Nemoci, zranění a nabírání kondice

Letošní rok pro mne nezačal dobře. Poté, co jsem před katedrálou v Brně na Petrově 8. ledna uklouzla a aniž bych spadla, se mně podařilo zlomit si kotník, začal pro mne hodně náročný rok.
ZDRAVOTNÍ PERIPETIE
Když mně v kyjovské nemocnici sádrovali nohu, netušila jsem, že jen u tohoto zranění letos neskončím. Jakmile jsem se zhruba po třech měsících vylízala z kotníku a rehabilitovala, abych se zase rozhýbala, protože v lednu jsem po bytě ušla třeba jen 200 kroků, udeřil pásový opar. A nebyl ledajaký! Táhnul se od hlavy, kde zasáhl levou vlasovou část, přes krk až na prso a zezadu na lopatku. Byla to taková chuťovka, že jsem si musela po Květné neděli v pondělí nad ránem zavolat rychlou. Takovou bolest jsem ještě nezažila. Překonala oba porody. Pomohli mně lékaři a sestřičky v kyjovské nemocnici, za což jim patří velký dík. No a potom následovaly další zdravotní problémy, o kterých nechci ani psát. Sled těchto událostí znamenal, že jsem musela v dubnu zrušit plánovanou cestu do Říma a také Maltu, kam jse se chystala koncem září.
HLEDÁNÍ STÍNU
Momentálně jsem ve stavu, kdy se snažím v rámci vycházek na nemocenské nabrat trošku kondičku a normalizovat tělo k běžnému životu. Mým hlavním cílem bylo, a stále je, chodit. Do toho mně tedy neplánovaně udeřila vedra, která ničí asi každého. Je mně jasné, že se nemohu plahočit někde po slunko, a tak jsem přemýšlela, jak to vymyslet v Blatnici pod Svatým Antonínkem, kde člověk moc stínu nenajde. Moje cesty autem logicky vedly na milovaný Antonínek, kde jsem se pomalu snažila rozchodit. Začala jsem v aleji, která je krásná a dává stín. To mně ale momentálně už nestačilo, a když jsem nechtěla chodit několikrát nahoru a dolů alejí, musela jsem zapátrat dál. A podařilo se! Včera jsem po dlouhatánských letech vyrazila směr Ostrožská Lhota mimo silnici a byla to super volba! Kdo má rád klid, anebo chce vyvenčit svého čtyřnohého miláčka, může vyrazit od kaple na Antonínku směrem k bunkru, odkud cesta pokračuje nejdříve kousek po polňačce s nádherným výhledem do krajiny na štěrkopísková jezera v Ostrožské Nové Vsi a v dáli s pohledem na Chřiby s hradem Buchlov a Barborkou.
Záhy se cesta stočí do lesíka, ve kterém je krásně udržovaná cesta a hlavně stromy a keře. Chvílemi jsem měla dojem, že jsem někde v zámeckém parku. Jakoby se totiž o zeleň podél cesty někdo staral a pravidelně ji stříhal. V některých místech tvoří keře a stromy doslova krásný tunel. Po této cestě člověk dojde pod zahrady a políčka Ostrožské Lhoty na rozcestí, odkud se může vydat k ostrožskolhotské studánce a od ní pokračovat podél lesíka s následním navázáním na cestu, která poutníka zase dovede k bunkru a od něho ke kapli na Antonínku. Právě tento okruh jsem dnes absolvovala. Samozřejmě, že by se dal ještě různě prodloužit, ale mně to aktuálně stačí. Je to moc pěkná vycházka s uklidňujícím pohledem do zeleně a občas také do krajiny Zlínského kraje. Po cestě mně dělali doprovod motýli, mezi nimiž převažovali bělásci. A také jsem viděla včera i dnes téměř z očí do očí krásnou srnku. Samozřejmě poté hned prchla a elegantně odskákala pryč. Cesta je vhodná i pro školáky, protože na trase je několik zastavení pátrací hry Poznej svatého Františka. Nedaleko studánky je také Poetické zastavení, které vybízí k zastavení a zamyšlení.
VIDĚT KRÁSU OKOLO SEBE
Při putování krajinou blízko mého domova jsem si uvědomila, že mně letos sice zdravotní potíže zastavily v cestování do zahraničí ale dostala jsem čas poznávat nejbližší okolí a chodit místy, kudy jsem šla v životě snad jen jednou, dvakrát před dlouhatánskými lety. A že člověk může i v obtížích, které život přináší, vytěžit ze vzniklé situace něco dobrého a krásného. A to je super! Vždy záleží na úhlu našeho pohledu na věc. A tak jsem vděčná, že zase mohu bez bolesti a dalších omezení opět kráčet krajinou a kochat se pohledem do údolí i přírodu. Je to nádhera a mám zač děkovat!

