Na Antonínku se dnes večer při adoraci stal zázrak. Ne tedy takový, že by někomu například dorostla amputovaná noha nebo ruka, ale zázrak přece byl! Jaký? No musím začít popořádku! Když jsem se po dnešní poslední přednášce valila domů převléknout z šatů, které jsem měla na mši a šaty já moc nemusím, tak musely honem dolů… No a v té pauze jsem zavolala mamce, která mně hlásila, že na Brněnsku je bouřka jako blázen, a že to určitě přijde k nám. Když jsem mrknula z okna, tak mně bylo jasné, že pršet tady bude také. Valila jsem proto rychle zpět na Antonínek, abych si do auta schovala křesílko a chytnula si místečko v kostele. Půl hodiny před začátkem adorace byla obloha od Buchlovic úplně černá. Kamarádi z Hluku valili domů, že bude pršet. Já se schovala do kaple a čekala pěkně v suchu a teplíčku na déšť. Ten ale do 19 hodin nepřišel, a tak jsem mohla blatnického pana faráře Zdeňka Stodůlku vyfotit akorát, jak z kaple vynáší eucharistického Krista v monstranci do venkovního areálu. Šla jsem tedy také ven, když všichni byli venku včetně Pana Ježíše, tak co bych dělala sama v kapli, že? Adoraci vedl otec Vojtěch Kodet, modlil se, schola zpívala a nad hlavami nám letěly těžké černé mraky. No a já jsem už v hlavě pomalu psala textík, jak jsem dnes obdivovala důvěru kněží i ostatních věřících, že pršet začne až po adoraci, jak mnozí tvrdili předem. No tato předpověď se jim ale nepodařila, protože zhruba v polovině adorace začalo lít jako z konve, tak jsem se valila schovat rychle do kaple. Když jsem se ale u dveří otočila, tak jsem viděla, že se lidé nahrnuli pod střechu venkovního liturgického prostorou ke Kristu vystaveném a na oltáři a otec Vojtěch povzbuzoval další, aby šli, že je tam a tam ještě spousta místa, že se určitě vejdou další lidé. V tom okamžiku vedle mě stál otec Zdeněk u vrat kaple a řekl, že všichni se tam asi nevejdou. No ale mně najednou došlo, že chci být také tak blízko Pana Ježíše a valila deštěm k venkovnímu oltáři, kde se už tísnily desítky lidí. No a tak se při dnešní adoraci stal zázrak, že si nás prostřednictvím počasí Pan Ježíš přitáhl fyzicky hodně blízko k sobě. Tak blízko, že jsme to nikdo nečekali a ani netušili. No já, nevěřící Tomáš, už vůbec ne. A tak jsem byla svědkem zázraku, abych už konečně doopravdy věřila, že u Boha není nic nemožné… A bylo to moc pěkné, když jsme si najednou byli všichni i fyzicky tak blízko.
Dnes mne zasáhla zpráva o nečekaném úmrtí teprve šestapadesátiletého skladatele, zpěváka a klavíristy Maxe Menšíka z Veselí nad Moravou. Poznali jsme se někdy koncem minulého století. Potom jsme se občas potkávali díky mé novinářské profesi při různých akcích. Pokud si dobře pamatuji, tak jsem ho naposledy několikrát před lety zahlédla v blatnickém kostele. Sedával vzadu a docela mne to překvapilo, protože jsme se spolu o víře nikdy nebavili. Připojuji články, které byly počátkem nového tisíciletí zveřejněné v tehdejším týdeníku Slovácko a pár fotek coby vzpomínku na mimořádně talentovaného muzikanta… S Hanou Zagorovou nazpíval v roce 2001 duet, ke kterému napsal hudbu. Na klip můžete mrknout zde. A kdo jste věřící, vzpomeňte na Maxe v modlitbě. Svou hudbou přinášel lidem radost.
Paleta barev krojů z nejrůznějších koutů Slovácka i z Čech v dnešním dopoledni zaplavila Antonínek. Jak už bývá zvykem, lidé přišli na tzv. Děkovnou pouť děkovat.
Ranní mši svatou od devíti hodin sloužil za své živé i zemřelé farníky správce farnosti Ostrožská Lhota P. Miroslav Reif. Hlavním celebrantem následující mše svaté byl o půl jedenácté rektor Kněžského semináře v Praze P. Jan Kotas. Hned v úvodu mše svaté prozradil, že jeho kořeny sahají do nedaleké Blatničky, která je součástí Farnosti Blatnice pod Svatým Antoníkem, takže toto poutní místo poznával už od útlého dětství.
