Stále častěji létáme na dovolené do všech možných koutů světa a občas zapomínáme, kolik krásných míst je v naši zemi a možná si tu krásu neumíme ani náležitě vychutnat, i když ji máme přímo za humny. A to byl možná důvod, proč jsem vyrazila po dlouhých desetiletích do Vranova nad Dyjí.
Meteorologové předpovídali krásné počasí, a tak jsem váhala, jestli jet v sobotu, nebo už v pátek. Dala jsem přednost pátku, protože jsem předpokládala, že o víkendu si bude chtít udělat výlet více lidí a já chtěla fotit a mít při tom klid a nemuset čekat až mi například ze záběru odejdou davy lidí. Vzala jsem si proto den dovolené a vyrazila přes Mikulov a Znojmo do Vranova nad Dyjí, což je z mého bydliště nějakých sto padesát kilometrů. Kvůli focení jsem si doma předem nastudovala, jak půjde slunce, co, kdy, a kde budu moct fotit. A udělala jsem dobře, protože má předvídavost i příprava se vyplatila. Při svém zhruba dvanáctikilometrovém putování po okolí Vranova jsem narazila pouze u Claryho kříže na dva lidi a jinak v lesích a nad přehradou nepotkala ani živou nohu, což byl super relax.
Ještě než jsem ale do Vranova nad Dyjí dorazila, tak jsem musela před cílem mého putování zastavit v nedaleké Lesné, kde jsem zahlédla větrný mlýn, o kterém jsem do té doby neměla ani tušení. Toto jsem se o něm dozvěděla: Větrný mlýn je bezpochyby největší dominantou obce. Jeho historie je však velmi pohnutá. Jeho stavbu začal Franz Černý v roce 1860 a dokončil ji v následujících dvou letech. Jako mlýn ovšem fungoval pouze do roku 1894. Poté zde byla jen kolářská dílna. Nejčernější kapitola dějin této technické památky začala po druhé světové válce, kdy mlýn získalo vojsko, které zde zřídilo pozorovatelnu a hlásku protiletadlové obrany. Po odchodu vojska byl mlýn navrácen obci v dezolátním stavu. Po různých úvahách, co dělat s mlýnem, se vedení obce rozhodlo převést tuto dominantu do bezplatného užívání JZD, které z mlýna udělalo sýpku. Obec se ovšem i nadále snažila o znovuobnovení větrného mlýna. To se jí nakonec podařilo, přestože byly i návrhy na demolici tohoto objektu. V roce 1976 byl tedy areál větrného mlýna upraven do dnešní podoby podle návrhů Ing. arch. Jiřího Malého. Toto byla neplánovaná zastávka, ale možná o to zajímavější.
Díky tomu, že jsem do Vranova nad Dyjí přijela mimo sezonu a ve všední den, podařilo se mně ráno okolo deváté hodiny zaparkovat auto zcela zdarma přímo v centru městyse, což jsem doopravdy nečekala. Poté jsem mohla hned vyrazit po modré značce.
Od obecního úřadu jsem úzkou uličkou prošla ke kostelíku Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem si udělala první zastávku. Hned u vchodu mne odchytil hlídač, ale když se dozvěděl, že bych se chtěla jen krátce pomodlit, tak už si mne potom nevšímal. Z kostelíku jsem se vydala po Claryho stezce k Mnizskovu kříži, kde byly nádherné pohledy na vranovský zámek. Ten byl v tom čase skoro přesně v takovém světle, jak jsem si představovala doma. Pohled na zámek mne uchvátil tolik, že jsem ho možná z různých záběrů cvakla až mockrát, ale prostě mně to nedalo…
Od Mnizskova kříže byla další zastávka u Kaple Největější trojice, která je také nazývaná Kaple výběrčího. Informační tabule zde připomíná, že se u této kaple zastavovali se svými povozy formané, aby se pomodlili před cestou do prudkého stoupání vranovského kopce. Od kaple jsem zašla i na Šibeniční vrch, kde se podle informační tabule popravovalo až do roku 1739, kdy byl povolán kat z Mikulova. Popravy byly ale pro tehdejší panstvo finančně velmi náročné, proto se v roce 1740 tohoto privilegia vzdalo ve prospěch královského města Znojmo.
