Domácí pouť na Svatém Antonínku dnes připomínala chvílemi návštěvu rockové hvězdy

Zpočátku to dnes na kopci svatého Antonína nad Blatnicí vypadalo jako každá jiná tzv. Domácí pouť, na které bývá přece jen méně lidí než na Hlavní pouti, která následuje vždy v neděli po svátku sv. Antonína.  Dnes bylo ale vše naprosto jinak!
Hodinu před začátkem mše začalo lít jako z konve, a tak se mnozí poutníci ukryli do kaple, kde se v suchu pomodlili růženec. Když vyšli ven, tak se nestačili divit. Venku už sice nepršelo, ale lidí byly mraky, i když bylo vše mokré, a když fouknul vítr, tak „pršelo“ ze stromů. Našla jsem si místo a nechápala, co se děje, že je na kopci navzdory počasí tolik lidí. Říkala jsem si: „Co se to kuna-pes děje? Asi to tady na Slovácku s tou vírou přece není tak špatné, jak se někdy říká, že to i tady upadá!“
A potom mne uvedli do obrazu zasvěcení lidé, kteří řekli, že je na kopci tolik lidí, protože mši bude sloužit otec Marián Pospěcha! „A kdo to jako je?“, ptala jsem se jich. „No on za covidu sloužil mše na Noe a také dělal pohřeb Pilarce a to ho asi proslavilo! A má svůj pořad na Noe,“ dozvídala jsem se od zasvěcených žen.
Potom ale už začaly zvonit zvony a vyšel liturgický průvod z kostela. A najednou slyším bouřlivý potlesk! Co se to děje??? Přichází papež? Ne! Onen pro mne doposud neznámý otec Pospěcha! A nástup má na mši jak nějaká rocková hvězda. Klaní se na všechny strany, mává a zdraví známé se vztyčenými palci k nebi. Za ostatními knězi má proto trochu zpoždění. Je vidět, že tady má pořádný fanklub. Úsměvy rozdává na všechny strany. Z čeho pramení ta jeho radost?
Na Antonínek připutoval i se svými farníky z Dolní Lutyně a Věřňovic, kde slouží už od roku 2009. Velmi si vážíme pozvání, kterého se nám dostalo, protože je to nádherné poutní místo, na které chodí mnoho poutníků prosit za různé potřeby ztracených věcí. To ale zdaleka není otázka nějakých ztracených zubů, klíčů nebo mobilních telefonů. Je mnoho věcí, které člověk ztrácí. Může to být třeba zdravý rozum, víra, naděje či láska. Já mám za to, že když jsme se vypravili na toto poutní místo dnes prosit o přímluvu svatého Antonína o přímluvu, o pomoc, tak abychom našli to, co hledáme, co v současné době hledá celá církev. Určité nasměrování k budoucnosti. S poutníky jsme přemýšleli nad tím, jak nám v církvi chybí taková dynamika, radost, odvaha, šťavnatost i trochu taková pokorná sebedůvěra, protože máme být nač hrdí! Máme na čem stavět, Bůh nás neskutečně vybavil velikou mocí silou z výsosti. Já jsem přesvědčen, že jsme ještě zdaleka jako Boží lid nerozbalili arzenál, který do nás Bůh vložil. A tak si myslím, že bychom toto tady našli, to, co jsme ztratili a to, co hledáme, takže by život v církvi a společnosti vypadal úplně jinak a o tom jsme rozjímali. Když toto všechno najdeme a objevíme s Božím lidem i třeba na přímluvu Antonína Šuránka nebo svatého Antonína, tak si myslím, že by bylo fajn,“ řekl po mši svaté kněz.
„Dovolím si říct, že je náš otec lékař duší. Je obdarovaný Duchem svatým, má dar promlouvat. Člověk odchází ze mše a je naplněn. To je velký dar,“ říká farnice Miroslava Faberová, která zná P. Máriana Pospěchu už dlouhé roky. „Přijíždí k nám kvůli němu na mši i lidé zdaleka. Náš otec si na nic nehraje. Kdykoliv mu zavoláte, tak si na vás udělá čas. U nás slouží od roku 2009,“ doplňují kamarádku Květoslava Sedláková a Helena Ulmanová.
Slova těchto žen potvrdil obrovský zájem po mši svaté. P. Marián Pospěcha se přes dav lidí doslova prodíral bezmála hodinu. Pro každého měl dobré slovo, ochotně se se všemi fotografoval a podepisoval všechno možné včetně třeba Kancionálů. Někteří příznivci a přátelé mu přinášeli dárky. Ostatní kněží už byli dávno pomodlení a někteří už měli i po večeři než se tento populární kněz dostal do sakristie, aby se převlékl do civilu. Potom byl ochotný odpovědět i na několik otázek novinářům.
Na otázku, co působí, že je stále tak radostný, řekl: „Je to asi nějaká genetická výbava, vnitřní mohutnost, mám radost ze života, ze své služby, z Božího lidu, mám radost z církve. Pořád se mluví o krizi v církvi. Já bych ji rád našel, protože ji pořád nevidím. Myslím si, že bychom si více měli všímat těch zásadních věcí, které jsou v církvi Boží a nejen toho, co je veskrze poznamenáno člověkem a jeho křehkostí a slabostí. V Dolní Lutyni, kde sloužím, žije pět tisíc obyvatel. Nedělních mší se účastní 350 – 400 lidí. Máme tam radostné farní společenství a žene nás to dopředu. Máme radost z přirozenosti. To je děsně důležitá věc. Stále více chápu to, co se říká, že milost předpokládá přirozenost, a když ta není v pořádku, tak ani milost nemá, kam by se snesla. To se doplňuje, obohacuje a vzájemně potřebuje,“ řekl kněz. „Víte, my se bojíme být normální. Pořád se mrskáme a umrtvujeme. Kdyby se nám podařilo v církvi tolik věcí, jako se nám podařilo dokonale se umrtvit, tak by to bylo výborné. My jsme se umrtvovali, umrtvovali, ale už nám nikdo neporadil, jak se postavit na nohy a resuscitovat.  Možná jsme to umrtvování špatně pochopili,“ dodal na závěr P. Marián Pospěcha.

