příroda – Lenka Fojtíkova

09/04/202517/04/2025

Na výletě v Komni aneb ať žije jaro!!!

Znáte ten pocit, kdy jedete autem krajinou a najednou vidíte něco fakt pěkného, že máte chuť zastavit, vystoupit z auta, kochat se, projít ono místo, které vás zaujalo a udělat třeba pár fotek? Mně se to stává, ale většinou jedu za nějakým cílem, takže zastavit nemůžu, protože bych dojela se zpožděním, což nechci. A tak si říkám: „Jednou se tady zastavím a projdu si to!“
No a já dnes cíleně zamířila do Komni. Nejen kvůli tomu, že když jsem tam občas sjížděla a uviděla pohled do krajiny, měla jsem chuť zastavit. Dnes jsem měla ještě jeden důvod k tomu vyrazit do přírody. Miluju jaro, a tak moje srdce jásalo, když oči viděly letošní první rozkvetlé stromy, které jakoby znovu vyrodila země. Zároveň jsem ale prožívala hrůzný pocit, když jsem slyšela předpověď počasí s avizováním mrazů, že všechnu tuto nádheru spálí mráz, květy zhnědnou, opadají a bude po všem. Dále jsem byla trochu ve stresu, že zavčasu nevyrazím do přírody, stromy odkvetou, a i kdyby je nezničil mráz, budu zase muset rok na tyto jarní zázraky čekat. A já nevím, jestli ještě nějaké jaro uvidím, protože nikdo nevíme, kolik jar máme před sebou.
No takže jsem měla dnes dostatek důvodů sednout do auta a vyrazit směr Komňa na Uherskobrodsku, kde jsem chtěla vyfotit tamní nádherné eko sady. To se mně ale nakonec nepodařilo, protože jsem na místě zjistila, že ještě nejsou v květu, a že se různé odrůdy švestek po zimě vlastně teprve probouzí. Ještě než jsem ale dorazila do těchto nádherných sadů, o kterých jsem psala někdy před více než deseti lety reportáž, zastavila jsem nad Komňou, kde se mně otevřel nádherný pohled do údolí se zvlněnou krajinou v dáli. To bylo ono místo, kde jsem si kolikrát říkala, že bych měla zastavit, ale neměla jsem na to čas. Dnes jsem měla spoustu času, tak jsem zastavila a zjistila, že hned u silnice je obnovený sad a v těsné blízkosti nevím, kdo vybudoval úžasné místo v krajině s posezením, dřevěnými bránami a myšlenkami Jana Amose Komenského, které jsou stále aktuální. Proč Komenského? No to je přece jasné! Komňa je jednou z obcí, která se uvádí, že by mohla být jeho rodnou obcí. To stejné platí o nedaleké Nivnici a také Uherském Brodě. Všude je proto na Učitele národů mnoho vzpomínek. V Uherském Brodě nese jeho jméno nádherné muzeum, ale v Komni je také malé muzeum věnované jeho památce. Nachází se v památkově chráněné sýpce. Uvnitř je stálá expozice historie obce, J. A. Komenského, vykopávky z hradu Zuvačov, sbírky předmětů, dobového nářadí a nábytku. No a Komňa je od mého bydliště vzdálená pouhých 34 minut autem. Tož nezajeďte si tam na malý výlet ve všední den, že? Brňáci nebo Pražáci jedou z jednoho konce města na druhý klidně i hodinu. A já mám takovou nádheru, coby člověk šutrem dohodil, tak jsem toho dnes, kdy bylo krásné počasí, využila. Ať žije jaro! Užívejme si ho z plných sil a plic, protože fakt nikdo nevíme, kolik jar je ještě před námi…

Tento historický sady byl nad Komňou obnovený v letech 2018-2022.

Historický sad Komňa byl obnovený z dotace Evropské unie.

