O svátku Panny Marie Karmelské jsem se vydala do karmelitánského kláštera v Kostelním Vydří, kde byla včera Kněžská pouť. A bylo to úplně super, i když jsem byla večer po více než šesti hodinách za volantem „mrtvá“, rozhodně nelituji‘! Naopak jsem za tuto cestu a možnost setkání s více lidmi velmi vděčná. Mapy.cz mně ukazovaly, že tam pojedu 2 hodiny a 45 minut. Chtěla jsem se vyhnout dálnici D1, tak jsem z dálnice D2 od Břeclavi sjela v Hustopečích a poté pokračovala okolo Pohořelic a Moravských Budějovic do Dačic a Kostelního Vydří. Po trase byla opět nějaká objížďka, takže mně nakonec cesta zabrala zhruba tři hodiny. Nevím, čím to je, ale pokaždé, když jedu do těchto končit, nakonec jedu přes jiné vesničky, než když na trasu koukám v počítači. Naštěstí jsem ale byla na místě už po osmé hodině, takže jsem si v klidu užila ranní mši svatou, kterou sloužil karmelitánský kněz P. Václav Brož. Poté jsem vyrazila na rozhovory mezi laiky a hlavně kněze, kterým tato pouť patřila. Dvě fotky s texty by měly vyjít v Katolickém týdeníku. Moje cesta byla vlastně spontánním rozhodnutím, protože jsem měla včera volno. Na cestu jsem se vydala už po páté hodině ráno a o půl čtvrté odpoledne byla zase zpátky. Při cestě zpět jsem se zastavila za mamkou v Židlochovicích, abych jí předala vyvázané fotky z našeho nedávného výletu do Polska, takže se cesta ještě o nějakých 40 kilometrů protáhla. Jsem moc ráda, že jsem se do Kostelního Vydří vydala. Potkala jsem spoustu známých kněží, s nimiž byl čas si i trošku popovídat. Největší radost mně udělal biskup Pavel Konzbul, který mne ochotně zavedl do salonku k panu kardinálovi Czernému. Představil mne a zeptal se, jestli mohu mu položit pár otázek k textu pro Katolický týdeník. Pan kardinál, mimochodem rodák z Brna, souhlasil se setkáním po mši svaté, což se podařilo, takže z toho mám fakt radost. Zároveň mně slíbil, že mi dá celé své kázání, které tady zveřejňuji. Životopis pana kardinála najdete zde. Potěšilo mne, že byl pan kardinál ochotný, abych si vyfotila jeho pektorál – náprsní kříž, jehož autorem je italský umělec Domenico Pellegrino. K výrobě použil pozůstatky lodi, na které pluli migranti přes Středozemní moře na italský ostrov Lampedusa. Věnoval mně také obrázek, který nechal vytisknout v upomínku na své kardinálské jmenování. Jmenu je se Útěk do Egypta a je na něm vyobrazena Svatá Rodina – Panna Marie, Josef a Ježíš, když prchali před Herodovým pronásledováním do ciziny. Autorkou obrázku je babička kardinála Czernyho Anna Löw Hayek, amatérská umělkyně. Spolu s manželem a dvěma syny byli římskokatolického vyznání, ale kvůli svým židovským předkům byli transportováni do koncentračního tábora. Manžel a dva synové zemřeli v Terezína, babička Anna zemřela několik týdnů po ukončení války v Osvětimi. Velké poděkování patří také ThLic. Mgr. Tomáši Roulemu, který mně ochotně při setkání překládal a poté poslal mailem i promluvu pana kardinála. P. Tomáš Roule je spirituálem a podílí se tak na formaci budoucích kněží na papežské koleji Nepomucenum v Římě.
Kardinál Michael Czerny, S.J. laikům hned v úvodu své promluvy při mši svaté poděkoval za to, že podporují modlitbami své kněze. Ke kněžím mimo jiné uvedl:
TŘI OTÁZKY „Nastoluji tři otázky, které mají každému z nás napomoci, abychom s přímluvou Panny Marie Karmelské uvažovali o tom, co to znamená být katolickým knězem. Jak lidé poznají, že nás poslal Otec? Ptejme se, milí bratři, jak bychom mohli lépe přijmout do svých srdcí Ducha Svatého, který v nás volá Abba, Otče?“ Co je Boží vůli pro mne, kněze, aby mne Ježíš uznal za svého bratra?
CHÁPÁNÍ KNĚŽSTVÍ Papež František opakovaně používá výraz „duchovní zesvětštění“, když medituje o tom, co naopak neznamená být svěceným služebníkem podle Kristova srdce. Chce nás tím otevřít k chápání kněžství, které více sází na misijní působení, jak na úrovni osobní, tak na úrovni celé církve.
PŘIPOUTÁNÍ K HMOTNÝM VĚCEM Zesvětštění obyčejně znamená připoutání k hmotným věcem tohoto světa. Ale v Evangeliu Gaudium František píše: „Duchovní zesvětštění, které se skrývá za zdáním nábožnosti a dokonce lásky k církvi, spočívá v tom, že se namísto Pánovy slávy vyhledává lidská sláva a osobní blahobyt. Jde o velice subtilní hledání vlastních zájmů a nikoli zájmů Ježíše Krista. Zesvětštění je takové náboženské chování, které se sice jeví jako bezúhonné, ale skrývá se za ním křehká a vlažná víra.
KNĚŽÍ COBY ÚŘEDNÍCI Je velmi smutné, říká Svatý otec, když potkáte kněze, kteří jsou funkcionáři, kteří zapomněli, že jsou pastýři lidu a změnili se ve státní úředníky. Je velmi špatné, když ztrácíme kněžské cítění. Možná vyhledáváme kněžskou službu jako útočiště, v němž bychom se mohli schovat, nebo jako roli, která nám zajistí prestiž, místo abychom toužili být pastýři nestejným soucitným a milosrdným srdcem, jaké má Kristus. Zesvětštění útočí na duchovní schopnosti rozumu, vůle a srdce a pod jeho vlivem člověk přisvojuje sám sobě to, co náleží jedině Bohu. To už není chování Syna ale uzurpátora.
KOLEKTIVNÍ ZESVĚTŠTĚNÍ Duchovní zesvětštění se netýká pouze jednotlivců, ale může to být duchovní patologie sdílená více osobami. Potom jedni křesťané vedou válku s jinými křesťany, kteří stojí v cestě jejich snaze o získání moci, prestiže, potěšení nebo ekonomického zabezpečení. Místo aby patřili k celé církvi s její bohatou rozmanitostí, řadí se k té či oné skupině, která se cítí být jiná nebo výjimečná. Pokud k tomu dochází v presbyteriu, má to mnoho škodlivých důsledků, které podkopávají společenství a brání evangelizaci. Výsledkem je potom, že lidé těžko mohou vnímat, že by jim takové kněze posílal sám Bůh.
PROTILÁTKY NA DUCHOVNÍ ZESVĚTŠTĚNÍ Abychom mohli čelit duchovním zesvětštění, je potřeba opustit připoutanost srdce vázaného na věci pomíjejíc a na osobní prospěch a vzít za svou logiku evangelia a obětavé oddanosti. Papež František nám především připomíná potřebu autentického a hlubokého života z víry, v němž pěstujeme důvěrný vztah s Kristem. Když se modlíme liturgii hodin, učíme se umění, jak se správně přimlouvat a jsme sjednoceni s církví, která působí jako prostředník. Je to úkon věrnosti a to nejen slibu, který jsme složili v den našeho svěcení. Pomáhá nám ujasnit si naši identitu tím, že poslání služby ve prospěch našich bratří a sester stavíme do středu našeho vztahu s Kristem. Přesně proto Ježíš říká: „Kdo plní vůli mého nebeského Otce, je můj bratr, sestra i matka.“
BÝT SOUČÁSTÍ BOŽÍHO LIDU Modlitba nám pomáhá uchovat si vyrovnanou mysl a pokojné srdce. Jak říká papež František: „Mysl, která smýšlí správně, je mysl, která neztrácí čas klevetěním o druhých. Chrání svou pozornost a vychovává se k tomu, že bude v paměti vděčně uchovávat dar vlastního povolání, udržuje v rovnováze vášně a ruce učí pilnosti. Skutečnost, že se kněz cítí být součástí Božího lidu, soustředí jej na udržování přátelství s Pánem, jež prožívá prostřednictvím svých bratří a sester. Jestliže milujeme Boha v druhých lidech, osvobozuje nás to od smutku individualismu a od riskování života beze smyslu, bez lásky a bez naděje. Tato přináležitost k lidu nás chrání od rizika, že bychom se odpoutali od reality a připadali si všemohoucí.“
PEČOVAT O SVÉ LIDSTVÍ Kněz, který pečuje o své vlastní lidství, umožňuje Božímu lidu, aby pochopil, že jej k němu poslal Hospodin zástupů, jak prorokoval Zachariáš: „Potřebujeme kněze, kteří budou plně lidskými, kteří si dokážou jak hrát s dětmi, tak pohladit staré lidi, kteří budou schopni dobrých vztahů. Je zapotřebí kněží vyzrálých ve způsobu, jakým čelí výzvám kněžské služby. A to vše proto, aby se lidu Božímu dostalo útěch evangelia prostřednictvím jejich lidství, jež je proměněno Ježíšovým Duchem.“
PŘÍMÝ KONTAKT S CHUDÝMI A konečně jsou to chudí, kteří nám ukazují, jak co nejkratší cestou potkat Ježíše. Právě v přímém kontaktu s nimi se učíme umění, které klade do středu našeho zájmu toho druhého. Tím, že plníme vůle jeho nebeského Otce, stáváme se Ježíšovými bratry. Ale nejen to. Stáváme se samotným Ježíšem vůči těm, jež církev svěřuje do naší pastorační služby. A tím se všem dostává přijet za syny.
PROSBA K PANNĚ MARII KARMELSKÉ Prosme Pannu Marii Karmelskou a Matku všech kněží jejího Syna o tyto dvě milosti: Aby mně, přijatého za syny a za dědice Boží lid poznával jako poslaného od Boha, a aby mě Ježíš v mé kněžské službě přijímal za bratra. Přeji vám, abyste měli radost z toho, že následujete Ježíše a sloužíte jeho lidu. Amen!“
Kdo se nedostal na Kněžskou pouť, může se do Kostelního Vydří vydat ještě o víkendu, kdy se uskuteční tzv. Velká pouť. V sobotu 20. 7. bude v 19.00 mše sv. s P. Serafimem Smejkalem, O.Carm. a poté adorace v kostele do 24.00. V neděli 21. 7. budou na programu hned čtyři mše sv. – v 7.00 s P. Janem Vianneyem Hanáčkem, O.Carm., 8.00 s P. Antonínem Příkaským, O.Carm., 9.30 s P. Vojtěchem Kodetem, O.Carm. a v 11.00 s P. Václavem Brožem, O.Carm.. Ve 14.30 letošní pouť k Panně Marii Karmelské zakončí svátostné požehnání a rozloučení s poutníky. No, a kdo to letos nestihne, bude muset zase rok čekat, tak neváhejte a vyražte na Vysočinu! Pro mne je cesta do Kostelního Vydří vždy velké dobrodružství, protože na Vysočině navzdory zapnuté navigaci obyčejně bloudím a nakonec se ke klášteru dostanu úplně přes jiné vesničky než jsem původně myslela, že pojedu. Rozhodně stojí ale zato tam jet! Všem přeji krásné léto a jen dobrá setkání s milými lidmi
Karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet začal na Svatém Antonínku třetí den duchovní obnovy Duše Slovácka přednáškou zaměřenou na společenství a bratrství ve víře.V promluvě mimo jiné zaznělo:
„Mnoho lidí se sice hlásí k víře, ale nejsou-li charakterními, dělají Pánu víc škody jak užitku. Pán povolával na základě vnitřního poznání, které měl. Byl zcela svobodný na tom, co říkali lidé. O to více byl ale poslušný Otci. Pro nás je důležité vědět, že se společenství učedníků netvořilo na základě nějakých vzájemných sympatií ani společných zájmů. Nebylo to tedy ani spolek zahrádkářů, houbařů a dalších spolků, jak kdosi nazval společenství církve.
