koupání – Lenka Fojtíkova

09/09/202409/09/2024

Turecko není pouze zemí dovolenkářů, ale mohutnými kroky tudy kráčely dějiny

Turecko při mém rozhodování, kam vyrazím na dovolenou, vyhrálo letos nejen proto, že jsem si chtěla užít povalování na nádherné pláži a plavání v křišťálově čistém moři. Jak už jsem napsala v minulém článku, bylo pro mne hodně důležité, že nebudu zavřená týden v neosobním resortu, ale budu si moct zajít do města obdivovat starobylé památky. A že jich v Turecku je! Ona je to balšaja zemja, jak by řekli Rusové, kterých tady ostatně je mezi turisty hodně požehnaně.
Právě dnes jsem se zcela neplánovaně ocitla dopoledne na pláži uprostřed komunity ruských turistů. Prakticky mně kolem hlavy zurčila jen ruština, kterou jsem se učila osm let, takže jsem stále docela rozuměla, i když od mé maturity z ruštiny proteklo hodně vody v řece Švarcavě, na které jsem se narodila.
Že byste na pláži mezi Rusáky neleželi kvůli současné válce? Napadlo mne, že by tím někdo mohl argumentovat. Já jsem myslela spíše na jejich pradědy, kteří nás osvoboili z německé nadvlády. Jasně, potom přišel osmašedesátý rok, s kterým jsem také nesouhlasila, ale na druhé straně nám nikdo z anglosaských ani jiných zemí nepomohl. A že jsou Rusi roztahovační, dominantní, hrdí na svou zem? Jsou… To je všechno pravda… On by také hned tak nějaký národ nepřežil ten atak v podobě hladu a zimy v zákopech ruské zimy. Oni si toho už docela dost zažili… Nejenže vyhnali Němce s Hitlerem a jeho snahou zotročit si Slovany, ale porazili i Napoleonovo vojsko, takže tento národ už toho má fakt dost za sebou.
Zpět ale do Turecka. Dnes jsem vyrazila po snídani koupit část věcí, které jsem si vyhlédla už včera. Plán jsem měla ale už z domova. Je to tak. Do Turecka se jezdí i za nákupy. A jsou na to dobře připravení. Někde lze smlouvat, někde jsou fixní ceny. Zjistila jsem, že mám na smlouvání talent, kde to nešlo, respektovala jsem nastavené ceny.
Hned poté jsem zamířila opět k moři do míst ke skále, kde je písek bez šutrů i na dně, takže člověku nehrozí, že se mu stane to, co mně včera asi jen o dvě stě metrů dále. Rusáci, mezi nimiž jsem se dopoledne ocitla, o tom asi moc dobře věděli, protože jsem viděla už včera, že bylo v těchto místech mnohem více lidí než tam, kde jsem si poranila nohu. Užívala jsem si koupačky, plavala a špekulovala, kdy vyrazím po památkách, protože to jsem měla v plánu také už doma. Pořád jsem přemýšlela, jak to bude se světlem, kdy a kam bude nejlepší vyrazit s foťákem.
Nakonec ale bylo odpoledne zase všechno jinak než jsem původně plánovala. Chtěla jsem jit ještě něco nakoupit s tím, že potom věci hodím do hotelu a povalím zase k moři. Tam, kde jsem nakupovala dopoledne, ale narazila kosa na kámen. Obchodník si asi uvědomil, že cena, za kterou jsem u něj nakoupila, pro něj nebyla zase až tak výhodná, jak chtěl, tak byl docela bez nálady a o nějakém smlouvání nemohlo být řeči. Vyrazila jsem tedy zcela bez plánu k Červené věži, která se nachází za výběžkem v moři od Kleopatřiny pláže. Více o Ćervené věži, která byla postavená v roce 1226, zde. Abych se tam dostala, musela jsem jít městem a poté prošla nejen uličkami plných obchodů a Velkým bazarem, ale také přístavem. Jakoby se mně tam otevřel zase jiný pohled na Alanyi. Však mrkněte na fotky, které jsou více vypovídající než spousta mých písmenek.
Docela jsem si tím pochoďákem městem pořádně mákla, i když až tak nepražilo, jak dopoledne. Blbé bylo, že jsem si nevzala foťák, protože jsem s tím vlastně vůbec nepočítala. A tak všechny fotky, co jsem dnes udělala, jsou z mobilu. Jsem si říkala, že příště na dovolenou už velký foťák nepotáhnu… Dnes jsem to zvládla i bez něho a možná to pro mne bylo znamení. Každopádně jsem byla i bez foťáku pořádně nadřená. Musím mrknout, kolik mám v nohách kroků. Moje babička, která už nežije, by řekla, že jsem měla nohy ubroušené až u prd….le. Omlouvám se citlivějším povahám, ale babička to tak výstižně nazývala.
Když jsem se dostala z Červené věže zpět do přístavu, tak mně každopádně na ruce začaly drnčet chytré hodinky, že mám abnormálně vysoký tep. No v klidu ho mívám i 42 tepů za minutu a teď hercna bóchala přes sto. Taky žádná hrůza, ale chytrým hodinkám se to prostě zdálo moc… Měla jsem žízeň, tak jsem si koupila litr Fanty a nalila do sebe ty cukry a hned se mně lépe vykračovalo zpět do hotelu, i když ze mne zase potom valily kýble potu… Tož tak… Odpoledne jsem se už k moři nedostala, ale zato mám pěkně fotky a ještě jsem něco nakoupila. Jasně, že samé originály! Ať žije shopping a Turecko!