31/01/202531/01/2025

Poutní kostel a přírodní areál v Hlubokých Mašůvkách

Včera jsem se poprvé v životě vydala do Hlubokých Mašůvek. Proč? Protože je to v brněnské diecézi jedno z míst, kde lze získat v letošním Svatém roce plnomocné odpustky a já budu postupně všechna tato místa představovat v Katolickém týdeníku.
V Mašůvkách jsem nikdy nebyla, proto jsem se tam vydala, abych nasála atmosféru tohoto místa. A líbilo se mně tam moc! Cesta tam mně ale zabrala ze Slovácka – pár kilometrů od hranic se Slovenskem, něco málo přes hodinu. Vybrala jsem si při cestě tam trasu okolo Pálavy a přejížděla jsem také moravské moře – Mušovská jezera. Bylo krásné počasí – slunečno, suché silnice a jedenáct stupňů nad nulou, takže jsem jela v letní bundě a udělala jsem dobře, protože v zimní bych se doslova uvařila! Tak jsem se kochala cestou okolo Pálavy nádhernou přírodou a jednou dokonce zastavila, abych udělala nějakou fotku, ale nakonec jsem zjistila, že z toho nic nebude, protože tam byly elektrické dráty a tam zase jakási škaredá budova, tak jsem se po zbytek cesty soustředila raději na řízení, protože mým hlavním cílem bylo přece focení v Hlubokých Mašůvkách.
Kostel je tam zasvěcený Navštívení Panny Marie. A je to snad nejmenší kostelíček ze všech míst, kde bude letos možné získat plnomocné odpustky v rámci Jubilejního roku. Kostelíček je sice malý, ale okolí má nádherné! Za kostelem je areál Panny Marie Lurdské – i se studánkou a sochou Panny Marie umístěné ve skále – skoro doopravdy jako v Lurdech. Pokud se poutník vydá do kopce v přilehlém lesíku vpravo, dostane se na rozlehlý travnatý prostory s křížovou cestou, která vede na vrch, kde jsou tři kříže a vlevo od křížové cesty je i Boží hrob!
Z vršku Kalvárie jsem viděla, že přes pole na druhé straně lesíka vlevo jsou také nějaká zastavení, tak jsem se vydala i tam. Ne, není tam ještě jedna křížová cesta, jak jsem původně předpokládala, ale je tam Cesta Panny Marie Bolestné. Tak jsem se pomodlila nejen křížovou cestu, ale i tuto netradiční Cestu Panny Marie Bolestné, se kterou jsem se v naší zemi v Hlubokých Mašůvkách setkala poprvé v životě.
Cesta vede k památníku padlých bojovníků, který připomíná, že tuto část naší země osvobodila Sovětská armáda. Na památníku je ale i vzpomínka konkrétních českých vojáků, kteří položili za druhé světové války svůj život za naši svobodu. Letos je to přesně 80 let, co tato hrozná válka skončila, ale stojíme doslova na pokraji možné další války. Jakoby se svět neuměl poučit ze všech hrůz, které války přináší. Památník ale připomíná i ty, co trpěli a zemřeli v Terezíně. Válka a vše s ní spojené je zlo, které by se nemělo už nikdy opakovat. Myslím, že z obyčejných lidí, kteří nejsou nijak bohatí a nemají žádné významné pozice, nikdo válku nechce. Chtějí válku bohatí, kteří chtějí být ještě bohatší nebo mocní, kteří chtějí být ještě mocnější? Ale proč? Jednou stejně všichni zemřeme a majetek ani moc si s sebou nikdo vzít nebude moct. Tak PROČ???
Při zpáteční cestě lesíkem jsem na mnoha stromech viděla umístěné malované cedule snad ze všech míst České republiky, ale také ze Slovenska, Rakouska a možná i Německa. Musím zjistit, proč jsou tam umístěné. S podobným zvykem jsem se také na žádném poutním místě zatím nesetkala.
Při zpáteční cestě jsem si řekla, že se už kochat krásnou krajinou nebudu, ale povalím po rychlé trase přes Pohořelice a v Hustopečích najedu na dálnici, po které pofrčím na jih a sjedu z ní u Břeclavi. Po cestě jsem si ještě plánovala zastávku v prodejně ryb u silnice, které tam má Rybářství Pohořelice. Říká se, že člověk míní a Pán Bůh mění. No nevím, jestli to včera zavinil Pán Bůh, ale fakt je ten, že jsem se před nájezdem na silnici směřující k Pohořelicím najednou zastavila v docela dlouhé koloně a viděla, že na oné silnici, na kterou jsem měla najet, se stala nehoda.
Bylo dílem okamžiku, že jsem otočila auto, vrátila se kus, do Znojma to bylo v tom okamžiku už 25 kilometrů, ale tam jsem nemířila. Sjela jsem prostě na jih a vracela se směrem k domovu. Nakonec mne navigace vyhodila v Hustopečích, takže jsem si docela zajela. Když jsem ale už byla ve Veselí nad Moravou, tak Impuls hlásil, že je silnice mezi Znojmem a Pohořelicemi stále zavřená, protože se tam stala vážná nehoda náklaďáku a osobního automobilu. Byla jsem ráda, že jsem to hned otočila, i když mně zpáteční cesta zabrala dvě hodiny a dvacet minut. Bez objížďky navigace ukazovala bez pár minut dvě hodiny. Za volantem jsem tak prožila dobré čtyři a půl hodiny.
Samotná procházka poutním areálem i návštěvou kostela zabrala další dvě hodiny. Kdyby bylo více času, ráda bych se zastavila i v krásném kostele v Lechovicích anebo si pořádně prošla Znojmo, které vždy jen projíždím nebo objíždím při cestách například do Vranova nad Dyjí, ale třeba i do Kostelního Vydří. Ten kraj je krásný. Právě na stavbách hradů a kostelů je tam vidět, že tudy doopravdy kráčela historie. Na Znojemsko bych si prostě měla vyšetřit více času a hlouběji ten kraj zakusit chůzí krajinou a nejen za volantem auta.
A závěr? Přestože se mně fakt nechtělo jet, byla jsem nakonec šťastná, že jsem překonala lenost a vyrazila. V Hlubokých Mašůvkách to mají nádherné, takové domácí a pohodové. Bez jakékoliv okázalosti s tím, že tam bylo moc dobře a člověk mohl zakoušet uprostřed přírody Boží přítomnost. Zajeďte si tam a určitě nebudete litovat! V galerii uvidíte spoustu fotek, kterými jsem vám chtěla přiblížit, jak to na místě vypadá.

PLNOMOCNÉ ODPUSTKY
Plnomocné odpustky může na diecézních jubilejních místech získat pro sebe nebo pro duše v očistci každý věřící, který nemá zalíbení v žádném hříchu, přijal svátost smíření a svaté přijímání a pomodlí se na úmysl Svatého otce, pokud:

1/ na diecézní jubilejní místo vykoná zbožnou pouť a zúčastní se zde slavení mše svaté
nebo bohoslužby slova, liturgie hodin (modlitba se čtením, ranní chvály, nešpory),
pobožnosti křížové cesty, modlitby růžence, hymnu Akathistos, kající bohoslužby zakončené individuální svátostí smíření kajícníků

nebo

2/ jednotlivě nebo ve skupinkách zbožně navštíví diecézní jubilejní místo
a stráví tam přiměřeně dlouhou dobu v eucharistické adoraci a rozjímání,
které zakončí modlitbou Otče náš, Vyznáním víry a vzýváním Panny Marie, Matky Boží.

Kostel Navštívení Panny Marie v Hlubokých Mašůvkách.

Interiér kostela byl ještě s vánoční výzdobou.

23/05/202427/05/2024

Nejen Lago di Braies mým pohledem

Hurá! Podařilo se! Mise je splněna! Hlavním cílem mé návštěvy Dolomit bylo nafotit Lago di Braies, což se mně dnes podařilo a mám z těch fotek fakt velkou radost! Jasně, zase to nebylo jen tak…