Antonínek přivítal všechny příchozí mímořádnou výzdobou, na které se podílely desítky lidí. Ostatně fotografie hovoří za vše.
Přepis kázání P. Jana Kotase:
„Když jsme sem teď stoupali nahoru, tak jsem si všimnul, kolik přicházelo rodin s dětmi, tak chci také pozdravit všechny děti. Já jsem totiž poprvé na toto místo přišel jako maličký kluk. Myslím, že mně tehdy byly tak tři roky. Proto jsem tady dnes moc rád. Tehdy mne sem přivedla maminka s tatínkem a moje prababička, která žila v Blatničce. Tady nahoře jsme se setkali s páterem Šuránkem. Mí rodiče potom vzpomínali, jak kráčeli alejí dolů ke studánce a moje prababička a páter Antonín už coby velmi starý kněz šli v takovém moudrém rozhovoru. Byl na ty dva dozrálé lidi prý velmi pěkný pohled. A mezi nimi jsem se motal já asi coby tříletý chlapec. Tak to je takové mé první pouto s touto horou, s tímto vzácným místem pod ochranou svatého Antonína.
Dnes jsem tady s vděčností také proto, že letos je to pětadvacet let, co jsem přijal kněžské svěcení a co jsem měl v Blatničce první mši svatou. Myslím, že každý sem přicházíme a můžeme si vybavit v srdci něco, za co jsme vděční, co patří k bohatství našeho vlastního života, naši vlastní životní cesty. Od těch nejmenších dětí až po ty úplně nejstarší, jejichž hlavu už zdobí stříbrné vlasy a věřím, že i moudrost srdce.
Možná to je první věc, kterou bych rád v rozjímání nad texty Božího slova začal. V průběhu života se měníme. Běží čas. Nejdříve jsme plní síly a potom nám síly začnou pomaličku ubývat. Nakonec ale nezáleží na tom, jestli nás nosí v náručí, nebo jestli chodíme s velikou silou a sebevědomím po svých, nebo jestli se už musíme opírat o nějakou hůlku, nebo nás někdo musí doprovázet a přivézt na vozíčku. Možná, že vlastně na prvním místě nejde vůbec o tom, kolik nám je let a kolik máme síly. Myslím, že si můžeme všimnout, že běží čas a mezi námi jsou lidé, se kterými je dobře, k nimž rádi přicházíme, jsou pro nás povzbuzením a oporou. Aniž o tom přemýšlíme, tak je nám u nich dobře.
Páter Antonín Šuránek, který tady žil a je tak spjat s touto horou a krajem, byl mužem, knězem, u kterého bylo lidem dobře, a proto za ním přicházeli. Hledali jeho radu a smíření s Pánem Bohem a s lidmi z jeho rukou. Vzpomínám si na svou prababičku, že to také byla žena, u níž bylo dobře.
Myslím, že Pán Bůh nás zavolal na tento svět a obklopuje nás spoustou dobrých darů, z nichž některé tady máme okolo oltáře. Chce, abychom z těch dobrých darů pochopili, jak je on sám dobrý. Jakou velikou moudrost, sílu a krásu v sobě nosí. Abychom v tom přátelství s ním se mu stávali podobnými, protože jak běží čas, tak se můžeme s během času proměňovat. Mohou se z nás buď stávat lidé, jako byl páter Antonín, moje prababička nebo kdokoliv na koho si vzpomenete, u koho je dobře. Lidé vděční, lidé i uprostřed těžkostí s jiskrou radosti.
Také se ale můžeme měnit k horšímu. Můžeme se proměňovat v lidi, kteří si stále stěžují. Kteří do srdcí druhých lidí zasévají nespokojenost a svár. Můžeme se začít podobat takovým nevrlým starcům nebo zlým starým ženám. To, co znají staré pohádky, jako zlé jízlivé starce nebo ježibaby, to nejsou pouze postavy z pohádek! To je reálná podoba, do které, bohužel, člověk může také dorůst. Když se Ježíš modlil a my jsme slyšeli to krásné zvolání: „Velebím tě otče, Pane nebe a země…“ tak v té modlitbě je o kousek dál ještě jedno krásné slovo, kde Ježíš říká: „Nikdo nezná otce, jenom syn.“ Tím Ježíš myslel sebe, ale také ten, komu to chce syn ukázat. Proto přicházíme za Ježíšem, proto se od něj učíme, posloucháme jeho slovo, proto jsme přijali v jeho jménu křest, abychom se mu podobali, protože když se mu budeme podobat, pochopíme, jak veliký a dobrý je Bůh. Potom se budeme radovat z jeho tajemství a s tím se během času budeme proměňovat k jeho podobě. Potom se staneme lidmi, u nichž je dobře.
