Potřetí se v sobotu 21. 9. vydali poutníci k Boží muce pod Javořinou. Putovali na připomínku mužů a mládenců, kteří z podnětu P. Atnonína Šuránka za druhé světové války slíbili, že postaví na vrcholu Javořinu kapli zasvěcenou Panně Marii. Chtěli tím vyjádřit úctu a dík ženám, ale také prohloubit bratrství Moravanů a Slováků.
27. 7. 1947 byla na Javořině na tento úmysl sloužena mše svatá. Cestou zpět ale tragicky zahynula matka tří dětí Marie Málková z Nivnice. Podle vzpomínek pamětníků odjížděla za deště z Javořiny na korbě náklaďáku. V lese na auto spadl strom a zabil ji.
Následující roky, kdy byla u moci Komunistická strana Československa, byla zničena veškerá snaha o postavení kaple Panně Marii. Na památku zemřelé ženy byla z iniciativy P. Šuránka v roce 1971 postavena nedaleko místa neštěstí Boží muka. Před třemi lety na ni umístil svou plastiku akademických sochař Otmar Oliva z Velehradu.
Právě toto místo bylo cílem dnešního putování deseti poutníků z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Blatničky, Velké nad Veličkou a Opavy. Blatnický farář P. František Král zahájil pěší putování u Kamenné boudy modlitbou. Poté účastníci prozradili, jaké úmysly do pěší pouti vkládají. V modlitbách nesli všechny postižené povodněmi, nemocné, přestárlé a osamělé lidi, své rodiny, ale třeba také mír na Ukrajině i dalších místech, kde se válčí a také úctu k nenarozenému životu. Poutníci se po cestě modlili rozjímavý radostný růženec. Na závěr jeden z poutníků u památného místa zasadil vřes.
Část účastníků poté v putování pokračovala až na vrchol Javořiny, kam se dnes „slétli“ členové a členky Sokola, aby zde předvedli jednu ze svých skladeb letošního Všesokolského sletu. Poutníky po celou dobu doprovázelo slunce zářící na modré obloze a potkávali také mnoho cyklistů i pěších turistů.
Dárek v podobě výletu do polského Těšína k 84. narozeninám
„Mami, chceš k narozeninám peníze nebo zážitek?,“ začala zhruba před měsícem moje konverzace s mamkou, která za dva dny oslaví 84. narozeniny. „Peníze nechcu!“ zněla její odpověď. „A chceš výlet do Mariazell nebo do polského Těšína?“ pokračovalo mé vyzvídání. „V Mariazell jsem už byla,“ reagovala mamka bleskurychle. „Takže bys jela raději do Polska?“ „Určitě!“ Její odpověď mne vůbec nepřekvapila, protože je to „stará“ cestovatelka. Jakmile to bylo možné, tak po revoluci začala jezdit po Evropě, kam to jen šlo. Cestovala ale i v době minulé. Tehdy si třeba s mým otcem zajeli k moři do Rumunska, ale sama také do Ruska, kam vyhrála zájezd. Ještě v 79 letech se vydala sama už coby dlouholetá vdova bez doprovodu rodinných příslušníků na poutní zájezd do Izraele. Letěla tam tehdy před covidem se slovenskou cestovkou a ze zájezdu předem nikoho neznala. Vrátila se nadšená.
A tak bylo rozhodnuto, že tentokrát vyrazíme společně na výlet do Polska, i když je to jen úplný kousek za hranicemi. Dnes ráno jsme tedy vyjely ze Židlochovic, kde bydlí, směrem na sever. Přijela jsem už o den dříve večer a domluvily se, že startujeme v sedm ráno. Už o půl páté jsem ale slyšela, jak cupitá po bytě. Když jsem se před šestou vyhrabala z postele, byla už komplet oblečená i obutá, a tak jsme vyjížděly téměř o hodinu dříve, než bylo večer naplánováno, co mně vůbec nevadilo, protože jsem měla obavy z ranní dopravní situace na moravských úsecích dálnic. Nakonec jsme cestu ale zvládly bez komplikací. Dálnice naštěstí stála od Slavkova směrem na Brno jen v protisměru.
