Dnešní duchovní program pokračoval na Svatém Antonínku po Motorkářské pouti večer Svatodušní vigilií. Vedl ji farář a děkan z Veselí nad Moravou P. Andrzej Bystrzycki s kapelou Sinaj z Valašských Klobouk. Pro účastníky z širokého okolí byla připravena bohoslužba slova, chvály s kapelou, modlitba za vylití Ducha Svatého, liturgie světla s prosbou o požehnání i svědectví. Pěknou atmosféru dotvářelo úžasná příroda a dlouhými generacemi předků promodlený prostor na Svatém Antonínku. „Přicházíme sem dnes, abychom nově zažili vylití Ducha Svatého. Potřebujeme do svého nitra proudy živé vody. Potřebujeme se postavit před Boha a sami sebe se zeptat, jak vlastně vypadá náš duchovní život Jak spolupracuji s Duchem Svatým, na kolik na něj myslím? Jak po něm toužím? Co to znamená, že ve mne Duch Svatý působí, a jak to poznám? Duch Svatým přichází jako ten, který v nás oživuje zkušenost Boží přítomnosti. Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého. My nezakusíme Boží lásku a dotek bez Ducha Svatého. Bůh nám to skutečně chce dát. Musíme ale tomu uvěřit, že Bůh chce ke každému z nás promlouvat každý den novým způsobem, protože nás vede dál a dál. Dotýká se našeho nitra, aby v nás oživoval víru, aby i z nás tekly proudy vody živé pro druhé,“ řekl mimo jiné ve své promluvě P. Andrzej Bystrzycki.
Dušičková pouť v sobotním podvečeru uzavřela na Antonínku letošní poutní sezónu. Hlavním celebrantem byl vracovský farář P. Josef Zelinka, který mši svatou sloužil za všechny zemřelé členy Matice svatoantonínské. U oltáře s ním sloužili také blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka a přerovský kaplan a rodák z Ostrožské Lhoty P. Vojtěch Radoch. Na závěr následovala modlitba křížové cesty pod širým nebem.
Přepis kázání P. Josefa Zelinky při Dušičkové pouti
„Setkáváme se zde, abychom vzpomněli na ty, kteří nás už předešli na věčnost. Samozřejmě, že nejde jen o to vzpomínat na ně, ale můžeme se zamyslet nad tím, jaký význam má, když sloužíme jakoukoliv mši svatou za zesnulé. Kdybychom měli jen vzpomínat, tak to zvládneme i u kafíčka v teple, ale že jsme na mši svaté, je něco úplně jiného. Mše svatá má význam, pokud bereme vážně, co jsme slyšeli v evangeliu, když Pan Ježíš slibuje zločinci po své pravici, že ještě dnes s ním bude v ráji.
POMOC ZEMŘELÝM
Když věříme, že Ježíš je ten, kdo nás zve do ráje, tak význam mše svaté za zemřelé spočívá právě v tom, že chceme duším zesnulých pomáhat k dosažení života věčného s Bohem. Proč ale je tato pomoc vlastně potřeba? Možná nás při tom napadne otázka, jak je to možné, že nějakého zločince chce Pán Ježíš vzít do nebe ještě v ten den, kdy odchází z tohoto světa. Ten zločinec zřejmě ale pochopil podstatu toho, co nám spasitel přináší. On si nejdříve vytrpěl trest, který ho vedl zřejmě k pokání. S upřímnou lítostí se obrací k Ježíšovi, protože mu asi nějak najednou došlo, získal zvláštní milost, že Ježíš se právě za něj na tom kříži obětuje. Věděl, že on nemá žádný nárok na spásu. Ale probudila se v něm naděje ve velké Ježíšovo milosrdenství. Nějak pocítil, že to je cesta, kterou nám Bůh nabízí do věčného Božího království skrze Ježíšovo milosrdenství a jeho oběť za nás. Tato velká touha a upřímné pokání a taková probuzená velká víra umožňuje Pánu Ježíši, aby se naplno projevila jeho očisťující moc, která vychází z jeho oběti. A z toho zločince se v tu chvíli mohl stát očištěný, a dá se říct, svatý člověk, protože mohl vejít rovnou do Božího království. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji,“ říká mu Ježíš. A to víme, že může být u těch, kdo dosáhli svatosti. Pro ty, kteří to nedosáhli, musí procházet očistcem.
BOŽÍ MĚŘÍTKA
Na druhou stranu mnozí, kteří nikdy žádný zločin nespáchali, kolikrát musí do očistce. A člověk si říká: „Kde je ta Boží spravedlnost?“ Boží měřítka bývají úplně jiná, než jsou lidská. I dobré skutky mohou být někdy vykonané z pýchy a potom se to bez očistce neobejde. Jde hlavně o to, jakou měrou dovolíme Pánu Ježíši, aby nás už zde na zemi očistil a posvětil. Zločinec na kříži po této stránce objevil zřejmě Boží milosrdenství v takové míře, že mohl být pozvednut rovnou do nebe. Naopak ten, kdo bude více spoléhat na své zásluhy, na své skutky, zakládá si na sobě, mnohem obtížněji objevuje, jak rovněž potřebuje očištění, proměnu srdce a milosrdenství. Potom nezbývá než si to vynahradit v očistci.
SMYSL MODLITEB ZA ZEMŘELÉ
Smysl modliteb a mší za zesnulé spočívá zejména v duchovní pomoci duším v jejich očišťování. Společenství s těmi, kteří nás předešli na věčnost, nekončí tím, že odešli z tohoto světa. Tady stále funguje to propojení vzájemné pomoci. Skrze to, co Pán Ježíš svěřil církvi do rukou, máme možnost být užiteční duším těch, kteří to potřebují. A to i při této mši svaté.Právě tehdy, když se podaří v nás samotných probudit více touhy po Bohu, více důvěry, naděje, tak podobně, jak to vidíme u toho zločince na kříži, pak můžeme více pronikat Boží milost díky našim modlitbám, účasti na mši svaté k duším, které to potřebují, za které se modlíme. Čím více sami čerpáme z Bohem nabízených milostí, z jeho milosrdenství, tak tím více a účinněji se máme s dušemi v očistci také o co podělit.“
Letošní poutní sezóna byla ukončena, ale mše svaté budou v zimním období v kapli sloužené vždy první neděli v měsíci. Kaple bude také díky strážcům otevřená k soukromé modlitbě každý den.
O tom, že zemřel P. Elias Vella z Malty jsem se v pondělním podvečeru dozvěděla v okamžiku, kdy jsem byla v akci s foťákem na krku a diktafonem v ruce. První okamžik byl šok a pocit prázdnoty s tím, že musím svou práci dokončit. VÁHÁNÍ NAD ODLETEM Dnes už má po pohřbu, který byl v jeho klášterním kostele Marija Addoloratana na Maltě v Saint Paul’s Bay včera (15. 10.) dopoledne. V jednom okamžiku jsem byla minulý týden rozhodnutá, že tam poletím. Už jsem v úterním podvečeru rezervovala letenku – ve čtvrtek v noci s odletem z Bratislavy a v pátek bych stihla ještě procesí městem a loučení s o. Eliasem na několika místech. No a samozřejmě bych stihla v sobotu pohřeb a v neděli v noci se vrátila letadlem do Bratislavy. Logisticky to vše vyřídit a stihnout šlo. Dokonce bych měla letenku i za dobrou cenu. Potom jsem si ale uvědomila, že mám o víkendu nějaké reportáže, co jsem slíbila, že udělám pro Katolický týdeník. Hlavně jsem si ale řekla, že pokud se s ním chci fakt duchovně rozloučit a to rozloučení prožít, tak to určitě nebude na Maltě, kde bych létala s foťákem a jen ostřila a koukala, co jak vyfotit. Už jsem totiž několik velkých pohřbů fotila. Včetně třeba papeže Jana Pavla II. LOUČENÍ DOMA A tak jsem se nakonec rozhodla zůstat doma a rozloučit se s P. Eliasem v Koclířově, kde jsem se s ním v únoru přesně před dvaceti lety poprvé potkala. O tomto víkendu měl totiž mít právě pro účastníky semináře misionáře Václava Čápa on-line přednášku. Zrovna v sobotu a téměř v totožném čase, jak byl na Maltě pohřeb. To člověk doopravdy nevymyslí… A tak místo, aby prostřednictvím moderních technologií vedl on-line přednášku o vnitřním uzdravení, jak bylo naplánováno, sloužil P. Pavel Dokládal rekviem na poděkování za jeho službu. Vzhledem k tomu, že se rekviem částečně krylo s pohřbem na Maltě, který bylo možné sledovat díky živému vysílání přes YouTube, jsem měla v lavici zapnutý i tento přenos s jedním sluchátkem v uchu. Prostě mně to nedalo… Chtěla jsem tam být aspoň takto. Záznam z pohřbu můžete vidět zde
Mobil a přímý přenos z pohřbu v kostele farnosti Marija Addolorata v San Pawl il-Baħar.