Poutní kostel a přírodní areál v Hlubokých Mašůvkách

Včera jsem se poprvé v životě vydala do Hlubokých Mašůvek. Proč? Protože je to v brněnské diecézi jedno z míst, kde lze získat v letošním Svatém roce plnomocné odpustky a já budu postupně všechna tato místa představovat v Katolickém týdeníku.
V Mašůvkách jsem nikdy nebyla, proto jsem se tam vydala, abych nasála atmosféru tohoto místa. A líbilo se mně tam moc! Cesta tam mně ale zabrala ze Slovácka – pár kilometrů od hranic se Slovenskem, něco málo přes hodinu. Vybrala jsem si  při cestě tam trasu okolo Pálavy a přejížděla jsem také moravské moře –  Mušovská jezera. Bylo krásné počasí – slunečno, suché silnice a jedenáct stupňů nad nulou, takže jsem jela v letní bundě a udělala jsem dobře, protože v zimní bych se doslova uvařila! Tak jsem se kochala cestou okolo Pálavy nádhernou přírodou a jednou dokonce zastavila, abych udělala nějakou fotku, ale nakonec jsem zjistila, že z toho nic nebude, protože tam byly elektrické dráty a tam zase jakási škaredá budova, tak jsem se po zbytek cesty soustředila raději na řízení, protože mým hlavním cílem bylo přece focení v Hlubokých Mašůvkách.
Kostel je tam zasvěcený Navštívení Panny Marie. A je to snad nejmenší kostelíček ze všech míst, kde bude letos možné získat plnomocné odpustky v rámci Jubilejního roku. Kostelíček je sice malý, ale okolí má nádherné! Za kostelem je areál Panny Marie Lurdské – i se studánkou a sochou Panny Marie umístěné ve skále – skoro doopravdy jako v Lurdech. Pokud se poutník vydá do kopce v přilehlém lesíku vpravo, dostane se na rozlehlý travnatý prostory s křížovou cestou, která vede na vrch, kde jsou tři kříže a vlevo od křížové cesty je i Boží hrob!
Z vršku Kalvárie jsem viděla, že přes pole na druhé straně lesíka vlevo jsou také nějaká zastavení, tak jsem se vydala i tam. Ne, není tam ještě jedna křížová cesta, jak jsem původně předpokládala, ale je tam Cesta Panny Marie Bolestné. Tak jsem se pomodlila nejen křížovou cestu, ale i tuto netradiční Cestu Panny Marie Bolestné, se kterou jsem se v naší zemi v Hlubokých Mašůvkách setkala poprvé v životě.
Cesta vede k památníku padlých bojovníků, který připomíná, že tuto část naší země osvobodila Sovětská armáda. Na památníku je ale i vzpomínka konkrétních českých vojáků, kteří položili za druhé světové války svůj život za naši svobodu. Letos je to přesně 80 let, co tato hrozná válka skončila, ale stojíme doslova na pokraji možné další války. Jakoby se svět neuměl poučit ze všech hrůz, které války přináší. Památník ale připomíná i ty, co trpěli a zemřeli v Terezíně. Válka a vše s ní spojené je zlo, které by se nemělo už nikdy opakovat. Myslím, že z obyčejných lidí, kteří nejsou nijak bohatí a nemají žádné významné pozice, nikdo válku nechce. Chtějí válku bohatí, kteří chtějí být ještě bohatší nebo mocní, kteří chtějí být ještě mocnější? Ale proč? Jednou stejně všichni zemřeme a majetek ani moc si s sebou nikdo vzít nebude moct. Tak PROČ???
Při zpáteční cestě lesíkem jsem na mnoha stromech viděla umístěné malované cedule snad ze všech míst České republiky, ale také ze Slovenska, Rakouska a možná i Německa. Musím zjistit, proč jsou tam umístěné. S podobným zvykem jsem se také na žádném poutním místě zatím nesetkala.
