Dvaatřicet let služby P. Jana Fialy v bývalých Sudetech

Před dvaatřicet lety začal působit v Olbramovicích, pár kilometrů za Pohořelicemi, P. Jan Fiala. Do obce, která byla v minulosti součástí Sudet, přišel z kaplanské služby v Hodoníně.

„Fara tehdy byla v dezolátním stavu a tam, kde dnes stojí farní sál s kuchyňkou a sociálním zařízením, byl rozpadající se kravín,“ vzpomíná na své začátky v Olbramovicích farář.
Farní sál se mu podařilo postavit před patnácti lety a dnes plní účel, za kterým byl postavený. Konají se zde různé aktivity farníků i obyvatel, kteří zatím Boha nepoznali. Dochází tak k propojení všech bez rozdílu vyznání víry. „Bývají zde i svatby, různé rodinné oslavy a nyní se zde druhou dubnovou sobotu uskutečnila první duchovní obnova. Přijel k nám jihlavský rodák, karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet,“ říká kněz. Od loňského roku se zhruba jednou za půl roku v sále schází lidé při modlitbách s prosbou za fyzické uzdravení.
Že to nemá P. Jan Fiala ve svěřené farnosti snadné, svědčil fakt, že před mší svatou se ujal role kostelníka a poté také ministranta. Skutečnost, že byly Olbramovice historicky součástí Sudet, se prostě na osudu této farnosti tvrdě podepsal.

Při sobotním semináři P. Vojtěcha Kodeta, který v promluvách zaostřil na velikonoční události, v Olbramovicích mimo jiné zaznělo:

  • Ježíš jako jediný věděl, že Otcova vůle je to největší dobro pro nás. Neexistuje nic lepšího, protože jsme stvořeni k obrazu Božímu. Neseme pečeť svého Boha. Jsme stvořeni pro lásku na celou věčnost, a proto jedině Bůh ví, co je pro nás dobře.
  • Jeden z našich základních hříchů je, že si nenecháme do svého života mluvit, ale spoustu věcí děláme v nezávislosti na Bohu.
  • Dnes je takový moderní postoj, který se nazývá svobodou. Mladí jsou svobodní tím, že si dělají, co chtějí. To je prostě přeznačení hříchu nezávislosti a svévole. Nemůžeme se ale divit, protože dnes se všechno přeznačuje. Láskou se nazývá něco, co vůbec není, svobodou se nazývá závislost a můžeme jít dál, jak to všechno ve světě je.
  • Pro nás je důležité, abychom poznali, že Bůh je jenom dobro a to Ježíš věděl.
  • Od ráje ďábel pokřivil obraz Boží a lidé se Boha bojí. Kolikrát lidé řeknou, že se bojí Bohu odevzdat život, protože by třeba mohli onemocnět.
  • Bůh poslal svého Syna, aby z nás sňal ty nemoci a uzdravil,ale lidé mají strach, že když se odevzdají Bohu nemoc sešle, nebo že je potrestá. Kdyby nás Bůh chtěl trestat, tak nás musí ale trestat od rána do večera. On ale přece neposlal svého Syna, aby nás soudil, ale aby nás zachránil.
  • Úplně jinak se staví k problémům života člověk, který od dětství zakoušel, že je přijatý a milovaný. Přijdou překážky a on ví, že jsou od toho, aby se zdolaly, přijdou těžkosti a on ví, že tím musí projít, protože ví, že k tomuto životu ve světě těžkosti patří. Tady nemáme na růžích ustláno. Pán Ježíš na sebe sice vzal všechno to těžké, co prožíváme, ale to neznamená, že už nebudeme prožívat nic. My to ale můžeme prožívat s ním a potom v odevzdanosti do Otcovy vůle, v blízkosti Otce, který je milujícím a nese nás v náručí, dává nám sílu Ducha Svatého, abychom prošli tím těžkým. Ale to musí mít člověk zkušenost lásky a dobroty Boží, že tváří tvář v utrpení vlastním i druhých nezpochybní Boží dobrotu.
  • Za námi kněžími přicházejí lidé a říkají: „Jak se na to Pán Bůh může dívat? Proč nás tohle to potkalo? Onemocněla jsem a potom i manžel a dítě začalo blbnout s drogami. Proč to ten Pán Bůh na nás dopouští?“ To je pohanská představa Boha, který na nás sesílá trápení. Ale on poslal svého Syna, aby z nás to trápení sňal. Problém je ale v tom, že mu nejsme schopni zcela důvěřovat a patřit. Kdybychom mu opravdu patřili a na jeho lásku odpovídali, tak by to těžké bylo nakonec k našemu dobru. Těm, kdo milují Boha, všechno napovídá k dobrému. Předpoklad je láska a důvěra, že nezpochybním Boží dobrotu, i když jsou v životě těžké věci.
  • Pán Ježíš nám neslíbil, že budeme všemu rozumět. Slíbil nám, že nás nikdy neopustí, vždycky bude s námi, a když se ho budeme držet, dá smysl i tomu, co je těžké.
  • Když čteme Písmo svaté, je třeba vnímat každé slovo.
  • Na mnoha místech Písma svatého čteme, že nemáme soudit. Je to velmi důležité, protože my vůbec nevíme, co toho člověka vedlo k tomu, že dnes jedná nebo mluví tak, jak jedná. Nevíme, co si donesl na svět, kdo ho vychovával, jaká zranění, touhy, co všechno jím lomcovalo. My nevíme… To ví Bůh. Ale Ježíš vždy hrál na touhu srdce.
  • Touha po Bohu je základem všeho. Probouzí se v nás, když čteme Písmo, modlíme, prosíme o Ducha Svatého, účastníme se chval, naše srdce se v těch chvílích jakoby nadechne a touží, aby Bůh byl v nás, aby nás plně obsadil a plně obsadil náš život.
  • Když v sobě nemáte světlo, tak nás to atomizuje, odtahuje od sebe, člověk se vymlouvá, že má rád samotu a jde do přírody. On je ale rozdíl, jestli tam jde rozjímat nebo utíká z napětí, které je u nich doma. Vnitřní rozbitost se vždy projeví rozbitostí ve vztazích. Pokud nemám v srdci pokoj, nemůžu ho mít ve vztahu k lidem. Ve vztahu k lidem, kteří byť mají jiné názory, mohu mít pěkný vztah, pokud mám pokoj v srdci. Když ale nemám pokoj v srdci, hádám se na potkání kvůli největším blbostem. A když se nehádám, tak si aspoň myslím, že ti druzí jsou blbí a to stačí, abych hřešil.
  • Největším motorem v životě je láska, ale má jednu velkou konkurenční sílu a tou je lidská pýcha. Lidé udělají nejvíce buď z lásky, což je k dobru druhých, ke slávě Boží anebo z pýchy a to je k oslavě sebe sama. Tento svět vsadil na pýchu, sebestřednost, lidskou důležitost, ale evangelium vsází na jinou sílu. Sílu lásky a láska nikdy nehledá sebe, ale vždy hledá, co chce Bůh a co pomůže druhým lidem.
  • Víra roste s osobním vztahem lásky. Víra nejsou duchovní vztahy, ale dar Boží. Čím více žijeme v důvěrném vztahu s Ježíšem, tím více víra roste. A také tím, když víru používáme a dovolujeme sami sobě smýšlet na základě Písma, víry a jednat na základě víry, tak se víra rozmnožuje. Když se víra nežije, tak se ztrácí. Když nebudeme spolupracovat s Duchem Svatým, tak zvítězí náš duch v srdci. Když si nebudeme vážit daru Božího slova, nebudeme ho rozjímat, nebudeme podle něho jednat, k ničemu nám nepomůže, že budeme vědět, že Ježíš vstal z mrtvých.
  • Nestačí vědět, že Ježíš vstal z mrtvých! My se s ním musíme setkat. Spousta lidí v našich kostelích, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý národ ví, že křesťané si o Velikonocích připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A co to dělá s lidmi? Nic, protože to, co proměňuje je, když se s ním setkáte. A to je drama života každého z nás. Zažít živého Boha a poznat, kým je.
  • Spousta lidí v našich kostelích, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý národ ví, že křesťané si o Velikonocích připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A co to dělá s lidmi? Nic, protože to, co proměňuje, je, když se s ním setkáte. A to je drama života každého z nás. Zažít živého Boha a poznat, kým je.
  • O co vlastně více v životě jde? Čím více poznáváte Ježíše, tím víc ho milujete. A čím víc ho milujete, tím více se proměňujete v něho. Lidé chtějí poznat všechno možné. Každému přeji exotické dovolené, někoho baví věda, ale nad tím vším musí být touha poznat Boha. Každým krůčkem tohoto poznání poroste naše láska, důvěra a nás to bude měnit, budeme se mu podobat.
  • Někdy máme dojem, že Pána Boha zajímají naše hříchy. Ty on ale zná! Za ně zemřel. On ale chce, abychom ho začali poslouchat, milovat, abychom dělali, co chce on. Definitivně dostaneme smysl svého života tehdy, kdy přijmeme poslání, které nám Bůh dal a to vždy souvisí s tím, že nežijeme pro sebe.

