Misionář Václav Čáp zve na své podzimní semináře 2024

Laický misionář Václav Čáp nabízí v druhém pololetí tohoto roku 2024 duchovní obnovy a semináře. Duchovní obnova Tajemství Boha – Trojice bude 13. – 15. 9. ve Vranově u Brna, 18. – 20. 10 se v Koclířově uskuteční seminář pod názvem Zjevení sv. Jana – Apokalypsa III, a od 1. do 3. 11. misionář na Svatém Hostýnku zaostří na Duchovní boj. Pokud se někdo z jakéhokoliv důvodu nemůže nikam fyzicky sám vydat, může se zúčastnit v září až prosinci on-line semináře s názvem Znamení doby. Přihlášky a další informace na webu : www.kontemplativniseminare.cz

Václav Čáp při jedné z mnoha návštěv Svatého Antonínku.

Rozhovor s teologem, překladatelem a misionářem Václavem Čápem, který jsem s ním vedla v dubnu roku 2020:

Podle misionáře Václava Čápa jsou komunikační prostředky morem na vnitřní soustředěnost a ticho
Vystudoval lékařské přístroje na Vysokém učení technickém v Brně, teologii Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, pobýval v trapistickém klášteře v USA a ve Francii, byl dobrovolníkem mezi lidmi na ulici v New Yorku i vlekařem v horách. Dnes je Václav Čáp ze Zlína misionářem, překladatelem známých kazatelů z různých částí světa, pořádá vlastní semináře a občas pobývá v poustevně. I jeho plánované aktivity zasáhla jako blesk z nebe pandemie covid-19.

V letech 1983 až 1988 jste vystudoval radiologii na Vysokém učení technickém v Brně. Proč jste si zvolil právě tento obor, když jste se mu nakonec téměř nevěnoval?
Byla doba totality, kdy jsem nemohl studovat to, co jsem skutečně chtěl. Kdybych se tehdy mohl svobodně rozhodnout, určitě bych nestudoval technický obor, protože jsem založený spíše humanitně. Zvažoval jsem, jestli nepůjdu na studium psychologie v Brně. Bohužel v té době dělali na těchto oborech pravidelné lustrace. Pokud by zjistili mé rodinné a sociální postavení, nemohl bych po určitě době stejně ve studiu pokračovat. Pocházel jsem totiž z věřící rodiny a byl jsem v této oblasti různě zapojený. Technické obory nebyly pod tak přísným dohledem státní bezpečnosti. Jakmile někdo udělal dobře zkoušky, byl přijat. Dostal jsem se tam a zpětně v tom vidím Boží prozřetelnost. Při ústním pohovoru jsem hned v úvodu řekl, že nejsem členem Svazu mládeže, takže mně poděkovali a tím skončil můj pohovor na vysokou školu. Byl jsem vnitřně přesvědčený, že se na školu nedostanu. Po čtrnácti dnech jsem ale dostal odpověď, že jsem byl přijat.

Je pravda, že jste se chtěl stát knězem?
Už za komunismu jsem chtěl jít do semináře v Litoměřicích, ale tenkrát bylo předem jasné, že všichni nebudou přijati. O teologické studium byl totiž velký zájem. Radil jsem se s lidmi, kteří nás duchovně vedli, jestli studovat oficiálně v Litoměřicích, nebo být zapojený do podzemního studia teologie. V souvislosti s tím se jevilo lepší jít na VUT, protože během studia byla větší příležitost studovat tajně teologii. Na základě toho jsem se nakonec rozhodl do semináře nepřihlásit a začal jsem teologii studovat tajně.

Jak studium probíhalo?
Scházeli jsme se po různých bytech a na různých místech země. S tímto studiem jsem začal až ke konci vysoké školy. Nebyl jsem do toho tak intenzivně zapojený. Jezdil jsem na víkendové semináře, kde jsme studovali teologii a filozofii. Zastihl jsem konec před revolucí.

Po revoluci jste nastoupil do semináře?
Je to tak. Po revoluci bylo zbytečné studovat tajně, protože se celý systém i struktura rozpadly a zanikly. Přípravný ročník byl v Litoměřicích a otevřely se teologické fakulty v Litoměřicích, Praze a Olomouci. Po necelém roce praxe v Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém kopci v Brně jsem v roce 1990 opustil svůj vystudovaný obor v tamním oddělení nukleární medicíny a nastoupil jsem do semináře na Teologickou fakultu Karlovy Univerzity v Praze. Studia jsem dokončil až v roce 1998.

Proč tak pozdě?
Měl jsem tříleté přerušení studia. Po dokončení čtvrtého ročníku jsem prostřednictvím programu Víra v akci odjel do Ameriky. Tam jsem byl zapojený do misijního evangelizačního programu. Původně jsem chtěl pobýt v Americe pouze rok. Nakonec se situace vyvinula tak, že jsem tam zůstal tři roky. Dva roky jsem byl zapojen do evangelizačního programu. První rok v New Jersey a druhý v Columbus Ohio. Třetí rok jsem byl v kontemplativním klášteře trapistů v Coloradu.

Slyšela jsem, že jste působil i v New Yorku mezi lidmi na ulici. Je to pravda?
Tam jsme jezdívali v rámci evangelizačního programu, kde jsem byl v týmu, který se staral o mladé středoškoláky a vytvářel jim program jak během školy, tak ve volném čase. Během programů jsme měli různé víkendové aktivity. O prázdninách jsme jezdili na tábory a též sociální programy, kdy jsme příležitostně vzali kluky a jeli s nimi na Manhattan a do Central parku, kde jsme nabízeli sociální pomoc bezdomovcům. Rozdávali jsme jim jídlo a hygienické potřeby.

Uměl jste dobře anglicky, když jste do Ameriky odcházel? Nebo bylo jedním z důvodů, proč jste tam šel, abyste se angličtinu dobře naučil?

Byl to také jeden z důvodů. Na střední škole jsme se sice angličtinu učili, ale výuka byla zaměřená především na technickou angličtinu. Na katolické fakultě jsme se také učili anglicky, ale zaměření bylo zase na teologii. Naše učitelka vedla výuku v angličtině a já jsem tomu nerozuměl, což mne motivovalo, abych odjel do anglicky mluvícího prostředí, protože nejsem typ člověka, který se rychle učí jazyky. Chtěl jsem se proto naučit alespoň jeden jazyk pořádně. Věděl jsem, že k tomu potřebuji být v anglicky mluvícím prostředí, abych se ho dostatečně dobře naučil a mohl ho aktivně používat.

Nelákalo vás v Americe zůstat? Byla to doba, kdy tam z naší země odcházelo hodně mladých lidí za prací a nakonec v Americe zakotvili.
Lákalo i nelákalo. Musel bych mít velmi silný důvod, proč bych v zahraničí zůstal. Nejdříve jsem tam chtěl jet jen na zkušenost a naučit se jazyk. Situace se změnila třetí rok, kdy jsem pobýval v trapistickém klášteře. Pobyt mne velmi silně oslovil, uvědomil jsem si, že jsem kontemplativní typ člověka. Chtěl jsem tam skutečně zůstat. Věděl jsem ale, že se musím vrátit domů, dokončit teologická studia a poté se vrátit.

Po ukončení studia bylo nakonec všechno jinak?
Ocitl jsem se trochu ve vzduchoprázdnu a příliš nevěděl, co dělat. Některé moje představy vzaly za své, jiné byly iluzorní. Ty jsem si musel očistit. Ještě jsem se pokusil vrátit do Ameriky k trapistům, ale tamní opat a komunita s tím nesouhlasili. Nějakou dobu jsem byl v Americe a soukromě tam studoval psychologii. Potom jsem byl asi půl roku ve Francii.

Proč právě ve Francii?
Byl jsem tam u trapistů. Opět jsem rozlišoval, jestli tam nemám zůstat, jestli je to moje povolání. Nějakou dobu jsem pak bydlel v Brně a dělal příležitostnou práci, ale dalo by se spíše říct, že jsem tak trochu lítal ode zdi ke zdi.

Jeden čas jste psal ikony a byl vlekařem…
Ikony jsem nepsal, ale vyráběl jsem je pomocí tisků starodávných ikon. Dělal jsem je ze záliby, ale také, abych si vydělal na živobytí. Vlekařem jsem byl dvě zimní sezony, protože můj přítel z vojny vlastnil lyžařské středisko a tuto příležitostnou práci mi nabídl.

Podle vašeho vyprávění jste nebyl zdatný na učení jazyků a najednou aniž byste to předem plánoval, jste se stal překladatelem. Co vás k tomu přivedlo?.
V letech 2004 a 2005 jsem pracoval v lyžařském středisku v Beskydech. Na konci sezony mi v dubnu roku 2005 zavolali organizátoři seminářů a duchovních cvičení v Koclířově, že hledají tlumočníka. To byl první krok, který mně zcela změnil život.

