Přede mnou byly dva dny volna, předpověď počasí vypadala dobře, a tak bylo dílem rychlého rozhodnutí vyrazit autem na jednodenní výlet do rakouského poutního místa Mariazell. Poprvé jsem zde byla přesně před dvaceti lety, kdy se na tomto místě konala Pouť národů. O Pouti národů v květnu roku 2004 více zde. Doprovázelo ji tehdy skutečně to nejhorší možné počasí. Z nebe se valily přímo provazy vody a v šedivém dni se mlha válela až u země. Není proto divu, že jsem toho z Mariazell tehdy moc neviděla.
Na výlet jsem se tam chystala proto už delší dobu, ale tzv. mne nakopla až kámoška Jarka, která se tam vypravila nedávno se zájezdem a na Facebooku upozornila, že je toho v Mariazell k vidění více než jen věhlasný poutní kostel Panny Marie. Více o poutním místě zde.
Zmapovala jsem si předem cestu a vybrala si trasu na Krems, kdy jsem zhruba dvacet kilometrů před Vídní měla sjet z dálnice a valit směr Krems a Vídni a dopravní zácpě se tak elegantně v ránu pracovního dne vyhnout. Jenže člověk míní a správci silnic a dálnic mnohé mění… V okamžiku, kdy mně navigace hlásila, že mám sjet z dálnice, jsem tam sjet nemohla, protože sjezd byl zatarasený značkou zákazu vjezdu. No tak jsem si zase krokem projela zhruba patnáct kilometrů Vídní a nabrala tentokrát skluz půl hodiny. V konečném důsledku byl ale skuz větší, protože se cesta protáhla.
Na parkovišti číslo 3 jsem byla v Mariazell zhruba o půl desáté. A to jsem vyjížděla před pátou ráno a valila si to bez přestávky. Na parkovišti pro mne vznikl problém, protože parkovací automat byl jen na kováče a já měla sice hrst papírovek, ale pět euro, což byla částka na 24 hodin parkování, jsem neměla. Tak jsem si zajela k nedaleké prodejně Billa, od které bylo kousek další parkoviště, ale tam už chtěli na kratší dobu 7 euro… Vlítla jsem do obchodu, vybrala dobré tyčinky, co kupuji i doma a šla měnit. Paní u pokladny mně dala ale jen pár centů v drobných a zase mně přistála v ruce papírová bankovka. Na mou prosbu, že potřebuji drobné na parkování, reagovala negativně, že sama nemá drobné. A tak jsem před jejíma očima vzala u pokladny lízátko a podala jí onu pětieurovou bankovku a ona mně vztekle vrátila v kovu. Najednou jsem si z jejího přívětivého chování připadala jak v některých obchodech u nás doma. To Rakousko-Uhersko v některých lidech stále je… Konečně jsem tedy měla pět euro v kovu a mohla si zaplatit parkovací lístek.
Na parkovišti č. 3 byly i neplacené a velmi čisté toalety s tekoucí vodou i vším ostatním potřebným. K bazilice to mohlo být zhruba 300 metrů, takže fakt žádná hrůza.
Moje první kroky proto vedly do baziliky, kde jsem zjistila, že v 10 hodin začíná mše v němčině, tak jsem na ni zrovna zůstala. Nad oltářem byla soška Panny Marie, kterou jsem tak dobře znala z oné deštivé pouti v roce 2004. Myslela jsem na všechny blízké a známé potřebné, aby jim Bůh pomáhal ve všem, co musí ve svých životech nést. A také jsem prosila, aby byl v Evropně mír a nikdo nás po bezmála osmdesáti letech nevehnal do války.
Po mši jsem si prohlédla střed města a vyrazila k lanovce, protože mým cílem bylo vyjet lanovkou nad město a tam si udělat nějaké turistické kolečko a prozkoumat, co je tam zajímavého.
Dospělého vyjde jízda nahoru a dolů na 28 euro a je to zároveň nahoře vstupenka do takového jejich skanzenu určeného především dětem. Velmi šikovným způsobem se tam dozví, jak se v této oblasti žilo v minulosti. V dřevěných přístřešcích jsou vyřezané postavičky v akci, nechybí zmenšený vodní mlýn i možnost vyzkoušet si, jak se dříve plavilo dřevo. Podle zájmu bylo naprosto evidentní, že to děti bavilo asi nejvíc.