V obchodech je v Turecku k dostání zboží všech možných i nemožných značek.

Tato micina takto spala uprostřed jednoho zlatnictví a nikomu to nevadilo.

08/09/202408/09/2024

Po více než dvaceti letech v Turecku!

V Turecku jsem byla poprvé v době, kdy jsem ještě fotila na film, takže to mohl být přelom let 2000 až 2002. Byli jsme tehdy s manželem v Kemeru a zrovna toto místo mne nějak nenadchlo. Byla tam oblázková pláž a docela mne znechutilo, jak se tam domorodkyně koupaly v dlouhých elasťácích s černým pláštěm přes ně a černým šátkem na hlavách. Chlapi si přitom dopřávali koupel v plavkách. Připadali mně tenkrát, jak jejich otrokyně. Dále mne znechutila jedna stará babka, která přes den šoulela venku jakési jejich placky a pekla je na obřím kameni. Jednou jsem ji potom zastihla, jak měla asi po šichtě, na kameni měla vyhozenou nohu a drápala si na tom „plackovém“ šutru špínu z prstů na nohou. To bylo fakt hnusný…
Ještě, že jsem si od ní nikdy žádnou její placku nekoupila… Zato jsem si tam ve městě tehdy poprvé dala na stánku jejich kuřecí kebab. Stál pár kaček a od té doby jsem nikde tak dobrý už nejedla. Tehdy jsme si také udělali výlet do Pamukkale a Hireapolisu. V tamním termálním Kleopatřině bazénu jsem se nevykoupala, protože mne tehdy odradily domorodkyně, které se tam koupaly každá ve spoustě vrstev oblečení i s šátkem na hlavě, takže si tam vlastně svým způsobem hromadně vypraly svoje propocené hadry, což byl důvod, co mne ani náhodou nelákalo ponořit se do stejného bazénu byť s termální vodou…
Tehdejší výlet byl spojený také s předváděčkou výroby koberců a koženého oblečení – takové PR tehdejších delegátů to bylo, což mne nesmírnš otrávilo.
Když jsem v srpnu hledala, kam v září vyrazit za prodloužením léta, zpočátku jsem proto o Turecku ani náhodou neuvažovala. Prokousala jsem se nabídkou do Egypta, kam jsem se už dříve zařekla, že do těch „bezva“ resortů nevkročím. V jednom okamžiku jsem sice byla na vážkách, ale nakonec jsem Egypt tímto zavrhla… Ve hře byly Kapverdy, Kanárské ostrovy i Madeira. No a nakonec vyhrálo Turecko! Alanya, kde je historie i koupání na Kleopatřině pláži, která se může pochlubit modrou vlajkou. Na mne je tu sice moc lidí, ale přesto si to užívám. Moře teplé jako kafe a Turci nejsou otravní jako například byli před lety Tunisané, kam už asi také nikdy nepojedu.
Ale nebyla bych to asi já, aby trošku i něco nedrhlo. Rozhodně jsem neskákala dva metry vysoko radostí, když v Brně na letišti rozhlasem hlásili, že odlet bude o dvě hodiny opožděný. Nakonec to byla sice jen jedna hodina, ale i tak… Z Antalye jsme busem vyráželi do Alanyie až půl hodiny po půlnoci a na místě jsme byli ve tři hodiny ráno. Blahořečila jsem si, že jsem neuposlechla „hříšnou“ myšlenku, že bych s sebou vzala svou mamku, které