Jedna věc je umět anglicky a druhá věc je tlumočit. Bylo to těžké? Do té doby jste nikdy netlumočil?
Do té doby jsem vůbec netlumočil a dodnes nemám ani žádné zkoušky k tlumočení z angličtiny.

Proč jste do toho tedy šel?
Kývl jsem na nabídku z čistě praktických důvodů. Motivovalo mne, že jsem za tlumočení dostával zaplaceno a měl tak z čeho žít. Mohl jsem prostě přežít. Myslím, že mou obrovskou výhodou bylo, že jsem znal teologii, filozofii, spiritualitu, Bibli a uměl jsem trochu pasivně řečtinu, hebrejštinu a latinu. To byl obrovský vklad, který mně dal odvahu vstoupit do oblasti, kterou jsem do té doby neznal. Moje povaha je trochu dobrodružná, s určitým prvkem rizika, takže mám odvahu vstoupit i do oblastí, které nejsou až tak jisté.

Proměnila se za patnáct let vaše služba?
Během několikaletého procesu jsem se učil, jak mám překládat. Věděl jsem, že si musím vyprosit dar tlumočení. Zpočátku jsem překládal pouze duchovní cvičení a semináře pátera Eliase Velly z Malty. Pravidelně jsem za ním před každým seminářem šel s tím, aby mi vyprosil charisma tlumočení. Neustále jsem ho tak otravoval tři až pět let. Modlil se za mě a já vím, že po dvou či třech letech jsem charisma tlumočení dostal. Věděl jsem, že se musím neustále vzdělávat, a tak jsem četl literaturu zaměřenou na témata, o kterých jsem věděl, že je budu tlumočit, abych se dokázal orientovat i teoreticky. Postupem času jsem si nalezl vlastní způsob tlumočení.

Změnil se za ty roky, co překládáte jeho semináře, váš pohled na otce Eliase Vellu?
Zpočátku jsem měl vůči němu ostych, úctu, bázeň až strach. Vnímal jsem ho jako autoritu, světovou osobnost a šlo spíše o formální vztah. Později jsem ale zjistil, že tento muž je velmi lidský, otcovský, milosrdný, vnímal jsem ochranu, kterou mi poskytoval. Podporoval mě a povzbuzoval. Náš vztah se začal proměňovat na vztah syna a otce. Po zhruba šesti letech jsem s ním při jeho duchovních cvičeních a seminářích trávil zhruba tři měsíce ročně. Kromě překladatele jsem se stal také jeho manažerem pro Českou republiku. Za tu dobu jsem ho poznal jako člověka, který dokáže v každé situaci zachovat hluboký pokoj, má otcovský přístup a nesmírnou trpělivost. To si dokáže udržet, i když je velmi unavený a vyčerpaný, protože za ním znovu a znovu přichází neskutečně mnoho lidí, kteří od něj chtějí povzbuzení a modlitbu. On jim všem, i když to bylo pozdě v noci, vycházel vstříc. Byl jsem svědkem toho, jak rostl v těchto ctnostech. Je to pro mne obrovská škola a jsem nesmírně vděčný, že pro mne byl takovým starcem, jaké mají v Rusku. Předával mi nejen teoretické, ale i praktické věci, které není možné načíst z knih. Za to jsem nesmírně vděčný. Dostal jsem se k tomu jak slepý k houslím. Neudělal jsem pro to nic. Na začátku jsem pouze řekl: „Ano, budu tlumočit.“ A motivem byly důvody ne zcela náboženské, potřeboval jsem se něčím živit.

Následovaly další osobnosti, kterým jste tlumočil. Můžete některé z nich jmenovat?
Postupně jsem se mohl dostat do blízkosti dalších vzácných lidí, s nimiž jsem se poznal díky tlumočnické službě. Byli to například otec Pat Collins z Irska, několik biskupů z Indie, anglický misionář Jeff Scaldwell, manželé Robert a Vicki de Hoxarovi, papežský kazatel Raniero Cantalamessa, americká misionářka Mary Shaw nebo otec James Manjackal nebo otec Bill z Indie, který už zemřel.

Před Vánocemi vyšla kniha rozhovorů s názvem Otcem pro každého. Jde o příběh P. Eliase Velly z Malty. Nejste spisovatel ani novinář. Co vás vedlo k tomu pustit se do psaní knihy?
Byla to lidská i Boží inspirace. Každoročně jsem trávil mnoho dní a týdnů s otcem Eliasem a uvědomoval jsem si, že málo mluví o sobě. Je tak pokorný, že mluví o Bohu, různých tématech, ale o sobě jen málo. Říkal jsem si, že je to škoda, protože jeho život je velmi bohatý a inspirující, a že by bylo dobré ho více odkrýt a představit lidem, kteří nemají možnost být s ním v bližším kontaktu. Přemýšlel jsem o tom, ale zpočátku jsem neuvažoval o knize. Je pravda, že nejsem spisovatel. Na rozdíl od otce Eliase, který je autorem asi třiceti knih a píše lehce, protože je to pro něj zábava, pro mne je psaní naprostým utrpením.

Nakonec jste se do toho ale pustil, jak k tomu došlo?
Přišla taková inspirativní myšlenka, abych s ním napsal knihu rozhovorů. Našel jsem odvahu se ho na to napůl vážně a napůl v humoru zeptat. On mi stejným způsobem odpověděl. Ptal se jen, jestli na to budeme mít čas.

A čas se našel?
Otec Elias v roce 2014, když sloužil v Tatranské Lomnici na Slovensku, z vyčerpání zkolaboval. Musel se potom pět týdnů léčit v Košicích v nemocnici a potom další dva týdny u košických karmelitánek. Tam se nám podařilo nahrát rozhovor, díky kterému vzešla kniha s názvem Otcem pro každého.

Jak dlouho jste na knize pracoval?
Od roku 2014 do roku 2018. Potom jsem to vnitřně vzdal, protože jsem už neměl sílu a možná ani odvahu dát vše dohromady.

V knize jsou kromě rozhovoru s otcem samotným také rozhovory lidmi, kteří ho blízce poznali. Měl jste záměr, aby jeho povahu ještě dokreslili?
S tímto nápadem přišel sám otec Elias. Kniha obsahuje zhruba dvacet rozhovorů s různými lidmi nejen z České republiky a ze Slovenska, ale také z Malty nebo Ameriky.

Setkala jsem se s názorem, že kniha je oslavnou ódou na otce Eliase. Co si o tom myslíte?
Na někoho to tak může působit. Rozhodně jsem ho neměl v úmyslu glorifikovat, ale ukázat reálnou podobu otce Eliase. On je opravdu velkou osobností. Má velmi výrazné dobré charakteristiky, ale netouží být oslavován, ale naopak přiznává vlastní slabosti, selhání a boje. Čtenář tak může vidět, že není žádný anděl, ale je nesmírně lidský. Myslím si, že kniha plní účel představit ho v jeho výjimečnosti a zároveň i v jeho lidskosti.

Jak se za ty roky, co se znáte, otec Elias proměnil?
V odevzdanosti, protože jak stárne, ubývá mu kvůli nemoci a utrpení sil. Skrze životní okolnosti odevzdává Bohu věci, které byl dříve zvyklý jako dynamický kněz zvládat bez problémů. V jeho slabosti i odevzdanosti Bůh velmi intenzivně působí.

Proměnila se i vaše služba?
Nejdříve se tlumočnická činnost přehoupla především do organizování seminářů. Přestal jsem na ně dojíždět pasivně jako překladatel, ale začal se zapojovat do jejich organizace. Aktivně jsem vstoupil do zvaní určitých lidí a organizování seminářů. Díky spolupráci s otcem Eliasem jsem se dostal k vlastní přednáškové činnosti. Otec Elias s přibývajícím věkem nemohl tak intenzivně sloužit celé dny. Lékař, který ho léčil, mu doporučil, aby vždy po obědě delší dobu odpočíval. Jednou mne otec na Slovensku poprosil, abych ho zastoupil při odpolední přednášce. Tak jsem lidem začal přednášet. Zpočátku to byly jedna či dvě přednášky týdně.

Vím ale, že v posledních letech už organizujete sám několikadenní semináře.
Zpočátku jsem měl ze samostatných seminářů strach. Bylo to nad mou představivost. První seminář jsem vedl v želivském klášteře. Byl jsem tehdy opatem Jáchymem Jaroslavem Šimkem pozván na oběd. Vyprávěli jsme si a on mně nabídl, abych v Želivi uspořádal víkendový seminář. Vydařil se a dnes už je pořádám v délce od jednoho do šesti dnů. Jsou určené laikům i zasvěceným osobám. Záleží na tom, kdo mne pozve.