Víte, je to jako strom. Mnohé z vás chrání jeho větve před prudkým sluncem, a kdyby lilo, tak možná i před deštěm. To je také obraz lidské podoby. Strom může vyrůst, být rovný s velikou korunou a lidem je pod ním dobře. Nebo se může proměnit v pokroucené křovisko, které není schopné člověku poskytnout útočiště, protože se pod ním nedá spočinout. Dává jen bodláčí a hloží.
Když jsme přišli na sklonku léta s radostí a vděčností za tuto krásnou zemi, jak to opěvuje Mojžíš, když opěvuje zemi Izrael, když se my sami radujeme z této země, kterou nám Hospodin dal, radujeme se z polí a vinic, ze stromů, luk, z toho, že máme kde bydlet, že máme co jíst a okolo sebe lidi, kteří nás mají rádi, bychom neměli nikdy zapomenout na to, že nás Pán Bůh nosí v srdci. Že on je tím, kdo zná tajemství života a je šťastný. Že nás má tolik rád a chce se s námi o to štěstí podělit. On na nás den za dnem a minutu za minutou myslí s nesmírně starostlivou láskou.
Vzpomínám si, že jsem před lety četl vzpomínky jednoho mořeplavce. Byl to člověk, který na moři prožil spoustu let svého života a velmi často plul sám. Měl plachetnici a pouštěl se do takových dobrodružných podniků, kdy obeplul celou zeměkouli na své plachetnici sám. Doma měl ženu, děti a rodinu. Měl takový zvyk, že si ke kormidlu dával fotografii svých blízkých. Na velkých oceánech zažíval bouře, kdy desítky hodin nespatřil slunce, nebe, protože nebe bylo zatažené mraky a vlny byly větší než jeho loď. Nemohl usnout, protože musel loď vést. Musel dávat pozor, aby ji vítr a vlny nepřeklopily. Docházely mu síly a bývaly chvíle, kdy už byl tak unavený, že by nejraději jen usnul a poddal se oceánu a nechal se potopit. Možná je to něco podobného, co zažívají horolezci, když už je opravdu veliká zima, jsou vyčerpáni, začínají mrznout a přijde chvíle, kdy by chtěli jen usnout. Ti chlapi a ženy v horách i mořeplavci vědí, že v takové chvíli usnout nesmí. Tomuhle mořeplavci vždy pomáhalo, když umdléval a už by to nejraději vzdal, že měl u kormidla fotografii své milované ženy a dětí. Říkal si, že to nemůže vzdát, musí doplout do přístavu, aby se jim vrátil.
Pán Bůh nás má takhle vyryté do svých dlaní a den za dnem se na nás takto dívá a nikdy na nás nezapomene. A také my, když putujeme tímto světem, máme mít v srdcích obraz svých blízkých a obraz Boží, abychom to nikdy nevzdali, abychom nikdy neusnuli a nepoddali se tomu, jak se různě převalují dějiny světa. Abychom zráli, byli věrní a blízko těm, kteří nás mají rádi, abychom se k nim vždy dokázali z velkých dálek vracet.
Až nám přibydou šedivé vlasy, budou nás bolet záda a nohy, budeme chodit s hůlkou nebo jezdit na vozíčku, abychom stále byli lidmi, ke kterým druzí rádi přicházejí. Protože dozráli, protože se podobají Bohu, protože být u nich znamená vnímat, že skrze ně přichází do našich životů požehnání.
Běží čas, přibývají nám šedivé vlasy, všichni zestárneme. Nemusíme se ale stát starými jízlivými starci nebo zlými starými ženami. Můžeme být starými, krásnými a požehnanými lidmi. Můžeme druhým dělat s radostí a láskou kříž na čelo a dávat jim požehnání do jejich životní pouti. Zvláště maličkým, kteří jsou okolo nás. Možná až budeme úplně staří a půjdeme tady tou alejí dolů ke studánce, tak si nás někdo všimne, uvidí krásu zralého lidského života, jako to bylo tenkrát v době mého dětství vidět na páterovi Šuránkovi a na mé prababičce a řekne si, že stojí zato v životě to nevzdat, že stojí zato stát se někým, kdo druhým přináší požehnání. A tak vám všem ze srdce přeji, a za to se budu za chvilku modlit u oltáře, abyste nesli v srdci obraz Pána Boha. Obraz, který na vás myslí. Abyste nikdy v životě nevzdali zápas o to být dobrým člověkem, aby až jednou úplně zestárnete, bylo úplně jedno, jestli vám nohy slouží, ale aby všichni okolo věděli, že tam u dědy, babičky, mámy či starého kněze je dobře. Při pohledu do jejich očí člověk chápe, že je život zázrak. Že za něj máme velikou zodpovědnost.