táhne na 85 a už ji tělo neslouží, jak pár let zpět. Už při výstupu z busu, který nás vezl od letadla k letištní hale, by musela zdolat obří schod, což nevím, jestli by dala. Určitě by nezvládla ale vléct z letiště a poté až k dalšímu busu svůj kufr. A já bych také nezvládla vléct dva kufry a batoh s noťásem a foťákem na zádech… Holt už mně také není dvacet… Celkově byla ta cesta záhul, protože bylo zpoždění a odlet byl i tak večer… A mamka chodí spát v devět… Při cestě jsem se přesvědčila, že toto by pro ni fakt už nebylo a dobře, že jsem poslechla intuici… Do postele jsem se dostala o půl čtvrté. Recepční byl na odbavení nových cestujících na recepci sám. Jo a řidič busu nás vyložil u odbočky našeho hotelu, takže jsme museli dusat tureckou nocí a sami si najít náš hotel… Dnes jsem se dozvěděla od delegáta, že nás měl vysadit u vchodu do hotelu, což kluk ušatá fakt neudělal…
Po snídani nás čekala schůzka s delegátem a bylo to chvílemi fakt úsměvné. Mladý muž nám hlavně chtěl nabídnout různé výlety, které jsou logicky od cestovky nekřesťansky předražené. Tož ale nějak se uživit také musí. Co mne ale fakt pobavilo, že měl boreček informace pro nás jen v angličtině. Některé účastníky zájezdu, kteří anglicky moc nevládnou, to hodně znervóznělo. Chlapec jim začal vykládat, jak si to mohou přeložit a jedna paní se ohradila, že má mobil výhradně na volání…
Jinak se „porady“ účastnil jeden zkušený cestovatel, co už tady byl snad osmkrát a po nabídkách delegáta na výlety, kdy ten nejlevnější okruh na půl dne městem vyšel snad na 36 euro, mu do toho turecký veterán trošku hodil vidle, když řekl, že zapomněl všem říct, že taxíky vás tady svezou do vzdálenosti 25 kilometrů za jedno euro! No jsem se musela v duchu chechtat jako blázen. Moc do smíchu mně ale nebylo o hodinu později, kdy jsem se slastně nořila do vln Středozemního moře na vyhlášené Kleopatřině pláži.
Stalo se to v okamžiku, kdy jsem si při manévru ve vodě škaredě odřela palec na noze a jeho okolí zespodu šlapky. Jak k tomu zase došlo? No lehce. Přestože je pláž písečná, v moři je jakoby skála a v jednom místě měla prostě zcela nečekaně ostré hrany… A já, coby neohrabaná velryba, jsem tak přišla k nepříjmnému odření… Ani jsem se na tu ránu nechtěla podívat, ale viděla jsem, že z toho crčí krev, protože byl od krve písek… Moje nervy! Poté jsem viděla jednu dívku, že má boty do vody… No a toto nám náš bezva delegát neřekl, nač si máme dát pozor… Že ale máme jet na nákupy zlata, kůže a hader s ním, tak to říct nezapomněl… Ach jo… Tož tak… Zase zranění. Mám s sebou desinfekci, tak jsem to postříkala a snad se to nezanítí… Tak jsem tady dnes začala svou dovolenou… Snad už mne nic špatného nepotká a budou jen samé super zážitky…

Pohled na strop interiéru brněnského letiště.