V okamžiku, kdy spolubratři za potlesku všech přítomných vynášeli rakev s P. Eliasem z kostela, začalo v koclířovském kostele na oltáři proměňování. Vypnula jsem mobil a z očí se mně konečně začaly valit proudy slz. Do té doby jsem nebyla schopná se nad ztrátou tohoto skvělého kněze, který se pro mne za těch dvacet let stal více než otcem, pořádně vybrečet.
Sobotní rekviem za zemřelého P. Eliase Vellu v centru Fatimského apoštolátu v Koclířově.
JAK JSME SE POZNALI Bylo mně osmatřicet a byla jsem vnitřně rozsekaná na kusy. Procházela jsem si v životě něčím tak těžkým, že jsem byla na hranici života a smrti. Nebudu pitvat, oč šlo, ale prostě to tak bylo. No a tehdy mně kamarádka řekla: „Můžeme jet do Koclířova. Má tam být nějaký kněz z Malty a modlit se za vnitřní uzdravení.“ A tak jsem jela a ona kámoška jela se mnou. Dnes si říkám, že byla hodně dobrá, že do toho se mnou šla. Nemusela, ale udělala to pro mne. Přes den byly přednášky, mše svaté a večer otec Elias přijímal jednotlivé lidi na pohovory. Vyslechl každého, s čím tam přišel a potom se modlil za jejich problémy. Fronta čekajících na setkání vedla od dveří jeho pokoje po schodech z prvního patra až do vstupní haly penzionu.
Toto je jedna z prvních fotek otce Eliase Velly, kterou jsem udělala v únoru roku 2002 v Koclířově u Svitav ještě se starou zrcadlovkou Canon 5 na film. Ano, poznali jsme se v dávných dobách, kde se ještě fotilo na filmy.
OTCOVSKÉ OBJETÍ Vystála jsem si tu řadu také a nikdy, doopravdy nikdy, na toto setkání nezapomenu. V hlavě jsem měla docela dobře poskládané, co řeknu, protože na každého byl časový limit do zhruba deseti až patnácti minut. Když se potom otec začal modlit, tak ani nevím, jak se stalo, že jsem najednou měla hlavu na jeho rameni a on měl košili v těch místech úplně mokrou od mých slz a možná i „soplu“, co mně tekl z nosu, jak jsem brečela. Eliasovo objetí bylo Boží objetí a přímo z něj tekla Boží láska. Jak se ale Bůh jeho prostřednictvím dotýkal mých ran, tak to fakt bolelo. V průběhu let se za mne otec Elias modlil ještě mnohokrát. Byl to proces. Uzdravení nepřišlo mávnutím kouzelného proutku po jedné modlitbě. Díky jeho vyučování, modlitbám i přátelství, které mezi námi vzniklo, se věci v mém životě sice neměnily podle toho, jak bych si představovala, ale měla jsem sílu kráčet dál navzdory tomu, co se mně v životě dělo. Psali jsme si nejdříve dopisy a velmi záhy maily. Pamatoval na přání k Vánocům, Velikonocům, narozeninám, ale když jsem potřebovala něco poradit, jak jednat, stačilo napsat a došla odpověď. V pár řádcích dokázal říct to podstatné. Těch mailů a dopisů mám více než dvě stovky. Je toho pořádná hromada. Kolik povzbuzení a dobrých slov ukrývají… MODLITBY ZA UZDRAVENÍ Čas plynul, my jsme se každý rok potkávali na všech možných exerciciích, seminářích, víkendovkách a mších svatých na různých místech Moravy i na Slovensku. Aniž bych si to nějak uvědomila, najednou jsem začala sloužit. Nejdříve jsme s kamarádkou založily po jednom návratu z Malty modlitebním Společenství P. Šuránka, jezdila jsem s františkány na misie, sloužila v kurzech Alfa Hodonín a postupem času se začala také modlit za druhé. Do této služby mně dal požehnání právě otec Elias.
Otce Eliase jsem poprvé na Antonínek zavezla po jeho exerciciích na Velehradě v únoru roku 2008.Otec Elias měl smysl pro humor a byla s ním sranda. Takto jsem ho vyfotila na křížové cestě na Antonínku v únoru roku 2008V sakristii se tehdy setkal a pozdravil s tehdejším strážcem a bývalým vězněm komunistického režimu panem Štěpánem Vašíčkem, který už tehdy rád četl Eliasovy knihy.
Díky našemu přátelství se stalo, že několikrát vedl semináře na Antonínku a jednou také ve farním kostele v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Když tak jednou šel po Antonínku, tak řekl: „Kdo by si jen mohl představit, že budu sloužit ve tvé vesnici! To je prostě Boží vůle.“ Když jsem potom viděla ty zástupy lidí, kterým na Antonínku i ve farním kostele pří víkendové obnově, na kterou dojelo bezmála pět set lidí z celé naší země i ze Slovenska, stály mně slzy v očích, srdce se chvělo a mozek ani nechtěl věřit, že je to pravda. Naše setkávání přerušila až doba covidová. Naposledy jsme spolu byli, když vedl exercicie na Velehradě v březnu roku 2019. Poté už jsme si jen psali a byli ve spojení také díky jeho on-line semináříům, které pořádal misionář Václav Čáp.
V únoru roku 2012 se na seminář Eliase Velly do farního kostela sv. Ondřeje v Blatnici pod Sv. Antonínkem sjely stovky lidí z Moravy, Čech i ze SlovenskaPři Hlavní pouti na Antonínku v roce 2013 kázal otec Elias Vella takovýmto davům.Na mou prosbu poté udělal tento zápis do pamětní knihy.V červnu roku 2013 jsme s otcem Vellou vyrazili na Horňácké kosení nad Malou Vrbkou, kde se jako správný františkán hned spřátelil se čtyřnohými účastníkyS překladatelem Václavem Čápem v Koclířově v květnu roku 2015Tato fotka P. Eliase Velly je také z Koclířova, kde jsem ho vyfotila v květnu roku 2010. Jeho minoritská komunita nyní snímek použila při oznámení o jeho úmrtí…A toto je můj poslední snímek otce Velly z března roku 2019. Byl použitý k našemu poslednímu rozhovoru pro www.zpravyzmoravy.cz
NIKDY NEZAPOMENU Nikdy na něho nezapomenu. Navždy se zapsal do mého srdce a mysli. Neskutečně mně pomohl a věřím, že stejně pomohl spoustě dalším lidem. Netroufnu si odhadnout, kolik nás bylo, ale zcela určitě to je obrovský zástup lidí, kterým dal sílu a naději do dalších dnů. Kdysi na jednom semináři řekl, že až bude jednou v nebi, tak bude jeho modlitba přímo tváří v tvář Bohu mnohem silnější. A já věřím, že to tak bude, že to tak už je! VZPOMÍNKY BLÍZKÝCH Viera Chovančíková ze Slovenska, která žije od doby, co se po modlitbě otce Eliase uzdravila, na Maltě, byla v jeho blízkosti a pomáhala rodině v péči až do jeho posledního vydechnutí, na svém facebookovém profilu napsala: „Opustil nás svatý člověk Pater Elija Vella, ale jen proto, aby nám z nebe mohl pomáhat více než doposud.“ Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut.
Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Ve své homilii zesnulého chválil a nazval ho nástrojem v Božích rukou, jehož prostřednictvím byly lidem prokázány nekonečné milosti. „Otec Elija zasel semínko naděje, kamkoli přišel. Jeho oči byly vždy doširoka otevřené pro utrpení lidí kolem něj, pro bolest a předsudky, kterými procházeli. V jejich očích viděl Boha,“ řekl provinciál. Během homilie provinciál Sammut hovořil také o prostém životě otce Eliase. „V Eliasově jednoduchosti můžeme vidět Boží velikost. Nejdůležitějším aspektem křesťanského způsobu života je žít pokorně stejně jako otec Elias,“ pokračoval provinciál.
Při pohřbu byl zcela zaplněný kostel farnostiMarija Addolorata, San Pawl il-Baħar. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarVěřím, že snímek otce Eliase na tomto obrázku je také z mého foťáku. Jen bych musela pohledat, kde, a kdy jsem ho fotila. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Svědectvím toho, kolik dobra vykonal, a jak byl otec Elias lidmi milován, bylo velké shromáždění lidí, včetně čelních politiků, poslanců a radních, kteří se tísnili ve zcela zaplněném kostele. A když spolubratři vynášeli rakev s jeho tělem z kostela, lidé se natahovali, aby se naposledy dotkli rakve a venku na ni házeli bílé květiny.
Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarFoto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarRakev s tělem zemřelého otce Eliase Velly byla uložena v kryptě kaple na farním hřbitově. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Ne, doopravdy jsem na Maltě na pohřbu nebyla, ale vše jsem viděla na videu a mnoha fotkách na internetu. Snažila jsem se dohledat, kdo vedl kázání, co zaznělo, abych to tady mohla zveřejnit. Spolu s mnoha a mnoha dalšími lidmi na celém světě chci i tímto malým kouskem poděkovat Bohu za život a věrnou službu otce Eliase Velly. A úplná poznámka na závěr, jak je někdy dobré poslechnout intuici uvnitř sebe. Koncem srpna na mne vyskočily hodně levné letenky na Maltu. Napsala jsem proto jedné své staré kámošce, která se znala s otcem Eliasem také velmi dobře, jestli by tam se mnou neletěla. Odmítla. Měla milión výmluv, proč tam nejet. No tak jsem si své vnuknutí rozmyslela a místo toho jsem letěla do Jordánska. Do smrti si budu vyčítat, že jsem na tu Maltu počátkem září neletěla sama. O tom, co se mně stalo v Jordánsku, píši na tomto webu hodně podrobně. Měla jsem jet prostě jinam. A úplná tečka tohoto příběhu je, že když jsem váhala minulé úterý, jestli letět, tak jsem já hlupák znovu kontaktovala onu starou „kámošku“, jestli by se mnou neletěla na pohřeb. A ona mně na to napsala, že už na Maltě je. Od jiné známé jsem se potom dozvěděla, že už tam je týden. Co z toho plyne? No, že někteří lidé, kteří vypadají jako vaši kámoši, vaši kámoši vlastně vůbec nejsou. Ne, nezavolala mně, jestli nechci letět také, že tam letí… Nic… Ani slovo, i když věděla, že mne to na Maltu táhlo už na přelomu srpna a září… Jedním z jejich důvodů bylo, že má právě po dovolené. A najednou šlo všechno. Toto mne zamrzelo dost. No co už…
Dnes jsem se poprvé vydala do Pohořelic, abych zdokumentovala pro Katolický týdeník Pouť smíření. Jistě není bez zajímavosti, že mám na Pohořelice svým způsobem nezaslouženou vazbu. Proč? Protože od tam pocházela moje babička rodným jménem Anna Ferbie. S babičkou jsem toho v dětství hodně prožila, a tak jsem i na ni dnes vzpomínala. V době, kdy ale došlo v květnu roku 1945 k divokému vyhnání 20 000 německých obyvatel z Brna, už ale babička žila v Židlochovicích. Tam se přestěhovala se svým manželem. Nebyla tedy přímým účastníkem tohoto tzv. pochodu smrti, při němž zemřelo 1 600 lidí. No a dnešní start Pouti smíření byl na místě, které se nachází jen kousek za cedulí Pohořelic u silnice ve směru na Znojmo a právě zde je hromadný hrob 850 lidí, kteří při tom pochodu zahynuli. Vesměs šlo o ženy s dětmi.
Památník odsunu v Pohořelicích.
Pokud si někdo frčí autem, tak vůbec nemusí zaregistrovat, že právě projel okolo nějakého pietního místa. Suchý trávníkový obdelník obklopuje pole s kukuřicí, okolo je průmyslová zóna a nájezd na rychlostní silnici na Vídeň. Na ploše je umístěno v různých místech devět nenápadných křížů. Pokud by se ale někdo koukal pozorně, zjistil by, že u malého parkoviště jsou dva pomníky – jeden s českým a druhý s německým nápisem upozorňujícím na tuto šílenou událost. A kdo zdvihne oči k nebi, tak uvidí veliký kovový kříž, který lze ale přes jeho velikost snadno přehlédnout. Co mě osobně šokovalo po vystoupení z auta? Že toto parkoviště u pietního místa někteří řidiči a jejich osádky využívají jako toaletu… Ano, pod stromem u příkopu jsem viděla lidské výkaly i použíté papírové „kapesníčky“. Fakt hnus… Dnes na se na tomto nenápadném místě v tropickém vedru, které panovalo už od ranních hodin, sešlo okolo dvou stovek lidí. Tři autobusy poutníků přitom přijely z Německa. Po úvodních projevech (některé úryvky řečníků zde zveřejním zítra), se většina přítomných vydala pěšky směrem do Brna. Zde byla pouť zakončena v zahradě augustiniánského opatství na Starém Brně. Pouť smíření se uskutečnila v rámci bohatého programu Meetingu Brno, který začal už včera a potrvá až do příští neděle – t. j. do 31. 7. 2022. V nabídce je doopravdy moc zajímavých akcí, tak mrkněte sem. Zítra doplním, co řekl viceprezident Meetingu Brno David Macek, bývalý ministr kultury Daniel Herman, který je patronem Meetingu, víceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß, starosta Pohořelic Miroslav Novák, pamětníci z Mnichova a zpívající sochař a restaurátor Patrik Vlček z Brna. Všichni moc zajímavě mluvili, proto tady něco z jejich promluv zveřejním. Na závěr se ke slovu dostali i duchovní – německy promluvil P. Klaus a za moravskou stranu P. Jan Hanák. Své promluvy uzavřeli modlitbou.