Bylo zajímavé sledovat, jak Rakušáci dovedou využít vše do posledního detailu k tomu, aby k ním jezdili turisté. Dvě vodní nádrže, které připomínají jezera, objíždí každých dvacet minut vláček, na vodě je podium, takže se tam konají koncerty. Pro děti jsou zdarma k dispozici „motokáry“, které jedou samozřejmě jen samospádem a žádný motor nemají, ale kluci na nich drandili stále. V areálu vzpomínaného skanzenu jsou informační tabule o včelách, protože med se v Mariazell produkuje a z něj tam pečou perník, který je prý pro toto město typický. No na našich poutích vídám mnohem lépe nazdobené perníčky, ale to je vedlejší. Balíček tří perníků ve tvaru jakési cca. 2 cm tlusté „cihličky“ rozměru cca. 9×13 cm vyšel na zhruba osm euro. Sáček s drobnými perníčky různých druhů na deset.
Při zpáteční cestě jsem se zastavila u Erlaufsee. Překvapilo mne, kolik lidí se tam už koupalo, i když v Mariazell se teplota pohybovala jen okolo dvaceti stupňů. A bylo tam fakt hodně mládeže. Zatímco mladí rakouští kluci divočili na skluzavce a neustále na ni stálá velká řada, o kousek dál jsem při odchodu narazila na pár děvčat, která se koupala v legínách, dlouhých šatech se šátkem na hlavě. Můžete hádat jednou, o jaké vyznání šlo. Poprvé jsem na ženy různého věku v podobných „plavkách“ narazila před více než dvaceti lety v Turecku a dva roky zpátky také v Jordánsku u Rudého moře. A tak jsem si v duchu jen říkala, jak se nám ten svět – zvláště střední Evropa, za posledních třicet let změnil.
U jezera se neplatilo žádné vstupné, byla tam na jedné straně restaurace a u pláže toalety. Platilo se ale parkovné. Já jsem za půl hodiny zaplatila necelé euro. Platba byla možná kartou i hotovostí. Na parkoviště se vjíždělo přes závoru a lístek, jak jsme u nás zvyklí například u některých nákupních center. Zdarma ale nebyla ani půlhodina stání. Tož tak.
Zpět jsem se vracela už na Krems a spodem, jak jsem chtěla jet i ráno. Cesta byla pohodová, dálnice nebyla nikde ucpaná. Sjela jsem z ní trošku dříve a potom si to švihala směrem na hraniční přechod Rheintal a Břeclav rakouskými vesničkami s vinnými sklípky, jaké jsou vidět i u nás na Břeclavsku, Hodonínsku i Uherskohradišťsku a kochala se. Při této cestě jsem si ale opět uvědomila, jak si v těchto místech Rakušané zničili krajinu větrnými elektrárnami. Je to fakt hnus, jak kdyby člověk jel někde měsíční krajinou, i když se k nebi tyčí uprostřed obilných lánů. Nedalo mně to a vystoupila jsem na jedné okrsce a cvakla závěrečnou fotku tohoto výletu do Rakouska několik kilometrů od státní hranice. Při otevření dveří auta jsem dostala tepelnou facku, jak kdybych se najednou ocitla někde ve Středomoří. Oproti horám v oblasti Mariazell tady bylo fakt vedro.
A co si odnáším z tohoto výletu? Že mně návštěva Mariazell a okolí jako jednodenní výlet doopravdy stačila. Na delší dovolenou bych tam nejela. Asi jsem zhýčkaná z Dolomit, Ramsau, oblasti Dachstein a Korutan. V Korutanech jsem byla jednou před více než dvaceti lety a rozhodně bych se tam chtěla vrátit.
Moc zdravím všechny návštěvníky mého webu a přeji, abyste měli odvahu cestovat a poznávat nová a nová místa. Já si po včerejší návštěvě Mariazell říkala, že bych už si konečně měla vyrazit na náš Praděd, kde jsem ještě nebyla. Je to ostuda, ale snažím se dostat dál, dokud to jde, protože člověk nikdy neví, z jakého důvodu nám někdo „chytrý“ může zase zakázat cestovat. Tak se snažím stihnout, vše, co se dá….
Potkala jsem muže, který sází stromy
Znáte knihu Muž, který sázel stromy? Objevila jsem ji před mnoha lety a úplně mne dostala. Příběh se odehrává ve Francii, kde se poutník vydá do nehostinných alpských krajin, kde se setká s tamním usedlíkem, který po ztrátě syna a ženy žije sám a sází stromy. Do krajiny se poutník vrátí o mnoho let později a najde zde zcela proměněnou krajinu s krásným lesem, do něhož se začala vracet vláha a s ní i život.
