Duše Slovácka na Svatém Antonínku s P. Vojtěchem Kodetem 7. 7. 2023 – den druhý

Druhým dnem dnes pokračovala duchovní obnova na Svatém Antonínku s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem. Přednášející apeloval na nutnost četby Bible – nasloucháním Božího slova a nechat se jím proměňovat a formovat. Nechat si Božím slovem proměnit nitro.
„Aby Boží slovo zakořenilo, musíme ho přijmout a dovolit, aby na nás působilo. Pokud na nás doléhají starosti, musíme je odevzdat Bohu a on už se postará. Musíme mu to ale dovolit a nesnažit se vše řešit po svém. Když se člověk nechá zotročit svým majetkem, zpychne a ztvrdne mu srdce. Srdce, ve kterém je Bůh, je dobré. Syn, který nikdy neuvidí v otcově ruce Boží slovo, nenaučí se ho milovat,“ upozornil P. Kodet. Dále také připomněl, jak moc člověka ovlivňuje, co poslouchá a sleduje v televizi či na internetu.
Duchovní obnovy se účastní několik stovek účastníků všeho věku od kojenců až po seniory pokročilého věku. Všichni oslovení tvrdí, že je na Antonínku úžasná atmosféra a nádhernou kulisu tvoří příroda tohoto promodleného poutního místa.

Na poušti Wadi Rum

Čtvrtý den našeho pobyt v Jordánsku jsme vyrazili do pouště Wadi Rum. Přiznám se bez mučení, že jsem na tento výlet původně vůbec jet nechtěla. V minulosti jsem totiž několikrát byla v různých částech pouště v Izraeli a jednou také v Spojených arabských emirátech, proto jsem od toho moc neočekávala.

Pouště sice miluju, ale fotek z nich mám kotel, tak mne to nějak nelákalo. Jo, kdyby bylo v nabídce třeba putování pouští, tak to by byla jiná! Ale to bych asi chtěla spíše putovat Negevskou pouští v Izraeli. No nic. Zkraťme to! Nakonec jsem se rozhodla do Wadi Rum jet také! A nelituji. Podařilo se mně udělat fotky, které z jiných pouští nemám – jak beduínů, tak i třeba karavanu velbloudů.

Část pouště jsme projeli na džípech a měli několik zastávek na focení. Jedna zastávka byla u beduínů, kde jsme dostali výborný čaj. Jeden borec si tam také zkusil na skejtu sjet kopec písku, ale moc mu to nešlo, protože se bořil. Naše putování jsme zakončili v táboře, kde na nás čekala výborná večeře. Vedle nejrůznější salátů a příloh bylo v nabídce také maso pečené několik hodin pod vrstvou písku v zemi. Ti největší nadšenci v tomto táboře přespali, aby si užili nočního pohledu na hvězdné nebe. Osobně mne překvapilo, že byl u jejich ubytování i bazén. A ty stany nebyly, jak z našich kempů, ale měly sociální zařízení a komfort jako v luxusním hotelu, takže žádná divočina. Služby pro turisty, zahrnující ubytování, průvodcovskou činnost a dopravu, na poušti zajištují tamní beduíni.

A proč turisté tak hojně míří do Wadi Rum, které je také známé jako Měsíční údolí? Možná proto, že má při určitém světle růžovou barvu a je považována za nejkrásnější poušť na světě. Mně osobně se nejvíce líbí pouště v Izraeli, ale budiž. Chráněné území Wadi Rum se rozkládá na 74 179, 7 hektarech a bylo díky přírodním, historickým a kulturním hodnotám této oblasti zapsáno v roce 2011 na seznam Světového dědictví UNESCO. Na skalách ve Wadi Rum se nachází na 25 000 petroglyfů, což jsou různá vyobrazení a rytiny, doplněna zhruba 20 000 nápisy, které jsou ukázkami ranného vývoje písma. Tyto skalní kresby a nápisy spolu s nálezy ze 154 zdejších archeologických lokalit jsou důkazem o tom, že tento prostor byl osídlen po dobu až 12 000 let. Některé nápisy jsou upomínkou na život polokočovného semitského národa Nabatejců, který přebýval v oblasti Edómu, Negevské pouště a Zajordánska v dobách od 3. století před naším letopočtem až do začátku 2. století našeho letopočtu.
Oblast se dostala do povědomí širší západní veřejnosti díky britskému důstojníkovi Thomasi Edwardu Lawrencovi (1888–1935), známému jako Lawrence z Arábie, a jeho knize Sedmi pilířů moudrosti.  Podle tohoto díla byl v 80. letech 20. století pojmenován jeden ze  skalních útvarů, původně nazývaný Džebel al-Mazmar – Morová hora.
Wadi Rum přitahuje od druhé poloviny 20. století také filmaře z různých zemí světa. Na počátku filmové slávy Měsíčního údolí byl film britského režiséra Davida Leana Lawrence z Arábie, který natočil v roce 1962 s hereckými hvězdami jako byl například Omar Sharif či Anthony Quinn. Poté následovaly desítky dalších filmů. Natáčel se tady například sci-fi triller Rudá planeta, Transformers: Pomsta poražených, Marťan i některé díly Star Wars.