Přepis celého kázání P. Mariána Pospěchy při Domácí pouti na Svatém Antonínku:

Ministranti, poutníci, piškoti, malí, velcí, přiznám se vám, že jsem dnes v určitých rozpacích, protože tohleto nádherné vaše místo, kde jste mnozí z vás skutečně doma, má své silné genius loci, před kterým každý normální člověk, když sem přijde, tak přirozeně musí oněmět. Díky  evangeliu, v kterém jsme dnes slyšeli události z Genezaretského jezera – pro mne osobně jedna z nejsilnějších chvil a okamžiků, které jsem kdy v životě zažil a mnozí mí farníci, když jsme ještě před covidem měli tu milost navštívit Svatou zemi, tak jeden z nejsilnější a nejkrásnějších prožitků bylo, když jsme prožívali mši svatou nad Genezaretským jezerem v Izraeli.

NUTKÁNÍ ZŮSTAT V TICHU
Musím se vám přiznat, že na nás všech se to místo podepsalo tak, že jsme cítili takovou bazální potřebu mši svatou prožít v úplném tichu. U mne to nebývá příliš obvyklé, protože já mám rád bugr, vzruchy a randál velkoměsta, já na to mystické ticho nejsem, ale pravda, když taková chvíle, takový okamžik nastane, tak člověk ji nemůže nevnímat, nepřijmout, nemůže ji jenom tak utlouct, jakože nic. A musím se vám přiznat, že to i pro mne byla jedna z nejnádhernějších bohoslužeb, které jsem kdy zažil. Nezpívali jsme, v tichosti jsme prožili celou tu mši svatou s pohledem upřeným na to Genezaretské jezero a bylo to něco, tak výmluvného, silného a inspirujícího. Všimnul jsem si, a já moc velký cíťa nejsem, že bych hned cítil, viděl a všímal si, že mnozí ti poutníci měli během této bohoslužby slzy v očích. Snad možná právě proto, že jsem tu bohoslužbu nerušil svými úvahami a řečmi. Mám stejné nutkání takto krásně s vámi prožít to největší, nejkrásnější, nejhodnotnější, nejcennější, čeho jako lidé v té součinnosti s Boží milostí jsme vůbec schopni, ale nemohu si to dovolit, protože by si mnozí řekli: „No paráda, pozvali si ho a on mlčel jako ryba. Mnozí by mně to měli za zlé, ale co si tedy říct v tuto chvíli a v těchto okamžicích, když člověk vidí to, co vidí?

DNEŠNÍ KRIZE
Často se dnes hovoří o tom, a svým způsobem o tom nelze příliš pochybovat, že lidstvo, svět, planeta, jednotlivé společenské složky včetně církve prožívají určitou krizi. Kde si zapnete, otevřete, čtete kde co, všude na vás koukne slovo krize. Často se v posledních měsících a týdnech hovořilo o tom, že z těch a těch různých důvodů prožívá svou krizi i církev. Já nevím, buď jsem tak hloupý, tupý, nebo nevím, co, mně se to nezdá, protože církev může prožívat krizi za předpokladu, že by z ní utekl samotný Kristus. Často by se člověk nedivil, ale pokud Kristus jako hlava církve stále je a přebývá uprostřed svého lidu, tak církev nemůže prožívat krizi. To by byla krize všech krizí! To víte, že nezlehčujeme, nezpochybňujeme náročnost všech období, etapy, historie dějin současnosti, kterou všichni společně procházíme.

SETKÁNÍ SE VZKŘÍŠENÝM KRISTEM
Ale jedna věc je naprosto zásadní! To si myslím, i když to bude možná trochu troufalé, že by z toho měl i svatý Antonín radost, protože on je skutečně duchovní vůdce a tEn, kdo umí buřit, provokovat, inspirovat, probouzet, nakopnout, prostě uvádět v síle Ducha, který v něm bydlel, který se v něm zabydlel, který byl tolik charakteristický, všechno do pohybu. A já si myslím, že je na místě si uvědomit a zvláště v tomto období, kterým procházíme, které prožíváme, že jsme ještě plní těch zážitků a prožitků uplynulé doby velikonoční, která stále svým způsobem kulminuje těmi jednotlivými slavnostmi ať jsou to Letnice, ať je to tajemství včerejší Nejsvětější Trojice, ať je to slavnost Božího těla, která se nám blíží nebo Nejsvětějšího srdce Ježíšova a tak dále a tak dále, že si člověk zkrátka dost dobře uvědomuje, že je potřebí, když hledáme to, co jsme ztratili, že si říkáme, čím je to, že zakoušíme ve společenství rodiny církve, že je taková trošku malátná, taková unavená, taková nějaká  bez chuti a bez zápachu, bez takové nějaké vnitřní dynamiky, radosti, svěžesti, síly, naděje a říkáme si: „Čím je to?“ Přemýšlíme, hledáme příčiny a důvody, důsledky, možnosti a různé metodiky a snaží se různá centra a spolky něco vymýšlet, na něco přijít. Zdá se mi, že základní problém všech těchto věcí tak zvané krize v církvi je to, že jsme možná doposud neprožili, a to bez nadsázky, to, co prožili apoštolové. Právě v tom kulminujícím momentu velikonočního tajemství. A sice setkání se Vzkříšeným Kristem.

MNOHO RŮZNÝCH TEORIÍ

My mnozí, kteří jsme studovali teologii to víme, a bylo nám to často připomínáno, že hlavní důkaz Kristova Vzkříšení a Zmrtvýchvstání není jeho prázdný hrob. O tom by se dalo mnohé vyprávět a povídat na základě různých konspiračních teorií a jiných teorií. Konec konců bychom mohli uvažovat i nad tím vším, co čteme v evangeliích a Skutcích apoštolů, co se tam všechno událo a ta různá podezření, a víte co, říkejte, že jsme spali, a že vlastně ani nevíte a vladař se možná naštve, a tak my ho uchlácholíme, vojákům a všem dáme peněz a hodně peněz a nějak to zašolícháme, a řekneme, že ho ukradli, odnesli a někam zahrabali… Mnoho, mnoho různých teorií. Já si ještě vzpomínám ze základní školy, co nám soudružky učitelky vyprávěly ohledně tajemství Kristova Zmrtvýchvstání. To je až hanba na to vzpomínat – natož to říkat nahlas! Ale takový základní důkaz Kristova vzkříšení, je okamžik a chvíle, kdy se diametrálně změnilo chování apoštolů!

APOŠTOLOVÉ PROŠLI FRUSTRACÍ
Prostě ti chlapi, kteří byli očitými svědky mnoha událostí, prošli určitou bytostnou frustrací. Tím okamžikem, který oni zažili, viděli, kterého byli přítomni! Ta frustrace musela být veliká. Musela být příšerná! Museli být na určitém rozhraní, kdy se začali rozcházet cesty jejich prožitků, zkušeností, očekávání, tužeb, představ, životního nasměrování. Najednou všechno v jednom okamžiku jakoby vzalo za své. Po všem byla veta. Myslím, že i oni museli přemýšlet, kalkulovat a říkat si: „Panečku, čím je to? Kde vzala chyba? Nenaletěli jsme? Nebyla to všechno mýlka? Nebyla to chiméra?“ Až do toho vzácného tajemného okamžiku, kdy mnozí si nejsou schopni vysvětlit, čím se to stalo, čím to bylo? Že ti zklamaní, frustrovaní, ustrašení, najednou bojácní, zavření, zamčení, schovaní apoštolové rozkopnou dveře a v nepopsatelné síle a dynamice vyrazí do celého světa nesou do celého světa Evangelium, nesou radostnou zvěst o spáse člověka. To je něco tak neskutečně tajemného, něco tak úžasného, že prostě nad tím nelze žasnout.

KŘTILI PO TISÍCÍCH
A tohle to není možné přejít, jakože se nic neděje. Víte, a těch chlapů bylo jedenáct, nemůžu už říct, že dvanáct, protože samozřejmě Jidáš chyběl. Oni ale rychle doplňovali apoštolský sbor, jak dobře víme a přibývali rapidní měrou těch učedníků, posluchačů, následovníků a tak dále. Možná bychom se ani nedopočítali, když čteme ve Skutcích apoštolských, jak křtili po stovkách, po tisících! To byl důsledek i toho proroctví, které Ježíš sám četl v synagóze v Nazaretě. Bylo to jeho programové prohlášení, jak je dnes moderní říkat: „V čí moci, v čí síle jde, s jakými zájmy, co sleduje vlastně s tím svým působením, pozváním, životem? A samozřejmě potom také, jak jsme dnes slyšeli to: „Duch Páně, ten mě pomazal, ten je nade mnou!“ V jeho jménu jdeme! My nehlásáme sebe! Mně se zdá, že někdy i ten Boží lid je dnes takový, a my patříme do něj i my kněží, že jsme takoví zbití, jak oškubané slepice, prostě unavení, tváříme se kysele na svět, na život kolem nás…

METODIKY ANI CENTRA NEPOMŮŽOU
A to je právě důsledek toho a žádné metodiky nám nepomůžou! Žádná centra ani z biskupství! Můžou nám posílat, co chtějí! Lejstra, papíry, tuny, vlaky… Nepomůže nic! Ani svěcená voda za předpokladu, že Boží lid, a protože ryba smrdí od hlavy, tak především klérus a biskupové se nesetkají s Kristem Vzkříšeným, tak budeme namydlení, jak kozy na ledě!

FRUSTRACE U CHLAPŮ
Ta matematika je prostě velmi jednoduchá! Tady je příčina všeho! My žasneme nad tím, i apoštolové věděli, co je to frustrace, bezradnost, nechci říct, že zoufalství! To bychom byli hodně daleko, ale to, co oni prožívali jako chlapi a ta frustrace u chlapů teda to většinou končí hrozným způsobem! Buď se uchlastají nebo to ještě rozjedou v úplně jiném směru a tak dále.

PÁN NA SEBE NENECHAL ČEKAT
To možná hrozilo i těm apoštolům a právě proto možná Kristus Pán na sebe nenechal dlouho čekat a zjevil se a ukázal se jim co nejdřív. A teď ta nádherná setkání, jak je v těch evangeliích, tak to byl naprosto zlomový okamžik. A vezměte si, jich bylo jedenáct a díky té síle a moci, kterou do sebe absolvovali, přijali, kterou byli vyzbrojeni, byli skutečně schopni jít do celého světa a nehleděli doprava, doleva. Nepočítali, nedělali žádné sčítání lidu a počítání nějakých krámů, almar, chalup a lesů a polí… neměli čas se zdržovat a ztrácet čas!  V té síle a moci osobního setkání, teologové říkají: „Toto je důkaz Kristova vzkříšení!“ Apoštolové se s ním museli setkat tváří v tvář už s Kristem oslaveným, že jim najednou nezáleželo ani na sobě samých, vykopli ty dveře večeřadla a šli do celého světa.

NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI
A co se dělo s tím Evangeliem, jak to Boží království přímou úměrou rostlo! To je něco tak neskutečného a člověk si říká: „Jejda, co bych za to dal, kdybych mohl být sám svědkem těchto očitých událostí a okolností!“  Bez přehánění, bez nadsázky, bez nějakého krasořečení, ale domnívám se a stojím si za tím, že tudy někde vede cesta, že to je náš úkol v době, kterou žijeme. Ona je těžká! Je agresivní, složitá, není jednoduchá. Ale která doba byla jednoduchá?! Každá má to své! A jsem přesvědčen o tom, že jestli nám Bůh dal život a spolu svým životním příběhem nám dal obrovskou důvěru, že my jsme ti nejvhodnější pro tento čas, pro tato léta, pro toto století, tak spolu s tím životem nám dal velkou důvěru, že to nezkazíme. A i u nás by mělo platit, že nemáme čas ztrácet čas! My nejsme žádní chudáci! Pořád přemýšlíme nad tím: „Jé, to je hrůza! My jsme tak nepochopení,tak nepřijatí, jak je možné, že ta společnost nám nerozumí, že nás nechápe…“

VY JSTE SOLÍ ZEMĚ
Nad tím by se dalo také hodně přemýšlet! To jsme slyšeli minulý týden: „Vy jste sůl země! Jestli sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se nehodí, než aby se vysypala ven a lidé po ní šlapali. A ti lidé to dělají! O ni po ní šlapou! Oni po nás šlapou! Je otázka, jestli jsme solí, která má chuť! Jak se získává sůl? Já vím o dvou způsobech. Jedna dolováním. Třeba důl Vjelička v Polsku, kde se doluje sůl anebo také odpařováním, kde jsou taková ta solná jezera.

SUCHOPÁR SVĚTA
Víte proces toho suchoparu, kdy se ta voda odpařuje, zřejmě není zrovna příjemný proces, že by z toho ta voda byla zrovna nadšená. Jenže ten suchopar je zapotřebí k tomu, aby vykrystalizovala sůl. A možná i ten suchopár světa a těchto časů,  období, které prožíváme, není příliš útěšný, ale možná potřebný k tomu, aby vykrystalizovala síla a tajemství síly a podstaty církve a Božího lidu. My bratři a sestry vůbec nepřemýšlejme nad tím, komu se líbíme, nelíbíme, komu se zavděčíme nebo nezavděčíme, komu vyhovujeme nebo nevyhovujeme!

NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI
To je všechno úplně jedno! MY NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI, PROTOŽE BŮH DO NÁS, NAŠEHO NITRA ZASEL TAJEMSTVÍ OBROVSKÉ SÍLY! DYNAMIKY, ALE TAK ZÁVRATNÉ, TAK NESKUTEČNÉ! A jestli umím dobře počítat, já na matematiku niky nebyl, tak nás je tady dnes daleko víc než jedenáct! No a co by se s tím světem mělo dít, kdybychom skutečně byli těmi, kteří se setkali se silou Vzkříšeného Krista? No radost pomyslet! Myslím, že to není nic ujetého! Možná si někdo říkáte: „Jé!!! No ten valí…“ Těžko říct! Každý na to můžeme mít jiný pohled, jiný názor! Máte někdo lepší nápad? Ruku nahoru! Bereme všechno! Ale zdá se, že skutečně tady i v tomto tajemství dnešních posvátných čtení: „NEBOJTE SE! MY NEJDEME V SÍLE SVÉ! MY NEJDEME VE JMÉNU SVÉM! DUCH SVATÝ NÁS POMAZAL! ON JE S NÁMI, JE NAD NÁMI! A to, co neseme, do světa, života, je tolik potřebné, závratné, tolik důležité, že není jiné alternativy ani jiného řešení. Vyznejme společně víru.

