Dnes jsem se probudila do sluncem zalitého ostrova. Předpověď hlásila krásný den jen s nějakou oblačností, tak jsem vyrazila jen tak nalehko a bez deštníku. V druhé třetině cesty na hřbitov, kde měla být v 11.30 sloužena v kapličce, ve které je uložené tělo otce Eliase Velly, mše svatá, mne ale zastihla přeháňka. Tak to jsem fakt nečekala. Schovala jsem se na autobusové zastávce a potom už bylo po celý den slunečné počasí. Ta mše svatá byla jen díky tomu, že je listopad, kdy je hřbitov otevřený celý měsíc každý den. V průběhu roku je otevřený jen pár dnů v týdnu v určité hodiny a mše svaté tam bývají úplně výjimečně. Kdyby dnes ostatně pršelo, tak by mše nebyla. Mohlo nás tam být okolo třiceti. Většina stála venku při zdi ve stínu, ale před vchodem byly i plastové židličky, které se potom uklidily po mši do kapličky. Já byla s kámoškou jsme seděly hned v první řadě. Mši sloužil františkánský kněz z Indie. Indové totiž nyní posílili komunitu minoritů v klášteře, kde žil P. Vella, protože maltských minoritů ubylo. Po otci Vellovi zemřelo několik dalších kněží z komuniot. Na hřbitově jsme se sešly s kamarádkou Věrkou, která otce Eliase občas doprovázela při jeho evangelizačních cestách do České republiky. Neviděly jsme se od vypuknutí covidu, což bude v únoru pět let, tak jsme si měly co vyprávět. Ještě před tím jsme společně zašly do kostela Mater Dolorosa, kde otec Elias sloužíval mše svaté a v přilehlém klášteře žil a přijímal věřící na modlitby. Potom jsme zamířily na dobré jídlo i pití a vyprávění nebralo konce. Bylo úžasné pochutnávat si na čerstvých rybách, popíjet míchané nápoje, koukat na moře a poslouchat hukot moře v zátoce sv. Pavla. Dnes tady bylo příjemných 24 stupňů. Doufám, že jsem na Maltě nebyla naposledy. Moc ráda bych se sem příští rok vrátila a pobyla minimálně týden. Už mám plány, co tu podniknout, tak uvidíme, jestli to klapne! Zítra ráno už ale opět vzhůru k domovu! S velkou vděčností, že jsem tady mohla být a všechno si užít.
Dnes se Malta opět probudila do deštivého rána. Voda z nebe ale nic nezměnila na mém plánu. Ten byl jasný! Zajít zátokou svatého Pavla až k věži, která se nachází v těsné blízkosti minoritského kláštera, kde P. Elias žil. A tak jsem se hned po snídani za deště pod deštníkem vydala do míst, která byla tak blízká otci Eliasovi. Ostatně se i v této zátoce narodil a prožil zde své dětství a dospívání až do odchodu do kláštera. Netušila jsem, že busta je přímo ve vyhlídkovém prostoru u věže s pohledem na ostrůvek, kde měl podle Bible ztroskotat svatý Pavel. A právě tento ostrůvek má busta P. Velly za zády a jeho tvář jakoby se koukala směrem ke klášteru a za ním ke kostelu Mater Doloresy, kde sloužil mše svaté, a kde byla také za něj sloužena zádušní mše. Do kostela jsem se nedostala, ale byla otevřená věž, tak jsem zaplatila dvě eura za vstup a mohla jsem shora udělat i nějaké fotky a pohledy na okolí i Eliasův klášter. Fakt je ale ten, že dnes jsem nejvíce ostřila na vzpomínanou bustu a poté také udělala hodně fotek na hřbitůvku, kde bylo uložené jeho Eliasovo tělo. Bylo zajímavé, že přicházející cizinci z Polska i Německa nevěděli, kdo P. Elias Vella vlastně byl. Ještě bych se ale ráda vrátila k ránu, kdy jsem kráčela po pobřeží v dešti. Zjistila jsem totiž, že zřejmě ani na Maltě není nějaká systematická kanalizace, jak jsme na ni zvyklí doma. Voda stála všude a na chodnících i silnicích byly obří kaluže. V některých místech ale měli důmyslně vyspádované chodníky i silnice, že se voda valila přímo do moře – i po schodech. Však to zachycuje jedno mé video na FB. Po zdokumentování okolí věže a delším posezení u busty jsem myslela na všechny, kdo mne prosili o modlitby a přímluvu otce Eliase. Všechno jsem mu ale řekla později i na hřbitově a vkládala jsem i ty, co by měli zájem o jeho přímluvu a nestačili mně to říct, tak se nebojte, byli jste tam všichni. Při cestě na hřbitov jsem i s navigací v mobilu opět zabloudila. Radilo mně po cestě několik lidí, ale všichni nějak blbě. Až jsem narazila na paní, která venčila pejska a ta mně řekla, že jdu úplně špatně a vysvětlila cestu tak, že všechno klaplo a já dorazila, kam jsem chtěla. Úsměvné bylo, že jsem jí řekla, proč na ten hřbitov jdu a ona mně na to řekla, že se za ni otec Elias modlil! Tak to bylo moc pěkné setkání. Rozloučila jsem se s ním úměsměvem na tváři a odpovědí, že se za mne také modlil. Na hřbitově jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Je to totiž takový malý hřbitůvek úplně přeplněný pomníky i pomníčky, které pokrývají zem těsně vedle sebe a jsou jich také plné zdi. K tomuto hřbitůvku jsou přilepené další dva z pravé i levé strany, ale tam už jsou obrovské masivní hrobky upozorňující na to, že majitelé mají fakt hodně peněz. Ostatně toto je vidět i na některých hřbitovech na Slovácku. Okolo hřbitova vede velmi frekventovaná silnice, po které snad bez přestání frčí ze Saint Paul’s Bay jedno auto za druhým. Tělo otce Eliase je uložené v malé kapličce v zadní části hřbitůvku. Když jsem tam tak seděla, myslela jsem na to, jak skromně žil a stejně skromný má i hrob. A rozhodně neodpočívá v nějakém klidu, protože je hned na dosah té frekventované silnice. A stejně to měl v životě, který prožil velmi skromně a pokorně, ale přitom to byl zvlášť v druhé půlce života, kdy začal jezdit a evangelizovat po celém světě, pořádný fofr a fičák – stejně jako ta silnice u hřbitova… Při zpáteční cestě do hotelu jsem znovu zabloudila. Nevím, jak se mně to prostě s navigací v ruce podařilo, ale střihla jsem si to přes Quawru… Moje nervy! Ale hodně jsem toho zato viděla a nafotila! Při mém bloudění se mne pořád všichni ptali, jestli nechci jet busem. Nechtěla jsem! Chtěla jsem tu zemi i lidi poznávat přímo a ne pohledem z busu nebo taxíku! To umí každej! Mobil mně ukazuje, že jsem dnes nachodila necelých 21 000 kroků. Já chci na dovolené chodit a ne se vozit jako doma furt autem… Díky tomu jsem zcela neplánovaně kráčela i okolo Malta National Aquarium. Viděla jsem toho hodně, tak mrkněte na fotky. Zítřek si musím užít na plné pecky. Mimo jiné mám naplánované setkání i s kámoškou ze Slovenska, která tady žije díky otci Eliasovi už dlouhé roky a potom valím zase zpátky domů.