Můžete mrknout na fotky a zvážit, jestli se vám tato poušť líbí a stálo by zato ji navštívit…

Dnešní výlet do Schladminger Tauern

Přestože v noci pršelo a předpověď na dnešek nebyla žádná hitparáda, naplánoval jsem si další výlet! Tentokrát jsem se rozhodla vyrazit do Rohrmoos, což je vesnička vedle Schladmingu, a tamní lanovkou potom vyjet na Hochwurzen a tam si nahoře zase udělat nějakou túru. Majitelka penzionu mně doporučila, abych od nástupní stanice Planai jela busem, který je na tu bezva Sommercard také zdarma. Mrkla jsem na mapu a viděla, že tento bus jede dokonce až na Ursprungalm, což je ve výšce 1 604 metrů. Ráno jsem se v Schladmingu zašla zeptat do íčka, jestli na to vše platí karta, a kdy jede bus. Dostala jsem kladnou informaci i časy odjezdů tam i zpět.

HORY PLNÉ ČILÝCH SENIORŮ
Bus jel nahoru skoro hodinu, protože zastavoval na každém rožku, ale to mně vůbec nevadilo. Zjistila jsem tady zajímavý fakt. Vzpomněla jsem si na dávná slova arcibiskupa Graubnera, který říkal jednou po návratu z Asie, že vždy, když se vrací letadlem, tak má dojem, jak kdyby v Evropě přiletěl do obřího domova důchodců. No ale měl pravdu! Já to teď tady v těch horách zažívám na vlastní oči! Když je v horách manželský pár s dětmi, tak je to fakt výjimečné. Všude prostě převažují důchodci. Většinu odhaduji na 70+. Jsou opálení a snaží se žít i v tomto věku naplno, což je určitě dobře. Člověk často vidí opálené borce seniory s nastřelenými zlatými naušnicemi a snahou zůstat stále mlád… No to se nám ale holt nikomu nepodaří, i kdybychom se pok…..i. Všichni jsou vybaveni hůlkami a někteří, co už nezvládají koordinaci se svým samotným tělem, jsou s těmi hůlkami fakt nebezpeční, jak se otočí a sejmou lidi kolem sebe. Dávala jsem si na to bacha.

UMĚNÍ STÁRNOUT
Když jsem kolem sebe sledovala ten cvrkot, tak jsem si říkala, že nejhorší na tom všem je, že brzy budu patřit mezi ně. Aniž by si to člověk uvědomil, mládí zmizelo ve strašném fofru kdesi nenávratně pryč a blížím se pomalu také do seniorské kategorie. Jen abych jednou byla tak čilá jako oni a uměla ten svůj věk a stárnutí přijmout! V dnešním světě, kdy musí být každej krásnej, štíhlej a prostě in, je hodně těžké přijmout, že už je člověk starý, má nějaká zdravotní a fyzická omezení. A že z žen už nikdy nebude dvacítka, třicítka a z chlapů našlapanej borec v plné síle… A může si do sebe píchat, co chce a různě se nechat upravovat a modelovat, tak ono to stejně nepomůže, protože potom je to taková zvláštní kreatura, o které všichni ví, že je starý – stará, ale neumí to právě přijmout. Musím ale říct, že seniory, které tady potkávám, tak ty se rozhodně na plastikách upravovat nenechávají! Spíše se snaží žít aktivně, jak to určitě dělali i v mládí, protože těžko někdo vyrazí v 70+ do hor, pokud se turistice nikdy nevěnoval, že? To jsem ale úplně odbočila od mého dnešního putování, za což se omlouvám! Jeden postřeh a jsem úplně mimo.

NA SLUNKO TO RÁNO NEVYPADALO
Ale zpět k té mé dnešní cestě. Ráno bylo šedivé, mračna se válela blízko zemi a z lesů stoupala bílá pára. Když k tomu připočtu tu předpověď, tak jsem si říkala, že dnes bude pršet… Poctivě jsem zabalila pláštěnku, termo triko, ale přesto jsem se před odchodem namazala třicítkou, kdyby jako fakt náhodou to slunko vysvitlo.