V polském Těšíně jsme tak byly už okolo půl deváté. Dokonce se mně podařilo zaparkovat zdarma v místech, odkud v pohodě došla do centra i mamka s hůlčičkou, se kterou chodí po zlomenině stehenní kosti před pár lety. Snažila se a kráčela hrdinně celý den se slovy: „Je to úplně v pohodě. Jen musím jít holt pomaleji.“
Celkem jsme byly i s obědem a časem na kávu v terénu pět hodin. Na procházku centra města, s krátkým zastavením na adoraci v kostele sv. Marie Magdaleny, včetně projití Masarykova parku a tržiště tento čas stačil. Brala jsem ohled na její věk i hendikep. Osobně jsem si ještě navíc vyběhla na na Piastovského věž v parku, abych udělala pár fotek z nadhledu. Mamka na mne počkala na lavičce u vchodu. Pěkně jsme si to užily. Domů si odvážela kromě zážitků z poznávání města, které je krásně opravené, čisté a v restauraci, kavárně i obchodech jsme se setkaly jen se samými milými a ochotnými lidmi, také halenku, kterou si vybrala.
Návštěvu polského Těšína vřele doporučuji. Je to doopravdy moc pěkné město s pěkným historickým centrem. Je zde i spousta kaváren a restaurací, takže si na své přijdou také gurmáni. A rozhodně tady není všude jen nabídka pizzy a kebabu od Turků, Pákistánců a dalších, což se jako mor rozšiřuje u nás, ale třeba také v Rakousku a vloni jsem se s tímto trendem setkala i na severu Polska v přímořské Lebě.
Vzpomínka na úžasné setkání s pamětnicí dávných časů
Tak jsme se dnes zase s Filipem vydali za dalšími pamětníky. Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová už na nás čekala. Pravda, myslela jsem si, že se jmenuje Bubenkařová, protože takto ji snad všichni v Blatnici nazývají. Tato dobrá žena mne ale rychle vyvedla z omylu. „Mě to neuráží! Vyskočilů je v Blatnici moc, a tak nám začali říkat Bubenkařovi, protože tatínek mého muže Jan Vyskočil byli kapelníkem a hráli na takový malý bubínek a z toho vzniklo ono pojmenování. Osm let působil v Americe. Tehdy tam z Blatnice odjela celá krojovaná muzika. Hráli na Floridě,“ zavzpomínala na hodně dávnou dobu hned v úvodu na vysvětlenou naše hostitelka. Potom se rozvyprávěla a my nestačili koukat, co všechno v životě prožila. Vdávala se už v osmnácti letech, přičemž její muž František byl o osm let starší. Na svatbě vážila jen osmačtyřicet kilo, a tak se některé ženy obávaly, že život v rodině sedláka dlouho nevydrží. Tetička Bubenkařová ale nakonec vydržela všechno. Spolu s mužem vychovali čtyři děti a dnes se raduje z dvanácti vnuku a stejného počtu pravnuků, přičemž třinácté je už na cestě. „Zažila jsem první republiku, válku i kolektivizaci. Doba nebyla nikdy lehká. Když nás ale přinutili podepsat vstup do družstva, vzali nám deset hektarů polí a odváděli koně, krávy i prasata, tak jsem ve stodole plakala,“ připomněla jeden z nejtěžších okamžiků života žena.
Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová, zvaná Bubenkařová, má ve své kuchyni nástěnku se svými dvanácti vnuky a dvanácti pravnuky, za něž se dvakrát denně modlí. Foto Filip Fojtík
Se svým mužem Františkem společně vychovali čtyři děti. Třináct let je už ale vdova. Foto Filip Fojtík
Zažila prvni republiku, druhou světovou válku i těžkou dobu kolektivizace, když jim komunisté ze stáje odváděli koně a krávy, tak ve stodole plakala…
Foto Filip Fojtík
„Nedovedu si představit život bez víry v Boha,“ tvrdí pamětnice.
Foto Filip Fojtík
„Jedenadvacet let jsem vstávala každé ráno o půl čtvrté, protože jsem chodila do družstva dojit krávy. Když se mně narodilo čtvrté dítě, musela jsem se do práce vrátit už tři měsíce po porodu. To jsem přitom doma ještě měla dva školáky a roční dcerku,“ vzpomíná Marie Vyskočilová. Foto Filip Fojtík
Kromě práce v družstvu zpívala Marie Vyskočilová také padesát let v chrámovém sboru. Foto Filip Fojtík
„Odpočinutí věčné dej jí Pane a světlo věčné ať ji svítí, ať odpočívá v pokoji…“
Pohřeb zemřelé se uskuteční v pondělí 21. 5. 2018 v 15.30 hod. ve farním kostele sv. Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem.