V Římě jsem byla naposledy coby novinářka v dubnu roku 2005 na pohřbu papeže Jana Pavla II. Prožila jsem tam několik intenzivních dnů před pohřbem. Na svatopetrském náměstí jsem byla ale i celou noc před samotným pohřbem. Náměstí bylo plné mladých lidí, kteří zpívali a tančili. Převažovali mezi nimi samozřejmě Poláci, i když tam byli věřící ze všech možných zemí.
Všichni se přišli rozloučit s milovaným
papežem, kterému svou přítomností přišli poděkovat za všechno, co udělal pro
svět. Ten pohřeb nebyl vůbec smutný. Byla to vlastně oslava a poděkování za
život výjimečného muže. Prvního papeže z východního bloku, který byl u
toho, když v Evropě padla vláda komunismu.
Na to všechno jsem dnes myslela, když jsem se prostřednictvím televizního přenosu TV Noe účastnila mimořádného požehnání Urbi et Orbi, které ve Vatikánu v dnešním podvečeru udělil současný papež František. Na rozdíl od pohřbu Jana Pavla II., kdy bylo náměstí svatého Petra ve Vatikánu zaplněno do posledního místečka, současný papež František sloužil svému lidu před naprosto prázdným náměstím. Jaký kontrast…
Přes svůj pokročilý věk a zřejmé
zdravotní problémy a omezení, která se s jeho věkem pojí, papež neváhal a
v této mimořádné době, kdy svět drtí pandemie koronaviru, udělal pro svěřený
lid nejvíce, co mohl. Udělil mimořádné požehnání Urbi et Orbi, se kterým se
pojí plnomocné odpustky.
Nejdříve zaznělo evangelium, na něž
papež navázal promluvou k současné situaci, kterou prožíváme. Dále
následovala adorace a vzpomínané požehnání.
Web www.radiovaticana.cz zveřejnil celý překlad papežovy meditace:
»Téhož dne večer« (Mk 4,35). Tak začíná evangelium, které jsme
slyšeli. Již několik týdnů se zdá, že nastal večer. Husté temnoty zahalily naše
náměstí, ulice a města; ovládly naše životy a vyplnily všechno ohlušujícím
tichem a bezútěšnou prázdnotou, ochromujícími cokoli se namane. Je to cítit ve
vzduchu, je to patrné na gestech a vyjadřují to pohledy. Dolehly na nás obavy a
rozpaky. Jako učedníci z evangelia ocitli jsme se náhle v neočekávané
a zběsilé bouři. Uvědomili jsme si, že jsme na stejné lodi, všichni zranitelní
a dezorientovaní, ale zároveň důležití a nezbytní, všichni jsme povoláni
veslovat společně, všichni se potřebujeme navzájem těšit. Na této lodi… jsme
všichni. Jako oni učedníci, kteří jedním hlasem a s úzkostí říkají:
»Hyneme« (v.38), tak i my jsme postřehli, že nemůžeme jít každý dál na vlastní
účet, nýbrž pouze společně.
Je snadné vžít se do této
příhody. Obtížné je pochopit Ježíše. Zatímco učedníci jsou přirozeně vylekaní a
zoufalí, On byl na zádi, v té části lodi, která se potápí nejprve. A co
dělá? Navzdory pozdvižení klidně spí, s důvěrou v Otce –
v evangeliu vidíme Ježíše spát pouze tady. Když je probuzen, utiší vichr a
vody a obrátí se k učedníkům vyčítavým tónem: »Proč se bojíte? Pořád ještě
nemáte víru?« (v.40).
Snažme se porozumět. V čem
spočívá nedostatek víry učedníků, který je protikladem Ježíšovy důvěry?