Poprvé jsem se na Maltu vydala na přelomu září a října s P. Josefem Červenkou, který jako jeden z duchovních tehdy doprovázel pouť napříč Itálií, přes Sicílii, Liparské ostrovy až na maličký ostrov Malta a Gozo, který k němu patří. Cestovali jsme s uherskohradišťskou cestovkou, která se tehdy specializovala na poutní zájezdy a viděli jsme toho fakt neskutečně moc! Já jsem zájezd tehdy koupila za 14 000 Kč na poslední chvíli, což bych dnes už fakt nepořídila. 22 LET STARÉ VZPOMÍNKY NA PRVNÍ CESTU NA MALTU Začínali jsme v Loretu, kde je v kostele postavený domeček Svaté Rodiny údajně z cihel dovezených ze Svaté země a také je tam jeskyně, ve které se měl zjevit anděl Michael. Pokračovali jsme přes San Giovani Rotondo pár dnů po svatořečení P. Pia. Následovalo Bari, Neapol, Pompeje, Liparské ostrovy a na Sicílii jsme tehdy byli v Taormině, Katánii i Syrakusách, kde jsou katakomby prvních křesťanů. No a potom Malta. Já se dnes už mohu po dvaadvaceti letech přiznat, že jsem se na ten zájezd vydala vlastně hlavně kvůli Maltě, protože v únoru roku 2002 jsem se seznámila s otcem Eliasem. Chtěla jsem ho na Maltě překvapit a navštívit. Bydleli jsme tenkrát v Saint Paul’s Bay – zátoce, kde měl podle Bible ztroskotat sv. Pavel. No a právě v této zátocese narodil otec Elias a v dětství až do odchodu do kláštera tam žil s rodiči. V dospělosti zde potom bydlel a sloužil v minoritském klášteře až do své smrti 10. 10. 2022. Já tenkrát hned po příjezdu na hotel zamířila do nejbližšího františkánského kostela, abych tam zjistila, že žije někde úplně jinde. Ochotný kněz mne ale naložil do maličkého auta a zavezl do Eliasova kláštera. No a tam jsem se dozvěděla, že není doma, protože slouží v Německu. Tak to byl můj první kontakt s Maltou před 22 lety. Tehdy nám průvodci říkali, že je to země téměř bez kriminality. Svědčily o tom i klíče zastrčené v zámku domů z ulice a ne zevnitř domů, jak jsme zvyklí. Mám to vyfocené, protože jsem to tehdy moc nechápala. Za oněch 22 let se ale vše změnilo. Ostrůvek ochromily přívaly uprchlíků ze všech koutů světa a přinesli s sebou i kriminalitu. Dnes prý ženám doporučují, že by neměly v noci chodit po ulicích samy.
CESTA NA MALTU PŘED PATNÁCTI LETY Podruhé jsem se na Maltu vydala s kámoškou Hanou v roce 2009, takže tomu bylo letos v únoru už patnáct let. Byly jsem tam tehdy pozvány na charismatickou konferenci a při jednom modlitebním večeru jsme zažily veliké vylití Ducha Svatého. Po návratu jsme založily Společenství P. Šuránka, které se na Antonínku schází až do dneška každé úterý a v zimě ve farním kostele v Blatnici. Kromě prvních úterků v měsíci, kdy bývají na Antonínku kruciáty za kněze, které shodou okolností v roce 2009 zakládal P. Josef Červenka, který už odešel na věčnost. Ostatně stejně jako mnoho účastníků oné skvělé pouti v roce 2002.
PO PATNÁCTI LETECH NA MILOVANÉM OSTROVĚ Já se dnes tedy vydala na Maltu po patnáctileté přestávce. Taková malá perlička k této mé zcela neplánované cesty. 10. října, což je den výročí úmrtí otce Eliase, na mne vyskočil zájezd na Maltu na poslední chvíli. Prodávala ho sice naše cestovka, ale zájezd pořádala německá cestovka. Pro mne bylo důležité, že hotel byl v Saint Paul’s Bay! Cena byla skvělá, a tak jsem zájezd objednala. Cílem bylo, hlavně po ty dva dny čistého času, co tady budu, zajít na hřbitov, kde bylo uloženo tělo otce Eliase a také k bustě, která byla letos v květnu odhalená nedaleko kláštera, kde žil. Prostě se budu jen tak flákat a vzpomínat. Ve středu se sejdu s kámoškou Vierkou, která u něho byla v nemocnici, když umíral i v den, kdy zemřel. Neviděly jsme se od exercicií, které otec Elias vedl v roce 2020 na Velehradě. Potom udeřil covid a už jsme se osobně nikdy neviděli… A tak i toto setkání s Vierkou bude po čtyřech dlouhých letech, kdy se toho tolik událo…
DNEŠNÍ KRAPET DRAMATICKÉ PUTOVÁNÍ Ráno jsem dnes vyjížděla z Brna na letiště Schwechat, protože byl odlet z Vídně. Už v autobuse to nezačalo dobře. Během jízdy mně bez jakéhokoliv varování padlo na hlavu kus železa, které odpadlo z uzavíratelných boxů nad hlavou. Krev netekla, boule nebyla, ale bolelo to a příjemné to nebylo vůbec… Kufry začaly na letišti odbavovat dvě hodiny před odletem, a když mi pracovník vrátil pas, tak jsem až při odchodu zjistila, že mně vlastně nedal letenku, ale jen tři čárové kódy nalepil na pas – od zavazadla. Tak jsem se vrátila, že to mně asi stačit nebude, tak se divil, že jsem se neodbavila on-line a lístek vytiskl. Při pasové kontrole potom měli pracovníci potřebu si mne vzít bokem, foťák musel ven z tašky a pracovník přejel jakýmsi štětcem věci v tašce a potom mne okolo pasu. Netuším, co tím zjišťoval. Brašna znovu prošla scannerem, a že OK. A já se mohla navléct zpět do bundy a jít vyhlížet až otevřou náš gate. Potom už šlo vše v pohodě.
ŘIDIČ Z INDIE Na letišti na mne čekal indický mladík s cedulí a mým jménem, a že jestli jedu do hotelu Hilton. Škoda, že jsem ho nevyfotila. No prostě sranda. Tři lidičky, co s námi jeli takovým vícemístným autem, vyhodil hned v hlavním městě Valetta. Cesta do mého hotelu, ale zabrala více než hodinu, protože byl hodně hustej provoz. Když ostatní pasažéři vypadli, tak jsem z řidiče vytáhla, že na Maltu přijel před třemi lety z Indie. A když jsem se ptala, kde je to lepší, shodli jsme se, že doma je doma. Říkal, že mu na Maltě chybí lesy. Tak to ho úplně chápu…
POPRVÉ V HILTONU! No a tak poprvé v životě bydlím v hotelu Hilton, což fakt není můj styl. Pokud se někdy ještě vydám na Maltu, tak rozhodně pojedu po své ose a využiji bratislavské letiště, odkud sem létají pravidelné linky. A nechám si tam auto a nebudu muset jet do Brna, abych se potom zase vracela na Vídeň. To fakt ne!!! A najdu si nějaký menší penzionek, protože Hilton na mne není, i když jsem si tam dnes pochutnala na naprosto úžasné večeři a i vína byla skvělá.
Tož tak moje vzpomínání a zážitky z prvního dne cesty na Maltu po 15 letech. Pokud se něco zadaří zítra zažít a nafotit, tak to sem hodím a budu aktualizovat. Myslím tady na všechny, komu jsem to slíbila a mávám do dálky směrem k domovu s přáním, abychom uměli žít každý den naplno, jak kdyby byl poslední….
Dnes je tomu přesně rok, co odešel na věčnost skvělý kněz z Malty P. Elias Vella. Pro mne nezemřel, ale nadále žije v mém srdci. Téměř ihned po jeho úmrtí jsem začala pracovat na knize vzpomínek na tohoto mimořádného člověka. V současné době je v tiskárně a na prodejních pultech by se měla objevit počátkem listopadu.
Velké díky za skvělou spolupráci při přípravě této knihy majiteli Kartuziánského nakladatelství Jiřímu Braunerovi. Více se o knize můžete dozvědět zde.
O tom, že zemřel P. Elias Vella z Malty jsem se v pondělním podvečeru dozvěděla v okamžiku, kdy jsem byla v akci s foťákem na krku a diktafonem v ruce. První okamžik byl šok a pocit prázdnoty s tím, že musím svou práci dokončit. VÁHÁNÍ NAD ODLETEM Dnes už má po pohřbu, který byl v jeho klášterním kostele Marija Addoloratana na Maltě v Saint Paul’s Bay včera (15. 10.) dopoledne. V jednom okamžiku jsem byla minulý týden rozhodnutá, že tam poletím. Už jsem v úterním podvečeru rezervovala letenku – ve čtvrtek v noci s odletem z Bratislavy a v pátek bych stihla ještě procesí městem a loučení s o. Eliasem na několika místech. No a samozřejmě bych stihla v sobotu pohřeb a v neděli v noci se vrátila letadlem do Bratislavy. Logisticky to vše vyřídit a stihnout šlo. Dokonce bych měla letenku i za dobrou cenu. Potom jsem si ale uvědomila, že mám o víkendu nějaké reportáže, co jsem slíbila, že udělám pro Katolický týdeník. Hlavně jsem si ale řekla, že pokud se s ním chci fakt duchovně rozloučit a to rozloučení prožít, tak to určitě nebude na Maltě, kde bych létala s foťákem a jen ostřila a koukala, co jak vyfotit. Už jsem totiž několik velkých pohřbů fotila. Včetně třeba papeže Jana Pavla II. LOUČENÍ DOMA A tak jsem se nakonec rozhodla zůstat doma a rozloučit se s P. Eliasem v Koclířově, kde jsem se s ním v únoru přesně před dvaceti lety poprvé potkala. O tomto víkendu měl totiž mít právě pro účastníky semináře misionáře Václava Čápa on-line přednášku. Zrovna v sobotu a téměř v totožném čase, jak byl na Maltě pohřeb. To člověk doopravdy nevymyslí… A tak místo, aby prostřednictvím moderních technologií vedl on-line přednášku o vnitřním uzdravení, jak bylo naplánováno, sloužil P. Pavel Dokládal rekviem na poděkování za jeho službu. Vzhledem k tomu, že se rekviem částečně krylo s pohřbem na Maltě, který bylo možné sledovat díky živému vysílání přes YouTube, jsem měla v lavici zapnutý i tento přenos s jedním sluchátkem v uchu. Prostě mně to nedalo… Chtěla jsem tam být aspoň takto. Záznam z pohřbu můžete vidět zde
Mobil a přímý přenos z pohřbu v kostele farnosti Marija Addolorata v San Pawl il-Baħar.