Milé setkání s Otmarem Olivou a dalšími bezva lidmi v Jaroměřicích nad Rokytnou

V Jaroměřicích nad Rokytnou jsem byla poprvé v květnu roku 2021. Jela jsem tam tehdy dokumentovat unikátní opravu chrámu sv. Markéty. Tamní farář P. Tomáš Holcner mne protáhl po lešení interiéru kostela a dokonce jsem se díky jemu dostala i na věž. Vloni v říjnu se tento opravený kostel znovu otevřel veřejnosti. U toho jsem ale kvůli nemoci nemohla být. Znovu jsem se tam dostala až tuto neděli (18. června). Kostel totiž obdržel už podruhé ocenění v podobě Zlaté jeřabiny Kraje Vysočina. Tentokrát za dokončení obnovy chrámu a nové liturgické vybavení, které vzniklo na Velehradě v dílně akademického sochaře Otmara Olivy. A to byl také důvod, proč jaroměřický farář sochaře Olivu pozval na mši svatou a následnou besedu s ním.
S Otmarem se známe dlouho. Dvacet let? Nevím přesně. Patří mezi lidi, které jakoby člověk znal od věčnosti. Před nedělní bohoslužbou jsme byli v chrámu oba se značným předstihem, a tak byl čas jít bokem a trošku si povykládat. Neviděli jsme se několik let. Mezitím se toho mnoho stalo. Přišel covid a Otmar poté vážně nemocně. „Já su tak šťastnej, že tady mohu po nemoci být! Přijel jsem sem téměř po roce. Vše jsme instalovali vloni v září. Přijel jsem sem už včera, kdy jsem měl šťastné výročí. V sobotu 17. června tomu bylo přesně 42 let, co mne pustili z kriminálu, tak jsme to tady trošku s přáteli oslavili. Do tohoto liturgického prostoru jsem vstoupil poprvé jako student před padesáti lety,“ vrátil se Otmar ve vzpomínkách o půlstoletí zpět. A já na jeho slova zareagovala: „A dá se na ten kriminál po těch dlouhých letech vůbec zapomenout?“ „Víš, na to se asi nikdy nezapomene. Jak jasně píše ruský básník Osip Mandelštam: „Má duše věčně k výslechu jde.“   

Potom ale hned připomněl, že se veškeré liturgické vybavení chrámu mohlo udělat díky velkorysosti čtyř rodin, které vše zaplatily a daly mu důvěru. „Díky tomu jsem neměl žádné starosti s obhajobou díla před nějakými komisemi.  Zkušený investor ví, že když zatíží tvůrce důvěrou, tak ho zatíží maximálně. A to mu už stačí,“ upozornil přítomným po mši svaté sochař. Dále prozradil některou symboliku, kterou použil při výrobě oltáře, věčného světla, ambonu, křtitelnice a kříže.
Díky Otmarovi jsem se při agapé seznámila s novou kastelánkou chrámu Janou Krejcarovou. Na to, jak se dostala vystudovaná učitelka pro mateřské školy k této naprosto odlišné profesi, připravuji větší materiál do Katolického týdeníku a věřte, že je nač se těšit. Zatím jen prozradím, že když ji jaroměřický farář počátkem letošního roku oslovil s touto nabídkou, tak nejdříve řekla, že to fakt ne. Nakonec ale nečekanou nabídku přijala, podařilo se jí připravit vše potřebné pro průvodcovský okruh kostelem, dala dohromady tým mladých lidí z farnosti a na začátku turistické sezóny se už vše pěkně rozjíždí. Pokud sama provádí, tak prohlídku zakončuje na chóru hrou na varhany. A zdaleka není mezi svými průvodcovskými kolegy jediná. Sochař Oliva o její prohlídce řekl, že to byl neopakovatelný zážitek. „Je to takový zvláštní a neuvěřitelně elegantní způsob evangelizace. Mám radost, jak tady vše funguje a jak se farnost o toto dílo stará,“ uvedl pro Katolický týdeník.

Zatím se tedy pokochejte mými posledními obrázky z Jaroměřic nad Rokytnou a až bude v Katolickém týdeníku zveřejněný článek o této výjimečné kastelánce, dám vědět.

Mějte krásné léto, nezlobte se a nenadávejte, že praží slunce, je vedro k zalknutí, ale užívejte si teplíčko na plné pecky, protože se ani neohlédneme, léto bude pryč a přijde podzim s krátkými dny, plískanicemi a vlezlou zimou. Ať tedy žije léto!

