Prázdninová návštěva větrného mlýnu v Kuželově, Baťova kanálu ve Veselí nad Moravou a dětského hřiště v Ostrožské Lhotě

Druhý den našeho společného užívání jsme s vnučkou a vnukem zamířili do Kuželova na prohlídku tamního větrného mlýnu, který je v majetku Technického muzea Brno. V dobách, kdy jsem dělala zpravodajku v různých okresních novinách, byla tato oblast mým rajónem, takže jsem tam jezdila docela pravidelně. Hlavně ale samozřejmě na nedělní program Horňáckých slavností. Tato místa jsem křižovala často i v sedle kola. Od těch dob se ale i zde mnohé změnilo.

KUŽELOVSKÝ MLÝN A VZPOMÍNÁNÍ
Do areálu se vcházelo od silnice boční brankou v plaňkovém plotu. I tehdy tam stála stodola, která se ale po rekonstrukci proměnila ve vstupní budovu do areálu, kde je dnes pokladna, upomínkové předměty i toalety. U kuželovského větráku jsem se většinou v minulosti potkávala s panem rídícím Františkem Okénkou. Naposledy to bylo v roce 2011, kdy ho tam fotil můj syn Filip do cyklu Stáří pro závěrečnou práci ve škole. Já sama jsem ho fotila u kuželovského větráku a v přilehlém stavení v roce 2010. Do mlýna mne tedy vnukové přivedli po třinácti letech a mně se ve vzpomínkách vracelo mnoho chvil, které jsem zde jako novinářka prožila. Děti měly o všechno zájem a výhodou bylo, že jsme byli v areálu první hosté, takže jsme si prohlídku pěkně užili.


Z Kuželova jsme potom jeli rovnou do přístavu Baťova kanálu ve Veselí nad Moravou.

PROMĚNA BAŤOVA KANÁLU
Novodobou historii Baťáku znám dost dobře. Jako dnes si pamatuji, jak jsme seděli na tiskovce ještě ve staré budově veselského městského úřadu u hlavní silnice v roce 1998 a architekt Ivo Ondračka tam předkládal novinářům svou vizi o obnově vodní trasy Baťova kanálu s využitím pro turistiku. Apeloval, že je třeba vybudovat především infrastrukturu – přístaviště v jednotlivých obcích na trase Baťáku, servisy, íčka, občerstvení a ubytování, aby bylo turistům co nabídnout. Vzpomínal tehdy podobné kanály v Holandsku. Přiznám se, že jsem si tehdy nedovedla zcela představit, co má vizionář Ondračka na mysli. Když jsem ale minulý týden přijela s dětmi do veselského přístavu, tak jsem to pochopila naplno. Nádherný přístav s kotvením lodí v laguně, nové apartmány, plocha pro kempování, nová restaurace, informace, servis pro kola i lodě, půjčovna kol, koloběžek i různých lodí – od kanoí, přes malé motorové čluny až po hausbóty. K tomu moderní WC, sprchy i umývárna nádobí. Hřiště pro děti, v dosahu pítko pro lidi i psy, gril, workoutové hřiště, park pro skejťáky i koloběžky a lanové centrum. Vše perfektně vychytané a srovnatelné – ne-li lepší než na západ od našich hranic. Místo k rekreaci, které už dnes táhne do Veselí nad Moravou desetitisíce turistů ze všech koutů naší země i ze zahraničí. Do města, které bylo v době převratu v roce 1989 šedivým městem a rozhodně nepatřilo k turistickým ani kulturním místům naší krásné země. Vnuci se vrhli na hřiště a já šla zjistit, jak jezdí výletová loď Danaj. Měli jsme štěstí! Byl státní svátek, takže přidali jednu vyjížďku navíc a já koupila padesátiminutová plavbu pro všechny tři za 210 Kč. Odskočili jsme si domů na oběd a vrátili se do přístavu, kde se dětem na hřišti moc líbilo. Za hodinu jsme vypluli a po návratu zase zakotvili u hřiště.