NEMŮŽEME BÝT SÓLISTÉ Křesťanství nelze žít jako sólista. Někdy, když člověk prožije různá zranění, říká si, že by mu bylo lépe, kdyby byl poustevníkem. Tak sice můžete uvažovat, ale pokud nemáte povolání k poustevníku, tak to brzy vzdáte. My se musíme ptát, k čemu nás Pán zve. A je normální, že nás vede ke sdílení života s bratry a sestrami. Bratry a sestry si nevolíme. Jsou nám dáni, což je svým způsobem jednodušší, protože to není na nás, koho si vybereme, ale na druhé straně to je o dost složitější, protože musím přijmout toho, koho mi Pán dá.Jsme povolání tvořit jedno tělo, jehož je on hlava. Základem je to, že nás Pán povolal, my jsme mu dali svůj život a přijali jsme k tomu také pomazání Duchem Svatým. Církev tedy není lidský spolek. Vzájemné vztahy, které máme žít, mají být určovány Bohem, Božím slovem pod vedením Ducha.
NEJDE JEN O DOBROU PARTU Jsme tedy povoláni nejen k tomu, abychom vytvořili dobrou partu, ale abychom na základě poslušnosti Božímu slovu, vedeni Duchem Svatým společně šířili Boží království. Co utváří společenství věřících? Jak se projevuje, jak máme žít bratrské a sesterské vztahy? Co to znamená, když nás apoštolové povzbuzují, abychom žili v bratrské lásce? První křesťané žili po Letnicích úžasným způsobem. Máme to ve druhé a čtvrté kapitole Skutků. Byli jedné mysli, jednoho srdce, nikdo z nich neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů a na všech spočívala velká milost. Byli jedné mysli a jednoho srdce. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všichni, kteří uvěřili, byli spolu a měli vše společné, každý den pobývali svorně v chrámu, lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem, chválili Boha a byli všemu lidu věrní. Člověku se až zasteskne, že by to tak chtěl žít. My jsme ale povoláni to takto žít! První křesťané nebyli žádní super lidé.
MILOSRDENSTVÍ K DRUHÝM Je důležité nehrát dvojí hru. Když patřím Bohu, tak patřím Bohu a je potřeba podle toho žít svůj život. Když má Pán Bůh milosrdenství se mnou, tak ho mám mít i já s těmi, které povolal se mnou do stejného společenství.Je třeba si uvědomit, že mít bratra a sestru ve víře, je obrovská milost. Mít lidi, se kterými sdílíme radost z Boha, z Božího slova, chválíme Boha, sdílíme se, je taková milost, ale vyžaduje to také odpověď z naší strany. Každé vztahy se dají kvalitně vydržet jenom tehdy, když do nich člověk opravdu investuje.
DUCHOVNÍ BRATRSTVÍ Duchovní bratrství je vztah mezi těmi, kteří se obrátili, uvěřili a byli pomazáni Duchem Svatým. Je to důležité si uvědomit, protože žijeme v době, kdy se začíná mluvit o bratrství v tom nejširším slova smyslu. Bratrství dáno pokrevním způsobem nebo duchovní pouto, které vychází z toho, co s námi vykonal Bůh. Když mu odevzdáme svůj život, máme podíl na jeho bratrství. Božími bratry a dětmi se stávám tím, že jsme se narodili z Boha, že jsme přijali Ježíše, věříme v Jeho jméno. Základem pro vztah bratrství je naše obrácení, víra, naplnění Duchem Svatým. Z tohoto pohledu je třeba říct, že mnozí se za bratry považují, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Dnes si mnozí říkají bratři a sestry i v mnohých spolcích nebo politických stranách. My musíme ale vědět, že pro ně to slovo má jiný obsah než pro nás, protože Pán Bůh má představu o bratrství velmi vysokou. Být bratrem pro Ježíše znamená konat vůli nebeského Otce. Nemůžeme dělat jen to, co se nám zdá pro nás vhodné. „Kdo plní vůli nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra,“ říká Ježíš. Když zvítězí ve společenství lidské názory nad tím, co říká Bůh, tak se to společenství dříve nebo později rozpadne nebo rezignuje na to, že žije skutečně Božím životem, stane se z toho klub, ve kterém se ti lidé domluví na tom, jestli si dají kafe nebo čaj, chlebíčky a skleničku vína, a jestli se k tomu pomodlí desátek růžence nebo trochu přímluvné modlitby. To ale není to, co Ježíš zamýšlel! To jsou bratři podle těla a může nám s nimi být dokonce dobře, ale nejsme schopni s nimi sdílet vnitřní život, protože oni svůj život nevydali Pánu. Když pro někoho Boží slovo neznamená ani to, co denní tisk, těžko s nimi budete vytvářet společenství Ducha, protože jejich život není utvářen tím, co říká Bůh.
BRATRSKÉ SPOLEČENSTVÍ Mnozí křesťané ačkoliv se ke Kristu hlásí, žijí bratrství podle těla. Duší opravdového bratrského společenství je Duch Svatý sám. Je to Duch jednoty a pravdy. To je možné skrze společenství s Duchem Svatým, který nás sjednocuje s Ježíšem a mezi sebou navzájem. Bez toho to nedáme dohromady. Před Bohem musíme rozlišovat, do kterých vztahů máme investovat, které máme budovat, udržovat, nebo které máme nechat ležet. Jsme povoláni rozlišovat intenzitu našich vztahů z Božího hlediska. Do kterých vztahů máme nejvíce investovat? Podle učení Písma do vztahů s Bohem, potom do vztahu k rodině a dále do vztahu duchovní rodiny. Někdy se stane, že se vztahy pokazí. Do vztahů s bratrem, který odpadl žádná párty, žádný večírek, protože on má tendenci strhávat ostatní. To není ateista, se kterým jdete na večeři. To člověk, který bude strhávat vaši rodinu a přátele od Boha. Víte, kolik máme v našich kostelích tzv. falešných bratří, kteří se tváří jako věřící, ale potom přes týden žijí jako pohané? Co jako pohané, kdyby žili jako charakterní pohané, ale jsou to třeba muži, kteří jsou nevěrní svým ženám, jsou to muži, kteří investují do věcí mimo své rodiny. Jsou to lidé, kteří mají dvojí život. To je falešné bratrství. Prvně musí dát dohromady svůj charakter a potom může žít ze své víry. A Ježíš takto své učedníky důstojně vychovával. Je třeba přát druhým dobro. Žehnání je vyslovování dobrých Božích věcí druhému člověku. Přát dobro každému – své rodině i těm, které nám Pán Bůh svěřil. A důsledně, protože plnost požehnání patří těm, za které Ježíš zemřel, a kteří mu dali svůj život.“
Karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet třetí den Duše Slovácka zaostřil na společenství a bratrství ve víře
V druhé dopolední přednášce mimo jiné zaznělo: „Rodiče, kteří si myslí, že děti vychovají svými řečmi bez ohledu na to, jak se chovají, tak si podřezávají větev. Řeči vůči dětem jsou důležité, ale daleko důležitější je každodenní příklad. Děti nasávají a ví, jak se rodiče chovají k cizím lidem, jak reagují, když se jim něco nelíbí, jestli se začnou modlit nebo sakrovat, jestli umí odpouštět. Vidí, jak reagují rodiče, když jsou unavení a tím jim předávají hodnotový systém. NEŽÍT JEN PRO SEBE Dnes žijeme v době, kdy vám mnozí radí, abyste věnovali hlavně čas sobě. Když se člověk zhroutí, tak je to i rada dobrá, ale já bych si přál, aby se radilo tak, aby nedocházelo k životním zhroucením. Abychom dělali to, co dělat máme. Pro mne je paradox, když vidím, že táta, který by se měl věnovat svým dětem, tak si extrémně vybírá čas na uspokojování svých potřeb a koníčkům. Ten čas musí samozřejmě doplnit za něj, tak se potom diví, proč je manželka tak unavená. Může to být i obráceně. Důraz na to, abychom si užívali, je něčím naprosto nepřirozeným, protože jsme stvoření z lásky a pro lásku. Láska se dává a Bůh myslí i na to, abychom si odpočinuli, ale vše má svůj řád a svou stupnici hodnot. Když se to nenaučíme, budeme muset jednou dělat pokání z mrtvých skutků, kdy jsme dělali věci, které jsme neměli dělat a právě proto jsme promarnili čas i síly. Ježíš od počátku upozorňoval své učedníky, že nebudou žít pro sebe.
HLUBOKÝ POKOJ Máme být průtočištěm lásky Boží, abychom z darů, které nám dává, dávali dál lidem kolem sebe, protože štěstí člověka začíná v situaci, kdy nežije pro sebe. Musí mít ale samozřejmě v srdci hluboký pokoj s Pánem a z toho, že dělá to, co dělá. Pokud nemáme v srdci pokoj, nejsme schopni se otevřít pro další Boží milosti. My jsme stvořeni pro to, abychom žili v pokoji se svým bojem. Chcete-li mít pokoj v srdci, musíte se úplně spojit s Pánem Ježíšem a otevřít se Duchu Svatému, protože to je Duch pokoje. Pokoj je ovoce působení Ducha Svatého.„
V RYTMU BOŽÍHO SRDCE Pán nás povolal k tomu, abychom žili a sloužili jako on. Je to jedna z velkých a nezasloužených milostí našeho života. Kdo se k tomu nechal vyzbrojit a povolat, tak ví, o čem mluvím. Po dni služby jste unaveni, ale máte radost, že Bůh jednal, dával svůj život, odpuštění, uzdravení a potěšil ty, kterým jste sloužili. Jenomže i tato služba má svá pravidla. Musí být konaná v poslušnosti Bohu a vedená Duchem Svatým v duchu milosrdenství. Vše, co konáme, musí mít tuto pečeť Božího srdce v rytmu modlitby, služby a také odpočinku. Pána se ptáme, co máme dělat, ale to nestačí. Potom je třeba si najít čas na to, že si s ním ještě promluvíme a slyšíme, co nám k tomu, co jsme udělali, řekne. Uvědomil jsem si, že svým způsobem nikdo nemá právo po mně chtít to, co po mně nechce Bůh. Mým úkolem je to poznat a těm lidem to laskavě říct.
ČASU NENÍ NAZBYT Čas hraje v našem životě velikou roli, protože ho máme naplňovat. Nejdůležitější je být poslušný Bohu a dělat v konkrétní chvíli, co dělat mám. To, co přináší našemu srdci pokoj, abychom věci dělali s pokojem, je právě vědomí, že to všechno chce Bůh. Času není nazbyt. Čas je krátký. Pan Ježíš odpočíval zásadně se svým Otcem v poutu nejbližšího vztahu. Spánek je jeden z nejdůležitějších odpočinků, které máme. To, že člověk si někdy ani spánku nedopřeje, tak to není řešení, protože najednou síly dojdou a nejde to. A je to zbytečné, protože ráno potřebujete vstát a mít síly na povinnosti, které máte a na to, co od vás chce Bůh.“
Druhý den duchovní obnovy Duše Slovácka na Svatém Antonínku doprovází silný nárazový vítr. Ani ten ale neodradil okolo 900 účastníků od toho, aby přijeli. Jsou se Slovenska i nejrůznějšíchch koutů Čech a Moravy.
Karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet mimo jiné řekl: Hned v úvodu své první přednášky kazatel položil posluchačům otázku: „Co vám včera Pán uložil na srdce? Máte něco konkrétního, co vám Pán uložil na srdce? Máte něco konkrétního, co jste poznali, že máte změnit? Pokud ne, tak dnes na to nezapomeňte, protože jak se vrátíte domů, tak skočíte do bazénu a bude po duchovní obnově. Všechno odplave. Musíme vzít vážně, co nám Bůh říká. Zvlášť chceme-li, aby k našemu srdci mluvil, protože on když mluví, tak čeká, že to slovo přijmeme a vykonáme. Pokud to vytrvale nebudeme dělat, staneme se hluchými pro Boží slovo. Víra je ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo. Všimněte si, že je řeč o slyšení slova. Tedy nejen, že ho člověk pravidelně každý den čte. To nestačí, je třeba se nad tím slovem Božím stále ptát, co konkrétně mně osobně tím Bůh chce říct. Aby Boží slovo mohlo měnit můj celý život a projevit se jako mocné a silné, musíme vnímat, co jím Bůh říká mně osobně. Je třeba se naučit slyšet, jak Bůh říká konkrétní slovo ke konkrétní situaci osobně mně naprosto konkrétnímu a jedinečnému člověku. Najednou zjistíte, že máte v sobě Boží slovo, a že smýšlíte jinak než lidé, kteří v Boha nevěří. Na nás záleží, jestli se takto necháme Bohem obdarovat. Musíme ze slova Božího co nejvíce vytěžit. Boží slovo je součástí Boha samotného. Je to jakoby nám Bůh dával skrze Boží slovo kousek sebe samotného. Pokud si z Božího slova začneme vybírat jako mlsná koza jenom to, co nám chutná a co ne, tak ho vlastně ponížíme. Učiníme se soudcem toho slova. Když budete naslouchat jiným hlasům než Ježíšovým, půjdete za těmi hlasy. Pokud znáte více hlas komentátora televize nebo rozhlasu než Ježíšův, půjdete za hlasy těch komentátorů. Když jsme dali Pánu svůj život, musíme slyšet jeho hlas, protože jinak nebudou vůbec slyšet, že je varuje a svolává, aby se nenechali podvést. Bůh nás varuje. Žijeme ve velmi náročné a složité době. Máme se ptát Boha, co máme dělat každý den. To nám neřeknou sportovci, politici ani filmové hvězdy. To nám řekne Pán Bůh. Jenom musíme znát jeho hlas a umět mu naslouchat. Tak poznáme slovo, které vede k životu, a které vede ke smrti. Když nebudeme číst Boží slovo, budeme brát život do svých rukou a to nedopadne dobře. Zamezíme tak Bohu, aby se o nás mohl starat. Je třeba, abychom se nenechali vést falešnými vůdci,“ řekl mimo jiné kazatel.
Více než osm set lidí dnes zamířilo na Svatý Antonínek, kde ráno začala čtyřdenní duchovní obnova Duše Slovácka s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem. Věřící na Slovácko za hlásáním Božího slova skvělého kazatele přijeli ze Slovenska přes Rakousko až po Karlovy Vary. O účastníky se stará tým více než padesáti dobrovolníků v čele s blatnickým farářem P. Zdeňkem Stodůlkou. Účastníci mohou využít také nabídky zpovědní služby a přímluvné modlitby. Pro zájemce blatnická farnost zajišťuje celodenní stravováni. Hned v úvodní přednášce duchovní obnovy P. Vojtěch Kodet mimo jiné řekl: „Je důležité, abychom přes všechny obtíže, které v životě prožíváme, se učili Bohu za všechno děkovat. Když nám Bůh něco přikazuje, je to pro nás to nejlepší. Je důležité, abychom si zvykli na to, že jsou to perly, které nám Bůh ve slově Božím dává jako světlo do našeho života, co nám pomůže, když poslechneme. Vděčnost je cesta a uvolnění Boží moci v našem životě. Když se Bohu vzepřeme, co má Pán Bůh dělat. Vděčnost ale proměňuje a nastavuje naše srdce, abychom byli schopni přijmout Boží dar, projít nemocí a nakonec projít i smrtí. Jedině Bůh může z něčeho těžkého nakonec vyvodit dobro. To, co Petrovi bránilo a byl jeho základní problém, byl strach. Každý má v sobě strach. Strach je setba ďáblova. Strach v sobě nemá jenom ten, kdo se nechal ze strachu vysvobodit. A je to jeden z důvodů, kvůli kterému Pán Ježíš přišel, aby z nás sňal každý strach, úzkost, abychom mohli spočinout v Boží náručí. Musíme si ale nejdříve ten strach uvědomit a popsat ho, z čeho mám strach. Víte, kolik lidí má dnes strach z ekonomické situace, blížící se války, někteří mají strach z počasí, že budou trpět hladem, že budou nemocní oni nebo někdo z jejich blízkých onemocní či zemře. Některé strachy jsou legitimní, ale Pán přišel, aby nás osvobodil z každého strachu, protože se strachem nikdy nebudeme schopni splnit poslání, které nám svěřil. Strach nám nemůže zabránit, abychom dělali to, co po nás chce Bůh, proto Ježíš říká: „Neboj se!“ Když Pán něco říká, tak to zrovna dělá a Petra z toho strachu vytrhuje, zahání ho pryč, protože poslání, které Petrovi dává je něco, co ho nesmírně přesahuje. Od nynějška bude lovit lidi, zvěstovat evangelium. Musel se to naučit a Pán ho nechal, aby si to zkoušel. O Letnicích ale vidíme potom Petra, jak neohroženě vystupuje a na jeho první kázání se obrátilo 3000 mužů. Kde je ten ustrašený rybář? Tohle všechno s námi může Pán udělat, když poslechneme jeho slovo. Chtěl bych vás všechny poprosit, abyste vzali vážně to, co vám tady Pán bude říkat, abychom nepolemizovali s jeho slovem, otevřeli mu svoje srdce a dovolili mu, aby do našeho života vstoupil a proměnil ho. A to první je: VYDEJME MU SVÉ STRACHY. Zkuste v té chvíli, kterou budeme mít, se zamyslet nad tím, co nás vlastně od Boha vzdaluje, co nám brání, v čem vnímám, že nejsem svobodný? V čem jsem příliš zaměstnán sám sebou a nemám vnitřní svobodu, aby Bůh mocně promluvil do mého života a použil si mne? Doba, kterou prožíváme, je hodně vážná. Pro vážnou dobu má Pán Bůh vážné záměry. Chce mocným způsobem vylévat svoji milost na všechny lidi tak, jak to přislíbil. Svatého Ducha na každé tělo, ale potřebuje ty, kteří na tom s ním budou spolupracovat. Otevřeme svá srdce Pánu.„ Program duchovní obnovy DUŠE SLOVÁCKA s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem bude zítra pokračovat v 8.45 modlitbou růžence, 9.30 přednáškou, 11.30 druhou přednáškou, 15.00 mší svatou, 17.00 přednáškou a den zakončí stejně jako dnes adorace vedenou P. Kodetem a doprovázenou blatnickou scholou.
Před dvaatřicet lety začal působit v Olbramovicích, pár kilometrů za Pohořelicemi, P. Jan Fiala. Do obce, která byla v minulosti součástí Sudet, přišel z kaplanské služby v Hodoníně.
„Fara tehdy byla v dezolátním stavu a tam, kde dnes stojí farní sál s kuchyňkou a sociálním zařízením, byl rozpadající se kravín,“ vzpomíná na své začátky v Olbramovicích farář. Farní sál se mu podařilo postavit před patnácti lety a dnes plní účel, za kterým byl postavený. Konají se zde různé aktivity farníků i obyvatel, kteří zatím Boha nepoznali. Dochází tak k propojení všech bez rozdílu vyznání víry. „Bývají zde i svatby, různé rodinné oslavy a nyní se zde druhou dubnovou sobotu uskutečnila první duchovní obnova. Přijel k nám jihlavský rodák, karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet,“ říká kněz. Od loňského roku se zhruba jednou za půl roku v sále schází lidé při modlitbách s prosbou za fyzické uzdravení. Že to nemá P. Jan Fiala ve svěřené farnosti snadné, svědčil fakt, že před mší svatou se ujal role kostelníka a poté také ministranta. Skutečnost, že byly Olbramovice historicky součástí Sudet, se prostě na osudu této farnosti tvrdě podepsal.
Při sobotním semináři P. Vojtěcha Kodeta, Th.D., O.Carm., který v promluvách zaostřil na velikonoční události, v Olbramovicích mimo jiné zaznělo:
Ježíš jako jediný věděl, že Otcova vůle je to největší dobro pro nás. Neexistuje nic lepšího, protože jsme stvořeni k obrazu Božímu. Neseme pečeť svého Boha. Jsme stvořeni pro lásku na celou věčnost, a proto jedině Bůh ví, co je pro nás dobře.
Jeden z našich základních hříchů je, že si nenecháme do svého života mluvit, ale spoustu věcí děláme v nezávislosti na Bohu.
Dnes je takový moderní postoj, který se nazývá svobodou. Mladí jsou svobodní tím, že si dělají, co chtějí. To je prostě přeznačení hříchu nezávislosti a svévole. Nemůžeme se ale divit, protože dnes se všechno přeznačuje. Láskou se nazývá něco, co vůbec není, svobodou se nazývá závislost a můžeme jít dál, jak to všechno ve světě je.
Pro nás je důležité, abychom poznali, že Bůh je jenom dobro a to Ježíš věděl.
Od ráje ďábel pokřivil obraz Boží a lidé se Boha bojí. Kolikrát lidé řeknou, že se bojí Bohu odevzdat život, protože by třeba mohli onemocnět.
Bůh poslal svého Syna, aby z nás sňal ty nemoci a uzdravil,ale lidé mají strach, že když se odevzdají Bohu nemoc sešle, nebo že je potrestá. Kdyby nás Bůh chtěl trestat, tak nás musí ale trestat od rána do večera. On ale přece neposlal svého Syna, aby nás soudil, ale aby nás zachránil.
Úplně jinak se staví k problémům života člověk, který od dětství zakoušel, že je přijatý a milovaný. Přijdou překážky a on ví, že jsou od toho, aby se zdolaly, přijdou těžkosti a on ví, že tím musí projít, protože ví, že k tomuto životu ve světě těžkosti patří. Tady nemáme na růžích ustláno. Pán Ježíš na sebe sice vzal všechno to těžké, co prožíváme, ale to neznamená, že už nebudeme prožívat nic. My to ale můžeme prožívat s ním a potom v odevzdanosti do Otcovy vůle, v blízkosti Otce, který je milujícím a nese nás v náručí, dává nám sílu Ducha Svatého, abychom prošli tím těžkým. Ale to musí mít člověk zkušenost lásky a dobroty Boží, že tváří tvář v utrpení vlastním i druhých nezpochybní Boží dobrotu.
Za námi kněžími přicházejí lidé a říkají: „Jak se na to Pán Bůh může dívat? Proč nás tohle to potkalo? Onemocněla jsem a potom i manžel a dítě začalo blbnout s drogami. Proč to ten Pán Bůh na nás dopouští?“ To je pohanská představa Boha, který na nás sesílá trápení. Ale on poslal svého Syna, aby z nás to trápení sňal. Problém je ale v tom, že mu nejsme schopni zcela důvěřovat a patřit. Kdybychom mu opravdu patřili a na jeho lásku odpovídali, tak by to těžké bylo nakonec k našemu dobru. Těm, kdo milují Boha, všechno napovídá k dobrému. Předpoklad je láska a důvěra, že nezpochybním Boží dobrotu, i když jsou v životě těžké věci.