Konečně v Jordánsku

Tři roky jsem se koukala do Jordánska z Eilatu na jihu Izraele jen přes hranice. Mým snem bylo jednou navštívit skalní město Petra, jehož historie sahá až do třetího století před naším letopočtem a je na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
V září se mně podařilo tento sen uskutečnit. Přitom jsem to vlastně konkrétně letos neměla vůbec v plánu! Jak k tomu došlo? To jsem si ale zase jednou tak v noci brouzdala internetem, uvažovala, kam si ještě po prázdninách zajet za teplem a najednou na mne vyskočila sleva na pobytový zájezd do města Aqaba, které v Jordánsku leží hned vedle hranic s Izraelem. Hned jsem hledala, na kolik by vyšla letenka a ubytování, kdybych se tímto směrem vydala sama. Po pár kliknutích mně bylo jasné, že v uvedeném termínu je tento zájezd ta nejlevnější volba. No a tak jsem se 9. září ocitla na Blízkém východě. Po dlouhých letech jsem se na cestu vydala s organizovaným zájezdem a byla to hodně zajímavá zkušenost. Bylo až neuvěřitelné, jak se během pár dnů odkryly charakterové vlastnosti některých účastníků a doopravdy jsem si nejednou vzpomněla na film Účastníci zájezdu.
Fotky z této cesty jsem rozdělila do tří samostatných bloků. Jako první zde zveřejňuji snímky z Aqaby, která leží na úplném jihu Jordánska. Putování pouští Wadi Rum najdete zde. Povídání o Petře a fotky z tohoto zajímavého skalního města s bohatou historií, najdete zde.

AQABA
Jak už jsem uvedla, byla jsem ubytovaná zcela na jihu Jordánska v Aqabě, kde žije 150 000 obyvatel. Zde jsem tedy měla základnu a vyrážela odsud na výlety. Přístavní město Akaba se nachází na strategickém místě podél hranic Izraele a se Saúdskou Arábií. Starobylé město se jmenovalo Ayla, jeho strategická poloha a blízkost měděných dolů z něj v období chalkolitu učinily regionální centrum výroby mědi a obchodu. Město je atraktivní pro Jordánce a je místem pro práci pro mnoho katolických migrantů z Filipín a Srí Lanky. Od průvodkyně jsme se ale dozvěděli, že je v Jordánsku téměř třicetiprocentní nezaměstnanost. Několikagenerační rodiny ale žijí společně, přičemž rodiče pomáhají dětem s hlídáním vnuků a mladí je zase podporují finančně. V Jordánsku by nikdy tamní obyvatelé nedali své rodiče do domova důchodců.

VEŘEJNÉ A PLACENÉ PLÁŽE
Hned první večer jsme se od průvodkyně dozvěděli některé praktické informace. Například, že je ve městěv veřejná pláž, za kterou se nemusí platit. Nejsou na ni ale samozřejmě lehátka, převlékárny ani pořádné záchody. Další veřejné pláže jsou směrem k hranicím se Saudskou Arábií. Tam se také platit nic nemusí, záchody tam jsou, ale není to také žádná hitparáda. Doporučila nám South pláž, kde je kousek od břehu možnost šnorchlování s krásným pohledem na podmořský svět – korály, barevné rybky – prostě jako kdybyste plavali v akváriu. Cesta taxíkem sem vyjde na 20 JODů – jordánských dinárů, přičemž jeden JOD vyjde zhruba na 35 Kč. Když jsme jely čtyři holky, tak to každou vyšlo na cca. 175 Kč. Na této pláži byla možnost si koupit i něco na zub. Dále mohou turisté v Aqabě využívat placené pláže se vším zázemím i bazény. Tyto jsou ale také za městem a jeden den i s odvozem od hotelu vyšel na dvacet dolarů. Náš hotel měl smlouvu s resortem Berenica, ale každý si mohl samozřejmě jezdit a chodit, kam sám chtěl.

FARNOST V AQABĚ – KOSTEL PANNY MARIE „STELLA MARIS“
Kromě šnorchlování jsem měla v plánu zajít v Aqabě také do katolického kostela Panny Marie Stella Maris. Docela mne překvapilo, že v tomto městě katolický kostel vůbec je, protože v sousedním Eilatu žádný křesťanský kostel nenajdete. Podařilo se mně v sobotu večer dostat na anglickou mši, v neděli na arabskou a ve středu jsem tam zašla při příležitosti slavnosti Povýšení svatého kříže. Bylo to všechno moc zajímavé. Po každé mši byl před kostelem připravený stoleček se džbány studené vody, konev s kávou a třeba i fíky. Lidé tak hned po bohoslužbě nenaskákali do aut a neodjeli, jak tomu bývá zvykem třeba u nás. Popíjeli a povídali. Při slavnosti Povýšení sv. kříže byly zase u oltáře košíky s granátovými jablky, které děvčata po bohoslužbě rozdávala venku všem přítomným. Ještě před tím jeden z mužů spustil ze střechy kostela na ocelovém lanku ohnivou kouli, která zapálila připravený táborák na nádvoří.

Takto večer vyzváněly zvony kostela Panny Marie Stella Maris v Aqabě.
Toto je přijímání ze slavnosti Povýšení Svatého Kříže. Všimněte si, jak jáhen i kněz žehnají dětem, které ještě nebyly u prvního svatého přijímání.
Při slavnosti Povýšení sv. kříže byly před oltářem košíky s granátovými jablky, které děvčata po bohoslužbě rozdávala venku všem přítomným. Ještě před tím jeden z mužů spustil ze střechy kostela na ocelovém lanku ohnivou kouli, která zapálila připravený táborák na nádvoří. Netuším, co to symbolizovalo.


Tato farnost byla u Rudého moře založena v roce 1982. Mše svaté se sloužily nejdříve v sále. Stavba současného kostela začala v roce 2010. Byl vysvěcen patriarchou Fouad Twal v roce 2012 a je jedním z nejkrásnějších kostelů v Jordánsku. Je kruhového tvaru s kopulí ve tvaru hvězdy, která je odrazem jména církve „Stella Maris“.
Počet obyvatel Aqaby se zvýšil s příchodem palestinských uprchlíků v roce 1948 a v poslední době se vzestupem prosperity města díky cestovnímu ruchu a urbanizaci, které je jediným městským přístavem v království. Katolická farnost se skládá z přibližně 100 rodin. Růžencové sestry provozují smíšenou střední školu, která má asi 1 000 žáků.