Netušila jsem, jak je jezero položené, jaké tam budou světelné podmínky. Každopádně meteorologové dnes předpovídali, že od deseti hodin dopoledne bude pršet. Zadala jsem proto buzení před šestou. Jakmile začal mobil drnčet a já vykoukla z okna, tak jsem chvilku sama se sebou zase bojovala, jestli nezalézt do postele, protože světlo bylo docela hrůza a děs. Nakonec jsem si ale vzpomněla na svého švagra Bernda, který procestoval kus světa, že když už je člověk na dovolené, nemůže ležet v posteli, ale musí co nejvíce využít všechen čas, aby toho co nejvíce viděl, protože ležet v pelechu může doma. Tak jsem dala na jeho staré dobré rady a vyrazila k jezeru, které jsem obdivovala v seriálu Na krok od nebe.
A už mohu říct, že jsem udělala moc dobře, protože jsem přijela na úplně prázdné parkoviště a okolo jezera se pohybovali doopravdy jen jednotlivci. Zaregistrovala jsem ale nevěstu s ženichem, kteří se sem tak brzy přijeli vyfotit. Mám jich na pár fotkách ale jen tak krapet z dálky.
Mne lákalo jezero, a tak jsem vyrazila po jeho břehu. Bez zbytečného spěchu s hromadou zastávek na focení a v jednom místě, kde byla WC, tak se zastávkou i tam, jsem jezero obešla za dvě hodiny. Potom jsem posnídala na jedné lavičce u východu, užila si další hodiny a zamířila zpět na parkoviště.
O půl desáté přijel první zájezd školáků a potom už se turisté začali brutálně valit, ale to já jsem už odjížděla zpět. Nyní je krajina z velké části pokrytá mlhou a drobně s přestávkami prší. Tentokrát se předpověď vyplnila měrou vrchovatou a já jsem moc ráda, že jsem vyrazila fotit hned ráno. Tak pokud máte chuť, pokochejte se a absolvujte prostřednictvím mých fotek alespoň virtuální procházku okolo jezera.
A ještě něco musím připomenout. Rodina mně letos ke kulatým narozeninám věnovala můj první iPhone. Prý, abych už nemusela s sebou tahat těžký foťák s objektivy. No já ho zatím dál tahám, ale dnes jsem využila skvěle i mobil. Posloužil mně k širokoúhlým záběrům, protože to největší šíro leží doma u PC, protože jsem myslala, že mi budou stačit objektivy, co jsem vlekla s sebou. A to šíro by se tedy dnes fakt hodilo. Skvěle ale posloužil nový mobil i k videím a živým fotkám. Takže jsem s velkou vděčností myslela na staršího syna Johnyho, který ten dárek vymyslel, ale i na všechny, kdo na něj přispěli. Sice jsem nebyla nejdříve nadšená, že se budu muset učit ovládat novou techniku, ale mobil je fakt svělej!
Jinak za tři hodiny parkování jsem zaplatila 10 euro. Vyfotila jsem pro všechny návštěvníky mého webu i ceník komplet, protože je moc zajímavý. Tak mrkněte. Končím, protože ještě valím ven na procházku – kapky – nekapky (deště) se projdu, i když už bez focení. Toho bylo ostatně dnes až moc.
Užívejte si každý den naplno, protože nikdy nevíme, co bude zítra. Já dnes celý den Bohu děkovala, že tady mohu být, nohy slouží, vidím a fototechniku i se svačinou zatím unesu na zádech. Moc dobře vím, že to vůbec nemusí být samozřejmost…

Kostelík ve vesničce St. Veit - San Vito, který jsem při cestě k jezeru prostě musela vyfotit.

U tohoto penzionu jsem nechala na pár minut zaparkované auto.

29/02/202429/02/2024

Putování na Velký Lopeník

Chtěla jsem si vyčistit hlavu, proto jsem dnes hned ráno vyrazila do přírody. Za cíl putování jsem si vybrala rozhlednu na Velkém Lopeníku v Bílých Karpatech, protože jsem tam ještě nikdy nebyla. Ano, je to ostuda, ale nějak jsem se tam nedostala, i když žiji už sedmatřicet let necelých 40 minut od vesničky Lopeník, kde jsem na parkovišti u lesa nechala auto a dál šla po svých.
V duchu jsem doufala, že by mohla být mlha a fotky by byly při pohledu z rozhlednu do údolí zajímavější. No jasně, že jsem zase vlekla brašnu s foťákem plus dva objektivy. Den předem jsem mrkla na mapu, kudy se nahoru dostat a měla jsem jasno. Šla jsem značenou cestou, i když se nabízela trasa o kilometr kratší, ale to jsme nechtěla riskovat, protože jsem měla obavy, že to bude na mne netrénovanou osobu moc prudké. A navíc pravé koleno prošlo před koncem roku operací.
Foťák jsem z brašny vytáhla už při cestě k rozhledně a fotila nějaké detaily z lesa – však můžete mrknout níže. Po vyškrábání na rozhlednu jsem ale musela jen konstatovat, že dnes to prostě na fotografování krajiny fakt nebylo. Byl hnusný šedivý opar – asi to nejhorší, co může fotograf chtít. Pohled do údolí mně tedy nevyšel. Zdokumenoval jsem proto alespoň samotnou rozhlednu a její okolí. Zpět jsem se vracela trasou o kilometr kratší a blahořečila jsem si, že jsem se tudy nerozhodla jít nahoru. Neudržovaná lesní cesta byla plná popadaných větší, takže jsem byla fakt ráda, když jsem měla zase pevnou půdu pod nohama. Operované koleno ještě není pořád tak jisté, jak bývávalo kdysi dávno, když mně to docela dobře běhalo.
Každopádně výletu nelituji. Navštívila jsem další zajímavou lokalitu, kde jsem ještě nebyla, i když ji mám skoro za humny. Lesem jsem šla prakticky sama. Jen jeden pár mladých lidí jsem potkala při návratu dolů.
Fotozastávku jsem si potom ještě udělala v obci Březová (okres Uherské Hradiště, aby nedošlo k mýlce..). Když jsem projížděla okolo krásně upraveného areálu tamní školy, tak jsem vzpomínala, jak jsem sem jako první novinář přijela udělat rozhovor s ředitelem Ludvíkem Zimčíkem v pradávných dobách. A jen jsem žasla, co jsem se tehdy všechno dozvěděla, že se zde na dálku vzdělávají české děti, které s rodiči žijí v zahraničí z nejrůznějších důvodů. Některé i proto, že se na příklad v Americe věnovaly profesionálně sportu. Dnes už je zde nejen mateřská a základní škola, ale také Lyceum s možností získání maturity. Po mé návštěvě a zpravodajství v regionálním týdeníku se později objevily informace o netradičním vzdělávání ve škole kdesi na konci světa nedaleko hranic se Slovenskem uprostřed Bílých Karpat v České televizi a spoustě novin a časopisů.
Je neuvěřitelné, co je možné dokázat i v zapadlé vesničce u hranic, když má někdo dobrý nápad a dokáže ho realizovat, což se tamnímu řediteli Zimčíkovi podařilo naplnit měrou vrchovatou.