Všechna ta krása, kterou máme dnes okolo sebe, ukazuje někam do budoucna. Jakoby z ní nezůstalo nic, ale přece. Ochutnali jsme to dobré, co nám Bůh dává, a čím nám ukazuje, na jak velké dary se můžeme těšit. Křesťané jsou lidé vděční, zrají do krásy a požehnání a křesťané jsou lidé, kteří vědí, že přítomný svět vlastně mluví o budoucnosti. A tak putujme dobře životem, jako jsme dnes připutovali na tuto horu. Staňme se dobrými lidmi, nesme požehnání, buďme vděčni a podobejme se Bohu.
Božím jménem vám chci jako kněz poděkovat, že jste přijali svůj život, který vám Pán Bůh dává, jako dobrý dar. Že za ten život bojujete, snažíte se ho opatrovat a rozvíjet. Pomáhat jeden druhému a opatrovat i svůj vlastní život. Víte, Pán Bůh k nám přichází jako někdo, kdo je velmi dobrý. Kdo nám ukazuje své poklady a těší se, když se z nich těšíme my. Božím jménem děkuji, že přijímáte dar života a kéž stárneme dobře jako otec Antonín, který zde chodíval.“
Text a foto: Lenka Fojtíková
Takto to vypadalao na Antonínku u dobách malíře Joži Uprky, který na poutě vyrážel vše zvěčnit s paletou v ruce.
V roce 2008 jsem byla redaktorkou týdeníku NAŠE Slovácko a díky tomu jsem se dostala na finále České Miss 2008. Slovácko tam totiž mělo žhavé želízko v ohni v podobě krásné Elišky Bučkové ze Strážnice. A Eliška tehdy své fanoušky nezklamala. Nejen krásou, ale i celkovým projevem přesvědčila, že se na Moravě rodí hezké „baby“, jak by řekli Brňáci. Díky této soutěži jsem se také dostala v Praze na půl metru ke svému dětskému idolu francouzskému herci Alainovi Delonovi, ředitelce soutěže Michaele Maláčové, Dagmar Havlové – Veškrnové, velmi milé modelce Petře Němcové, která přežila tsunami a dalším celebritám.
V roce, kdy Eliška trumfovala v soutěži krásy, jsme se potom ještě potkaly na několika akcích na Slovácku. Dalších dvanáct let jsem její život pozorovala jen zpovzdálí a dozvídala se novinky z jejího soukromí především prostřednictvím bulvárních článků. Samozřejmě, že jsem veškeré tyto informace brala s nadhledem.
Zhruba před měsícem se ke mně dostala pozvánka na besedu s P. Ladislavem Heryánem, kterou měla vést ve své rodné Strážnici právě Eliška Bučková. Neváhala jsem a po dlouhatánských letech jsem zavolala její mamince Blaženě, jestli by Elišku nepoprosila, aby mně dala rozhovor. Eliška souhlasila, takže jsme se poslední únorový pátek roku 2020 sešly ve strážnickém Rodinném centru, které vede její maminka Blažena.
Mám takový blbý zvyk, že na všechny schůzky chodím se značným předstihem s tím, že potom prostě čekám. Jinak tomu nebylo ani onen pátek ve Strážnici. Opět jsem tam byla s více než půlhodinovým předstihem před plánovaným rozhovorem. Proto jsem byla docela v šoku, že Eliška na mne už na místě čekala!!! Její rodiče totiž připravovali sál na přednášku a ona tam prostě byla s nimi. Na mé upozornění, že jsme se už dvanáct let neviděly, s milým úsměvem na tváři řekla: „Ale zůstaly jsme stejné, že?“ Už to mně signalizovalo skutečnost, že Eliška zůstala v srdci „obyčejnou“ holkou ze Strážnice, i když se pohybuje převážně mezi celebritami a úspěch či sláva ji nestoupla do hlavy. O tom mne ostatně přesvědčila i v následujícím rozhovoru, který jsem s ní vedla pro www.zpravyzmoravy.cz Rozhovor si můžete přečíst zde
Bylo to milé setkání. Stejně jako následující beseda s P. Heryánem, který nedávno oslavil své šedesáté narozeniny. Prostě krásný den, za nějž děkuji Blaženě Bučkové, která besedu připravila a vše zorganizovala, jak je ostatně zvyklá z tolika akcí, jež by ani všechny nebylo možné vyjmenovat…
A toto jsem o Elišce a celé její rodině napsala na svém starém webu ihned po jejím vítězství v soutěži v roce 2008. Dnes už můžeme na základě rozhovoru pro Zprávy z Moravy říct, že Eliška v charitativní práci i svých dalších aktivitách naplňuje to, co si po volbě České Miss v roce 2008 předsevzala, o čem snila…
Manžele Blaženu a Víta Bučkovi ze Strážnice znám už roky. Jsou to příjemní lidé s rozsáhlou škálou aktivit, ze kterých nikdy nedělali vědu, i když se jich účastnily stovky a někdy dokonce tisíce lidí. Vesměs se jednalo o zábavu určenou dětem. Možná to pramenilo ze skutečnosti, že sami mají pět dětí, a tak nebyli líní a pohodlní připravit a zorganizovat něco dobrého nejen pro ně, ale i pro druhé.
Na druhé straně rozhodně nepatří mezi tahouny,
při nichž by se jejich potomci jenom pohodlně vezli. Od útlého věku děti
zapojovali do organizace vyhlášených Pohádkových lesů či oslav závěru
církevního roku. Vloni všichni členové rodiny nechyběli při první ročníku
Misijní poutě, která se uskutečnila ve strážnickém skanzenu. Tak jsem mohla
poznat také jejich osmnáctiletou dceru Elišku. Ještě před pár týdny o ní téměř
nikdo nevěděl a dnes ji zná celá republika coby nejkrásnější dívku země. Koncem
listopadu zazvonil mobil a maminka Blažena mně šťastná oznámila, že Eliška
postoupila do finále České Miss. Byla jsem první novinářkou, která se tuto
informaci dozvěděla.
Měla jsem proto radost, že jsem mohla být v Praze na ruzyňském lešti při vyvrcholení celé soutěže. Se zářivým úsměvem na tváři Eliška postupně přebírala šerpu za Miss Internet, Miss Frekvence 1, Tip poroty a nakonec i korunku a titul České Miss. Vše jsem poctivě fotografovala, ale přesto se mně při jednotlivých záběrech draly do očí slzy. Měla jsem chuť všem těm profíkům kolem sebe z nejrůznějších prestižních novin říct, že ta nejkrásnější holka je naše, že je to děvče od mých kámošů, kteří jsou pro mě skoro rodina. Že toto není obyčejná Miss, ale „holka“ se srdcem na pravém místě. Dobře vychovaná, nenamyšlená, která přes svůj docela nízký věk ví, co chce.
O tom mne ostatně přesvědčila, když se ji o pár hodin později snažili fotografové z bulvárních novin vmanipulovat do určité pózy. Nedala se a udělala si pořádek. Jen jsem zaslechla, jak řekli: „No počkej za rok! Ještě u nás budeš škrábat prstíčkem!“ Tak tentokrát se myslím hodně spletli…. Tato miss u nich škrábat nebude… Moc bych Elišce přála, aby ustála útoky komerčních médií, jimž jde o senzaci za každou cenu
Výjimečná přitom není jenom sama nová Česká Miss, ale také všichni její sourozenci, které má tak ráda. Vždyť první slova po vyhlášení byla: „Kde jsou naši?“ Myslela tím své tři sourozence, kteří ji na pražském letišti fandili. Její otázka mluvila za všechno. V okamžicích obrovské radosti myslela na svou rodinu.
O lecčem vypovídají také slova teprve třináctileté sestry
Aničky před finálovým večerem. „Elišku jsme všichni podporovali především
modlitbou. Nemodlili jsme se přitom za její vítězství, ale hlavně aby všechno
ustála, kdyby vyhrála,“ řekla mladší sestra. „Moc jí přeji, aby vše dobře
zvládla psychicky a nezhroutila se třeba z toho, kdyby byla druhá,“
doplnil slova mladší sestry před finálovým večerem šestnáctiletý bratr Vít.
Spolu s devatenáctiletou sestrou Štěpánkou byli všichni v hledišti
soutěže.
Jakmile Eliška postoupila do super finále, začali posílat
textové zprávy. „Bratr jich mohl poslat aspoň sedmdesát,“ odhadovala Štěpánka.
