Dnes jsem se probudila do sluncem zalitého ostrova. Předpověď hlásila krásný den jen s nějakou oblačností, tak jsem vyrazila jen tak nalehko a bez deštníku. V druhé třetině cesty na hřbitov, kde měla být v 11.30 sloužena v kapličce, ve které je uložené tělo otce Eliase Velly, mše svatá, mne ale zastihla přeháňka. Tak to jsem fakt nečekala. Schovala jsem se na autobusové zastávce a potom už bylo po celý den slunečné počasí. Ta mše svatá byla jen díky tomu, že je listopad, kdy je hřbitov otevřený celý měsíc každý den. V průběhu roku je otevřený jen pár dnů v týdnu v určité hodiny a mše svaté tam bývají úplně výjimečně. Kdyby dnes ostatně pršelo, tak by mše nebyla. Mohlo nás tam být okolo třiceti. Většina stála venku při zdi ve stínu, ale před vchodem byly i plastové židličky, které se potom uklidily po mši do kapličky. Já byla s kámoškou jsme seděly hned v první řadě. Mši sloužil františkánský kněz z Indie. Indové totiž nyní posílili komunitu minoritů v klášteře, kde žil P. Vella, protože maltských minoritů ubylo. Po otci Vellovi zemřelo několik dalších kněží z komuniot. Na hřbitově jsme se sešly s kamarádkou Věrkou, která otce Eliase občas doprovázela při jeho evangelizačních cestách do České republiky. Neviděly jsme se od vypuknutí covidu, což bude v únoru pět let, tak jsme si měly co vyprávět. Ještě před tím jsme společně zašly do kostela Mater Dolorosa, kde otec Elias sloužíval mše svaté a v přilehlém klášteře žil a přijímal věřící na modlitby. Potom jsme zamířily na dobré jídlo i pití a vyprávění nebralo konce. Bylo úžasné pochutnávat si na čerstvých rybách, popíjet míchané nápoje, koukat na moře a poslouchat hukot moře v zátoce sv. Pavla. Dnes tady bylo příjemných 24 stupňů. Doufám, že jsem na Maltě nebyla naposledy. Moc ráda bych se sem příští rok vrátila a pobyla minimálně týden. Už mám plány, co tu podniknout, tak uvidíme, jestli to klapne! Zítra ráno už ale opět vzhůru k domovu! S velkou vděčností, že jsem tady mohla být a všechno si užít.
Také máte místo, kam se vracíte a cítíte se tam jako doma? Mým takovým místem je Koclířov u Svitav. Konkrétně kostel sv. Alfonse z Liguori a přilehlé prostory bývalého kláštera s vynikající cukrárnou. Poprvé jsem sem zamířila v únoru 2002 na exercicie P. Eliase Velly z Malty. Od první návštěvy jsem tuto obec dokumentovala skrze objektiv foťáku a ukládala obrázky nejdříve na DVD a později na externí disky. Mám tak zdokumentované nejen ve svém mozku, jak to tady vypadalo před 22 lety, a jak to vypadá dnes, ale i prostřednictvím reálných snímků z různé doby. USMÍŘENÍ APROMĚNY OBCE Při každé návštěvě této obce, která pamatuje poválečný odsun německých obyvatel, vidím neskutečné proměny. Nejdříve to byla oprava vzpomínaného kostela, kláštera a celého přilehlého areálu. Přiznám se bez mučení, že jsem první roky vůbec nevěřila, že se jednou dočká opravy i farní kostel sv. Jakuba Staršího a sv. Filomény. A vidíte, už opravený je a dnes jsem zastihla při posledních nátěrech malíře u opravené křížové cesty, která jakoby celý kostel objímá a navazuje na ni hřbitov. Právě tato křížová cesta mohla být opravená díky potomkům německých obyvatel, kteří byli po válce vyhnáni ze svých domovů. Vnímám v tom velký symbol jejich odpuštění a vzájemného usmíření. DŮM LUCIE Stejně, jak za 22 let prošly zásadními opravami církevní stavby, se postupně zvelebila ale většina budov v obci. Ať už těch obecních, tak i v soukromém vlastnictví. Však mrkněte do galerie. Jsou to proměny vskutku neskutečné a člověk z toho má radost. A další velká stavba má už stavební povolení. Co to bude? Dům s pečovatelskou službou LUCIE. Vyroste vedle parkoviště bývalé restaurace a penzionu, kde bývaly v minulosti ty lepší ubytovací kapacity Českomoravské fatimy, která v obci sídlí. Veškerou proměnu celého Koclířova přičítám právě přímluvě a ochraně Panny Marie. BOŽÍ POŽEHNÁNÍ V pátek 18. října jsem do Koclířova přijela na seminář misionáře Václava Čápa. Něco z jeho vyučování tady zveřejním, ale prvně jsem se musela podělit o to, jakou proměnu tady v té obci už roky sleduji. Podařilo se mně tady zveřejnit některé fotky z archivu a dávám je do kontrastu s nejnovějšími snímky. Významně se na této proměně podílí nejen farnost a Fatimský apoštolát, ale také obec. Ale víte, jak to je, co už dávno věděly naše babičky a prabičky! Co? No, že bez Božího požehnání, marné naše namáhaní. A to platí pro jednotlivce i celou společnost. V Koclířově je vidět na každém kroku, že je tato obec pod zvláštní ochranou a přímluvou Panny Marie, která vyprošuje dobrému dílu v Koclířově Boží požehnání. A to je přece super – ne?