Pán Ježíš nám neslíbil, že budeme všemu rozumět. Slíbil nám, že nás nikdy neopustí, vždycky bude s námi, a když se ho budeme držet, dá smysl i tomu, co je těžké.
Když čteme Písmo svaté, je třeba vnímat každé slovo.
Na mnoha místech Písma svatého čteme, že nemáme soudit. Je to velmi důležité, protože my vůbec nevíme, co toho člověka vedlo k tomu, že dnes jedná nebo mluví tak, jak jedná. Nevíme, co si donesl na svět, kdo ho vychovával, jaká zranění, touhy, co všechno jím lomcovalo. My nevíme… To ví Bůh. Ale Ježíš vždy hrál na touhu srdce.
Touha po Bohu je základem všeho. Probouzí se v nás, když čteme Písmo, modlíme, prosíme o Ducha Svatého, účastníme se chval, naše srdce se v těch chvílích jakoby nadechne a touží, aby Bůh byl v nás, aby nás plně obsadil a plně obsadil náš život.
Když v sobě nemáte světlo, tak nás to atomizuje, odtahuje od sebe, člověk se vymlouvá, že má rád samotu a jde do přírody. On je ale rozdíl, jestli tam jde rozjímat nebo utíká z napětí, které je u nich doma. Vnitřní rozbitost se vždy projeví rozbitostí ve vztazích. Pokud nemám v srdci pokoj, nemůžu ho mít ve vztahu k lidem. Ve vztahu k lidem, kteří byť mají jiné názory, mohu mít pěkný vztah, pokud mám pokoj v srdci. Když ale nemám pokoj v srdci, hádám se na potkání kvůli největším blbostem. A když se nehádám, tak si aspoň myslím, že ti druzí jsou blbí a to stačí, abych hřešil.
Největším motorem v životě je láska, ale má jednu velkou konkurenční sílu a tou je lidská pýcha. Lidé udělají nejvíce buď z lásky, což je k dobru druhých, ke slávě Boží anebo z pýchy a to je k oslavě sebe sama. Tento svět vsadil na pýchu, sebestřednost, lidskou důležitost, ale evangelium vsází na jinou sílu. Sílu lásky a láska nikdy nehledá sebe, ale vždy hledá, co chce Bůh a co pomůže druhým lidem.
Víra roste s osobním vztahem lásky. Víra nejsou duchovní vztahy, ale dar Boží. Čím více žijeme v důvěrném vztahu s Ježíšem, tím více víra roste. A také tím, když víru používáme a dovolujeme sami sobě smýšlet na základě Písma, víry a jednat na základě víry, tak se víra rozmnožuje. Když se víra nežije, tak se ztrácí. Když nebudeme spolupracovat s Duchem Svatým, tak zvítězí náš duch v srdci. Když si nebudeme vážit daru Božího slova, nebudeme ho rozjímat, nebudeme podle něho jednat, k ničemu nám nepomůže, že budeme vědět, že Ježíš vstal z mrtvých.
Nestačí vědět, že Ježíš vstal z mrtvých! My se s ním musíme setkat. Spousta lidí v našich kostelích, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý národ ví, že křesťané si o Velikonocích připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A co to dělá s lidmi? Nic, protože to, co proměňuje je, když se s ním setkáte. A to je drama života každého z nás. Zažít živého Boha a poznat, kým je.
Spousta lidí v našich kostelích, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý národ ví, že křesťané si o Velikonocích připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A co to dělá s lidmi? Nic, protože to, co proměňuje, je, když se s ním setkáte. A to je drama života každého z nás. Zažít živého Boha a poznat, kým je.
O co vlastně více v životě jde? Čím více poznáváte Ježíše, tím víc ho milujete. A čím víc ho milujete, tím více se proměňujete v něho. Lidé chtějí poznat všechno možné. Každému přeji exotické dovolené, někoho baví věda, ale nad tím vším musí být touha poznat Boha. Každým krůčkem tohoto poznání poroste naše láska, důvěra a nás to bude měnit, budeme se mu podobat.
Někdy máme dojem, že Pána Boha zajímají naše hříchy. Ty on ale zná! Za ně zemřel. On ale chce, abychom ho začali poslouchat, milovat, abychom dělali, co chce on. Definitivně dostaneme smysl svého života tehdy, kdy přijmeme poslání, které nám Bůh dal a to vždy souvisí s tím, že nežijeme pro sebe.
Strach je jedna z největších překážek našeho života s Bohem. V Písmu svatém je údajně 366x řečeno: „Neboj se.“ To je proto, když je přestupný rok, aby to bylo na každý den v roce. A možné je dobře si to často připomínat, protože Boží nepřítel se snaží strach nějakým způsobem do našeho života vnést a tím strachem nás od Pána odvést.
Strach ze smrti, nemoci, strach o druhé, strach z toho, co bude chtít Bůh, jsou všechno strachy, které nás vzdalují Bohu. Když to zjistíme, musíme se proti tomu postavit.
Pán pokáral strach, démony i bouři. Učedníky tak osvobodil od moci strachu.
Pokoj vám – to je největší Ježíšův dar pro nás, protože v něm je odpuštění našich hříchů, smíření s Bohem, nový život. Ten pokoj způsobuje pokoj mezi námi a Bohem, zrození k novému lidství. Pokoj jde proti každé nesrovnalosti, proti každému nedorozumění, proti každé rozbitosti ve vztazích. Ježíš učil své učedníky, aby byli šiřiteli pokoje. Pokoj nevytvoříme, je to Ježíšův dar, ale jsme povoláni předávat ho dál jeden druhému od srdce k srdci. To znamená nesoudit, nekritizovat, odpouštět, přijímat druhé jací jsou a vědět tak, jako Bůh pomohl mně, pomůže jemu. Pán Bůh se dívá na naše nepřátele určitě jinak než se na ně díváme my. Pro Ježíše jsou všichni lidé, včetně těch největších zločinců, lidé, kteří mají potenciál uvěřit a změnit svůj život. A moje maminka říkávala, co nejde po dobrým, nejde vůbec. A my se to musíme učit. V tom smyslu věřit, že Boží dobro je mocnější než veškeré zlo na celém světě. Ta moc jeho lásky a odpuštění a to je v tom slově: „Pokoj vám!“
Nejde o náš hřích, selhání a strachy! Jde o to, že si nás Bůh vyvolil, abychom pokračovali v Ježíšově životě tady na zemi. V jeho poslání, které dal. Nic víc, nic míň. Nic víc už být nemůže, protože to nemají ani andělé! Jsme povolání žít životem Ježíše Krista, Božího Syna. Když budeme poznávat Ježíše, budeme poznávat, jak žít toto synovství, jak žít toto poslání, proto rozjímáme evangelia, jak to ten Pán Ježíš dělal, jak to dělat s těmi nemocnými, chudými, nepřáteli, chytrými, co říkal, jak se choval, kdy se modli. To je takový poklad! Největším vzorem našeho života je Ježíš sám.
My nemáme svůj byznys. Pro mnohé z vás to znamená žít pro Boha ve své rodině, vychovat děti, starat se o stárnoucí rodiče, zvěstovat evangelium sousedům, být připraveni nést evangelium dál v práci. Když v sobě budete mít Boha, tak to nepůjde zatajit. K tomu ale potřebujte Ducha Svatého. Bez Ducha Svatého křesťanství neexistuje. Přijímáme odpuštění a dáváme ho dál, přijmeme pokoj a dáváme ho dál, protože Bůh nemůže jinak působit, když žijeme v nenávisti, napětí. Víte kolik je mezi lidmi arogance, agrese. hněvu, neodpuštění…Jak v tom má Pán Bůh působit? Jak to může fungovat? Nikoho to trvale nebaví žít v takových vztazích, takže potom utíkají k chytrým mobilům, počítačům, tabletům, nebo drogám. Dříve chlapi více utíkali do hospody a dnes mají zase jiné možnosti. Každý takový útěk je jen znamením nepokoje, který mají v srdci.
Dotýkat se Kristových ran znamená žít z Boží lásky. A vědět, že i Kristovo tělo má rány stejně jako naše společenství církve. A ty rány mohou být místem, kde se Pán oslaví.
Velikonoce nejsou o tom, abychom prožili hezké obřady, ale abychom se setkali se Vzkříšeným Kristem, aby se znovu naše víra, láska a vděčnost k němu rozhořela, abychom s ním žili každodenní život. Nám se ani ten nejsvětější obřad nemůže stát nějakou náhradou víry. Křesťanství je vztah s živým Bohem. Vztah lásky a důvěry.
Jsme povoláni věřit i na základě znamení, která nám Pán Bůh dává. Ježíš několikrát vyzývá své učedníky, aby měli oči otevřené, učili se dívat, aby dobře naslouchali, protože Bůh žije mezi námi, žije v nás, v našich vztazích. Když budeme vidět jeho skrytou přítomnost nebo budeme jeho přítomnost vidět v utrpení, tak ho budeme vidět i ve slávě. ‚
Musíme se naučit vidět Boha v utrpení, abychom ho viděli i ve slávě, ve znameních, která nám dává, ve slově Božím, protože Bůh je všude, jenom my jsme slepí. Je důležité, abychom nepřestávali hledat a toužit po svém Pánu. Je důležité, abychom celým srdcem milovali svého Boha. Poslání, které nám Pán Bůh dal, můžeme správně žít jedině v jeho lásce, tak jako on miluje nás, abychom nejprve na jeho lásku odpověděli a milovali ty, které nám svěřil. To je poslání Velikonoc, které nám Pán Bůh dal – podíl na jeho životě a lásce.
V nedělním odpoledni jsem se poprvé dostala do Dačic, kde měla přednášku pro širokou veřejnost zakladatelka Komunity Blahoslavenství Jo Croissant z Francie.
Jo Croissant při přednášce v Katolickém domě v Dačicích.
Jezdí sem do kláštera Bosých karmelitek, kde pro ně vede duchovní obnovy s různou tématikou. Díky tomu se mohli s touto výjimečnou ženou osobně setkat lidé z Dačic i širšího okolí. Přednáška se v Katolickém domě nesla pod názvem Buď požehnáním! Pokud by si někdo představoval, že přednášející bude mluvit jen o požehnání, tak by se moc pletl. Jo Croissant mluvila i o prokletí. Pěkně všem přítomným vysvětlila, co je prokletí a co je požehnání. Několikrát doslova apelovala, že Bůh pro nás chce požehnání a záleží na nás, čemu uvěříme, co si vybereme. Ve zhruba dvouhodinovém povídání čtyřiasedmdesátileté milé, drobné ženy mimo jiné zaznělo: „Požehnání znamená říct něco dobrého – dobrořečit. Naopak prokletí v latině znamená, že o někom mluvíme zle – zlořečit. Nestačilo, že Bůh stvořil svět, ale svět potřebuje Boží požehnání a právě skrze požehnání může svět nadále existovat. Bůh dává deset přikázání, aby člověku dal cestu života. Vidíme v Bibli, když Bůh řekl: „Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji, a zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, sejdete-li z cesty, kterou vám dnes přikazuji, a budete-li chodit za jinými bohy, k nimž se nemáte znát. Až tě uvede Hospodin, tvůj Bůh, do země, kterou přicházíš obsadit, budeš dávat požehnání na hoře Gerizímu a zlořečení na hoře Ébalu. Ty hory jsou za Jordánem, za cestou na západ, v zemi Kenaanců sídlících v pustině naproti Gilgálu při božišti Móre. Přejdete totiž Jordán a půjdete obsadit zemi, kterou vám dává Hospodin, váš Bůh. Obsadíte ji a usadíte se v ní. Proto bedlivě dodržujte všechna nařízení a práva, která vám dnes předkládám.“ (Deutoronium 11, 26-32).