Viceprezidentovi Meeting Brno Davida Macka jsem se zeptala, nač by letos v bohatém programu upozornil. Tady jsou jeho odpovědi: „Stalo se již tradicí, že se snažíme v rámci programu Meeting Brno každoročně středoevropské veřejnosti přiblížit nějakou skupinu osob, s nimiž se tolik nesetkává. Mám radost, že letos představíme lichtenštejnské knížectví. Setkání se v úterý uskuteční v Moravské galerii Uměleckoprůmyslového muzea. Při této příležitosti budou představeny některé sbírky, které darovala právě rodina Lichtenštejnů. Možná jen málokdo ví, že knížecí rod Lichtenštejnů také přímo podporoval Gregora Johanna Mendela v jeho výzkumné činnosti. Tak se nám krásně spojuje návštěva Lichtenštejnů s právě vrcholícími oslavami dvoustého výročí narození muže, který sám byl jedním velkým křížením, protože se v něm křížilo jak věda, umění i duchovno. Z bohatého programu bych dále upozornil na čtvrtek. Meeting Brno vznikl díky inspiraci monumentálním festivalem Meetingem Rimini, který pořádají naši italští přátelé okouzlení a formovaní charismatem Luigiho Giussaniho, od jehož narození uplyne letos na podzim 100 let. Při této příležitosti pořádáme ve čtvrtek 28. července v 18 hodin v Rajské zahradě augustiniánského kláštera večer věnovaný odkazu Luigiho Giussaniho. Setkání se jmenuje podle jedné z jeho knih Riziko výchovy. Diskusi, které se zúčastníMarie Gottfriedová – vítězka ankety Ředitel roku 2020/2021, Alessandro Mele – CEO Cometa Network a Marek Orko Vácha – přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Povídat si budou o smyslu výchovy a vzdělávání. Určitě je nač se těšit. Meeting Brno je kulturní festival, ale od počátku má přesah, takže je i vzdělávací. K nám se lidé chodí nejen zúčastnit, ale jednotlivé body programu je nutí k přemýšlení a vzdělávání se. Vychováváme si tak náročné publikum.“
Viceprezident Meeting Brno David Macek (uprostřed) v rozhovoru s Danielem Hermanem (vpravo), letošním patronem festivalu Meetin Brno, bývalým ministren kultury České republiky a držitelem několika významných ocenění za budování česko-německých vztahů
Daniela Hermana, letošního patrona festivalu Meetin Brno, bývalého ministra kultury České republiky a držitele několika významných ocenění za budování česko-německých vztahů, jsem se zeptala, jestli se podobná iniciativa, jako je Pouť smíření, koná také ze strany Německa na odčinění bezpráví na českých obyvatelích, kteří byli vyhnání ze Sudet. Tady je jeho odpověď: „Osobně se v oblasti smíření mezi našimi zeměmi angažuji, protože pocházím z židovské rodiny a řada mých příbuzných byla zavražděna německými nacionálními socialisty. Na základě toho jsem pochopil, že není možné házet lidi z jednoho národa do jednoho pytle, že neexistuje kolektivní vina na základě etnického původu a je třeba rozlišovat. Zlo plodí zlo a to je třeba zastavit. Není možné o všech Němcích říct, že byli nacisty. Mnozí z nich byli prvními oběťmi nacionálního socialismu. Viz koncentrační tábor v Dachau v roce 1933. Proto je důležité na toto upomínat a účastnit se takovýchto akcí. Ze strany Německa je přiznání viny v kontextu strašlivé epochy nacionálního socialismu velmi silné. Mluvím o bývalém západním Německu. Že by se ale konaly podobné akce jako je tato pouť, tak o tom nevím.
Pamětníků manželů Gudrun (85) a Horsta (87)Hermannových jsem se zeptala, jestli někdo z nich či jejich rodiny Pochod smrti z Brna do Pohořelic absolvovali. Pětaosmdesátiletá Gudrun řekla:„Narodila jsem se v Brně a dva roky chodila tam i do školy. Pochodu jsme se nezúčastnili, protože jsme se už dříve s rodiči odstěhovali. „Já jsem se narodil v Karlových Varech, odkud jsem se musel vystěhovat až v roce 1947. Jistě není bez zajímavosti, že se moje žena za svobodna jmenovala Prager,“ prozradil její manžel Horst. Manželé nyní žijí v Mnichově a do Pohořelic a Brna přijeli už podruhé uctít památku všech zemřelých.
Před startem pouti jsem oslovila také jednoho poutníka, proč bude v tak šíleném vedru putovat a není raději někde u vody. Sochař a restaurátor v jedné osobě Patrik Vlček z Brna odpověděl. „Půjdu jen do Rajhradu, protože mám rád starou císařskou cestu. Při putování budu vzpomínat na dědečka Aloise Zemana. Když se v pětačtyřicátém roce dozvěděl, co se děje, neváhal, sedl na kolo a jel pomoct mé pratetě a jejímu manželovi. A doopravdy se mu podařilo dostat je zpět,“ prozradil rodinný příběh umělec.
Sochař a restaurátor Patrik Vlček (vpravo) rozmlouvá s viceprezidentem Meetingu Brno Davidem Mackem.
V oficiálním úvodu dostala slovo viceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß. Mimo jiné řekla: „Na tomto místě vzpomínání si člověk ještě více uvědomí, jak důležitý je společný boj za mír, svobodu, demokracii a lidskost.Po hrozných zkušenostech z válek ve dvacátém století jsme všichni doufali, že válka, útěk a vyhnání už v Evropě nemají místo. Bohužel jsme se všichni mýlili. O to důležitější je, aby Německo, Česká republika a všichni ostatní partneři v Evropě byli spolu, pomáhali si a dále bojovali za mírovou Evropu. Dnes myslíme především na lidi z Ukrajiny, kteří jsou vystaveni velkému utrpení způsobené útočnou válkouVladimíra Putina. Lidé na Ukrajině potřebují naši pomoc.“
Za německou stranu nejdříve promluvila viceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß a poté starosta Pohořelic Miroslav Novák (vlevo).
Na její slova navázal starosta Pohořelic Miroslav Novák: „Před mnoha lety jsem si netroufal ani myslet, že mohou být mír a demokracie nějak významně ohroženy. Velmi jsem se ale mýlil. Nyní máme v Pohořelicích 300 uprchlíků z Ukrajiny. Snažíme se postarat o padesát ukrajinských dětí v klubech a v mateřské školce. Bude to válečná generace poznamenaná tímto utrpením. Prvním objektem, kde záhy po vypuknutí války našli azyl, byla fara. A představte si, že o tři měsíce později, 77 let od tragického pochodu, který sem dorazil koncem května, před farou 27. května jedna z ukrajinských žen porodila holčičku, protože nestihla odjet do porodnice. Na znamení vítězství jí dali jméno Viktoria. Chci také věřit, že tento válečný konflikt dopadne dobře a brzy skončí.“
Německý kněz P. Klaus mimo jiné řekl: „Toto místo kde se bojuje proti zapomínání hrozných věcí, co se staly v minulosti. Je to ale i místo toho dobrého, co se děje už více let, což je spolupráce, která spojuje dobré věci pro budoucnost.“
P. Jan Hanák na závěr oficiálních proslovů řekl: „Dějinami nehýbou pouze davy a nemusí to být ani jen ti, co jsou hodně vidět jako jsou politici a slavné osobnosti. Zakladatelem připomínkové akce byl tehdejší student Jaroslav Ostrčilík. V roce 2015 se z pochodu čítajícího několik lidí stala Pouť smíření a začalo se chodit z Pohořelic do Brna. Pochod smrti se od té doby jmenuje Pouť smíření. Jen málokdo dnes ale ví, že za tím stál jeden člověk. Jmenuje se Tomáš Mozga a nikdo ho dnes nezná. Sešel se v roce 2014 s Jarke Ostrčilíkem v kavárně a řekl mu: „Příští rok je 70 let po válce. Hele, není čas přestat ty lidi symbolicky vyhánět? Není čas ten pochod otočit a pozvat je symbolicky domů?“ Bez Tomáše by se to asi nestalo. A nestalo by se to ani, kdyby už Brno nebylo těhotné touhle změnou. To mně přijde hodně důležitý. Stala se z toho Pouť smíření, protože odpuštění a smíření je jediný způsob, jak se tyto věci dají vyřešit. Zázrak života, zázrak zmrtvýchvstání.“
Na závěr. P. Hanák přednesl tuto modlitbu, jejímž autorem je neapolský arcibiskup Mons. Domenico Battaglia.:
Modlitba za odpuštění Pane, odpusť nám válku. Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi hříšnými, Pane Ježíši, jenž ses narodil v Kyjevě uprostřed bombardování, smiluj se nad námi. Pane Ježíši, jenž jsi zemřel v náručí své matky v bunkru v Charkově, smiluj se nad námi. Pane Ježíši, jenž jsi byl poslán na frontu ve dvaceti letech, smiluj se nad námi. Pane Ježíši, jenž ve stínu svého kříže znovu vidíš vztyčené zbraně, smiluj se nad námi!
Odpusť nám, Pane, Odpusť nám, že nám nestačilo probodnout tvou dlaň hřeby, ale že hasíme svou žízeň krví těl, která byla zbraněmi roztrhána na kusy. Odpusť nám, že dlaně, které jsi stvořil, aby chránily, se proměnily v nástroj smrti. Odpusť nám, Pane, když znovu a znovu zabíjíme své bratry, odpusť nám, když jako Kain sbíráme kameny na svém poli, abychom jimi zabili Ábela. Odpusť nám, když svou krutost svádíme na svou vyčerpanost, když svou zuřivost omlouváme svou bolestí. Odpusť nám válku, Pane. Odpusť nám válku, Pane.
Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, voláme k tobě! Zastav Kainovu ruku! Osviť naše svědomí, ať se neděje naše vůle, nevydej nás napospas našim skutkům! Zastav nás, Pane, zastav nás! A až zastavíš Kainovu ruku, ujmi se i jeho. Je to náš bratr. Ó, Pane, učiň přítrž násilí! Zastav nás, Pane!
Amen
Tak a to je vše!Mějte se úžasňákově, nenechte si kazit léto vedrem, které přece k létu vždy patřilo – ne? Mnozí jezdí za mnohem větším vedrem do Egypta a jinam, tož si ho užijte doma zadarmo! Na Slovácku máme „naše moře“ v podobě štěrkopískových jezer a jen v mém okolí jsou krásná zrekontruovaná koupaliště ve Veselí nad Moravou, Lipově, Hluku, Vlčnově a Nivnici. No a to samozřejmě nemluvím o Kunovicích, Uherském Hradišti a Uherském Brodu. A to vše je v dojezdu do 20 km. Tak nebrblat a šup do vody a na slunko! V zimě budeme vzhledem k energetické krizi zřejmě mrznout, tak si užívejme tepla aspoň teď! Ať žije léto! Zdar!
Pokud by to někoho zajímalo, tak mně nedávno Katolický týdeník zveřejnil článek o mém setkání se správcem farnosti ve Slavonicích nedaleko rakouských hranic. Byl to úžasný den s ještě úžasnějším průvodcem nejen po jeho farnosti. Na článek můžete mrknout zde.
Jinak je většina mých článků v tištěném Katolickém týdeníku, tak kdo by měl zájem si je přečíst, musí si je zajít do kostela či trafiky koupit. Nebo je lze koupit i v elektronické podobě…
A dnes jsem byla zase v Brně, kde se odhalovala a žehnala socha jezuitského kněze P. Martina Středy. Že vůbec netušíte, kdo to byl? No moc zajímavý člověk, který sehrál významnou roli při obléhání Brna Švédy. Více si můžete přečísttady.
Dnes
je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II. Když jsem se tenkrát
tuto zprávu dozvěděla, neváhala jsem ani chvilku a věděla, že chci být na jeho
pohřbu. Zeptala jsem se vedení tehdejšího deníku, pro který jsem pracovala,
jestli můžu jet. To souhlasilo s tím, že si budu veškeré náklady na cestu
a pobyt platit sama a ze strany zaměstnavatele dostanu pouze „volno“. Jaké
volno, když jsem tam makala asi na tisíc procent, že?
Souhlasila jsem ale se vším! Hlavně, že jsem mohla jet do Říma! Manžel tehdy pracoval u Českých drah, takže mně vyřídil „volnou“ jízdenku, se kterou jsem se snad za dvacet korun dostala vlakem přes Vídeň do Věčného města. První rozhovory jsem tehdy dělala už ve vlaku s Poláky, kterých byly plné vagony. Ubytování jsem si zajistila z domova u rodačky z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Sice jsme se tehdy znaly, ale je pravda, že nijak důkladně. Přesto byla ochotná poskytnout mně na několik dnů střechu nad hlavou.
V Římě
jsem už několik let před pohřbem Jana Pavla II. byla asi dvakrát s rodinou,
protože jsme měli ony levné jízdenky na vlak. Trošku jsem se tedy uměla ve
Vatikánu orientovat. Moc se mně to hodilo! Z vlaku jsem šla pěšky, což tehdy
nebyl žádný problém, protože se davy lidí valily jedním směrem – všichni mířili
do Vatikánu. Každý se chtěl dostat do baziliky svatého Petra, kde bylo po
několik dnů vystavené tělo zemřelého papeže.
Z domova
jsem se snažila akreditovat, ale nebylo to snadné jako dnes. Akreditaci se mně nakonec
nepodařilo vyřídit, ale měla jsem u sebe novinářský průkaz a dopis v angličtině,
ve kterém můj zaměstnavatel psal, že jsem novinářka a jedu dělat reportáž z pohřbu.
Na krku jsem měla foťák a na zádech z dnešního pohledu prehistorický noťas,
který ale už měl Photoshop.
V ulicích města jsem vše dokumentovala až jsem se dostala k náměstí svatého Petra. Dnes to považuji za zázrak, ale do fronty čekajících jsem se s foťákem na krku navzdory zátarasám zařadila až na úrovni podloubí, když člověk stojí čelem k bazilice, z pravé strany. Neptejte se mně, jak se mně to podařilo. Sama nevím. Každopádně za hodinu a půl jsem už byla v bazilice a za chůze fotila zemřelého papeže na katafalku. Vybavení jsem měla z dnešního pohledu mizerné – Canon 300D a k tomu žádné dlouhé sklo elkové řady. Přesto se mně bez blesku podařilo udělat pár ostrých fotek, což považuji za další zázrak.
S tím,
co jsem nacvakala v ulicích, při čekání v řadě a v bazilice,
jsem mazala do bočních uliček Vatikánu, kde jsem našla internetovou kavárnu
plnou novinářů a jeden počítač tam byl volný. Naklovala jsem článek, popisky,
vybrala fotky, upravila je, nahrála snad ještě na disketu!!! a poté vše poslala
do redakce přes počítač kavárny.
To bylo den před pohřbem a já se rozhodla, že nevyužiji velkorysé nabídky kamarádky Blanky, ale zůstanu celou noc na náměstí, budu vše dokumentovat a poté nafotím pohřeb. Důvod byl jediný. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla akreditovaná, chtěla jsem se na náměstí dostat co nejblíže k rakvi. Nakonec jsem stála pár metrů před obeliskem a opět se mně podařilo udělat pár použitelných fotek a zažít neopakovatelnou atmosféru.
Ten
pohřeb totiž nebyl vůbec smutný. Byla to síla. Člověk tam uprostřed toho davu
vnímal přítomnost Jana Pavla II. Zvlášť, když vítr začal listovat v Bibli položené
na rakvi. Silná byla také noc na náměstí, kde tam snad nikdo nespal. Mezi
návštěvníky převládali Poláci, kteří svému papeži zpívali a tančili.
Jeden můj článek se poté objevil na první straně deníku, pro který jsem psala, další uvnitř a ze samotného pohřbu byla zveřejněna fotoreportáž přes celou stranu i s článkem na titulní stránce celostátního vydání deníku. Přesto mně po návratu domů tehdejší šéfredaktor okresních novin řekl, že jsem odvedla mizernou práci, a že měl chuť rozkousat obrazovku televize, když se díval na přímý přenos. Dodnes nevím, co se mu nelíbilo. A už se to ani nikdy nedozvím, protože zemřel…
Tady je jeden ze zveřejněných článků:
Mladí lidé při pohřbu volali: „ Vivat papa!
Jan Pavel II. velmi miloval mladé lidi. Jak moc ho měli rádi i oni, ukázali včera při jeho pohřbu. S papežem se přišli rozloučit snad všichni významní státníci světa. Kdo ale vytvořil úžasnou atmosféru, byli právě mladí lidé. To oni vyvolávali opakovaně skandované výkřiky: „Vivat papa! Vivat papa!“ Stali se také spouštěcím motorem stále se opakujícího aplausu, který mohli slyšet televizní diváci v přímém přenosu. Mezi zúčastněnými miliony přítomných měla totiž jednoznačnou převahu právě mládež.
„Změnil naše myšlení. Naučil nás, že musíme druhé milovat a umět si s nimi třeba povídat,“ připomněla Alzbeta Michno z Polska. „ Byl to náš skutečný otec! Milovaný papež! Polák! Byl prostě jedním z nás,“ doplnila další Polka Karolina Pivovar.
Při pohřbu chtěli být mladí křesťané Svatému otci co nejblíže, a tak nelitovali námahy a u zátaras bránících ke vstupu na náměstí, prožili noc pod širákem, aby měli jistotu, že se druhý den dostanou co nejblíže. Dlouhé hodiny čekání si ve velmi chladné noci krátili zpěvem a tancem. K tomu, aby se bavili, přitom nepotřebovali alkohol ani jiné drogy.