Seminář a zápisky z přednášek misionáře Václava Čápa na téma Zjevení sv. Jana Apokalypsa III O víkendu 18. – 19. října se do Koclířova u Svitav sjelo okolo čtyřiceti účastníků ze všech koutů naší země na seminář Václava Čápa, který zde přednášel a rozebíral Zjevení sv. Jana od 12. kapitoly až do konce. Jednalo se totiž už o třetí víkendový seminář se zaměřením na tuto část Písma. Hned v úvodní přednášce v pátek řekl: „Janovy vize mají svůj charakter, je to spíše symbolické vyjádření, které nám nechce dát, nějaké konkrétní instrukce, co a jak máme dělat. Chce nám ale připomenout základní principy, jak žít víru a zůstat věrný. O to se máme v těchto dramatických časech snažit a všechno ostatní máme nechat na Ježíši, který je hlavní postavou Apokalypsy, který je Alfa a Omega, který je Pán Pánů a Král a Králů. Je zde i vize Božího lidu a prorocké poslání světu každého z nás v těchto těžkých situacích, abychom svědčili těm, kteří neznají Boha, aby se mohli Bohu otevřít a přijali jeho naléhavé volání po spáse, pokání a očištění. Jde o temné a náročné téma, protože na konci 12. kapitoly se mluví o konečné konfrontaci času, závěrečné fázi uzavírání dějin člověka. Může nás to trochu vyděsit, protože temnota, která se dá nahmatat, na nás může negativně působit. Neustále ale budeme vidět před každou dramatickou kapitolou ujištění o Boží přítomnosti a věrnosti. Jednotlivé kapitoly v knize Zjevení nejsou dlouhé, ale významově bohaté. Pro nás možná trochu nepochopitelné, protože odkazují na stovky a stovky textů ze Starého zákona, které když pochopíme, tak se nám otevře Apokalypsa svatého Jana a vidíme, že Jan těmto tradičním výkladům ve Starém zákoně dává nový, hlubší význam. Pozemské události ovlivňují dobří i padlí andělé. To musíme mít na paměti, když mluvíme o duchovním boji. Zároveň se povzbuzujme, že v tomto duchovním boji používáme duchovní zbraně. Svatý Jan odkazuje na archanděla Michaela, který vede tento boj na nebi a bojuje za Boží lid na konci dějin spásy. Mějme při četbě těchto náročných textů, které zjevují hloubku a působení zla, že už zároveň probíhá vítězství Božího působení. Hospodin tvoří věci nové. Je to náročné téma, kterému často nerozumíme. Na Boží dopuštění a aroganci zla, není jednoduchá odpověď, ale vidíme i v Apokalypse, jakým způsobem Bůh reaguje na problém zla, jak ho řeší. Bůh používá i zlo k dovršení dokonalosti. Konečným cílem je nebeský Jerusalém. Bůh dopouští zlo, protože respektuje naši svobodu a přitom z toho největšího mravního marastu vytěží největší dobro, i když se zlo nestává dobrem. Věřím, že i z morálního marastu LGBT, do kterého jsme záměrně nořeni, může Bůh udělat něco dobrého.