ZVOLÍME POŽEHNÁNÍ? Jsme před volbou: budeme se dívat na svůj život jako na osud, budeme jen pasivně snášet vše, co se děje, snad jsme odsouzení k tomu, abychom stále žili pod nějakým útlakem nebo neúspěchem? Anebo máme moc něco změnit? Máme nějakou možnost proměnit sebe i svět okolo nás? Budeme pouze pasivně snášet všechna ta prokletí? Anebo si zvolíme požehnání a dovolíme síle života, aby působila v nás i okolo nás? Máme na výběr. Bůh nám dává tuto svobodu, abychom ji uplatnili tím, že se rozhodneme pro požehnání. Když necháme, aby působil v nás i okolo nás, je důležité pochopit, že Bůh pro nás na počátku připravil požehnání. Když necháváme jako křesťané pokřtít své děti, svoláváme na ně Boží požehnání a necháváme tyto všechny Boží přísliby splynout na hlavu dítěte. Ježíšova oběť na nás přitáhla Boží požehnání. Dědictvím Božích dětí je Boží přízeň, kterou má pro každého z nás. Bůh chce, abychom byli šťastní, to je Boží vůle v Kristovi pro nás. Často tuto skutečnost velmi těžce přijímáme a je těžké pro nás uvěřit, že nás Bůh skutečně zná a miluje tak, jako nás nikdo na světě nebude moct nikdy milovat. On touží, abychom uměli přijmout všechny ty přísliby a všechno blaho, které nám připravil.
JAK VZNIKÁ ZLOŘEČENÍ Jaká slova a výroky plní náš život? Setrvávají v nás zlořečení? Často si to ani neuvědomujeme. Někdy je to v souvislosti s nějakou nehodou, zkouškou, často, když jsme konfrontováni s nějakým neúspěchem, se v nás začnou vyplavovat slova a výroky, které nás samy znehodnocují, se nám nic nepodaří, že se tyto špatné věci stávají jen nám atd. Tehdy klesáme na mysli. Při jednom duchovním cvičení začala jedna dívka mluvit k Bohu nahlas a říkala o sobě, co si myslela a byla to samá negativní slova. Najednou slyšela, jak sama o sobě říká, že je jen odpadkový koš. Zarazila se a řekla si, že to není pravda, že je odpadkový koš. Uvědomila si, že v sobě dlouho držela takovou lež. Tehdy se dokázala ve víře a s Boží pomocí zříct tohoto prokletí i ostatních mnohých, která měla v srdci. Trpěla anorexií a bulímií, bojovala s myšlenkami na sebevraždu.
JAKÁ SLOVA A JAKÉ VÝROKY NOSÍME V SOBĚ Co si o sobě skutečně myslíme? Není až tak lehké milovat sám sebe. V Bibli je napsáno, že budeš milovat bližního jako sebe samého. Velmi často máme problém milovat bližní, protože nemáme rádi sebe samotné. Někdy sebou pohrdáme, a tak si myslíme, že i druzí námi pohrdají, ale tím prvním člověkem, který sebou pohrdá, jsme my sami a bude třeba všechnu moc Božího slova, aby požehnání pohltilo toto zlo a prokletí. První krok je uvědomit si, že mám ve svém životě těžkosti ve vztazích s druhými a hlavně s těmi nejbližšími. Často vychází právě z toho, že těžko přijímáme sami sebe. Podívejme se, jak se takové prokletí do života člověka zapisuje už v mateřském lůně. Dnes se vším technickým pokrokem, kdy můžeme sledovat vývoj člověk, vidíme, že čas, který dítě tráví v mateřském lůně, je velmi důležitý. Prorok Izaiáš v Bibli píše: Byl jsem ještě v matčině lůně a ty jsi už vyslovil mé jméno. Už i dítě v mateřském lůně chápe a cítí, jestli je s radostí očekávané nebo ne, jestli ohlášení jeho narození vzbudilo radost nebo naopak myšlenky na potrat. A tak bude toto dítě jinak reagovat anebo se bude snažit, aby se na něho zapomnělo, zůstává maličkým, aby hlavně nikoho nijak nevyrušovalo a nikomu nezavazelo. Pokud má někdo například ustavičně problém, že nechce nikoho vyrušovat a o nic nikoho žádat, by si měl položit otázku, proč tomu tak je? Je možné udělat vnitřní cestu a poprosit Pána, aby přišel a navštívil tu chvíli života, kdy mělo toto dítě pocit, že je na obtíž, není očekávané ani vítané. Důležité ale je, aby Pán Bůh zaplnil svou přítomností toto místo. Aby Bůh mohl říct: „Existuješ!“ Aby bylo toto dítě přijaté.
NAŠE POSTOJE ODHALUJÍ, KDO JSME Každý z našich postojů nám může něco odkrýt o nás. Vede nás k tomu, abychom se rozhodli pro požehnání a přijali Boží slovo. Boží slovo je skutečnou potravou. Bible je mocná. Když budeme ve víře přijímat Boží slovo, jak ji vezmeme vážně, jak se skutečně budeme opírat o Boží slovo. Když si uvědomíme nějaký výrok prokletí, můžeme ho napsat na papír a poprosit Pána, aby nám k tomu dal Boží slovo, které je plné života. Například, když máme stále dojem, že se nám nic nepodaří, můžeme k tomu vzít Boží slovo: „Mohu vše v tom, který mi dává sílu.“ Pokud pochybujeme o tom, že jsme milovaní, můžeme si dát oproti tomu Boží slovo: „Ty jsi můj milovaný syn, ty jsi moje milovaná dcera.“ Jak se ve svém nitru, v hloubce podceňujeme a pohrdáme sebou, můžeme si k tomu najít v Písmu slovo: „Jsi vzácný v mých očích a já tě miluji.“ A o toto Boží slovo se opírat, věřit mu. Jak máme pocit, že v životě nás postihlo vždy jen neštěstí, můžeme přijmout Boží slovo: „Už se nemusíš bát neštěstí.“ A v modlitbě potom můžeme být překvapení, jaká slova Božího života můžeme takto přijmout. Část života dítěte před porodem a narozením je velmi důležitý moment a s tím často souvisí i identita člověka, když rodiče čekali syna, narodila se ale dcera a s tím rodičům přišlo zklamání. Tito lidé potom zpochybňují svou identitu. Potom je před námi dlouhá cesta, abychom přijali identitu jako muž anebo žena, aby se v nás plně rozvinula ženskost nebo mužnost. Je mnoho forem prokletí, které se mohou vyskytnout ve vztahu k rodičům. Vznik předsudků, které nás omezují, utiskují, brání nám, abychom v plnosti přijali život. Všechny tyto chvíle, kdy si uvědomíme, oč jde, jsou pozváním, abychom na sobě začali pracovat. Tyto druhy zlořečení se samozřejmě odráží v nejbližších vztazích v rodinách.
PŘENOS PROKLETÍ Z GENERACE NA GENERACI Naše rodiny jsou poznamenané ranami.V podstatě jsou to místa, kde se z generace na generaci přenáší prokletí. V Bibli je uvedené, že se prokletí přenáší na čtyři generace, ale požehnání na tisícero pokolení. A je naší povinností, abychom zastavili v našem životě prokletí, abychom ho nepředávali dál našim dětem. Vše, co prožíváme jako uzdravení od Pána, je dědictví, které zanecháme pro ty, kdo přijdou po nás. Protože pokud budu pohrdat sám sebou, nebudu mít správný postoj vůči vlastním dětem. Nebudu se na ně umět dívat pozitivně a příznivě. Často dítě, které je bité, bude bít později vlastní děti. Něco z prokletí se bude předávat dále, ale věříme, že dobro je silnější než zlo, že požehnání je silnější než prokletí. Doopravdy se můžeme pustit do tohoto boje a zmocnit se ve víře síly Božího slova, abychom zastavili ďábelské předávání prokletí z generace na generaci. Pokud se v některé generaci nenajde člověk, který zastaví tento proud zla, bude to nadále působit v dalších pokoleních. Jsou duše, které se zasvěcují Bohu, které nebudou mít fyzicky děti, ale které se obětují Bohu za celý národ, aby přijímaly na sebe Boží požehnání a potom ho odevzdávaly na celý lid.
POŽEHNÁNÍ PRO DALŠÍ GENERACE Marta Robinová řekla, že duše, která se modlí a obětuje se, tisíckrát více utěšuje Boží srdce jako tisíc hříšníků, kteří se od něho vzdalují. Vše, co přijímáme od Pána z Boží přítomnosti v našem životě, jak přijímáme všechna ta místa, kde se nechávám Bohem do hloubky proměnit, neprožíváme pouze pro sebe samotné, ale tato moc dobra a požehnání je také pro mnohé další. Pro naše rodiny, církev i celé lidstvo. Svatý Serafus říkal: „Najdi pokoj, zůstaň v něm a tisíce okolo tebe najdou spásu a obrátí se.“
OSOBNÍ ZODPOVĚDNOST ZA POKOJ VE SVĚTĚ Máme také osobní zodpovědnost za pokoj ve světě. Buď se bude náš svět stále více nořit do hrůzy, anebo my křesťané, kteří jsme měli to privilegium, že jsme potkali Pána, žijeme s ním, se dáme k dispozici Bohu k této proměně. Odevzdáme se Bohu, aby upokojil naši vlastní bytost, a aby se potom přes naše srdce pokoj šířil dále. Dnes je to zvlášť naléhavé. Nejen to, že se máme modlit za pokoj, ale abychom prožívali pokoj i v sobě. Stále jsme v očekávání, aby se ti druzí někde daleko dohodli, aby byl mír a pokoj, ale my sami můžeme být přitom nadále rozdělení a rozhádaní. Mohou zůstávat různé roztržky v rodinách a vidíme okolo sebe stále více lidí, co trpí. Přijmeme to jen tak? Anebo skutečně uvěříme, že Bůh skutečně může něco udělat skrze nás? Přinášet pokoj a souhlasit s tím, že Bohu odevzdáme opratě našeho života a uvěříme, že on v nás může vše vykonat, může změnit naše srdce i náš pohled, abychom přestali žít jako oběti života a druhých. Je třeba, abychom vzali život do svých rukou takový, jaký byl, přijali, jaký je a potom i takový, jaký bude. A říct si: „Toto je můj život, přijímám ho a dovolím Bohu, aby se mě dotkl a znovu můj život naplnil. Ve víře budu prosit, aby mne v hloubce uzdravil a uklidnil. Tak budu evangelizovat zaslíbenou zem, kterou je mé srdce. To znamená přinášet blahozvěst, která mi přinese pokoj. Potom budu skutečně nástrojem pokoje i ve vlastní rodině.
VŠE ZAČÍNÁ MYŠLENKOU Když jdeme ke zpovědi, říkáme: „Zhřešil jsem myšlenkami, slovy, skutky a zanedbáváním dobrého.“ Celá práce za požehnání začíná v mysli. Často neumíme ovládat své myšlenky a necháváme je jen tak protékat přes nás, neusměrňujeme je. Svatá Bernadeta řekla, že nejsme zodpovědní za první myšlenku, která přijde, ale za tu druhou, která následuje, už zodpovědní jsme. Můžeme mít spontánní nápad, co nám přijde na mysl – nějaké posuzování a odsouzení druhých je tak jednoduché. Ale můžeme si od této myšlenky udělat odstup. A říct si: „Mne se to netýká! Pán mi tohoto člověk nesvěřil.“ Pokud tyto myšlenky necháme, aby nás obsadily, tak se z nich často stanou slova. Potom už není těžké říct těm nejbližším, co nám už delší dobu chodí po mysli. Vlastně tak budeme dále odevzdávat tuto myšlenku, budeme říkat zlo, tedy proklínat, a budeme šířit zlé řeči. Sami potom budeme těmi, kdo vytváří prokletí. Pokud budeme aspoň trochu dávat pozor, tak nám anděl strážce pošeptá: „Buď ticho!“ Někdy je to pro nás tak silné, že víme, že bychom měli mlčet, ale i tak to řekneme.