V okamžiku, kdy spolubratři za potlesku všech přítomných vynášeli rakev s P. Eliasem z kostela, začalo v koclířovském kostele na oltáři proměňování. Vypnula jsem mobil a z očí se mně konečně začaly valit proudy slz. Do té doby jsem nebyla schopná se nad ztrátou tohoto skvělého kněze, který se pro mne za těch dvacet let stal více než otcem, pořádně vybrečet.
Sobotní rekviem za zemřelého P. Eliase Vellu v centru Fatimského apoštolátu v Koclířově.
JAK JSME SE POZNALI Bylo mně osmatřicet a byla jsem vnitřně rozsekaná na kusy. Procházela jsem si v životě něčím tak těžkým, že jsem byla na hranici života a smrti. Nebudu pitvat, oč šlo, ale prostě to tak bylo. No a tehdy mně kamarádka řekla: „Můžeme jet do Koclířova. Má tam být nějaký kněz z Malty a modlit se za vnitřní uzdravení.“ A tak jsem jela a ona kámoška jela se mnou. Dnes si říkám, že byla hodně dobrá, že do toho se mnou šla. Nemusela, ale udělala to pro mne. Přes den byly přednášky, mše svaté a večer otec Elias přijímal jednotlivé lidi na pohovory. Vyslechl každého, s čím tam přišel a potom se modlil za jejich problémy. Fronta čekajících na setkání vedla od dveří jeho pokoje po schodech z prvního patra až do vstupní haly penzionu.
Toto je jedna z prvních fotek otce Eliase Velly, kterou jsem udělala v únoru roku 2002 v Koclířově u Svitav ještě se starou zrcadlovkou Canon 5 na film. Ano, poznali jsme se v dávných dobách, kde se ještě fotilo na filmy.
OTCOVSKÉ OBJETÍ Vystála jsem si tu řadu také a nikdy, doopravdy nikdy, na toto setkání nezapomenu. V hlavě jsem měla docela dobře poskládané, co řeknu, protože na každého byl časový limit do zhruba deseti až patnácti minut. Když se potom otec začal modlit, tak ani nevím, jak se stalo, že jsem najednou měla hlavu na jeho rameni a on měl košili v těch místech úplně mokrou od mých slz a možná i „soplu“, co mně tekl z nosu, jak jsem brečela. Eliasovo objetí bylo Boží objetí a přímo z něj tekla Boží láska. Jak se ale Bůh jeho prostřednictvím dotýkal mých ran, tak to fakt bolelo. V průběhu let se za mne otec Elias modlil ještě mnohokrát. Byl to proces. Uzdravení nepřišlo mávnutím kouzelného proutku po jedné modlitbě. Díky jeho vyučování, modlitbám i přátelství, které mezi námi vzniklo, se věci v mém životě sice neměnily podle toho, jak bych si představovala, ale měla jsem sílu kráčet dál navzdory tomu, co se mně v životě dělo. Psali jsme si nejdříve dopisy a velmi záhy maily. Pamatoval na přání k Vánocům, Velikonocům, narozeninám, ale když jsem potřebovala něco poradit, jak jednat, stačilo napsat a došla odpověď. V pár řádcích dokázal říct to podstatné. Těch mailů a dopisů mám více než dvě stovky. Je toho pořádná hromada. Kolik povzbuzení a dobrých slov ukrývají… MODLITBY ZA UZDRAVENÍ Čas plynul, my jsme se každý rok potkávali na všech možných exerciciích, seminářích, víkendovkách a mších svatých na různých místech Moravy i na Slovensku. Aniž bych si to nějak uvědomila, najednou jsem začala sloužit. Nejdříve jsme s kamarádkou založily po jednom návratu z Malty modlitebním Společenství P. Šuránka, jezdila jsem s františkány na misie, sloužila v kurzech Alfa Hodonín a postupem času se začala také modlit za druhé. Do této služby mně dal požehnání právě otec Elias.
Otce Eliase jsem poprvé na Antonínek zavezla po jeho exerciciích na Velehradě v únoru roku 2008.Otec Elias měl smysl pro humor a byla s ním sranda. Takto jsem ho vyfotila na křížové cestě na Antonínku v únoru roku 2008V sakristii se tehdy setkal a pozdravil s tehdejším strážcem a bývalým vězněm komunistického režimu panem Štěpánem Vašíčkem, který už tehdy rád četl Eliasovy knihy.
Díky našemu přátelství se stalo, že několikrát vedl semináře na Antonínku a jednou také ve farním kostele v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Když tak jednou šel po Antonínku, tak řekl: „Kdo by si jen mohl představit, že budu sloužit ve tvé vesnici! To je prostě Boží vůle.“ Když jsem potom viděla ty zástupy lidí, kterým na Antonínku i ve farním kostele pří víkendové obnově, na kterou dojelo bezmála pět set lidí z celé naší země i ze Slovenska, stály mně slzy v očích, srdce se chvělo a mozek ani nechtěl věřit, že je to pravda. Naše setkávání přerušila až doba covidová. Naposledy jsme spolu byli, když vedl exercicie na Velehradě v březnu roku 2019. Poté už jsme si jen psali a byli ve spojení také díky jeho on-line semináříům, které pořádal misionář Václav Čáp.
V únoru roku 2012 se na seminář Eliase Velly do farního kostela sv. Ondřeje v Blatnici pod Sv. Antonínkem sjely stovky lidí z Moravy, Čech i ze SlovenskaPři Hlavní pouti na Antonínku v roce 2013 kázal otec Elias Vella takovýmto davům.Na mou prosbu poté udělal tento zápis do pamětní knihy.V červnu roku 2013 jsme s otcem Vellou vyrazili na Horňácké kosení nad Malou Vrbkou, kde se jako správný františkán hned spřátelil se čtyřnohými účastníkyS překladatelem Václavem Čápem v Koclířově v květnu roku 2015Tato fotka P. Eliase Velly je také z Koclířova, kde jsem ho vyfotila v květnu roku 2010. Jeho minoritská komunita nyní snímek použila při oznámení o jeho úmrtí…A toto je můj poslední snímek otce Velly z března roku 2019. Byl použitý k našemu poslednímu rozhovoru pro www.zpravyzmoravy.cz
NIKDY NEZAPOMENU Nikdy na něho nezapomenu. Navždy se zapsal do mého srdce a mysli. Neskutečně mně pomohl a věřím, že stejně pomohl spoustě dalším lidem. Netroufnu si odhadnout, kolik nás bylo, ale zcela určitě to je obrovský zástup lidí, kterým dal sílu a naději do dalších dnů. Kdysi na jednom semináři řekl, že až bude jednou v nebi, tak bude jeho modlitba přímo tváří v tvář Bohu mnohem silnější. A já věřím, že to tak bude, že to tak už je! VZPOMÍNKY BLÍZKÝCH Viera Chovančíková ze Slovenska, která žije od doby, co se po modlitbě otce Eliase uzdravila, na Maltě, byla v jeho blízkosti a pomáhala rodině v péči až do jeho posledního vydechnutí, na svém facebookovém profilu napsala: „Opustil nás svatý člověk Pater Elija Vella, ale jen proto, aby nám z nebe mohl pomáhat více než doposud.“ Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut.
Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Ve své homilii zesnulého chválil a nazval ho nástrojem v Božích rukou, jehož prostřednictvím byly lidem prokázány nekonečné milosti. „Otec Elija zasel semínko naděje, kamkoli přišel. Jeho oči byly vždy doširoka otevřené pro utrpení lidí kolem něj, pro bolest a předsudky, kterými procházeli. V jejich očích viděl Boha,“ řekl provinciál. Během homilie provinciál Sammut hovořil také o prostém životě otce Eliase. „V Eliasově jednoduchosti můžeme vidět Boží velikost. Nejdůležitějším aspektem křesťanského způsobu života je žít pokorně stejně jako otec Elias,“ pokračoval provinciál.
Při pohřbu byl zcela zaplněný kostel farnostiMarija Addolorata, San Pawl il-Baħar. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarVěřím, že snímek otce Eliase na tomto obrázku je také z mého foťáku. Jen bych musela pohledat, kde, a kdy jsem ho fotila. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Svědectvím toho, kolik dobra vykonal, a jak byl otec Elias lidmi milován, bylo velké shromáždění lidí, včetně čelních politiků, poslanců a radních, kteří se tísnili ve zcela zaplněném kostele. A když spolubratři vynášeli rakev s jeho tělem z kostela, lidé se natahovali, aby se naposledy dotkli rakve a venku na ni házeli bílé květiny.
Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarFoto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarRakev s tělem zemřelého otce Eliase Velly byla uložena v kryptě kaple na farním hřbitově. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Ne, doopravdy jsem na Maltě na pohřbu nebyla, ale vše jsem viděla na videu a mnoha fotkách na internetu. Snažila jsem se dohledat, kdo vedl kázání, co zaznělo, abych to tady mohla zveřejnit. Spolu s mnoha a mnoha dalšími lidmi na celém světě chci i tímto malým kouskem poděkovat Bohu za život a věrnou službu otce Eliase Velly. A úplná poznámka na závěr, jak je někdy dobré poslechnout intuici uvnitř sebe. Koncem srpna na mne vyskočily hodně levné letenky na Maltu. Napsala jsem proto jedné své staré kámošce, která se znala s otcem Eliasem také velmi dobře, jestli by tam se mnou neletěla. Odmítla. Měla milión výmluv, proč tam nejet. No tak jsem si své vnuknutí rozmyslela a místo toho jsem letěla do Jordánska. Do smrti si budu vyčítat, že jsem na tu Maltu počátkem září neletěla sama. O tom, co se mně stalo v Jordánsku, píši na tomto webu hodně podrobně. Měla jsem jet prostě jinam. A úplná tečka tohoto příběhu je, že když jsem váhala minulé úterý, jestli letět, tak jsem já hlupák znovu kontaktovala onu starou „kámošku“, jestli by se mnou neletěla na pohřeb. A ona mně na to napsala, že už na Maltě je. Od jiné známé jsem se potom dozvěděla, že už tam je týden. Co z toho plyne? No, že někteří lidé, kteří vypadají jako vaši kámoši, vaši kámoši vlastně vůbec nejsou. Ne, nezavolala mně, jestli nechci letět také, že tam letí… Nic… Ani slovo, i když věděla, že mne to na Maltu táhlo už na přelomu srpna a září… Jedním z jejich důvodů bylo, že má právě po dovolené. A najednou šlo všechno. Toto mne zamrzelo dost. No co už…
Dnes ráno mně kamarádka ze Slovenska poslala video, ve kterém hovoří P. Elias Vella z Malty o prožívání současné pandemie koronaviru. Vzhledem k tomu, že hovoří italsky, zveřejňuji zde pro ty, kteří stejně jako já italštinu neovládají, přepis překladu. O překlad se dle sdělení kamarádky postarali kapucínští bratři ze Slovenska. Video je ke zhlédnutí zde:
Dnes, 24. 3. 2020, se ke mně dostalo další video P. Eliase Velly, ve kterém v angličtině promlouvá speciálně k českému a slovenskému národu. Video můžete v anglickém jazyce zhlédnoutzde:
A tady je překlad anglické verze, o který se postarala Hana Brigita Reichsfeld, exministryně Sekulárního františkánského řádu České republiky – velké díky za překlad videa!!!
Pozdravení vám všem! Jsem otec Elias, mluvím k vám z malého ostrova Malta. Žel jsem musel zrušit mnoho cest do České republiky a na Slovensko. Z tohoto důvodu vám posílám toto poselství také jako znamení solidarity s vámi se všemi. Vím, že většina – Česká republika, Slovensko, Malta a celý svět je v tento čas ohrožen virem Covid – 19, coronavirem. Často si myslíme, že je to Boží trest. Nemyslím si, že to tak je. Protože nakonec, když Bůh shlédl na svět, uviděl potřebu poslat na něj svého Syna, aby nás všechny vykoupil. Takže jak bychom si mohli myslet, že Bůh jako náš Otec, trestá své syny a dcery? Myslím si, že Otec je takový, jako byl otec marnotratného syna – takový, který pláče, když vidí svého syna odcházet z domu, neboť věděl, že syn jde do záhuby. Ale nechá ho jít, protože se nechce dotknout naší svobody. Když pak vidí syna vracet se domů, utíká ho znovu obejmout.
Myslím si, že sklízíme ovoce toho, co jsme zasadili, ovoce svého chování. Svět je zachvácen hrozivou chamtivostí, nedůvěrou, nepřátelstvím, vzájemným přehlížením. Myslíme si, že nepotřebujeme Boha v našich životech a to je důvod, proč se nyní dějí takové věci. Lidstvo nyní poznává svou křehkost, svou zranitelnost. Moment, kdy jsme si mysleli, že Boha nepotřebujeme, je nyní momentem jeho uchopení.
A tak je tento čas také časem milosti. Ne ve smyslu, že vidíme lidi umírat, trpět, ale milosti momentu, kdy se můžeme znovu obrátit, navrátit se k Bohu, pochopit a prohlásit ho za Pána našich životů. Jsem si jistý, že mnozí tak jako všichni, trpíte, protože naše i vaše kostely jsou zavřené. Církev ale není zavřená, protože konec konců církev – to jsem já a to jste vy. Co je zavřené, je kostel – místo, kam se chodíme modlit, ale ne skutečná církev. Opravdová církev je naše srdce, když jsem před Bohem. Tak jako to řekl Ježíš samaritánské ženě, že přijde doba, kdy budeme Boha uctívat v duchu a v pravdě. A nyní je ta doba, kdy skutečně uctíváme Boha v duchu a v pravdě.
Obracíme se nyní v tomto čase na tebe, Pane a prosíme tě o ochranu nás všech. Víme, že jsi náš Otec, víš o nás všechno. Není zde nic, co bys o nás nevěděl, znáš každý detail, kde se co na kterém místě událo v jakémkoliv koutu světa, protože ani vlas nám nespadne z hlavy, aniž bys o tom nevěděl. Pane, polož svou ruku na každého z nás, polož ruce na naše rány, trápení, zármutek. Polož své ruce na všechny rodiny, které jakkoliv trpí, které ztratily své drahé. Polož své ruce na nás všechny a ochraň nás, uzdrav nás a osvoboď nás od chvil zármutku a utrpení. Věříme v tebe, Pane. Věříme, že slyšíš naše modlitby a prosby a již nyní ti děkujeme za vyslyšení.
Ať vám všem Bůh žehná! Amen!
P. Elias Vella z Malty
Bratři a sestry, jsem otec Elias z Malty. Jsme od sebe trochu vzdálení, ale na druhé straně jsme si blízko. Sbližuje nás situace, které jsme všichni svědky kvůli koronaviru, který nás doslova srazil na kolena. Je to vir, který nám způsobil emocionální zemětřesení, tolik nejistoty.
Předtím jsme si mysleli, že jsme silní, nyní jsme si však uvědomili, že jsme tak křehcí kvůli obavám o zdraví, život, práci, naše blízké a všechno ostatní. Máme až chuť vykřiknout stejně jako vykřikl Ježíš na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi nás opustil?“
Je to výkřik izraelského lidu, když řekl: „Pověsili jsme naše nástroje na stromy, protože nemůžeme zpívat píseň v cizí zemi, když jsme ve vyhnanství. Ano, je to výkřik Ježíše na kříži. Ale krátce poté se Ježíš obrátil k Otci a zvolal: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ A toto musíme udělat i my.