(Tento text budu později aktualizovat o zajímavé a užitečné informace i postřehy, které mohou využít i jiní cestovatelé. )

Moje cesta do Ramsau

MŮŽOU ZA TO ZÁCHRANÁŘI

Do Ramsau jsem se zamilovala díky seriálu Záchranáři z hor. Jo! Já, co v poslední době vůbec nekoukám na televizi, jsem čučela dokonce pravidelně na seriál, i když jinak seriály ze srdce nemám ráda, takže ani neznám ty naše „hvězdy“ a VIP osoby, co v nich hrají. Ale na záchranáře jsem koukala, protože se mně líbila ta příroda. No a jednoho dne v zimě v noci jsem se rozhodla, že si do Ramsau zajedu a užiji si ho v přímém přenosu a ne jenom v nějaké bedně.  V noci jsem sedla k počítači a začala přes Booking hledat nějaké dobré ubytování pro mne. Přitom jsem zjistila, že Ramsau se říká i okolním dědinkám. Já hledala malý penzion rodinného typu, protože nemám ráda velké hotely, které mně připomínají nádražní haly. Na to já prostě nejsem. No a našla jsem! Necelé dva kilometry od centra Ramsau, tak jsem si to hned objednala. Jenže po pár týdnech mně nebylo nejlíp, a tak jsem to v jednom dni, kdy mne kosila extrémní únava, zrušila…  Sestra mně to potom rozmlouvala, že v horách si odpočinu, jak nikde. To stejné mně řekla kamarádka, a tak jsem to brala jako potvrzení a šla na booking mrknout, jestli je můj pokoj ještě volný. A byl! A o tisícovku levnější! Tak jsem si ho zase objednala.

OBAVY Z CESTY

Potom se ale dostavily obavy z cesty. Navrtět pět set kilometrů za víkend po naší krásné zemi mně nedělá problém, ale sednout do auta a jet do cizí země – včetně průjezdu Vídní, tak z toho jsem měla respekt. Navíc se dostavily obavy, abych neměla defekt, aby se auto nepokazilo, abych nezabloudila atd., atd… Tak jsem si ještě na poslední chvíli zaplatila i pojištění na asistenci auta a hlavně poprosila známé, aby se za tu mou cestu modlili. Asi se modlili (já jsem se tedy také hodně modlila) moc, protože tyto řádky klovu z pokoje onoho penzionu a cesta nebyla úplně snadná, i když nakonec vše jelo – určitě díky těm modlitbám – navzdory obtížím jako po másle.  Když jsem včera večer dala kufr do auta a měla sbalenou  i techniku, tak jsem mrkla na počasí a málem mne kleplo! Na část Evropy, kterou jsem měla projíždět (včetně části naší krásné země) se hnala jakási hrůza v podobě přívalů vody! Kulminovat to mělo do osmi hodin ráno a já chtěla vyjíždět v pět! No moje nervy!

NAVIGACE PRO STARÝ

Ráno na Slovácku ale nepršelo, tak jsem si to švihala směr Rheintal v pohodě a uklidněním. Trošku mne sice rozhodil Waze, který hlásil, že tou nejlepší trasou do místa dojedu za 7,5 hodiny a o den dřív mapy.cz psaly, že za 5,5 hodiny, tak z toho jsem byla krapet vedle. Ještě víc potom, když Waze po přejezdu hranic přestal fungovat pořád mně na dálnici hlásil, že mám na dalším kruhovém objezdu použít třetí výjezd! Moje nervy! Ještě, že jsem měla lísteček s hlavními městy, kterými jsem měla na trase projet. Já si to tak prostě dělám pro strýčka náhodu a ejhle, jak se mně má navigace pro starý, jak to nazývá můj syn, hodila! Prosvištěla jsem Vídeň a valila podle seznamu dál… Mezi tím jsem párkrát zkusila zapnout Waze, ale bylo to marný. Pořád na dálnici mlel, jak mám odbočit doleva a na dalším kruhovém objezdu… No, však už jsem o tom psala. Osvítil mne ale Duch svatý a zkusila jsem zapnout mapy.cz a tato navigace mne fakt nakonec dovedla do cíle. Ještě, že tak, protože sama nevím, jestli bych to dala. Tak podrobný závěr mé navigace pro starý nebyl, protože se mně už včera nechtělo vypisovat další a další města, a kde sjet z dálnice, a kde najet na jakou rychlostní… Řekla jsem si: „Však mám Waze!“ No a prd, přátelé… Zklamal těžce… Pomohla mně ale podpora přátel, co se modlili. No a já se samozřejmě celou cestu promodlila také. Do cíle jsem bez přestávky dorazila za 5,5 hodiny, jak psaly mapy.cz, což považuji s tím deštěm za zázrak..

JE TADY NÁDHERNĚ!

Tak jsem tady a je tu nádherně! A ještě perlička na závěr. Ta kalamita s přívaly deště z nebe mne fakt potkala! Když už jsem myslela, že ne, tak před Vídní začalo valit z nebe, jak „sviňa“ a já pomalu neviděla na cedule, abych držela ten správný směr podle mého papíru a hlavně rady sestry, že mám jet na Graz. S vděčností jsem na ni vzpomínala, že je někdy dobré poslouchat rady starší sestry. Nepřízeň počasí mě na cestě potrápila zhruba šedesát kilometrů… V horách se najednou těžké mraky začaly trhat, a když jsem viděla i kus blankytu, mé srdce poskočilo radostí a já věděla, že dnes bude pěkně. Je tu tedy nádherně. Však mrkněte na fotky. Ty mluví za vše. A teď, co to klovu, tak padá slunce a na modrém nebi plují bílé mrak, jak z kýčovitého obrazu. Ale příroda přece nemůže být kýč, že? Tak ahoj! Zítra jedu lanovkou na Dachstein, tak se tam moc těším a doufám, že zase všechno dobře dopadne.

Tak se mějte všichni pohádkově a plńte si své sny dříve než nám někdo zase zacpe dýchací cesty rouškami a nesmyslnými nařízeními. Vůbec nevíme, co bude zítra…

Lenka

Na Antonínku se sjelo 550 motorek aneb Motorkářská pouť na Svatém Antonínku 21. května 2022

Na Svatém Antonínku se dnes sjelo 550 nejrůznějších motorek, tříkolek, čtyřkolek a mezi ně se dokonce vmáčkly i elektrické koloběžky. Všichni si na Antonínek přijeli pro požehnání. O to se postarali rovnou čtyři kněží (P. Eliáš Paseka OFM, P. Maria Vianey OFM, P. Felix Mária Žiška OFM a P. Vojtěch Radoch, rodák z Ostrožské Lhoty). Ještě před tím ale sloužili mši svatou před neobvyklými účastníky. Místo tetiček ve fěrtůšcích a krojovaných do lavic u venkovního oltáře zasedli drsní muži a ženy převážně v černých kožených motorkářských oblecích. Hlavním celebrantem byl ostatně františkánský kněz P. Eliáš Paseka – motorkář, který na Slovácko přijel z Moravské Třebové také na motorce.

