Po patnácti letech v Archeologickém muzeu Ostrožské Lhoty

V červnu roku 2011 jsem byla u toho, když zahájilo provoz Archeologické muzeum v Ostrožské Lhotě. Dnes jsem se sem vrátila po patnácti letech s desetiletou vnučkou a dvanáctiletým vnukem. Chtěla jsem jim zprostředkovat a přiblížit historii oblasti, ve které žiji.
Nabídku oba s radostí přijali. Chtěli vidět na vlastní oči a vyzkoušet si, jak se v dávných dobách odlévaly různé předměty z bronzu, ražbu mincí, rozdrtit zrna na mouku a spoustu dalších věcí. Po návratu domů jsme se shodli, že rozhodně nelitujeme. Byl to super zážitek. Aniž bychom tušili, že k nám v přízemí budovy promlouvá vedoucí muzea archeolog Tomáš Zeman, dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací o jednotlivých exponátech. Vnukům dokonce vytáhl z jedné vitríny stoličku mamuta, kterou si mohli vzít do rukou. Oba byli nadšení. Když jsme poté kráčeli o patro výš, říkala jsem si v duchu, že tam to asi sami profrčíme rychle. Ale i tam jsme měli štěstí. Věnoval se nám vedoucí Muzejního spolku Martin Dufka. Jeho vyprávění a zapálení pro jednotlivé exponáty bylo neuvěřitelné. Doslova mu při povídání svítily oči.
Oba muži připomněli, že mezi vystavenými mnoha tisícovkami exponátů jsou i takové, které jsou jediné nejen v České republice, ale i v Evropě. Vzhledem k tomu, že žiji v sousední Blatnici, zajímalo mne, co je zde odsud.   A co jsem zjistila? Že například obrovský kus placatého a pořádně tlustého kamene v prvním patře, na kterém jsou ichnofosilie, je starý okolo padesáti milionů let. Vytěžený byl přitom v jednom úseku na Antonínku a je dokladem, že zde bylo v dávných dobách moře. Jedná se údajně o jediný kus v republice. V okolí blatnické čističky směrem k Blatelu byla zase nalezena spousta spon z oděvů. Z druhého století před naším letopočtem pochází zase keltská hlava, která byla ozdobou rukojeti rituálního nože, který souvisel s nějakými náboženskými obřady. Zajímavostí je také hrací kámen z nějaké deskové hry z druhého až třetího století našeho letopočtu.
V Ostrožské Lhotě je také vystavena největší sbírka vinařských nožů v Evropě. „Máme tady vinařské nože z druhé poloviny osmého století. Jeden jediný na světě se nalezl v Moravském Jánu. My jich tady máme sedm. Některé jsou z Mikulova, ale většina je z Blatničky. Z Blatnice máme jen jeden kus, ale jsou zde vinařáky ze Suchova. To je dokladem, že tamní obyvatelé chodili za prací a střihali vinohrady vinařům z jiných obcí, kde se vinohradům dařilo,“ upozornil na zajímavost Martin Dufka.
Nedalo mně to a obou odborníků, kteří nás provázeli, jsem se zeptala, jestli by mohli nějak shrnout a ve zkratce pro laiky, jako jsem já, představit, co je v Archeologického muzeu Ostrožské Lhoty k vidění. „To je na dlouhé vyprávění a spíše na celou knihu,“ řekl s úsměvem na tváři Martin Dufka.
„Máme tady exponáty od třetihorního moře, přes lovce mamutů, nejstarší zemědělce, po příslušníky kmenů doby bronzové, Kelty, Germány, Slovany, včetně Velké Moravy, středověk až novověk včetně křížků a svátostin, které souvisí s poutním místem Svatý Antonínek. Jsou zde k vidění nástroje, zbraně, šperky, keramické nádoby, mince, součásti oděvů, opasků, ozdobné jehlice do vlasů, náramky, stoličky mamuta, sobí parohy a mnoho další,“ nastínil vedoucí muzea Tomáš Zeman.
Muzeum je otevřené každý pátek od 9 do 17 hodin a v neděli od 13 do 18 hodin. Individuální návštěva skupin je možná i v jiných časech po telefonické domluvě předem. „Tuto akci s ukázkami života předků a řemesel, která ovlídali, pořádáme vždy jednou ročně, aby si veřejnost mohla vyzkoušet a uvědomit, jak těžké bylo třeba jen namlet mouku, nebo vyrobit nějaký nástroj či keramiku,“ připomněl Tomáš Zeman.  