Další den patřilo dopoledne lanovému centru u Baťáku. Jeden lístek vyšel děti na tři hodiny na 120 Kč. Dostaly na ruky náramek a mohly tam běhat a jezdit na obří skluzavce do znavení těla. Fakt je ten, že jsme tam v horku ani celé tři hodiny nevydrželi. Ještě musím upozornit, že v přístavu je zpoplatněné parkování všechny dny v roce. První půlhodina je zdarma a další hodiny vyjde na 30 Kč. Za 50 Kč, ale můžete v areálu parkovat 24 hodin. Když jsem do automatu hodila padesátikorunu, tak mně vyjel lístek s platností do 13.17 příštího dne, což je v porovnání s jinými městy naší země úplně v pohodě. A to nemluvím o zahraničí. Také v nové restauraci odpovídají ceny podobným zařízením v jiných městech. Platit zde lze ale pouze kartou. Kdo s bezhotovostním stykem nesouhlasí, tak se tady nenají ani nenapije. Připomnělo mně to Holandsko, kde mne před dvěma roky překvapilo, že se nedostanu ani na veřejný záchod bez karty a platbu kartou tam tehdy vyžadovali i v občerstvení v maringotce. To jsem tehdy nechápala a pomalu se to vkrádá i k nám.

OSTROŽSKÁ LHOTA VEDE
Odpoledne jsme s vnuky státní svátek, připomínající Jana Husa, prožili na dětském hřišti v Ostrožské Lhotě. Podle mne je to jedno z nejlepších dětských hřišť široko daleko. Proč? Leží u potoka a mezi tím vede jen cyklostezka a žádná silnice. Samozřejmě, že je také oplocené, má spoustu herních prvků a v jednom koutě i WC budku. Pro děti jsou ale nejlákavější věcí vodní prvky – hned u vchodu vodní mlha a v levé části od vchodu vodní prvek uprostřed obřího pískoviště, jehož součástí je i dřevěná nádrž, ze které lze kaskádovými drahami nechat protékat vodu, kterou je třeba načerpat a naplnit nádrž. To mé vnuky bavilo nesmírně. Z toho důvodu si přivezli plastové kbelíky a makali jako diví. Menší děti si dělaly různé kanály a vodní cesty v obřím pískovišti. Dohromady tam bylo za našeho pobytu jen pět dětí a tři dospělí. O den dříve jsme tam byli na průzkumu v podvečer ale sami.

Naši návštěvu zhatilo jen to, že jsem dostala od vos dvě žihadla mezi prsty pravé nohy. Doporučuji proto uzavřené boty. O den dříve se mně v plátěnkách nic nestalo, ale žabky holt nohy nekryly, a tak mám nohu po kotník jako baňu a po žihadlech se mně udělalo špatně, proto jsme jeli domů zhruba o hodinu dříve, než bylo v plánu. Jinak v Ostrožské Lhotě doporučuji navštívit Budařovu cukrárnu na křižovatce. Zákusky si tam koupíte v průměru za třicet korun a jsou vynikající. Stejně jako tamní zmrzlina. Dnes si pro děti přijedou rodiče. Za těch pár dnů jsem se jim snažila připravit zajímavý program. Snad se to podařilo. Občas jsem si večer připadala unavená jako horní, co fárá do dolů, ale stálo to zato, že jsme mohli být spolu.

Zemřel pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky

Před chvilkou jsem se dozvěděla, že dnes (13. 4. v Hrubé Vrbce) zemřel v 96 letech pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky. V době, kdy jsem psala pro regionální noviny na Hodonínsku, jsem se docela dost často s tímto výjimečným mužem setkávala. Naposledy jsme spolu byli v březnu roku 2011, kdy jsem o něm toto napsala:

S panem rídícím Františkem Okénkou se obyčejně potkáváme na Horňáckých slavnostech a jiných folklorních akcích. Počátkem roku naše kroky vedly do hrubovrbeckého kostelíku. Spolu s ostatními stovkami lidí jsme se přišli rozloučit s Lubošem Holým. O pár týdnů později jsem panu rídícímu volala, jestli můžeme se synem Filipem přijet udělat pár fotek.

