Dnes si mohu zpívat: „V nohách mám tisíc mil, těch tisíc mil…“ No není to tisíc mil, ale bezmála dvacet tisíc kroků jsem ve Vídni nachodila, přestože jsem se po městě přemisťovala U-bahnem.
VZPOMÍNÁNÍ NA ZAŠLÉ ČASY
Tento výlet přitom nebyl nějak závratně dopředu vůbec plánovaný. Zajet si vlakem do bývalé Rakousko-uherské metropole jsem se rozhodla zcela spontánně teprve před pár dny. Cílem bylo vyrazit do Vídně, kde jsem přesně před 43 lety prožila po maturitě půlku prázdnin. V době hluboké totality to pro mne tehdy byl skutečně výlet za hranice snů. A jak to bylo možné, když jsem nebyla žádná holka z prominentní rodiny a naši vlastně nikdy nikam za mého mládí necestovali? Docela jednoduše, i když to zase tak jednoduché nebylo. Moje starší sestra se totiž v roce 1978 vdala za „Rakušáka“ a poté se legálně vystěhovala do Rakouska. Ten proces ale nebyl vůbec jednoduchý. O to by vám mohla vyprávět dlouhé příběhy, kolik hodin prožila se svou malou dcerkou v náručí na tehdejší Leninově ulici (a dnes už zase Kounicově) při výsleších policajtů. Jak občas dcerku v náručí trošku zmáčkla, aby řvala a policajti moc netlačili na pilu. Byla nesmírně odhodlaná a houževnatá, ostatně jako mnohem později při ultramaratonech, které běhala i v Alpách, takže se vše podařilo. Dnes jsem se tedy chtěla vrátit ve vzpomínkách do roku 1982, kdy jsem mohla prožít celý měsíc ve Vídni, protože jsem tam jela hlídat mou čtyřletou neteř. Bydleli kousek od Schönbrunnu, takže jsem každý den absolvovala běžecký trénink v tomto nádherném parku a vyběhla třeba i pětkrát na Gloriettu. A také mne tehdy ségra poprvé vzala do vyhlášeného zmrzlinového salonu Tichy. No a toto byla dvě hlavní místa, kam jsem chtěla zamířit.
MILOVANÝ SCHÖNBRUNN
Věřte tomu, nebo nevěřte, já od té doby například v Schönbrunnu ani na Gloriettě nebyla. Konkrétně do tohoto zámeckého parku to tedy byl můj návrat po neuvěřitelných 43 letech. Do Vídně jsem samozřejmě jezdila, ale spíše na závody a před sedmnácti lety jsme se ségrou a jejím manžel byli společně také na adventních trzích, kdy byl jeden z trhů i před zámkem Schönbrunn, ale to bylo úplně něco jiného než to první léto ve Vídni. Když jsem zjistila, že do Vídně lze dojet i z Hodonína bez jediného přestupu, nebylo co řešit. Cesta tam a zpět mne vyšla na 879, přičemž cesta tam byla za 502 Kč a cesta zpět jen za 377 Kč. K nákladům za dopravu musím přičíst ještě 8 euro za celodenní lístek na MHD po městě, což bylo super, protože pěšky bych zdaleka nezvládla to, co ve spojení s přesuny metrem. První cíl byl zámecký park Schönbrunn. Přiznám se, že miluji zámecké parky – například ten v Buchlovicích, Podzámeckou i Květnou zahradu v Kroměříži, ale také s kromnější park v Miloticích je pěkný. Co se ale týká rozlohy, nelze je srovnávat s tím vídeňským… Byla jsem tam tři hodiny a absolvovala to nejhlavnější, co jsem chtěla. Věřte, že jsem pěkně šlapala do „pedálů“! Valila jsem, co mně moje nadváha a netrénovanost dovolila a vzpomínala, jak jsem na Gloriettu každý den dokázala vyběhnout před více než 40 lety a mozek mně to moc nebral. Tehdy jsem se ale soustředila hlavně na výkon a dnes jsem si vše hlavně užívala. Tehdy jsem neměla foťák a ani žádné zkušenosti s focením. Dnes jsem za chůze i cvakala, a že bylo co pořád cvakat!
NEVĚŘTE VŠEMU, CO JE NA WEBU
Předem jsem si zjistila, jestli se dostanu na Gloriettě na vyhlídkovou terasu. Internet tvrdil, že je tam vstupné 5,5 euro. Na místě jsem zjistila, že je to 15 euro, ale mohu na ten lístek jít také do labyrintu (ze stromů) a do Oranžerie. Labyrint jsem nevyužila, protože jsem měla hrůzu, že se z toho nebudu moct vymotat, naběhám další tisíce kroků a nestihnu, co jsem stihnout chtěla. Oranžerii jsem si ale nenechala ujít, když už jsem měla ten lístek a nelituji! Vznikly krásné fotky s neotřelým pohledem na zámek z boku. A navíc jsem tam také nikdy nebyla, a kdo ví, jestli se tam znovu někdy dostanu.