Ještě po příjezdu na Ursprungalm to ve výšce 1 604 metrů pořádně vyfukovalo

A ono začalo vykukovat už na zastávce, tak jsem si říkala, že to byla ode mne tentokrát velká prozíravost, protože nakonec se nahoře vyčasilo a prakticky svítilo celou dobu!|

Krávy mají na Ursprungalmu absolutní pohodu a veget

Já se nakonec vydala na Giglachseehüte do výšky 1 956 metrů nad mořem, kde bylo kousek od chaty i jezero. Oproti dnům minulým jsem letěla jako pták, protože jsem kvůli předpovědi nechala v penzionu foťák a případné fotky se rozhodla fotit jen mobilem. Nakonec jsem těžce litovala, že jsem ho nevlekla. Bylo tam fakt co fotit. I zcela ochočené krávy, které nebyly fialové, i když jsem v Rakousku! S tím mobilem jsem se snažila, co to dalo, ale kvalitní optiku holt mobil nahradit nemůže.

U Giglachsee ve výškce 1 956 metrů nad mořem ale také pořádně fučelo…

Takže celý den svítilo zase slunko, a když jsem se vracela domů, tak se zase zatáhlo. No a potom začalo dvě minuty před šestou lít jako z konve. Tak uvidím, co bude zítra! Poslední den mého pobytu a potom mě čeká cesta domů, tak snad navigace pojede! Moje nervy! Ty už z toho začínám mít teď!

Tak jo, užívejte léto a nenechte se nikým dopálit ani otrávit. Nestojí nám to zato, protože je život příliš krátký.

Lenka

Dovolená v Ramsau am Dachstein

Dnes jsem vyrazila lanovkou na Dachstein. Předem jsem si zjistila, že je tam více vyhlídkových míst a s tím jedným – visutým můstkem – byla spojena i prohlídka Ledového paláce, což jsem samozřejmě nevynechala.

Lanovku si musí každý předem zarezervovat, pokud ted využívá tzv. „Sommercard“, což já s radostí využívám. Dostala jsem ji zdarma při ubytování. Má to mnoho hotelů a penzionů, ale zjistila jsem, že ne všechny. S tou kartou mohu zdarma na všechy lanovky v širokém okolí a díky ní také mohu využívat autobus, který takto zdarma vozí turisty ke všem lanovkám i do oblasti Schladmingu, kam jedu zítra. Je to super! Žádné starosti s parkováním a tak vůbec… Pokud bych dnes jela svým autem jen na parkoviště k lanovce na Dachstein, tak mně to bude stát 20 euro výjezd do kopce k nástupní budově do tzv. gondol. Kdo má kartu, má i vjezd autem zdarma. Za cestu lanovkou tam a zpět by člověk zaplatil 44 euro. Zítra pojedu na Planai ve Schladmingu a tam bych bez karty zaplatila za lanovku tam a zpět 32 euro. Na kartu je vstup také do přírodního koupaliště v Ramsau a kotel dalších věcí, které člověk nemůže absolutně za týden všechny stihnout..

Já dnes tedy absolvovala cestu lanovkou na Dachstein a potom si tam udělala takový výšlap k Seetha­lerhütte a zpět. Ještě jsem nezažila, abych se uprostřed léta, kdy Evropu sužují vedra, bořila po kotníky do sněhu, jako tomu bylo dnes. Vůbec jsem nepotřebovala bundu ani termotriko, které jsem hodila do botahu, kdyby byla zima. Zima tam fakt nebyla a přestože jsem se namazala olejem proti spálení, tak jsem přičmahlá. Ještě než jsem vyrazila na malou túru, prošla jsem samozřejmě Ledový palác. Mrkněte na fotky. Díky krásnému počasí a něčemu, co jsem v létě ještě nefotila, jsem jich zase ulovila dost.

Všem přeji krásné léto a ještě lepší zážitky.

Lenka

Moje poznávání Českého Švýcarska místo cesty do milovaného New Yorku

S ročním předstihem jsme se sestrou plánovaly náš druhý společný výlet do New Yorku. Chtěla jsem tam fotit podzim v Central parku, protože jaro se mně v NY už nafotit podařilo.. Pandemie nám ale udělala čáru přes rozpočet stejně jako ostatně všem lidem na celém světě. New York kvůli covidu padl a přede mnou najednou bylo patnáct volných dnů. Co s nimi?