Ve své promluvě při mši svaté mimo jiné řekl: „Užívám si toho, že jsem tady s partou fajn lidí, které spojuje společný koníček. Touto mší chceme děkovat a chválit. Nosím ve svém srdci kamarády, kteří už doputovali. Na ně chceme pamatovat stejně jako na živé, kteří se zde setkáváme. Jsem moc rád, že jsem dnes tady s vámi. Někteří říkají, že se sem vrátili, protože tady byli vloni a bylo to moc fajn. A navíc děláme dobrou věc, když vybíráme na kluky, co potřebují peníze na rehabilitaci. Moc bych nám přál, abychom z této mše svaté odcházeli jiní. Věřím, že po každé mši svaté na nás Bůh pracuje. Je důležité, abychom všude přinášeli pokoj a lásku. Zvláště tam, kde to není. Pokud se nám toto podaří, tak bude šťastný nejen ten druhý, ale my všichni. Svět potom bude jiný. Musíme začít u sebe. Budeme žehnat vám, vašim rodinám, těm, které nosíte v srdcích a samozřejmě také motorkám,“ uzavřel svou řeč františkánský kněz. .

Motorkářská pouť se letos na Antonínku uskutečnila potřetí. „V roce 2019 jsem vyměnila motorku a chtěla si ji nechat požehnat. Nabídla jsem tuto možnost i kamarádům. Nakonec tehdy této možnosti využil pouze Karel Jurček z Tvarožné Lhoty. Motorky nám na dvoře františkánského kláštera v Uherském Hradišti požehnal otec Felix Mária. No a tím vlastně vše začalo,“ vzpomíná iniciátorka Motorkářské pouti na Svatém Antonínku členka třetího františkánského řádu Hana Brigita Reichsfeld z Veselí nad Moravou. „Oslovila jsem potom kamarádku Lenku Sasínovou a Saint Anthony MC, jestli by pomohli s organizací. Řekli ano a v roce 2020 se uskutečnila první pouť,“ připomíná něco z krátké historie Motorkářské poutě na Antonínku Hana Brigita Reichsfeld.  Letos se organizace společně ujali Saint Anthony MC, nezávislí motorkáři, františkání, společenství RUAH a řada dobrovolníků. 

Odjezd motorek po mši sv. a žehnání na výjižďku se zakončením na Babí hoře

Účastníci mezi sebou v sobotním odpoledni uspořádali sbírku pro kvadruplegika Ivana a od narození vážně postiženého Mirečka. Podařilo se vybrat rovných 30 000 Kč, které byly rozděleny rovným dílem oběma klukům. Darované peníze chlapci využijí k rehabilitaci, kterou nehradí zdravotní pojišťovny.

Lenka Fojtíková

Zasvěcení Ruska a Ukrajiny Neposkvrněnému Srdci Panny Marie

Také ve Šlapanicích byly v pátek 25. března zasvěceny Neposkvrněnému Srdci Panny Marie Ukrajina a Rusko. Do tamního kostela přijel na tuto slavnost P. Pavel Dokládal, který právě zde před čtyřiceti lety nastoupil na místo duchovního správce a poté ve Šlapanicích od roku 1989 vedl Fatimský apoštolát. Více o životě P. Dokládala, který letos 3. března oslavil 70. narozeniny, najdete zde. A o tom, proč vlastně papež, biskupové a ostatní kněží Rusko a Ukrajinu zasvěcovali Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, se dozvíte zde. Zpravodajský článek o zasvěcení v brněnské diecézi potom najdete ve středeční vydání Katolického týdeníku.

Dramatická cesta na Kypr v říjnu roku 2021

Když mně moje sestra Blanka někdy počátkem letošního roku řekla, že vezme s manželem naši letos jedenaosmdesátiletou mamku na Kypr, aby si ještě užila moře, tak mně to nedalo a po delším váhání jsem se k této tříčlenné výpravě přidala . V té době jsem samozřejmě vůbec netušila, jestli se na Kypr dostanu, protože jsme právě prožívali tvrdý lockdown. Svým způsobem jsem tomu ani moc nevěřila, že se tam bez očkování, po kterém zrovna netoužím, dostanu.

Jak už to v životě bývá, nakonec bylo všechno jinak. Co se týká covidu, tak se přes léto situace uvolnila. Desátý srpen se ale stal osudným pro naši mámu, která spadla, když chtěla přejít silnici a škaredě si zlomila stehenní kost. Z tvrdého asfaltu jela prakticky přímo na operační sál Úrazové nemocnice v Brně, což v jejím věku nebyla žádná legrace. V tom okamžiku bylo jasné, že babí nepojede. Rozhodili jsme sítě a našli náhradnici – sestřinu kamarádku Zdeňku.

V září nemocných covidem sice přibývalo, ale všichni říkali, že hranice budou otevřené až do voleb. A měli pravdu! Odlétali jsme z Vídně. Ještě před tím jsme museli všichni absolvovat PCR test. Všichni účastníci našeho pidi zájezdu museli naklusat na PCR testy bez ohledu na to, jestli někdo byl či nebyl očkovaný. A to před očkováním všem slibovali, jak budou moct mnohem svobodněji cestovat. V tomto případě to nebyla pravda – říkala jsem si před odletem. To jsem ovšem ještě neměla ani tušení, co mne čeká!

Ve Vídni nás odbavili bez problémů a my přistáli v Instanbulu, kde jsme přesedali směr severní Kypr. První kontroly proběhly v pohodě a já – věčný skeptik – jsem se nechala ukolébat, že už je vše v pohodě. A potom to přišlo! Při poslední kontrole před nástupem do letadla v mém případě narazila kosa na kámen. Když jsem tureckému úředníkovi ukázala letenku a negativní PCR test, tak na mne vyštěkl, kde mám doklad o očkování. Tak jsem v klidu řekla, že očkovaná nejsem. A to byl pro mne malér. Začal na mě řvát, jak gestapáci za Hitlera, že bez očkování nikam nepoletím. Marné bylo přesvědčování, že jsem z České republiky a ta je přece zelená a mně stačí jen negativní PCR test. Nechtěl nic slyšet a mlel si stále dokola své, že jsem ale přiletěla z oranžového Rakouska, a že dál nikam nepoletím. Na mou sestru a další dva členy mini výpravy štěkl, že jestli chtějí letět, tak ať jdou, ale Lenka tady zůstává!!! Řev to byl neskutečný a já si v tom okamžiku plně uvědomovala, že pokud se rozhodne mne nepustit, tak prostě neletím. Byl pátek večer a mně to v hlavě šrotovalo, jak vše udělám, když mám své auto v garáži sestřina domu v Židlochovicích, jestli má smysl se vracet přes Vídeň anebo raději letět do Prahy atd., atd., atd…

Přiznám se bez mučení, že kdyby tam v tom okamžiku stál nějaký doktor Mengele se stříkačkou očkování v ruce, tak si to pod tím nátlakem fakt píchnout nechám… Zatímco chlap odbavoval ostatní a my čtyři stáli jak spráskaní psi v koutě, jsem se fakt hodně usilovně modlila, protože jsem to viděla jako zcela bezvýchodnou situaci a pomoc mohla přijít jenom shora. A fakt přišla. Agresivní úředník někam zavolal a poté se na nás obrátil, jestli máme kreditku, že budeme platit. Tak jsme řekli, že máme a on nás zařval ať tedy jdeme, ale že budeme platit. A tak jsme šli do letadla a fakt je ten, že jsme na Kypru a nikde jinde neplatili kvůli tomu, že nemám očkování. V tu noc ale drama pokračovalo dál.