V březnu roku 2012 do České republiky zavítal katolický kněz vincentiánského řádu P. Patrick Collins z Irska. V premonstrátském klášteře v Želivě vedl exercicie na téma víra. P. Collins patří v Dublinu mezi zakladatele společenství Nové jaro. Cílem členů je nová evangelizace. Kromě toho je autorem dvacítky knih. V rámci svého poslání jezdí po celém světě kázat. Českou republiku letos navštívil potřetí a další návštěva se plánuje na září letošního roku.
Proč jste si pro exercicie v Želivě zvolil právě téma víry? Papež Benedikt XVI. nedávno oznámil, že od října tohoto roku začneme slavit Rok víry. Ten bude pokračovat až do svátku Krista Krále v listopadu roku 2013. Chceme si tím připomenout padesáté výročí druhého Vatikánského koncilu, ale také víme, že v říjnu se bude konat důležitý synod o nové evangelizaci, která je vlastně vyjádřením víry. Klade si za cíl budovat víru v lidech, kteří jsou evangelizováni. Bůh ví, že v dnešní Evropě je taková evangelizace velmi potřebná.
Co vy osobně považujete za největší problém dnešní Evropy? Je to právě nedostatek víry. Pro miliony dnešních Evropanů Bůh jakoby neexistoval. Je zde takový světonázor, který je v celé historii jedinečný, a sice sekulární náhled. Mnozí lidé nemají buď vůbec nebo jen málo smysl pro nadpřirozeno. Křesťanství přináší poselství o odpuštění hříchů. Možná ale většina Evropanů už ani nemá smysl pro hřích, nebo ho má velmi omezený. Je proto těžké hlásat evangelium o odpuštění lidem, kteří si myslí, že to nepotřebují. Viktor Frankl, známý židovský psycholog, říkal, že největší lidskou potřebou je nalezení smyslu života. Je vidět, že Evropané, přestože nehledají odpuštění, nějaký smysl hledají. V srdcích Evropanů je veliká nostalgie po smyslu života a po naději. Věřím, že nová evangelizace se musí přizpůsobit kultuře a hledat způsob, jak dnešním lidem přinést poselství Ježíše Krista. Jaký jazyk používat, aby to dnešním lidem dávalo smysl. Protože hodně z toho našeho náboženského vyjadřování dnešním lidem smysl nedává.
Máte představu, jakou cestu zvolit? Mám příběh, který by mohl být dobrou ilustrací. Rodina ze střední Evropy odjela do New Yorku. Když si děti hrály s americkými kamarády, ti se jich ptali: „Už jste našli nový domov?“ A děti z Evropy odpověděly: „My máme domov stále, jen rodiče teď hledají dům, do kterého by ho mohli umístit.“ Jeden teolog tvrdí,že toto je problém křesťanství. Máme svou víru, která je sice naším domovem, ale ještě jsme nenašli dům, ve kterém může přebývat. Nemáme jazyk, způsoby vyjadřování, kterými bychom ji mohli předávat. A toto je jedna velká výzva pro moderní křesťanství. Je to jeden z důvodů, proč píši články a knihy, ve kterých kombinuji psychologii a náboženství. Vyjadřování moderní společnosti je často psychologické. Lidé jsou proto schopni vstoupit do světa víry skrze psychologii. Má to samozřejmě i svá nebezpečí, že se náboženství stane určitou formou psychologie.
V Irsku je určitě mnoho nejrůznějších společenství, řádů a je zde také charismatická obnova. Proč jste se rozhodl založit Nové jaro? Viděl jsem potřebu vzniku společenství, které se bude věnovat evangelizaci na plný úvazek. Byl jsem velmi ovlivněn textem ze Skutků apoštolů (4, 32-36), kde se říká, že společenství věřících mělo jednu mysl, jedno srdce a měli všechno společné. A hned za tím je uvedeno: Apoštolové vydávali svědectví o vzkříšení, takže evangelizovali. A potom se zase text vrací k tomu, že měli všechno společné. Věta o evangelizaci stojí uprostřed odstavce o společenství a životě v komunitě. Viděl jsem, že je těžké mít efektivní evangelizaci, pokud nevychází ze skupiny křesťanů žijících v jednotě. Život ve společenství mezi lidmi, kteří se mají navzájem skutečně rádi, dává energii nové evangelizaci. Společenství se pak stává jakousi ikonou v praxi, protože každý může říct: A takhle to v praxi vypadá. To byl hlavní důvod, proč jsem si myslel, že by bylo důležité mít společenství určené přímo pro evangelizaci. Pracujeme na tom, budujeme nové společenství, ale je to těžká práce.