Zcela spontánně jsem se rozhodla, že si na pár dnů zajedu do Českého Švýcarska, kam jsem měla ostatně namířeno už několik let. Doposud jsem se ale nerozjela, protože jsem si říkala, že po naší zemi budu cestovat až nebudu mít dost sil jezdit do dalekých krajin. Síly by tedy zatím byly, ale objevily se zcela jiné okolnosti, které mně cestování za oceán znemožnily.

Zcela bez problémů se mně podařilo sehnat slušné ubytování přímo v centru Hřenska s tím, že mým cílem bude především Pravčická brána a jízda na lodičkách v Divoké a Edmundově soutěsce. Všechno jsem zvládla v jednom dni, kdy mně večer chytré hodinky ukazovaly, že mám v nohách 26 756 kroků, což dělalo zhruba 18,5 kilometru. No byla jsem nadřená jako kůň… Co Vám mám povídat… Ta taška s foťákem a objektivy se pořádně pronesla… Zvlášť mne zpětně štvalo, že to dlouhé sklo jsem s sebou vláčela docela zbytečně, protože jsem ho téměř nepoužila. Kdybych ho ale neměla, tak by mně určitě chybělo… Ale podařilo se mně udělat slušné fotky, což byl hlavní cíl mého putování. Je pravda, že jsem si po cestě říkala, že jsem vlastně pořádný magor, který neumí vůbec odpočívat… Jednu chvíli jsem si dokonce říkala, že do toho hotelu ani nedolezu… Ale potom jsem si vzpomněla na paní, se kterou jsem se setkala v Divoké soutěsce. Spadla a dost jí z nohy tekla krev. Museli jí pomáhat hasiči. Její kamarádka prozradila, že jí je devadesát. V duchu jsem si řekla: „Devadesát! Ty vogo! Ta je o čtyřiatřicet let starší než ty a lítá po horách jak srnka. No trochu zraněná srnka, ale přesto! Do hotelu se musíš doplazit, kdyby bylo, nevím, co!“ Doplazila jsem se!

S doplazením se do cíle mně hodně pomáhala vidina, že se na závěr putování zastavím na oběd-večeři v restauraci Stará plynárna, kterou mně doporučila kamarádka Katka. Dala jsem si menu, jehož součástí byla cibulová polévka se sýrem a masová roláda plněná špenátem se šťouchanými brambory, okurkovým salátem a malinovkou. To vše za 199 Kč, což je na Hřensko luxusní (míněno nízká) cena. A jídlo bylo skutečně luxusní. Byl to gurmánský zážitek. Dlouho jsem si tak na něčem dobrém nepochutnala. Však mrkněte do fotogalerie, jsou tam fotky exteriéru, interiéru stavby i samotného jídla.

České Švýcarsko je nádherné. A vůbec nevadilo, že nebylo blankytně modré nebe. Důležité bylo, že nepršelo a občas vylezlo i sluníčko. A hlavně jsem po cestě potkávala pouze ojediněle turisty. Nebyly tu prostě žádné davy, skrze něž by se člověk musel prodírat. Je pravda, že poslední den mého pobytu svítilo sluníčko celý den a teplo bylo jako v létě, ale to jsem, pravda, zjistila až odpoledne, protože jsem celé dopoledne seděla na pokoji hotelu a musela bušit do počítače články.

I tady je vidět, že turismus silně poznamenal covid. Svědčí o tom prázdné restaurace. Číšník ve Staré plynárně mně řekl, že po páté hodině už přicházeli lidé pomalu na večeři a bývalo plno. Při mé návštěvě jsem byla v restauraci sama… Z tohoto pohledu je to pro všechny podnikatele velmi těžká a smutná doba. Tak snad bude brzy líp!

Jinak mne docela překvapilo, kolik je tady prodejen, které vlastní naši vietnamští spoluobčané. V jejich stáncích jsem viděla zaručeně originální bundy od Adidas a Nike, ale také kabelky a peněženky od mé oblíbené značky Tommy Hilfiger…. Kromě toho ale mezi triky a mikinami byly potisky s propagací nacismu. Fuj! Prostě dva vojáci v nacistických uniformách a z boku dva muklové z koncentráku a jednomu z nosu tekla krev… To nevymyslíš… Pětasedmdesát let po válce… Všichni Vietnamci také valili snad jen německy a nápisy byly také v němčině a ceny v eurech… Na stáncích zněly z trazistoráků nějaké německé hity, které já samozřejmě neznám… Prostě němčina v Hřensku zurčí, jak za Hitlera… Kde byli Vietnamci, když tady byli lidé mučeni a hromadně likvidováni v koncentračních táborech? Jak by jim bylo, co by na to říkali, kdyby někdo na stáncích prodával trika s vietnamskými vězni v zajetí Američanů?