Když jsem byla na palubě letadla, zhluboka jsem si oddechla a děkovala celému nebi za pomoc. Nervy ale pokračovaly. Stále jsme stáli a neodlétali, a tak jsem si říkala, že si teď pro mne přijdou jak v nějakém blbém filmu a vytáhnou mě z toho letadla ven a nepoletím nikam. Tak leda zpět domů. Ona čekačka na odlet kvůli technickému problému trvala hodinu a půl. No… Byly to fakt nervy… Konec dobrý – všechno dobré – nakonec jsem fakt odletěla směrem k vysněné dovolené a pořádně si ji užila.

Bydleli jsme v resortu Merit Cyprus Gardens, což byly malé bílé domečky rozseté jakoby v botanické zahradě. Z té zahrady s pláží a mořem na dosah jsem byla fakt úplně vedle a nemohla se jí nabažit.

V severním Kypru nás ale všude vítaly prázdné pláže, města a vlastně téměř vše bez lidí. I zde se covid výrazně podepsal na turistickém ruchu. První dva dny jsme se váleli u moře a v pondělí odpoledne vyrazili už půjčeným autem na zříceniny hradu Kantara, kde nějaký čas ve 12. století pobýval Richard Lví Srdce. Kantara byla vystavěna na počátku křižáckého období na Kypru. V době Benátského útoku se stala útočištěm mnoha uprchlíkům. V klidnějších časech sloužila Lusignanským králům jako výchozí bod k výpravám do blízkých hor na lov leopardů. Hrad byl nakonec vzat Benátčany a definitivně opuštěn roku 1525 pro svou zastaralost. Zříceniny, které zde můžete vidět dnes pocházejí z 13. stol.

Druhý den jsme měli celodenní výjezd půjčeným autem do východní oblasti ostrova Karpas, kde žijí divocí oslíci, ale vlastně jsou hodně drzí a ochočení, protože od všech žebrají něco dobrého a jsou schopni v pohodě zastavit i projíždějící auto.

Drzí oslíci ve východním cípu severního Kypru

Cílem našeho putování byl také chrám svatého Ondřeje. Ten byl ale zavřený. Na přilehlém tržišti se nám snažilo vše možné i nemožné prodat pár stánkařů. Na každém kroku bylo vidět, jak i zde ničí podnikatele všeho druhu covid… Poté, co jsme se opláchli v léčivém prameni, jsme se úzkou a neudržovanou silničkou probíjeli přes nájezdy oslíků, kteří si vynucovali něco na zub, zpět. Dalším cílem našeho putování toho dne totiž byla Hasans Turtle Beach, kde hnízdí želvy. V říjnu už samozřejmě nehnízdily, tak jsme si mohli užít neuvěřitelně dlouhé pláže s jemňoučkým pískem jak v Karibiku a s několika odstíny modrého moře. Byla to prostě nádhera a neskutečná krása!

Pláž snů!

Ve středu jsme potom vyrazili do Kyrenie, kde jsme si prošli přístav, úzké uličky starého města, abychom potom zakotvili v obchůdcích se zaručeně značkovým zbožím 🙂 Všude bylo stále mrtvo a téměř žádní turisté. Středeční vélet jsme zakončili prohlídkou hradu nad Kyrenií.

Kyrenia Harbour
Kyrenia Harbour

O tom, jaké to bylo ve Varoshi, což bývalo přímořské letovisko, které se ne náhodou přirovnávalo k Nice. Své vily tam měli v době největší slávy města světoví byznysmeni i hvězdy filmového plátna. Tamní obyvatelé odsud byli v roce 1974 vyhnáni Turky, kteří město obsadili a až do konce loňského roku sem nikdo nesměl vstoupit. Letos už bylo otevřené turistům, tak jsme ho nemohli vynechat… Smutný to byl pohled na zchátralé domy, odkud lidé rychle utekli… Více o tom napíši v druhém a zároveň posledním povídání o mé letošní cestě na severní Kypr. Pokračování zde.

Všem přeji otevřené oči i srdce všem zajímavostem, které jsou k vidění i u nás v každou roční dobu…

Lenka

Poprvé v Kobylí a Vrbici na Břeclavsku

Poslední srpnovou neděli jsem většinou prožívala na Děkovné pouti na Antonínku. Letos jsem ráno zamířila do Vrbice na Břeclavsku, kde v dnešním dopoledni brněnský biskup Vojtěch Cikrle posvětil nový oltář.

Na cestu jsem opět vyrazila s předstihem, protože jsem chtěla před samotnou slavností něco nafotit. Nejdříve jsem tedy v Kobylí zamířila k jejich netradiční rozhledně. Podle mého názoru ve skutečnosti vypadá hůř než na fotkách. Je to ale samozřejmě věc názoru a věřím, že mnoha lidem se líbí, a proto se sem hrnou davy turistů i cyklistů. Každopádně je z toho místa krásný výhled do kraje a dokonce i na kostel v sousední Vrbici, kam jsem měla namířeno. Jedno je jisté. Kobylí i Vrbice jsou obce, kde si lidé půdy váží a mají tam krásně obdělané vinohrady. Moc se mně líbil pohled na zvlněnou krajinu za Kobylím, když se člověk díval z oné rozhledny. Pohledy na samotnou rozhlednu i okolí můžete vidět ve fotogalerii.

Mým hlavním cílem dnešního putování ale byla Vrbice, tak jsem tam rychle po návštěvě rozhledny, kde v osm hodin ráno nikdo nebyl, valila. U auta jsem potkala stylového pána s kloboučkem v ruce. Mířil stejně jako já také na slavnost ve vrbickém kostele sv. Jiljí! Svezení autem odmítl. Ani se mu nedivím. Krajina, kterou kráčel z Kobylí do Vrbice, je nádherně zvlněná a posázená vinohrady. Když jsem sjížděla od rozhledny, tak mně hlavou letěla písnička Morava, krásná zem, v ní jsem byl já zrozen… Hele, rozhodně nejsem fanynka dechovek, ale ta slova prostě sedí… Zlatá a nádherná Morava! Však ji v letošním roce začaly objevovat a poznávat desetitisíce turistů, kteří v minulých letech létali do zahraničí a těm ze zahraničí zase stačila Praha, Karlovy Vary a možná ještě Český Krumlov.