Téměř bez jakékoliv reklamy se vám tato činnost hodně rychle rozběhla. Dalo by se říct, že šeptandou mezi lidmi. Odkud vám přicházejí pozvání?
Z farností, řeholních komunit, Alfa kurzů, duchovních center i nejrůznějších společenství. Vzal jsem si příklad od otce Eliase, který mi jednou řekl, že během těch desítek let, co slouží lidem po celém světě, se sám nikdy nikam nepozval. Všude přijíždí na pozvání organizátorů. Tohoto doporučení se držím i já. Bůh sám otvírá dveře a koná.

Vím, že poslední roky žijete z Boží prozřetelnosti. Ne každý ví, oč vlastně jde. Můžete to vysvětlit?
Nemám žádný plat ani přesně danou a dopředu naplánovanou činnost. Bůh sám otvírá dveře. Živnostenský list mám na volnou živnost, do které je zahrnuta výroba ikon, tlumočnická a přednášková činnost a audiozáznamy z přednášek. Nyní vyšla kniha. Na tyto finanční záležitosti mám poradkyni, která mi kontroluje účetnictví. Je pravda, že z lidského pohledu nemám žádnou jistotu pravidelného finančního příjmu. Žiji tak ale už patnáct let a Bůh se stará. Je pravda, že kvůli této nejistotě jsem z toho chtěl už několikrát vystoupit, ale Bůh mně vždy dal nějak najevo, že chce, abych v této službě zůstával. Stále mi otvírá další dveře a dává nové příležitosti. Mám dvě oblasti, kde mohu s jistotou říkat ano. A to oblast vyučování a přednášení.

Nestalo se vám během té doby, že byste neměl na nájem?
V prvních letech jsem třeba neměl na jídlo. Bydlel jsem tehdy v jednom pronajatém domečku, který by někdo mohl označit spíš za chatrč. V zimě tam byly jen dva stupně a vlhko, po zdech tekla voda. Platil jsem za to ale minimální částku. Něco kolem tisíce korun. Rád jsem v té době přijal od přátel pozvání na oběd. Zpětně to vidím jako takovou Boží školu.

V posledních letech pravidelně odcházíte každý rok na nějaký čas do poustevny. Proč?

Je pro mě důležitá kontemplace s postojem naslouchání Bohu. Potřebuji to pro sebe osobně i pro službu druhým, na kterou se připravuji o samotě s Bohem. Bytostně vnímám, že pouze v tichu je možné zaslechnout Boží impulsy a inspiraci. Mým hlavním důvodem je, aby zasahoval Bůh. Dnes není v chaosu a zmatku čas na lidská řešení, ale je nutné otevírat se Božímu řešení. Bez naslouchání Bohu se Boží řešení nebudou realizovat, protože Boží hlas je tichý.

Ve Zlíně žijete v bytě sám. Někdo by mohl říct, proč utíkáte do samoty, když jste sám hodně často. Je rozdíl být sám v bytě ve městě a v poustevně někde v horách?
Je v tom rozdíl a není v tom rozdíl. Záleží na disciplíně. V bytě mám z jednoho pokoje vytvořenou takovou modlitebnu, kde se modlím a naslouchám. Často odjíždím také do nedaleké kaple jednoho kláštera, kde si vyhradím čas, abych byl v tichu. Čas na samotu i naslouchání by možná stačil. Jednou až dvakrát za rok ale vnímám, že je potřeba vstoupit do hlubší samoty, kdy se oprostím i od prostředí, ve kterém běžně žiji a může mne lákat i jiná rozličná činnost. V poustevně je čas na samotu a intenzivnější modlitbu. Většinou tento pobyt spojuji s postem. Jezdím na šest až osm dnů do poustevny na Slovensko. Patří kapucínům a stojí v lesíku nedaleko kláštera. Nabízí se zde pobyt lidem, kteří chtějí prožít určitý čas tímto způsobem.

V této souvislosti jste se slovenskou psycholožkou Danielou Hrtúsovou začal pořádat kontemplativní semináře. Proč?
Než jsme nabídli veřejnosti první kontemplativní seminář, tak jsme se dva roky modlili a rozlišovali, jestli do toho jít. Myšlenka vznikla ze dvou motivů. Z osobní potřeby, kdy jsme vnímali, že ve spěchu doby, rychlém způsobu života a hluku moderního světa potřebujeme čas na kontemplaci. Napadlo nás, že bychom mohli pozvat z Anglie našeho společného přítele, laického misionáře Derecka Williamse, protože jsme věděli, že má zkušenost s pořádáním kontemplativních seminářů. Odpověděl nám, že se ozve za rok. Tak jsme se rok modlili a poté nám řekl, že byl povolán k jiné činnosti a tomuto se již nevěnuje. Nevěděli jsme, co dál. Pak jsem po nějaké době začal jezdit do Žiliny, kde jsme společně tvořili model, jak by mohl seminář vypadat. První se uskutečnil v roce 2018.

Je o něj zájem?
Na první seminář jsme pozvali své známé. Máme představu, že jednoho semináře se může zúčastnit maximálně třicet lidí. Následně nás překvapil zájem lidí. Semináře jsme už dělali čtyři. Letos jsou naplánované čtyři na Slovensku a tři v České republice.

Mohou se jich účastnit i nevěřící?
Semináře jsou určené pro aktivní věřící křesťany. Podmínkou účasti je, aby už člověk měl nějakou zkušenost s Bohem a žil duchovním životem. Neměl by se tohoto semináře účastnit někdo, kdo je psychicky nemocný.

Můžete prozradit, co tam vlastně děláte?
Jedná se o prodloužené víkendy od čtvrtka do neděle. Začínáme úvodní přednáškou, kdy vstoupíme do ticha. Míváme dvě přednášky denně. Jedna je ráno a druhá odpoledne. Po přednášce následuje praktická informace, jak prožívat ticho, jak se učit naslouchat, jak vnímat sám sebe i Boží přítomnost podle tradice katolické církve, pouštních otců a karmelitánských světců. Je velký prostor k naslouchání v tichu. Poradíme, jak na to, mohou jít do přírody nebo zůstat na pokoji či v kapli. Je zajímavé, že pokud se lidé ztiší, lépe pak vnímají i ty druhé. Večer míváme reflexi, kdy mohou zájemci říct, co prožívali během dne, jak se jim dařilo zvládat hodiny v tichu. Jejich sdělení je bez komentářů ostatních účastníků. Ti jen naslouchají. Účastníci se tak učí naslouchat druhým. Je úžasné, jak jsou lidé schopni otevřít své nitro a emotivní rovinu vztahu mezi nimi a Bohem, a jak si je Bůh vede. To je velmi cenné. Snídaně, oběd a večeře jsou formou švédských stolů. Každý si může v určeném časovém rozmezí přijít. Nic tam není na výkon s tím, že by se něco muselo. První den s tím někteří lidé trochu bojují. Pokud by někdo potřeboval, nabízíme s Danielou osobní rozhovor a modlitbu.

Máte nějakou podmínku, například, že nesmí používat počítače, mobily a další moderní komunikační technologie?
Jasně. To je podmínkou, protože komunikační prostředky jsou morem na vnitřní soustředěnost a ticho.

Pandemie v podobě onemocnění covid-19 vám udělala zřejmě čáru přes rozpočet. Jak prožíváte současnou dobu?
Ano, je pravda, že v současné době nemohu tlumočit, přednášet a organizovat různé semináře. Na druhé straně je pro mě ale tato situace velkou příležitostí.

K čemu?
Jak více vstoupit především do vnitřního ticha a do usebrání, protože se najednou jakoby mávnutím kouzelného proutku celý svět zpomalil. Tím se zpomalil i běh života pro většinu lidí, včetně mě samého. Pro ty, kdo umí pracovat se svým nitrem a nejsou zaměřeni jen na vnější aktivity, je takové zpomalení požehnáním, protože může vést k hlubšímu zamyšlení nad vlastním životem, nad hodnotami a prioritami, které žiji.

Myslíte, že v době před koronavirem to nebylo možné?

Negativní znamení doby – spěch a překotný způsob života – tento reflexivní pohled dovnitř nejen neumožňuje, ale přímo tomu brání. Zpočátku může být tato reflexe či určitá samota se svým nitrem náročná. Můžeme ji prožívat s určitým napětím a neklidem z neznáma nebo z toho, co se může vynořit z našeho nitra. Ale pokud se naučíme tyto vnitřní obsahy vnímat a zpracovávat, pak můžeme lidsky i duchovně růst a černá samota se tak mění na bílou samotu, do které se můžeme zamilovat, protože nám začne přinášet poznání sebe, své pravé identity a smyslu vlastního bytí.

Mnoho lidí má strach ze smrti, protože si uvědomují svou smrtelnost.
Ano, pandemie mě, ať chci nebo nechci, staví před realitu možné smrti. Když jsem si tuto možnost uvědomil a připustil, zjistil jsem, že mě to vede k plnějšímu prožívání přítomnosti a k uspořádání věcí v životě. Ke snaze o „ekologii“ vlastního života, k využití času, který mám, protože vlastně nevím, jak dlouhý čas k životu ještě mám.

