poté ještě požehnal lavičku, kterou věnoval Mikroregion Ostrožsko-Veselsko P. Zdeňkovi Stodůlkovi za jeho dlouholetou duchovní službu v tomto mikroregionu a za zvelebení poutního místa na Svatém Antonínku. Před samotným žehnáním arcibiskup řekl: „Jsem rád otče Zdeňku, že jsi přijal mou nabídku pomoct mně s prací na arcibiskupství, ale teď mám trošku strach, abys z Olomouce neutíkal na Blatnickou horu, že tady máš svou lavičku. Lavičku jsem ještě nikdy nežehnal, ale všechno bývá jednou poprvé. Bože, stvořil jsi nás jako muže a ženy a dal jsi nám nohy, abychom chodili, ale také víme, že jsme rádi s přibývajícím věkem, a na krásných místech, když se můžeme i posadit. Stojíme u nové lavičky, kterou z Mikroregionu Ostrožsko-Veselsko věnovali otci Zdeňkovi, prosíme tě, abys požehnal tuto lavičku a žehnal každému, kdo sem zavítá a usedne na ni, nebo ji bude vidět, aby pro něho byla znamením: Posaď se u Pánových nohou, zastav se, podívej se na svůj život z většího nadhledu tak, jako Marie, která sedávala u tvých nohou, kéž také každý, kdo sem zavítá, zakusí tvou posilu a povzbuzený se vrací domů. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána!“
Děkovnou pouť zakončila odpoledne adorace, kterou vedl arcibiskup Nuzík za účasti blatnického faráře P. Františka Krále a jeho kaplana P. Jindřicha Peřiny.