Při mši svaté dali spolu s ostatními jasně najevo, že tam nejsou ze zvědavosti, ale protože se chtějí rozloučit s otcem kterého skutečně milovali. Jan Pavel II. vkládal do mladých křesťanů po celý život naději. Včera ho nezklamali.
Prožíváme
náročné, ale krásné dny, říká obyvatelka Říma
Poslední dny byly pro obyvatele Říma velmi hektické. Zvláštní atmosféra bezprostředně zasáhla i Blanku Vyskočilovou, která pochází z Blatnice pod Svatým Antonínkem. V hlavním městě Itálie žije sedmým rokem. „Uplynulé dny byly náročné. Na jedné straně velmi smutné a na druhé nádherné. Byla jsem na náměstí svatého Petra ve chvílích, kdy Svatý otec umíral. Atmosféra se nedá popsat. Panovala tam neskutečná nálada, kdy se sjednotili jak věřící, tak i nevěřící,“ zavzpomínala mladá žena. Poté upozornila, že za celou dobu svého několikaletého pobytu v Itálii něco podobného nezažila.
S jejím názorem souhlasila Slovenka Anna Tomanová. V Římě žije třináct let a ze své vlasti se sem přestěhovala, aby mohla být blízko Svatého otce. „Sobotní setkání lidí pod okny umírajícího papeže pro mne bylo velmi emotivní. Řekla bych, že šlo o nejsilnější okamžik mého života,“ svěřila se žena.
Blanka Vyskočilová pochází z tradiční katolické rodiny Slovácka. „Rodiče mi dali základy víry. Je ale pravda, že živou víru jsem našla až tady. Myslím si, že si každý člověk musí v dospělosti projít vnitřní konverzí, aby se posunul dál. Potom už chodí do kostela ne proto, že musí, ale protože si s Bohem vytvořil vztah,“ řekla.
A toto byl komentář k fotoreportáži:
Tisíce
lidí nocovaly v noci na pátek v okolí náměstí svatého Petra ve
Vatikánu, aby získaly co nejlepší místa na pohřeb papeže Jana Pavla II. Do Říma
se na pohřeb sjeli v nebývalém počtu nejen politici, králové a církevní
hodnostáři, ale i poutníci, kterých je v Římě na dva miliony.
Na třídě della Conziliazine (Smíření) nocovali na zemi především mladí z Polska zabalení v dekách a spacích pytlích. Někteří byli přikryti i vlajkami. Mnozí se usadili v dalších ulicích u baziliky svatého Petra, aby zaujali co nejlepší pozici.
Někteří
v okolí náměstí svatého Petra v noci pospávali, někteří hráli na
kytaru a zpívali. „Připomíná to hudební festival ve Woodstocku. Je to úžasné,
jak se tato třída během několika hodin změnila,“ řekla Ersilia Bazzanová ze
Sicílie.
Římská
radnice rozhodla, že v pátek budou uzavřeny úřady, školy a muzea a vyzvala
řidiče, aby pokud možno nevyjížděli do ulic. Stejně tak zřídila na kraji města
stanové městečko a současně požádala obyvatele, aby přijímali poutníky ve svých
domovech.
Po pohřbu konečně přišel čas na odpočinek, kdy jsme v bytě kamarádky ležely dlouhé hodiny v posteli a povídaly a povídaly… A když jsme si odpočinuly, šly jsme znovu do města, protože bydlela jen kousek od Vatikánu. A od té doby jsme fakt dobré kámošky a zatím nebyl rok, kdy bychom nějaký den neprožily spolu. Letos je to ale v ohrožení, i když už má Blanka koupenou letenku domů. Letos totiž celý svět a Itálie v první linii prožívá velmi náročné dny kvůli ničivé pandemie koronaviru, kdy ještě nevíme, co bude v létě…
Dnes
mně každopádně kamarádka Blanka poslala plakát, na němž je v italštině výzva,
abychom se dnes ve 21 hodin spojili všichni v modlitbě růžence a prosili
dnes už svatého Jana Pavla II. o přímluvu za zastavení šíření pandemie. Přidáte
se? Já určitě…
V Itálii městy zasaženými koronavirem procházejí kněží s Nejsvětější svátostí oltářní a žehnají lidem. Slovenští biskupové zase žehnali svému národu z vrtulníků. Správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka už několik dnů pravidelně přichází na Svatý Antonínek, což je poutní místo na kopci nad obcí, modlí se zde a poté vyjde s Eucharistií v monstraci z kaple ven a žehná slováckému kraji i celé zemi na všechny světové strany. Je to jeho vlastní iniciativa, o které jsem se dozvěděla při sobotní návštěvě Antonínku zcela náhodou. Byly jsme na kopci s kamarádkou, když jsme najednou uviděly, jak kněz vychází z kaple svatého Antonína Paduánského s Nejsvětější svátostí a dává požehnání na všechny strany. A co je požehnání? Je to vyprošování dobra pro všechny – v tomto případě s prosbou o zastavení šíření pandemie Covid-19.
Dnes měla být na Antonínku venku také společná modlitba Křížové cesty. Ta se zde v postní době koná vždy jednou ročně. Kvůli zákazu shromažďování lidí, aby se zabránilo šíření pandemie, byla zrušena. Přesto se zde sešlo pár jednolivců, kteří se Křížovou cestu P. Antonína Šuránka pomodlili. Všichni chránili sebe i druhé rouškami a dodržovali předepsané rozestupy, aby nedošlo k šíření nemoci. Slovácký lid tak upíná svou naději skrze víru v Boží zásah a zastavení dalšího šíření smrtícího viru.
Přepsala jsem zde modlitbu, kterou se na Antonínku modlí P. Zdeněk Stodůlka. V duchu se s ním mohou spojit lidé ze svých domácností z jakéhokoliv místa světa každý den okolo patnácté hodiny:
Kající modlitba
Hospodine, dobrý Bože, obracíme se k tobě ve své tísni. Přiznáváme nejen svou omezenost, ale i bezmocnost. Vracíme se k tobě a vyznáváme, že ty jsi všemohoucí. Ty jediný jsi Pán. Jen tobě patří všechna moc a sláva. Pokorně a se zahanbením v tváři přiznáváme, že jsme byli příliš zahledění do svých práv a nároků, hledali příjemnost a pohodlí, zábavu či adrenalin, nedbali jsme na druhé, ani na tebe a tvůj řád. K přírodě jsme byli bezohlední a chtěli stále víc. Cestováním za krásami jsme znečistili vzduch i moře. Svou bezohledností jsme nakupili hory odpadků. Svou chamtivostí jsme zamořili pole pesticidy, vody antibiotiky, hormony a antikoncepcí, chovali se jako páni světa a vládci stvoření, upravovali si zákony i pravidla myšlení. Přestals pro nás být jistotou, když je vše relativní, a absolutní je už jen naše nabubřelé já. Z toho pak pramení mnohé naše konflikty.
Ve své zaslepenosti jsme neuměli číst znamení. Hlasatelé radostně oznamovali, že zase bude sluníčko. Většině nevadilo, že schnou stromy a množí se myši, že v zemích bez deště je hlad a lid utíká za chlebem. Jiní prchají před válkou, která se vede proto, aby měl někdo větší zisk, vliv a moc, aby byl odbyt zbraní a jinde měli slušní lidé práci. Peníze a zisk se nám staly nejvyšším bohem, jemuž jsme obětovali spravedlnost a právo i bídu chudáků v rozvojových zemích. Štěstí jednotlivců jsme stavěli výš než zodpovědnost, chvilkové pocity nad věrnost manželským slibům, práva dospělých nad práva dětí na lásku obou rodičů, na jistotu domova a zdravé morální životní prostředí, protože jsme se nedokázali zříct špatného příkladu. Sobectví nám zabránilo žít pro další generaci, milionům počatých dětí jsme nedovolili se narodit, a tak vymíráme a nemá na nás kdo pracovat. Uprchlíky nepřijímáme, protože se jich bojíme. Jako bezohlední kolonizátoři přijímáme z jiných zemí jen šikovné ruce a chytré hlavy, zatímco jejich země bez nich upadají a nedokáží se samy pozvednout.