My, speciálně pokud jsme ve skupinách, charizmatických skupinách anebo v jiných skupinách, v těchto dnech, v této době musíme být ikonami naděje, ikonami radosti. Ano – i radosti v utrpení. Zdá se to po tom všem zvláštní. V těchto dnech jsme možná mnohokrát odříkávali Žalm 91, v kterém se obracíme na Pána:
„Svýma očima jen můžeš hledět a spatříš odplatu bezbožníkům. Neboť Hospodin je tvé útočiště, za ochránce zvolil sis Nejvyššího. Nepřihodí se ti nic zlého a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku. Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno.“
Toto je naše víra Pane, a proto musíme být silní v naději, víře a lásce. V této době utrpení se obracíme k tobě Pane. Obracíme se k tobě, ty víš všechno. Ty znáš všechny detaily našeho života. Ani vlas nám nespadne bez toho, abys o tom nevěděl. Znáš všechny naše nemocné v nemocnicích. Znáš naše zemřelé a tedy i všechny rodiny, které postihla tato tragédie. Znáš naše úzkosti, obavy a strachy. Polož na nás svou ruku. Pane, vstup do nemocnic, kam může vstoupit jen málo lidí, protože se bojí infekce. Ale ty, jak jsi vyléčil z malomocenství ty, kteří se na tebe obrátili v tvých časech, a též v následujících dobách. Tak tě prosím, Pane, abys uzdravil ty, kteří jsou nemocní, abys uzdravil Pane ty, kteří jsou nakažení, takovým či jiným způsobem. A abys uzdravil naše srdce ze všech strachů, z veškeré paniky, která je v těchto chvílích v nás. Pane, důvěřujeme ti. Víme, že s tebou zvítězíme. A svěřujeme se také do rukou Panny Marie a svatého Josefa, kteří za nás orodují. Amen.
Od 23. do 28. února se v poutním domě Stojanov na Velehradě uskutečnil seminář vedený P. Eliasem Vellou z Malty, který byl zaměřený na novou evangelizaci. P. \Elias si během semináře v jednom volném odpoledni udělal čas na rozhovor, který jsem s ním vedla pro zpravodajský web Zprávy z Moravy. Tentokrát jsem se ho ptala například na tetování, proč církev nesouhlasí s umělým oplodněním, a jestli může věřící odmítnout onkologickou léčbu. Celý rozhovor najdete zde
Na semináři kněz hned v úvodu více než sto účastníků upozornil, že žijeme v době, kdy se člověk opět klaní zlatému teleti, které je tentokrát v podobě peněz. Pokud dnes někdo někomu pomáhá, očekává za vše finanční odměnu. Hodnota člověka se soudí podle toho, kolik vydělává peněz a co vytváří. Pokud je někdo starý a nic už nevytváří, společnost ho nepotřebuje.
Světu vládnou politika, ekonomika a věda
Kazatel dále mimo jiné řekl: „Dnes vládnou světu tři síly – politika, ekonomika a věda. Toto jsou nové prvky prostředí, v němž žijeme a máme v něj vnášet novou evangelizaci nejdříve skrze svůj život. V dnešním světě je mezi lidmi velká nerovnost způsobená ekonomikou a politikou.
Ekonomika dnes podporuje konzumismus, který s sebou přináší velmi mnoho problémů. Kdo nemá peníze, cítí se méněcenný. Bída přináší násilí. Žijeme v rozvinuté kultuře. Na jedné straně už nemáme otroky, ale na druhé straně není svoboda náboženské kultury. Dnes jsme svědky obrovského pronásledování křesťanů v různých částech světa – Indie, Čína, Nigérie, Pakistán. Pronásledování křesťanů táhne společnost ke dnu.
Žijeme v éře počítačů
Žijeme v éře počítačů, internetu a médií, což vede k organizovanosti ve všech směrech. Na jedné straně je to výhoda, ale zároveň také nevýhoda. Osobní pastorační přístup nahrazujeme mechanikou. Když jsem byl farářem, přicházelo za mnou mnoho lidí. Někteří z nich třeba nechodili do kostela, ale přišli, aby něco vyřídili – křest, svatbu. Tím mohlo dojít k osobní komunikaci. Dnes už to tak není. Komunikace byla nahrazena počítačem, který nabídne formulář ke křtu, svatbě a ty jsou odeslány elektronicky. Z hlediska administrativy máme farnosti velmi pěkně zorganizované. Pastýř ale nepozná své ovce a ovce nepoznají svého faráře, protože mezi nimi stojí počítač. Je to kultura, bez které se dnes neobejdeme. Nemůžeme už evangelizovat stejně jako před čtyřiceti lety ani jako před deseti lety.
Nevíme, co je hřích
Věřící se dnes může někdy cítit méněcenný, proto i věřící řeknou, že jsou nevěřící. Žijeme v kolektivním hříchu. Víme, co se děje s rodinou. Už vlastně pomalu ani nevíme, co je rodina. Muž a žena? Dva muži? Dvě ženy? Všichni mají právo na dítě, což vychází z modelu genderu. Kdysi měla žena roli matky a otec otce. Dnes se občas děje, že otec zastává roli matky a matka roli otce, což přináší zmatek. A ten se netýká jen dospělých, ale i dětí. Co bylo dříve považováno za nenormální, dnes považujeme za normu, takže vlastně už nevíme, co je hřích.
Žijeme v individualistické společnosti. Často jsou individualisté i manželé. Každý má svůj účet, peníze, auto, kariéru… Co je spojuje? Jenom postel nestačí, protože je úplně jiné myšlení. Stojíme před výzvou inkulturovat víru. Evangelium nemohu změnit. Je to dobrá zpráva. Musím hledat správný čas a jazyk, jak předat víru. Neměnit ji ale, protože to by byl relativismus, kdy bychom pravdu přizpůsobovali naší chuti nebo místu, kde se nalézáme.
V nové evangelizaci se musím dívat, kdy, a jakým způsobem evagelium předávat. Je třeba evangelizovat kulturu, politiku, ekonomii i sex. Jinak se bude předávat dobrá zpráva evangelia v České republice a jinak v Jižní Americe. Před námi je velká pastorační výzva dávat lidem Ježíše. Je zbytečné někoho dovléct na mši svatou, když v něm není živý Ježíš. Pokud je v člověku živý Ježíš, má potřebu se s ním při mši svaté sejít sám, proto tam jde bez nucení.
Každá farnost by měla mít pastorační skupinu složenou z kněží a laiků. Farnost už dnes nemůže být vedena pouze knězem. Svět vás pozná jako mé učedníky podle jednoty mezi vámi. Pokud nejsme sjednoceni, ale každý pracuje na svém políčku, neukazuje to na katolickou integritu. V nové evangelizaci se občas setkávám s proroky beznaděje. Evangelium ale není poselstvím pesimismu. Je to dobrá zpráva. Pokud není dobrá, není to evangelium. Nejsme slepí vůči katastrofám, do kterých svět upadá, ale máme být ti, kdo budují církev a neboří ji.
V pastoraci nelze dělat kariéru
Další pastí může být duchovní světskost, kdy je mentalita světa aplikovaná v duchovním světě. Děláme si z pastorační práce kariéru. Pastorační práce je duchovní záležitost, ale někdo ji dělá kvůli své slávě. Časté pokušení je, když například mezi sebou různí evangelizátoři soutěží, kdo má v kostelech a na svých akcích více lidí.
Když jde dobrý pastýř spát, neklade si otázku, jak byl úspěšný, ale jestli dělal, co chtěl Bůh. Co znamená být dobrý pastýř? Pastýř je úspěšný, když je osel. To myslím vážně! Pán Ježíš o Květné neděli vjížděl na oslu do Jeruzaléma. Pastýř má být v pastoraci osoba, která je oslem, který nese Ježíše. Není důležitý náš úspěch, ale to, že děláme, co po nás Bůh žádá.
Z církve nemůžeme dělat muzeum
Z církve bychom neměli dělat muzeum, kdy jsme posedlí květinovou výzdobou a projekty, na nichž pracujeme. Je důležité, abychom se nesoustředili na výtváření projektů, ale přiváděli lidi k Ježíši. Evangelizace znamená, že máme Ježíše v sobě a přinášíme ho druhým lidem. Mohu předat pouze zkušenost toho, co žiji. Laik se dostane do míst, kam se kněz nedostane. Kněz má za úkol formovat laiky, aby se stali pastýři pro druhé.
Církev je krb a Duch svatý oheň v něm. Krb bez ohně je jen dekorace a nedává teplo. Duch svatý dává lidem charismata, která máme používat uvnitř církve. Musíme být živými kameny ve stavbě nového světa.
