Pohled shora na vodou zmítanou zemi při návratu z Turecka a ohlédnutí za dovolenou

Tak už jsem zase doma. Osm dnů dovolené frnklo rychlostí blesku a člověk se ocitl opět v realitě všedních dnů. Ze sluncem zalité oblasti Alanye v Turecku s teplotou vzduchu lokolo třiceti stupňů jsem rovnýma nohama skočila do uplakané střední Evropy zahalené v šedi a dešti. Dešti, který tentokrát nepřináší jen vláhu zemi, půdě a rostlinám, jak by měl, ale přináší také zkázu. Mám pro všechny ale dobrou zprávu!

Takto vypadal pohled z letadla, než jsme začali sestupovat do šedivých mraků a deště…

Když jsme včera letěli ještě hodně vysokoy bylo z okénka letadla vidět krásný pás modrého nebe, který přecházel v bílé oblaky pod námi. Při následujícím klesání a ocitnutí se v šedivých mračnech a dešti jsem si znovu uvědomila jednu zásadní věc. Nad temnými mraky, které nám občas plují nad hlavou, se skutečně stále ukrývá zářící slunce s nádherně modrou oblohou a třeba i bílými obláčky. A slunce jednou zase vysvitne ať se děje, co se děje. A to je dobrá zpráva, že jednou to zlé a těžké, jako jsou třeba nyní katastrofické povodně, skončí a čeká na nás něco krásného. Ve mně ještě doznívají zážitky z cesty do Turecka, o které bych se s návštěvníky webu ráda podělila.

VZHŮRU NA HRAD!
Když se můj pobyt v Turecku chýlil ke konci, věděla jsem, že si chci rozhodně vyjet lanovkou na zříceniny hradu, který se tyčí na skále nad Kleopatřinou pláží. Na tuto pláž i hrad ostatně cestovní kanceláře z nejrůznějších zemí každý den přiváží další a další turisty z blízkých i vzdálenějších turistických resortů a hotelů. Hrad jsem si proto nemohla nechat ujít ani já! První dny jsem sledovala, kdy je tak asi nejlepší na hrad vyrazit, abych měla na focení dobré světlo. Vyšlo mně, že nejlepší to bude v době mé návštěvě někdy okolo páté hodiny odpolední, abych si shora vyfotila západ slunce. A tak se i stalo. Jedno odpoledne jsem vyrazila k lanovce a do kabinky nahoru jsem se dostala s dvěma páry z Polska. Když se mně zeptali, odkud jsem, a uslyšeli, že z České republiky, tak ožili a hned, že můžeme mluvit po polsky. Tak jsem se od nich dozvěděla, že jsou z Gdaňska a do Turecka přijeli autem! Já jsem se jim na oplátku pochlubila, že jsem si autem vloni zajela fotit na sever Polska písečné duny v Lebě. Krátce jsme si srdečně pokecali a po výstupu z kabiny lanovky se vydali každý svým tempem sbírat zážitky. Překvapilo mne, že je areál hradu mnohem větší, než se člověku zdá z Kleopatřiny pláže. Lanovka, která vyšla na 15 euro, člověka přiveze vlastně kus pod hrad. Potom už každý musí mazat po svých. Při cestě nahoru je ale spousta vyhlídek s možností focení na druhou stranu Alanye do míst, kde je přístav, Velký bazar a dál. Kromě trosek starobylých zdí to ale v areálu hradu i žije. Je tam restaurace s nádherným výhledem na Kleopatřinu pláž, spousta stánků s výrobky různých umělců, improvizovaná výstava, malý hřbitov, možnost nechat se vyfotit i mešita. Když člověk dojde až zcela nahoru, je tam další placený vstup do muzea. Tam jsem jít ale nechtěla, protože už pomalu padalo slunce a u hradeb se s pohledem ke Kleopatřině pláži, kde slunce do moře zapadalo, začaly tísnit davy lidí, tak jsem se mezi ně vetřela, abych také nějaký záběr západu shora ulovila. Zároveň mně ale v hlavě začala blikat baterka, že se začíná stmívat a já se musím co nejdříve dostat do přístavu!!! Nejdříve jsem zjistila, kolik by stál taxík, a když jsem se dozvěděla, že 9 euro, řekla jsem si, že to nebude tak daleko a sběhnu si to sama zadara a ještě navíc uvidím tuto část města, na které je hrad vystavěný – z druhé strany. Záhy jsem ale zjistila, že to rozhodně není zase až takový kósek, jak jsem si myslela. Valila jsem z kopce, míjela luxusní restaurace se zahrádkami a fantastickým výhledem na přístav a část Alanye z této strany. Fakt nádhera! Však můžete mrknout na fotky v galerii. No a stále, jak jsem tak mašírovala dolů, jsem míjela hradby onoho hradu a viděla ho z druhé strany, odkud bylo možné jít i nahoru druhým vstupem.