V lese mne vzdy fascinuje mech, takže není divu, že první zaostření patřilo právě jemu.

Trasa k rozhledně na Velkém Lopeníku vedla nejdříve po úzké asfaltce.

07/07/202307/07/2023

Duše Slovácka na Svatém Antonínku s P. Vojtěchem Kodetem 7. 7. 2023 – den druhý

Druhým dnem dnes pokračovala duchovní obnova na Svatém Antonínku s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem. Přednášející apeloval na nutnost četby Bible – nasloucháním Božího slova a nechat se jím proměňovat a formovat. Nechat si Božím slovem proměnit nitro.
„Aby Boží slovo zakořenilo, musíme ho přijmout a dovolit, aby na nás působilo. Pokud na nás doléhají starosti, musíme je odevzdat Bohu a on už se postará. Musíme mu to ale dovolit a nesnažit se vše řešit po svém. Když se člověk nechá zotročit svým majetkem, zpychne a ztvrdne mu srdce. Srdce, ve kterém je Bůh, je dobré. Syn, který nikdy neuvidí v otcově ruce Boží slovo, nenaučí se ho milovat,“ upozornil P. Kodet. Dále také připomněl, jak moc člověka ovlivňuje, co poslouchá a sleduje v televizi či na internetu.
Duchovní obnovy se účastní několik stovek účastníků všeho věku od kojenců až po seniory pokročilého věku. Všichni oslovení tvrdí, že je na Antonínku úžasná atmosféra a nádhernou kulisu tvoří příroda tohoto promodleného poutního místa.

Ke stovkám lidí promlouvá karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet.

19/09/202223/04/2024

Nachozené kilometry a focení ve skalním městě Petra

Několik let jsem snila o návštěvě skalního města Petra. Letos se mně to tedy podařilo. Člověk sem může zamířit prostřednictvím cestovní kanceláře anebo na vlastní pěst.
Naše cestovní kancelář nabízela zájezd do Petry autobusem s průvodcem za 190 USD. Jasně, služby průvodce a servis, že se člověk nemusí o nic sám starat, je nutné si zaplatit.
S novými kámoškami jsme od jednoho taxikáře ale zjistily, že je ochotný nás všechny odvézt za 80 JODů, vstupné bylo 50 JODů, takže nás to každou vyšlo přesně na polovinu než u cestovky. Později jsme se sice dozvěděly, že některé taxíky nabízely tuto cestu i za šedesát, ale ne všichni splnili to, co slibovali, takže jsme byly spokojené i tak. Na cestu jsme vyrazily hodně brzy ráno, když ještě celý hotel spal. V autě mně byla pořádná kosa, protože řidič měl otevřená okna, tak jsem se zabalila celá do dvou šátků, co jsem měla s sebou. Když nám zastavil na vyhlídce kousek před Petrou, tak byla v údolí mlha jako mlíko. O několik hodin později bylo ale vedro na padnutí, tak jsme si fakt pochvalovaly, že jsme prozíravě vyjely hodně brzy.

ZMÍNKA V BIBLI
Petra se nachází v údolí nazvaném Vádí Musa. Místo je ukryté před okolním světem hradbou skal a leží v samotném srdci Šarských hor. Město vzniklo na křižovatce karavanních cest. Do města vede pouze jedna cesta procházející moderním městem Vádí Musa. První zmínky o Petře pocházejí ze Starého zákona. Jedná se o vyprávění, jak Izraelité po čtyřiceti letech strávených na poušti přišli do Edomu. Legenda dále vypráví o tom, jak byl Mojžíš nucen Bohem vyprosit vodu ze skály pro Izraelity. Mojžíš na místo toho do skály udeřil holí a z onoho místa vytryskl pramen, který od té doby nese jméno Ain Musa. V Bibli je Petra nazývána slovem Selá. Slovo je původem z hebrejštiny a označuje skálu nebo také kámen.
Oblast osídlili ve 2. pol. 4. st. př. n. l. Nabatejci, kteří zde vytvořili monarchii. Ta díky obchodování zbohatla. Město bylo vybudováno ve velice výhodném terénu a bylo prakticky schované v horách. Díky tomu sloužilo jako útočiště a shromaždiště okolních kmenů.

BOHATÍ OBCHODNÍCI
Petra obchodovala kvůli snadnému přístupu k Rudému moři s Arábií a Mezopotámií a také měla velmi dobrý přístup k syrským přístavům a toto vše umožnilo zviditelnit vliv řecké kultury na její architekturu. Potvrzují to některé památky vytesané do skal během 1. století našeho letopočtu. Počet obyvatel se v době jejího největšího rozkvětu pohyboval mezi třiceti a čtyřiceti tisíci. Většina z nich byli obchodníci. V roce 106 našeho letopočtu obsadili Nabatejské království Římané a poté se oblast stala součástí římské provincie Arabia.
Petra za římských dob vzkvétala. Bylo zde postaveno mnoho nových budov a přestavěny mnohé původní. Např. bylo rozšířeno Divadlo, vydlážděna Kolonádní ulice a v soutěsce Siq postaven vítězný oblouk. Když starořímský císař Hadrianus v r. 131 n. l. město navštívil, změnil jeho název podle sebe na Hadriana Petra.

PETRA A KŘESŤANSTVÍ
Poté, co se během 4. století rozšířilo ve východní části Římského impéria křesťanství, vzniklo v Petře biskupství a byl tam postaven první kostel, dnešní Urnská hrobka. Nedávno byly objeveny další tři kostely. Jeden z nich je vydlážděn nádhernými barevnými mozaikami. Konec Petry nastal po roce 661 . Poté, co muslimští Arabové dobyli na Východořímské říši – Byzanci od roku 633 celý Blízký a Střední Východ, stal se roku 661 hlavním městem Ummájovského chalífátu Bagdád. Tím se odklonily obchodní trasy od Petry, což spolu s řadou silných zemětřesení vedlo ke konci kvetoucího a kdysi mocného města. Až ve 12. století po vzniku Jeruzalémského království v roce 1099 postavili křižáci v Petře základnu pro svůj velký hrad v Šobaku, co je asi 30 km od Petry. Poté bylo toto bývalé město ve 13. až 15. století využíváno pouze jako zastávka pro karavany.