Nepřestali v Něho věřit, vždyť se na Něho obracejí. Podívejme se však,
jakým způsobem: »Mistře, je ti to jedno, že hyneme?« (v.38). Je ti to jedno. Mysleli, že Ježíšovi na nich nezáleží,
nestará se o ně. Je to jedna z nejhorších věcí, slyšíme-li mezi sebou,
v našich rodinách slova: „Nezáleží ti na mně?“. Tato věta zraňuje a
rozbouří srdce. Otřásla také Ježíšem, protože nikomu jinému na nás nezáleží
více než Jemu. A vskutku, jakmile je požádán, zachraňuje svoje malomyslné
učedníky.
Bouře demaskuje naši zranitelnost
a odhaluje falešné a povrchní jistoty, na kterých jsme vystavěli své
programy a plány, zvyky a priority. Ukazuje nám, že jsme nechali usnout a
opustili to, co živí, podporuje a posiluje náš život a naši komunitu. Bouře
odkrývá všechny snahy o vytěsnění a opominutí toho, co oživuje duši našich
národů, odhaluje každý pokus o umrtvení pomocí zdánlivě „spasitelných“ návyků,
neschopných dovolávat se našich kořenů a evokovat paměť našich starců, čímž se
zbavujeme imunity nezbytné pro vyrovnání se s protivenstvím.
Bouří spadly masky oněch
stereotypů, jimiž jsme zastírali svoje „ego“ ve stálé snaze o vlastní image, a znovu byla odhalena ona (požehnaná)
sounáležitost, od níž se nelze odtrhnout: sounáležitost bratří.
»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Pane, tvoje Slovo nás dnes večer zasáhlo
a dotýká se všech. V tomto našem světě, který miluješ více než my, jsme se
hnali vpřed plnou rychlostí a měli dojem, že jsme mocní a schopní všeho. Chtiví
zisku, jsme se nechali pohltit věcmi a strhnout spěchem. Nezastavili jsme se na
tvoje volání, neprocitli jsme tváří v tvář planetárním válkám a
nespravedlnostem, neslyšeli jsme křik chudých i naší těžce nemocné planety.
Vyzývavě jsme pokračovali a mysleli si, že budeme v nemocném světě navždy
zdrávi. Nyní, když jsme na rozbouřeném moři, tě prosíme: „Probuď se, Pane!“.
»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Pane, obracíš se k nám výzvou,
výzvou k víře. Výzvou, v níž nejde ani tak o to věřit, že Ty
existuješ, nýbrž jít za Tebou a důvěřovat Ti. V této postní době zní
tvoje naléhavá výzva: „Změňte smyšlení“, »obraťe se ke mně celým svým srdcem« (Jl 2,12). Voláš nás, abychom se chopili tohoto
času zkoušky jako času volby. Není to
čas tvého soudu, ale našeho soudu: čas vybrat si mezi tím, na čem záleží, a
tím, co pomíjí, oddělit to, co je nezbytné, od toho, co nezbytné není. Je to
čas k opětovnému usměrnění běhu života vstříc Tobě, Pane, a vstříc druhým. A
cestou můžeme hledět na mnohé naše příkladné druhy, kteří vprostřed strachu
reagovali odevzdáním svého života. Tak působí moc Ducha, jež se vylévá a
přetváří v odvážnou a velkodušnou odevzdanost. Život Ducha je s to
vykoupit, docenit a ukázat, jak jsou naše životy spřádány a neseny obyčejnými
lidmi, kteří jsou obvykle opomíjeni a nevyskytují se na titulních stranách
novin a časopisů, ani na velkých přehlídkách nejnovějších show, ale nepochybně dnes píší rozhodující
události našich dějin: lékaři, ošetřovatelé a ošetřovatelky, zaměstnanci
supermarketů, uklízečky, pečovatelky, dopravci, pořádkové síly, dobrovolníci,
kněží, řeholnice a mnoho a mnoho dalších, kteří pochopili, že nikdo se nezachrání
sám. Tváří v tvář utrpení, v němž se poměřuje opravdový rozvoj
našich národů, objevujeme a zakoušíme Ježíšovu velekněžskou modlitbu: »ať
všichni jsou jedno« (Jan 17,21). Kolik jen
lidí denně prokazuje trpělivost a dodává naději, snaží se nerozsévat paniku,
nýbrž sdílenou odpovědnost. Kolik otců, matek, prarodičů a učitelů ukazuje
našim dětem nepatrnými všedními gesty, jak čelit a překonat krizi novým
uzpůsobením zvyklostí, pozvednutím zraku a podnětem k modlitbě. Kolik lidí
se modlí, obětuje a přimlouvá za dobro všech. Modlitba a tichá služba jsou naše
vítězné zbraně.