Jinak mně přátelé doporučovali, abych si zajela prozkoumat i Saské Švýcarsko, kam je to z Hřenska coby kamenem dohodil, že je tam ještě hezčí příroda, ale navíc také úžasné lázně se slanou vodou. Ráda bych, ale neměla jsem víc času, tak možná někdy jindy… Při procházce před odjezdem jsem zjistila, že se člověk do lázeňského městečka v Německu může dopravit po Labi lodí. Kdyby byla příležitost, tak toho bych určitě využila. Kdo ale ví, jestli se sem ještě někdy dostanu?

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste se nenechali otrávit covidem ani nikým a ničím jiným. Nezůstali zavření doma a šli ven – třeba na kopec, do lesa či louku, co máte za barákem…

Lenka

Dnešní úžasný den ve viniční trati Svidrunk, kde byla požehnána nová křížová cesta

Za svůj život jsem při svých cestách ze Židlochovic na Slovácko a zpět snad už „milionkrát“ projížděla Hustopečemi. Ani jednou, skutečně ani jednou, jsem nezaregistrovala, že je v centrum města odbočka na „nějaké“ Popice. A přece je! Zjistila jsem to teprve před pár dny, když jsem na mapách.cz hledala, jak se dostanu do viniční trati Svidrunk, kde se dnes žehnala nová křížová cesta.

Do poslední chvíle jsem netušila, co mne v Popicích čeká. Ještě minulý týden jsem si myslela, že se tam vůbec nedostanu, protože se žehnání křížové cesty překrývalo s plánovanou poutí pekařů v Tasovicích na Znojemsku. A já stále nevěděla, kam mám jet, čemu dát přednost. Nakonec se vše vyřešilo samo, protože pouť pekařů byla kvůli koronavirové karanténě tamního pana faráře nakonec zrušena.

A tak jsem se dnes vydala do Popic pod Pálavou. Opět jsem na místo přijela se značným předstihem a opět jsem si mohla potvrdit, že jsem udělala moc dobře. U kaple P. Marie, kde byl sraz, jsem jako první zastihla vinaře Annu a Rudolfa Žídkovi, kteří křížovou cestu vybudovali mezi svými vinicemi na vlastní náklady. Zapomeňte na to, že by mně prozradili, kolik to stálo. To fakt neřekli, ale podělili se o to, že realizovat záměr, který zrodil v hlavě pana Rudolfa před patnácti lety, nebyla žádná legrace. Jen vyřízení stavebního povolení jim trvalo rok a půl. Kolega z Francie se nad tím pozastavoval, že oni ve Francii by pro něco podobného žádné stavební povolení na svém pozemku nepotřeboval. No… Holt nejsme ve Francii, ale v České republice, kde je všechno jinak.

Dobré dílo se ale nakonec podařilo! A je to něco naprosto nádherného!!! Vzhledem k tomu, že jsem byla na místě se značným předstihem, stihla jsem před zahájením žehnání, kterého se ujal děkan Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla v Brně Mons. Jiří Mikulášek, celou křížovou cestu proběhnout a vše si nafotit bez lidí.  A potom samozřejmě i s lidmi. Však mrkněte do galerie.  Ty fotky mluví za všechna písmenka, která tady naklovu…

U prvního zastavení Mons. Jiří Mikulášek řekl:  „Kdo projde křížovou cestu, ví, co to znamená být nespravedlivě odsouzen, dívat se na to, jak trpí moje matka nebo někdo z blízkých. Mít odvahu pomoct potřebnému a nebát se přihlásit k pravdě, jak mně to říká mé svědomí. Tak bychom mohli pokračovat zastavení za zastavením,“ upozornil v úvodu kněz. Podle jeho mínění jde o nabídku, aby tato křížová cesta připomínala, že jsme také na cestě života, jejímž cílem je setkání s Kristem.