Vidíte ještě nějaká další pozitiva v tom, co nyní prožívá celý svět?
Já osobně za další požehnání tohoto neplánovaného času považuji svůj skoro každodenní pobyt v přírodě, což je pro mne velký luxus. Vidět probouzející se jaro, stromy nasávající novou mízu, pupeny a tvořící se listy. Tyto malé zázraky mi pomáhají, abych bojoval s vlastní panikou, strachem z budoucnosti a zůstal zakotvený v naději, že za každé situace je život krásný a zároveň smysluplný. Přichází mi na mysl Viktor Frankl, který zpozoroval, že i v hrůze koncentračního tábora prožívali někteří lidé poslední děsivou část svého života naplno, svobodně a důstojně. Byli to lidé s hlubokým vnitřním životem, kteří dokázali nacházet smysl i v této absurdní situaci. A Frankl tak objevil důležitou životní pravdu o vůli ke smyslu. A později na této vůli ke smyslu života založil svou světoznámou terapii – logoterapii.

Mimořádný stav vám, stejně jako jiným lidem patřícím do skupiny tzv. OSVČ, svým způsobem změnil život. Naplánované akce jste nemohl zrealizovat a tím přišel o výdělek.
Pandemie zatřásla mým životem, aby zjistila, co je pevné a co se netřese. Ano, udělala to velmi radikálně. Ale s tímto zatřesením mi zároveň dala mnoho věcí, které by nebyly a které bych si v běhu života neuvědomil. Přeji si, abych si tyto nečekané objevy uchoval i po skončení pandemie a vážil si jich více než ztrát, které mi tato situace přinesla.

Misionář Ing. Mgr. Václav Čáp se narodil 27. ledna 1964 ve Zlíně. V letech 1979 až 1983 vystudoval Střední průmyslovou školu Zlín. Poté v letech 1983–1988 vystudoval radiotechniku na VUT Brno. V letech 1990–1998 absolvoval magisterské studium teologie na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

24/02/202424/02/2024

Postní duchovní obnova s Václavem Čápem v koclířovské Fatimě

Dlouholetý překladatel a misionář Václav Čáp při víkendové postní duchovní obnově v centru Fatimského apoštolátu v Koclířově ve svých promluvách zaostřil na téma Apokalypsy z evangelia knihy Zjevení sv. Jana.
Hned v úvodní přednášce v pátek večer posluchačům připomněl, že vše, co svatý Jan zapsal v knize Zjevení, je znamením naděje v dnešní době, kterou prožíváme. „Každá doba má své znamení časů. Duchu Svatý dej, aby skrze tvůj dotek zůstala naše srdce klidná v této neklidné a náročné době. Janovo Zjevení je knihou vyzývající k bdělosti. Co máme dělat? Jan říká: „Slyš!“ Ne, co mají dělat druzí, ale co mám dělat já,“ upozornil kazatel. Dále připomněl, že je třeba v knize rozlišovat význam symbolů a nebrat je doslovně. „Jan nám dává návod, jak se chovat a být bdělí a tedy i připraveni v každém čase. Ústřední místo má v knize Zjevení – Apokalypse Ježíš a my se k němu máme přitisknout. Když jsme s ním, jsme pod jeho ochranou v každém čase. Sílu nám při tom dá Boží slovo, coby dvojsečný meč.
V sobotním dopoledni misionář rozebíral Janovy dopisy církevním obcím. Poukazuje v nich na jejich dobré i špatné jednání a zaznívá také výzva k pokání. „Dopisy vyzývají k zamyšlení nad vlastní situací a jsou inspirativní v každém období. Nejdůležitější pro nás je, jak nás vidí Bůh a ne druzí lidé. V dopise do Efesu sedmkrát zazní výzva k vytrvalosti v těžkostech a utrpení. Jsme pozváni k úsili o duchovní boj. K tomu je zapotřebí přesvědčení a horlivost lásky k Bohu, který dává zaslíbení k věčnému životu,“ řekl mimo jiné misionář.

V areálu Českomoravské fatimy v Koclířově

02/04/202102/04/2021

Misionář Václav Čáp nabízí kontemplativní semináře on-line

Kvůli stále trvajícím omezením z důvodu koronavirové pandemie, nabízí misionář Václav Čáp pro zájemce kontemplativní seminář o tichu, prožívání samoty a naslouchání. Seminář se uskuteční formou pěti přednášek s doplňujícími praktickými informacemi, jak v osobním čase ticha a naslouchání praktikovat kontemplativní modlitbu, jak naplnit samotu Boží přítomností.

Přednášky a praktické informace budou vždy od čtvrtku do pondělí v čase od 20 hod. a budou trvat 75 minut. První termín začíná ve čtvrtek 8. dubna 2021 a poslední termín ve čtvrtek 22. dubna 2021. Podrobnější informace ohledně přihlašování, časového harmonogramu, odkazu na aplikaci zoom, atd., lze zjistit zde.

Více se o misionáři Václavu Čápovi můžete dozvědět zde

07/06/202007/06/2020

Misionář Václav Čáp zamířil po koronavirové pandemii na svou první misi

Misionář Václav Čáp ze Zlína zamířil po koronavirové izolaci na svou první misijní cestu. Na Svatém Antonínku v sobotním odpoledni k posluchačům promlouval ve dvou přednáškách o nebezpečí New Age, které se snaží o dosažení nového světového řádu.

„Skrze New Age dochází k přepisování určitých hodnot v pohledu na člověka. Cílem New Age je, že si člověk z každého učení vybírá pouze něco a vše vede k tomu, aby si vystačil ve všem sám a už k ničemu nepotřeboval Boha. Vše se smíchá bez rozmyšlení dohromady a člověk se pomaličku krok za krokem vzdaluje Bohu, aniž by si toho zpočátku všimnul. Může mít přitom dobrý úmysl, ale zároveň je naivní,“ řekl v úvodu misionář.

Poté podal své osobní svědectví, v němž prozradil, že si něčím podobným před dlouhými roky prošel sám. Dostal se tehdy do kontemplativního prostředí, kde byl zcela otevřený nasávat duchovní hodnoty, s nimiž se do té doby ještě nesetkal. Meditoval, kontemploval a věřil, že tyto techniky přicházejí z tradice církve. Začal se dostávat do kontaktu se svým nitrem a prožíval určité probuzení. Později ale poznal, že se skrze tuto meditaci a kontemplaci neobrací na Boha, ale noří se do určitého prázdna. Netušil a nerozlišoval, co se děje. První plody byly lákavé. Cítil se sebejistý, trošku nadřazený nad druhými, protože se u něho začaly rozvíjet určité mimořádné duchovní schopnosti. Začal cestovat astrálním světem, kdy se duch oddělil od těla, což prožívají například i lidé, kteří prošli klinickou smrtí. V tom okamžiku člověk necítí fyzickou bolest, ale prožívá hluboký pokoj a jakési potěšení.

„Zpočátku jsem si to užíval a neuvědomoval jsem si, že prožívám falešnou mystiku. Postili jsme se, nejedli maso, denně jsem meditoval tři až čtyři hodiny. Díky tomu jsem se naučil techniku dostávat se mimo své tělo. Kromě této zkušenosti jsem cvičil i jógu. Byl jsem tak pružný, že jsem se dokázal dostat do určitých asán, což jsem si před tím nedokázal ani představit. Měl jsem stále touhu hledat hlubší duchovní život. Oči se mně ale otevřely, až když jsem odešel z tohoto prostředí. Začal jsem prožívat negativní ovoce všeho tohoto učení. Myslel jsem si, jaký jsem borec, že si umím sám navodit stavy radosti a odpojit svou duši od těla. Myslel jsem si, že už si ve všem prostě vystačím sám a nepotřebuji Boha. U mne se tato „nepotřeba“ Boha projevovala tím, že jsem přestal chodit ke svátostem. Když mne napadlo, že bych k nim mohl jít, cítil jsem uvnitř sebe hluboký odpor. Stále jsem nevěděl, co se děje, netušil jsem, že jsem svázaný kvůli falešné mystice. Mělo to dopad i na mou psychiku. Z nějakého důvodu jsem začal prožívat velký vnitřní strach, existenciální úzkost a přišly také myšlenky na sebevraždu. Dokončoval jsem školu a nebyl jsem schopný se soustředit. Dnes vidím, že jsem měl na své mysli jakýsi závoj. Později jsem si uvědomil, že jsem se pustil do oblastí, které víra zakazuje, překračovat určité hranice falešné mystiky, když to děláme naivně a v dobré víře, tak toho přesto zlý duch zneužívá. Jakmile se otevře legální právo zlého, tak on je legalista a bude otevírat cesty, aby nás silně utláčel skrze negativní pocity. V prostředí, v němž jsem žil, se spojoval zen buddhismus s učením pouštních otců, hledala se vzájemná propojenost. Člověk zpočátku neměl dojem, že je tam nějaký rozkol. Spojovala se jóga s křesťanskou meditací, astrální cestování s kontemplací,“ vrátil se misionář ve vzpomínkách na svou zkušenost z nechtěného odklonu od křesťanství.