A teď si představte, že jsem se o víkendu setkala s podobným mužem tomu z Francie, který sází stromy. V krajině, která byla ještě hodně dlouho po revoluci pouze s rozlehlými lány od nevidím – do nevidím, se mu za patnáct let podařilo vysadit 63 000 stromů, 26 000 keřů a k tomu ještě 6 000 ovocných stromů! Kde ta krajina je? Mezi Moravským Pískem a Domanínem. A na kopci se tam také pase stádo krav tohoto sedláka. A kromě toho všeho navíc obnovuje rozorané polní cesty a opravuje včetně zatravnění ty rozbité. Jeho cílem je udržet co nejvíce vody v krajině.
Přestože na Slovácku žiji už více než třicet let, tak v těch místech jsem nikdy nebyla. Samozřejmě, že jsem mnohokrát projížděla Moravským Pískem občas i Domanínem, ale prostě jsem z té okresní silničky nikdy nesjela a nevydala se pěšky do polí. Fakt je ale ten, že proměnu bych mohla stejně sledovat až teprve před pár lety…
A tak jsem v sobotu jen zírala a rozum mně nedokázal pobrat, co zvládl jeden zapálený chlap se svou ženou a občas najatými brigádníky… Lány, na kterých podle jeho slov před lety nerostl ani jeden strom poskytující stín, jsou dnes „rozbité“ biokoridory, biopásy a řadami vysázených ovocných stromů. Zapomeňte na nějaké klasické sady! Tento zemělec, který se jmenuje Zdeněk Sečka, se mně svěřil, že se cítí spíše jako starý – tradiční sedlák, intenzivní produkci ovoce „nevalí“! Sadí výhradně stromy s vysokými kmeny a tradiční odrůdy, které rostly v humnech našich předků. Navíc je většinou vysazeno například pár jabloní, třešní, hrušek, švestek, takže sběr ovoce, které dozrává v různou roční dobu, musí být doopravdy záživný…
Tento chlapík, který na zemědělce ani nevypadá a na první mrk by člověk spíše řekl, že podniká úplně v jiném oboru, přitom neměl na růžích ustláno. Sedlačit začínal od nuly a kromě lidské závisti musel bojovat i se zákeřnou rakovinou.
Rozhovor s tímto vzácným člověkem si můžete přečíst zde V odkazu je také mnoho dalších fotek…
A ještě perlička na závěr. Před lety mně kamarád, tehdy už zkušený novinář, Jirka Nováček řekl: „Leni, jsou novináři, kteří píší a ti, co od nich opisují.“ Od té doby se snažím stále vyhledávat nová témata a hlavně zajímavé lidi, na něž chci prostřednictvím rozhovorů a jejich životních příběhů upozornit a motivovat k něčemu dobrému druhé.
O panu Sečkovi jsem se dozvěděla od jeho sestry Emilky, když mně před pár měsíci se zanícením vyprávěla o svém mladším bratrovi, který byl vždy zodpovědnější než ona. Zatímco ona chodila jako mladá holka po zábavách, její mladší bráška choval králíky, kozy a další domácí zvířata. A potom dodala, že se dnes věnuje produkci bio masa. To mne zaujalo, tak jsem ji poprosila o telefonní číslo na bráchu. Zase uběhlo pár týdnů než dostala svolení. Já pak měla nějakou jinou práci a přišla pandemie, takže jsem panu Sečkovi zatelefonovala až minulý týden. A on souhlasil. Zároveň mně ale řekl, že už jsem s ním jednou rozhovor dělala! Zhruba před dvaceti lety, kdy jsme spolu mluvili o tom, jak pod koly aut na silnici od Veselí nad Moravou do Moravského Písku umírá spousta zvěře. Hned se mně to vybavilo, ale podle jména jsem si prostě nedala dohromady, že jde o jednoho a téhož člověka… Setkali jsme se v sobotu po dlouhých dvaceti letech a každý za sebou měli odžito kus svého životního příběhu…
A tak jsem jen zvědavá, jestli se najde zase někdo, kdo bude opisovat… Naposledy se to v docela velkém stylu stalo, když jsem pro web Zprávy z Moravy objevila úžasnou ženu Martinu Ruskou. Po zveřejnění jejího příběhu se o ni začalo zajímat docela dost novinářů, což je dobře, protože si to zaslouží!
Všem přeji krásné májové dny a spoustu krásných setkání se zajímavými lidmi…
Lenka
Nedaleko Žarošic
To si tak dnes jedu z Brna domů, a když vidím to nebe a krajinu nedaleko Žarošic, nešlo nezastavit auto, nevytáhnout foťák a nezačít fotit… V tom okamžiku se mně podařilo zapomenout na to, co se děje v celém světě. Jen jsem si se zatajeným dechem s okem přilepeným na hledáčku říkala, že svět je krásnej, i když v něm aktuálně řádí koronavirus…