Evangelizace má být i péčí o chudé. Sociální práce, katecheze a evangelizace jdou ruku v ruce. Každý evangelizátor prožívá znechucení, cítí se osamělý, prodělává úzkosti, prožívá strach a smutek. Tím vším prošel i Ježíš. Nemůžeme očekávat, že si tím neprojdeme také. Ježíš je ale s námi a prosí Otce, aby nám dal Ducha svatého a měli jsme sílu vším projít.“
Celý zvukový záznam přednášek si můžete objednat u překladatele Václava Čápa na adrese: vacapcz@volny.cz
Starší rozhovory s P. Eliasem Vellou si můžete přečíst zde
Zpravodajský článek o přednáškách v Brumově najdete zde
Zápisky ze semináře P. Velly, na němž ve Vranově u Brna mluvil o tom, jak se modlit za uzdravení druhých najdete zde
O semináři v Hodoníně, kde P. Vella mluvil o blahoslavenství, se dočtete zde
Před čtyřmi lety začal překladatel a laický misionář Václav Čáp vést rozhovory s maltským knězem P. Eliasem Vellou. Cílem bylo představit život tohoto výjimečného kněze a řeholníka minority od útlého dětství až po současnost. Předmluvu v knize napsal P. Vojtěch Kodet, O. Carm. Jazykovou úpravu a korektury provedla bývalá novinářka a nyní pastorační asistentka z Hodonína Kateřina Jagošová. Odbornou konzultantkou byla laická misionářka Jana Ungerová z Brna.
Tento týden byla hotová kniha předána do tiskárny. Vyjde v Kartuziánském nakladatelství a prvním čtenářům by se měla do rukou dostat zhruba v polovině října.
Kniha má 255 stran a je rozdělena do tří bloků. První je věnovaný samotnému rozhovoru s tímto výjimečným knězem řádu minoritů z Malty. Jeho součástí jsou černobílé historické snímky P. Eliase, které zapůjčila Eliasova neteř Marie Diane Mule´ Stagno. Za tímto rozhovorem bude následovat barevná foto-příloha. Část naskenovaných barevných snímků zapůjčila neteř Diane, část je z archivu Václava Čápa, Sekulárního františkánského řádu České republiky a okolo stovky fotek je z mého archivu – stejně jako snímky na obálce knihy. Velmi cenné jsou především historické fotky, které otce Eliase zachycují při prvním svatém přijímání, nechybí z jeho primiční mše svaté či ze setkání s papežem Janem Pavlem II.
Za barevnými fotkami v třetím bloku následují rozhovory s lidmi, kteří P. Eliase Vellu poznali blízce. Jsou z Malty, České republiky, Slovenska i Ameriky. První rozhovor je proto s jeho neteří Diane a sekretářkou Dorothy Darmanin. Obě ženy jsou z Malty. Dále na otázky autora odpovídá například Kateřina Lachmanová. Byla to právě ona, kdo P. Vellu jako první pozvala do České republiky v roce 1993. Tím se odstartovala jeho dlouholetá služba v naší zemi a na Slovensku. Celkem jde o devatenáct lidí, kteří v rozhovorech prozradí, jak se s otcem Eliasem seznámili, jak na ně působí jako člověk i kněz, co se díky tomuto setkání v jejich životech změnilo.
O autorovi knihy Václavu Čápovi se můžete více dozvědět v rozhovoru, který poskytl TV NOE. Zhlédnout ho můžete zde
Obálka knihy, která zachycuje život P. Eliase Velly od útlého dětství až do současnost.
P. Elias Vella, jak ho lidé v České republice ani na Slovensku neznají…. Začátek rozhovoru s Kateřinou LachmanovouZadní strana obálky knihy.
Do Koclířova jsem se poprvé ve svém životě vydala v únoru roku 2002. Procházela jsem si tehdy docela šíleným životním obdobím, kdy jsem nevěděla, jak dál. Tehdy mne do Koclříova zlanařila kamarádka Katka z Hodonína. Nalákala mne sem s tím, že tam má přijet nějaký výjimečný Bohem obdarovaný kněz z Malty, který se speciálně modlí za vnitřní uzdravení lidí. Jméno Eliase Velly mně tehdy nic neříkalo, ale na její nabídku jsem kývla, protože tonoucí se stébla chytá. Ani ve snu mě ale tenkrát nenapadlo, jak mi toto setkání s P. Vellou zásadně změní život.
V Koclířově se onoho února roku 2002 odstartovala zásadní proměna mého života. Nejen, že mi přímluvná modlitba P. Eliase neskutečně pomohla, ale v průběhu sedmnácti let, co se známe, se zásadně proměnil celý můj život. Začali jsme spolupracovat a dnes na různých nejen jeho seminářích, exerciciích a setkáních, sloužím přímluvnou modlitbou se skupinou přátel i já.
Ke Koclířovu mám proto zvláštní, niterný vztah jako k místu, kam se moc ráda vracím. Velký podíl na tom mají všichni tamní služebníci, kteří se o příchozí starají a přijímají je se širokým úsměvem a otevřenou náručí. Počínaje správcem tamní farnosti a národním prezidentem Českomoravské Fatimy se sídlem v Koclířově P. Pavlem Dokládalem, přes úžasnou služebnici Hanku Frančákovou ( pastorační asistentka biskupství královéhradeckého, sekretářka a členka rady Českomoravské Fatimy a členka celosvětové rady Fatimy) až po všechny pracovníky v prodejně Pastýř, cukrárně či ty, kdo se starají o údržbu celého areálu Českomoravské Fatimy i úklid na pokojích, toaletách a v budovách. Podrobnější informace o Českomoravské Fatimě naleznete zde.
Po onom prvním setkání jsem do Koclířova jezdila několik let pravidelně někdy i několikrát ročně. Jak se ale můj život proměňoval a přinášel nové služby, tak se stalo, že návštěvy onoho místa řídly. Toto pondělí jsem se tam na několikadenní pobyt vydala snad po šestileté přestávce. A opět v tom měla prsty kámoška Katka!
Ta mně totiž v neděli v pozdním odpoledni řekla, že jede s pár lidmi z Hodonína do Koclířova na „nějakou“ duchovní obnovu, kterou vedou duchovní „dcery a synové“ P. Eliase Velly. Já si v tom okamžiku řekla, že mám volno, tak proč bych nejela také! Zvedla jsem telefon, zavolala do Koclířova a dozvěděla se, že mají dokonce ještě volný jednolůžkový pokoj! V pondělí jsem musela sice ještě něco zařídit v Brně, ale v podvečer jsem byla na místě!
Nevěřila jsem svým očím! Z Malty přijelo bezmála čtyřicet lidí! Byli mezi nimi věřící staršího věku, ale i celé rodiny s malými dětmi! Přesně je jich snad 39. Měla jsem dojem, že je Malťanů více než nás účastníků a možná tomu i tak bylo. Od Hanky Frančákové jsem se přitom dozvěděla, že si tito lidé vzali doma dovolenou a hradí si náklady na cestu sami.
Pro českého a moravského člověka trochu nepochopitelná věc, že by někdo vydal tisíce korun na to, aby jel někam do daleké země, kde nebude odpočívat, válet se na pláži a užívat si zaslouženého volna, ale bude svůj volný čas věnovat do té doby neznámým lidem. S tím, aby jim přiblížili svůj živý vztah s Kristem. A navíc s jazykovou bariérou, kdy některé přednášky byly v maltštině a musel tam být překladatel do angličtiny a pro přítomné, kteří angličtinu neznali, také předkladatelka do češtiny. Znám pár takových bláznů i v České republice, ale moc jich není. Rozhodně to nejsou ti tradiční katolíci, kteří si i na zbožném Slovácku myslí, že když byli v neděli v kostele, tak mají splněnou svou povinnost praktikujícího katolíka. Je mně jich líto, protože vlastně zatím nepoznali, že jen o tomto víra zdaleka není…
Ale zpět k naší skupině nadšených lidí z ostrova Malta. Každý den měli dvě přednášky. Kdo chtěl, mohl se účastnit modlitby růžence, mše svaté a adorace. Všechno bylo samozřejmě na svobodě každého z účastníků, ale když jsem tak koukla občas kolem sebe, tak téměř všichni absolvovali celý nabídnutý program, který trval čtyři dny.
Vyvrcholením byl za doprovodu úžasné kapely zahraničních hostů tříhodinový modlitební večer s názvem „Slavení RHEMA“. A děly se v Koclířově věci! Při modlitbě se Bůh dotýkal ran, uzdravoval tělo i duši a lidé zažívali mocné vylití Ducha svatého jak to známe z Bible.