Součástí odpoledne, které pořádali františkáni z Uherského Hradiště ve spolupráci se společenstvím Ruah, byla také mše svatá. Tu sloužil P. Felix Mária Žiška OFM. Ve své promluvě řekl:

„Dnes nás apoštol Pavel napomíná, abychom dávali pozor před různými učiteli, kteří se nedrží nauky Kristovy. Je krásné, že právě dnes zaznívají tato slova, která nám přišel říct misionář Václav Čáp, protože dnešní doba ráda manipuluje Božím poselstvím. Různými způsoby uzpůsobuje Boží nauku k tomu, aby vytvořila něco, co už není Boží poselství. Musíme dávat pozor nejen na učitele, kteří jsou vidět někde v popředí, ale i sami na sebe.

Musíme dávat pozor nejen na to, jak hlásáme Boží nauku, ale hlavně jak ji žijeme, protože toto může být někdy náš problém. Na jedné straně můžeme říct, že vyznáváme katolickou víru, ale náš život o tom už vůbec nemluví a je spíše podle našich osobních představ. Vidíme to právě i v tom, co říká Ježíš, když sleduje ty, kdo dávají v chrámu příspěvky do pokladnice. Mnozí si tehdy mysleli, že dávají doopravdy mnoho. Ježíš ale nepochválil všechny. Vyzdvihl jednu ženu, která si myslela, že dává oproti ostatním málo.

Co tím chce říct? Jakým způsobem máme zaujímat i my postoj. V tomto je nám velmi dobrou učitelkou Panna Marie, která se naučila pokoře a úžasné mírnosti. Titulujeme ji jako Matka církve, Královna nebes a všechna ta vznešená pojmenování, která jsou v loretánských litaniích. Přesto vidíme, že v Božím slově nacházíme velmi málo toho, coby ona sama řekla. Dalo by se říct, že téměř nic, protože to není ani promile celého toho Božího textu, které bylo zachováno.

Kdybychom se ale podívali na život Panny Marie, tak je skutečně stoprocentně prožitý podle Božího zákona. Ale ne pro zákon, ale pro zákon. Lásku, kterou pociťovala ze strany Boha Otce, lásku, kterou cítila v jeho přízni přesto, že ne vždy cítila jistotu, ne vždy měla ve všem jasno. Vždyť ona sama zanechala jedno svědectví své vnitřní pochybnosti, když řekla: „Jak se to stane? Vždy muže nepoznávám?“ Tehdy dostala od Boha skrze anděla ujištění, aby se nebála, neměla strach, protože Bůh ví, co dělá, Bůh je na tvé straně. A tady vidíme krásnou mírnost Panny Marie. Tato její zkušenost byla přetavena o několik roků později právě v tom, když se zjevuje Boží požehnání a Boží moc v Ježíšovi na svatbě v Káni Galilejské. Marie chce něco udělat, přichází za Ježíšem, aby pomohla novomanželům. On jí tehdy řekne, co je mu po tom? Marie navzdory tomu řekne: „Udělejte všechno, co vám řekne!“ Chtěla nás tak naučit, abychom udělali všechno, co nám řekne.

Co nám říká Ježíš? Neříká nám, abychom dělali mnoho, ale abychom dělali všechno, co chce on. Naštěstí od nás nechce mnoho. On chce všechno a v tom je rozdíl. Pokud by totiž od nás Bůh chtěl mnoho, tak se nedoplatíme, nedovedeme v sobě najít sílu, talenty a dary. Nedokážeme najít prostředky, abychom naplnili to mnoho. Pokud ale Bůh řekne, že chce všechno, chce nás takové, jací jsme – slabí, křehcí, ale plně důvěřující.

Možná řeknete, že je to těžké. Ano, je to těžké, ale je to možné. Je možné říct Bohu: „Pane, já ti dávám všechno, dávám ti sebe celého. Je to možné? Je, protože je to rozhodnutí mé vůle, víry, naděje, lásky. Určitě bude chtít každý den znovu a znovu zopakovat toto rozhodnutí. Znovu nás totiž strhne naše jiná vůle, která je narušená hříchem a je nedokonalá. Dá se ale přijít k Pánovi a říct mu: „Vidíš, jaký jsem? Zase jsem zhřešil. Znovu jsem zapomněl, že chci být s tebou, ale děkuji ti, že jsi mně svou láskou ukázal, že mohu k tobě znovu přijít.“

Marie byla vždy při Ježíšovi. Byla s Ježíšem i u kříže. Tedy i tam, kde to bylo těžké a musela poslouchat, jak se všichni jejímu synovi vysmívají a opovrhují jím. Slyšela všechny ty posměšky. Myslím si, že ji to velmi bolelo a bylo to velmi těžké.

Přesto stála se svým synem u jeho kříže, i když její srdce a vůle toužily po něčem jiném. Ne po potlesku ani po slávě. Ona toužila dělat všechno, co od ní chtěl její syn – být stále na straně Boží milosti. Prosme i my o tuto milost, abychom si vždy volili být s ním a dělat všechno to, co pociťujeme, že od nás Bůh chce.“ (konec přepisu kázání) Setkání na Antonínku zakončila adorace.

Další akci františkáni na Svatém Antonínku pořádají 27. června, kdy se zde od 14 hod. uskuteční první Motorkářská pouť s následným žehnáním motorek. Tato pouť byla kvůli koronavirové pandemii přesunuta z dubna na konec června. Druhý den (28. 6.) bude už tradiční pouť Sekulárního františkánského řádu. V 8.30 bude nejdříve modlitba u hrobu P. Antonína Šuránka v sousední Ostrožské Lhotě, kde se tento kněz narodil a probíhá proces jeho blahořečení. V 10.30 bude následovat mše svatá na Antonínku. Na duchovní program naváže od 14 do 20 hod. divadelní odpoledne s divadlem MIMo, Janou Ungerovou a loutkoherečkou Lenkou Sasínovou. Chybět nebude ani výuka pantomimy pro děti.

Na Antonínku zaznamenala a fotila: Lenka Fojtíková

21/10/201921/10/2019

Kniha OTCEM PRO KAŽDÉHO, životní příběh Eliase Velly je už v prodeji!

Minulou středu (16. 10. 2019) jsem prožívala obrovskou radost. Po usilovné práci jsem konečně v rukou držela životopisnou knihu věnovanou P. Eliasovi Vellovi. Nese název OTCEM PRO KAŽDÉHO s podtitulem Životní příběh Eliase Velly. Rozhovory vedl misionář Václav Čáp. O jazykovou úpravu textu a korektury se postarala Kateřina Jagošová z Hodonína, odbornou konzultantkou byla vystudovaná genetička a teoložka Jana Ungerová.

V prvním bloku čtenáři najdou spoustu historických fotek P. Eliase od jeho útlého dětství přes studia, kněžské svěcení a jeho první krůčky ve službě kněze. V druhé části jsou na fotografiích zachyceny jeho časté návštěvy České republiky i Slovenska.

Mám velkou radost, že je většina z mého soukromého archivu, kdy se mně snímky podařilo zachytit sedmnáct let Eliasova působení v prostoru bývalého Československa. Kniha je k dostání za 300 Kč. A zájemci si ji mohou objednat u Václava Čápa na e-mailové adrese: vacapcz@volny.cz

Kdo by se chtěl s autorem knihy setkat osobně, může 2. 11. 2019 přijet do Koclířova u Svitav, kde se v centru Fatimského apoštolátu České republiky uskuteční první představení této výjimečné knihy. Nebude chybět beseda s autorem a podrobnostmi o tom, jak se k jejímu napsání dostal a jak trnitá cesta následovala než se ocitla v rukou čtenářů.

Radost z knihy byla tak obrovská, že jsem si musela hned po převzetí bedny knih od majitele Kartuziánského nakladatelství Jiřího Braunera udělat selfie. Vždyť to jsou první moje fotografie na obálce knihy!!!! 🙂 Foto: Lenka Fojtíková

04/01/201926/01/2019

Vzpomínka na misionáře, kněze a také lékaře P. Jana Palackého

Dnes jsem zamířila kvůli důležité schůzce do Uherského Hradiště. Jak jsem tak procházela městem, i když to moc často nedělám, zastavila jsem se u vitrínek oznamujících pohřby. Do oka mně padla fotka muže na jednom z nich.

ždyť toho znám! Letělo mi hlavou. S ním jsem před lety dělala rozhovor!!! Rozhovor, o kterém jsem si zpětně říkala, jak jsem šťastná, že dělám novinařinu a mám možnost setkat se s takovými úžasnými lidmi a ptát se jich na jejich život, názory a vůbec… Prostě obrovská vděčnost! Přitom to nejdřív vypadalo tak, že z rozhovoru nic nebude!!! S jezuitským knězem P. Janem Palackým mne totiž trošku proti mé vůli seznámila moje bývalá kolegyně Katka, která ho kvůli rozhovoru zavezla až ke mně domů. Zpětně jsem jí za to byla doopravdy nesmírně vděčná, že jsem mohla s P. Palackým u mne v obýváků mluvit osobně. Když se ohlédnu zpět do své bezmála dvacetileté novinářské praxe, tak si říkám, že jsem už v dávných dobách suplovala docela dost často dnešní Paměť národa, i když jsem v té době ani netušila, že něco takového jednou bude existovat . .. Jsem doopravdy neskonale vděčná za všechna ta setkání převážně s kněžími, které chtěli komunisté likvidovat od doby jejich studií. Mnozí z těch, s nimiž jsem vedla rozhovory, se stali mými přáteli až do doby, kdy odešli na věčnost. Má vděčnost, že jsem je mohla takto osobně poznat, se nedá slovy ani vyjádřit… S P. Palackým jsem se ale setkala jen jednou v životě. Nikdy ovšem na toto setkání nezapomenu..

A dnes jsem se tedy dozvěděla, že tento výjimečný muž odešel 31. prosince 2018 na věčnost. Rozloučení bude při mši svaté zítra – t. j. v sobotu 5. 1. 2018 ve 12.15 hod. v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně v Jezuitské ulici. Poté bude jeho tělo uloženo do krypty kostela.

Dovoluji si zde zveřejnit rozhovor, který jsem s tímto vzácným mužem vedla 8. 7. 2007.

P. Jan Palacký SJ: Lidi může vzkřísit krása

Misionář: Mnozí si myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz

Měla jsem za sebou dva velmi náročné dny, kdy jsem s diktafonem v ruce a foťákem na krku mapovala veškeré dění na Dnech dobré vůle na Velehradě. Další dva dny jsem fotila svatby. Poté jsem ještě musela zajet do Židlochovic na oslavu mamčiných narozenin. Domů jsem se vrátila po čtyřdenním maratonu naprosto vyčerpaná. Už byla noc, když mi zavolala kamarádka z Hodonína, jestli nemám druhý den čas, protože tam přijel P. Jan Palacký. Prý, abych s ním udělala rozhovor, protože je to úžasná osobnost. Coby misionář působil v Bolívii, na Madagaskaru a nyní je v Albánii. Do České republiky přiletěl jen na skok. Vzhledem ke svému stavu jsem nic neslibovala. Když jsem se ráno probudila, nebylo mi o nic líp, proto jsem si řekla, že nikam nepojedu a ještě hlouběji se zavrtala do postele. Za chvilku ale zadrnčel telefon, že kamarádka i s oním vzácným mužem přijedou ke mně domů, protože otec Palacký jede do Uherského Hradiště, odkud pochází, aby tam navštívil bratra. V okamžiku jsem byla na nohou. Do hodiny před naším domem zabrzdilo auto a já ho poprvé uviděla. Hlubokýma očima se na mne díval drobný, skromný muž, který nevážil víc než padesát kilo.

Misionář P. Jan Palacký SJ se narodil 21. prosince 1937 na ženské klinice v Brně. Jeho tatínek tam byl tehdy asistentem, takže právě narozený Jan měl určitá zvýhodnění. Děti se tehdy koupaly v jedné vodě a syn asistenta šel na řadu první. Tím ale veškerá privilegia, která život P. Palackému připravil, skončila.

Narodil jste se v Brně, ale někde jsem četla, že pocházíte z Uherského Hradiště, tak jak to bylo?

Do Uherského Hradiště jsem se stěhoval s rodiči, když mi bylo osm dní. Do osmnácti let jsem pak žil v Hradišti, proto se považuji za Hradišťáka.

Rodiče odešli na Slovácko za prací?

Tatínka v Hradišti ustanovili prvním primářem dětského oddělení.

Kde jste tam bydleli?

Často jsme se stěhovali. Nejdříve jsme bydleli naproti nemocnice a z okna jsme mimo jiné viděli i polepšovnu. Když jsme se sourozenci zlobili, rodiče nám vyhrožovali, že nás tam pošlou. Pak jsme také bydleli na Palackého náměstí, takže jsme vlastně měli svoje náměstí (smích).

Vaše cesta za vzděláním nebyla zrovna snadná….

Po absolvování obecné a měšťanské školy v Uherském Hradišti jsem po roční přestávce pokračoval ve studiu na Jedenáctileté střední škole v Hodoníně. Mým spolužákem byl například lékař Augustin Svoboda.

Proč jste nakonec v Hodoníně neodmaturoval?

V sedmnácti letech jsem začal uvažovat o kněžské službě, a proto jsem se zajel podívat na Břeclavsko, kudy by se dalo utéct na Západ. Tehdy jsem se ještě chtěl vrátit domů. Měl jsem už i koupenou zpáteční jízdenku do Starého Města. Přešel jsem ale do pohraničního pásma, kde mě chytili a odvezli do věznice ve Znojmě. Odsud jsem putoval do Brna na Cejl a pak do Uherského Hradiště.

Mluvil jste o svých plánech s rodiči?

My jsme všechno řešili hlavně s maminkou, protože tatínek byl pořád v nemocnici a někdy na nás zapomínal. Vzpomínám si, že jednou na Vánoce nás všechny děti posadil do vany, pak šel vyšetřovat pacienty a na nás úplně zapomněl.

Byl jste po zatčení odsouzen?

Dostal jsem za pokus o útěk čtyři měsíce a vyloučili mě ze všech škol v celé republice. Na to jsem hrdý, že jsem byl na věstníku ministerstva školství (smích). Když jsem se vrátil z věznice, chtěl jsem si dodělat maturitu, ale nešlo to.

Nakonec se vám to ale přesto podařilo…

Měl jsem tetu, která vyučovala chemii na ošetřovatelské škole v Ostravě-Vítkovicích. Tato škola nepatřila pod ministerstvo školství, ale zdravotnictví. Přijali mě tam rovnou do druhého ročníku, protože jsem za sebou měl už polovinu jedenáctiletky. Takto se mi nakonec podařilo odmaturovat.

Nelitoval jste zpětně nezdařeného útěku?

Bral jsem to jako prozřetelnost. Toužil jsem být v první řadě knězem, a proto jsem chtěl utéct za hranice a teologii studovat v zahraničí. Utíkal jsem rok před nynějším biskupem Esterkou. Pokud bych šel s ním, asi by se mi to podařilo. My jsme o svých plánech ale vzájemně nevěděli. Kdybych to tušil, tak bych na něj počkal (smích). Pokud bych šel s ním, asi bych byl diecézním knězem a nikdy nevstoupilk jezuitům. Já byl ale mladicky nedočkavý, proto jsem pak za to pykal. Bachař mi říkal: „V tom jsi chtěl utíkat? Podívej se, jaké máš boty! To tě museli chytit!“

Slyšela jsem, že na váš vstup do řádu měl zásadní vliv jeden muž. Kdo to byl?

Byl to bývalý jezuita Josef Vagunda, který byl tehdy už zasnoubený. Zajímavé bylo, že chtěl za sebe najít náhradu. V roce 1956 jsem v devatenácti letech tajně vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova..

Toto rozhodnutí vás ale přivedlo zpět do vězení…

Ano, za tajný vstup do řádu jsem dostal čtyři roky. Komunisté mne ale chtěli napravit a po sedmi měsících mě při amnestii pustili. Celkem jsem v nápravném zařízení prožil jeden rok.

Co jste dělal po návratu z vězení?

Osm let jsem pracoval v nemocnici v Zábřehu a nějaký čas také na Velehradě.

Další studium vás nelákalo?

Ale určitě. Několikrát jsem nebyl přijat na medicínu. Pak jsem chtěl studovat filozofii, proto jsem poslal mé spisy do jednoho domu jezuitů v Polsku. To byla také prozřetelnost. Pracoval jsem v zábřežské nemocnici, kde se do mne zamilovala jedna žena a chtěla mi nějak pomoct. Byla to evangelička z Polska. Dal jsem jí tedy mé papíry, aby je odvezla do Polska. Doručila je ale do jiného domu, než jsem jel. Tam mi proto nevěřili, že jsem jezuita a poslali mě do diecéze, kde se mne ujal pozdější sekretář Jana Pavla II. a nynější arcibiskup krakovský P. Stanislav Diviš.

Proč jste si ke studiu vybral právě Polsko?

Bylo to blízko, fungoval malý pohraniční styk.

Studia jste ale nakonec ani v Polsku nedokončil…

V Krakově jsem začal studovat filozofii. Absolvoval jsem tam dva roky. Třetí ročník jsem už dělal v Římě, kam jsem legálně odešel v roce 1968.

Legálně?

Ano. Za Dubčeka jsem dostal na čtrnáct dnů turistický pas. Když zemi obsadili Rusi, přišel za mnou bratr a řekl, ať vezmu kufr a jedu. Podařilo se mi odejít, ještě než se uzavřely hranice. Jel jsem osobním vlakem do Břeclavi, odkud jsem pokračoval přes Vídeň do Říma.

Studoval jste v Římě?

Nejdříve jsem jeden rok pobýval na severu Itálie v Gallarate. Naučil jsem se tam italsky a pak šel do Říma. Postavil jsem si hlavu, že chci jít do Rusica, což je diecézní seminář pro misie v Rusku, který byl založen v roce 1929 za Pia XI. Povolili mi výjimku. Pobýval jsem tam s Liborem Kovalem. Chodili jsme společně na bohoslužby k Ukrajincům na Via Bocela. Na kněze jsem pak byl vysvěcen v roce 1971 v Římě.

Jak vše prožívali rodiče?

Dobře. I proces. Dalo by se říct, že maminka s tatínkem byli na to hrdí. Vždyť tatínek měl také potíže. V roce 1958 ho komunisté v první čistce vyhodili ze špitálu. Stal se proto dětským lékařem v Kunovicích. Pamatuji se, že maminka psala do noci dopisy na sekretariáty, a také tam chodila. O deset let později, v roce 1968, se tatínek mohl vrátit zpátky.

A váš další osud v Itálii?

Po vysvěcení jsem zůstal rok v Římě a pak jsem odešel do Neapole, kde jsem vystudoval morální teologii. Pak jsem šel coby duchovní na Policlinico Secondo, což je velká neapolská nemocnice. Působila tam smíšená komunita – karmelitán, jezuita a jeden diecézní kněz. Začal jsem tam studovat medicínu.

Proč, když jste byl knězem?

Byly to rodinné buňky po tatínkovi. Maminka byla zase lékárnice. Chtěl jsem od počátku studovat buď lékařství nebo kněžství. Pak jsem si říkal, že obojí.

Tehdy už jste nebyl zrovna mladým studentem…

Byl jsem starší. Nebylo to tak lehké. Studoval jsem pediatrii stejně jako tatínek. Poté jsem odjel na misie.

Šel jste na medicínu s cílem, že půjdete na misie?

Tam mne poslali jezuité.

Kam to bylo?

Nejdříve jsem v letech 1984 až 1987 působil na Madagaskaru, kde jsem byl hlavně u malomocných.

Po třech letech jste se kvůli zdravotním problémů vrátil do Evropy. Co vás trápilo?

Byla obava, že mám lepru, takzvanou tuberkulózní formu. Skončil jsem v sanatoriu na Sicílii. Zavřeli mne do leptosária v Messině. Tehdy nás tam bylo jen pár. Mohli jsme chodit ven, ale lidé měli z malomocných strach. V okolních domech byla směrem k leptosáriu zavřena všechna okna. Strach měli ale také mí představení. Na Sicílii jsem byl v komunitě v Catanii. Později jsem získal bydliště u jezuitů na Ischii, kde jsem měl dlouhá léta trvalý pobyt.

Nakonec se ale u vás lepra neprokázala…

Měl jsem velmi pozitivní tuberkulózní zkoušku, ale lepra byla negativní. Na Sicílii jsem dokonce dostal zdravotní penzi pro malomocné. Bral jsem milión lir, což tehdy bylo hodně peněz. Je to dnešních tisíc euro.

Příliš dlouho jste se ale v Itálii nezdržel a odešel do Španělska…

Do Španělska jsem v roce 1988 odešel na vlastní žádost. Nejdříve jsem pobyl šest měsíců ve Fonties a pak půl roku v Barceloně.

Proč jste tam chtěl jít?

Hlavně kvůli mé diagnóze. Je tam totiž daleko lepší leptosárium než v Itálii. Mají tam s touto nemocí větší praxi.

Pobyt ve Španělsku měl zásadní vliv na další roky vašeho života. Můžete připomenout, jak k tomu došlo?

Ve Španělsku jsem se seznámil s jedním jezuitou z Bolívie. Jmenoval se Tifa. Doporučil mě bolívijskému provinciálovi. Chtěl jsem zpátky na misie, hlavně tam, kde se mluví francouzsky. Pomohli mi do Bolívie, kde jsem na malé faře působil jako farář a současně jako lékař. Později jsme tam postavili malou nemocničku, kde jsem působil coby státní lékař. Jezdili jsme hodně do terénu, očkoval jsem, ale také rodil nebo trhal zuby. Byla to obrovská praxe ve všech směrech. V Bolívii jsem pobyl patnáct let.

Dá se praxe v Bolívii srovnat s Evropou? Kolik jste měl třeba denně pacientů?

Jak který den. Někdy deset, jindy dvacet. Je to úplně jiná praxe. Každá vesnice má svého světce. Téměř žádná proto není bez křesťanského jména. Když se ale lidé křtí, vůbec nic jim to neříká. Dávají si jména Stalin, Lenin, Marx, Hitler… První věc, kterou jsem udělal před křtem, bylo vyučování právě kvůli těm jménům. Snažil jsem je přesvědčit, aby si nedávali jména historických gaunerů, ale vybrali si pořádné křesťanské jméno. Většinou si dali říct.

A dali si říct i v jiných věcech? Tam je přece úplně jiná mentalita než v Evropě.

Je to tam všechno daleko živější. I mše svaté. Náš pomocný biskup vůbec nepoužíval misál, všechno dělal zpaměti, jak ho právě ovanul Duch svatý. Hodně kritizovali papeže Jana Pavla II. Jednou jsem to tak poslouchal a říkám: „Monsignore, Jan Pavel II. určitě udělal hodně chyb, ale na jednu jste úplně zapomněl. Dotyčný se podivil a zeptal se: „Jakou?“ A já na to: „Že vás jmenoval biskupem.“ Za ty dlouhé roky byli totiž skoro všichni biskupové jmenováni Janem Pavlem II.

Já jsem se ale chtěla spíš zeptat, jak učení církve přijímali laici.

Dobře. Církev je tam svatá. Ke katolíkům se hlásí osmdesát procent obyvatel.

Je tam taková rozvodovost jako v Evropě?

Rozvody tam téměř nejsou. Potraty ano. Dělali na mne nátlak, abych dával ženám pilulky. Já se ale bránil tím, že dělám přírodní antikoncepci. Měl jsem dobře vybavené středisko na výši, takže mne brali. Vždy jsem tvrdil, že je důležité odpovědné mateřství a otcovství.

Co jste vnímal jako největší problém?

Bídu a chudobu. Bolívie je druhou nejchudší zemí Jižní Ameriky. Na prvním místě je Haiti. Dalším problémem je koka. Největšími producenty jsou právě Bolívie, pak Peru a Kolumbie. Oni tam ale drogy za problém nepovažují. Šofér autobusu pořád žvýká koku, protože pak nemá hlad….

U nás je velkým problémem sekularismus. Rodiče jsou velmi zaneprázdnění a soustředění na kariéru. Dětí se mnozí vzdají a pokud je mají, nemají na ně čas. Potýkají se s tímto problémem také v Jižní Americe?

Tam jsou rodiny velké. Průměrně je v každé rodině šest až deset dětí. Rodiče si na ně čas udělají, protože většina žije na venkově. Absence víry v Boha tam není. To se tam skoro nevidí, že by někdo řekl, že je nevěrec. Pro církev jsou dveře otevřené.

Po patnácti letech na misiích v Bolívii jste se před třemi lety vrátil do Evropy. Bylo to opět kvůli zdravotnímu stavu?

Ano, měl jsem infekční nemoci a po autonehodě dostal epileptické záchvaty. Jednou jsme měli bouračku s autem. Šli jsme pět kilometrů pěšky a já pak byl tři dny v kómatu. Dali mne do nemocnice, odkud mne v bezvědomí převezli pět set kilometrů do jiné. Je to zvláštní pocit, když jste v jedné nemocnici a probudíte se někde úplně jinde, kde vůbec neznáte prostředí. Vrátil jsem se proto do Itálie, kde mne dávali do pořádku. Léčil jsem se v Neapoli, kterou beru jako svoji druhou vlast.

Od loňského července působíte v Albánii. Proč jste chtěl jít znovu na misie, když jste byl tak nemocný?