Dnes jsem při té křížové cestě viděla v mnoha očích účastníků slzy. A draly se do očí i mně. To místo, kudy kráčely dějiny Moravy, má obrovskou sílu. Z každého zastavení je výhled na nedalekou Pálavu i Mušovská jezera a všude kolem zeleň vinic. To musí brát za srdce snad každého. Pevně věřím, že se toto místo stane vyhledávaným nejen věřícími, ale i turisty a cyklisty. Jen se tam tak zastavit a koukat na tu nádheru kolem stojí za to…

Pokud by nebyl covid, tak se v tyto dny pomaličku balím do New Yorku, kde jsem chtěla fotit podzim… Dnes jsem si několikrát říkala, že toto je něco úplně jiného než New York, ale asi mnohem krásnější. Je to prostě naše! Taková srdcovka, kde musí snad každému Moravákovi srdce radostí zaplesat…

Takže vinařství rodiny Žídkovy patří obrovské poděkování za mimořádný dar, který jeho členové dali tomuto kraji a budoucím generacím. Pan Žídek totiž všechny upozorňoval, že je přístup na křížovou cestu volně přístupný všem. Hned jsem si vzpomněla na jednu rodinu v úplně jiné obci, jak postavili kapličku na ochranu své vinice, ale pro jistotu ji vybudovali za plotem své vinice… To ve viniční trati Svidrunk žádné ploty nejsou! A je to dobře, protože nehyzdí nádheru tamní přírody…

A vzhledem k tomu, že jsme na jižní Moravě, tak nechyběli krojovaní, mužský pěvecký sbor ani víno. Po požehnání ještě Žídkovi pro všechny připravili úžasné agapé se spoustou dobrot a burčákem, který si každý mohl sám načepovat. A to vše samozřejmě zdarma… A poté ještě všechny zvali do svého vinařství ve vsi na raut. Tam já už jsem nešla, protože jsem musela mazat domů, abych všechno stihla napsat a vybrat fotky. Zpravodajský článek vyjde v Katolickém týdeníku.

Takže, jestli jste naštvaní, že jste letos nemohli letět do Karibiku nebo jako já do New Yorku, nebuďte! Zajeďte si do Popic na Břeclavsku, které leží jen pár kilometrů od Hustopečí a užijte si úžasnou atmosféru viniční trati Svidrunk s novou křížovou cestou.

Výtvarné řešení křížové cesty vytvořila výtvarnice Jaroslava Sojneková a textem jej doplnil básník Jindřich Zogata. Sochařské zpracování návrhu do mramoru provedli sochař Václav Kyselka a výtvarník Jan Sojnek. K realizaci rodina Žídkova vybrala bílý supíkovický mramor. Ten úžasně ladí s pálavskou krajinou stal se tak pomyslným šperkem v krajině.

Tamní křížová cesta nekončí čtrnáctým zastavením, jak tomu bývá zvykem, ale zve návštěvníky k bráně Života.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Více než třicetileté proměny mé zahrady

Když jsem se před třiatřiceti lety přestěhovala na Slovácko, chtěla jsem mít úplně jinou zahradu, než na kterou jsem chodila se svými rodiči v Židlochovicích. Brambory, mrkev, petržel, rajčata, okurky, cibuli a česnek jsem nechtěla ani vidět. Mým cílem bylo vytvořit okrasnou zahradu ve stylu zámeckých parků.

S manželem jsme proto vysadili trávník a túje! Následně přibyl bazén, který jsme tehdy měli určitě mezi prvními ve vsi. Záhy jsem ale poznala, že mít anglický trávník není jen tak. Že se i ty „blbé“ túje musí stříhat, protože jinak majitelům rychle přerostou přes hlavu. No a bazén? Když jsem zjistila, jak náročná je údržba vody, tak prostě po pár letech letěl a raději jsme si za vodou někam „došli“.

Bazén po čase nahradilo jezírko. Když už něco dělám, tak jsem maximalista. Na hladině kvetly nádherné lekníny a ve vodě se proháněli barevní kapříci koi a mezi nimi dvě vodní želvy – Ferda a Stará. Želvy se rády vyhřívaly na kamenných ostrůvcích vytvořených jen pro ně. No pohled to byl úžasný – vzpomíná i sousedka.

Co si ale budeme povídat, také údržba jezírka dala dost práce. Časem ryby zdechly a už jsme nekoupili nové. Manžel se snažil naučit svého Ferdu přezimovat venku, ale Ferda tento manželův počin nepřežil stejně jako kapři. Já jsem proto Starou i s akvárkem darovala jedné mladé zájemkyni. Od té doby jezírko pustlo, protože navíc byla někde u vrchní části díra, kudy unikala voda. Ta byla dražší a dražší, tak se mně ji moc nechtělo jen tak vylévat do země. Túje rostly a rostly a už vůbec nebyly pěkné… A tak jsem je začala postupně likvidovat.