Bylo to něco tak úžasného, že je to slovy jen těžko předatelné. To se prostě musí zažít. Něco podobného jsem prožila v roce 2010, kdy jsem se na Maltě zúčastnila jedné tamní katolické charismatické konference. Podobnou zkušenost jsem také měla z Vranova u Brna, kde před lety vedl exercicie pro menší skupinu lidí tým z Irska.
A co mne z celkového setkání s Malťany, kteří jsou od mé první návštěvy Malty v roce 2002 mému srdci tak blízkým národem, nejvíce dostalo? Radost, která z nich tryskala z toho, komu ve svém životě uvěřili. Opravdová radost! Žádný „americký smile“ na tváři s vybělenými zuby! S tím se prostě až na výjimky, bohužel, v našich kostelech ani při akcích pořádaných katolíky nesetkáte… Je to škoda, ale je to zatím bohužel realita. V klasických farnostech na Slovácku spíše narazíte na zasmušilé tváře ponořené do sebe. Lidi, kteří se často nedívají ani kolem sebe a v lavici při příchodu na mši občas ani kývnutím hlavy nepozdraví souseda, aby ho náhodou nevyrušili z jeho ponoření se do sebe… A to je prostě špatně… Ano. Je čas na kontemplaci, ale potřebujeme se umět i radovat a svou radost z toho, komu jsme uvěřili, předávat dál. Pokud tuto radost nežijeme, jakými jsme svědky Kristovy lásky?
A jedna poznámka na závěr. Od doby, kdy jsem byla v Koclířově poprvé, se tato tehdy po komunistickém období zdevastovaná sudetská obec neuvěřitelně proměnila. Člověk vidí, jak zde všechno pod tou záplavou modliteb a ochranou P. Marie vzkvétá. Jsou vidět opravené chodníky, silnice, veřejné budovy i rodinné domy… V neděli 11. srpna se zde uskuteční pouť ke cti sv. Filomény, které se zúčastní i původní němečtí obyvatelé, kteři odsud byli po válce vyhnáni… Ano… Je třeba usmíření nejen mezi národy, ale i v rodinách a mezi lidmi navzájem. Bez toho se nelze posunout k něčemu dobrému. A v Koclířově se to děje…
A pokud někoho toto moje psaní zaujalo, tak má šanci Malťany v Koclířově zastihnout ještě od zítřka (2. 8. 2019) až do neděle, přičemž v sobotním večeru bude od 17 hod. mše svatá a po ní bude následovat opět Slavení RHEMA, při kterém se včera děly tak úžasné věci. Doporučuji ale, aby se případní zájemci zúčastnili celého sobotního programu, který začíná od 9 hod. Stále je ale šance zúčastnit se s Malťany celého víkendového programu. Ten začíná v pátek (2. 8. 2019) od 15 hod. a zakončení je naplánováno na neděli (4. 8. 2019) ve 12 hod. Vřele to všem doporučuji!!!
Od třetího do sedmého března vedl v poutním domě Stojanov na Velehradě katolický kněz z řádu minoritů P. Elias Vella z Malty exercicie na téma vnitřní uzdravení. V náročném programu si udělal čas na rozhovor, který se točil o změnách v Evropě i proměně světa díky novým informačním technologiím. Když jsem s tímto vzácným mužem dělala rozhovor přesně před patnácti lety v době, kdy Česká republika i Malta vstoupily do Evropské unie, věřil, že si Malta zachová tradiční postoj k interupcím i rozvodům. Rozvod a interupce zde byly totiž ještě v roce 2004 zakázané. Jeho vize se ale nenaplnily. Vyjádřil se také k vlně emigrantů, kteří v posledních letech proudí do Evropy a změnám díky novým informačním technologiím a životem na sociálních sítích.
Zhruba třicet let cestujete po celém světě. Za tu dobu jste měl možnost poznávat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích proměnil?
Vidím, že během posledních třiceti let jsou změny ve světě velmi radikální. Nejen z duchovního pohledu, ale také z politického a sociálního. Vytvořili jsme sjednocenou Evropu a Evropská unie opravdu přináší velkou změnu mentality v celé Evropě. Dříve si každý národ chránil svou jedinečnost, kulturu a svým způsobem i svůj lid. Dnes jsou evropské národy otevřené k pronikání různých kultur, vlivů a typů národností lidí.
Není to tak, že Evropská unie chce potlačit to, co bylo pro konkrétní národy originální a výjimečné?
Nemyslím si, že by Evropská unie chtěla jednotlivé národy záměrně potlačit, ale určitým způsobem k tomu vlastně dochází. Uvedu takový příklad z mého malého ostrova. Malta byla vždy nejen z duchovního pohledu, ale i kulturně proti potratům a rozvodům. Ale protože zde byl obrovský tlak z EU, který změnil mentalitu mého národa, Malťané se nakonec rozhodli a souhlasili s rozvodem i interupcí.
Jak k tomu došlo?
Když se dělalo hodnocení zdravotní péče v různých národech Evropy, tak se Malta umístila na dvacátém sedmém místě, což bylo hodně nízké hodnocení. Důvod, který se uváděl, byl, že zde nejsou povolené potraty. Vytváří se vlastně takové povědomí, že se v nemocnicích nenabízí možnost potratů, a proto máme nízkou zdravotní péči. Tímto tlakem se mění mentalita. Lidé si říkají, aby byla Malta lépe hodnocena v rámci evropské zdravotní péče, je nutné souhlasit s potraty. Přestože je zde svoboda, tak existují nátlakové skupiny, které mění kulturu a myšlení národů.
Myslíte si, že může obrovská neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnuli do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny například v Anglii, Francii a Německu už dvě generace zpět, kde se děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?
Obecně byla emigrace problémem po celou historii lidstva. Možná ale nešlo o až tak intenzivní problém jako během posledních let.
Proč?
Ze dvou důvodů. Emigraci můžeme rozdělit do dvou oblastí. První skupina lidí jsou ti, kteří mají pas a emigrují do různých zemí EU, protože hledají práci. Potom je zde druhá skupina lidí, kteří ze svých zemí utíkají z různých důvodů. Ať už jsou politické či diktátorské. Prakticky to vytváří velkou revoluci na mnoha místech. Zmínila jste se o Německu, Francii, Anglii, ale vlastně každý národ má svůj problém. Možná ne se stejnou intenzitou, ale jiný. Když se vrátím na můj malý ostrov Maltu, tak v našem městečku, kde žije okolo čtrnácti tisíc obyvatel, navštěvují základní školu děti z třiceti čtyř národností a tedy i jazyků. Maltské děti se takto stávají minoritou, menšinovou částí uprostřed dětí, které sem přicházejí z různých národů. To přináší revoluci ve způsobu vyučování a v kultuře. Učitelé už například nemohou vyučovat v maltštině, ale v angličtině, aby jim rozumělo více dětí z různých národností. Ve zdravotnictví a na všech stupních dalších škol je také více národností. Neříkám, že všechno je nevýhodou. Tato promíchanost národů, kultur a jazyků má i své výhody. Může obohacovat, ale na druhé straně nemůžeme přehlížet i velké nevýhody. Zvláště, když tento vývoj není přirozeně postupný, ale stal se náhle a bez očekávání. Potom je zde problém lidí, kteří přicházejí a jsou bez dokladů a tedy i bez totožnosti. Nevíme, kdo jsou. Mnozí jsou dobří lidé, ale jsou mezi nimi přimícháni i zločinci, kteří by ve své zemi byli ve vězení. Jak říká papež František, nemůžeme je nechat zemřít uprostřed moře, ať už se jedná o kohokoliv. Na druhé straně nemůžeme ignorovat, že mohou přinášet problémy tam, kam přicházejí.
Muslimové, kteří míří do Evropy, se nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě zachovávají svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?
Ano, je to velmi nebezpečné, protože mnoho muslimů, bohužel, očekává, že se přizpůsobíme jejich mentalitě a náboženství, nikoli naopak. Například Paříž je již muslimská. Londýnský starosta je muslim. Totéž se děje v Německu a na mnoha jiných místech Evropy. Je to problém, protože se vytváří ghetta. Samozřejmě, že mají právo na své školy, vzdělání, mešity, ale nemohou vytvářet tlak, aby nás jejich kultura ovlivňovala.
Pokud jich ale bude víc a více, tak začnou podle své kultury vytvářet i zákony…
Jistě! Pokud se budou stávat většinovou společností, budou tlačit na to, a můžeme říct, že budou mít právo vytvářet tyto zákony, a Evropa se bude stávat muslimskou a nebude již křesťanskou.
Vidíte z této situace cestu ven?