Bylo tam šílené pronásledování, které si člověk ani nedovede představit. Kostely se tam srovnávaly se zemí. Byla tam spousta mučedníků. Poslední zabili v roce 1989. Za křty se střílelo. Bylo to mnohem horší než v době komunismu u nás. Katolíků je tam teď tak čtyřicet procent. V Albánii měli čtyři sta padesát let tureckou nadvládu, takže se není co divit, že je tam teď tolik muslimů. Pokud někdo nebyl muslimem, nedostal se na školu a pak neměl ani práci, proto většina na tuto víru přešla. Původně to ale byla katolická země. Můj předchůdce tam vystavěl devět kostelů a při stavbě posledního objevili pozůstatky kostela ze čtrnáctého století. Do Albánie jsem přišel poprvé na zkoušku v roce 2005. Tehdy mne tam skoro nechtěli. Můj představený mi v Neapoli říkal, abych se ani albánsky neučil. V roce2006 mne ale zavolali znovu. Jsem tam teď nastálo. Nejdříve jsem byl přímo v Tiraně, kde jsem se učil jazyk. Nyní jsem v malé farnosti asi třicet kilometrů od Tirany, kde žijí většinou muslimové. Provozuji tam i menší lékařskou praxi. Dělám jednou týdně dětského lékaře.

Co je tam největší problém?

Je to skoro stejné jako u nás. Šíří se tam totiž konzum. Lidé, kteří předtím žili v obrovské bídě, dnes mají auta, televizi a vlastně všechno. Už ale kardinál Tomášek říkal, že po komunismu přijde konzum a že to bude mnohem horší. A to je ono. Po revoluci byl o víru obrovský zájem a teď se snižuje. Lidé nechodí do kostela.

Vidíte nějakou cestu ven, aby se lidé navrátili zpět k církvi a křesťanským hodnotám?

Konkrétně v Albánii vidím velký přínos v Matce Tereze. Pocházela z Kosova, které se považuje za albánské. Teď je tam státní Univerzita Matky Terezy a největší státní vyznamenání je rovněž Matky Terezy. Myslím, že aby se lidé navrátili k Bohu, musí prožívat konkrétní lásku k těm nejubožejším, jak to dělala matka Tereza v Indii. V Tiraně jsou nyní dvě komunity matky Terezy.

To mluvíte o Albánii. Já ale měla na mysli celou Evropu, kterou zachvátil konzum…

Možná, že muslimové, kteří mají ve všech evropských zemích své mešity, přinutí křesťany zamyslet se nad jejich kořeny v Evropě. Jediný stát, který se za to staví, je Polsko. Pokud si Evropa uvědomí, na čem stojí a kde má budovat své základy, tak to půjde. Musí najít svou identitu. Vidím, že v Evropě bude určitá zábrana od států východního bloku. Když tam přijde padesát milionů Ukrajinců, je to stát stejně velký jako Francie. Možná přijde i Rusko a ti mohou říct, že jsou velcí jako Turci.

Bavíme se teď o celých státech. Zajímalo by mě ale, co může vrátit zpět k víře jednotlivce. Jen v České republice je obrovský odpad od víry…

Myslím, že toto je specifický problém českého prostředí. To asi není nikde jinde na světě. I zde jsou ale rozdílné oblasti. Jiné je to na Slovácku, Moravě a třeba v severních Čechách. Odklon je hlavně v oblastech, kde bylo méně religiózního vlivu.

Je z toho vidíte cesta ven?

V oblastech, kde je nejvíc ateistů, se musí pořádat misie. Dále si myslím, že základ všeho je rodina. Jakákoliv. I ta nekřesťanská. Ze všech rodin mohou vzejít kněžská povolání.

Znám mnoho lidí, kteří řeknou, že nemají těžké hříchy a že věří, ale do kostela chodit nemusí. Jak byste argumentoval?

Lidé si často myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz a neuvědomují si, že je to také jejich právo účastnit se mše svaté v komunitě. Pokud tam nejdou, své výsady se zříkají. O tom se málo mluví, že to není jen povinnost, ale také právo. Když tedy někdo řekne, že nemá těžký hřích a nechodí do kostela, tak bych se zeptal: „No dobře, jak dlouho jsi nebyl na mši svaté?“ A pokud odpoví, že tři neděle, tak to má tři těžké hříchy…. Lidi může vzkřísit krása. Krása je argument Boží existence. Je nutné vidět vše, co je na světě, v lidech či přírodě krásné. Na tom se musí hodně pracovat. Křesťané se nevzdělávají a pak neumějí argumentovat.

Vrátím se zpět do Uherského Hradiště. Máte ještě ve městě přátele?

Určitě ano, ale už bych je asi nepoznal. Měli jsme teď v Hodoníně setkání maturantů po padesáti letech, kde jsem některé spolužáky vůbec nepoznal.

Letos oslavíte sedmdesáté narozeniny a vloni jste si připomenul půlstoletí od vašeho vstupu do jezuitského řádu. Byla to dobrá volba, když se ohlédnete zpět?

Bylo to takové, jaké to bylo. Jak už jsem řekl, kdybych utíkal s Esterkou, byl bych nejspíš světským knězem. Jezuité jsou ale přece jen světoví a širocí ve všech směrech. Když jsem byl malý, uvažoval jsem o dominikánech. Ono je to ale úzkoprsé, protože církev je stejně stavěná na světských kněžích, což je řád svatéhoPetra.

Pocházíte ze Slovácka. Pamatujete si na otce Antonína Šuránka?

To byl svatý člověk. Byl přítelem mých rodičů a často k nám chodil. Mám na něj dobré vzpomínky.

Jak ho máte uchovaného v paměti?

Dalo by se o něm říct, že byl staromódní. Pokud někdo odešel ze semináře, vždy se k němu choval slušně a vybraně. Byl to takový džentlmen. Měl to, co v dnešní době chybí: svatost normálního života. Přitom byl dlouhou dobu mimo duchovní správu. Vlastně téměř celý život. Začal ale budovat takové nepatrné. Mnozí lidé asi neví, že například v Hradišti dělal kapli na náměstí Šuránek.

Do České republiky jste přijel počátkem července. Co všechno absolvujete a kdy se chcete vrátit zpět do Albánie?

V Hodoníně jsem se zúčastnil setkání se spolužáky po padesáti letech. Pak jsem jel navštívit bratra do Uherského Hradiště. Chci si vyřídit nový český pas a další potřebné papíry. Poslední týden bych rád v Českém Těšíně absolvoval exercicie. Jinak bydlím v Brně, kde mám takovou základnu. Tentokrát všechno určitě nestačím objezdit. Zpátky se mám vracet posledního července.

Lenka Fojtíková

Misionář P. Jan Palacký se narodil 21. prosince 1937 v Brně. Dvakrát skončil ve vězení. Nejdříve na čtyři měsíce za mříže putoval za pokus o útěk. Zároveň byl vyloučen ze všech škol. Nakonec se mu podařilo odmaturovat na Ošetřovatelské škole v Ostravě. V devatenácti letech vstoupil tajně k jezuitům, za což byl odsouzen na čtyři roky. Po sedmi měsících byl propuštěn na amnestii. Studoval filozofii v Krakově. V roce 1968 odešel do Itálie, kde dostudoval teologii a v roce 1971 byl v Římě vysvěcen na kněze. Po vysvěcení zůstal rok v Římě a pak odešel do Neapole, kde vystudoval morální teologii a potom působil coby duchovní v Policlinico Secondo, což je velká neapolská nemocnice. V Neapoli vystudoval medicínu se zaměřením na pediatrii. V letech 1984 až 1987 působil v leprosáriu na Madagaskaru, odkud se vrátil do Evropy kvůli podezření z malomocenství. To se nakonec nepotvrdilo. Patnáct let působil v Bolívii a nyní je v Albánii. Vedle češtinyovládá italštinu, polštinu, ruštinu, španělštinu, francouzštinu a teď se učí albánsky.

Zvukový záznam celého neupraveného rozhovoru si mohou zájemci stáhnout zde:

Rozhovor s P. Janem Palackým Download

Jezuitský kněz P. Jan Palacký v červenci roku 2007
Jezuitský kněz P. Jan Palacký při rozhovoru v Blatnici v červenci roku 2007
Takto mne s otcem Palackým při rozhovoru doma vyfotila Katka Jagošová
Jezuitský kněz P. Jan Palacký při rozhovoru v Blatnici v červenci roku 2007
Jezuitský kněz P. Jan Palacký při rozhovoru v Blatnici v červenci roku 2007
Misionář P. Jan Palacký na Antonínku v červenci roku 2007
Misionář P. Jan Palacký na Antonínku v červenci roku 2007. Vlevo Kateřina Jagošová.
Moc často to nedělám, ale s tímto vzácným mužem jsem se ráda nechala vyfotografovat. Foto: Kateřina Jagošová
P. Palacký v sakristii kaplee na Antonínku v rozhovoru s tehdejším strážcem kaple panem Vyskočilem. Foto: Kateřina Jagošová
P. Jan Palacký se osobně znal s P. Šuránkem, který byl přítelem jeho rodičů.
P. Palackýse v sakristii kaple na Antonínku podepsal do pamětní knihy. Jeho zápis bychom našli pod datem 8. 7. 2007
Parte. P. Jana Palackého SJ