Kdy ve vás uzrála myšlenka založit toto nové společenství? V letech 2006 až 2008 jsem vyučoval v Detroitu novou evangelizaci. Prožil jsem tam dva roky plné radosti. Za svého pobytu ve Státech jsem už plánoval, co udělám až se vrátím domů. Když totiž člověk přijde do věku, kterého jsem tehdy dosáhl, nemůže ztrácet čas. Musí jít za prioritami, které jsou pro něho nejdůležitější. Proto jsem ve Státech vytvořil plán, v němž jsem chtěl po návratu do Irska najít společenství pro evangelizaci. Dále jsem chtěl zařadit předmět nové evangelizace do bakalářského studia a napsat dvě knihy o nové evangelizaci. A poté, co všechno toto udělám, jsem chtěl zahájit korespondenční kurz nové evangelizace na internetu.
To byly velké plány. Podařilo se je naplnit? Z Boží milosti se vytvořilo už vzpomínané společenství Nové jaro, které evangelizuje. Místo dvou knih jsem o nové evangelizaci napsal čtyři knihy. Nyní jednáme s teologickou kolejí, že by od září letošního roku mohl začít korespondenční kurz nové evangelizace. S internetovým kurzem jsem ale ještě neudělal nic. Chci oslovit různé experty na novou evangelizaci z anglicky mluvícího světa, aby napsali jednotlivé části kurzu. Nevím, jestli se to podaří, protože je to docela velký a ambiciózní projekt.
Ve společenství Nové jaro žijete společně? Ne. Členy jsou i lidé žijící v manželství, kteří mají svou práci. Kromě toho ale mají také misijní poslání. Scházíme se jednou až dvakrát týdně. Nějakým způsobem je každý zapojen do evangelizace.
Kolik máte členů? Je nás dvacet. Stanovili jsme si tento limit, protože dokud společně procházíme formací, nemůžeme přijímat další členy. Zatím pracujeme na tom, jaká pravidla by v tomto společenství měla být.
Uvažujete, že by někde vznikly pobočky? Naším snem je, aby další společenství vznikla i v ostatních městech v Irsku. Je to samozřejmě sen, tak uvidíme.
Pokud budou vznikat další pobočky, tak se ukáže, jestli to byl Boží plán… Jistě! A pokud by to Boží plán nebyl, tak ani nechceme, aby to bylo. Dnes už existují podobná společenství, jako je to naše, a celkem dobře se jim daří. V Anglii je to například komunita Sion. Úzce s nimi spolupracuji, mají s námi hodně společných věcí. Dělají evangelizaci na plný úvazek.
Už jste zmínil, že jste nepřednášel pouze v Irsku. Do kolika zemí jste doposud zamířil? Většinu svého dospělého života jsem cestoval, vyučoval, kázal. Jednoho dne jsem si sedl a začal počítat, do kolika zemí jsem přišel jako kazatel. V té době to bylo šestadvacet zemí. Kamarádi se mě ptají: „Proč tě tam zvou?“ A já jim na to říkám, že nevím (smích). Nyní už to bude v létě osmadvacet zemí. Někam jezdím opakovaně. Před pár měsíci jsem byl na Maltě a v létě tam pojedu znovu. Také v Itálii jsem byl mnohokrát. Už to ani nemohu spočítat. Letos pojedu poprvé do Holandska. Často jezdím do Anglie, Walesu a Skotska.
Je náročné být pořád na cestách? Je to velmi zajímavý život! Potkávám spousty úžasných lidí. Kamkoli přijdu, setkávám se s nejlepšími lidmi, protože to jsou ti, kteří chtějí evangelizovat. Mají mnohem mezinárodnější pohled na křesťanství. Vidí, co funguje a co ne.
V České republice jste potřetí, kdo vás pozval poprvé? Byla to Alena Gollová z Matematické fakulty v Praze. Organizovala tehdy rekolekce na svatém Hostýně. Při své druhé návštěvě České republiky jsem v Praze oddával jeden pár. Nyní jsem v Želivi a znovu přiletím v září.