A toto jsem o otevření muzea napsala před patnácti lety:

Velkou radost zažívali v pátečním dopoledni všichni amatérští archeologové v Ostrožské Lhotě. V opraveném víceúčelovém domě zahrádkářů totiž otevřeli své muzeum. Našlo své místo v přístavbě bývalé pálenice.
„Dnes se splnil sen několika generací. Škoda, že se toho nedožil pan Jaromír Páč, který byl takovým naším vzorem. V depozitu máme jen od něj několik beden nálezů. Co je pro nás nejvzácnější? Víte,  všechno je vzácné. Každý nález, který odsud pochází, je cenný. Nelze ukázat na něco, co je nejcennější. Na cokoliv se podíváte má své kouzlo a cenu,“ uvedl Martin Dufka, který je předsedou Spolku přátel historie Ostrožská Lhota.
„Jsou tady vlastně tři výstavní sály. V přízemí je stálá expozice, která má návštěvníka provézt dějinami obce. Prohlídka začíná u modelu obce z roku 1827. Jednotlivé vitríny jsou pak chronologicky řazené cestou zpět do minulosti. Časová linka končí jeskyní, kde jsou fosilní nálezy. Mohou pocházet z doby třicet až padesát tisíc let před Kristem,“ informoval archeolog Slováckého muzea Tomáš Chrástek.
V podkroví je nyní expozice s názvem v Lesku bronzu. Vystavené předměty zapůjčilo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Podle archeologa Chrástka je unikátní především dýka typu malé-leváre. „V Karpatské kotlině se nalezli jen čtyři. V tomto muzeu nejsou k vidění rozhodně žádné cetky. Cena vystavených exponátů se pohybuje řádově ve sta tisících korun,“ upozornil archeolog.
V prvním patře je také přednáškový sál. Spolek přátel historie Ostrožská Lhota má čtrnáct členů. Někteří z nich se přitom archeologickými nálezy zabývají desítky let.  „Já už různé nálezy sbírám čtyřicet let. Proč jsem začal? Štvalo mě, jak se všichni okolo vytahovali, kolik mají ve svých obcích nálezů, a že ve Lhotě nic není. Začal jsem hledat a zjistil, že se toho dá najít spousta. Když jsem chodil po polích, tak se mně někdy lidé smáli, co jsem ztratil. Nejraději hledám na jaře, když je pole rovné a omyté deštěm,“ prozradil jednasedmdesátiletý Miroslav Páč.
Objekt, kde je dnes kromě vzpomínaného muzea také klubovna skautů a zahrádkářů, obci bezplatně převedli právě zahrádkáři. Důvod byl jednoduchý. Chtěli  dokončit opravu, kterou započali a investovali do ní šest set tisíc. „Neměli už ale další peníze, proto jsme se domluvili na bezplatném převodu na obec,“ uvedl na vysvětlenou starosta Ostrožské Lhoty Antonín Jelének. Obci se pak skutečně podařilo získat dotaci z MAS Horňácko a Ostrožsko ve výši 1,4 milionu korun. Vzhledem k tomu, že si celkové náklady vyžádají ještě jeden milion, byly opravy rozdělené do dvou etap.

                                             

Mé objevování Velké Moravy v Mikulčicích a Kopčanech na Slovensku

V pondělí jsem vyrazila do míst, kde jsem nikdy nebyla, i když jsem okolo jela snad už „milionkrát“… Co je to za místo? Slovanské hradiště v Mikulčicích. Kdysi v pravěku, když jsem závodně běhala dlouhé štreky, jsem v Mikulčicích byla! Jela jsem tam totiž někdy na jaře na závody. Doběhla jsem tehdy v kategorii žen na druhém místě. Na desetikilometrové trati, kterou jsem zdolala za 43:51, mně dal pořádně zabrat silný protivítr, se kterým museli všichni běžci bojovat po otočce na pátém kilometru..