Přijmi, Pane, naši kajícnost a pokorné vyznání. Očisti nás, když s lítostí uznáváme svou vinu. Dopřej nám znovu povstat a vrátit se k tobě, který jsi Cesta, Pravda, Jistota a Moudrost. Spoléháme na tvou lásku a tvé milosrdenství. Zastav lavinu nemoci. Obrať nás a my se k tobě vrátíme. Vezmi nám srdce kamenná a dej srdce z masa. Vrať nám radost ze své ochrany a bezbožné budeme učit tvým cestám, svědčit o tvé lásce a hlásat tvou dobrotu. Dej nám svého Ducha, aby v nás miloval on, když ze sebe nezištně milovat nedokážeme. Dej nám odvahu umírat sobě a žít pro tebe, nechat se vést moudrostí tvého slova, aby v nás vítězil tvůj život a rostlo tvé království, království spravedlnosti, lásky a pokoje. Ty jediný jsi naší nadějí a my pevně věříme, že nás, Bože, nezklameš. Amen.
(modlitba olomouckého arcibiskupa Mons.
Jana Graubnera)
Dnes ráno mně kamarádka ze Slovenska poslala video, ve kterém hovoří P. Elias Vella z Malty o prožívání současné pandemie koronaviru. Vzhledem k tomu, že hovoří italsky, zveřejňuji zde pro ty, kteří stejně jako já italštinu neovládají, přepis překladu. O překlad se dle sdělení kamarádky postarali kapucínští bratři ze Slovenska. Video je ke zhlédnutí zde:
Dnes, 24. 3. 2020, se ke mně dostalo další video P. Eliase Velly, ve kterém v angličtině promlouvá speciálně k českému a slovenskému národu. Video můžete v anglickém jazyce zhlédnoutzde:
A tady je překlad anglické verze, o který se postarala Hana Brigita Reichsfeld, exministryně Sekulárního františkánského řádu České republiky – velké díky za překlad videa!!!
Pozdravení vám všem! Jsem otec Elias, mluvím k vám z malého ostrova Malta. Žel jsem musel zrušit mnoho cest do České republiky a na Slovensko. Z tohoto důvodu vám posílám toto poselství také jako znamení solidarity s vámi se všemi. Vím, že většina – Česká republika, Slovensko, Malta a celý svět je v tento čas ohrožen virem Covid – 19, coronavirem. Často si myslíme, že je to Boží trest. Nemyslím si, že to tak je. Protože nakonec, když Bůh shlédl na svět, uviděl potřebu poslat na něj svého Syna, aby nás všechny vykoupil. Takže jak bychom si mohli myslet, že Bůh jako náš Otec, trestá své syny a dcery? Myslím si, že Otec je takový, jako byl otec marnotratného syna – takový, který pláče, když vidí svého syna odcházet z domu, neboť věděl, že syn jde do záhuby. Ale nechá ho jít, protože se nechce dotknout naší svobody. Když pak vidí syna vracet se domů, utíká ho znovu obejmout.
Myslím si, že sklízíme ovoce toho, co jsme zasadili, ovoce svého chování. Svět je zachvácen hrozivou chamtivostí, nedůvěrou, nepřátelstvím, vzájemným přehlížením. Myslíme si, že nepotřebujeme Boha v našich životech a to je důvod, proč se nyní dějí takové věci. Lidstvo nyní poznává svou křehkost, svou zranitelnost. Moment, kdy jsme si mysleli, že Boha nepotřebujeme, je nyní momentem jeho uchopení.
A tak je tento čas také časem milosti. Ne ve smyslu, že vidíme lidi umírat, trpět, ale milosti momentu, kdy se můžeme znovu obrátit, navrátit se k Bohu, pochopit a prohlásit ho za Pána našich životů. Jsem si jistý, že mnozí tak jako všichni, trpíte, protože naše i vaše kostely jsou zavřené. Církev ale není zavřená, protože konec konců církev – to jsem já a to jste vy. Co je zavřené, je kostel – místo, kam se chodíme modlit, ale ne skutečná církev. Opravdová církev je naše srdce, když jsem před Bohem. Tak jako to řekl Ježíš samaritánské ženě, že přijde doba, kdy budeme Boha uctívat v duchu a v pravdě. A nyní je ta doba, kdy skutečně uctíváme Boha v duchu a v pravdě.
Obracíme se nyní v tomto čase na tebe, Pane a prosíme tě o ochranu nás všech. Víme, že jsi náš Otec, víš o nás všechno. Není zde nic, co bys o nás nevěděl, znáš každý detail, kde se co na kterém místě událo v jakémkoliv koutu světa, protože ani vlas nám nespadne z hlavy, aniž bys o tom nevěděl. Pane, polož svou ruku na každého z nás, polož ruce na naše rány, trápení, zármutek. Polož své ruce na všechny rodiny, které jakkoliv trpí, které ztratily své drahé. Polož své ruce na nás všechny a ochraň nás, uzdrav nás a osvoboď nás od chvil zármutku a utrpení. Věříme v tebe, Pane. Věříme, že slyšíš naše modlitby a prosby a již nyní ti děkujeme za vyslyšení.
Ať vám všem Bůh žehná! Amen!
P. Elias Vella z Malty
Bratři a sestry, jsem otec Elias z Malty. Jsme od sebe trochu vzdálení, ale na druhé straně jsme si blízko. Sbližuje nás situace, které jsme všichni svědky kvůli koronaviru, který nás doslova srazil na kolena. Je to vir, který nám způsobil emocionální zemětřesení, tolik nejistoty.
Předtím jsme si mysleli, že jsme silní, nyní jsme si však uvědomili, že jsme tak křehcí kvůli obavám o zdraví, život, práci, naše blízké a všechno ostatní. Máme až chuť vykřiknout stejně jako vykřikl Ježíš na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi nás opustil?“
Je to výkřik izraelského lidu, když řekl: „Pověsili jsme naše nástroje na stromy, protože nemůžeme zpívat píseň v cizí zemi, když jsme ve vyhnanství. Ano, je to výkřik Ježíše na kříži. Ale krátce poté se Ježíš obrátil k Otci a zvolal: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ A toto musíme udělat i my.
My, speciálně pokud jsme ve skupinách, charizmatických skupinách anebo v jiných skupinách, v těchto dnech, v této době musíme být ikonami naděje, ikonami radosti. Ano – i radosti v utrpení. Zdá se to po tom všem zvláštní. V těchto dnech jsme možná mnohokrát odříkávali Žalm 91, v kterém se obracíme na Pána:
„Svýma očima jen můžeš hledět a spatříš odplatu bezbožníkům. Neboť Hospodin je tvé útočiště, za ochránce zvolil sis Nejvyššího. Nepřihodí se ti nic zlého a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku. Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno.“
Toto je naše víra Pane, a proto musíme být silní v naději, víře a lásce. V této době utrpení se obracíme k tobě Pane. Obracíme se k tobě, ty víš všechno. Ty znáš všechny detaily našeho života. Ani vlas nám nespadne bez toho, abys o tom nevěděl. Znáš všechny naše nemocné v nemocnicích. Znáš naše zemřelé a tedy i všechny rodiny, které postihla tato tragédie. Znáš naše úzkosti, obavy a strachy. Polož na nás svou ruku. Pane, vstup do nemocnic, kam může vstoupit jen málo lidí, protože se bojí infekce. Ale ty, jak jsi vyléčil z malomocenství ty, kteří se na tebe obrátili v tvých časech, a též v následujících dobách. Tak tě prosím, Pane, abys uzdravil ty, kteří jsou nemocní, abys uzdravil Pane ty, kteří jsou nakažení, takovým či jiným způsobem. A abys uzdravil naše srdce ze všech strachů, z veškeré paniky, která je v těchto chvílích v nás. Pane, důvěřujeme ti. Víme, že s tebou zvítězíme. A svěřujeme se také do rukou Panny Marie a svatého Josefa, kteří za nás orodují. Amen.
