Blatnický kaplan P. Jindřich Peřina dnes ve farním kostele svatého Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem děkoval za dar života, protože právě dnes je tomu přesně padesát let, co přišel na svět. A byla to sláva převeliká. Pamětníci tvrdí, že tak narvaný kostel nebyl dobrých třicet let.
Na oslavu totiž přijali pozvání nejen domácí farníci, ale věřící ze všech farností, kde P. Jindřich za svých osmnáct let kněžství působil. Účastníci slavnosti se v chrámu začali scházet s bezmála hodinovým předstihem. Pokud někdo došel na poslední chvíli, měl smůlu a musel zůstat stát. Mši sloužilo jednadvacet kněží včetně olomouckého pomocného biskupa Antonína Baslera. Na mši svatou navázalo pohoštění ve farní zahradě, kam zamířily stovky lidí. Nechyběla spousta dobrot ani dechová hudba z Hané, která vyhrávala až do večera.
PŘIVÍTÁNÍ HOSTŮ
Před zahájením mše svaté P. Jindřich řekl: „Lidé, kteří prodělali klinickou smrt často říkají, že se jim před očima odehrál život jako film. Důležité okamžiky, klíčová rozhodnutí. Stejně si dnes připadám i já. Je padesát let život dlouhý, nebo krátký? Mladí bez lítosti řeknou: „Stařec! Senior! Důchodce!“ Starší konstatují: „Život v rozkvětu, síla v nejvyšší možné míře.“ Někteří řeknou: „Je to jen otázkou čísla.“ Něco na tom bude. Všechny vás co nejsrdečněji vítám v našem farním kostele svatého Ondřeje. Na první místě vítám otce biskupa Antonína a spolubratry v jáhenské a kněžské službě. Za osmnáct let kněžství jsem prošel mnoho farností. Vítám farníky z Přerova, Přerova-Předmostí, ze Zábřehu, Zvole, Klášterce, Maletína, Vizovic, Bratřejova, Jasené, Bílovice, Březolupy, Uherského Brodu, Bojkovic, početnou skupinu ze Vsetína a Liptáku a také vás domáci farníky z Blatnice a Blatničky. Tato místa jsou nesmazatelně zapsána do mého života. Každé místo jiné, ale možná právě tím krásné. Nemohu opomenout na léta dospívání a studijní léta. Vítám zde spolužáky i spolupracovníky. Vrcholem dnešního setkání je mše svatá. Není nic krásnějšího a většího, pojďme ji prožít s otevřenám srdcem. Ještě jednou vás všechny vítám.“
Z PROMLUVY BISKUPA
Na jeho slova v promluvě navázal hlavní celebrant mše svaté Mons. Antonín Basler, který upozornil především na důležitost děkování Bohu za vše, co nám dává, jak je Ježíšovo srdce citlivé na vděčnost. Dále připomněl slova sv. Terezie z Lisieux, že když Pánu za něco poděkujeme, je dojatý a spěchá nám dát deset dalších milostí. „Při různých kulatých životních jubileí je na místě děkovat dárci všech darů. Za dar života, dar víry, křest a všechny další svátosti. Na jedné i druhé rovině však kromě Boha, od něhož všechno dobré pochází, vidíme i řadu svých bližních, dobrodinců, skrze které nám Bůh některé dary posílá. Ať jsou to členové nejbližší rodiny, nebo naši přátelé či představení. Je na místě projevit vděčnost i za ně, a pokud už jsou na věčnosti, tak skrze modlitbu. V této chvíli máme ale na mysli vděčnost především vůči Pánu Bohu. Všechno dobré, co máme, máme od něho. Počínaje darem života, zdraví, rodiny a v neposlední řadě to, že smíme tady u nás ještě žít v míru. Nikdy nebudeme dost vděční za dar víry, přátelství s Bohem, za dar povolání, nesmírný dar Boží lásky, za to, že se Syn Boží pro nás stal člověkem, že z lásky k nám vzal nesmírné utrpení a zemřel za nás na kříži. Za to, že svým vzkříšením otevřel bránu k věčnému životu pro všechny, kdo jej milují. Mše svatá se nazývá eucharistie, což řecky znamená díkůvzdání. Mše svatá je tedy tím nejkrásnějším způsobem, jak děkovat Bohu. Právě toto nám může zprostředkovat pouze kněz. Stejně tak pouze kněz může druhému říci: „Jsou ti odpuštěni všechny tvé hříchy. Proto jsme tak vděčni za samotného otce Jindřicha, za osmáct let jeho kněžské služby a přejeme mu pro jeho vlastní dobro a pro dobro těch, kterým slouží, ještě mnoho dalších let. Kéž by Pán dal, aby mnoho mladých mužů toto pochopilo a pro věčnou spásu dalších bylo ochotno zříci se i takové velké hodnoty jako je manželství, pokud ve svém srdci uslyší toto Boží pozvání a volání,“ řekl v promluvě mimo jiné biskup.