Při zpáteční cestě jsem si řekla, že se už kochat krásnou krajinou nebudu, ale povalím po rychlé trase přes Pohořelice a v Hustopečích najedu na dálnici, po které pofrčím na jih a sjedu z ní u Břeclavi. Po cestě jsem si ještě plánovala zastávku v prodejně ryb u silnice, které tam má  Rybářství Pohořelice. Říká se, že člověk míní a Pán Bůh mění. No nevím, jestli to včera zavinil Pán Bůh, ale fakt je ten, že jsem se před nájezdem na silnici směřující k Pohořelicím najednou zastavila v docela dlouhé koloně a viděla, že na oné silnici, na kterou jsem měla najet, se stala nehoda.
Bylo dílem okamžiku, že jsem otočila auto, vrátila se kus, do Znojma to bylo v tom okamžiku už 25 kilometrů, ale tam jsem nemířila. Sjela jsem prostě na jih a vracela se směrem k domovu. Nakonec mne navigace vyhodila v Hustopečích, takže jsem si docela zajela. Když jsem ale už byla ve Veselí nad Moravou, tak Impuls hlásil, že je silnice mezi Znojmem a Pohořelicemi stále zavřená, protože se tam stala vážná nehoda náklaďáku a osobního automobilu. Byla jsem ráda, že jsem to hned otočila, i když mně zpáteční cesta zabrala dvě hodiny a dvacet minut. Bez objížďky navigace ukazovala bez pár minut dvě hodiny. Za volantem jsem tak prožila dobré čtyři a půl hodiny.
Samotná procházka poutním areálem i návštěvou kostela zabrala další dvě hodiny. Kdyby bylo více času, ráda bych se zastavila i v krásném kostele v Lechovicích anebo si pořádně prošla Znojmo, které vždy jen projíždím nebo objíždím při cestách například do Vranova nad Dyjí, ale třeba i do Kostelního Vydří. Ten kraj je krásný. Právě na stavbách hradů a kostelů je tam vidět, že tudy doopravdy kráčela historie. Na Znojemsko bych si prostě měla vyšetřit více času a hlouběji ten kraj zakusit chůzí krajinou a nejen za volantem auta.
A závěr? Přestože se mně fakt nechtělo jet, byla jsem nakonec šťastná, že jsem překonala lenost a vyrazila. V Hlubokých Mašůvkách to mají nádherné, takové domácí a pohodové. Bez jakékoliv okázalosti s tím, že tam bylo moc dobře a člověk mohl zakoušet uprostřed přírody Boží přítomnost. Zajeďte si tam a určitě nebudete litovat! V galerii uvidíte spoustu fotek, kterými jsem vám chtěla přiblížit, jak to na místě vypadá.

PLNOMOCNÉ ODPUSTKY
Plnomocné odpustky může na diecézních jubilejních místech získat pro sebe nebo pro duše v očistci každý věřící, který nemá zalíbení v žádném hříchu, přijal svátost smíření a svaté přijímání a pomodlí se na úmysl Svatého otce, pokud:

1/ na diecézní jubilejní místo vykoná zbožnou pouť a zúčastní se zde slavení mše svaté
nebo bohoslužby slova, liturgie hodin (modlitba se čtením, ranní chvály, nešpory),
pobožnosti křížové cesty, modlitby růžence, hymnu Akathistos, kající bohoslužby zakončené individuální svátostí smíření kajícníků

nebo

2/ jednotlivě nebo ve skupinkách zbožně navštíví diecézní jubilejní místo
a stráví tam přiměřeně dlouhou dobu v eucharistické adoraci a rozjímání,
které zakončí modlitbou Otče náš, Vyznáním víry a vzýváním Panny Marie, Matky Boží.

Translate »