Primice novokněze P. Tomáše Zámečníka obrazem

Dnes jsem zamířila do Brna na primice novokněze P. Tomáše Zámečníka. A nebyly to primice ledajaké, protože se za pětadevadesát let existence brněnského výstaviště uskutečnily na tomto místě poprvé! Podrobné zpravodajství bude zvěřejněné ve středu v Katolickém týdeníku. K tomu asi ale jen dvě fotky, proto spoustu fotek dávám tady, protože to prostředí bylo přece jenom úplně jiné než bývá zvykem.
Dostat se ale do brány 10, která byla na tuto slavnost vchodem, mně dalo pořádně zabrat, i když si troufám říct, že se v Brně z pohledu řidiče hodně vyznám. V této části výstaviště totiž probíhají stavební práce , takže se mně v té změti napoprvé podařilo odbočku k bráně číslo 10 přejet, takže jsem potom absolvovala jedno kolečko přes Bohunice – moje nervy! Napodruhé se to ale už podařilo.
Dostat se ale po slavnosti ven byl tedy také oříšek. Prchala jsem, jak jsem mohla a on nějaký dobrák tu příjezdovou bránu číslo deset zamknul na řetěz! Tak jsem zase kroužila po staveništi chvíli jako orel než mně došlo, že tudy cesta nevede. Nakonec jsem se z areálu výstaviště dostala úplně jinou branou a šťastně se vrátila domů.
Ale zpět k primiční mši sv. Kazatelem byl P. Jan Pacner a promluvu měl výbornou!

Přepis promluvy P. Jana Pacnera:

S naším novoknězem se znám už pěknou řádku let. Myslím, že od roku 2008. Společně jsme zdolávali některé alpské vrcholky. Možná by se proto Tomáši, dalo říct, že teď jsi vylezl na první vrchol. V horách je to ale většinou tak, že jsou tam hřebeny, na kterých je to na jednu stranu krásné, ale na druhou stranu náročné, kdy si člověk nemůže říct: „Pohodička a hotovo.“ Člověk se musí vždy pozorně dívat na každý krok, nebo skoro na každý krok. A protože slavíš svou primiční mši o slavnosti svatého Jana Křtitele, tak bych se rád trochu podíval na tohoto člověka, jak jsem ho vnímal ve svém životě.
Jako malému klukovi mně svatý Jan Křtitel velmi imponoval. Představoval jsem si, jak to tam asi u toho Jordánu vypadalo a musím si přiznat, že mně v tom nesmírně oslovovala jedna pohádková bytost. Loupežník Rumcajs, protože ten měl ve svých vousech divoké včely a svatý Jan Křitel, jak je psáno, se živil medem divokých včel, takže pro mne byl tak trošku spojen s loupežníkem Rumcajsem. Potom jsem vnímal, že se o něm v kostele mluví velmi krásně. Líbil se mně člověk, který dělá, co dělat má, ukazuje na Pána Ježíše a připravuje mu cestu. Ovšem, když jsem potom dospíval, objevovaly se různé otázky, tak mně Jan Křtitel docela přestal být sympatický. Najednou se mi zdál tak trošku jako robot, co udělá vždy všechno, co je potřeba, vždy funguje, nemá žádné osobní ambice, nemusí s ničím bojovat, vždy řekne, co se očekává, vždy je ten vzorňák před Hospodinem.
Až moc vzorňák. Potom jsem díky jednomu kázání objevil jedenáctou kapitolu Matoušova evangelia, kde Jan Křtitel ve vězení prožívá svou krizi. Náhle posílá posly k Ježíšovi a ptá se: „Jsi ten, kterého očekáváme, nebo máme čekat někoho jiného?“  Možná, kdybychom to řekli slovy dnešního prvního čtení, tak Jan Křtitel prožíval něco podobného, co Hospodinův služebník: „Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu.“
Takhle to někdy na cestách víry je. Myslím si, že to zná každý z nás. Známe to dobře i my kněží, dobře to někdy poznáš i ty Tomáši. Nejsme borci, nemáme víru v hrsti. Jdeme cestou víry. To, co je podstatné, že Jan i s touto otázkou jde ke Kristu, k Ježíši.
K němu totiž máme vždy znovu přijít nejen tehdy, když jsme dobří, když fungujeme, nejen tehdy, když jsme dobří manželé, rodiče, vzorní kněží a tehdy, když cítíme svou sílu, protože ta úžasná věc je, že  ten, který přichází od Boha, který  přichází jako ten, který ví, co je v člověku, a který má soucit s člověkem, který dokáže v člověku působit přes všechnu lidskou slabost.
On ten Jan Křtitel nebyl naštěstí suverénní borec, ale byl to také slabý člověk, který ale byl ochoten hledat svou sílu v Bohu, byl ochotný jít k němu i ve chvíli své krize. A to ti Tomáši moc přeji, aby ses nikdy nevzdal téhle té cesty ke Kristu, aby sis byl vědom, že on je tvou silou, radostí tehdy, když to vnímáš, cítíš, když zakoušíš jeho pomoc, ale také tehdy, když přijdou chvíle otázek, prázdnoty, pochybností.
Potom je tady druhá skutečnost. Jan Křtitel už je ve vězení, posílám tam tedy své učedníky, aby se zeptali Ježíše, jestli je zde nějaké společenství. Určitě je tak jedinečný a důležitý osobní vztah ke Kristu, ale naštěstí Kristus nepřišel jenom jako nějaký učitel, který povolává k tomu, abychom budovali svou osobní zbožnost, ale přišel také vytvářet společenství církve. A zase toto společenství má v sobě spoustu krásy, darů, ale také spoustu slabostí, ale jinde není živá víra než v tomto společenství. Možná může být nějaká osobní duchovnost, ale živá víra je vždy spojená se společenstvím, a tak ti také přeji, abys vždy hledal a nacházel společenství víry. 
Naštěstí už nežijeme v době, kdy by se na kněze dívalo jako na toho vzorňáka, který vždy všechno zvládne, který jen tak z výšky poučuje Boží lid. Všichni jdeme cestou víry.
Mohu říct, že kolikrát jsem zažil obrovské povzbuzení pro svou službu, povzbuzení ve víře právě skrze své farníky, skrze lidi, s nimiž se setkávám v kostele anebo nakonec, když jsem působil v armádě, tak i skrze vojáky. Společenství víry. Stáváš se knězem, kdy se hodně mluví o nedostatku kněží, nakonec jsi na Moravě jediným novoknězem. Dá se uvažovat o krizi, dá se na to dívat pesimisticky, jak je to špatně, jak to bude vypadat, jak to skončí.
Jsem ale přesvědčený, že každá situace je především výzvou. Možná výzvou k tomu, abychom skutečně žili jako církev.
Pocházím z Třebíče, kde jsem počátkem devadesátých let zažil úžasného kněze tehdy už starého otce Aloise Pekárka, který mluvil mnohdy velice názorně a zřetelně. A jednou mluvil o církvi a říkal: „Víte, oni si lidé někdy církev přestavují jako vlak. Vpředu je lokomotiva, to je kněz, lidé nastoupí do vlaku, pěkně se usadí na sedadlech a potom řeknou: „Velebníčku, táhni!“
Chtěl bych ze srdce poděkovat vám všem, kteří nemáte tenhle ten přístup, kteří víte, že církev je skutečně společenstvím nás všech, a že všichni v církvi máme svoje dary, že každý má co nabídnout i nám kněžím.
Věřím, že i tahle ta doba je dobou změny. Kolem nás se to motá, jak v politické, tak církevní oblasti, ve společenské oblasti. Věřím ale, že je to také doba výzvy a nové milosti, kdy můžeme jako církev žít společně, a tak vás moc prosím, pamatujte na nás kněze, abychom byli nejen těmi, kdo slaví eucharistii, kteří mají hluboký osobní vztah s Bohem, ale kteří také dokážou rozpoznávat a povzbuzovat dary, které máte vy.  Kteří dokážou skutečně budovat společenství, kde jsme všichni křesťané žijící z obrovské Kristovy lásky, z daru všeobecného kněžství, kde se pak také může rozvíjet to služebné kněžství, které skutečně není pro nějaké vyvyšování, ale pro službu Božímu lidu.
Tomáši, moc ti přeji, abys kromě toho krásného svědectví tvého vztahu ke Kristu také byl vždy otevřený právě pro ty, s nimiž se budeš setkávat. Potom věřím, že budeš zakoušet, že v tomto společenství přes všechnu lidskou nedostatečnost, je spousta krásného, že jsou tu úžasné Boží dary, že budeš moci žasnout nad tím, kolik v tom tatínkovi, mamince, dítěti, muži,  ženě, je úžasného Božího obdarování.
Tomáši, tak ti moc přeji, abys z té hory, na které jsi, se díval vždy jednak směrem nahoru ke Kristu, ale vždy také kolem sebe na ty, kteří jdou s tebou, protože my všichni jdeme cestou víry tak, jak ji šel Jan Křtitel.