01/08/202401/08/2024

Bezmála po čtvrtstoletí opět v Piešťanech

Obyčejně moje výlety směřují na západ od našich hranic, ale tentokrát jsem vyrazila na východ. Ne, nebojte se. Ukrajina ani Rusko to nebylo. Vyjela jsem si jen kousek za barák. Přesně do Piešťan na Slovensku, kam to mám z domu zhruba hodinu cesty.

Naposledy jsem tam byla někdy před čtyřiadvaceti lety. Tehdy jsme se tam jednoho horkého dne vyrazili koupat ještě celá rodinka s oběma syny. Z toho dne si pamatuji jen samotné koupání, a že tam hlava rodiny se syny uspořádala soutěž, kdo se dovede déle potápět. Asi si dovedete představit, kdo vyhrál, kdyby se měl utopit. To už je ale dávná historie. A ještě v dávnější době – přesně v zimě roku 1986 jsme tehdy s budoucím manželem vyrazili do Piešťan za nákupem prstenů, protože svatba byla počátkem března. I když jsme si prsteny objednali včas, do svatby hotové nebyly, a tak jsme si při svatbě s manželem navlékali prsteny mých rodičů. No a mně naběhly nějak prsty a ženich mně prostě ten prsten vůbec na prst nedostal. Jako kdyby už tato skutečnost signalizovala, že něco bude špatně. To jsem ale krapet odbočila od své aktuální cesty do Piešťan, kam jsem vyrazila posledního července.

TROCHA VZPOMÍNEK
Ten den mělo být vedro, a bylo (!), tak jsem hledala už o den dříve, kam si zajet zaplavat. Nakonec moje volba padla na Piešťany. Při cestě na Slovensko nešlo nevzpomenout na to, o čem jsem slyšela vyprávět příběhy. Manželova rodina si tam totiž dělala výlety v dobách jeho mládí, kdy ještě existovalo Československo, hodně často. Údajně tam jeli někdy i několikrát za měsíc. Manželovi kmocháčci totiž až do své smrti neměli v domě tekoucí vodu, tak se tam údajně jezdívali prostě „okúpat“. S tím se pojí jeden můj trapas, kdy jsem jim z Rakouska přivezla sprchový gel v dobách, kdy se v naší zemi běžně nedal koupit. K dostání byly tyto věci jen v Tuzexu, kde bylo možné nakupovat za valuty anebo tzv. bony, které šlo získat právě třeba směnou valut anebo je koupit od překupníků tzv. veksláků. Když jsem kmocháčkům vítězoslavně předávala sprcháč, tak se švagr začal velmi smát a poučil mě, že jim sprchový gel bude na nic, protože žádnou sprchu nemají, jelikož jejich jediná „sprcha“ je studna na dvorku a lavór… Tak to byla vsuvka z historie manželovy rodiny. Při cestě na Slovensko jsem si ještě vzpomněla, jak manželova maminka vyprávěla, že než dojeli do Piešťan, synové ji bombardovali spoustou otázek, na které neznala odpovědi. Když jeli například přes kopec do Strání-Květné, tak je zajímalo, kolik je v tom lese, co projíždí, stromů. No a tak jim cesta rychle ubíhala. Podobné otázky mají ale děti i dnes. V tomto směru se zase nic moc nezměnilo.