BLOUDĚNÍ NOČNÍM MĚSTEM
Docela uťapkaná a již potmě jsem dorazila k Velkému bazaru, který jsem vzhledem k únavě prošla docela bez zájmu a vyrazila jednou z jeho uliček směrem ke svému hotelu. Říkala jsem si, jaká jsem borka, jak se už orientuji a jdu po frekventované ulici, kterou jsem si prošla už o den dříve. Sice vypadala za nočního osvětlení krapet jinak, ale to tak v noci holt bývá. Šla jsem a šla a stále neviděla odbočku k hotelu, až mně to nedalo a zeptala jsem se mladé kočky, která si na chodníku hulila vodní dýmku, kudy se dostanu k aquaparku, který je naproti našeho hotelu, takže je i výborným orientačním bodem na rozdíl od hotelů, kterých je ve městě jako zrnek máku. No a ona dívka mávla rukou na úplně opačnou stranu, než jsem já už nočním městem štráfovala… Poděkovala jsem a šla si dál svým směrem a říkala si, že už asi byla krapet zhulená a poslala mě jinam. Najednou jsem ale s hrůzou zjistila, že si valím doopravdy špatně!!! V místech, kde jsem vyhlížela průhled k moři, na mne najednou vyskočil nápis Alanya, na který jsem z okna hotelu koukala na úplně opačnou stranu, než bylo moře!!! Prvního taxikáře jsem se zeptala, za kolik mne zaveze do hotelu. Když řekl, že za pět euro, vůbec nesmlouvala, vydechla úlevou a hopla to taxálu, který se mnou vyrazil směrem k mému přechodnému domovu. A skutečně jsme se vraceli celou cestu bulvárem, co jsem odšlapala pěšky a poté už valili po „mé“ frekventované cestě, kterou jsem znala z denní procházky. No ale kluk taxíkářskej najednou odbočil blbě, než byl můj hotel, tak jsem ho na to upozornila, že je hotel u aquaparku, on to otočil a já byla „doma“! To byla úleva! Sprcha a ještě jsem stihla v hotelu i večeři. Super to bylo! Jistě pochopíte, že na nějaké sepisování zážitků nebylo tu noc ani pomyšlení. Plácla jsem sebou do postele s vidinou posledního dne, který jsem chtěla prožít válením u moře. Nakonec bylo ale zase všechno jinak!

NEPLÁNOVANĚ V AQUAPARKU
Ráno vyrazila natěšená k moři, jak si budu plavat a plavat, ale přivítaly mě obří vlny. Jakoby se i v dalekém Turecku projevilo nepříznivé počasí, které začalo řádit ve střední Evropě. Neváhala jsem ani minutu a volba byla jasná! Poslední den v Alanyi prožiji v aquaparku, na který jsem celou dobu pobytu koukala z okna hotelu a nechápala, že tam někdo chodí, když má pár krok od hotelu nádhernou pláž a průzračné moře! Ten den jsem pochopila, že není vůbec špatné, že tam je! Za vstupné jsem dala 750 tureckých lir, což je zhruba 500 Kč. A šla jsem si užívat areál. Zapomeňte na to, že jsem využila možnosti mnoha obřích skluzavek, na kterých šlo klouzat i na velkých nafukovacích duších. Při své smůle bych si poslední den pobytu v Turecku jistě něco udělala. Třeba rozbila hlavu nebo něco dalšího odřela, rozsekla. To jsem nemohla riskovat, a proto jsem si našla místečko u bazénu s fantastickou vodou, u kterého jsem po celých pět hodin pobytu byla téměř sama. Pokud tedy pominu dvě asi stokilová děvčata, která neváhala a hned po příchodu rozložené na lehátcích pod slunečníkem odhodila vrchní díly plavek ze svých povislých obřích ňader. Za chvilku je navštívil plavčík a řekl jim, že pokud budou takto bokem všeho dění, že OK. No ale nakonec, když je během dne přišlo párkrát okukovat několik tureckých adolescentů, bylo zřejmé, že jim to nebylo příjemné, ale odradit se od svého nudismu holky nedaly. Při jejich figurách to byla fakt odvaha. Každopádně zůstaly zašité, kde jim bylo doporučeno, a když šly do bufíku nebo zdokumentovat pěnovou party v jednom z bazénů, která tam za bujaré hudby vypukne vždy ve 14 hod., tak na sebe hodily i vršek plavek. Zájemci poté mohli využít za poplatek projížďku v nafukovacích kanoích po umělé „řece“, která kroužila okolo celého areálu parku. Hrdě to nazvali rafting, ale do raftingu to mělo fakt hodně daleko, když se museli účastníci pádlem odrážet od břehů „řeky“, protože jim to prostě nejelo… Já se potom v podvečeru zašla ještě rozloučit s mořem. Vlny byly ještě větší než ráno, takže jsem si říkala, že park byla super volba.  