P. Elias Vella z Malty hovoří o koronaviru

Dnes ráno mně kamarádka ze Slovenska poslala video, ve kterém hovoří P. Elias Vella z Malty o prožívání současné pandemie koronaviru. Vzhledem k tomu, že hovoří italsky, zveřejňuji zde pro ty, kteří stejně jako já italštinu neovládají, přepis překladu. O překlad se dle sdělení kamarádky postarali kapucínští bratři ze Slovenska. Video je ke zhlédnutí zde:

Dnes, 24. 3. 2020, se ke mně dostalo další video P. Eliase Velly, ve kterém v angličtině promlouvá speciálně k českému a slovenskému národu. Video můžete v anglickém jazyce zhlédnout zde:

A tady je překlad anglické verze, o který se postarala Hana Brigita Reichsfeld, exministryně Sekulárního františkánského řádu České republiky – velké díky za překlad videa!!!

Pozdravení vám všem! Jsem otec Elias, mluvím k vám z malého ostrova Malta. Žel jsem musel zrušit mnoho cest do České republiky a na Slovensko. Z tohoto důvodu vám posílám toto poselství také jako znamení solidarity s vámi se všemi. Vím, že většina – Česká republika, Slovensko, Malta a celý svět je v tento čas ohrožen virem Covid – 19, coronavirem. Často si myslíme, že je to Boží trest. Nemyslím si, že to tak je. Protože nakonec, když Bůh shlédl na svět, uviděl potřebu poslat na něj svého Syna, aby nás všechny vykoupil. Takže jak bychom si mohli myslet, že Bůh jako náš Otec, trestá své syny a dcery? Myslím si, že Otec je takový, jako byl otec marnotratného syna – takový, který pláče, když vidí svého syna odcházet z domu, neboť věděl, že syn jde do záhuby. Ale nechá ho jít, protože se nechce dotknout naší svobody. Když pak vidí syna vracet se domů, utíká ho znovu obejmout.

Myslím si, že sklízíme ovoce toho, co jsme zasadili, ovoce svého chování. Svět je zachvácen hrozivou chamtivostí, nedůvěrou, nepřátelstvím, vzájemným přehlížením. Myslíme si, že nepotřebujeme Boha v našich životech a to je důvod, proč se nyní dějí takové věci. Lidstvo nyní poznává svou křehkost, svou zranitelnost. Moment, kdy jsme si mysleli, že Boha nepotřebujeme, je nyní momentem jeho uchopení.

A tak je tento čas také časem milosti. Ne ve smyslu, že vidíme lidi umírat, trpět, ale milosti momentu, kdy se můžeme znovu obrátit, navrátit se k Bohu, pochopit a prohlásit ho za Pána našich životů. Jsem si jistý, že mnozí tak jako všichni, trpíte, protože naše i vaše kostely jsou zavřené. Církev ale není zavřená, protože konec konců církev – to jsem já a to jste vy. Co je zavřené, je kostel – místo, kam se chodíme modlit, ale ne skutečná církev. Opravdová církev je naše srdce, když jsem před Bohem. Tak jako to řekl Ježíš samaritánské ženě, že přijde doba, kdy budeme Boha uctívat v duchu a v pravdě. A nyní je ta doba, kdy skutečně uctíváme Boha v duchu a v pravdě.

Obracíme se nyní v tomto čase na tebe, Pane a prosíme tě o ochranu nás všech. Víme, že jsi náš Otec, víš o nás všechno. Není zde nic, co bys o nás nevěděl, znáš každý detail, kde se co na kterém místě událo v jakémkoliv koutu světa, protože ani vlas nám nespadne z hlavy, aniž bys o tom nevěděl. Pane, polož svou ruku na každého z nás, polož ruce na naše rány, trápení, zármutek. Polož své ruce na všechny rodiny, které jakkoliv trpí, které ztratily své drahé. Polož své ruce na nás všechny a ochraň nás, uzdrav nás a osvoboď nás od chvil zármutku a utrpení. Věříme v tebe, Pane. Věříme, že slyšíš naše modlitby a prosby a již nyní ti děkujeme za vyslyšení.

Ať vám všem Bůh žehná! Amen!

