Zpočátku to dnes na kopci svatého Antonína nad Blatnicí vypadalo jako každá jiná tzv. Domácí pouť, na které bývá přece jen méně lidí než na Hlavní pouti, která následuje vždy v neděli po svátku sv. Antonína.  Dnes bylo ale vše naprosto jinak!
Hodinu před začátkem mše začalo lít jako z konve, a tak se mnozí poutníci ukryli do kaple, kde se v suchu pomodlili růženec. Když vyšli ven, tak se nestačili divit. Venku už sice nepršelo, ale lidí byly mraky, i když bylo vše mokré, a když fouknul vítr, tak „pršelo“ ze stromů. Našla jsem si místo a nechápala, co se děje, že je na kopci navzdory počasí tolik lidí. Říkala jsem si: „Co se to kuna-pes děje? Asi to tady na Slovácku s tou vírou přece není tak špatné, jak se někdy říká, že to i tady upadá!“
A potom mne uvedli do obrazu zasvěcení lidé, kteří řekli, že je na kopci tolik lidí, protože mši bude sloužit otec Marián Pospěcha! „A kdo to jako je?“, ptala jsem se jich. „No on za covidu sloužil mše na Noe a také dělal pohřeb Pilarce a to ho asi proslavilo! A má svůj pořad na Noe,“ dozvídala jsem se od zasvěcených žen.
Potom ale už začaly zvonit zvony a vyšel liturgický průvod z kostela. A najednou slyším bouřlivý potlesk! Co se to děje??? Přichází papež? Ne! Onen pro mne doposud neznámý otec Pospěcha! A nástup má na mši jak nějaká rocková hvězda. Klaní se na všechny strany, mává a zdraví známé se vztyčenými palci k nebi. Za ostatními knězi má proto trochu zpoždění. Je vidět, že tady má pořádný fanklub. Úsměvy rozdává na všechny strany. Z čeho pramení ta jeho radost?
Na Antonínek připutoval i se svými farníky z Dolní Lutyně a Věřňovic, kde slouží už od roku 2009. „Velmi si vážíme pozvání, kterého se nám dostalo, protože je to nádherné poutní místo, na které chodí mnoho poutníků prosit za různé potřeby ztracených věcí. To ale zdaleka není otázka nějakých ztracených zubů, klíčů nebo mobilních telefonů. Je mnoho věcí, které člověk ztrácí. Může to být třeba zdravý rozum, víra, naděje či láska. Já mám za to, že když jsme se vypravili na toto poutní místo dnes prosit o přímluvu svatého Antonína o přímluvu, o pomoc, tak abychom našli to, co hledáme, co v současné době hledá celá církev. Určité nasměrování k budoucnosti. S poutníky jsme přemýšleli nad tím, jak nám v církvi chybí taková dynamika, radost, odvaha, šťavnatost i trochu taková pokorná sebedůvěra, protože máme být nač hrdí! Máme na čem stavět, Bůh nás neskutečně vybavil velikou mocí silou z výsosti. Já jsem přesvědčen, že jsme ještě zdaleka jako Boží lid nerozbalili arzenál, který do nás Bůh vložil. A tak si myslím, že bychom toto tady našli, to, co jsme ztratili a to, co hledáme, takže by život v církvi a společnosti vypadal úplně jinak a o tom jsme rozjímali. Když toto všechno najdeme a objevíme s Božím lidem i třeba na přímluvu Antonína Šuránka nebo svatého Antonína, tak si myslím, že by bylo fajn,“ řekl po mši svaté kněz.
„Dovolím si říct, že je náš otec lékař duší. Je obdarovaný Duchem svatým, má dar promlouvat. Člověk odchází ze mše a je naplněn. To je velký dar,“ říká farnice Miroslava Faberová, která zná P. Máriana Pospěchu už dlouhé roky. „Přijíždí k nám kvůli němu na mši i lidé zdaleka. Náš otec si na nic nehraje. Kdykoliv mu zavoláte, tak si na vás udělá čas. U nás slouží od roku 2009,“ doplňují kamarádku Květoslava Sedláková a Helena Ulmanová.
Slova těchto žen potvrdil obrovský zájem po mši svaté. P. Marián Pospěcha se přes dav lidí doslova prodíral bezmála hodinu. Pro každého měl dobré slovo, ochotně se se všemi fotografoval a podepisoval všechno možné včetně třeba Kancionálů. Někteří příznivci a přátelé mu přinášeli dárky. Ostatní kněží už byli dávno pomodlení a někteří už měli i po večeři než se tento populární kněz dostal do sakristie, aby se převlékl do civilu. Potom byl ochotný odpovědět i na několik otázek novinářům.
Na otázku, co působí, že je stále tak radostný, řekl: „Je to asi nějaká genetická výbava, vnitřní mohutnost, mám radost ze života, ze své služby, z Božího lidu, mám radost z církve. Pořád se mluví o krizi v církvi. Já bych ji rád našel, protože ji pořád nevidím. Myslím si, že bychom si více měli všímat těch zásadních věcí, které jsou v církvi Boží a nejen toho, co je veskrze poznamenáno člověkem a jeho křehkostí a slabostí. V Dolní Lutyni, kde sloužím, žije pět tisíc obyvatel. Nedělních mší se účastní 350 – 400 lidí. Máme tam radostné farní společenství a žene nás to dopředu. Máme radost z přirozenosti. To je děsně důležitá věc. Stále více chápu to, co se říká, že milost předpokládá přirozenost, a když ta není v pořádku, tak ani milost nemá, kam by se snesla. To se doplňuje, obohacuje a vzájemně potřebuje,“ řekl kněz. „Víte, my se bojíme být normální. Pořád se mrskáme a umrtvujeme. Kdyby se nám podařilo v církvi tolik věcí, jako se nám podařilo dokonale se umrtvit, tak by to bylo výborné. My jsme se umrtvovali, umrtvovali, ale už nám nikdo neporadil, jak se postavit na nohy a resuscitovat.  Možná jsme to umrtvování špatně pochopili,“ dodal na závěr P. Marián Pospěcha.