Vím, že jsem tehdy byla docela vyšťavená… A teď si představte, že jsem po závodě sedla na kolo a jela těch více než čtyřicet kilometrů zpátky na kole!!!! Tak to jsem už potom byla úplně vyřízená! Když jsem tedy včera do Mikulčic jela, tak jsem na toto všechno vzpomínala, ale už jsem si ani za „prase“ nevzpomněla, jestli jsem to těch Mikulčic dorazila také v sedle kola. Spíš jen do Moravského Písku a s kolem jsem potom vystoupila v Lužicích, odkud jsem pokračovala do Mikulčic. V té době mně bylo šestadvacet a už jsem měla čtyřletého synka.

Včera jsem se nechala vést navigací a bylo to docela bezva, že jsem nemusela přemýšlet nad tím, kdy a kde odbočit. Když jsem přijížděla k samotnému památníku Velké Moravy nádhernou příjezdovou alejí, vzbuzovalo to ve mně dojem příjezdu k sídlu nějakého pracháče. A však také jo! Jela jsem do míst, kde měli mít v devátém století údajně sídlo králové, tak co jsem se jako divila, že?! Po průjezdu alejí se přede mnou na parkovišti otevřela úžasná krajina! To jsem zase měla dojem, že jsem se mávnutím kouzelného proutku ocitla v nějakém starém anglickém parku! No prostě nádhera! Rozlehlé kvetoucí louky a na nich solitéry vzrostlých stromů.

Jak už to u mne ale obyčejně bývá, tak jsem si na Slovanské hradiště v Mikulčicích nejela udělat jen tak nějaký výlet na zabití času. Zamířila jsem do těchto míst, abych vedla rozhovor s tamním vedoucím celého areálu Františkem Synkem. Vyjde na webu Zprávy z Moravy. Po zveřejnění sem hned hodím odkaz. No dozvěděla jsem se spoustu věcí, o kterých jsem do včerejška neměla ani tušení!!! To mě na novinařině nesmírně baví! Že se stále něco učím a poznávám nové věci.

Nejdříve jsme si povídali s panem doktorem Synkem v jeho kanceláři o dávné historii i současnosti těchto míst, kudy doslova kráčela historie Velké Moravy. Potom mne provedl celým areálem a mně bylo jasné, že bych tady klidně mohla prožít minimálně půl dne, abych si všechno pořádně prohlédla, zažila a ponořila se do představy o tom, jak to tady mohlo vypadat, co se tady dělo, v osmém a devátém století…

Zatím ještě nepokosené louky zářily barevností různých polních květů a pohybující se tráva ve větru připomínala mořské vlnění. Ptáci zpívali z plných plic, nad hlavou nám několikrát přelétl čáp, vzduch voněl létem, ale ještě to byl takový vlahý luft bez letního parna. A všude bylo liduprázdno. Za svého více než dvouhodinového pobytu jsem zahlédla pouze jednu osamělou běžkyni, dva cyklisty a seniora na procházce s pejskem.

Přitom vstup do přírodního areálu hradiště je pro všechny zdarma. O svátku Cyrila a Metoděje se zde koná velká pouť, na které jsem ale také nikdy nebyla. Doposud jsem vždy dala přednost Velehradu, kam to mám holt ze svého domova o dvacet kilometrů kratší cestu. Co to ale v dnešní době několika automobilů v každé rodině je, že? Tak možná letos, jestli v Mikulčicích tedy nějaká pouť bude.