KULINÁŘSKÉ ZKLAMÁNÍ
Z Schönbrunnu jsem zamířila na Naschmarkt, který jsem si podle sestry neměla nechat ujít, i když jsem tam s ní už asi dvakrát byla. Zatímco mně sestra poradila, abych vystoupila na Karlsplatz, tak AI mně radila, abych vystoupila už o zastávku dříve a budu přímo na kraji tohoto trhu, kde je vedle spousty ovoce, zeleniny a různých sušených plodů i koření z celého světa také několik restaurací v různém duchu. Já si chtěla dát pravý vídeňský řízek a jejich salát, tak jsem zapadla do restaurace, která nenabízela muslimská, čínská ani italská jídla. Na řízek jsem čekala přes půl hodiny a nebyl vůbec dobrý. Vzpomínala jsem na řízky od našeho blatnického řezníka pana Valáška, který je má fakt luxusní. Toto jídlo, za které jsem zaplatila s pitím okolo šesti stovek, nestálo za nic…
ANI TICHY NEPOTĚŠIL
Těšila jsem se, že si spravím chuť ve zmrzlinovém salonu Tichy, kam mne ségra vzala poprvé před 43 lety a pro mne to bylo nebe v puse a dokonalý kulinářský zážitek. Tři knedlíky z vanilkové zmrzliny v sobě ukrývaly meruňku, byly obalené v takové ořechové dobrotě a podávaly se na stříbrné gondole. Stejně jako před pár lety, kdy jsem do salonu po desetiletích pozvala ségru se švagrem na revanš za dobu mládí, kdy vše platili oni. Dnes mně slečna pinklice přinesla místo objednané speciality jen jeden knedlík ve skleněné misce. Když jsem to reklamalovala, přinesla další knedlí zase ve skleněné misce a k tomu kávu melange, na které bylo vidět, že tam prskly holky šlehačku ve spreji, protože než mně přistála káva na stole, byla pěna fuč. Toto bylo další velké kulinářské zklamání. A ani ta zmrzlina samotná nebyla tak dobrá, jak za mého mládí. Možná na tom mělo vliv i to, že nebyla podávaná na stříbře jako tehdy… Těžko říct. Možná jsem si jen s přibývajícími roky prostě své vzpomínky idealizovala…
VE VĚŽI STEPHANSDOMU
Viděla jsem, že časově nestíhám plánovanou návštěvu výstavy Salvadora Dalího ve Wiener Stadhalle, tak jsem se metrem svezla na Stephansplatz a stihla ještě „vyběhnout“ 343 schodů s výškovým převýšením 62 metrů, které vedly na vrcholek jižní věže Stephansdomu. Tam jsem dodnes také nikdy nebyla! No přiznám se bez mučení, že jsem při cestě nahoru funěla jako prase z bukvic a jediným utěšením pro mne bylo, že jsem tak nefuněla sama, ale bylo nás více tukem obrostlých a netrénovaných. V hlavě mně letěla myšlenka, že je štěstí, že jsem se včera večer nezapomněla vysoce pojistit. Kdyby mne při šplhání do věže klepla pepka, tak z toho mí synové s rodinami nebudou mít zbytečné finanční výdaje. Vzhledem k tomu, že nyní klovu tyto řádky, je jasné, že mne nic nekleplo a už jsem doma. Potom jsem samozřejmě zašla i do katedrály, abych tam vzpomněla na blízké doma. A i toto pro mne bylo zklamání. Všude popisky, kolik kam stojí vstup a pomalu nebylo místo, kde by se člověk mohl v klidu pomodlit. Zlatej Antonínek! Mezi těmi davy v katedrále jsem si najednou uvědomila, že chci už domů do klidu, a tak jsem se vydala směrem k nádraží, odkud jsem se zase vrátila domů.
ŠŤASTNÝ NÁVRAT DOMŮ
Ano, z tohoto neplánovaného, ale až na to jídlo, moc pěkného výletu jsem se vrátila. Sice měl náš EC vlak, který mířil do Katovic, v Hodoníně 25 minut zpoždění, ale už jsem ve zdraví, i když s bolavýma nohama, doma. Moc si toho vážím a děkuji Bohu, že mně dopřál tento výlet, já to všechno uchodila a mohla se kochat pohledem na krásné věci i bývalé hlavní město naší monarchie z nadhledu. V plánu mám ještě stihnout výstavu, kterou jsem dnes nestihla. Na závěr se přiznám, že jsem z té dnešní cesty měla trochu respekt, protože vídeňským U-bahnem jsem sama nejela přesně oněch 43 let, tak abych tam nezabloudila. A na novém vlakovém nádraží jsem byla dnes vlastně úplně poprvé. A fakt jsem nezabloudila. Moc zdravím všechny návštěvníky mých webových stránek a přeji, abyste neměli strach cestovat, rozšiřovat si tak své obzory a užívat si krásných míst, kterých je spousta nejen u nás, ale po celém světě.