»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Počátkem víry je uznání, že potřebujeme
spásu. Nejsme soběstační, sami se utopíme: potřebujeme Pána jako kdysi
mořeplavci hvězdy. Pozvěme Ježíše na loďky svých životů. Odevzdejme mu
svoje obavy, aby je přemohl. Jako učedníci zakusíme, že s Ním na palubě
neztroskotáme. Vždyť v tom je Boží moc, že obrací v dobro všechno, co
se stane, i to nepěkné. On vnáší klid do našich bouří, protože s Bohem život
nikdy neumírá.
Pán nás uprostřed bouře
interpeluje a vybízí, abychom vzbudili a aktivovali solidaritu a naději, jež
jsou s to upevnit, podpořit a dát smysl těmto hodinám, kdy se zdá, že
všechno ztroskotává. Pán se probouzí, aby probudil a oživil naši velikonoční
víru. Máme kotvu: v Jeho kříži jsme byli spaseni. Máme kormidlo:
v Jeho kříži jsme byli vykoupeni. Máme naději: v Jeho kříži jsme
znovuzrozeni a obejmuti, aby nás nic a nikdo neoddělil od Jeho výkupné lásky.
Uprostřed izolace, v níž trpíme nedostatkem přízně a setkání, zakoušíme
nedostatek mnohého, slyšme ještě jednou zvěst, která je naší spásou: vstal
z mrtvých a žije vedle nás. Pán nás volá ze svého kříže, abychom opět
nalezli život, který nás čeká, hleděli na ty, kteří se nás dovolávají, posílili,
rozpoznali a podnítili milost, která v nás přebývá. Nezhášejme skomírající
plamínek (Iz
42,3), který nikdy neochoří,
a dejme vzplanout naději.
Obejmout Jeho kříž znamená najít
odvahu obejmout všechny rozpory nynější doby, vzdát se na chvíli svého bažení
po všemohoucnosti a majetku a dát prostor kreativitě, kterou může vzbudit
jedině Duch svatý. Znamená to najít odvahu otevřít prostory, kde všichni
pocítí, že jsou povoláni, a dopustit nové podoby pohostinnosti, bratrství a
solidarity. V Jeho kříži jsme byli spaseni, abychom přijali naději, které
umožníme posilovat a podporovat všechna možná opatření a cesty, jež nám mohou
pomoci se opatrovat a chránit. Obejmout Pána, abychom objali naději: to je síla
víry, která osvobozuje od strachu a dává naději.
»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?« Drazí bratři sestry, z tohoto místa,
které vypráví o skálopevné Petrově víře, chtěl bych dnes večer svěřit vás
všechny Pánu na přímluvu Madony, Spásy jeho lidu, mořské hvězdy uprostřed
bouře. Z této kolonády, která objímá Řím a svět, ať na vás sestoupí Boží
požehnání jako útěchyplné objetí. Pán ať žehná světu, daruje zdraví tělu a
útěchu srdci. Žádáš nás, abychom neměli strach. Naše víra je však slabá a jsme
bázliví. Ty však, Pane, nenechej nás napospas bouři. Zopakuj znovu: »Vy se
nebojte« (Mt
28,5). A my, spolu
s Petrem, »hoďme na Něj všechnu svou starost, vždyť Tobě na nás záleží«
(srov. 1 Petr
5,7).
Přeložil Milan Glaser
Foto: Lenka Fojtíková ( přímého přenosu TV NOE)