SHRNUTÍ CESTY DO TURECKA
V Alanyi, kde jsem pobývala, bylo krásné moře i pláž. Jen si člověk musí dát pozor na tu část, kde moře na dně hned u kraje ukrývá skálu, která má i velmi ostré hrany. Neporanila jsem se o ně jen já, ale i další lidé, s nimiž jsem mluvila v den odjezdu. Super je, že tato oblast leží vlastně ve městě a člověk není uzavřený v nějakém uměle vytvořeném resortu zaměřeném na čistě turistický konzum. Při cestě na letiště, která busem z Alanye do Antalye zabrala s přestávkou zhruba tři hodiny, bylo takových resortů při moři hromada. Byly postavené v rustikálním stylu i v podobě nejrůznějších zámků či super moderním stylu. Jedno měly společné – byly na okraji měst, nebo úplně v pustině, kdy ubytované na pláž vozily autobusy, mikrobusy. Tak to bych fakt nechtěla. Každý máme ale jiné požadavky a názor na věc, takže chápu, že pro někoho může být super se od rána do večera něčím cpát, nalívat a nechat se bavit při animačních programech. Toto já ale fakt nechci. Bavit se umím i sama bez organizované zábavy. Příště bych proto raději využila jen ubytování maximálně se snídaní a na hlavní jídlo bych si pokaždé zašla ochutnat někam něco jiného. Musím také říct, že vůbec není pravda, jak tvrdil jeden účastník zájezdu s tím, že „tam“ byl před covidem už osmkrát, že za taxík zaplatíte Do 29 kilometrů jedno euro. To je fakt blbost. Těch pět eur po městě bylo podle mne úplné minimum. I za „hloupý“ vláček, kterým turisté mohli zažít okružní jízdu z přístavu na Kleopatřinu pláž a zpět, což byl kousek a naráz vezl spoustu lidí, zaplatil každý 3 eura. Nevěřte tedy někomu, kdo si hraje na brouka Pytlíka, který všechno ví, všechno zná, protože už tam tolikrát byl, jelikož mnohdy nemusí mít vůbec pravdu. A ještě k ostatním turistům v Turecku. Doopravdy jsou turistické lokality zaplavené lidmi z Ruska. V prvním svém blogu z Turecka jsem se jich snažila zastat, ale někteří jsou fatk hovada. Všichni hluční, jak svińa, v jídelně nemají žádný problém do vás žduchnout a odstrčit, aby se k nabídce rautu prodrali dříve. Arogantní a namistrovaný národ to je. Musím přiznat, že je to fakt. Hluční ale byli i Češi, když jich byla větší skupina. Prostě Slované. Něco máme všichni společné. Noblesu jsem tam ale až na výjimky neviděla.

ORIGINÁLY A FAKE
Kdo do Turecka míří za nákupy značkového oblečení, kabelek a kožených výrobků, tak si musí uvědomit, že v nabízeném zboží jsou doopravdy propastné rozdíly. Zboží z bazarů je úplně jiné kvality než to ve skutečně značkových prodejnách hlavních bulvárů města, které jsem také navštívila. No ale tam je také úplně jiná cena, což je samozřejmě jasné.

SEN O KAPPADOKII
Ráda bych se do tohoto města ještě jednou vrátila s tím, že zde pobyla deset, jedenáct dnů a na dva dny si zajela do Kappadokie nafotit tuto naprosto unikátní oblast Turecka. Líbila by se mi i návštěva Zeleného Kaňonu. To mne láká moc, tak uvidíme, jestli se mně to někdy podaří zrealizovat…

Zemřel emeritní papež Benedikt XVI., a tak vkládám vzpomínku, jak jsem prožila návštěvu tohoto vzácného papeže v Brně

JAK JSEM PROŽÍVALA PŘÍPRAVY NA PŘÍJEZD PAPEŽE DO BRNA

Tytočlánky vyšly v týdeníku Naše Slovácko, který v Hodoníně vycházel v letech 2006 – 2010 a dvanáct let už neexistuje.

Na letišti byla kotva, kterou se mně podařilo vyfotit krásném světle probouzejícího se dne… Dnes je kotva umístěna na príglu (na brněnské přehradě).

REDAKTORKA TÝDENÍKU NAŠE SLOVÁCKO BYLA POPRVÉ V LIDOVÉM KROJI
Ani ve snu by mne nikdy nenapadlo, že se někdy v životě nastrojím do lidového kroje. A přesto k tomu o víkendu došlo. Dovedla mne k tomu myšlenka, že by se mně při historicky první návštěvě Benedikta XVI. v Brně mohly v tradičním oděvu našich předků podařit lepší fotky než ze sektoru novinářů.

Co bych neudělala pro dobré fotky, že? Neuvěřitelné se stalo skutečností! Na dokumentování návštěvy papeže Benedikta XVI. na brněnském letišti jsem vyrazila v lidovém kroji! Takto mne zvěčnil jeden agenturní kolega z Maďarska.