Přepis celého kázání P. Mariána Pospěchy při Domácí pouti na Svatém Antonínku:

Milí přátelé, ministranti, poutníci, piškoti malí i velcí, přiznám se vám, že jsem dnes v určitých rozpacích, protože toto nádherné místo, kde jste mnozí z vás doma, má své silné genius loci. Každý, kdo zde přichází přirozeně cítí sílu místa. Díky  evangeliu jsme dnes slyšeli o události u Genezaretského jezera. Pro mne osobně jeden z nejsilnějších okamžiků a chvil, které jsem kdy v životě zažil, stejně jako mnoho mých farníků, se odehrála právě na oněch místech, když jsme ještě před covidem měli tu milost navštívit Svatou zemi. Právě u Genezaretského jezera jsme prožívali mši svatou v úplně jiném rozpoložení než kdekoli jinde.

NUTKÁNÍ ZŮSTAT V TICHU
Musím se vám přiznat, že na nás všech se to místo podepsalo tak, že jsme cítili nutkavou potřebu mši svatou prožít v úplném tichu. U mne to nebývá příliš obvyklé, protože já mám rád bugr, vzruchy a randál velkoměsta. Nejsem příliš tichý člověk, ale pravda, když taková chvíle, takový okamžik nastane, tak ji nelze nevnímat, jen tak přejít, jakože nic. A musím se vám přiznat, že to i pro mne byla jedna z nejnádhernějších bohoslužeb, které jsem kdy zažil. Nezpívali jsme, neměl jsem ani kázání, v tichosti jsme prožili celou tu mši svatou s pohledem upřeným na to Genezaretské jezero, na ona místa, která jsou očitými svědky mnohých událostí spojených s přítomností Páně.  Bylo to něco, tak výmluvného, silného a inspirujícího. Jaká koli slova navíc by byla spíše na škodu. Všiml jsem si,  že mnozí ti poutníci měli během bohoslužby slzy v očích. Mám stejné nutkání takto krásně s vámi prožít to největší, nejkrásnější, nejhodnotnější, nejcennější, čeho jako lidé v té součinnosti s Boží milostí jsme vůbec schopni, ale nemohu si to dovolit, protože by si mnozí řekli: „No paráda, pozvali si ho a on mlčel jako ryba. Mnozí by mně to měli za zlé, ale co si tedy říct v tuto chvíli a v těchto okamžicích, když člověk vidí to, co vidí?