PARKOVÁNÍ VE MĚSTĚ
Samotné Piešťany se ale z mého pohledu změnily hodně. Mají krásně opravené centrum města i lázeňské domy. Na radu mého manžela jsem si dala pozor a zaparkovala tak, abych se vyhnula poplatkům za parkování. Ano, v Piešťanech to ještě jde. Sice jsem se prošla asi dva kilometry, ale to mně vůbec nevadilo, protože jsem stejně chtěla fotit, jak to ve městě vypadá. Jinak parkovné se ve městě pohybuje ve dvou parkovacích zónách s označením A a B od 1,5 do 2,5 eur za každou započatou hodinu. Ušetřila jsem tedy zhruba 16 eur, protože jsem ve města byla osm hodin. Mým cílem bylo projít pěší zónu, nějaké parky a ostrov, kde jsou lázeňské domy, koupaliště Eva s velkým bazénem na plavání, bazénkem pro děti a kulatým bazénem s termální vodou.

STOPY ĽUDOVÍTA WINTERA VE MĚSTĚ
Jak už jsem tady párkrát psala, miluji cestování i proto, že se vždy dozvím něco nového a zajímavého o dané lokalitě, kam mířím. Včera jsem se tak dozvěděla více o životě Ľudovíta Wintera, který byl podnikatel židovsko-maďarského původu. Narodil se 1. listopadu 1870 v obci Šahy v tehdejším Rakousko-Uhersku. Jeho otec Alexandr pronajal lázně Piešťany od grófa Františka Erdödyho. Svého syna zapojil do řízení lázní už v jeho dvaceti letech. Po smrti otce v roce 1909 se ujal vedení lázní. Za dobu jeho působení v této funkci byly v Piešťanech postavené významné stavby. Jednalo se například o Robotníckou nemocnici, Kursalon, Františkovy lázně, Pro Patria, Thermia Pace s lázněmi Irma, které jsou dodnes světoznámé. Winter byl v letech 1919-1935 předsedou Svazu slovenských lázní a zasloužil se o zvelebení Piešťan například i tím, že byly vyasfaltované silnice, vybudované chodníky, náměstí, vodovod, kanalizace a řada dalších věcí včetně třeba regulace řeky Váh. Po vzniku Slovenského státu čelila Winterova rodina za druhé světové války perzekucím. Ľudovít se ukrýval, ale Němci ho našli a byl deportovaný do sběrného tábora v Seredi, odkud potom putoval v roce 1944 do Terezína. Při osvobození měl přitom už 75 let. Po znárodnění lázní komunistickým režimem v roce 1948 žil v ústraní a chudobě. Dokonce měl zakázaný vstup na Kúpeľný ostrov, kde se nacházela většina lázeňských domů. Zemřel v Piešťanech ve věku 98 let. Je pochovaný na hřbitově v Bratislavské ulici v Piešťanech. V roce 1991 po něm byla pojmenovaná hlavní ulice. Jeho jméno nese také nemocnice. Svůj život a dílo popsal ve vzpomínkách, které byly vydané v roce 2001 pod názvem Spomienky na Piešťany. Na základě této knihy natočil režisér Dušan Trančík film s názvem Optimista. 11. května 2019 byla na Kolonádovém mostě tomuto vzácnému muži odhalená socha. Přiznám se vám bez mučení, že jsem do včerejška o tomto muži nevěděla lautr nic… Je to ostuda, ale je to tak. Zase jsem o něco chytřejší. Podle mne byl Ľudovít Winter borec nad borce. Ve svém mládí byl ale bohatý a úspěšný muž a to se prostě v našich zemích neodpouští. Zemřel v zapomnění, ale naštěstí si na něj Slováci vzpomněli alespoň po revoluci.

NÁVŠTĚVY PIEŠŤAN RODINY ALFONSE MUCHY
No a další věc, co jsem nevěděla a neměla o tom ani tušení, že pravidelně do Piešťan s celou rodinou jezdíval Alfons Mucha. Z vděčnosti za uzdravující sílu piešťanských pramenů daroval hotelu Thermia Palace olejomalbu, kterou vytvořil v Nice. Výstava, která je na lázeňském ostrově k vidění v Napoleonských kúpeloch až do konce října letošního roku, připomíná mimo jiné i to, že byl také fotograf. V Piešťanec se umělec cítil dobře a čerpal tam také inspiraci pro své velkolepé dílo Slovanská epopej. Za vstupné zaplatí dospělý člověk 3 eura. Hned v první výstavní části běží na obrazovce dokument o životě a díle Alfonse Muchy. Je dobré ho vidět a teprve poté pokračovat v prohlížení celé expozice. Na některých fotkách je umělec s rodinou a blízkými sám, ale jsou tam k vidění také jeho různé snímky, plakáty a z Piešťan fotky krojovaných, které Alfons Mucha udělal při svých návštěvách lázní.

KOUPALIŠTĚ EVA
Mým hlavním cílem bylo vykoupat se a zaplavat si a nakonec jsem se toho tolik dozvěděla a viděla. Ještě tedy něco málo k mému včerejšímu koupání. Zamířila jsem na koupaliště Eva, které se nachází na Kúpel’nom ostrově u cyklostezky podél řeky Váh. Celodenní lístek vyjde dospělého na 9 euro. Manžel mě upozornil, že pokud má člověk nad 60 let, může si koupit seniorský lístek. Ten vyšel na 6 eur, děti do 6 let mají vstup zdarma a do 15 let zaplatí 5 euro. Rodinná vstupenka 2 rodičů a jednoho dítěte vyjde na 20 euro a se dvěma dětmi na 24 eur za celý den. Zvlášť se platí ale skluzavka – 1 euro za svezení. Návštěvníci si mohou pronajmout také lehátka. Za hnědé (dřevěné, které není polohovatelné) zaplatí 1 euro a za bílé plastové 2 eura. Dvojlehátka se slunečníkem stoji 4 eura. Lze si koupit také pernamentku s 20 vstupy, což důchodce vyjde na 90 eur a celosezónní stojí 200 eur. Otevřené je tam v červenci a srpnu od 10 do 19 a v září a červnu od 11 do 18 hod. K dispozici je venkovní bazén – 50 metrů, dětský bazén s teplotou 28-30 stupňů a termální bazén s masážními tryskami s teplotou 32-36 stupňů. Je tam několik občerstvení. Ceny jsou vidět na fotkách ve fotogalerii. Bylo tam moc dobře, ale stačilo mně tam být pět hodin, protože jsem měla strach, abych se nespálila, i když jsem se mazala. Potom jsem měla ale stejně namířeno na výstavu Alfonse Muchy. Ráno jsem si dala na pěší zóně po deváté hodině v jedné restauraci snídaňové menu. Fotka i s cenou je také ve fotogalerii.

CESTOVÁNÍ JE VELKÝM PŘÍNOSEM
Co říct na závěr? Budu se opakovat, ale cestujme a poznávejme místa, která jsou třeba i jen hodinu cesty od našich domovů. Rozhodně se tím obohatíme a dozvíme se spoustu nových a zajímavých věcí. Já si ještě někdy do Piešťan určitě udělám výlet, protože je tam moc dobře s bohatou nabídkou kulturního programu. Jen ve dvou parcích, které jsem prošla, jsem viděla nádherná místa připravená k různých hudebním a možná i divadelním vystoupením – viz. fotografie v příloze. A jak by ne, když se tam vracel i skvělý umělec Alfons Mucha, který vedle opakovaných návštěv Piešťan žil v Brně, Vídni, Mikulově, Mnichově, Paříži, Berlíně, New Yorku, Rusku, Nice a Praze.