Myslím si, že Evropa s tímto problémem zatím nezačala vážně pracovat. Je spousta diskuzí a debat, ale prakticky přistávají emigranti v Itálii, na Maltě, Andalusii, ale Evropa jako kdyby nechtěla tento podíl. Myslím si, že Evropa se tímto zatím nezabývá. Není žádná seriózní studie o problému, aby se šlo do kořenů a zjistilo, proč lidé odcházejí ze svých zemí. Samozřejmě tam jsou možná diktátoři, ale myslím si, že by bylo lepší jim pomáhat v jejich vlastních zemích, než aby přišli sem a dostávali pomoc až tady.
Často zaznívá, že muslimové jsou v pohodě a obavy můžeme mít pouze z těch, kteří se radikalizují. Není přesto třeba mít obavy z toho, že děti našich dětí budou už jako křesťané pronásledováni, jako tomu bylo třeba za starého Říma?
Nemůžeme říct, že všichni muslimové jsou radikálové a fundamentalisté. Skupina radikálů a fundamentalistů jsou vlastně minoritou i v muslimské kultuře. Kázal jsem v mnoha muslimských zemích, například v Pákistánu, Ázerbajdžánu,Indonésii a zjistil jsem, že muslimové jsou velmi přátelští a spolupracují. Problém spočívá v tom, že nevíme, jaký typ muslimů v našich zemích přijímáme. I my máme vlastní zločince a mafii. Nepotřebujeme k našim problémům přidávat teroristy. Nevíme, kdo jsou ti, kdo k nám přicházejí. Na první pohled mohou vypadat jako velmi slušní a jemní lidé, ale nakonec se mohou projevit jako teroristé, kteří udělají chaos.
Za osmasedmdesát let vašeho života se ale také velmi proměnil svět v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve službě kněze a exorcisty?Proměnily se s vývojem techniky problémy lidí?
Musím říci, že ano. Nemohu popřít mnoho výhod a obohacení lidstva skrze nové informační technologie. Tento technický svět ale přinesl i mnoho nevýhod. Sociální sítě například paradoxně až komicky přivádějí lidi do izolace. Člověk komunikuje s lidmi, kteří jsou vzdáleni, a uzavírá se vůči těm, kteří jsou blízko. Vzpomínám si, že před mnoha lety, když jsem například cestoval autobusem, lidé spolu mluvili, sdělovali si své zážitky ze života. Nyní je v autobuse dokonalé ticho. Všichni mají v rukou své mobily a nikdo s nikým nemluví. Jdete do restaurace, kde je vidět rodina, která čeká na oběd a nikdo s nikým nemluví. Všichni komunikují s někým vzdáleným skrze svá zařízení. Vytváří se tak izolace. Dnes je to velký problém pro rodiče. Vzpomínám si, když rodiče dětem říkali, že musí být v devět hodin doma. A i kdyby dnes děti byly v šest hodin doma, před sebou mají celý svět. Bez jakýchkoliv těžkostí chatují, s kým chtějí. Rodiče nad svými dětmi prakticky ztrácejí kontrolu. Sdělovací prostředky jim dávají příležitost vidět a slyšet všechno. Zcela mění mentalitu. Například dnes vzniká pohroma kvůli pornografii. Skrze sociální sítě dochází k rozdělení v rodinách.
A jak se konkrétně tyto skutečnosti dotkly vaší služby?
Například, co se týká mé služby kněze a exorcisty, vím, že mnoho mladých lidí ze zvědavosti brouzdá na webových stránkách týkajících se okultismu, spiritismu a satanismu. Nejenže něco vidí, ale ze zvědavosti dokonce tyto věci zkouší, protože na webu je podrobný popis toho, co mají dělat. Nemůžeme nevidět určité výhody techniky a sdělovacích prostředků, ale na druhé straně také určitou katastrofu, kterou vytvářejí zvláště u nezralých lidí. Ať už jsou mladí nebo dospělí a starší. Je to vlna, kterou nelze zastavit. Záleží na tom, jak budeme vychovávat lidi v používání sociálních sítí a sdělovacích prostředků.
Nevím, jaká je situace na Maltě, ale v České republice se i na tradičně zbožném Slovácku začínají vyprazdňovat kostely. Co by měli křesťané dle vašeho mínění dělat, aby zapalovali ty, kteří ještě Boha nepoznali?
Jedná se o problém v celé Evropě. Ano, kostely se vyprazdňují. Co dělat, abychom přivedli lidi zpět? Nemyslím, že je to snaha přivést je zpět, ale je to otázka radikální změny našich pastoračních přístupů. Ježíš nám říká, že pokud se jedna ovce zatoulá, nechej devadesát devět a vyhledej tu, která se ztratila. My dnes žijeme v naprosto opačné situaci, kdy jedna ovce zůstala a devadesát devět se zatoulalo. Naše pastorační přístupy jsou ale stále zaměřeny na přivedení jedné ztracené ovce, místo abychom vytvářeli pastorační aktivity, kdy vyjdeme a budeme hledat těch devadesát devět ztracených ovcí a o ně se starat. Není to jednoduché, protože musíme úplně změnit styl pastorace. Jsou to takové nové pokusy. Nemohu žádat lidi, aby přišli, a potom je teprve evangelizovat. Musíme je evangelizovat tam, kde se nacházejí, protože už nejsou mezi námi. Toto je oblast, kterou musíme prozkoumávat a myslím si, že papež František jde tímto směrem. Nemůžeme se držet našich tradičních zbožností například ke svatým. Jsou dobré, když jsou lidé uvnitř církve, ale jak budu evangelizovat sdělovací prostředky, lidi v továrně a na řadě dalších míst? Není to jednoduché, protože musíme hledat nové pastorační metody a přístupy. Nelze říct, co jak dělat šablonovitě. Je třeba se nad tím více zamyslet.
Mimo jiné sloužíte také jako exorcista. V dnešní době by někdo mohl říct, že tato služba patří do středověku. Co byste těmto lidem řekl?
Těmto lidem bych řekl, že až budu mít další exorcismus, aby přišli a zúčastnili se ho.
Doopravdy?
Myslím to vážně! I někteří kněží jsou velmi pochybující a skeptičtí k existenci ďábla, tak jim říkám, aby se se mnou zúčastnili modlitby exorcismu. Když potom vše vidí, změní své myšlení. Častokrát, když s tím nemají zkušenost, si myslí, že zlý neexistuje, nebo že přeháníme. Mnoho lidí, kteří tuto zkušenost udělali, řeknou: „Předtím jsem tomu vůbec nevěřil, ale nyní vím, že je to realita.“ Také lidem říkám: „Dobře, nevěříte v ďábla, tak se aspoň podívejte na zlo, které je kolem vás a začněte proti němu bojovat. Když se do toho člověk trochu ponoří, zjišťuje, že zlo není jen abstraktní, ale existuje za tím ještě něco více.
Lenka Fojtíková pro www.konzervativninoviny.cz , kde byl zveřejněný ve zkrácené formě zde Překlad: Václav Čáp
Katolický kněz P. Elias Vella OFMConv se narodil na Maltě (*28. 2. 1941). Už od svých osmi let dostával soukromé hodiny latiny a filozofie. V necelých třinácti letech vstoupil do františkánského řádu. V patnácti letech nastoupil roční noviciát v italském Assisi. Po filozofických studiích a teologických studiích na St. Anthony’s College v maltské metropoli Valletta studoval v Římě, kde byl v bazilice Dvanácti apoštolů vysvěcen na jáhna. Kněžské svěcení přijal 30. 6. 1964 na Maltě. Poté se vrátil do Říma, kde pokračoval ve studiu dogmatické teologie, katechismu a pastorální teologie na Lateránské univerzitě. Po ukončení studií dostal nabídku zůstat v Římě a učit na univerzitě, ale dal přednost návratu na Maltu. Tam působil jako farář, provinciální představený a pedagog na vysoké škole. Počátkem devadesátých let minulého století byl pověřen službou exorcisty. Zhruba od té doby jezdí po celém světě a evangelizuje. Bezmála třicet let přijíždí několikrát ročně přednášet a sloužit do České republiky a na Slovensko. Je členem americké Asociace křesťanských terapeutů. V roce 1994 mu Sociální a kulturní institut v St. Paul’s Bay udělil zlatou medaili za službu Maltě a zvláštní přínos pro St. Paul’s Bay. Je autorem více než třiceti knih, které byly vydány nejen v maltštině, ale také angličtině, italštině, španělštině, portugalštině, češtině a slovenštině.