P. Elias Vella z Malty

Bratři a sestry, jsem otec Elias z Malty. Jsme od sebe trochu vzdálení, ale na druhé straně jsme si blízko. Sbližuje nás situace, které jsme všichni svědky kvůli koronaviru, který nás doslova srazil na kolena. Je to vir, který nám způsobil emocionální zemětřesení, tolik nejistoty.

Předtím jsme si mysleli, že jsme silní, nyní jsme si však uvědomili, že jsme tak křehcí kvůli obavám o zdraví, život, práci, naše blízké a všechno ostatní. Máme až chuť vykřiknout stejně jako vykřikl Ježíš na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi nás opustil?“

Je to výkřik izraelského lidu, když řekl: „Pověsili jsme naše nástroje na stromy, protože nemůžeme zpívat píseň v cizí zemi, když jsme ve vyhnanství. Ano, je to výkřik Ježíše na kříži. Ale krátce poté se Ježíš obrátil k Otci a zvolal: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ A toto musíme udělat i my.

My, speciálně pokud jsme ve skupinách, charizmatických skupinách anebo v jiných skupinách, v těchto dnech, v této době musíme být ikonami naděje, ikonami radosti. Ano – i radosti v utrpení. Zdá se to po tom všem zvláštní. V těchto dnech jsme možná mnohokrát odříkávali Žalm 91, v kterém se obracíme na Pána:

„Svýma očima jen můžeš hledět a spatříš odplatu bezbožníkům. Neboť Hospodin je tvé útočiště, za ochránce zvolil sis Nejvyššího. Nepřihodí se ti nic zlého a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku. Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno.“

Toto je naše víra Pane, a proto musíme být silní v naději, víře a lásce. V této době utrpení se obracíme k tobě Pane. Obracíme se k tobě, ty víš všechno. Ty znáš všechny detaily našeho života. Ani vlas nám nespadne bez toho, abys o tom nevěděl. Znáš všechny naše nemocné v nemocnicích. Znáš naše zemřelé a tedy i všechny rodiny, které postihla tato tragédie. Znáš naše úzkosti, obavy a strachy. Polož na nás svou ruku. Pane, vstup do nemocnic, kam může vstoupit jen málo lidí, protože se bojí infekce. Ale ty, jak jsi vyléčil z malomocenství ty, kteří se na tebe obrátili v tvých časech, a též v následujících dobách. Tak tě prosím, Pane, abys uzdravil ty, kteří jsou nemocní, abys uzdravil Pane ty, kteří jsou nakažení, takovým či jiným způsobem. A abys uzdravil naše srdce ze všech strachů, z veškeré paniky, která je v těchto chvílích v nás. Pane, důvěřujeme ti. Víme, že s tebou zvítězíme. A svěřujeme se také do rukou Panny Marie a svatého Josefa, kteří za nás orodují. Amen.

Autogramiáda s Marií Svatošovou v Uherském Hradišti

Když jsem z uherskohradišťské charity dostala před časem nabídku, jestli bych nechtěla moderovat rozhovor s paní Marií Svatošovou, s radostí jsem souhlasila. Marie je totiž člověk, kterého si moc vážím. Přestože je to „borka“ v mnoha směrech, tak si na mistra světa nikdy nehrála. S Marií jsme se seznámily záhy po vraždě P. Ladislava Kubíčka v roce 2004. V té době totiž  začala psát knihu Až k prolití krve a já ji do ní napsala své svědectví o setkání s tímto vzácným člověkem a také dala k dispozici jedinou jeho fotku, kterou jsem v archivu měla. Vyfotila jsem ho tehdy ještě na klasický film při jeho návštěvě Blatnice…

Poté jsme byly s Marií zhruba tři roky v hodně intenzivním kontaktu a docela dost jsme toho spolu také zažily. Pevně věřím, že nás po své smrti seznámil právě P. Kubíček. Ale zpět k dnešnímu setkání.

V okamžiku, kdy jsem na nabídku charity kývla, mně bylo jasné, že to nebude žádná legrace. Marie je mediálně velmi známý člověk, a pokud nedala za dobu svého působení stovky rozhovorů, tak desítky jich byly zcela jistě. Udělat rozhovor s takto mediálně „profláknutým“ člověkem proto není žádná legrace. Vždyť už  snad na všechny otázky, které ji kdo mohl položit, odpověděla!