Kde vás budou moci lidé potkat? Od 6. do 9. září budu přednášet v Samopších v Čechách a od 10. do 12. září v Újezdě u Olomouce. Tam bude tématem Boží láska a Jsem milované Boží dítě.
Pokud by si vás chtěl někdo objednat, jak dlouho by čekal na termín? Nevím přesně, ale zhruba dva roky.
Jaká jsou témata vašich přednášek? Mám mnoho témat. Třeba duchovní cvičení založené celé na Božím slově, další zase na charismatech, vedu semináře zaměřené na vnitřní uzdravení. Letos začne rok víry, proto nyní vedu hodně exercicií o víře. Všechna témata ale zaměřuji na evangelizaci.
Co jste věděl o České republice, když jste sem jel poprvé? V době, kdy existoval Sovětský svaz, jsme o zemích za železnou oponou neslyšeli téměř nic. Je fakt, že nás to ani moc nezajímalo. Když se pak rozpadl východní blok, potkávali jsme i lidi z České republiky, protože mohli začít cestovat. Také mnozí Irové nyní jezdí na krátkou dovolenou do Prahy. Abych řekl pravdu, když se objevily země po rozpadu Jugoslávie a tak dále, měli jsme v tom hrozný zmatek, co je co, a kde to vlastně je. Možná je to smutné, ale prostě jsme nevěděli, jaký je rozdíl mezi Slovenskem, Slovinskem a Českou republikou a třeba Černou Horou. Pokud byste se u nás zeptali lidí, kde to na mapě leží, tak by řekli někde tam. V době totality jsme ale věděli, že existuje auto Škoda. Měli jsme na něj velmi špatný názor, protože se nám zdálo hodně nespolehlivé. Když potom ale koupila továrnu firma VW, tak Škodovka začala mít velmi dobrou pověst.
A jaké máte z naší země dojmy po vašich třech návštěvách? Kromě míst, kde přednáším, toho moc nevidím, ale Praha je určitě nádherné město. Jinak člověk u vás vnímá bohatou historii. I tady v Želivi. Mám rád také Vltavu od Bedřicha Smetany.
Na internetu jsem našla, že jste muzikant. Na jaký nástroj hrajete? Nejsem muzikant! Nevím, kdo na to přišel. Když jsem byl ve Spojených státech, dělal jsem rozhovor pro katolické rádio a oni přitom říkali, že jsem muzikant. V duchu jsem se ptal: „Co to povídají??? Na nic nehraji a neumím pořádně ani zpívat.“ (smích)
Jste autorem dvaceti knih. Prozraďte, jak se kněz stane spisovatelem? Před dvaceti lety jsem měl velkou touhu napsat jednu velkou knihu, která se mi formovala v mysli. Byla to doba mé velké tvořivosti. V tom roce jsem nakonec napsal tři knihy. Přednášel jsem tehdy spiritualitu v teologické koleji, v jiné jsem učil psychologii náboženství a v další měl kurzy o rozvoji lidské osobnosti. Učit mne bavilo. Zvlášť psychologii. No a přitom jsem psal.
Do češtiny zatím nebyla přeložena žádná z vašich knih. Kterou považujete za nejlepší? Myslím, že to byla právě ta první. Psal jsem ji pro amerického a irského vydavatele a oni tomu dali titul Intimita a hlad srdce. Když jsem ji psal, cítil jsem inspiraci. Nemyslím nutně náboženskou inspiraci, ale byla to jedna z věcí největší tvořivosti, kterou jsem dosud dělal. Když jsem skončil, prožíval jsem velký smutek. Měl jsem dojem, že už nikdy nenapíšu knihu, která by byla stejně dobrá, a ani jsem nenapsal.
Jste spisovatel, učitel, kazatel, co je vašemu srdci nejbližší? Ty věci spolu souvisí, takže je těžké si vybrat. Obtížně si též dovedu představit, že bych dělal jen jednu věc, protože vše vyrůstá z druhého. Přátelé laici říkají, že jsem stvořený k tomu, abych mluvil a sloužil a já to dělám rád.
Máte nyní na starosti nějakou farnost? Ne. Žijeme v jednom domě čtyři kněží a já jsem vyčleněný pro novou evangelizaci.