ODVAHA SE VYPLATILA
Odvaha se vyplatila! Vsadila jsem na to, že při projíždění papamobilem by mohli svatého otce zaujmout krojovaní. Doufala jsem, že u jejich stanoviště třeba přibrzdí a pozdraví se s nimi. Nakonec sice nezastavil, ale auto hodně zpomalilo. Papež koukal na krojované, žehnal jim a já mohla fotit jako divá…

Papež Benedikt XVI. zdravil krojované účastníky.

V tom okamžiku byl samozřejmě zády ke všem novinářům. Navíc mu pracovník Vatikánu podal do auta teprve tříměsíční Veroniku, Marii, Filoménu Schnirchovou z Brna Tuřan, aby děťáku požehnal, což se také stalo. V tom okamžiku jsem byla u nečekané události jedinou novinářkou.

Je pravda, že nejen tento záběr byl z mého pohledu vykoupen velkým psychickým i fyzickým utrpením. Ať se na mne nikdo nezlobí, v kroji jsem prostě trpěla. Nejsem totiž na tento druh oblečení zvyklá. Navíc jsem musela vstávat už před třetí hodinou ráno, abych se stačila zavčasu obléct a vyrazit na letiště.

Samotnému strojení ale předcházelo školení ve Škole lidových tradic v Blatničce. Kroj mně totiž zapůjčila starostka Blatničky Jarmila Hrušková. V bláhové naději jsem věřila, že je jednoduchý, a tak se do něj obléknu bez pomoci druhých. Nebyla to pravda a já musela druhý den vyrazit na školení. Ředitelka Jana Smutná byla vstřícná a se vším poradila. Jí i starostce patří velký dík.

Faktem ale zůstává, že tento experiment už zřejmě nebudu nikdy v životě opakovat. Přestože mně mnozí lidé tvrdili, jak mně „to“ sluší, já se cítila strašně. Připadala jsem si, jako bych naráz ztratila svou identitu. Mým stejnokrojem jsou různé kalhoty, tenisky a k tomu sportovní doplňky. V kroji jsem trpěla jako biblický Job. Potkala jsem například kolegu novináře a on mne vůbec nepoznal. Když jsem se úředníka z pražského Hradu v letištní hale ptala, jestli zde bude akreditace, tak na mne kouknul, změřil si mne od hlavy až k patě a konstatoval, že bude, ale jen pro novináře.. V tom okamžiku jsem si naplno uvědomila, že šaty skutečně dělají člověka. Najednou jsem se ocitnula na několik hodin v úplně jiné roli. Roli, kterou jsem nějak nedokázala přijmout. S o to větším obdivem dnes koukám na všechny krojované. 

Ostatně krojovaní účastníci byli na letišti středem zájmu mnoha novinářů a fotografů.

BISKUP DAROVAL PAPEŽI REPLIKU KŘÍŽE Z MIKULČIC
Na sto dvacet tisíc lidí si nenechalo ujít mimořádnou událost České republiky a nechybělo při nedělní bohoslužbě, kterou v Brně sloužil papež Benedikt XVI. Zástupci našeho regionu byli k nepřehlédnutí. Nechyběli mezi tisícovkou přítomných kněží, třemi tisíci ministranty, hasiči, pořadateli ani účinkujícími v doprovodném kulturním programu.
U fotografů a kameramanů jednoznačně největší úspěch sklidili krojovaní.  Někteří přitom měli zvláštní privilegované postavení. Gabriela Geherová, Petr Marada a sourozenci Šťastní vítali vzácného hosta ihned po dosednutí letadla na plochu brněnského letiště. „Přestože jsme spolu nemluvili ani nedošlo k nějakému jinému kontaktu, byly to velmi emotivní okamžiky, na něž zřejmě  nezapomenu až do konce života,“ svěřila se jedenadvacetiletá Gabriela, která se v neděli nastrojila do podlužáckého kroje. Její partner Petr měl zase jihokyjovský kroj. Přímo na ranveji papeži zahrála cimbálová muzika Slovácko mladší, jejímž primášem je Petr Marada.
Kromě toho měla návštěva papeže i další vazbu na Hodonínsko. Brněnský biskup Vojtěch Cikrle totiž Svatému otci na památku daroval repliku křížku z devátého století, který byl objeven při vykopávkách v Mikulčicích. Stříbrný kříž s očkem reliéfně znázorňuje postavu Krista na kříži. Jedná se zřejmě o nejstarší zobrazení Krista nalezené na území brněnské diecéze.

Hostitel – brněnský biskup Vojtěch Cikrle (vpravo vzadu je kardinál Miloslav Vlk) měl důvod k úsměvu na tváři, protože vše včetně počasí dopadlo na jedničku.