26/06/202426/06/2024

Po dvaceti letech jednodenní výlet autem do Mariazell

Přede mnou byly dva dny volna, předpověď počasí vypadala dobře, a tak bylo dílem rychlého rozhodnutí vyrazit autem na jednodenní výlet do rakouského poutního místa Mariazell. Poprvé jsem zde byla přesně před dvaceti lety, kdy se na tomto místě konala Pouť národů. O Pouti národů v květnu roku 2004 více zde. Doprovázelo ji tehdy skutečně to nejhorší možné počasí. Z nebe se valily přímo provazy vody a v šedivém dni se mlha válela až u země. Není proto divu, že jsem toho z Mariazell tehdy moc neviděla.
Na výlet jsem se tam chystala proto už delší dobu, ale tzv. mne nakopla až kámoška Jarka, která se tam vypravila nedávno se zájezdem a na Facebooku upozornila, že je toho v Mariazell k vidění více než jen věhlasný poutní kostel Panny Marie. Více o poutním místě zde.
Zmapovala jsem si předem cestu a vybrala si trasu na Krems, kdy jsem zhruba dvacet kilometrů před Vídní měla sjet z dálnice a valit směr Krems a Vídni a dopravní zácpě se tak elegantně v ránu pracovního dne vyhnout. Jenže člověk míní a správci silnic a dálnic mnohé mění… V okamžiku, kdy mně navigace hlásila, že mám sjet z dálnice, jsem tam sjet nemohla, protože sjezd byl zatarasený značkou zákazu vjezdu. No tak jsem si zase krokem projela zhruba patnáct kilometrů Vídní a nabrala tentokrát skluz půl hodiny. V konečném důsledku byl ale skuz větší, protože se cesta protáhla.
Na parkovišti číslo 3 jsem byla v Mariazell zhruba o půl desáté. A to jsem vyjížděla před pátou ráno a valila si to bez přestávky. Na parkovišti pro mne vznikl problém, protože parkovací automat byl jen na kováče a já měla sice hrst papírovek, ale pět euro, což byla částka na 24 hodin parkování, jsem neměla. Tak jsem si zajela k nedaleké prodejně Billa, od které bylo kousek další parkoviště, ale tam už chtěli na kratší dobu 7 euro… Vlítla jsem do obchodu, vybrala dobré tyčinky, co kupuji i doma a šla měnit. Paní u pokladny mně dala ale jen pár centů v drobných a zase mně přistála v ruce papírová bankovka. Na mou prosbu, že potřebuji drobné na parkování, reagovala negativně, že sama nemá drobné. A tak jsem před jejíma očima vzala u pokladny lízátko a podala jí onu pětieurovou bankovku a ona mně vztekle vrátila v kovu. Najednou jsem si z jejího přívětivého chování připadala jak v některých obchodech u nás doma. To Rakousko-Uhersko v některých lidech stále je… Konečně jsem tedy měla pět euro v kovu a mohla si zaplatit parkovací lístek.
Na parkovišti č. 3 byly i neplacené a velmi čisté toalety s tekoucí vodou i vším ostatním potřebným. K bazilice to mohlo být zhruba 300 metrů, takže fakt žádná hrůza.
Moje první kroky proto vedly do baziliky, kde jsem zjistila, že v 10 hodin začíná mše v němčině, tak jsem na ni zrovna zůstala. Nad oltářem byla soška Panny Marie, kterou jsem tak dobře znala z oné deštivé pouti v roce 2004. Myslela jsem na všechny blízké a známé potřebné, aby jim Bůh pomáhal ve všem, co musí ve svých životech nést. A také jsem prosila, aby byl v Evropně mír a nikdo nás po bezmála osmdesáti letech nevehnal do války.
Po mši jsem si prohlédla střed města a vyrazila k lanovce, protože mým cílem bylo vyjet lanovkou nad město a tam si udělat nějaké turistické kolečko a prozkoumat, co je tam zajímavého.
Dospělého vyjde jízda nahoru a dolů na 28 euro a je to zároveň nahoře vstupenka do takového jejich skanzenu určeného především dětem. Velmi šikovným způsobem se tam dozví, jak se v této oblasti žilo v minulosti. V dřevěných přístřešcích jsou vyřezané postavičky v akci, nechybí zmenšený vodní mlýn i možnost vyzkoušet si, jak se dříve plavilo dřevo. Podle zájmu bylo naprosto evidentní, že to děti bavilo asi nejvíc.