Pomaličku jsem si v zahradě udělala záhon, na který jsem začala sadit rajčata, okurky i cibuli a bylinky. Místo tújí jsem postupně vysadila švestku, třešničku, dvě meruňky a fíkovník.

A jsme u toho! Velkoplodá švestka zatím potvora ani jednou nekvetla a lístky se jí po útoku mšicí každoročně podivně kroutí. Zato meruněčky potěšily moje srdce!!! Ta starší, co jsem ji vysadila do stínu u domu, vloni sice také bojovala se mšicemi o přežití. Letos mně ale vše vynahradila! Oproti velkopavlovické, co se vyhřívá na sluníčku, vykvetla ve chvíli, když už ostatní meruňky sežehl mráz. Od velkopavlovické jsem letos dostala jen dva plody, ale zato starší meruněčka ve stínu mne odměnila minimálně třemi kbelíky krásných meruněk! Vytáhla se totiž do výšky, aby i ji mohlo plody opalovat do růžova sluníčko.

Podarovala jsem děti, babičku i dvě další ženy a pořád mně zbyly více než dva kbelíky. Co s nimi? Po dlouhých letech jsem se musela pustit do zavařování a vaření marmelády. Bylo mně líto nechat tak krásné plody shnít… A tak mám na zimu cca. pětadvacet sklének meruněk a patnáct skleniček marmelády. Moje meruněčky nebyly tak dokonalé jako ty z obchodu! Občas měly nějakou černou tečku, jak do nich několikrát bušily kroupy, ale jsou bez chemie a jsou moje!

Holka, která vyrostla v  Židlochovicích na meruňkách, chodila je snad od čtrnácti sbírat  brigádně do sadu a od stejného věku jich doma musela zavařovat. A tak z nich mám radost. Vrátila jsem se při jejich sběru a zavařování do let svého dospívání a mládí, kdy jsem si snila o tom, jak nikdy nebudu nic zavařovat a okopávat. Jo, jo, jo… Časem se měníme, vyvíjíme a vracíme do let svého mládí a dětství. K tomu, co nás naučily naše babičky a mamky…

Všechny Vás zdravím a užívejte léta!

Boží hod velikonoční a Hodinky svatého Antonína na Blatnické hoře

Pokud by neřádila pandemie, byly by dnes kostely na Slovácku plné k prasknutí. I v kapli na Antonínku, který je tak blízký srdci slováckému lidu, by tomu nebylo jinak. Venku bylo sice na kopci rozptýleno hodně lidí, ale uvnitř kostela se k osobní modlitbě postupně střídali jen jednotlivci.

Opět zde ve tři hodiny odpoledne nechyběl správce blatnické farnosti P. Stodůlka, protože Antonínek leží na katastru Blatnice pod Svatým Antonínkem. I tentokrát se v kapli modlil s prosbou o přímluvu sv. Antonína Paduánského o zastavení šíření viru nejen na Slovácku, ale na celém světě. Při jeho modlitbě ale strážce tentokrát kapli zamknul, aby nedošlo k většímu shromáždění lidí v uzavřeném prostoru. Poté kněz opět vyšel ven a žehnal Nejsvětější svátostí oltářní na všechny světové strany.

Na Antonínku je zvykem, že se vždy deset týdnů před Domácí a Hlavní poutí (letos to bude 13. a 14. 6. 2020) lidé každou neděli v kapli scházejí při modlitbě tzv. Hodinek ke cti svatého Antonína na Blatnické hoře. Kdyby nebyla pandemie, začala by modlitba těchto Hodinek ve tři hodiny odpoledne a poté by navázala mše svatá. Kaple bývá vždy zaplněná do posledního místa a mnozí lidé sedávají či stojí i venku. Dnes bylo všechno jinak. V prázdném kostele se Hodinky modlili tři ženy a strážci kaple.

Venku bylo nádherné počasí, všechno kvetlo, takže lidé se vyšli ze svých domovů alespoň potěšit nádherou přírody.

Velký pátek na Antonínku

Dnes je Velký pátek, kdy si křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista. Je to den velkého postu, ztišení se a modliteb. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že tentokrát se v kostele žádných velikonočních obřadů nebudu moct zúčastnit, byla moje volba naprosto jasná. Půjdu na Antonínek!