Na rozdíl od většiny pozdějších plastik a obrazů je Kristus oblečen v kněžském rouchu a je tedy zdůrazněna jeho duchovní vláda nad světem. Mezi množstvím nejrůznějších předmětů nalezených v Mikulčicích byl i křížek, jehož repliku zasazenou v dřevěném kříži z dubu, jehož dřevo dubu rovněž pochází z vykopávek v Mikulčicích, nosí brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle zavěšenou na stříbrném řetězu. Právě jeho osobní vztah k tomuto křížku byl důvodem k rozhodnutí věnovat kopii Benediktovi XVI. jako osobní dar.
Křížek je připomínkou nejstarších křesťanských kořenů Moravy a tedy i brněnské diecéze. Je uložen ve speciální kazetě, vytvořené uměleckým knihařem Jiřím Foglem v Žamberku. Kazeta – etue – má tvar knihy a kombinuje ušlechtilé materiály jako je kůže, samet a kov. Na čelní desce je motiv půdorysu trojlodní baziliky – místa, kde byl křížek nalezen. Text věnování a údaje o křížku jsou v latině na destičkách z bílého kovu.

P. Elias Vella z Malty hovoří o koronaviru

Dnes ráno mně kamarádka ze Slovenska poslala video, ve kterém hovoří P. Elias Vella z Malty o prožívání současné pandemie koronaviru. Vzhledem k tomu, že hovoří italsky, zveřejňuji zde pro ty, kteří stejně jako já italštinu neovládají, přepis překladu. O překlad se dle sdělení kamarádky postarali kapucínští bratři ze Slovenska. Video je ke zhlédnutí zde:

Dnes, 24. 3. 2020, se ke mně dostalo další video P. Eliase Velly, ve kterém v angličtině promlouvá speciálně k českému a slovenskému národu. Video můžete v anglickém jazyce zhlédnout zde:

A tady je překlad anglické verze, o který se postarala Hana Brigita Reichsfeld, exministryně Sekulárního františkánského řádu České republiky – velké díky za překlad videa!!!

Pozdravení vám všem! Jsem otec Elias, mluvím k vám z malého ostrova Malta. Žel jsem musel zrušit mnoho cest do České republiky a na Slovensko. Z tohoto důvodu vám posílám toto poselství také jako znamení solidarity s vámi se všemi. Vím, že většina – Česká republika, Slovensko, Malta a celý svět je v tento čas ohrožen virem Covid – 19, coronavirem. Často si myslíme, že je to Boží trest. Nemyslím si, že to tak je. Protože nakonec, když Bůh shlédl na svět, uviděl potřebu poslat na něj svého Syna, aby nás všechny vykoupil. Takže jak bychom si mohli myslet, že Bůh jako náš Otec, trestá své syny a dcery? Myslím si, že Otec je takový, jako byl otec marnotratného syna – takový, který pláče, když vidí svého syna odcházet z domu, neboť věděl, že syn jde do záhuby. Ale nechá ho jít, protože se nechce dotknout naší svobody. Když pak vidí syna vracet se domů, utíká ho znovu obejmout.

Myslím si, že sklízíme ovoce toho, co jsme zasadili, ovoce svého chování. Svět je zachvácen hrozivou chamtivostí, nedůvěrou, nepřátelstvím, vzájemným přehlížením. Myslíme si, že nepotřebujeme Boha v našich životech a to je důvod, proč se nyní dějí takové věci. Lidstvo nyní poznává svou křehkost, svou zranitelnost. Moment, kdy jsme si mysleli, že Boha nepotřebujeme, je nyní momentem jeho uchopení.

A tak je tento čas také časem milosti. Ne ve smyslu, že vidíme lidi umírat, trpět, ale milosti momentu, kdy se můžeme znovu obrátit, navrátit se k Bohu, pochopit a prohlásit ho za Pána našich životů. Jsem si jistý, že mnozí tak jako všichni, trpíte, protože naše i vaše kostely jsou zavřené. Církev ale není zavřená, protože konec konců církev – to jsem já a to jste vy. Co je zavřené, je kostel – místo, kam se chodíme modlit, ale ne skutečná církev. Opravdová církev je naše srdce, když jsem před Bohem. Tak jako to řekl Ježíš samaritánské ženě, že přijde doba, kdy budeme Boha uctívat v duchu a v pravdě. A nyní je ta doba, kdy skutečně uctíváme Boha v duchu a v pravdě.

Obracíme se nyní v tomto čase na tebe, Pane a prosíme tě o ochranu nás všech. Víme, že jsi náš Otec, víš o nás všechno. Není zde nic, co bys o nás nevěděl, znáš každý detail, kde se co na kterém místě událo v jakémkoliv koutu světa, protože ani vlas nám nespadne z hlavy, aniž bys o tom nevěděl. Pane, polož svou ruku na každého z nás, polož ruce na naše rány, trápení, zármutek. Polož své ruce na všechny rodiny, které jakkoliv trpí, které ztratily své drahé. Polož své ruce na nás všechny a ochraň nás, uzdrav nás a osvoboď nás od chvil zármutku a utrpení. Věříme v tebe, Pane. Věříme, že slyšíš naše modlitby a prosby a již nyní ti děkujeme za vyslyšení.

Ať vám všem Bůh žehná! Amen!