Když jsem se na rozhovor připravovala, zjistila jsem, že bývá mikulčický areál nazýván jako Památník, Vykopávky a Valy. Na můj dotaz týkající se názvu vedoucí celého areálu František Synek řekl: „Je pravda, že je v tom trochu guláš. Název Památník je odvozen o toho, že jde o Národní kulturní památku. V místním názvosloví polních tratí byly tyto prostory lidmi nazývány Valy. Okolo šesti hektarů Akropole je doposud viditelná terenní vlna, což jsou ty valy coby pozůstatek opevnění, proto se zde říkalo Na Valech. V obci Mikulčice jsou dnes zase všude informační tabule s názvem Vykopávky. Místní tomuto prostoru prostě říkají Vykopávky, protože zde dlouhé roky prováděli výkopové práce. Původní název byl Velkomoravské hradiště Mikulčice. Později se to změnilo na Slovanské hradiště Mikulčice. Archeologickými nálezy totiž bylo potvrzeno, že zde nebylo osídlení pouze v době Velké Moravy, které spadá do osmého a devátého století, ale jsou zde četné nálezy z doby před velkomoravské hned po stěhování národů a příchodu Slovanů do středoevropského prostoru. Už tehdy tady byla definována nějaká slovanská osada, která se postupně v sedmém století rozšiřovala a v podstatě se později proměnila ve velkomoravské hradiště. Historie tohoto místa je širší a není spjata pouze s Velkou Moravou, proto došlo k přejmenování,“ uvedl František Synek.

Celý rozhovor, který jsem napsala pro Zprávy z Moravy, si můžete přečíst zde: https://zpravyzmoravy.cz/navstevnici-obdivuji-pamatky-velke-moravy-v-mikulcicich-jiz-sedesat-let/

Když už jsem v areálu byla, nemohla jsem si nechat ujít možnost vyšlapat 135 schodů na plošinu nedávno postavené rozhledny, ze které je pěkně celý areál k přehlédnutí. Hlavně je z výšky hezky vidět nově vytvořenou travní řeku a také bývalý val okolo hradiště v podobě terénní vlny, kudy dnes vede naučná stezka. No a samozřejmě jsou v terénu vidět repliky základů kostelů a knížecího paláce, které zde archeologové objevili. Jo! Mikulčice stojí za to navštívit a vidět! Doporučuji jen, abyste si na to vyhradili alespoň půl dne! Já bych se přiklonila i k delšímu času s možností pikniku v trávě.

Z mikulčického hradiště se pěšky dostanete k nové lávce přes řeku Moravu, kterou společně vybudovaly Trnavský a Jihomoravský kraj. Pod pojmem lávka jsem si představovala fakt nějakou prostou lávku. Ale toto není žádná lávka! To je nádherný moderní most, který v onom místě symbolicky spojuje moravské Mikulčice a slovenské Kopčany, které podle archeologických nálezů v devátém století byly součástí velmožského sídla na území dnešních Mikulčic.

Měla jsem ale smůlu, protože kvůli koronaviru byla lávka (most) zatarasená betonovými bloky. Hele, při troše snahy by šly přelézt. Já jsem ale jako spořádaný občan usedla do auta a přes Hodonín a Holíč dojela do Kopčan ze slovenské strany. Na hranicích jsem musela vyplnit nějaký papír, který mně celníci orazili s tím, že na Slovensku mohu bez jakýchkoliv komplikací zůstat osmačtyřicet hodin.

Lehčí komplikace mne čekaly i v Kopčanech. Auto jsem musela totiž nechat odstavené několik kilometrů od vzpomínaného mostu. Dál se mohlo jet na kole (to jsem s sebou ale neměla) nebo jít pěšky. A tak jsem vyrazila po svých. Jelikož bylo krásné počasí, tak mně to vůbec nevadilo. Fotila jsem si cestou a také se setkala s pracovnicí kopčanského muzea a také jedním pamětníkem. Ti mně řekli spoustu zajímavostí o této části strany řeky Moravy.

Byl to super den s nádherným počasím, úžasnou přírodou a zajímavými lidmi, od kterých jsem se dozvěděla spoustu nového…

Tak Vám všem přeji, abyste také uměli chodit krajinou s otevřenýma očima, nastraženýma ušima, dýchali všechny vůně z plných plic a měli otevřené srdce pro všechny vjemy, které Vám aktuální den nabízí. Zítra totiž může být všechno úplně jinak, protože některý ze smyslů či orgánů totiž nemusí už fungovat jak právě dnes..

Lenka

Translate »