Ale zpět do Vrbice! Už jsem o této obci něco slyšela od mého prvního šéfredaktora a autora několika knih Jiřího Jilíka. Vždy jsem si říkala, že bych se tam, kurnik, někdy ráda podívala. A furt nebyl čas! A dnes mne tam tedy v tom ještě větším nedostatku času přivedla cesta za reportáží a fotkou. Jsem za to moc vděčná! Když jsem tuto malou vesničku s pouhými 1 050 obyvateli projížděla, nestačila jsem žasnout! Jakmile jsem zaparkovala kousek od kostela a začala fotit, tak jsem byla v úplném rauši. Takové pocity jsem snad naposledy prožívala letos, když jsem fotila v St. Moritz a před pár lety v New Yorku.

Ve Vrbici mají totiž neuvěřitelně upravený každý kousek země. Je tam spousta laviček a u nich odpadkové koše, perfektní značení, co, kde je… No prostě nádhera! A jako srdce všeho krásně opravený kostel! Od pana faráře P. Tomáše Cahy jsem se dozvěděla, že na tom má velký podíl právě starosta Tomáš Bílek, který stojí v čele této krásné obce. Obec na opravu dala nejen 1,9 milionu korun, ale také poskytla na mnoho prací své zaměstnance. Starosta mně prozradil, že jich má obec celkem deset. Jejich práce je v obci skutečně vidět. Posekaný obecní trávník ve tvaru anglického a všude čisto… No jednoduše nádhera! Koukněte na fotky a třeba Vás to osloví stejně jako mne. Podrobněji jsem o opravách kostela sv. Jiljí ve Vrbici i novém vybavení presbytáře psala v posledním čísle Katolického týdeníku. O slavnosti svěcení vyjde článek a fotka v Katolickém týdeníku – www.katyd.cz ve středu 1. 9.

Všechny zdravím, přeji Vám, abyste uměli chodit po naší krásné zemi s otevřenýma očima a nalézali krásy našich krajů, které jsou často přímo za našimi humny nebo třeba jen hodinu cesty od Vás, jako to bylo dnes v mém případě…

Lenka

P.s. Jak už jsem zmínila mezi řádky, tak Kobylí i Vrbice jsou vinařské obce se skvělými vinaři, kteří umí udělat z plodů země úžasná vína, tak přijeďte okoštovat!!!!

Pohřeb P. Františka Fráni zvanéhoTišek

Když jsem se na facebooku před pár dny díky řediteli Radia Proglas P. Martinovi Holíkovi dozvěděla, že zemřel P. František Fráňa zvaný Tišek, přiznám se, že jsem do té doby tohoto kněze vůbec neznala a nezaregistrovala nic z jeho bohatých aktivit v minulosti. Když jsem ale četla, co o něm na své zdi napsal P. Holík, tak jsem těžce litovala, že jsem tohoto muže nikdy nepoznala a osobně se s ním nesetkala.

Mimo jiné o něm P. Holík zveřejnil pár jeho hlášek, kterými byl mezi svými přáteli, známými a blízkými především z tábora Radost proslulý. Něco si zde dovoluji ze statusu P. Holíka zkopírovat:

„Ještě na flétnu dobře neumíš? Nevadí, zahrej, co umíš! Kytary k táborovému ohni? Čtyři? Je-li osm, ať hrají všechny!“ V úzké chodbě nápis typicky Tiškovský: Nemáš-li co dělat, nedělej to tady! „Ach, Tišku, bolí mě noha!“ Ráno měl dotyčný před stanem dřevěnou nohu od zrušeného klavírního křídla. * Heslo dne: „Neumíš, pomůžeme Ti! “ Stupně soužití: „Jeden proti druhému ne! Jeden vedle druhého? Jeden s druhým? Kdepak, čtvrtý stupeň: Jeden pro druhého. “ Otec Tišek, hudební začátečník si vždy přál, až bude v nebi, zahrát si čtyřručně na varhany s Johannem Sebastianem Bachem jeho toccatu a fugu. Dále se mu jednou zdálo, jak jezdí po nebeských ulicích na zádi kuka vozu s otcem Tečkou a vyváží nebesky snadno nebeské odpadky, jež voní, a zpívají si u toho Buď Bohu chvála, dík a čest. Už čtyřicet let říkáme písni K906 Popelářská. *

A na pohřeb tohoto muže jsem dnes jela, protože o tom mám napsat něco do Katolického týdeníku. Jak už u mne bývá zvykem, byla jsem tam se značným předstihem, a tak jsem si sedla v kostele, kde se ještě všechno připravovalo na poslední rozloučení. Ty přípravy ale vůbec nebyly jak na poslední rozloučení. Všichni tam kmitali a pobíhali a já měla dojem, že spíše připravují slavnost. Schola ještě cvičila, mladí nádherně hráli a zpívali a já v tom kostele prožívala něco skutečně posvátného. A když potom dovezli rakev se zemřelým a já viděla, že mu jeho blízcí udělali, nebo nechali udělat, nádherný věnec z lučních květin, tak jsem si říkala, že to se jim povedlo, protože asi právě tyto květiny vyjadřovaly i kus osobnosti zemřelého.

Hlavním celebrantem byl biskup Pavel Konzbul a po mši měla spousta lidí potřebu zemřelému poděkovat. Většina řečníků vzpomněla nějakou jeho hlášku, povahový rys a lidé se mezi utřením slzy z oka museli při vzpomínce na něj nahlas smát. Ne… Nikdo ho neglorifikoval. Několik lidí řeklo, že měl i své mouchy, ale kdo z nás je nemá, že? Krásné bylo, že mu někteří od mikrofonu nejen děkovali, ale řekli, že mu vše odpouští a těší se až se s ním jednou sejdou v nebi. A já právě, i když jsem tohoto muže osobně neznala, měla dojem, že se v kostele sv. Augustina v Brně, kde mimochodem P. Tišek už ve svém dětství ministroval a poté zde v pohnutých padesátých letech mladší ministranty také vedl, v dnešním odpoledni dotýkalo nebe země.

Na P. Fráňu zavzpomínal i bývalý hejtman Jihomoravského kraje a současný poslanec Stanislav Juránek, který s manželkou táborem Radost také prošli.

Tož tak… Můžete mrknout na fotky z pohřbu a krátká videa, abyste trošku zažili atmosféru a hlavně si přečtěte, co o svém dlouholetém kamarádovi napsal P. Martin Holík, protože ten ho znal moc dobře. Když jsem si četla jeho slova a dnes slyšela vzpomínky ostatních lidí, kteří mu byli blízko, tak jsem si říkala, že by o tomto muži měl někdo napsat knihu… On totiž ten svůj život doopravdy prožil a pozitivně ovlivnil tisíce mladých lidí… Kéž by se alespoň zrnko z toho podařilo i nám všem..

Mimo jiné zazněla také píseň Přátelé Zeleného údolí.