P. Elias Vella z Malty

Bratři a sestry, jsem otec Elias z Malty. Jsme od sebe trochu vzdálení, ale na druhé straně jsme si blízko. Sbližuje nás situace, které jsme všichni svědky kvůli koronaviru, který nás doslova srazil na kolena. Je to vir, který nám způsobil emocionální zemětřesení, tolik nejistoty.

Předtím jsme si mysleli, že jsme silní, nyní jsme si však uvědomili, že jsme tak křehcí kvůli obavám o zdraví, život, práci, naše blízké a všechno ostatní. Máme až chuť vykřiknout stejně jako vykřikl Ježíš na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi nás opustil?“

Je to výkřik izraelského lidu, když řekl: „Pověsili jsme naše nástroje na stromy, protože nemůžeme zpívat píseň v cizí zemi, když jsme ve vyhnanství. Ano, je to výkřik Ježíše na kříži. Ale krátce poté se Ježíš obrátil k Otci a zvolal: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ A toto musíme udělat i my.

My, speciálně pokud jsme ve skupinách, charizmatických skupinách anebo v jiných skupinách, v těchto dnech, v této době musíme být ikonami naděje, ikonami radosti. Ano – i radosti v utrpení. Zdá se to po tom všem zvláštní. V těchto dnech jsme možná mnohokrát odříkávali Žalm 91, v kterém se obracíme na Pána:

„Svýma očima jen můžeš hledět a spatříš odplatu bezbožníkům. Neboť Hospodin je tvé útočiště, za ochránce zvolil sis Nejvyššího. Nepřihodí se ti nic zlého a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku. Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno.“

Toto je naše víra Pane, a proto musíme být silní v naději, víře a lásce. V této době utrpení se obracíme k tobě Pane. Obracíme se k tobě, ty víš všechno. Ty znáš všechny detaily našeho života. Ani vlas nám nespadne bez toho, abys o tom nevěděl. Znáš všechny naše nemocné v nemocnicích. Znáš naše zemřelé a tedy i všechny rodiny, které postihla tato tragédie. Znáš naše úzkosti, obavy a strachy. Polož na nás svou ruku. Pane, vstup do nemocnic, kam může vstoupit jen málo lidí, protože se bojí infekce. Ale ty, jak jsi vyléčil z malomocenství ty, kteří se na tebe obrátili v tvých časech, a též v následujících dobách. Tak tě prosím, Pane, abys uzdravil ty, kteří jsou nemocní, abys uzdravil Pane ty, kteří jsou nakažení, takovým či jiným způsobem. A abys uzdravil naše srdce ze všech strachů, z veškeré paniky, která je v těchto chvílích v nás. Pane, důvěřujeme ti. Víme, že s tebou zvítězíme. A svěřujeme se také do rukou Panny Marie a svatého Josefa, kteří za nás orodují. Amen.

Někdy je závažnější nemoc duše

V dnešním vydání Katolického týdeníku byl zveřejněný rozhovor s P. Cyrilem Josefem Komosným, který mimo jiné poskytuje také duchovní službu coby kaplan v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Byla pro mne radost s tímto knězem rozmlouvat. Spoustu dalších skvělých článků si můžete přečíst na stránkách Katolického týdeníku: www.katyd.cz

Po Masarykově onkologickém ústavu v Brně na Žlutém kopci se pohybuje celý v bílém. Nezasvěcený by si mohl na první pohled myslet, že potkal lékaře. Kapucínský kněz P. CYRIL JOSEF KOMOSNÝ zde ale působí jako nemocniční kaplan. Pacientům nepomáhá od fyzické bolesti, ale od bolestí duše.

Jste mladým knězem jen pár let po vysvěcení. Člověk by si řekl, že se v tomto věku budete věnovat spíše mládeži. Tušil jste, že budete ve své kněžské praxi záhy sloužit právě nemocným v zařízení, o kterém mezi laickou veřejností přetrvává představa, že Žluťák je něco jako noční můra?

Určitě jsem hned netušil, že budu moci dělat nemocničního kaplana a vůbec mne nenapadlo, že budu poslán přímo do Masarykova onkologického ústavu. Myšlenka doprovázet nemocné, lidi vyššího věku a umírající však byla v mém srdci už déle.

Čím si to vysvětlujete?

Bude to zřejmě tím, že jsem před vstupem do řádu pracoval dva roky jako sanitář a ošetřovatel v Domově svaté Alžběty na Žernůvce u Tišnova, což je domov pro seniory, který vedou sestry františkánky.

Co vás po zemědělské škole vedlo k práci sanitáře?

Před vstupem do kláštera jsem dostal nabídku pracovat v tomto zařízení. Nastoupil jsem tam tehdy, aniž bych o této práci cokoli věděl. Sestry mne přijaly a mohl jsem dva roky pracovat jako ošetřovatel se vším, co přímá ošetřovatelská péče obnáší. V té době jsem souběžně ve volných chvílích poznával kapucínský řád a jezdil také domů na Slovácko. Řekl bych, že právě v této době započala moje láska k nemocným. Ta potom pokračovala i tím, že jsem se po vstupu do řehole mohl starat o přestárlé a nemocné spolubratry.

Dostal jste tuto službu příkazem nebo jste si ji vybral sám?

Pravdou je, že touha působit ve zdravotnictví i jako kněz ve mně rezonovala, ale rozhodnutí jsem nechal na představených. Když jsem po svěcení přišel do komunity v Brně, setkal jsem se s otcem Leem Zerhauem, který ve městě vede nemocniční kaplany. Od něho jsem se dozvěděl, jak zde tato služba funguje, a s pověřením mých řeholních představených jsem později tuto službu rád přijal.

Tušil jste, že byste se mohl v Brně dostat právě do Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci?

V té době jsem brněnské nemocnice příliš neznal. Nikdy by mě ani nenapadlo, že najdu své místo u onkologicky nemocných, kde v minulosti sloužily jako zdravotnice právě sestry františkánky.

V čem vidíte zásadní rozdíl oproti své dvouleté praxi v domově pro seniory?

Nyní se setkávám s pacienty v probíhající onkologické léčbě. Zde je můj úkol být s nimi a pro ně, jako kněz, jako ten, kdo přináší poselství o naději, kdo naslouchá a kdo spolu s nimi hledá odpovědi na otázky života. V době mé praxe na Žernůvce byla moje úloha jiná, poskytovat základní ošetřovatelskou péči.

A jak dlouho působíte v Masarykově onkologickém ústavu?

Nyní začínám svůj pátý služební rok.

Liší se nějak skutečnost od vašich původních představ?

Do ústavu jsem nastupoval s trošku mlhavými představami o činnosti nemocničního kaplana. Tušil jsem, že služba bude jistě náročná. Postupem času, konkrétními zkušenostmi a díky absolvování kvalifikačního kurzu nemocničního kaplanství moje představy dostaly konkrétní obsah.

Mají o setkání s vámi zájem pouze pacienti nebo i personál a blízcí příbuzní nemocných?

Moje služba zahrnuje návštěvu hospitalizovaných pacientů, kteří na jednotlivých odděleních projevili zájem o setkání s nemocničním kaplanem. Stejně tak bývám k dispozici i ambulantním pacientům. Co se týká zdravotnického personálu, jsem moc rád, že se mezi námi podařilo vybudovat ovzduší vzájemné důvěry a spolupráce. Na mnoha odděleních už mezi námi vznikla i hlubší přátelství. Setkávám se samozřejmě i s rodinnými příslušníky nemocných, kteří někdy sami o službu žádají.

Je mezi nemocnými větší zájem pouze o rozhovor, anebo i o svátosti, které církev vaším prostřednictvím nabízí?

Řekl bych, že žijeme v době, kdy je o svátosti stále menší zájem. O svátosti žádají především ti, kdo ví, o jakou sílu a hloubku milostí jde. Podstatnou část mé práce tak tvoří zejména rozhovory, ve kterých je někdy mimo jiné i prostor nabourávat zažité představy o Bohu a církvi: tím, že se snažím k lidem přistupovat s určitou pokorou, úctou a otevřeností mně vlastní. Je pro mě stěžejní, aby lidé, se kterými se setkávám, neměli z přítomnosti kněze strach.

Že je nebudete něčím strašit?

Ano. Nikdo se nemusí bát, že se budu snažit obracet někoho na víru. Pro mne je důležité potkat se s každým jako s rovnocenným člověkem.

O rozhovor s vámi mají zájem i nevěřící či ti, kdo Boha teprve hledají?

Ano, protože svou službou se snažím oslovit všechny bez rozdílu. V tom jsou mi velkou pomocí naše zdravotní sestry, které už při příjmu pacienta na lůžkové oddělení nabízejí návštěvu nemocničního kaplana. Forma nabídky duchovní služby je u nás nedílnou součástí péče o pacienty. Musím podotknout, že je to i díky dobrým vztahům se zdravotníky.

Lidé ale mohou mít předsudky, které jste již zmínil.

Mnozí si myslí, že když je zavolán kněz, znamená to, že už se blíží konec. Říkají si: „Vždyť já ještě neumírám! Kněze zatím nepotřebuji, aby mne před smrtí zaopatřil!“ Tato obava je běžná i u katolíků. Lidé jsou častokrát ovlivňováni médii, která mnohdy vytvářejí o církvi svůj specifický a často jednostranný pohled.

Vedete si nějakou statistiku, s kolika lidmi jste za dobu zdejšího působení rozmlouval, kolik jste jich zpovídal, zaopatřil, kolik sloužil mší svatých?

Přiznám se, že přesnou statistiku neznám. Mše svatá je tady vždy v úterý a ve čtvrtek. To by se dalo nějak vynásobit. Co se týká svátosti nemocných, tak počet udělení si značím. Ale je vypovídající nějaký počet, s kolika lidmi se denně setkám? Co když je nejdůležitější jen jedno setkání místo desítek jiných? S někým se navíc zastavím na pár minut a s jinými na půlhodinku, hodinu. Je těžké dělat nějakou statistiku. Vždy je tady s kým rozmlouvat.