ZNOVUOBJEVENÍ DÁVNÉHO MĚSTA
Petra byla znovuobjevena až 22. srpna 1812 švýcarským cestovatelem a objevitelem Johannem Ludwigem Burckhardtem, který byl převlečený za Araba. Kvůli nedůvěřivosti beduínů nemohl však město prozkoumat. Později místo prozkoumal po povolení, které získal, David Roberts, který pak proslul svými kresbami dalších oblastí například v Palestině, Egyptě, Jeruzalémě a v mnoha dalších. Dnes je Petra turistickou atrakcí Jordánska a v roce 1985 byla zařazena na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Dne 7. července 2007 byla jmenována novým divem světa. Tolik něco málo ze zajímavé historie.

PĚŠKY, AUTEM, NA KONI I OSLU
Za sebe mohu říct, že na prohlídku Petry stačí pět hodin. Jsou samozřejmě nadšenci, kteří tam klidně prožijí i dva dny a k tomu si ještě připlatí noční prohlídku. Vzhledem k tomu, že já takový nadšenec nejsem, tak jsem byla spokojená s tím, kolik času jsme tam prožily. Našlapaly jsme okolo patnácti kilometrů a byl to krásný zážitek, který mohu všem jen doporučit. Samozřejmě, že se vše odvíjí od fyzické zdatnosti každého jednotlivce. Logicky je také rozdíl, jak svižným krokem člověk jde, jestli potřebuje po čase chvilku posedět atd., atd… Takže jinak to budou mít mladí fyzicky zdatní lidé a jiným tempem půjdou senioři ve věku nad sedmdesát. Ti mohou využít také svezení na malém autíčku. Je možné se ale svézt také na koni či oslíku. V areálu je plno prodejců nabízejících nejrůznější upomínkové předměty, ale nechybí ani stánky s občerstvením a toalety hned na několika místech. Já jsem v tom vedru tedy neměla vůbec chuť na jídlo a jen jsem pila. Přesto mne večer bolela hlava, protože jsem nedala na upozornění, že je mít dobré na hlavě kšiltovku či šátek.
Taxikář nás vyhodil před vstupem k pokladnám. Poté je ale nutné jít ještě kus cesty k soutězce Sik, kterou se dostanete do skalního města. Je dlouhá přes jeden kilometr a široká kolem 5 metrů. Stěny mají výšku přibližně dvě stě metrů. Na začátku se nachází most, který měl bránit zatopení vodou z Wádí Musa. V některých místech jsou viditelné vodní kanály, které sloužily jako přívod vody do města. V roce 1997 zde bylo odkryto při vykopávkách římské dláždění.

NEJFOTOGRAFOVANĚJŠÍ POKLADNICE
Jakmile vyjdete ze soutězky, otevře se vám pohled na impozantní stavbu s názvem Pokladnice. Její výhodná poloha ji chránila před přírodními vlivy. Pokladnici vytesali do železitého pískovce a původně měla sloužit jako hrobka nabatejského krále Arety III. Stavba má velmi propracované detaily, které znázorňují některé božské postavy, například Diovy syny nebo bohyni Tyché. K pokladnici se pojí legenda, že jeden z egyptských faraonů umístil do urny uprostřed horního patra poklad. Někteří z místních lidí této pověsti uvěřili a ve snaze poklad získat, do urny stříleli nebo na ní házeli oštěpy. V současné době je původně hladký povrch zvrásněn otvory po kulkách. Vytesána do skály byla zřejmě mezi lety 100 před naším letopočtem a 200 našeho letopočtu. Na výšku stavba měří 43 metrů a na šířku přibližně 30 metrů. Pokladnice je asi nejfotografovanějším a také nejznámějším objektem Petry, protože nechybí snad na žádném z propagačních materiálů. Věděla jsem, že ji potřebuji nafotit shora, což umožňuje hned několik vyhlídek. Jakmile jsme se s kámoškami u pokladnice ocitly, hned nás oslovil jeden mladý arab, že nám udělá doprovod. Původně za to chtěl od každé pětadvacet dinárů, ale nakonec jsme to ukecaly na pět. Fotit jsme měly zájem jen dvě. Ukázal nám přesně, kudy jít. a mně gramlavci i pomohl, protože s taškou plnou objektivů to nebylo jen tak. A zase jsme měly štěstí, že jsme se tam vyšplhaly tak brzy, protože jsme měly snad deset minut na focení. Potom už se hrnul nějaký zájezd s davem turistů, který nepotřeboval domorodého průvodce, protože je vedl člověk, který sem jezdí pravidelně, takže logicky cestu také znal.

PETRA VE FILMU
Jistě není bez zajímavosti, že je Petra často využívaná jako kulisa filmů. Vidět ji můžeme například ve filmech Indiana Jones a poseldní křížová výprava či Transformers: Pomsta poražených.

SROVNÁVÁNÍ NESROVNATELNÉHO
Být v Jordánsku a nezamířit do Petry, tak to by byl fakt doslova hřích. A perlička na závěr. Jedna účastnice našeho zájezdu začala v den našeho odjezdu, když už jsme čekali na bus, který nás odveze na letiště, rozumovat. Mimo jiné z ní vypadlo, že vlastně ta Petra není takový zázrak, že je to vlastně něco jako naše Adršpašské skály. Podívaly jsme se na sebe s kámoškou s otazníky v očích a nechápaly jsme, jestli dobře slyšíme! „No však v těch našich skalách určitě v té době také nějací lidé žili! A v Efesu a v Egyptě také,“ přemítala nahlas ona bodrá (a trochu blbá?) žena a já nějak nechápala, co tím chce říct. Aniž bych se zeptala, tak dodala: „No však u nás je také krásně!“
No jasně! Souhlas! U nás je fakt krásně! Ale holt Petru v České republice nemáme, a proto jsme se na ni snad všichni jeli podívat do Jordánska! Jsou věci a názory některých lidí, co mně fakt rozum nebere. A tak jsem si jen říkala, proč vlastně tato paní do Jordánska a Petry jela, když si myslí, že něco podobného máme v Adršpachu… Možná to bylo ale jen tím, že už se prostě těšila domů…

Ještě před vstupem k pokladnám je velké muzeum

Od pokladem je to ještě k soutěsce Sik kus cesty

18/09/202219/09/2022

Na poušti Wadi Rum

Čtvrtý den našeho pobyt v Jordánsku jsme vyrazili do pouště Wadi Rum. Přiznám se bez mučení, že jsem na tento výlet původně vůbec jet nechtěla. V minulosti jsem totiž několikrát byla v různých částech pouště v Izraeli a jednou také v Spojených arabských emirátech, proto jsem od toho moc neočekávala.