Ze Šibeničního vrchu jsem se vrátila zpět a po modré značce Claryho stezky pokračovala až ke Claryho kříži, kde je nádherná vyhlídka na Vranovskou přehradu, zámek i do údolí. Zde jsem si dala odpočinek a v klidu bez davů turistů jsem si užívala výhledy na podzimní krajinu, kterou proměňovalo slunce. Zpět jsem musela jít stejnou cestou, protože hráz přes přehradu byla z důvodu oprav uzavřená. Díky tomu se mně ale ve vesničce Onšov podařilo vyfotit kapli svaté Anny na návsi i s odrazem kaple v přilehlém rybníčku, protože jsem se vracela stejnou cestou a v tom okamžiku už bylo světlo díky posunu slunce někde úplně jinde než když jsem tudy procházela před pár hodinami.
Na kraji lesa jsem se pak nechala zlákat směrovkou k Stříbrným vodopádům. To jsem se ale nechala nachytat, protože tam žádné vodopády nebyly. Jen prudky sráz a kdesi dole se plazil uzoučky pramének nějakého potůčku. Tato stezka vyústila u Kaple výběrčího, odkud jsem pokračovala už okolo mně známému Mnizskovu kříži a poté se dostala ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem putování ráno začínala. Hlídač seděl venku, poznal mne a nalákal ke komentované prohlídce kostela, který v letech 2009 – 2011 prošel opravou za přispění dotace z Norských fondů. Pán měl neuvěřitelné znalosti. Na jméno jsme se nezeptala, ale kromě historie kostelíku prozradil, že je původem zubní lékař, ale po revoluci začal jezdit po různých misiích. Působil tak v Africe, jižní Americe, Německu, Chorvatsku, ale i na Ukrajině a Polsku. Nyní pomáhá s překlady v tiskovém apoštolátu FATYM, který má sídlo právě ve Vranově nad Dyjí. Bylo to moc milé a zajímavé setkání.
Já se poté vydrápala po Kozí stezce až ke vchodu vranovského zámku. Myslela jsem, že se dostanu aspoň na nádvoří, ale to jsem se opět moc spletla… Co se dalo, tak jsem zámek nafotila z této strany přes mříže a plot. Potom jsem ještě udělala pár fotek u řeky Dyje, doplnila pitný režim v jedné hospůdce u řeky a vydala se na cestu zpět. Před Mikulovem se mně za zapadajícího slunce naskytl nádherný pohled na zámek a celé město, což mne přinutilo zastavit a udělat dva záběry. Doma jsem byla okolo sedmé hodiny večer. Na tachometru bylo 305 km a v náramek ukazoval, že jsem nachodila s batohem s foťákem a objektivy 12 km. Byl to nádherný den.. I v naší zemi se dají vidět úžasné věci, tak na to nezapomínejme až budeme kupovat zájezd do Egypta, na Kanárské ostrovy, Malorcu či do Řecka. Moře tady nemáme. To je fakt, ale máme tady moře nádherných památek a přrodních scenérií, které by nám mohli všichni závidět.
A ještě jedna poznámka k Vranovu nad Dyjí. Tamní zastupitelé si všech památek nesmírně váží. Opravená je tam kdejaká kaplička či křížek v lese, což je ostatně vidět na fotkách. Pro turisty jsou připraveny krásné okruky, které jim na stříbrném talíři nabízí ty nejkrásnější pohledy na zámek, městečko i okolí… U každého místa nechybí informační panely. Klobouk dolů! A u řeky je také krásné hřiště pro děti. I na ty tady pamatují, přestože má Vranov snad necelou tisícovku obyvatel…
Všem přeji krásné podzimní dny s očima otevřenýma všemu krásnému, co se nám nabízí…
Lenka