DNEŠNÍ KRIZE
Často se dnes hovoří o tom, a svým způsobem o tom nelze příliš pochybovat, že lidstvo, svět, planeta, jednotlivé společenské složky včetně církve prožívají určitou krizi.Cokoli si zapnete, otevřete, čtete, všude na vás koukne slovo krize. Často se v posledních měsících a týdnech hovořilo o tom, že z těch a těch různých důvodů prožívá svou krizi i církev. Já nevím, buď mi mnoho věcí nedochází, ale mně se to nezdá, protože církev může prožívat skutečnou krizi za předpokladu, že by z ní utekl samotný Kristus. Často by se člověk nedivil, ale pokud Kristus jako hlava církve stále je a přebývá uprostřed svého lidu, tak církev nemůže prožívat krizi. To by už byla vážně krize všech krizí! To víte, že věci nezlehčujeme, nezpochybňujeme náročnost všech období, etapy, historie dějin současnosti, kterou všichni společně procházíme.

SETKÁNÍ SE VZKŘÍŠENÝM KRISTEM
Ale jedna věc je naprosto zásadní! A to si myslím, i když to bude možná trochu troufalé, že by z toho měl i svatý Antonín radost, protože on je skutečně skvělý duchovní vůdce, ten, který umí horlit, provokovat, inspirovat, probouzet, nakopnout, prostě uvádět v síle Ducha všechno do pohybu. Myslím si, že je na místě si uvědomit a zvláště v tomto období, kterým procházíme, které prožíváme, kdy jsme ještě plní těch zážitků a prožitků uplynulé doby velikonoční, která stále svým způsobem kulminuje těmi jednotlivými slavnostmi – ať jsou to Letnice, ať je to včerejší tajemství Nejsvětější Trojice, ať je to slavnost Božího Těla, která se nám blíží nebo Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a tak dále a tak dále, že si člověk zkrátka dost dobře uvědomuje, že je potřebí, když hledáme to, co jsme ztratili, že si říkáme: Čím je to, že zakoušíme ve společenství rodiny církve, že je taková trošku malátná, unavená, taková nějaká vyčpělá, kolabující,  těžkopádná, bez takové nějaké vnitřní dynamiky, radosti, svěžesti, normálnosti, síly, naděje a říkáme si: „Čím je to?“ Přemýšlíme, hledáme příčiny a důvody, důsledky, možnosti a různé metodiky a snaží se různá centra a spolky něco vymýšlet, na něco přijít. Zdá se mi, že základní problém tak zvané krize v církvi je to, že jsme možná doposud neprožili to, co prožili apoštolové. A sice reálné, konkrétní, osobní setkání se Vzkříšeným Kristem.

MNOHO RŮZNÝCH TEORIÍ

My mnozí, kteří jsme studovali teologii to víme, a bylo nám to často připomínáno, že hlavní důkaz Kristova Vzkříšení a Zmrtvýchvstání není jeho prázdný hrob. O tom by se dalo mnohé vyprávět a povídat na základě různých konspiračních teorií či jiných kontextů. Konec konců bychom mohli uvažovat i nad tím vším, co čteme v evangeliích a Skutcích apoštolů, co se tam všechno událo, ta různá podezření, a navádění vládnoucí garnitury: Víte co, říkejte, že jste spali, a že vlastně ani nevíte a vladař se možná naštve, a tak my ho uchlácholíme. Vojákům a jiným dáme peníze a hodně peněz a nějak to zašolícháme, a řekneme, že ho ukradli, odnesli a někam zahrabali… Mnoho, mnoho různých teorií. Já si ještě vzpomínám ze základní školy, co nám soudružky učitelky vyprávěly ohledně tajemství Kristova Zmrtvýchvstání. To je až hanba na to vzpomínat – natož to říkat nahlas! Ale takový základní důkaz Kristova vzkříšení, je okamžik a chvíle, kdy se diametrálně změnilo chování apoštolů!

