Zaplněný kostel svatého Ondřeje se dnes loučil s blatnickým rodákem panem Františkem Bezděkem, který odešel na věčnost v 93 letech.
Pohřeb se nesl v radostném duchu, kdy se lidé skrze slzy dojetí, ale ne smutku, smáli. Mši svatou celebroval syn zemřelého salesiánský kněz P. František. Mimo jiné připomněl, že maminka zemřela před devatenácti lety na začátku Velikonoc o neděli Vzkříšení a tatínek na ukončení velikonočního období o Slavnosti Seslání Ducha Svatého. Jeho smrtí, ale nic nekončí. Celý přepis jeho promluvy:
„V neděli ráno přišel tatínek před nebeskou bránu a svatý Petr mu říká: „Pane Bezděk, jste v nebi. Vítáme vás!“ A víte, co odpověděl? „Tož, nedá sa nic dělat!“ To byla jeho průpovídka, kterou znali všichni, kdo ho znali. To k němu patřilo.
Ke každému člověku něco patří. A co všechno patří k našemu tatínkovi, co je charakteristické pro jméno Bezděk? Tatínek byl rád na světě. A tuto radost dokázal předávat druhým. A nejenom předávat, on chtěl a usiloval, aby touto radostí žili všichni kolem něj. Láska je vynalézavá a on to neotřelým způsobem prováděl.
„Největší pochvala je před otevřenou králíkárnou,“ říkával doma, když se nám něco povedlo a při tom se usmíval. Rád činil šťastnějším každého, koho potkal. Například ve vlaku říkal lidem v kupé: „Jedu už podesáté z protialkoholního léčení…,“ a přitom se velmi usmíval – on, který pil alkoholu velmi málo. A ty neuvěřitelnosti říkal proto, aby povzbudil lidi, kteří na tom byli nějak hůř, špatně. Podivoval se, že někdo něco dokáže a přitom to byly obyčejné věci. Říkal, že by to nesvedl. Často si lidé mysleli, že on, přitom zemědělský inženýr, je hloupý ňouma, který nic neumí. To všechno dělal, aby jim zvedl sebevědomí, aby si lidé řekli, že někdo je na tom hůř než oni. Byl mistrem nadsázky, ale ne, že by si z druhých dělal šprým, ale z lásky. To se mně na něm ohromně líbilo.
Naštěstí naše maminka všechno korigovala. Měli se spolu moc rádi. V době její nemoci se o ni dvanáct let pečlivě staral až do její smrti. Jeho profese bylo zemědělství. Studoval Střední školu v Opavě a potom na Vysoké škole zemědělské v Praze. Když ho z politických důvodů těsně před státnicemi z vysoké školy vyhodili, stal se traktoristou v našem JZD. Po mnoha letech mohl dostudovat a stal se učitelem na střední zemědělské škole nejprve ve Valmezu a pak na Vsetíně. Kromě matematiky a odborných předmětů učil kluky soutěžní orbě. K tomu se mu hodila šestiletá praxe tady v JZD.
Byl učitelem také doma, když jsem byl desetiletý kluk, tak mně dal doma úkol: „ Napiš číslo šest!“ Tak jsem ho napsal a on ho otočil a zeptal se mě: „Co to je?“ „Tak je to šestka nebo devítka, když s tím takto točíš…“ A on se mne zeptal: „A co je pravda?“ Když viděl, jak jsem rozpačitý, šel do sousední místnosti a přinesl tuto knihu a četl tam: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
Tati, jaká je pravda o tvém a našem životě? Že jsme stvoření z Boží lásky, že se nemusíme nad druhé povyšovat, že můžeme druhým pomáhat stírat vrásky a děláme něco pro to, aby se ti druzí mohli usmívat…„