Pouště sice miluju, ale fotek z nich mám kotel, tak mne to nějak nelákalo. Jo, kdyby bylo v nabídce třeba putování pouští, tak to by byla jiná! Ale to bych asi chtěla spíše putovat Negevskou pouští v Izraeli. No nic. Zkraťme to! Nakonec jsem se rozhodla do Wadi Rum jet také! A nelituji. Podařilo se mně udělat fotky, které z jiných pouští nemám – jak beduínů, tak i třeba karavanu velbloudů.

Část pouště jsme projeli na džípech a měli několik zastávek na focení. Jedna zastávka byla u beduínů, kde jsme dostali výborný čaj. Jeden borec si tam také zkusil na skejtu sjet kopec písku, ale moc mu to nešlo, protože se bořil. Naše putování jsme zakončili v táboře, kde na nás čekala výborná večeře. Vedle nejrůznější salátů a příloh bylo v nabídce také maso pečené několik hodin pod vrstvou písku v zemi. Ti největší nadšenci v tomto táboře přespali, aby si užili nočního pohledu na hvězdné nebe. Osobně mne překvapilo, že byl u jejich ubytování i bazén. A ty stany nebyly, jak z našich kempů, ale měly sociální zařízení a komfort jako v luxusním hotelu, takže žádná divočina. Služby pro turisty, zahrnující ubytování, průvodcovskou činnost a dopravu, na poušti zajištují tamní beduíni.

A proč turisté tak hojně míří do Wadi Rum, které je také známé jako Měsíční údolí? Možná proto, že má při určitém světle růžovou barvu a je považována za nejkrásnější poušť na světě. Mně osobně se nejvíce líbí pouště v Izraeli, ale budiž. Chráněné území Wadi Rum se rozkládá na 74 179, 7 hektarech a bylo díky přírodním, historickým a kulturním hodnotám této oblasti zapsáno v roce 2011 na seznam Světového dědictví UNESCO. Na skalách ve Wadi Rum se nachází na 25 000 petroglyfů, což jsou různá vyobrazení a rytiny, doplněna zhruba 20 000 nápisy, které jsou ukázkami ranného vývoje písma. Tyto skalní kresby a nápisy spolu s nálezy ze 154 zdejších archeologických lokalit jsou důkazem o tom, že tento prostor byl osídlen po dobu až 12 000 let. Některé nápisy jsou upomínkou na život polokočovného semitského národa Nabatejců, který přebýval v oblasti Edómu, Negevské pouště a Zajordánska v dobách od 3. století před naším letopočtem až do začátku 2. století našeho letopočtu.
Oblast se dostala do povědomí širší západní veřejnosti díky britskému důstojníkovi Thomasi Edwardu Lawrencovi (1888–1935), známému jako Lawrence z Arábie, a jeho knize Sedmi pilířů moudrosti. Podle tohoto díla byl v 80. letech 20. století pojmenován jeden ze skalních útvarů, původně nazývaný Džebel al-Mazmar – Morová hora.
Wadi Rum přitahuje od druhé poloviny 20. století také filmaře z různých zemí světa. Na počátku filmové slávy Měsíčního údolí byl film britského režiséra Davida Leana Lawrence z Arábie, který natočil v roce 1962 s hereckými hvězdami jako byl například Omar Sharif či Anthony Quinn. Poté následovaly desítky dalších filmů. Natáčel se tady například sci-fi triller Rudá planeta, Transformers: Pomsta poražených, Marťan i některé díly Star Wars.

Můžete mrknout na fotky a zvážit, jestli se vám tato poušť líbí a stálo by zato ji navštívit…

Za recepcí na nás čekaly džípy, na kterých jsme se vydali na putování pouští

Hora Sedm pilířů moudrosti na poušti Wadi Rum

28/06/202221/11/2023

Dnešní výlet do Schladminger Tauern

Přestože v noci pršelo a předpověď na dnešek nebyla žádná hitparáda, naplánoval jsem si další výlet! Tentokrát jsem se rozhodla vyrazit do Rohrmoos, což je vesnička vedle Schladmingu, a tamní lanovkou potom vyjet na Hochwurzen a tam si nahoře zase udělat nějakou túru. Majitelka penzionu mně doporučila, abych od nástupní stanice Planai jela busem, který je na tu bezva Sommercard také zdarma. Mrkla jsem na mapu a viděla, že tento bus jede dokonce až na Ursprungalm, což je ve výšce 1 604 metrů. Ráno jsem se v Schladmingu zašla zeptat do íčka, jestli na to vše platí karta, a kdy jede bus. Dostala jsem kladnou informaci i časy odjezdů tam i zpět.

HORY PLNÉ ČILÝCH SENIORŮ
Bus jel nahoru skoro hodinu, protože zastavoval na každém rožku, ale to mně vůbec nevadilo. Zjistila jsem tady zajímavý fakt. Vzpomněla jsem si na dávná slova arcibiskupa Graubnera, který říkal jednou po návratu z Asie, že vždy, když se vrací letadlem, tak má dojem, jak kdyby v Evropě přiletěl do obřího domova důchodců. No ale měl pravdu! Já to teď tady v těch horách zažívám na vlastní oči! Když je v horách manželský pár s dětmi, tak je to fakt výjimečné. Všude prostě převažují důchodci. Většinu odhaduji na 70+. Jsou opálení a snaží se žít i v tomto věku naplno, což je určitě dobře. Člověk často vidí opálené borce seniory s nastřelenými zlatými naušnicemi a snahou zůstat stále mlád… No to se nám ale holt nikomu nepodaří, i kdybychom se pok…..i. Všichni jsou vybaveni hůlkami a někteří, co už nezvládají koordinaci se svým samotným tělem, jsou s těmi hůlkami fakt nebezpeční, jak se otočí a sejmou lidi kolem sebe. Dávala jsem si na to bacha.