Dušičková pouť na Svatém Antonínku ukončila už tradičně letošní poutní sezonu. Po mši svaté, kterou sloužil P. Antonín Bachan z Hluku, následovala venku Křížová cesta.
P. Antonín Bachan z Hluku ve svém kázání mimo
jiné řekl: „Před pár dny jsem zpovídal v jedné farnosti, kde prožívají
misie. Jeden z misionářů si posteskl,
že ač je to blízko Velehradu, tak to oslovuje jen málo lidí, jak jsou
tvrdí. Možná už ani mnozí lidé nepotřebují slyšet Boží slovo, které nám sem do míst
Velké Moravy přinesli ve srozumitelném jazyce Cyril s Metodějem.
Stará generace často zklamala, což je výsledkem
ubývání návštěvníků kostelů i na Slovácku. Co s tím? Víte, napadla mne slova
kardinála Duky, která zazněla při pohřbu Karla Gotta. Řekl: „Lidé zapomněli na
majestát Hospodinův. Každý z nás ať věřící nebo nevěřící jednou před tento
majestát předstoupí.“
Často tady ve farnostech zdůrazňuji jednu důležitou
věc, kterou se místní kněží bojí možná říct, aby v jejich farnostech
nebyla revoluce. Je tady hodně tradice a zvyků. Člověk to vidí okolo prvního
svatého přijímání. A říkám znovu, že tady zklamali a klamou rodiče. Nejenom při
křtu, kdy slíbili, že budou děti vychovávat ve víře. Při křtu zazní zásadní
otázka, jestli jsou ochotni vychovávat své děti ve víře a být jim příkladem. Kdyby
řekli, že ne, tak pan farář končí, protože bez tohoto slibu rodičů nemůže jejich
děti pokřtít. Že je budou vychovávat ve víře, že jim budou dávat dobrý příklad,
že je povedou cestou víry. To neřekli před kněze a nějakým kmotrem. To slíbili
před Bohem! Nechtěl bych být před majestátem Hospodinovým v jejich kůži až
se bude ptát: „Co jsi udělal s tím dítětem, když jsi slíbil, že ho
povedeš, že mu budeš dávat dobrý příklad?“
A po svatém přijímání, kdy bylo plno slávy, všichni
byli v krojích, nazdobené byly snad i kandelábry a já nevím, co všechno,
tak další neděli přijdou do kostela na mši svatou ze třiceti dětí jen tři. To není
chyba dětí! To je chyba rodičů! Za ně se musíme modlit! Za jejich obrácení a
záchranu těchto rodin. Protože slova, co jsme slyšeli v evangeliu, vybízí nás
živé, abychom byli připraveni, protože nevíme, kdy přijde Pán.
Kolik je dnes náhlých úmrtí! Minulý týden jsem byl na
západě země. Dvaašedesátiletého muže plného síly si Pán povolal během čtrnácti
dnů. Tak rychlý průběh měla jeho rakovina. A to nemluvím o náhlých tragických úmrtích
při autohaváriích.
My jsme často zatemnění hmotou, penězi, kdy lítáme a
chvátáme. Z práce a mnohé další činnosti jsme si udělali peklo. Pořád máme málo
a tím jsou zasaženy naše rodiny! To se netýká jen někoho. To se týká nás všech!
Jeden z misionářů kladl důraz na to, co je
nejdůležitější v našich životech. A tou by měla být snaha po věčnosti! My
musíme vyprošovat věčnost sobě i našim blízkým! To je to nejdůležitější v dnešní
době!
Často vzpomínám na jednu babičku, která mně
říkávala: „Já mám hodné děti!“ Ale ty ji přivezly na mši svatou jednou za
měsíc, i když jim dala na benzín, protože se jim bála častěji říct. „Já mám
hodné děti! Ty mají všechno!“ „A kam chodí do kostela?“ ptal jsem se. „Víte, oni nemají čas,“ odpovídala. Takových
je! Nemají čas! A budou mít čas umřít? Budou mít čas si dát do pořádku své
věci, aby odcházeli připraveni a smířeni?
To je modlitba, na kterou zapomínáme: „Pane, od
náhlé a nenadále smrti ochraňuj mě a pomoz mi, abych byl připraven na odchod a
setkání s tebou!“ To je milost šťastné smrti a právě za to se musíme
modlit! A ten misionář říkal: „Toto je nejdůležitější, za co se máme modlit za
své děti a vnoučata! Ne, aby měly patnáct baráků a auta, aby se při dědictví
všichni pohádali a do konce života spolu potom nemluvili! A to se děje…
Pane, dej nám světlo! My vyprošujeme světlo věčného
života zemřelým, ale na sebe zapomínáme… Potřebujeme světlo Ducha svatého, aby
v nás zářilo! Víte, v dnešní době a právě v tomto čase zaznívá, že
se lidé se svými blízkými už vůbec neloučí. To je doslova hrůza a odlidštění!
Kam jsme v lidskosti dospěli. Ve velkých městech a zvlášť na západě naší
země je to už hodně rozšířené. Bohu díky, že tady na Slovácku ještě ne! I křesťané, ale si neuvědomují, co je
katolický pohřeb a tím je pohřeb do země. Správný způsob pohřbu je do země. Jsou
případy, kdy to technicky nejde, ale to jsou výjimky.
Vyprošujme si milosti, abychom i tyto dny, kdy
budeme opět chodit na hřbitovy a hroby svých blízkých, tam jen neuklidili,
nedali parádu za spoustu tisíc, ale nezapomínali přitom na modlitbu za zemřelé!
Víte, já jdu na hřbitov třeba i bez svíčky, ale jdu
se tam pomodlit za zemřelé. Oni už jsou před tváří Boží. Chodím tam vyprošovat
pro sebe i ostatní živé, aby se za nás zemřelí přimlouvali. Budeme prožívat
svátek Všech svatých. To nejsou jen ti, kdo byli oficiálně svatořečeni, ale je
tam i spousta duší z našich rodin.
Tři měsíce jsem teď doprovázel jednu umírající ženu.
Prožívala náročnou křížovou cestu. Pro mne to bylo vždy osobní setkávání nejen
s ní, ale s trpícím Kristem v této ženě. Úplně jsem tam prožíval
Kristovu přítomnost a jeho utrpení. Bolest utrpení má veliký význam. Vždyť Kristus
nikomu z nás neslíbil, abychom uvěřili, protože potom budeme zbaveni všech
bolestí, utrpení a nesnází. Mnozí křesťané to ale takto bohužel berou. Potom řeknou:
„Celý život chodím do kostela a potom se stane toto…“
Víra v Krista je cesta zkoušek. On nás skrze všechny bolesti a utrpení vyučuje. Kéž bychom to takto brali a sobě i všem našim blízkým vyprošovali světlo, abychom byli dnes a denně připraveni setkat se s Bohem tváří v tvář, aby byl náš odchod z tohoto světa šťastným, abychom neplakali jen nad svými blízkými, ale uvědomovali si, že život smrtí nekončí. A oni, pokud prošli životem a křížovou cestou, se mají lépe než my všichni dohromady. A tak Pane, děkujeme ti za toto setkání a tvé slovo, které nás učí počítat s tebou v každém okamžiku a učit se být připraven na setkání s tebou tváří v tvář. Amen!“
Foto, přepis a úprava mluveného textu: Lenka Fojtíková
Z iniciativy rodáka z Ostrožské Lhoty P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a běží proces jeho blahořečení, byla na Svatém Antonínku přesně před sedmdesáti lety instalována Křížová cesta. Autorem reliéfů jednotlivých zastavení byl tehdy akademický sochař Julia Pelikán.
Poslední březnové nedělní odpoledne se zde za slunečného až letního počasí sešli věřící, aby se zde společně pod širým nebem pomodlili právě Křížovou cestu, která letos slaví kulaté jubileum. Jistě není bez zajímavosti, že nejvíce účastníků přijelo z Velkého Ořechova, kde P. Šuránek působil. Nechyběli ale ani domácí věřící z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Blatničky a Ostrožské Lhoty.
Podrobnosti o budování Křížové cesty se mohou zájemci dozvědět zde