Mně se moc líbila vzpomínka jednoho pamětníka, kteří vzpomněl tuto Tiškovu hlášku: „Dělej to, co nikdo nedělá, protože když už něco dělá více lidí, tak tě tam není zapotřebí…“ To se mně zdá úplně geniální…

Tak všem přeji krásné léto, a aby mezi námi žilo více takových Tišků…

Ze srdce Lenka

Kostel sv. Josefa v Senetářově slaví padesátiny

Dnes (11. července 2021) je tomu přesně padesát let, co byla slavena první mše svatá v kostele sv. Josefa v Senetářově na Blanensku. A byla to sláva převeliká, i když tehdejší brněnský biskup Karel Skoupý kostel vysvětit nepřijel. Kronikář obce zaznamenal, že z biskupovy účasti z neznámých důvodů sešlo. Oficiálně bylo odloženo svěcení pravděpodobně zdůvodněno náhlým onemocněním biskupa, který v roce 1971 oslavil 85. narozeniny.

Podle P. Václava Trmače dostal tehdejší správce jedovnické farnosti P. Vavříček, pod níž spadá i Senetářov, na výběr. Buď bude kostel slavnostně vysvěcen, ale bude zakázáno jeho užívání, nebo se začne bez svěcení v tichosti užívat. Okresní přestavitelé komunistické strany tehdy oslovili ostatní kněze v okrese Blansko, aby ten den sloužili mše svaté podle běžného zvyku a nepořádali zájezdy do Senetářova.

Den před otevřením kostela začaly v okolí obce probíhat doslova manévry. V okolních lesích zaujala pozice armáda s vodními děly, kdyby se náhodou slavnost změnila v protistátní akci. Silnice do obce byly ze všech směrů obsazeny Veřejnou bezpečností a do vesnice nesměla vjet žádná auta. Kdo ale chtěl, zaparkoval v sousedních obcích. Pamětníci a dobové zdroje uvádí, že se do Senetářova na slavení první mše svaté 11. července 1971 sjelo deset až patnáct tisíc lidí z celého bývalého Československa. Některé zdroje uváděly, že v okolí parkovalo čtyři až šest tisíc automobilů a jiné až 1 500 automobilů. Dále přijelo jedenáct autobusových zájezdů. V davu ale lidé rozpoznali i agenty státní bezpečnosti.

V Senetářově byly ve slavný den slaveny hned čtyři mše svaté. První brzy ráno sloužil místní kněz P. Vavříček. Dopoledne následovala mše sv. boskovického kaplana, novokněze P. Vaigla a mše sv. P. Josefa Mixy, který působil jako sekretář biskupa Tomáška a měl k Jedovnicím blízký vztah. Vyvrcholením slavného dne byla mše sv. domácího faráře P. Vavříčka a deseti kněží – rodáků. Z brněnského biskupství se nezúčastnil nikdo. Přijel ale papežský sekretář Mons. Pasquale Macchi, který přivezl od papeže Pavla VI. jako dar mešní kalich za toto velké dílo.

A právě tento kalich byl na oltáři i po padesáti letech, kdy v sobotu 10. července 2021 sloužil mši sv. brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Slavnosti se po půl století zúčastnilo okolo tří stovek věřících. Byli mezi nimi i přespolní pamětníci, kteří na místě nechyběli ani před padesáti lety. Přijeli z Adamova a Újezdu u Brna. Právě z Újezdu totiž pocházel výtvarník Ludvík Kolek, který udělal na vyzvání jedovnického faráře P. Vavříčka návrh stavby. Nejdříve se ale zdráhal, protože se tehdy spíše zaměřoval na vybavení interiérů kostelů a nástěnné malby. Doslova měl P. Vavříčkovi říct, že do té doby nepostavil ani kozí chlívek. Nakonec ale souhlasil a do čtrnácti dnů!!!!!! udělal návrh kostela. Na návrhu spolupracoval s Ing. Otakarem Vrabcem, který měl na starosti technické záležitosti. Pro dnešní dobu prostě něco neuvěřitelného a nepředstavitelného.

Ne náhodou brněnský biskup v den padesátého výročí upozornil, že všichni stojí na místě zázraku. Ten se v Senetářově skutečně stal, protože tamní kostel sv. Josefa byl jediným, který byl v naší zemi postavený za vlády komunistů. Zpravodajství bude zveřejněné ve 29. čísle Katolického týdeníku, který vyjde ve středu 14. 7. 2021.

Veškeré historické údaje, které jsou uvedeně výše, jsem se dozvěděla z brožurky s názvem: Kostel sv. Josefa v Senetářově 1971 – 2018, kterou vydala Římskokatolická farnost Jedovnice při příležitosti 40. výročí kostela a já jsem si ji v kostelíku včera koupila. Až do včerejšího dne jsem také nikdy v Senetářově nebyla a vůbec o tamním kostele nic nevěděla. A víte, proč chtěli nový kostelík tamní věřící lidé postavit? Protože za druhé světové války chtěli Němci obec srovnat se zemí a vybudovat na jejím místě střelnici. Některé rodiny už byly dokonce vystěhovány. Občané tehdy udělali v roce 1942 přímo v kostele slib, že jestli se jim podaří zachránit a vrátit do obce zpět, opraví tehdejší kapličku, která ale už kapacitně nevyhovovala, nebo postaví nový kostelík. Svůj slib nestvrdili podpisem, ale tím, že většina účastníků v kostele přistoupila ke sv. přijímání. Tento slib poté zopakovali o svátku sv. Josefa v roce 1943 a 1944. Jedovnický duchovní správce do farní kroniky zapsal, že k sv. přijímání přistoupilo poprvé 320 věřících a následující roky 350 a 450 lidí z celkového počtu 640 obyvatel Senetářova. Po nacistech ale nastoupil rudý teror a svůj slib mohli naplnit až v letech 1969 – 1971 před začátkem tvrdé normalizace po roku 1968.

Co říct na závěr? Stála jsem včera na místě zázraku a jsem za to vděčná – i za to, že se díky novinařině stále učím něco nového a poznávám zajímavá místa hlavně lidi, kteří s pomocí Boží dovedou neuvěřitelné věci… A ještě perlička na závěr. Ludvík Kolek se po revoluci v roce 1989 stal autorem architektonických návrhů kostela sv. Václava a Anežky České v Hustopečích (1991-1997), kostela sv. Václava v Břeclavi (1992-1995), kaple sv. Ludmily v Horní Libochové (1993 -1994), kaple Nanebevzetí P. Marie ve Služovicích (1996-1997) a kostela Božího milosrdenství a sv. Faustyny ve Slavkovicích na Žďársku (2005-2008). Možná, kdyby Ludvík Kolek v roce 1969 trval na tom, že nic navrhovat nebude, protože do té doby nenavrhl ani kozí chlívek, kdyby nerozpoznal, že je to Boží vůle, tak by poté už nikdy nebyl osloven, aby udělal další architektonické návrhy kostelů a kaplí, které se poté postavily… Ano, chce to poslouchat Boží hlas a mít odvahu jít tam, kam nás Bůh posílá…

Lenka