UMĚNÍ STÁRNOUT
Když jsem kolem sebe sledovala ten cvrkot, tak jsem si říkala, že nejhorší na tom všem je, že brzy budu patřit mezi ně. Aniž by si to člověk uvědomil, mládí zmizelo ve strašném fofru kdesi nenávratně pryč a blížím se pomalu také do seniorské kategorie. Jen abych jednou byla tak čilá jako oni a uměla ten svůj věk a stárnutí přijmout! V dnešním světě, kdy musí být každej krásnej, štíhlej a prostě in, je hodně těžké přijmout, že už je člověk starý, má nějaká zdravotní a fyzická omezení. A že z žen už nikdy nebude dvacítka, třicítka a z chlapů našlapanej borec v plné síle… A může si do sebe píchat, co chce a různě se nechat upravovat a modelovat, tak ono to stejně nepomůže, protože potom je to taková zvláštní kreatura, o které všichni ví, že je starý – stará, ale neumí to právě přijmout. Musím ale říct, že seniory, které tady potkávám, tak ty se rozhodně na plastikách upravovat nenechávají! Spíše se snaží žít aktivně, jak to určitě dělali i v mládí, protože těžko někdo vyrazí v 70+ do hor, pokud se turistice nikdy nevěnoval, že? To jsem ale úplně odbočila od mého dnešního putování, za což se omlouvám! Jeden postřeh a jsem úplně mimo.

NA SLUNKO TO RÁNO NEVYPADALO
Ale zpět k té mé dnešní cestě. Ráno bylo šedivé, mračna se válela blízko zemi a z lesů stoupala bílá pára. Když k tomu připočtu tu předpověď, tak jsem si říkala, že dnes bude pršet… Poctivě jsem zabalila pláštěnku, termo triko, ale přesto jsem se před odchodem namazala třicítkou, kdyby jako fakt náhodou to slunko vysvitlo.

Ještě po příjezdu na Ursprungalm to ve výšce 1 604 metrů pořádně vyfukovalo

A ono začalo vykukovat už na zastávce, tak jsem si říkala, že to byla ode mne tentokrát velká prozíravost, protože nakonec se nahoře vyčasilo a prakticky svítilo celou dobu!|

Krávy mají na Ursprungalmu absolutní pohodu a veget

Já se nakonec vydala na Giglachseehüte do výšky 1 956 metrů nad mořem, kde bylo kousek od chaty i jezero. Oproti dnům minulým jsem letěla jako pták, protože jsem kvůli předpovědi nechala v penzionu foťák a případné fotky se rozhodla fotit jen mobilem. Nakonec jsem těžce litovala, že jsem ho nevlekla. Bylo tam fakt co fotit. I zcela ochočené krávy, které nebyly fialové, i když jsem v Rakousku! S tím mobilem jsem se snažila, co to dalo, ale kvalitní optiku holt mobil nahradit nemůže.

U Giglachsee ve výškce 1 956 metrů nad mořem ale také pořádně fučelo…

Takže celý den svítilo zase slunko, a když jsem se vracela domů, tak se zase zatáhlo. No a potom začalo dvě minuty před šestou lít jako z konve. Tak uvidím, co bude zítra! Poslední den mého pobytu a potom mě čeká cesta domů, tak snad navigace pojede! Moje nervy! Ty už z toho začínám mít teď!

Tak jo, užívejte léto a nenechte se nikým dopálit ani otrávit. Nestojí nám to zato, protože je život příliš krátký.

Lenka

Hned po příjezdu na Ursprungalm se nám z nadmořské výšky 1 604 metrů nabízely takovéto krásné pohledy...

26/06/202218/04/2024

Dovolená v Ramsau am Dachstein

Dnes jsem vyrazila lanovkou na Dachstein. Předem jsem si zjistila, že je tam více vyhlídkových míst a s tím jedným – visutým můstkem – byla spojena i prohlídka Ledového paláce, což jsem samozřejmě nevynechala.

Lanovku si musí každý předem zarezervovat, pokud tedy využívá tzv. „Sommercard“, což já s radostí využívám. Dostala jsem ji zdarma při ubytování. Má to mnoho hotelů a penzionů, ale zjistila jsem, že ne všechny. S tou kartou mohu zdarma na všechny lanovky v širokém okolí a díky ní také mohu využívat autobus, který takto zdarma vozí turisty ke všem lanovkám i do oblasti Schladmingu, kam jedu zítra. Je to super! Žádné starosti s parkováním a tak vůbec… Pokud bych dnes jela svým autem jen na parkoviště k lanovce na Dachstein, tak mně to bude stát 20 euro výjezd do kopce k nástupní budově do tzv. gondol. Kdo má kartu, má i vjezd autem zdarma. Za cestu lanovkou tam a zpět by člověk zaplatil 44 euro. Zítra pojedu na Planai ve Schladmingu a tam bych bez karty zaplatila za lanovku tam a zpět 32 euro. Na kartu je vstup také do přírodního koupaliště v Ramsau a kotel dalších věcí, které člověk nemůže absolutně za týden všechny stihnout..

Já dnes tedy absolvovala cestu lanovkou na Dachstein a potom si tam udělala takový výšlap k Seethalerhütte a zpět. Ještě jsem nezažila, abych se uprostřed léta, kdy Evropu sužují vedra, bořila po kotníky do sněhu, jako tomu bylo dnes. Vůbec jsem nepotřebovala bundu ani termotriko, které jsem hodila do botahu, kdyby byla zima. Zima tam fakt nebyla a přestože jsem se namazala olejem proti spálení, tak jsem přičmahlá. Ještě než jsem vyrazila na malou túru, prošla jsem samozřejmě Ledový palác. Mrkněte na fotky. Díky krásnému počasí a něčemu, co jsem v létě ještě nefotila, jsem jich zase ulovila dost.

Všem přeji krásné léto a ještě lepší zážitky.

Lenka

Touto gondolou jsem se dostala nahoru na masiv Dachsteinu.

Turisté se mohou vyfotit v obraze i s kulisou hor za zády.

25/06/202202/06/2024

Moje cesta do Ramsau

MŮŽOU ZA TO ZÁCHRANÁŘI

Do Ramsau jsem se zamilovala díky seriálu Záchranáři z hor. Jo! Já, co v poslední době vůbec nekoukám na televizi, jsem čučela dokonce pravidelně na seriál, i když jinak seriály ze srdce nemám ráda, takže ani neznám ty naše „hvězdy“ a VIP osoby, co v nich hrají. Ale na záchranáře jsem koukala, protože se mně líbila ta příroda. No a jednoho dne v zimě v noci jsem se rozhodla, že si do Ramsau zajedu a užiji si ho v přímém přenosu a ne jenom v nějaké bedně. V noci jsem sedla k počítači a začala přes Booking hledat nějaké dobré ubytování pro mne. Přitom jsem zjistila, že Ramsau se říká i okolním dědinkám. Já hledala malý penzion rodinného typu, protože nemám ráda velké hotely, které mně připomínají nádražní haly. Na to já prostě nejsem. No a našla jsem! Necelé dva kilometry od centra Ramsau, tak jsem si ho hned objednala. Jenže po pár týdnech mně nebylo nejlíp, a tak jsem to v jednom dni, kdy mne kosila extrémní únava, zrušila… Sestra mně vše potom rozmlouvala, že v horách si odpočinu, jak nikde. To stejné mně řekla kamarádka, a tak jsem to brala jako potvrzení a šla na Booking mrknout, jestli je můj pokoj ještě volný. A byl! A o tisícovku levnější! Tak jsem si ho zase objednala.

OBAVY Z CESTY
Potom se ale dostavily obavy z cesty. Navrtět pět set kilometrů za víkend po naší krásné zemi mně nedělá problém, ale sednout do auta a jet do cizí země – včetně průjezdu Vídní, tak z toho jsem měla respekt. Navíc se dostavily obavy, abych neměla defekt, aby se auto nepokazilo, abych nezabloudila atd., atd… Tak jsem si ještě na poslední chvíli zaplatila i pojištění na asistenci auta a hlavně poprosila známé, aby se za tu mou cestu modlili. Asi se modlili (já jsem se tedy také hodně modlila) moc, protože tyto řádky klovu z pokoje onoho penzionu a cesta nebyla úplně snadná, i když nakonec vše jelo – určitě díky těm modlitbám – navzdory obtížím jako po másle. Když jsem včera večer dala kufr do auta a měla sbalenou i techniku, tak jsem mrkla na počasí a málem mne kleplo! Na část Evropy, kterou jsem měla projíždět (včetně části naší krásné země) se hnala jakási hrůza v podobě přívalů vody! Kulminovat to mělo do osmi hodin ráno a já chtěla vyjíždět v pět! No moje nervy!

NAVIGACE PRO STARÝ
Ráno na Slovácku ale nepršelo, tak jsem si to švihala směr Rheintal v pohodě a uklidněním. Trošku mne sice rozhodil Waze, který hlásil, že tou nejlepší trasou do místa dojedu za 7,5 hodiny a o den dřív mapy.cz psaly, že za 5,5 hodiny, tak z toho jsem byla krapet vedle. Ještě víc potom, když Waze po přejezdu hranic přestal fungovat a pořád mně na dálnici hlásil, že mám na dalším kruhovém objezdu použít třetí výjezd! Moje nervy! Ještě, že jsem měla lísteček s hlavními městy, kterými jsem měla na trase projet. Já si to tak prostě dělám pro strýčka náhodu a ejhle, jak se mně má navigace pro starý, jak to nazývá můj syn, hodila! Prosvištěla jsem Vídeň a valila podle seznamu dál… Mezi tím jsem párkrát zkusila zapnout Waze, ale bylo to marný. Pořád na dálnici mlel, jak mám odbočit doleva a na dalším kruhovém objezdu… No, však už jsem o tom psala. Osvítil mne ale Duch svatý a zkusila jsem zapnout mapy.cz a tato navigace mne fakt nakonec dovedla do cíle. Ještě, že tak, protože sama nevím, jestli bych to dala. Tak podrobný závěr mé navigace pro starý nebyl, protože se mně už včera nechtělo vypisovat další a další města, a kde sjet z dálnice, a kde najet na jakou rychlostní… Řekla jsem si: „Však mám Waze!“ No a prd, přátelé… Zklamal těžce… Pomohla mně ale podpora přátel, co se modlili. No a já se samozřejmě celou cestu promodlila také. Do cíle jsem bez přestávky dorazila za 5,5 hodiny, jak psaly mapy.cz, což považuji s tím deštěm za zázrak..

JE TADY NÁDHERNĚ!
Tak jsem tady a je tu nádherně! A ještě perlička na závěr. Ta kalamita s přívaly deště z nebe mne fakt potkala! Když už jsem myslela, že ne, tak před Vídní začalo valit z nebe, jak „sviňa“ a já pomalu neviděla na cedule, abych držela ten správný směr podle mého papíru a hlavně rady sestry, že mám jet na Graz. S vděčností jsem na ni vzpomínala, že je někdy dobré poslouchat rady starší sestry. Nepřízeň počasí mě na cestě potrápila zhruba šedesát kilometrů… V horách se najednou těžké mraky začaly trhat, a když jsem viděla i kus blankytu, mé srdce poskočilo radostí a já věděla, že dnes bude pěkně. Je tu tedy nádherně. Však mrkněte na fotky. Ty mluví za vše. A teď, co to klovu, tak padá slunce a na modrém nebi plují bílé mrak, jak z kýčovitého obrazu. Ale příroda přece nemůže být kýč, že? Tak ahoj! Zítra jedu lanovkou na Dachstein, tak se tam moc těším a doufám, že zase všechno dobře dopadne.

Tak se mějte všichni pohádkově a plńte si své sny dříve než nám někdo zase zacpe dýchací cesty rouškami a nesmyslnými nařízeními. Vůbec nevíme, co bude zítra…

Lenka

Konečně ve vysněném Ramsau! Evangelický kostelík byl dnes mým nejfotografovanějším objektem.