Bloudění Vysočinou a Velká pouť v Kostelním Vydří

Většinu víkendu jsem prožila na Vysočině. Podařilo se mně zase natočit okolo pěti set kilometrů, u bráchy absolvovat sraz našeho rodu Hájků a poprvé se zúčastnit tzv. Velké pouti u karmelitánů v Kostelním Vydří. Ta se tam slavila ke cti Panny Marie Karmelské.

Ano, když se chce, tak se toho dá zvládnout hodně. A to jsem už stihla napsat dva články, které vyjdou ve středu v Katolickém týdeníku a prohrabat se stovkami fotek, abych upravený výběr mohla nahrát na tento web.

Jo! Zase se mně podařilo při cestě Vysočinou lehce zabloudit a navrtět více kilometrů než jsem měla původně v plánu. Prostě Waze opět perlil. Měla bych asi definitivně přejít na nějakou jinou navigaci. Jezdit po silničkách šířky cyklostezky a občas tak rozbitými, že jsem netušila, jestli „nevalím“ rychlostí třicet kilometrů v hodině po polňačce, není na moje nervy. Si nedovedete představit, jak jsem se těšila až budu zase na nějaké pěkné, byť frekventované, silnici…

Zpět ale do Kostelního Vydří, kam jsem dorazila ve včerejším podvečeru. Ještě jsem na místě stihla kousek mše svaté s karmelitánským knězem P. Serafimem a potom také noční adoraci. Ta trvala až do půlnoci, ale to jsem nevydržela, protože jsem toho měla už za celý den dost. Ráno jsem si ale přivstala. Chtěla jsem se zúčastnit třech mší svatých, abych slyšela kázání hlavních celebrantům a použila do článků zajímavé citace.

Tady je několik myšlenek z druhé nedělní mše svaté od hlavního celebranta P. Karla Satorii:

„Přicházíme se svými strastmi, radostmi, chceme toto všechno předložit Marii jako Matce, ale je důležité, abychom ji i jako matce naslouchali. Ona nám má co říci.  Život věčný není nějaká odměna po životě, ale život věčný je životní styl. Život, jehož principem je Bůh, jehož principem je láska. Přicházíme k Marii a opravdu bereme a věříme Ježíšovým slovům, že je naše matka, přicházíme a představujeme jí, tak jako matce, své potřeby, radosti i bolesti, ale opravdu je důležité, abychom nezanedbávali ten hlavní mateřský rys a to je, že nás Maria chce formovat. Je třeba, abychom neztratili ze zřetele to podstatné. Maria nás učí žít, ona nás přímo formuje, jakým způsobem žít věčně s Bohem. Sv. Jan od Kříže neustále nebojácně prosazoval ve svém životě: „Chtěj žít božsky, protože takový život je ti na míru.“ Žij laskavě. Tohle je podstata. Maria vše ukládala v srdci a rozjímala o tom. Podstata církve je Boží láska k tomuto světu. Být církví znamená sebevědomě vcházet do tohoto světa a vnášet do něj Boha, lásku, milosrdenství, velkorysost, neustálou dobrou vůli. K tomu jsme zrozeni. Maria, naše matka, nám vysvětluje náš život, abychom náhodou od něj nechtěli málo. To by byla smůla pro nás i pro tento svět. Prosme tedy ve společenství naší matky, ať nám znovu pomáhá procitnout ve velikosti a kráse svého života. A touto velikostí nakazit svět. To je naše povolání. „Hle, tvá matka.“ Svěř se jí se vším, ale především jí naslouchej, jejímu vysvětlení, co to znamená žít. Ještě než se rozejdeme, znovu prosme o to, abychom byli dětmi své matky, aby pro nás nebyla jenom útočištěm, ale také učitelkou. Aby nás vedla k tomu, abychom rozjímali, jak veliké věci nám učinil Bůh, abychom nezapomněli ani na okamžik, že naše povolání je dát Bohu život v tomto světě. O to prosme a Marie, matko naše, pomáhej nám.“

Při třetí nedělní poutní mši sv. byl hlavním celebrantem P. Vojtěch Kodet, který mimo jiné řekl:

