Poděkování za život blatnického rodáka Františka Bezděka

Zaplněný kostel svatého Ondřeje se dnes loučil s blatnickým rodákem panem Františkem Bezděkem, který odešel na věčnost v 93 letech.
Pohřeb se nesl v radostném duchu, kdy se lidé skrze slzy dojetí, ale ne smutku, smáli. Mši svatou celebroval syn zemřelého salesiánský kněz P. František. Mimo jiné připomněl, že maminka zemřela před devatenácti lety na začátku Velikonoc o neděli Vzkříšení a tatínek na ukončení velikonočního období o Slavnosti Seslání Ducha Svatého. Jeho smrtí, ale nic nekončí. Celý přepis jeho promluvy:

„V neděli ráno přišel tatínek před nebeskou bránu a svatý Petr mu říká: „Pane Bezděk, jste v nebi. Vítáme vás!“ A víte, co odpověděl? „Tož, nedá sa nic dělat!“ To byla jeho průpovídka, kterou znali všichni, kdo ho znali. To k němu patřilo.
Ke každému člověku něco patří. A co všechno patří k našemu tatínkovi, co je charakteristické pro jméno Bezděk? Tatínek byl rád na světě. A tuto radost dokázal předávat druhým. A nejenom předávat, on chtěl a usiloval, aby touto radostí žili všichni kolem něj. Láska je vynalézavá a on to neotřelým způsobem prováděl.
„Největší pochvala je před otevřenou králíkárnou,“ říkával doma, když se nám něco povedlo a při tom se usmíval. Rád činil šťastnějším každého, koho potkal. Například ve vlaku říkal lidem v kupé: „Jedu už podesáté z protialkoholního léčení…,“ a přitom se velmi usmíval – on, který pil alkoholu velmi málo. A ty neuvěřitelnosti říkal proto, aby povzbudil lidi, kteří na tom byli nějak hůř, špatně. Podivoval se, že někdo něco dokáže a přitom to byly obyčejné věci. Říkal, že by to nesvedl. Často si lidé mysleli, že on, přitom zemědělský inženýr, je hloupý ňouma, který nic neumí. To všechno dělal, aby jim zvedl sebevědomí, aby si lidé řekli, že někdo je na tom hůř než oni. Byl mistrem nadsázky, ale ne, že by si z druhých dělal šprým, ale z lásky. To se mně na něm ohromně líbilo.
Naštěstí naše maminka všechno korigovala. Měli se spolu moc rádi. V době její nemoci se o ni dvanáct let pečlivě staral až do její smrti. Jeho profese bylo zemědělství. Studoval Střední školu v Opavě a potom na Vysoké škole zemědělské v Praze. Když ho z politických důvodů těsně před státnicemi z vysoké školy vyhodili, stal se traktoristou v našem JZD. Po mnoha letech mohl dostudovat a stal se učitelem na střední zemědělské škole nejprve ve Valmezu a pak na Vsetíně. Kromě matematiky a odborných předmětů učil kluky soutěžní orbě. K tomu se mu hodila šestiletá praxe tady v JZD.
Byl učitelem také doma, když jsem byl desetiletý kluk, tak mně dal doma úkol: „ Napiš číslo šest!“ Tak jsem ho napsal a on ho otočil a zeptal se mě: „Co to je?“ Tak je to šestka nebo devítka, když s tím takto točíš…“ A on se mne zeptal: „A co je pravda?“ Když viděl, jak jsem rozpačitý, šel do sousední místnosti a přinesl tuto knihu a četl tam: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
Tati, jaká je pravda o tvém a našem životě? Že jsme stvoření z Boží lásky, že se nemusíme nad druhé povyšovat, že můžeme druhým pomáhat stírat vrásky a děláme něco pro to, aby se ti druzí mohli usmívat…