STŘÍPKY ZE ŽIVOTA OSLAVENCE
Po mši svaté si vzal slovo oslavenec a řekl: „Rodiče nejdříve nesouhlasili s mým rozhodnutím pro kněžství. Čas ale vše uzdraví, a tak jsem jim mohl v roce 2011 požehnat k padesáti letům manželství a o pět let později i k pětapadesáti letům manželství. Bylo to úžasné, syn, kněz, žehnal lásce svých rodičů. Něco nepopsatelného. Dnes má maminka devadesát let a tatínek zemřel v roce 2017. Dnes na ně myslím a modlím se za ně. Chci však poděkovat také všem, kteří mě na cestě ke kněžství doprovázeli. Představeným kněžského semináře, rektor, vicerektort, také samozřejmě chci vzpomenout na ty, na které se většinou zapomíná. Jeden kněz mi to vytkl, že málo děkujeme vyučujícím na teologické fakultě. Bez teologického vzdělání bychom nemohli být vysvěceni, i když pro nás někdy byla teologická fakulta takovou malou křížovou cestou s mnoha pády, přece jenom jsme se mohli dozvědět mnoho o Bohu i sami o sobě. Během kněžského působení jsem se poznal s řadou kněžských osobností a vzorů. Jmenovitě bych rád vzpomněl otce Cyrila Vrbíka, Antonína Kryla, Jana Krista, Václava Divíška a Josefa Pelce. Díky za ně! Chci také poděkovat všem, kdo dnešní slavnost připravovali – šéfkuchaři Gustovi a řezníku Radkovi. Díky všem, kdo zajišťovali prostor oslavy, stany, podium… Díky všem, kdo pomáhali se vším potřebným. Všechno je zde dnes pro vás. Na závěr ještě tři důležité věci. Na začátku listopadu se připravuje pouť do Svaté země, jak jste byli všichni informováni při pozváni na tuto oslavu. Nebojte se přihlásit. Pokud by nastala nebezpečná situace, pouť přeložíme na příští rok. Cestování agentura by nepořádala pouť, při které by bylo nutné podstoupit nějaké riziko. Ti, kteří jsou z Vizovic, si vzpomenou, že už jsem dvakrát dostal dar na tuto pouť. (smích celého kostela) Vždy to skončilo na důležitých farních výdajích. Tentokrát už to bude opravdu pouť do Svaté země. Vzpomínám si, když mně říkali, že neví, jestli vybrali dost, ale máte to aspoň na cestu tam. Já jsem tehdy řekl, že si příště budu přát cestu kolem světa, odkud není cesta zpět. Někteří se ptají, proč dělám tuto oslavu v sobotu devátého srpna, kde je v Blatnici večer akce Blatnické búdy pod hvězdami. Někteří vinaři to nesou těžce, ale narodil jsem se v sobotu devátého srpna 1975. Bůh tomu tak chtěl, abychom slavili narozeniny na den přesně opět v sobotu devátého srpna 2025. Toto je den, který připravil Pán, jásejme a radujme se z něho. A poslední – kdo je na těch fotkách na pozvánce? (smích celého kostela) Sestra? Ne, jsem to já… Maminka si přála jako poslední dítě holčičku. Celkem nás bylo sedm dětí. Tři kluci, Karel, Petr, Mirek, potom sestra Anna, Josef, Pavel a já. Možná je takové logické vysvětlení, že nejstarší bratr Karel se jmenuje po tatínkovi a nejmladší měla být po mamince Jindřiška. (smích a potlesk kostela). Nějak se to ale zvrtlo, tak je nejmladší Jindřich a až do základní školy jsem byl trochu jako Jindřiška. Můžeme tedy dnes slavit a děkovat. Díky za to, že jste přijali pozváni a přijeli. Na prvním místě ale děkuji otci biskupovi Antonínovi.“
Text a foto: Lenka Fojtíková