Přestože sourozenci poslali desítky SMS, rozhodně by nestačily
k vítězství. Vždyť se do hlasování údajně zapojilo více než dvě stě tisíc
diváků.
„Bylo to neuvěřitelné. Jakoby Elišce fandila celá republika.
Všem bychom chtěli poděkovat. Zažili jsme v těchto dnech neuvěřitelnou
podporu od lidí ze všech koutů země. A co bych řekla těm, kdo pochybují o tom,
jestli je vhodné, aby se věřící dívka zúčastnila podobné soutěže? Víte, ono je
velmi lehké udržet si víru ve skleníkovém prostředí kostela či fary. Něco
jiného je si ji udržet v prostředí modelingu. A my věřící máme být přece
tím správným kvasem, který bude působit ve všech oblastech života,“ míní
maminka.
Poté rodiče prozradili, že se jim dcera druhý den po zisku
titulu rozplakala do telefonu. Najednou byla sama a chtěla být tolik
s rodinou, která je pro ni na prvním místě. „Utěšovali jsme ji, že je to
daň za slávu, a že určitě bude mít hodně příležitostí, kdy bude moct pomáhat
druhým a to za to stojí,“ řekl tatínek Vít.
Jeho mínění naprosto koresponduje s názorem členky
poroty České Miss Petry Němcové. Podle ní by si správná miss měla umět zjednat
respekt. Navíc by měla být nejen milá a ctižádostivá, ale také pokorná. „Neměla
by vše dělat jen pro sebe, ale i pro druhé, protože miss má hodně možností, jak
pomoct druhým, kteří to potřebují. Správná miss by prostě měla mít srdce na
pravém místě,“ řekla krásná modelka, která s rozlámanou pánví přežila vlnu
tsunami v koruně palmy, na níž se těžce zraněná držela několik hodin. Dnes
prostřednictvím nadace Happy
Heart Fund pomáhá především dětem.
Eliška ještě před finálovým večerem naznačovala, že by ráda
pokračovala v aktivitách, k nimž ji už v útlém věku přivedli rodiče. Ve
své pomoci by se proto chtěla zaměřit hlavně na děti, pro něž spolu
s rodiči pořádala různé akce. Až čas ukáže, jestli se jí podaří uskutečnit
i tyto sny. Věřím, že s podporou skvělé rodiny určitě ano. Držme jí
v tom všichni pěsti. A pokud je někdo ze čtenářů těchto řádků věřící, tak
Elišku prosím podpořte také modlitbami.
Dušičková pouť na Svatém Antonínku ukončila už tradičně letošní poutní sezonu. Po mši svaté, kterou sloužil P. Antonín Bachan z Hluku, následovala venku Křížová cesta.
P. Antonín Bachan z Hluku ve svém kázání mimo
jiné řekl: „Před pár dny jsem zpovídal v jedné farnosti, kde prožívají
misie. Jeden z misionářů si posteskl,
že ač je to blízko Velehradu, tak to oslovuje jen málo lidí, jak jsou
tvrdí. Možná už ani mnozí lidé nepotřebují slyšet Boží slovo, které nám sem do míst
Velké Moravy přinesli ve srozumitelném jazyce Cyril s Metodějem.
Stará generace často zklamala, což je výsledkem
ubývání návštěvníků kostelů i na Slovácku. Co s tím? Víte, napadla mne slova
kardinála Duky, která zazněla při pohřbu Karla Gotta. Řekl: „Lidé zapomněli na
majestát Hospodinův. Každý z nás ať věřící nebo nevěřící jednou před tento
majestát předstoupí.“
Často tady ve farnostech zdůrazňuji jednu důležitou
věc, kterou se místní kněží bojí možná říct, aby v jejich farnostech
nebyla revoluce. Je tady hodně tradice a zvyků. Člověk to vidí okolo prvního
svatého přijímání. A říkám znovu, že tady zklamali a klamou rodiče. Nejenom při
křtu, kdy slíbili, že budou děti vychovávat ve víře. Při křtu zazní zásadní
otázka, jestli jsou ochotni vychovávat své děti ve víře a být jim příkladem. Kdyby
řekli, že ne, tak pan farář končí, protože bez tohoto slibu rodičů nemůže jejich
děti pokřtít. Že je budou vychovávat ve víře, že jim budou dávat dobrý příklad,
že je povedou cestou víry. To neřekli před kněze a nějakým kmotrem. To slíbili
před Bohem! Nechtěl bych být před majestátem Hospodinovým v jejich kůži až
se bude ptát: „Co jsi udělal s tím dítětem, když jsi slíbil, že ho
povedeš, že mu budeš dávat dobrý příklad?“
A po svatém přijímání, kdy bylo plno slávy, všichni
byli v krojích, nazdobené byly snad i kandelábry a já nevím, co všechno,
tak další neděli přijdou do kostela na mši svatou ze třiceti dětí jen tři. To není
chyba dětí! To je chyba rodičů! Za ně se musíme modlit! Za jejich obrácení a
záchranu těchto rodin. Protože slova, co jsme slyšeli v evangeliu, vybízí nás
živé, abychom byli připraveni, protože nevíme, kdy přijde Pán.