Ohlédnutí za životem zemřelého Františka Bezděka

Dnes ráno o slavnosti Seslání Ducha Svatého si Bůh na věčnost povolal svého dobrého služebníka, třiadevadesátiletého rodáka z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Františka Bezděka. Zažil první republiku, druhou světovou válku, vládu komunistů i 36 let po převratu v roce 1989.
V listopadu roku 2008 jsem ho navštívila se synem Filipem, který tehdy dokumentoval přes hledáček foťáku pamětníky v Blatnici. Já jsem při té příležitosti měla možnost s panem Bezděkem zavzpomínat na dávné časy.
Díky tomu jsem se dozvěděla, že se narodil v roce 1933 v Blatnici. Maminka s tatínkem měli obchod se smíšeným zbožím u parčíku v dědině. Po revoluci zde bylo Bistro Marko. Současně obhospodařovali tři hektary polností, což nebylo podle pana Bezděka nic moc. Po vítězství komunistů se rodina dostala do velkých turbulencí.
„Tatínek byl od roku 1945 do února 1948 starostou obce. Hned po vítězství komunistů k nám přišel do domu tehdejší předseda akčního výboru a nejvyšší komunista v obci. Řekl tatínkovi: „Antonínku, odevzdaj klíče od radnice. Jistě víš z rádia, co sa děje.“ A tak mu tatínek dal klíče. Během krátké doby mu komunisté vzali obchod. Moje starší sestra Marie v roce 1948 ještě odmaturovala a potom se hned vdala,“ vzpomínal na dávnou dobu František Bezděk.
Sám odešel po absolvování měšťanské školy na Střední zemědělskou školu v Opavě. Díky kontaktům, které měli rodiče, tam mohl odmaturovat a poté se v roce 1955 dostal i na Vysokou školu zemědělskou v Praze. Půl roku před ukončením, kdy už měl napsanou polovinu diplomové práce, byl ale vyloučený. Udání na něj poslal tehdejší předseda Národního výboru Blatnice. „Když jsem za ním po návratu z Prahy zašel, aby to udání stáhl, tvrdil, že nemůže, protože pro mé vyloučení z vysoké školy zvedlo ruku dalších deset blatnických komunistů, kteří byli v čele obce a on své soudruhy nemohl zklamat,“ vzpomínal už bez hořkosti na těžké životní okamžiky František Bezděk. Zároveň ale přiznal, že toto byl jeho nejtěžší okamžik v životě. Jména všech lidí z Blatnice, kteří na něj udání zasílali, znal, ale nechtěl mně je říct. Jen se smál, že už je to pryč a někteří z nich už zemřeli.
Na vojnu jít ale nemusel, protože dostal tzv. modrou knížku díky pomoci blatnického lékaře. „Měl jsem problémy se zády. Švagra ale zavřeli a já jsem nastoupil do Jednotného zemědělského družstva v Blatnici, kde jsem nakonec pracoval šest let,“ vzpomínal po dlouhých desetiletích.
Poté začal pracovat v učilišti ve Valašském Meziříčí, kde působil osm let. Později dělal mistra odborného výcviku v učilišti ve Vsetíně. Jakmile se trošku uvolnili politické poměry, mohl se vrátit na vysokou školu, kde mu uznali absolvované roky. Znovu ale musel dělat zkoušky z Dějin Komunistické strany Československa a Komunistické strany Sovětského svazu. Vysokou školu ale zdárně dokončil. Při tom všem se stihl v roce 1964 oženit a se ženou vychovali Františka, Hanu a Jana.  Všechny tři děti vystudovaly vysokou školu. Dlouhé roky pracoval přes týden na severní Moravě a za rodinou se vracel o víkendech. Na Slovácku začal pracovat až v roce 1987, kdy získal práci v Zemědělském učilišti Strážnice. „Byl tam dobrý ředitel. Bývalý varhaník. Pracoval jsem sice jako vychovatel, ale plat mně dal stejný, jako učitelům. A to na mne posílali z obce udání, že chodíme celá rodina do kostela, ale on z toho nic nedělal. Pracoval jsem tam až do roku 1993, kdy jsem šel do důchodu,“  prozradil pamětník.
Když jsem vyzvídala, jak se baví v 77 letech v důchodu, řekl tehdy s úsměvem na tváři: „Mám pět slépek a chodím od ničeho k ničemu. Občas luštím křížovky a samozřejmě chodím do kostela. Stejně jako mí rodiče. Žít víru je pro nás prostě automatické,“ řekl. V té době už žil sám. Dvanáct let se staral o manželku, která se o sebe nedokázala postarat po nezdařené operaci nezhoubného nádoru na mozku. Do té doby byla zdravotní sestrou. V jejich šlépějích jde nyní dcera Hana, která i mimo svou pracovní dobu v kyjovské nemocnici pomohla mnoha lidem v Blatnici.
Syna Františka zná v obci také každý, protože po vystudování Fakulty železniční dopravy v Žilině odešel do salesiánského řádu.  Poté vystudoval Teologickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Nyní již několik let slouží v Ostravě. Syn Jan podnikal a v závěru tatínkova života se o něho se sestrou staral, takže mohl pan Bezděk díky péči svých dětí zůstat až do konce života ve svém domě.

Translate »