Evangelium je návod, jak žít jako Ježíš Kristus. Vzít jeho slovo tak vážně, že žádnému jinému slovu nedáme v životě více místa a prostoru. Lidské řeči nás nezachrání. Ty nás akorát zmatou, protože pravda je pouze ve slově Božím.  Musíme Bohu věřit, že on jediný to s námi myslí doopravdy dobře. Že on jediný nás skutečně miluje. Boží slovo, které nám zanechal, je pro všechny generace, časy a lidi všech dob. Je třeba se mu naučit rozumět a vědět, co skrze něj říká Bůh mně. Panna Maria poslouchala Boží slovo od samého začátku. Ona byla tou, která na Božím slově postavila celý život. Pro ni bylo Boží slovo Alfou i Omegou. Zákonem číslo jedna. A i kdyby celý svět po nás chtěl něco jiného, než chce Bůh, musíme dát důvěru a poslušnost Bohu. On se o nás potom postará a spočine na nás Boží požehnání. A jsou chvíle, které nejsou jednoduché. Pro Matku Boží, Pána Ježíše a apoštola Jana byla chvíle na Kalvárii velmi těžkou. Oni to ale všichni prošli vítězně z jednoho prostého důvodu, protože poslouchali Boha. Prosme Pána, aby nám dal tuto poslušnost, podřízenost Bohu a jeho vůli a ochotu konat, co chce Bůh. Potom nemusíme mít starost, co přijde, ani o sebe, ani o své drahé, protože Bůh je věrný.“

A na závěr před požehnání znovu otec Vojtěch Kodet upozornil: „Máme v sobě Boha, a aby v nás mohl působit bez překážek, je třeba naučit se ho vždycky a ve všem poslouchat, potom nám bude moct dát požehnání, které pro nás připravil.

Všem doporučuji, aby si ke karmelitánům do Kostelního Vydří někdy udělali výlet a užili si všeho, co jejich klášter nabízí. A rozhodně se tam nemusí jet jen na pouť. I ve dnech všedních, kdy se zrovna žádná velká pouť nekoná, zde za lidové ceny naleznete pěkné ubytování s možností stravování. Člověk si tak může užít klidu, duchovna a třeba také výletů na kole po krásné Vysočině. Díky tomu, že píši pro Katolický týdeník zpravodajství z brněnské diecéze, která má obrovskou rozlohu, mohu objevovat krásy Vysočiny. Nějak mám tento kraj čím dál více ráda. Ta zvlněná krajina, kdy se střídají pole s lesy, loukami a rybníky (viděla jsem i dva na jedné návsi!!!!) se prostě neomrzí.

A co pro mne osobně bylo na Velké pouti v Kostelním Vydří nejsilnější? Pro Katolický týdeník jsem měla udělat fotku z autogramiády P. Vojtěch Kodeta. Podepisoval knihu, jejímž autorem je editor Katolického týdeníku Jan Paulas. Jmenuje se Bůh své bitvy neprohrává a je to vlastně jeden velký rozhovor, ve kterém se čtenář dozví spoustu zajímavostí ze života Vojtěch Kodeta i historii jeho rodu.