Kolik je dnes náhlých úmrtí! Minulý týden jsem byl na
západě země. Dvaašedesátiletého muže plného síly si Pán povolal během čtrnácti
dnů. Tak rychlý průběh měla jeho rakovina. A to nemluvím o náhlých tragických úmrtích
při autohaváriích.
My jsme často zatemnění hmotou, penězi, kdy lítáme a
chvátáme. Z práce a mnohé další činnosti jsme si udělali peklo. Pořád máme málo
a tím jsou zasaženy naše rodiny! To se netýká jen někoho. To se týká nás všech!
Jeden z misionářů kladl důraz na to, co je
nejdůležitější v našich životech. A tou by měla být snaha po věčnosti! My
musíme vyprošovat věčnost sobě i našim blízkým! To je to nejdůležitější v dnešní
době!
Často vzpomínám na jednu babičku, která mně
říkávala: „Já mám hodné děti!“ Ale ty ji přivezly na mši svatou jednou za
měsíc, i když jim dala na benzín, protože se jim bála častěji říct. „Já mám
hodné děti! Ty mají všechno!“ „A kam chodí do kostela?“ ptal jsem se. „Víte, oni nemají čas,“ odpovídala. Takových
je! Nemají čas! A budou mít čas umřít? Budou mít čas si dát do pořádku své
věci, aby odcházeli připraveni a smířeni?
To je modlitba, na kterou zapomínáme: „Pane, od
náhlé a nenadále smrti ochraňuj mě a pomoz mi, abych byl připraven na odchod a
setkání s tebou!“ To je milost šťastné smrti a právě za to se musíme
modlit! A ten misionář říkal: „Toto je nejdůležitější, za co se máme modlit za
své děti a vnoučata! Ne, aby měly patnáct baráků a auta, aby se při dědictví
všichni pohádali a do konce života spolu potom nemluvili! A to se děje…
Pane, dej nám světlo! My vyprošujeme světlo věčného
života zemřelým, ale na sebe zapomínáme… Potřebujeme světlo Ducha svatého, aby
v nás zářilo! Víte, v dnešní době a právě v tomto čase zaznívá, že
se lidé se svými blízkými už vůbec neloučí. To je doslova hrůza a odlidštění!
Kam jsme v lidskosti dospěli. Ve velkých městech a zvlášť na západě naší
země je to už hodně rozšířené. Bohu díky, že tady na Slovácku ještě ne! I křesťané, ale si neuvědomují, co je
katolický pohřeb a tím je pohřeb do země. Správný způsob pohřbu je do země. Jsou
případy, kdy to technicky nejde, ale to jsou výjimky.
Vyprošujme si milosti, abychom i tyto dny, kdy
budeme opět chodit na hřbitovy a hroby svých blízkých, tam jen neuklidili,
nedali parádu za spoustu tisíc, ale nezapomínali přitom na modlitbu za zemřelé!
Víte, já jdu na hřbitov třeba i bez svíčky, ale jdu
se tam pomodlit za zemřelé. Oni už jsou před tváří Boží. Chodím tam vyprošovat
pro sebe i ostatní živé, aby se za nás zemřelí přimlouvali. Budeme prožívat
svátek Všech svatých. To nejsou jen ti, kdo byli oficiálně svatořečeni, ale je
tam i spousta duší z našich rodin.
Tři měsíce jsem teď doprovázel jednu umírající ženu.