Zřejmě jste si vyslechl řadu silných životních příběhů.

Pro mne jsou to vždy hluboká setkání. Tyto příběhy jsou úžasné v tom, když vidím, že přes těžkost situace člověk může odejít z tohoto světa klidně a pokojně, smířen sám se sebou, s Bohem i blízkými. To jsou pro mne zázraky, kterých jsem tu zažil už několik.

Stalo se vám, že někdo nabídnutou modlitbu odmítl?

Možná jen v jednom případě, kdy jsem takto posloužil jedné ženě a nabídl to i její spolupacientce. Ta nabídku odmítla, což jsem samozřejmě respektoval.

Překvapil jste při své službě někdy něčím zdravotní personál?

Zpočátku se někteří možná divili, proč se jdu na pokoj pomodlit i za tím, kdo již zemřel a z lidského pohledu vlastně pro něho vše skončilo. Dnes už se ale stává, že mne sami zdravotníci upozorní, abych se zastavil na modlitbu k zemřelému.

Je těžké odpoutat se od všeho, s čím se v nemocnici setkáte, po vašem návratu večer zpět do kláštera?

Myslím si, že si až tak nenosím z nemocnice domů vše, co jsem slyšel a prožil. Samozřejmě, že určité náročné případy zůstávají v paměti. Vede mne to však spíše k tomu, abych večer v modlitbě všechny odevzdal Bohu, protože mně tito lidé byli svěřeni.

Děláte něco proti případnému vyhoření?

Díky jednomu lékaři, který je mým kamarádem, jsem začal objevovat svět sportu, který mi doposud nebyl příliš vlastní. Pomáhá mi samozřejmě i pravidelná svatá zpověď, setkávání s duchovním vůdcem a v neposlední řadě i zázemí v komunitě bratří.

Máte čas sloužit ve svém domovském kostele na Kapucínském náměstí v Brně nedaleko Zelného trhu?

Tam jsem samozřejmě primárně doma. Před rokem a půl jsem zde byl navíc ustanoven představeným kláštera, takže je mou povinností sloužit lidem i tady.

Co tato funkce vlastně obnáší? Jste ekonomem? Manažerem?

Spíše bych měl být otcem naší bratrské komunity.

Takový mladý? Kolik roků má nejstarší spolubratr, pro kterého byste měl být otcem?

V naší brněnské komunitě jsme čtyři bratři, ve věku od 35 do 56 let. I když má každý z nás dost svých povinností, myslím si, že se přesto snažíme žít naše bratrství opravdově. Pravdou ale je, že skloubit povinnosti představeného a nemocničního kaplana není vždy snadné.

Je rozdíl, když k vám přijde ke zpovědi zdravý, anebo nemocný člověk se závažnou diagnózou?

Vnímám, že vážně nemocný člověk najednou vidí svou situaci v optice křehkosti života. Proto jsem rád, když člověk přichází ke svátosti smíření jako ke zdroji milosti, ze které může žít. Myslím si, že se všichni shodneme na tom, že daleko závažnější může být nemoc duše než těla.

Těch je ale v dnešní době asi také hodně…

I za svou krátkou kněžskou praxi zjišťuji, že ano. Mám už ale zkušenost, že se člověk může uzdravit na duši, i když se tělo neuzdraví. To jsou podle mého mínění ty největší zázraky, které ale pouhým okem nejsou vidět.

Je něco, co vás ve vaší službě v nemocnici nejvíce těší?

Obecně mne tady těší dobré mezilidské vztahy. Mám radost, že mně Pán Bůh znovu dopřál být ve zdravotnictví, i když v jiné službě než jako zdravotník. Je pro mne velká milost, že mohu být součástí špičkového pracoviště, kde se pacientům poskytuje komplexní péče od těla až po ducha. Přestože nejsem přímým zaměstnancem nemocnice, je zde tato moje role akceptovaná, přijímaná a podporovaná ze strany vedení ústavu. Toho si doopravdy moc vážím a za to děkuji. V naší nemocnici je vůči duchovní službě obrovská vstřícnost, což jen dokazuje prestiž Masarykova onkologického ústavu.

LENKA FOJTÍKOVÁ

P. Cyril Josef Komosný, OFMCap. (*1984) pochází z Dolních Bojanovic, vystudoval Střední odborné učiliště zemědělské v Kyjově. Po maturitě pracoval dva roky v přímé péči, v Domově sv. Alžběty na Žernůvce u Tišnova. V roce 2007 vstoupil do kapucínského řádu a po noviciátu vystudoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen roku 2015 v Brně a od téhož roku zastává službu nemocničního kaplana v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. V roce 2017 absolvoval kvalifikační kurz speciální pastorace nemocničního kaplanství na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

P. Cyril Josef Komosný, OFMCap. slouží v Masarykově onkologickém ústavu v Brně jako nemocniční kaplat. Foto: Lenka Fojtíková