No tak jsem v uvedený čas dorazila před prodejnu Karmelitánského nakladatelství, kde se měla autogramiáda uskutečnit. Už hodinu před tím tam stál dlouhý (z mého pohledu nekonečný) dav lidí, toužících po podpisu tohoto výjimečného kněze. No a pro mne nejsilnější okamžik nastal, když se tam z ničeho nic objevila paní, kterou podpíral její syn. Později mně prozradila, že se jmenuje Marie Vítková a právě o den dříve oslavila pětadevadesáté narozeniny. Do Kostelního Vydří přijela ze zhruba šedesát kilometrů vzdálené Topolné. Otci Vojtěchovi předala kytici krásných bílých růží k jeho letošnímu čtyřicátému výročí.
Její syn Jiří mně o pár dnů později napsal: „Maminka právě oslavila na svátek Karmelské panny Marie již 95. narozeniny. Se svou patronkou Marií tento pozemský život zvládá až neuvěřitelně statečně. Je to úplná sága rodiny z malé vesničky Nadějov. Její maminka měla za manžela pana Klimeše , dvorního kočího císaře Františka Josefa I. Dokonce později i šoféroval. Tety maminky byly zase řádovými sestrami, Milada bylavychovatelkou v Břežanech u postižených dětí a sestra Nepomucena jako abatyše v Mukařově, kde byl internován i kardinál Beran. Často jsme tam jezdili. No a svou poctivost po osvobození Rudou armádou uchránila v klášteře. Dnes už víme, čeho jsou Rusové schopni. Též byla na primici P. Jozefa Toufara. Neváhala ale ani poslat gratulaci prezidentovi Kennedymu k jeho zvolení. Potom nás měli v hledáčku pracovníci STB. Pamatuji si na příhodu, když se dva agenti objevili na schodech u nás doma a náš věrný pes Asta na ně skočil. A od té doby už nepřišli. Maminka vychovala pět dětí a nyní je nás i s vnoučaty celá kopa. S otcem Vojtěchem jsem se poprvé seznámil za bolševika při soukromé mši v jednom jihlavském bytě. Od té doby jsme dobrými přáteli. Maminka se za otce Vojtěch neustále modlí. Nyní je po všech životních útrapách a úrazech méně pohyblivá, ale elánu má dostatek. Celý život zvládala s Boží pomocí věrně a statečně. Přes třicet let se stará o postiženého vnoučka Petra. Zachránila ho před potratem, naučila chodit a žít než spadl z balkónu, ochrnul a je na vozíčku. Žije pro něho, a tak dostává potřebné Boží požehnání.
S orosenýma očima zasílám pozdrav Jiří Vítek.“

P. Vojtěch Kodet pětadevadesátileté Marii Vítkové a jejímu synovi Jiřímu na závěr krátkého setkání požehnal.

V takových okamžicích si s velkou vděčností říkám, jak jsem šťastná, že se mohu setkávat s podobnými úžasnými lidmi a dokumentovat jejich životy. Miluji novinařinu…

Všem přeji krásné léto a pokusme se všichni nepromarnit ani den z života, který nám byl dán nejen pro dobro naše, ale i druhých. Ať už jsou hodně blízcí anebo vzdálení….

Ze srdce Lenka

Květná neděle na Antonínku

Kdo o Květné neděli zavítal na Antonínek, čekalo ho v kapli překvapení. Hned u vchodu byl stoleček, na kterém ležely požehnané snítky kočiček, které připomínají slavný vjezd Ježíše Krista. Tehdy ho lidé oslavovali, provolávali mu: „Hosana!“ a na cestu, kudy projížděl na oslátku, pokládali palmové ratolesti. O pár dnů později ho ti stejní lidé poslali na kříž a křičeli: „Ukřižuj!“

Tuto biblickou událost připomíná také výzdoba kaple na Svatém Antonínku. Členka Matice svatoantonínské Alena Skřenková zde před oltář nainstalovala výjev slavného vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma. Připojila také komentář, oč vlastně jde i část kázání papeže Františka z Květné neděle v roce 2013.

Po třetí hodině se u svatostánku opět modlil P. Zdeněk Stodůlka s prosbou o zastavení pandemie koronaviru nejen v naší zemi, ale na celém světě. Poté i dnes venku udělil požehnání na všechny světové strany.

Květnou nedělí křesťané vstoupili do tzv. Svatého týdne, který vyvrcholí slavením velikonočního třídenní (triduum). Toto třídenní začíná večerní mší (po západu slunce) na Zelený čtvrtek a končí modlitbou večerních chval o Velikonoční neděli. Slavnost Velikonoc je tak tvořena Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, Bílou sobotou a Nedělí zmrtvýchvstání. (Podle židovského počítání začínal nový den po západu slunce, proto jsou tyto dny skutečně tři.)

Letos si budou muset všichni věřící prožít oslavu Velikonoc doma bez návštěvy kostelů. Velikonoční obřady a mše svaté bude možné sledovat a prožít pouze přes televizi, počítače, mobily, tablety a prostřednictvím rádia.

Na Antonínku je ale možné se například soukromě, za předpokladu dodržování všech nařízení a doporučení vlády, pomodlit venku Křížovou cestu P. Šuránka. I toho dnes někteří lidé díky nádhernému počasí využili.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Zahájení nového roku na Antonínku

Rok 2019 odstartoval na Svatém Antonínku i tentokrát mší svatou. Sloužil ji školní kaplan velehradského gymnázia P. Radim Kuchař. Jak už bývá zvykem, kaple byla  zcela zaplněná. Zatímco venku práskaly petardy a do vzduchu letěly tisíce korun, na Antonínku kanonádu dělobuchů přehlušila hra koled na varhany.