A zvlášť nyní, když s ní Aleš Palán napsal knihu rozhovorů! V ní už bylo zcela jistě  řečeno všechno. Přesto jsem do této výzvy šla a teď už mohu říct, že rozhodně nelituji! Zcela jistě zazněly otázky, na které již Marie v minulosti odpovídala, ale ona i dnes na všechny dotazy reagovala jako vždy skvěle. Bylo to prostě úžasné setkání nejen pro mne, ale i pro posluchače, kteří přišli. Na závěr zhruba hodinového povídání jsem všem přítomným připomněla, že jsme se při rozhovoru jen lehce dotkly Mariiny činnosti v hospicovém hnutí, evangelizačních kurzech Alfa, do kterých se s vervou pustila v Praze Řepích, kde žije a samozřejmě nemohly chybět otázky nedávno vydanou knihu Neboj se vrátit domů. Kdo se ale o Marii chce dozvědět skutečně hodně, měl by si rozhodně knihu přečíst, protože tam je prostě všechno. Z dnešního dne si tady dovoluji zveřejnit pár fotografií z autogramiády v Uherském Hradišti i ze samostné besedy v tamní Orlovně, abyste viděli, jak pohodová tam panovala atmosféra. Tak! A já valím číst! 🙂 Dobrou!

Lenka Fojtíková

Exercicie s P. Eliasem Vellou v Hodoníně

Elias Vella: Příběh o bezdomovci

Příběh o bezdomovci…

Jeden z příběhů, které vyprávěl P. Elias Vella na svých přednáškách v Želivu v říjnu roku 2011… 

Arisova matka byla Němka a otec muslim. Otec byl alkoholik a matka mu nedávala také nejlepší příklad. Nebylo tedy divu, že jejich syn brzy utekl z domu a začal žít na ulici. Pil alkohol, prodával drogy a kradl, aby měl co jíst. Jednoho dne se ocitl v Římě. Na náměstí, kde bylo mnoho podobných lidí, jako byl on, přišli hrát mladí herci pantomimu.

Arisa velmi zaujala mladá dívka, která byla plná radosti. Nedalo mu to a šel se jí zeptat: „Proč jsi tak plná radosti?“ „Chceš být také? Odevzdej svůj život Ježíši,“ řekla. Arisa nechtěl věřit svým uším. Myslel si, že si z něho dělá srandu. Šel se jí tedy po chvíli zeptat znovu a dostal stejnou odpověď: „Odevzdej svůj život Ježíši.“

Šel pryč, ale stále slyšel její slova. Zůstala mu v mysli. Řekl si: „Dnes nebudu nic krást. Jestli Ježíši existuješ, dej mně do půlnoci najíst ty sám.“ Po nějaké době bylo poledne a začal se ozývat kručící žaludek. Potom byly tři hodiny, pět a Arisa byl stále hladový a bez jídla. V jedenáct v noci se rozhodl, že si najde místo k noclehu. Lehl si do krabice vedle nějakého jiného bezdomovce.

Když chvíli ležel, soused se ho najednou zeptal: „Kdo jsi? Kde jsi se tady vzal? Neznám tě… Nikdy jsem tě tady neviděl…“ „Jsem tu, protože jsem nenašel jiné místo ke spaní,“ odpověděl Arisa. „Co jsi dnes ukradl?“, zeptal se ho nový soused. „Nic,“ odtušil Arisa. „Proč?“ „Protože hledám Ježíše,“ řekl Arisa. V tom okamžiku jeho soused sáhl do batohu, vytáhl chleba, sýr, vodu, podal mu jídlo a řekl: „Jez! Musíš mít hlad…“ Za pět minut měla být půlnoc…  Arisa pak žil ještě nějaký čas na ulici, ale přestal krást.

„Dnes je evangelickým kazatelem a občas mi napíše, abych se za něj modlil, a tak se za sebe vzájemně modlíme. Když Bůh někoho volá, volá každého originálním způsobem…“ skončil vyprávění skutečného příběhu otec Elias….

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste zaslechli ten hlas, když Vás bude jednou Ježíš volat…. Lenka