V únoru roku 2012 pro Katolický týdeník napsala Lenka Fojtíková, rozhovor překládala Jana Ungerová.
Irský katolický kněz P. Patrick Collins,CM se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971-1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním tréninkem duchovního průvodce a poradce. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti knih, které byly přeložené do několika jazyků. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci.
Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM v Želivi v únoru roku 2012. Foto: Lenka Fojtíková
Když jsem před sedmi roky poprvé navštívila Maltu, připadala jsem si na tom malinkatém ostrově pod Sicílií, jako bych se po dlouhé době vrátila domů, kde jsem už někdy žila. Chodila jsem v noci po ulicích a vůbec nepociťovala jakýkoliv pocit nebezpečí, jak jsem ho zažívala v různých částech Itálie. Říkala jsem si tehdy, že se sem jednou musím vrátit. Kdesi hluboko v duši byla myšlenka, že bych tu jednou třeba mohla někde nějaký čas pracovat a konečně se pořádně naučit anglicky…
Nyní jsem se na můj milovaný ostrov vrátila. Zatímco jsem tam poprvé dojela s cestovkou, tentokrát jsme si udělaly výlet s kámoškou samy. Přijaly jsme pozvání na konferenci Catholic Revival Movement. Kromě toho jsme ale měly také čtyři dny volna, s nimiž jsme si mohly naložit, jak jsme chtěly. Díky Hance, která se znala s jedním knězem, jsme měly o bohatý program postaráno. Mimo jiné jsme jeden den mohly prožít v kontemplativním řádu klarisek. Bylo to úžasné setkání, na něž snad nikdy v životě nezapomenu. Dostala jsem se do míst, kam se hned tak někdo nedostane a dokonce jsem tam mohla i fotit. Když jsem zpočátku začala ostřit na řádové sestry, které už měly nad osmdesát a v klášteře prožily celý život, přiznám se, že jsem měla dost velké obavy z jejich reakcí. Byly ale skvělé! Žádné škaredé pohledy, otáčení zády, jak to znám od mnohých lidí… Jakmile uviděly, že je fotím, rozzářil se jim na tvářích nádherný úsměv.. Setkání s těmito sestřičkami, které jak jsem se dozvěděla, když složí věčné sliby, tak už nikdy neopustí zdi kláštera, bylo úžasné. Co jsme tam prožily, se nedá popsat… Nějak chybí slova… Všechno ale zůstane až do smrti uložené v srdci… Věřím a doufám, že se za nimi ještě někdy dostanu…
Nádherná byla ale i setkání s ostatními Malťany. Jsou to neuvěřitelně milí lidé… Jsou hodně podobní Moravákům, ale zdá se mně, že jsou ještě mnohem otevřenější. Zažila jsem s nimi skutečná setkání od srdce k srdci. Ráda cestuji, a tak mám Evropu proježděnou křížem krážem, byla jsem i v Africe, ale tak úžasné lidi jsem nepotkala nikde… Jsou to prostě moji milí Malťané. Většina se zdraví: „God bless you,“ což v překladu znamená „Bůh ti žehnej“… Nedovedu si dost dobře představit, že bych tady na Moravě někoho takto zdravila… A tam to bylo naprosto přirozené… Kolik lidí nám slibovalo, že se za nás bude modlit…. To snad ani nešlo, aby se to nedotklo našeho srdce…
K řeholníkům a kněžím tam má většina obyvatel určitý přirozený respekt. Pokud jedou autem a potkají někoho v hábitu, troubí na něj, mávají, zdraví ho a dávají mu přednost. Byla jsem také svědkem, kdy kněz v autobuse napomenul mladého řidiče, aby neklel. A on mu poděkoval za upozornění a poprosil ho, aby se za něj modlil, že sám na to nemá čas. Pak mu zastavil, kde kněz potřeboval, i když tam zrovna nebyla zastávka. Představovala jsem si, jak by podobná konverzace dopadla v naších poměrech… V lepším případě by kněz musel vyslechnout spršku nadávek…. Holt jiný kraj, jiný mrav… Jedno je ale jisté! Malťané jsou úžasní lidé a já věřím, že se za nimi zase někdy vypravím… Vždyť nám jedni manželé říkali, že kdykoliv přijedeme, tak u nich máme zajištěné ubytování zdarma. Takovou nabídku přece nejde odmítnou….