Filip si totiž vymyslel, že ve své závěrečné práci ve škole zaostří na stáří. Panu Okénkovi se nejdřív moc do focení nechtělo. Tvrdil, že se necítí a zdraví také příliš neslouží. Nakonec ale přesto souhlasil. Zpočátku se mně zdálo, že už je skutečně trochu unavený a nemá onu jiskru, která z něj vždy sršela.

Záhy mne ale vyvedl z omylu. Když jsme zastavili u jeho domečku v Hrubé Vrbce, byl už připravený. Do mého auta, do něhož mají problémy nasednout i o třicet let mladší lidé, protože je nízké, naskočil jako mladík.  Když ho pak Filip u kuželovského větráku prosil o určité pozice, ve kterých ho chtěl fotit, ochotně vyhověl. Najednou se mně zdálo, že ho to dokonce baví a přes pokročilý věk jsem v něm viděla malého kluka ochotného přistoupit na kdejakou legraci.

Při cestě domů si ale povzdechnul, že už to není ono. „Stařecká demence, kdy si člověk na něco nemůže vzpomenout, je strašná,“ tvrdil. Snažila jsem se ho uklidnit, že mám kamarádky, kterým je o čtyřicet let méně a zapomínají mnohem víc než on v devadesáti.  A má slova potvrdil pan rídící sám. Rozpovídal se a my jen koukali, co všechno si pamatuje.

„Narodil jsem se ve stejný den jako Marx. Jeho věhlasu jsem sice nedosáhl, ale on zase určitě neuměl cifrovat a zpívat jako já,“ začal vzpomínání oslavenec s úsměvem na tváři.  František Okénka se narodil manželům Tomášovi a Jenofě Okénkovým coby třetí dítě. Lásku ke zpěvu a horňáckým pěsničkám nasával už s mateřským mlékem. Maminka totiž chodívala vařit na svatby a tatínek zase dělával družbu. Společně samozřejmě zpívali. Synka brávali s sebou.

Talent ke studiím zřejmě zdědil po tatínkovi, který prožil čtrnáct let v Americe. Byl nadaný, a tak za mořem po práci také večerně studoval. Měl obrovský přehled, takže nebyl žádný div, že se po návratu domů stal nejen vyhlášeným zpěvákem, ale také písmákem kuželovské farnosti.

„Všechny tyto skutečnosti, které mne ovlivňovaly, jsem si plně uvědomil až v době, kdy jsem studoval Mužský učitelský ústav v Brně,“ připomněl oslavenec. Po ukončení studií začal učit v kuželovské trojtřídce. Byla ale válka, proto musel do fabriky. Pracoval v Avii v Kunovicích, kde se opravovala letadla. Po válce získal stálé místo ředitele v malovrbecé dvoutřídce. Zde působil sedmnáct a půl roku. Poté učil sedmnáct let v trojtřídce v Hrubé Vrbce.

V osmačtyřicátém roce se po pětileté známosti oženil s Boženou Čambalovou. Společně vychovali syna a dceru. Vedle své profese pedagoga byl po celý život tělem a duší muzikantem i zpěvákem. Pětatřicet let prožil s cimbálovou muzikou hrobovrbeckého Majstra Joženy Kubíka. Hrát v ní začal už v jedenačtyřicátém roce. Po smrti primáše přešel do Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče, kde hrál šestnáct let.

Kromě toho hostoval v celé řadě cimbálových muzik včetně BROLNu. Spolupracoval s Českým rozhlasem Brno. Jeho zpěv i vyprávění jsou zaznamenány v celovečerních filmech, dokumentárních snímcích i na zvukových nosičích. Nahrávky mapují jeho všestrannost.