APOŠTOLOVÉ PROŠLI FRUSTRACÍ
Prostě ti chlapi, kteří byli očitými svědky mnoha zázračných a do té doby nemyslitelných událostí, prošli určitou bytostnou frustrací. Tím okamžikem, který oni zažili, viděli, kterého byli přítomni! Ta frustrace musela být veliká. Musela být příšerná! Museli být na určitém rozhraní, kdy se začali rozcházet cesty jejich prožitků, zkušeností, očekávání, tužeb, představ, životního nasměrování. Najednou všechno v jednom okamžiku jakoby vzalo za své. Po všem byla veta. Myslím, že i oni museli přemýšlet, kalkulovat a říkat si: „Panečku, čím je to? Kde nastala chyba? Nenaletěli jsme? Nebyla to všechno mýlka? Nebyla to chiméra?“ Až do toho vzácného tajemného okamžiku, kdy mnozí si nejsou schopni vysvětlit, čím se to stalo, čím to bylo, že ti zklamaní, frustrovaní, ustrašení, bojácní, zavření, zamčení, schovaní apoštolové najednou rozkopnou dveře a v nepopsatelné síle a dynamice vyrazí do celého světa, nesou do celého světa Evangelium, nesou radostnou zvěst o spáse člověka. To je něco tak neskutečně tajemného, něco tak úžasného, že prostě nad tím nelze nežasnout.

KŘTILI PO TISÍCÍCH
A tohle to není možné přejít, jakože se nic neděje. Těch chlapů bylo jedenáct, nemůžu už říct, že dvanáct, protože samozřejmě Jidáš chyběl. Oni ale rychle doplňovali apoštolský sbor, jak dobře víme a přibývali rapidní měrou těch učedníků, posluchačů, následovníků a tak dále. Možná bychom se ani nedopočítali, když čteme ve Skutcích apoštolských, jak křtili po stovkách, po tisících! To byl důsledek i toho proroctví, které Ježíš sám četl v synagóze v Nazaretě. Bylo to jeho programové prohlášení, jak je dnes moderní říkat. Víme v čí moci, v čí síle jde, s jakými zájmy, co sleduje vlastně s tím svým působením, pozváním, životem. Dnes jsme to slyšeli: „Duch Páně, ten mě pomazal, ten je nade mnou!“ To přece platí i o nás. V jeho jménu jdeme! My nehlásáme sebe! Mně se zdá, že někdy i ten Boží lid je dnes takový, a my patříme do něj i my kněží, že jsme takoví zbití, jak oškubané slepice, prostě unavení, tváříme se kysele na svět, na život kolem nás. Jako bychom ve své nemohoucnosti zapomněli, že věříme v Boha všemohoucího!

METODIKY ANI CENTRA NEPOMŮŽOU
Toto je určitý důsledek a mně se zdá, že nám žádné metodiky samy sebou nepomůžou! Žádná centra ani, biskupství! Můžou nám posílat, co chtějí, lejstra, papíry, tuny, vlaky… Ale nepomůže ani svěcená voda za předpokladu, že Boží lid, stejně tak i klérus a biskupové když se nesetkají osobně, konkrétně se silou vzkříšeného Krista, tak budeme namydlení, jak kozy na ledě!

FRUSTRACE U CHLAPŮ
Ta matematika je prostě velmi jednoduchá! Tady je příčina všeho! I apoštolové moc dobře poznali konec svých sil, limity, bezradnost, nechci říct, že zoufalství, to bychom byli hodně daleko. Ta bezvýchodnost frustrace u chlapů většinou končí hrozným způsobem! Buď se uchlastají nebo to ještě rozjedou v úplně jiném směru a tak dále…

PÁN NA SEBE NENECHAL ČEKAT
Kdo ví, co hrozilo i těm apoštolům. Právě proto možná Kristus Pán na sebe nenechal dlouho čekat, zjevil se a ukázal se jim co nejdřív. A teď ta nádherná setkání, jak je v těch evangeliích, tak to byl naprosto zlomový okamžik. Vezměte si, bylo jich jedenáct a díky té síle a moci, kterou do sebe absorbovali, přijali, kterou byli vyzbrojeni, byli skutečně schopni jít do celého světa a nehleděli doprava, doleva. Nepočítali, nedělali žádné sčítání lidu a počítání nějakých krámů, almar, chalup a lesů a polí… neměli čas se zdržovat a ztrácet čas!  Teologové říkají: „Toto je důkaz Kristova vzkříšení!“ Apoštolové se s ním museli setkat tváří v tvář už s Kristem oslaveným, že jim najednou nezáleželo ani na sobě samých, vykopli ty dveře večeřadla a šli do celého světa.

NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI
To je něco tak neskutečného a člověk si říká: „Jejda, co bych za to dal, kdybych mohl být sám svědkem těchto očitých událostí a okolností!“  Bez přehánění, bez nadsázky, bez nějakého krasořečení. Domnívám se a stojím si za tím, že tudy někde vede cesta, že to je náš úkol v době, kterou žijeme. Ona je těžká! Je agresivní, složitá, není jednoduchá. Ale která doba byla jednoduchá?! Každá má to své! A jsem přesvědčen o tom, že jestli nám Bůh dal život a spolu svým životním příběhem nám dal obrovskou důvěru, že my jsme ti nejvhodnější pro tento čas, pro tato léta, pro toto století, tak spolu s tím životem nám dal velkou důvěru, že to nezkazíme. A i u nás by mělo platit, že nemáme čas ztrácet čas! My nejsme žádní chudáci! Pořád přemýšlíme nad tím: „Jé, to je hrůza! My jsme tak nepochopení, tak nepřijatí, jak je možné, že ta společnost nám nerozumí, že nás nechápe…“

VY JSTE SOLÍ ZEMĚ
Nad tím by se dalo také hodně přemýšlet! To jsme slyšeli minulý týden: „Vy jste sůl země! Jestli sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se nehodí, než aby se vysypala ven a lidé po ní šlapali.“ A ti lidé to dělají! O ni po ní šlapou! Oni po nás šlapou! Je otázka, jestli jsme solí, která má chuť! Jak se získává sůl? Já vím o dvou způsobech. Jednak dolováním. Třeba důl Vjelička v Polsku, kde se doluje sůl anebo také odpařováním, místa a destinace kde jsou taková ta solná jezera.

SUCHOPÁR SVĚTA
Proces toho suchoparu, kdy se ta voda odpařuje, zřejmě není zrovna příjemný. Jenže ten suchopar je zapotřebí k tomu, aby vykrystalizovala sůl. Možná i ten suchopar světa a těchto časů,  období, které prožíváme, není příliš útěšný, ale třeba potřebný k tomu, aby vykrystalizovala síla a tajemství síly a podstaty církve, Božího lidu. My bratři a sestry vůbec nepřemýšlejme nad tím, komu se líbíme, nelíbíme, komu se zavděčíme nebo nezavděčíme, komu vyhovujeme nebo nevyhovujeme!

NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI
To je všechno úplně jedno! MY NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI, PROTOŽE BŮH DO NÁS, NAŠEHO NITRA ZASEL TAJEMSTVÍ OBROVSKÉ SÍLY! DYNAMIKY, ALE TAK ZÁVRATNÉ, TAK NESKUTEČNÉ…! A jestli umím dobře počítat, já na matematiku niky nebyl, tak nás je tady dnes daleko víc než jedenáct! No a co by se s tím světem mělo dít, kdybychom skutečně byli těmi, kteří se setkali se silou Vzkříšeného Krista? Radost pomyslet! Myslím, že to není nic ujetého! Těžko říct! Každý na to můžeme mít jiný pohled, jiný názor! Máte někdo lepší nápad? Ruku nahoru! Bereme všechno! Ale zdá se, že skutečně tady i v kontextu dnešních posvátných čtení je pro nás určující: „NEBOJTE SE! MY NEJDEME V SÍLE SVÉ! MY NEJDEME VE SVÉM JMÉNU! DUCH SVATÝ NÁS POMAZAL! ON JE S NÁMI, JE NAD NÁMI! A to, co neseme svým přispěním a dílem do světa, života, je zkrátka potřebné, závratné, důležité, hodnotné, výchozí a je nepřípustné z tohoto poslání zběhnout.