POSLOUCHAT HLAS SVĚDOMÍ Musíme dávat pozor na hlas svědomí a anděla strážného, abychom naše myšlenky nenechali vtělit se do slov. Ve chvíli, kdy řekneme nějaké prokletí nebo soud, je nutné se hned rozhodnout říct něco dobrého. Místo toho, abychom zůstali zatrpknutí a žárliví, budeme mít radost z úspěchu druhých. Hlavně radost z toho, že jsme nepodlehli pokušení, že jsme druhým žehnali a zároveň to povzbudí i naši sebeúctu, že jsme schopni šířit dobrořečení. Potom budeme mít znovu chuť to zopakovat. Dávejme proto pozor na své myšlenky a pěstujme v sobě dobré myšlenky, protože vše začíná v mysli.
POCHOPIT MOC SLOV Je třeba, abychom pochopili, jaká je moc našich slov, jak vám o někom budou zle mluvit, je to jakoby mezi vás a danou osobu dali závoj, který vytvoří určitý odstup. Potom budeme mít těžkosti se k dotyčnému přiblížit, protože jsme v mysli přijali něco zlého vůči němu. Nějak se nás to dotkne, zasáhne a budeme v tomto vztahu křehčí.
NUTNOST POŽEHNÁNÍ Je velmi důležité žehnat našim rodokmenům. Musíme také nechat sloužit mše svaté za naše předky, aby se ti, kdo jsou v očistci, mohli dostat do Boží slávy. Přijímání požehnání pro nás samotné je i proto, abychom ho potom odevzdávali dál na čtyři světové strany. Toto nám může pomoct, abychom se sami stali požehnáním pro druhé. Někdy nemáme možnost požehnat člověka, protože s ním nejsme, ale můžeme to dělat ve skrytosti a má to také svou sílu, je to mocné. Při modlitbě požehnání na čtyři světové strany žehnáme nejen své rodině, ale nejdříve myslíme na ty, kdo nám ublížili, kdo nás zranili. Zároveň si ale také uvědomujeme, že sami nekonáme dobro, ale zlo, které nechceme. Též musíme prosit o odpuštění.
MINUTKA V BOŽÍ PŘÍTOMNOSTI Kdybych měla jedinou věc, kterou bych vám měla odevzdat, byla by to minutka, kdy se postavím do Boží přítomnosti. Zastavím se z tohoto běhu času, kdy ustavičně spěcháme a něco stále děláme. Je dobré alespoň čas od času během dne, kdy se postavíme do Boží přítomnosti a prožijeme tu konkrétní chvíli zcela jinak. Ti, kteří prožili klinickou smrt, říkají, že vidí děj svého života v průběhu několika minut. Pokud se takto postavíme do vnitřního ticha minutu, uvědomíme si bohatství tohoto času. Když jsme se takto postavili do ticha, tehdy můžeme poznat celé nebe. Můžete prožít chvíli pod otcovským pohledem Božím, minutu s Ježíšem Kristem, můžete si vybrat k tomu část z evangelia – například Zachea – jdi dolů, protože dnes večer mám být u tebe. To znamená – sejdi dolů, a to je pozvání i pro nás, abychom sestoupili do svého nitra. Protože Ježíš chce přebývat v našem nitru, proto je zapotřebí jít do svého nitra. Můžeme také prožít minutu s Duchem Svatým, protože on má tu moc, abych v nás vykonal mnohem více než si dovedeme představit anebo o to žádat. Pro naši útěchu můžeme spočinout minutu s Pannou Marií. Víte, minuta v Boží přítomnosti během dne je jako mana na poušti. Když jsme nemocní, musíme brát pravidelně nějaké léky. Takto si můžeme ráno, v poledne a večer udělat minutu pro Boha a ubezpečuji vás, že vaše víra poroste, jak budete uzdravovaní. Vnitřně se zklidníte, pokud budete takto odpočívat v Bohu. Taková minuta v tichu způsobí, že z vás vzejde nějaké Boží slovo. Do této minuty si můžete vzít na srdce část Božího sova z liturgie dne. Můžete vymyslet sami leccos a Bůh vás bude překvapovat.“
O přestávce Jo Croissant ochotně odpověděla na tři otázky:
Mohla byste jednou větou říct, co dělat, aby byl člověk pro druhé požehnáním? Přijmout do srdce Boží pokoj. Pokud jsme plní Božího pokoje, tak ho odevzdáváme dál.
Nestačí být dobrým člověkem a dělat dobro? Jakmile člověk přijme do srdce pokoj, tak jde nutně druhým vstříc. Pokud jsme něco dostali od Boha, máme chuť se o to podělit a dávat dál. Je důležité přijmout Boží pokoj do srdce, abychom dále rozdávali Ježíše a ne sebe samých.
Druzí ale Ježíše třeba nechtějí přijmout… Musíme potom konat ve skrytosti. Mám devatenáctiletého vnuka a momentálně mu vyhovuje, že nevěří. Musím si dávat pozor, abych nic neříkala, ale byla plná lásky. Vím, že mu nemohu nic říkat o Bohu a ani to, že se za něho modlím. V srdci to dělám, ale navenek jeho rozhodnutí respektuji a jsem ticho. Ve skrytosti je zapotřebí mít víru, že Bůh to jednoho dne vykoná. Je pravda, že mnozí lidé nejsou připraveni něco od Boha přijmout. Je zapotřebí to respektovat a konat ve skrytosti srdce.
Po přestávce Jo Croissant na žádost jedné posluchačky předvedla, jak se modlit gesty a tělem.
Na osm set mladých lidí z celé brněnské diecéze dnes zamířilo na mariánské poutní místo v Žarošicích, kde se poprvé v historii uskutečnilo Diecézní setkání mládeže.
Kromě nových přátel a zajímavého programu mohli poznat mladí lidé osobně nového brněnského biskupa Pavla Konzbula. Jistě není bez zajímavosti, že na setkání dorazil dříve než mnozí mladí účastníci a ve vstupní hale automaticky sáhl do své tašky, vylovil z ní pantofle a přezul se, jak bylo uvedeno v instrukcích setkání.
V odpoledním programu potom neměl problém vyfotit se se všemi, kdo o to měli zájem a ve farní zahradě odpovídal na spoustu všetečných dotazů mladých účastníků. Mnozí z přítomných se ke svému biskupovi hlásili a připomínali, že je nedávno biřmoval.
Jedna otázka a odpověď z odpoledního setkání ve farní zahradě s brněnským biskupem Pavlem Konzbulem:
Bokem jsem potom zaslechla hodnocení mladých: „Ten je bezvadnej! Na nic si nehraje! Je s ním sranda a je hodnej…“ Podrobné zpravodajství si budete moct přečíst ve středečním vydání Katolického týdeníku, proto tady víc neprozrazuji. Fotky si ale můžete prohlédnout už nyní, protože do novin se vejde jen jedna…
Krátké video ze závěrečného potlesku na Diecézním setkání mládeže v Žarošicích:
Dnes na brněnském výstavišti skončil třicátý ročník Katolické charismatické konference. Zúčastnilo se jí více než osm tisíc věřících, přičemž na tzv. Dětské konferenci bylo bezmála dva tisíce dětí.
Na Antonínku se v neděli uskutečnila pouť Matice svatoantonínské. Hlavním celebrantem byl salesiánský kněz a rodák z Veselí nad Moravou P. Zdeněk Jančařík. Ten ve svém kázání hned v úvodu připomněl, jak za svého dětství jezdíval s rodiči na Antonínek Trabantem.
„Když jsme sem přijeli, kostel byl zavřený. Já jsem ani pořádně vlastně nevěděl, že je to kostel a co se v něm dělá, protože my jsme se na Antonínek jezdili opalovat. Tam, kde dnes parkují auta, jsme roztáhli deku. Měli jsme s sebou vždy nějakou svačinu a tata něco brblal, že mama něco zapomněla. Tenkrát tady většinou nebyla ani noha. Já se vám přiznám, že jsem ani nevěděl, že je to poutní místo, protože jsem tehdy ještě nebyl pokřtěný.
Když jsem se v dospělosti nechal pokřtít a šel jsem do semináře, byl ve zkušební komisi páter Vymětal. A ten mně řekl: „Zdeněčku, co ty tady děláš???“ On byl totiž ve Veselí nad Moravou dvacet roků farářem. Naši nechodili do kostela, tak se velice divil. Tak jsem mu na to odpověděl, že jsem se nechal pokřtít. A on na to: „Tož já ti dám nějakú lehkú otázku. Řekni mně nějaké poutní místo na Moravě.“ Byl jsem roztřesený a četl jsem v té době samé takové intelektuální knížky. Poutní místa nebyla můj obor, tak jsem řekl: „Svatá Hora.“ „No to je u Příbrami… Už jsi blízko! A tady na Moravě?“ Antoníček mne opravdu nenapadl, tak jsem přemýšlel… Byl tam ještě profesor Čepka a ten řekl: „Ve.“ A Vymětal řekl: „le“. A já jsem dodal: „hrad.“ Tak mně řekli: „Výborně! My tě vezmem, ale musíš se ta poutní místa doučit!“
Dnes už vím, že svatý Antoníček je poutní místo svatého Antonína Paduánského. Už tuším, kdo je to Panna Maria. Už tuším, kdo je Bůh, ale pořád jenom tuším… Byl jsem zde vloni. Procházel jsem křížovou cestu a u každého zastavení jsem se dotýkal Kristových ran a snažil jsem se prosit Boha, aby se mě dotknul, aby moje srdce zase začalo bít pro Pána Boha, protože ono to není jen tak. Není to nic samozřejmého, protože Veselí je plné supermarketů, protože v televizi dávají všechno jiné jenom ne nějaké zbožné věci. Jak se vás může Bůh dotknout?
Četli jsme čtení ze Zjevení sv. Jana. Svatý Jan ve svém stáří začal být vizionářem, měl vidění, měl živé sny. A ten sen se mu proměnil v celou knihu Apokalypsy, kde vidí církev pronásledovanou, kde vidí církev, která se musí bránit zlému draku, kde se objeví jakási žena s měsícem pod nohama a s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Kde se z církve stává zástup těch, kteří si vyprali doběla své šaty v Beránkově krvi. Jak je možné vyprat si něco v krvi doběla? Krev je přece červená… Ale ti, kteří prošli mučednictvím, tak si vyprali šaty doběla, protože Bůh je světlo a Bůh je Beránek, který sedí na trůnu. V něm je spojeno dobro, láska a milosrdenství a zároveň spravedlnost.
Na konci Bible slyšíme jediné slovo: „Maranatha! Přijď Pane, přijď… Kdo žízní po živé vodě, tak říká: Přijď Pane, přijď…“ A tak i tady teď pod tím sluníčkem říkejme: „Přijď Pane, přijď…“ A říkejme to možná i celou cestu domů… Odnesme si to jako slovo této naší pouti. Přijď Pane, přijď do mého srdce a zůstávej tam…“
Zápis přepsala a mluvené slovo upravila Lenka Fojtíková
V roce 2015 zveřejnil Katolický týdeník rozhovor s P. Zdeňkem Jančaříkem. Zájemci si ho mohou přečíst zde
Zítra, to je ve středu 29. 8., oslaví olomoucký arcibiskup Jan Graubner sedmdesáté narozeniny. Když před deseti lety slavil šedesátiny, měla jsem tu čest s ním udělat rozhovor. Při příležitosti jeho letošního jubilea si zde dovoluji tento rozhovor zveřejnit a připomenout, o čem jsme se tehdy bavili.
Olomoucký arcibiskup Jang Graubner na Svatém Antonínku.
Když jsem oslovila olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera s prosbou o rozhovor, měla jsem obavy, že budu muset na vhodný termín čekat dlouhé měsíce. Pan arcibiskup byl ale vstřícnější než někteří starostové obcí s pár stovkami obyvatel. Řekl: „Přijďte zítra. Ráno sice jedu do Prahy, ale po čtvrté hodině bych už měl být zpátky“. Slovo dodržel. Přichvátal z vlakového nádraží s mírným zpožděním a pár kapkami potu na čele. Bez jakéhokoliv odpočinku začal okamžitě odpovídat na mé otázky, a tak deset dní před jeho kulatým životním jubileem mohl v Arcibiskupském paláci v Olomouci vzniknout následující rozhovor.
*Narodil jste se v Brně, což bylo na tu dobu docela neobvyklé, protože jste s rodiči žili ve Strážnici. Tehdy se přece za porodem tak daleko nejezdilo…
Maminka měla v těhotenství problémy. Dokonce když čekala první dítě, tak ji lékař řekl, aby to dala pryč a že nikdy děti mít nebude. Maminka tuto nabídku ale odmítla a nakonec nás bylo pět sourozenců.
*Narodil jste se v pohnutém osmačtyřicátém roce. Jak jste tuto skutečnost prožíval v dětství a dospívání?
Za rodinu jsem velmi vděčný, protože tam byla nádherná atmosféra, i když to někdy bylo velmi náročné. Naši měli továrnu, která se později jmenovala Šohaj. Tu jim vzali i s obchodem hned v osmačtyřicátém.
*A co pak tatínek dělal?
Nějakou dobu ještě prodával v obchodě. Chtěli nás ale vystěhovat i z baráku, který zabrali, tak se stále bránil. Když už jim došla trpělivost s jeho různými odvoláními, tak strýce na krátkou dobu zavřeli a tatínka ve čtyřiceti odvedli na vojnu k PTP. V té době ženy s dětmi vystěhovali.
*Kam?
Skončili jsme u sedláka ve výminku. Byt byl sice pro pět dětí malý a vlhký, ale atmosféra u těch lidí byla skvělá. Žili jsme tam deset let. Potom se začaly stavět družstevní byty a my jsme byli jedni z prvních družstevníků, abychom se dostali do činžáku.
*Jak máte ve vzpomínkách uchovanou Strážnici svého dětství a mládí?
Je to samozřejmě domov, a proto na lidi, s nimiž jsem se tam stýkal, vzpomínám velmi rád. Přestože je málo času, stále se tam rád vracím.
*Ještě před nástupem na teologická studia jste rok musel pracovat jako dělník. Proč?
Na gymnázium jsem šel s tím, že chci být knězem. Starší sestra se ale nedostala nikam. Nesměla na školu ani do učení. Udělala si jen vyšívačský kurz a přihlásila se do Veselí na večerní gymnázium. Když na to přišli soudruzi, vyletěla po dvou měsících. Pak jsem se chtěl hlásit já, proto mně všichni říkali, že nemám rozum, protože nemám šanci. Vydal jsem se tedy na jednu z mých prvních poutí na Hostýn. Ještě dnes si přesně pamatuji místo, kde jsem klečel.
*Pamatujete si také, co jste tehdy Panně Marii svěřil?
Modlil jsem se: „Panno Maria, ty děláš zázraky. Všichni mi říkají, že pokud se dostanu na gymnázium, bude to zázrak. Myslím si, že bych měl být knězem. Bez gymplu to nejde. Jestli si myslíš, že mám být knězem, tak to musíš zařídit.“ Nevím, jestli to byl zázrak, ale na gymnázium jsem se dostal. Každopádně to pro mne tehdy byl obrovský klukovský zážitek víry. Před maturitou mi jeden kněz radil, abych si nepodával přihlášku do semináře, protože bych nemusel být připuštěn k maturitě. Tak jsem poslal přihlášku na zubařinu do Brna. Tam mne nevzali, protože jsem měl hezkou větičku v posudku ze školy. Pamatuji si ji dodnes: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd, proto ke studiu nedoporučujeme.“
*To byl tedy důvod, proč jste se na rok stal dělníkem?
Snažil jsem se ještě po termínu to zkusit do semináře, kde mi řekli, že je pro Olomouc jedno místo volné, protože někdo prokádrovaný nepřišel k pohovoru. Zajel jsem tedy k tehdejšímu kapitulnímu vikáři do Olomouce, který se mě různě vyptával. Byl u toho ještě jeden kněz z našich končin a ten se zeptal: „Kterých Graubnerů jsi? Toho fabrikanta?“ Když to zaslechl pan generální, tak řekl: „A ty nemáš dělnický původ?“ – „Když jsem se narodil, tak tatínek už byl dělníkem a nic neměl, protože jsem se narodil po znárodnění,“ odpověděl jsem mu. „To by tě ale nevzali, musíš si dělnický původ získat. Napřed běž někam do továrny a zkus to potom znovu,“ rozloučil se se mnou pan kapitulní vikář. Nastoupil jsem tedy jako dělník ve skladu v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. Za rok jsem to zkusil znovu, ale protože byl osmašedesátý rok, už se na dělnický původ neptali a vzali mě.
*Byla to pro další život dobrá zkušenost, že jste byl rok dělníkem?
Určitě toho nelituji. Bylo dobré být s lidmi v továrně, bydlet na internátě a vyzkoušet si i takový způsob života.
*Měl jste to štěstí, že jste se na studiích setkal ještě s otcem Antonínem Šuránkem.
Ano. Páter Šuránek byl naším spirituálem v prvním ročníku. Ve druhém ročníku jsem dělal prefekta prvákům, takže jsem chodíval i s nimi, a proto jsem ho častěji zažil v semináři i na Antonínku, kde jsme společně prožili nějaký ten čas.
*Pamětníci na něj vzpomínají, že to byl svatý kněz. Je to pravda?
Ano. Já o tom nepochybuji.
*V čem byl lepší než ti ostatní?
Byl to především velmi opravdový člověk. Zásadový, jasný, který neuhýbal, stál si za svým názorem, i když to bylo tvrdé a těžké, zůstával věrný tomu, co viděl, že je potřebné. Někteří něčemu třeba i nerozuměli. Sem tam se stalo, že říkali, že je tvrdý. Dodržoval poslušnost i v době, kdy měl odňatý státní souhlas. Když ale řeknu svatý, tak si nemyslím, že každý svatý je hodný napodobování úplně ve všem, co dělal. Svatý se nemá kopírovat. Na otci Šuránkovi jsou vidět některé ctnosti v hrdinském stupni, i když některé věci jsou osobité a patřící té době a jeho nátuře. Jinak v něm vidím člověka, který podle mého názoru jistě v nebi skončil.
*Každého kněze si Pán volá do služby jiným způsobem. Jak to bylo u vás?
Když jsem končil základní školu, už jsem věděl, že chci být knězem. Netvrdím, že jsem o tom nikdy nezapochyboval. Samozřejmě, že vše potom zrálo a objevily se různé otazníky, které bylo zapotřebí probojovat.
*Jak na vaše rozhodnutí reagovali rodiče?
Rodiče to přijali trošku se zvednutým prstem, že si to mám pořádně rozmyslet, protože tato služba se bere vážně.
*Žili jste doma víru?
Určitě. Maminka byla za svobodna katechetkou a tatínek se dost věnoval překládání náboženské literatury.
*Možná tomu napomohla i nelehká atmosféra po osmačtyřicátém roce.
Samozřejmě, i zkoušky byly užitečné, protože nás to vedlo k tomu, že jsme si museli všelicos odřeknout a žít ve skromnosti. Jinak to prostě nešlo. Museli jsme si také zvyknout, že se některé děti posmívaly a ukazovaly prstem na fabrikanty a ty, co chodí do kostela. Možná to bylo svým způsobem i dobré, protože to formovalo a člověk uměl mít trošku pevnější kůži.
*Po svěcení jste zřejmě ani ve snu netušil, že byste jednou mohl být arcibiskupem. S jakou ideou jste šel do duchovní služby? Co bylo vaším snem či cílem, když jste šel mezi věřící jako kaplan a později farář?
Jako student jsem měl možnost poznat hezké společenství mladých věřících lidí. Byl to pro mne velký dar, který jsem pak často míval před očima. Kam jsem přišel, pokoušel jsem se budovat společenství věřících, zvláště s mladými lidmi.
*Dařilo se vám to i v době normalizace?
Samozřejmě, že to nebylo snadné. Sem tam byly pohovory s církevními tajemníky a STB i soudruzi z radnice leccos vzkazovali. Chodila různá upozornění a varování. Jestli jsem to dělal dobře, ať posoudí milosrdný Bůh. Snažil jsem se a z některých věcí mám radost.
*Proč jste si za heslo vybral právě citát z Janova evangelia: Udělejte, co vám řekne?
Hledal jsem blízkost Panny Marie a jasnou cestu za Kristem. Tehdy mi svitlo, že toto je jediná Mariina rada, kterou v Písmu máme. Vidím v tom ještě trochu víc než poslušnost. Když děláme to, co říká Ježíš, tak dáváme Pánu příležitost, aby se budovalo jeho dílo a nejen naše. Aby to byly Boží skutky a projevila se v tom i Boží moc.
*Sedmnáct let jste působil v různých farnostech, osmnáct let jste už biskupem, později arcibiskupem. Jsou to téměř dva stejné časové úseky, takže můžete porovnávat práci kněze ve farnosti, činnost biskupa či arcibiskupa. Dá se to vůbec porovnávat? Pokud ano, co je náročnější?
Ze své zkušenosti říkám, že je úřad biskupa daleko náročnější. Dokud byl člověk ve farnosti, myslel si, že je toho moc, a že je to náročné. Dnes už se na to dívám trošku jinak. Když kluk maturuje, tak si také myslí, jak je to obrovská zkouška. Když pak udělá vysokou, zjistí, že maturoval v podstatě každý semestr. Život učí člověka dívat se pozpátku na věci s odstupem.Ve službě jsem ale rád a byl jsem rád i ve farnostech, kde jsem působil.
*Když se dnes ohlédnete zpět, které okamžiky pro vás byly ve funkci arcibiskupa nejtěžší?
Nejtěžší pro mě asi bylo snášet pomluvy, které se nezakládaly na pravdě a člověk neměl možnost se bránit. Nešlo o mě, ale o to, že lidé slabé víry by mohli být pohoršeni. V životě jsou ale situace, kdy se musí počítat s tím, že v tomto úřadě nejsou jen radostné okamžiky.
*Co vás v církvi v České republice těší a z čeho jste naopak smutný?
Vždy mám radost, když vidím živá společenství, která vytvářejí kousek pěkné církve. Věřící, kteří se snaží ze své víry žít, ať už jsou jakéhokoliv věku a na jakékoliv rovině vzdělání či zapojení v církvi. Myslím si, že se v této oblasti řada věcí podařila. Můžeme se podívat třeba na vše, co se děje v charitě. Před dvaceti lety tu žádná charita nebyla, dnes jen v diecézi má přes tisíc zaměstnanců a co se všechno kolem toho děje! Myslím, že v republice není jiná organizace, která by měla tolik aktivních dobrovolníků, jako máme my. To jsou všechno ušlechtilé a krásné věci. Podařila se tu spousta krásných věcí. Na druhé straně si myslím, že by to někde mohlo být lepší, protože to v některých farnostech nefunguje. Věřící by měli mít ještě větší zodpovědnost za život církve i společnosti. Myslím teď například, aby měli mladí lidé smysl pro zakládání rodin, přijímání a výchovu dětí, aby v rodinách zachovávali věrnost a dobrou atmosféru pro děti. Tím by mohla být další generace šťastná a dobře zformovaná. Vůči dalším generacím je nezodpovědné, když někde lidé myslí sobecky jen na sebe a dnešek. Je to nedostatek lásky, což musíme v církvi překonávat.
*V duchovní službě jste pětatřicet let. Jak se podle vašeho mínění za tu dobu církev v naší zemi změnila?
Tehdy byla totalita, dnes je svoboda. Můžeme dělat spoustu věcí, které jsme dříve dělat nemohli. Je pravda, že je nás dnes méně, protože starší generace, která byla početná, odchází a další je početně slabší. U střední generace je trošku problém, že mnozí z lidí nebyli dostatečně duchovně a nábožensky zformováni, a tak jim chybí představy, smysl pro to, co by měli předat další generaci. To je jeden z vážných úkolů, kterým se musí církev věnovat.
*A co vidíte momentálně za největší problém v církvi v rámci celé Evropy?
Problémem církve v Evropě je vysoká životní úroveň. Zní to trošku ironicky, ale má to souvislosti. Lidé si zvykají být tady jen pro to, co mají a co si užijí a nekladou si hlubší otázky. Nakonec to vidíme v dějinách v mnoha kulturách, kdy často právě přílišný blahobyt přinesl rozpad společnosti. Morální rozklad společnosti je problémem i dnes. Církev je součástí společnosti. Nežijeme mimo, proto to má jakýsi negativní dopad i na život církve. Zároveň je to ale také výzva a úkol pro církev, aby v tomto konkrétním světě dnešní doby vydávala svědectví a budovala životem z evangelia novou společnost a Boží království.
*V duchovní službě jste se za ty roky setkal se spoustou „obyčejných“ i slavných lidí. Kdo z nich vám nejvíce utkvěl v paměti? Je někdo, na koho nikdy nezapomenete?
Jsou to spíše lidé, které jsem poznal z osobnějších kontaktů nebo třeba ještě z působení ve farnosti. V této chvíli si například vybavuji dvě postižené ženy. Jedna na vozíku, druhá na posteli. Jsou to lidé, které není venku nijak vidět, ale jsou to silné osobnosti a krásné duše. Člověk z toho pak čerpá povzbuzení.
*Vaše služba je velmi náročná. Zatímco většina lidí může o víkendu odpočívat a načerpat sílu, vy máte právě o víkendech spoustu povinností. Kdy odpočíváte? Máte na to vůbec čas? Vrátný mě před vaším příchodem prozradil, že v úřadu býváte už před sedmou ráno a odcházíte po sedmé večer.
Člověk musí udělat něco pro své zdraví. Občas absolvuji nějakou procházku či projížďku na kole, abych se trošku odreagoval a hýbal se. Někdy se odreaguji knížkou.
*Představte si, že jste znovu studentem gymnázia. Šel byste opět do kněžské služby?
Určitě. Byl a jsem šťastný a spokojený teď, i když jsem byl knězem ve farnostech. Nemám důvod hledat štěstí jinde.
LENKA FOJTÍKOVÁ
Olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner se narodil 29. 8. 1948 v Brně. Po maturitě na strážnickém gymnáziu v roce 1967 pracoval rok jako skladník v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. V roce 1968 začal studovat teologickou fakultu a 23. 6. 1973 byl vysvěcen na kněze. Po svěcení působil ve Zlíně, Valašských Kloboukách, Vizovicích, Provodově a Horní Lhotě. Dne 17. 3. 1990 byl jmenován titulárním biskupem, 7. 4. 1990 přijal biskupské svěcení a 28. 9. 1992 byl jmenován arcibiskupem.
Článek k jubileu pana arcibiskupa a pozvánka na děkovnou mši svatou za sedmdesát let života naleznou čtenáři na webových stránkách Arcidiecéze olomoucké zde
Kromě výše uvedeného rozhovoru jsem při přiležistosti šedesátých narozenin pana arcibiskupa napsala také tuto story:
Arcibiskup Graubner: Blahobyt vede k rozpadu společnosti
Obyvatelé hodonínského okresu se mohou při nejrůznějších církevních slavnostech a událostech sejít s olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. Většinou za věřícími přijíždí do jejich farností. Včera například nechyběl při otevření nové Církevní školy ve Veselí nad Moravou. V sobotu ale pozval všechny věřící a přátele do olomoucké katedrály, kde při mši svaté se všemi společně děkoval za šedesát let život. Kulatého životního jubilea se dožil v pátek 29. srpna.
Přestože žila rodina Graubnerů ve Strážnici, syn Jan se před šedesáti lety narodil v Brně. Jeho maminka měla zdravotní problémy, proto hledala pomoc odborníků na soukromé klinice v Brně. Jeden lékař jí přitom nejdříve tvrdil, že vůbec nebude moct mít děti. Nakonec jich měla pět.
Nelehké dětství
Dětství a dospívání prožil budoucí arcibiskup na Slovácku. Situace tehdy přitom nebyla vůbec jednoduchá. Vždyť na svět přišel v pohnutém osmačtyřicátém roce. Tatínkovi ještě před jeho narozením komunisté sebrali oděvní továrnu i obchod. Nakonec byl ve čtyřiceti letech povolán na vojnu k neblaze proslulému pomocnému technickému praporu (PTP) a manželku i s dětmi pak vystěhovali do výminku k jednomu sedlákovi. Zde žili deset let a poté se rodiče stali jedněmi z prvních družstevníků, aby mohli získat byt.
Arcibiskup dnes přesto na pohnuté roky útlého mládí nevzpomíná s žádnou hořkostí v hlase. „I tyto zkoušky byly užitečné, protože nás vedly k tomu, že jsme si museli všelicos odřeknout a žít ve skromnosti. Jinak to prostě nešlo. Museli jsme si zvyknout, že se nám některé děti posmívaly a ukazovaly prstem na fabrikanty a ty, co chodí do kostela. Člověk si ale zvykl, protože nás to formovalo a člověk uměl mít trošku pevnější kůži,“ poukazuje arcibiskup na pozitiva, která se snažil z nelehkého období života vytěžit.
Poté připomíná, že už po absolvování základní školy věděl, že se chce stát knězem. K tomu ale potřeboval maturitu. Všichni mu ale říkali, že je to marné, protože jeho sestra se nesměla ani vyučit, natož studovat.
Zásah Panny Marie
Mladičký Jan Graubner proto před přijímacím řízením vyrazil na jednu ze svých prvních poutí na svatý Hostýn. Ještě dnes si pamatuje, kde tehdy klečel a prosil Pannu Marii o pomoc. Modlil jsme se: „Panno Maria, ty děláš zázraky. Všichni mně říkají, že pokud se dostanu na gymnázium, tak to bude zázrak. Myslím si, že bych měl být knězem. Bez gymplu to nejde. Jestli si myslíš, že mám být knězem, tak to musíš zařídit.“ Nevím, jestli to byl zázrak, ale na gymnázium jsem se dostal,“ vzpomíná na obrovský klukovský zážitek víry arcibiskup.
Syn fabrikanta
Na gymnáziu odmaturoval s vyznamenáním. Ještě před tím mu ale jeden kněz poradil, aby si nepodával přihlášku do semináře, protože by nemusel být připuštěn k maturitě. Poslal proto přihlášku na zubařinu do Brna. Tam ale nebyl přijat. Na vysokou školu s ním totiž putoval posudek, v němž bylo napsáno: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd, proto ke studiu nedoporučujeme.“ Po termínu se proto ještě snažil dostat na teologická studia. Zajel k tehdejšímu kapitulnímu vikáři do Olomouce, který se mladého maturanta vyptával na různé věci. U pohovoru byl ale i jeden kněz z našich končin a ten položil zásadní otázku: „Kterých Graubnerů jsi? Toho fabrikanta?“ Jakmile to zaslechl pan generální, tak řekl: „A ty nemáš dělnický původ?“ „Když jsem se narodil, tak už byl tatínek dělníkem a nic neměl, protože jsem se narodil po znárodnění,“ odpověděl jsem mu. „To by tě ale nevzali, musíš si dělnický původ získat. Napřed běž někam do továrny a zkus to potom znovu,“ rozloučil se se mnou pan generální vikář. Nastoupil jsem tedy jako dělník ve skladu v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. Za rok jsem to zkusil znovu, ale protože byl osmašedesátý rok, už se na dělnický původ neptali a vzali mě,“ připomíná arcibiskup.
Duchovní služba
Na kněze pak byl vysvěcený 23. června 1973. Poté působil ve Zlíně, Valašských Kloboukách, Vizovicích, Provodově a Horní Lhotě. 17. 3. 1990 byl jmenován titulárním biskupem. 7. 4. 1990 přijal biskupské svěcení a 28. 9. 1992 byl jmenován arcibiskupem. „Kdy jsem za tu dobu prožíval nejtěžší okamžiky? Asi to bylo období, ky jsem musel snášet všelijaké pomluvy, které se nezakládaly na pravdě a člověk neměl možnost se nějakým způsobem bránit. Nikdy jsem přitom nic nezanedbal a nesnažil se něco špatného krýt. Dělal jsem, co jsem uměl. V životě jsou ale situace, kdy se musí počítat, že tomto v úřadě nejsou jen radostné okamžiky,“ míní arcibiskup.
Církev se změnila
Za pětatřicet let arcibiskupovy duchovní služby se církev hodně změnila. Dříve byla totalita, dnes je svoboda. „Můžeme dělat spoustu věcí, které jsme v minulosti dělat nemohli. Je pravda, že je nás dnes méně, protože starší generace, která byla početná, odchází a další je slabší. U střední generace je trošku problém, že mnozí z lidí nebyli dostatečně duchovně a nábožensky zformováni, a tak jim chybí smysl pro to, co by měli předat další generaci. To je jeden z vážných úkolů, kterým se musí církev věnovat,“ míní arcibiskup Graubner.
Vysoká životní úroveň
Poté připomíná, že má vždy radost, když vidí živá společenství, která vytvářejí kousek pěkné církve. Podle jeho mínění je ale celoevropským problémem vysoká životní úroveň. „Zní to trošku ironicky, ale má to souvislosti. Lidé si zvykají být tady jen pro to, co mají a co si užijí a nekladou si hlubší otázky. Nakonec to vidíme v dějinách mnoha kultur, kdy právě přílišný blahobyt přinesl rozpad společnosti. Morální rozklad společnosti je problémem i dnes. Církev je součástí společnosti. Nežijeme mimo, proto to má také určitý negativní dopad i na život církve. Zároveň jde o ale o výzvu a úkol pro církev, aby v tomto konkrétním světě dnešní doby vydávala svědectví a budovala životem z evangelia novou společnost a Boží království,“ tvrdí arcibiskup.
Nedostatek lásky
Podle jeho mínění je důležité, aby měli mladí lidé smysl pro zakládání rodin, přijímání a výchovu dětí, aby se v rodinách zachovávala věrnost a dobrá atmosféra. Jedině tak může být další generace šťastná a dobře zformovaná. „Vůči dalším generacím je nezodpovědné, když lidé myslí sobecky jen na sebe a dnešek. Je to nedostatek lásky, což musíme v církvi překonávat,“ uzavírá arcibiskup .
LENKA FOJTÍKOVÁ
Olomoucký arcibiskup Jan Graubner na Svatém Antonínku.