Výčet by nebyl úplný, kdybychom nevzpomněli konferování národopisných pořadů, jichž bylo skutečně mnoho. Podle Františka Okénky byl ale nejzdařilejším ten první v jedenasedmdesátém roce. Tehdy na Strážnických slavnostech při Horňáckém večeru vnesl nový prvek. „Všichni konferenciéři do té doby mluvili z budky a nebylo je vidět. Já jsem šel k mikrofonu, abych měl bezprostřední kontakt s publikem,“ zavzpomínal na dobu před čtyřiceti lety jubilant.

František Okénka nechyběl ani při zrodu Mladého Horňácka. „Byl to nápad Zdeňky Jelínkové, která mě přizvala ke spolupráci. Bylo nám jasné, že děti musíme vychovávat a vést k tradicím a folkloru už od útlého věku,“ připomněl zpěvák a muzikant. Po odchodu do důchodu rozhodně nezahálel. Na dalších šestadvacet let se stal průvodcem kuželovského větrného mlýnu.  Za svou dlouholetou činnost, která se dotýkala i včelaření a myslivosti získal spoustu nejrůznějších ocenění. Člověk nechápe, jak vše zvládal. Jeho aktivity by totiž vydaly na několik životů. „Jsem velmi vděčný za všechno, co jsem od života dostal,“ svěřil se při loučení jubilant.

S panem rídícím Okénkou jsem se ale potkala například také na pohřbu Jana Mikloška v Hrubé Vrbce v říjnu roku 2006. Při smuteční řeči tam tehdy nad hrobem pan Okénka řekl toto (doslovný přepis):

V malučkej chvíli zmineme sa aj my. Keď sa my zmineme, zmine sa aj krajina, tak jak by opádel vršek z rozmarýna.“

Jak enom prosťunké a príznačné sú verše téjto horňáckéj pěsničky, ale je pravdivá enom tak na polovic. Ta naša horňácká krajina sa nikdy nezmine a v ní sa nezminú ani tací ľudé, který sa do ní s radostí zrodili, celým srdcem do ní vrostli, prožívali v ní dni všední aj sváteční, naplňovali ju každý deň tvorivú prácú a nakonec jí slúžili až do posledního dechu svého života.

V téj významnéj radě těchto účastníků, na kterých sa nezapomíná, pribude dneska aj náš kamarád, náš spoluobčan Jan Miklošek, kterého jsme dnes doprovodili na toto posvátné místo.

Uložili jsme do hrobu posledního zakladatela legendární muziky Jožky Kubíka, která rozdávala ľuďom radost a pohodu po celých čtyrycet roků a možu réct, že také prospěla i obci Hrubé Vrbce, která se zviditelnila, protože vyhrávala aj v tých najodlehlejších místoch našéj republiky.

Jan, vedle své povinnosti hráčskéj, působil v muzice jako vynikající zpěvák a tanečník a toto všechno muziku enom krášlilo a dodávalo jí príslušného lesku.

Možu réct, že Jan celý svůj život zasvětil temu, aby krása lidovéj kultury na našem Horňácku stala sa neodmyslitelnú súčasťú našeho života a také to, aby se tyto klenoty otcovského dědictva prenášaly sa aj na mladší pokoleňa.

Janku, za šecko, číms obohacoval životy svých najbližších a také svých prátel, za krásné chvilky prožité v tvé prítomnosti, prijmi od nás od kamarádů, nech už hudců či zpěváků či občanů, uprýmné a srdečné poděkování.

S práním, aby zem vrbeckého kerchova objímala ťa měkkú náručú v tvém odpočinku buď sbohem. My nikdy nezapomeneme.

A ještě jedno: Byl bych rád, kdyby větrýk tichý nad jeho hrobem ustavičně preludoval ten krásný horňácký hymnus na počest skromného a dobrosrdečného našeho kamaráda Janka Mikloška.

(Na hřbitově v Hrubé Vrbce dne 21. 10. 2006 zaznamenala Lenka Fojtíková)

Pane rídící, jsem vděčná za to, že jsem Vás díky novinářské profesi mohla poznat blížeji. Nikdy na Vás nezapomenu. Navždy budete v mých vzpomínkách. RIP.

Lenka Fojtíková