S kamarádkou jsme se domluvily, že se na kopci sejdeme ve čtrnáct hodin a pomodlíme se tam společně pod širým nebem křížovou cestu, kterou zde nechal instalovat P. Antonín Šuránek, který zemřel v pověsti svatosti. Jak jsem si naplánovala, tak jsem i udělala! Nakonec jsem se rozhodla, že vzhledem ke krásnému počasí půjdu pěšky. Vždyť je to ostatně kousek! Na kapli se dívám z okna a dvou dalších pokojů našeho domu.

Aniž bych to předem plánovala, vzala jsem si s sebou foťák, kdyby mně něco padlo do oka. A padlo! Začala jsem fotit hned, co jsem opustila zastavěnou část Blatnice pod Svatým Antonínkem. Na fotky můžete kouknout ve fotogalerii.

Na kopci jsem byla se značným předstihem. Na místě jsem zjistila, že stejný nápad – pomodlit se tam o Velkém pátku pod širým nebem křížovou cestu, dostalo docela dost lidí! Převažovaly mezi nimi rodiny s malými a dospívajícími dětmi. „Tady jsou dnes opravdoví věřící,“ říkala jsem si s pohledem na tyto lidi. Opět všichni dodržovali doporučené rozestupy. Vysledovala jsem, že u každého zastavení křížové cesty byla vždy jedna rodina s pár lidmi, a tak se pomaličku všichni v rozjímání posunovali.

Ještě než přijela kámoška, narazila jsem na kopci na rodinu Pavelkovu. Hned mne napadlo, že bychom se k nim mohly s Hankou přidat, protože Pavelkovi krásně zpívají a určitě budou mezi modlitbami i zpívat. Pro ně je totiž zpívání něco jako dýchání. A podařilo se! Skutečně jsme se k nim připojily. Hance, která je členkou sekulárního františkánského řadu, udělali radost, protože si vybrali křížovou cestu svatého Františka. Takže toto „náhodné“ setkání nemělo chybu.

Od Pavelků jsme se dozvěděli, že se má na kopci objevit Česká televize, protože chtějí natáčet požehnání P. Stodůlky. Doopravdy dojeli. Všichni, kdo dnes byli na kopci, ale i všichni dole v údolí a v celé zemi, dnes dostali od správce blatnické farnosti P. Stodůlky požehnání křížem. Kněz také krátce před kaplí za zpěvu kříž uctil slovy: „Hle, kříž, na kterém zemřel Spasitel světa!“

Byl to nádherný den, který si dnes věřící mohli prožít sice bez velkého shromáždění v kostele, ale třeba o to hlouběji. Takto jsem tedy prožila dnešní den, který ale ještě nekončí, já. A jak jste ho prožili Vy?

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji požehnané Velikonoce, a abyste ve svých životech všichni zakusili živého Krista. Podstatu toho, proč se slaví Velikonoce. Tyto svátky nejsou svátky jara, slepiček a králíků. Už více než dva tisíce let si v tomto období připomínáme, že za nás zemřel syn Boží, abychom s ním jednou měli život věčný. Nezemřel pouze za ty hodné a zbožné křesťany, jak by se někdo mohl mylně domnívat. Zemřel za všechny a chce, aby všichni jednou byli spaseni a mohli se s ním radovat ze všeho krásného na věčnosti.

Krásné Velikonoce!!! Ze srdce Lenka

Na Antonínku bude přednášet Kateřina Lachmanová

Kdo zná přednášky a knihy Kateřiny Lachmanové, jistě si nenechá ujít její premiéru na Svatém Antonínku.  Zváni jsou ale všichni i ti, kdo tuto ženu ještě nepoznali. Kateřina Lachmanová na Antonínku za mikrofonem poprvé vystoupí v sobotu 1. června. V odpoledním programu budou dvě přednášky, mše svatá, na kterou naváže adorace, kterou povede spolu s hudebníky. Pro účastníky bude zajištěna možnost přímluvné modlitby. Na Antonínek všechny srdečně zve Sekulární františkánský řád Uherské Hradiště, který akci pořádá ve spolupráci s blatnickou farností.

Kdo je Kateřina Lachmanová?

PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD. postgraduálně studovala v Římě postupně spirituální teologii, teologickou antropologii a psychologii. Pracovala jako šéfredaktorka Karmelitánského nakladatelství, spolupracuje s TV NOE a příležitostně se věnuje rekolekcím a přednáškové činnosti. Je autorkou řady úspěšných knih z oblasti spirituality: Dvojí tvář lenosti (KNA, 2000), O milosrdenství (2000), Síla přímluvné modlitby (2007), Kotva naděje (2009), Terezie z Lisieux a Silván z Athosu (2010), Karikatury Boha (2014).  (převzato z www.ikarmel.cz)