Bylo zajímavé sledovat, jak Rakušáci dovedou využít vše do posledního detailu k tomu, aby k ním jezdili turisté. Dvě vodní nádrže, které připomínají jezera, objíždí každých dvacet minut vláček, na vodě je podium, takže se tam konají koncerty. Pro děti jsou zdarma k dispozici „motokáry“, které jedou samozřejmě jen samospádem a žádný motor nemají, ale kluci na nich drandili stále. V areálu vzpomínaného skanzenu jsou informační tabule o včelách, protože med se v Mariazell produkuje a z něj tam pečou perník, který je prý pro toto město typický. No na našich poutích vídám mnohem lépe nazdobené perníčky, ale to je vedlejší. Balíček tří perníků ve tvaru jakési cca. 2 cm tlusté „cihličky“ rozměru cca. 9×13 cm vyšel na zhruba osm euro. Sáček s drobnými perníčky různých druhů na deset.
Při zpáteční cestě jsem se zastavila u Erlaufsee. Překvapilo mne, kolik lidí se tam už koupalo, i když v Mariazell se teplota pohybovala jen okolo dvaceti stupňů. A bylo tam fakt hodně mládeže. Zatímco mladí rakouští kluci divočili na skluzavce a neustále na ni stálá velká řada, o kousek dál jsem při odchodu narazila na pár děvčat, která se koupala v legínách, dlouhých šatech se šátkem na hlavě. Můžete hádat jednou, o jaké vyznání šlo. Poprvé jsem na ženy různého věku v podobných „plavkách“ narazila před více než dvaceti lety v Turecku a dva roky zpátky také v Jordánsku u Rudého moře. A tak jsem si v duchu jen říkala, jak se nám ten svět – zvláště střední Evropa, za posledních třicet let změnil.
U jezera se neplatilo žádné vstupné, byla tam na jedné straně restaurace a u pláže toalety. Platilo se ale parkovné. Já jsem za půl hodiny zaplatila necelé euro. Platba byla možná kartou i hotovostí. Na parkoviště se vjíždělo přes závoru a lístek, jak jsme u nás zvyklí například u některých nákupních center. Zdarma ale nebyla ani půlhodina stání. Tož tak.
Zpět jsem se vracela už na Krems a spodem, jak jsem chtěla jet i ráno. Cesta byla pohodová, dálnice nebyla nikde ucpaná. Sjela jsem z ní trošku dříve a potom si to švihala směrem na hraniční přechod Rheintal a Břeclav rakouskými vesničkami s vinnými sklípky, jaké jsou vidět i u nás na Břeclavsku, Hodonínsku i Uherskohradišťsku a kochala se. Při této cestě jsem si ale opět uvědomila, jak si v těchto místech Rakušané zničili krajinu větrnými elektrárnami. Je to fakt hnus, jak kdyby člověk jel někde měsíční krajinou, i když se k nebi tyčí uprostřed obilných lánů. Nedalo mně to a vystoupila jsem na jedné okrsce a cvakla závěrečnou fotku tohoto výletu do Rakouska několik kilometrů od státní hranice. Při otevření dveří auta jsem dostala tepelnou facku, jak kdybych se najednou ocitla někde ve Středomoří. Oproti horám v oblasti Mariazell tady bylo fakt vedro.
A co si odnáším z tohoto výletu? Že mně návštěva Mariazell a okolí jako jednodenní výlet doopravdy stačila. Na delší dovolenou bych tam nejela. Asi jsem zhýčkaná z Dolomit, Ramsau, oblasti Dachstein a Korutan. V Korutanech jsem byla jednou před více než dvaceti lety a rozhodně bych se tam chtěla vrátit.
Moc zdravím všechny návštěvníky mého webu a přeji, abyste měli odvahu cestovat a poznávat nová a nová místa. Já si po včerejší návštěvě Mariazell říkala, že bych už si konečně měla vyrazit na náš Praděd, kde jsem ještě nebyla. Je to ostuda, ale snažím se dostat dál, dokud to jde, protože člověk nikdy neví, z jakého důvodu nám někdo „chytrý“ může zase zakázat cestovat. Tak se snažím stihnout, vše, co se dá….

Procesí při Pouti národů v Mariazell v roce 2004

Soška dřevěné Panny Marie v šatečkách se znaky všech osmi zúčastněných zemí.