Prožívala náročnou křížovou cestu. Pro mne to bylo vždy osobní setkávání nejen
s ní, ale s trpícím Kristem v této ženě. Úplně jsem tam prožíval
Kristovu přítomnost a jeho utrpení. Bolest utrpení má veliký význam. Vždyť Kristus
nikomu z nás neslíbil, abychom uvěřili, protože potom budeme zbaveni všech
bolestí, utrpení a nesnází. Mnozí křesťané to ale takto bohužel berou. Potom řeknou:
„Celý život chodím do kostela a potom se stane toto…“
Víra v Krista je cesta zkoušek. On nás skrze všechny bolesti a utrpení vyučuje. Kéž bychom to takto brali a sobě i všem našim blízkým vyprošovali světlo, abychom byli dnes a denně připraveni setkat se s Bohem tváří v tvář, aby byl náš odchod z tohoto světa šťastným, abychom neplakali jen nad svými blízkými, ale uvědomovali si, že život smrtí nekončí. A oni, pokud prošli životem a křížovou cestou, se mají lépe než my všichni dohromady. A tak Pane, děkujeme ti za toto setkání a tvé slovo, které nás učí počítat s tebou v každém okamžiku a učit se být připraven na setkání s tebou tváří v tvář. Amen!“
Foto, přepis a úprava mluveného textu: Lenka Fojtíková
Martin Hudeček z Hrubé Vrbky na Hodonínsku si dal vloni k šedesátým narozeninám netradiční dar. V sedle koně sjel moravsko-slovenskou hranici. Na cestě ho tehdy doprovázel Petr Kubíček (56) ze Slovenska a další Slovák s maďarskými kořeny Jiří Nagy (52).
„Nechali jsme se zavézt na pomezí České republiky, Polska a Slovenska do vesničky Herčava. Odsud jsme se potom vraceli domů do Hrubé Vrbky na Horňácku. Za šest dnů jsme na koních ujeli zhruba dvě stě kilometrů,“ zavzpomínal letos jednašedesátiletý Martin Hudeček.
V dnešním dopoledni se tato mezinárodní trojice kamarádů vydala z Hrubé Vrbky na soutok Moravy a Dyje. Tentokrát ale každý jede na svém voze taženém dvěma koňmi. Petr Kubíček ze Sobotiště na Slovensku si s sebou na cestu vzal také manželku Lubicu.
„Vyhneme se silnicím první třídy, kam s koňmi ani nesmíme. Pojedeme přes Strážnici, Rohatec, Hodonín a dnes v pondělí máme v plánu, že přespíme v Moravské Nové Vsi. Dále budeme pokračovat přes Břeclav až na soutok řeky Moravy a Dyje. Zpět se budeme vracet přes Slovensko. Projedeme Gbely, Smrďáky, Sobotiště a potom přes Kobylu a Vojšické louky zase domů. Vrátit bychom se měli za pět dnů a ujedeme zhruba dvě stě kilometrů,“ popsal letošní trasu iniciátor akce Martin Hudeček.
Poté prozradil, že o něm dcera tvrdí, že se musel narodit s opratěmi v ruce, protože koně miluje. Choval je jeho děda a on sám si první koně pořídil koncem osmdesátých let minulého století ještě před revolucí. Vyučený zámečník s koňmi také vyzkoušel práci v lese. Záhy ale zjistil, že je to sice krásná práce, která ho baví, ale není dostatečně zaplacená. To byl důvod, proč si koně nechal jen jako svou lásku a pustil se do podnikání. Posledních šestnáct let se věnuje diagnostice mostů a už se těší do důchodu, kde si koně bude užívat ještě intenzivněji. Dokud byly malé děti, jezdila celá rodina s koňským povozem na prázdniny. Vydali se tak třeba přes Vápenky a Velkou Javořinu na Slovensko do Staré Turé. V minulosti také s partou nadšených folkloristů putoval po vzoru předků do Rakús, kteří do Rakouska jezdívali vypomáhat na žně. K padesátinám si zase vyzkoušel objet okres Hodonín, což bylo také 150 kilometrů.
„Je začátek května a hodně se ochladilo. To ale vůbec nevadí. Pro koně je lepší, když je chladněji a lidé to musí prostě vydržet,“ řekl s úsměvem před odjezdem. „Ne! Žádný hotel ani penzion jsme si nerezervovali. Budeme spát pod stanem, nebo si mezi vozy natáhneme plachtu. A budeme si také sami vařit,“ řekl se smíchem Hudeček. „Já budu spát přímo na voze, kterou plachta kryje,“ doplnil kamaráda Jiří Nagy. A potom už se dala karavana do pohybu a po poledni už může být klidně v Hodoníně…
Pokud ovšem na tato koňská spřežení nenarazíte při jejich cestě Slováckem, můžete přijet 18. 5. do Blatnice pod Svatým Antonínkem na vyhlášené Putování po blatnických búdách. Mezi jednotlivými búdami totiž návštěvníky v kočáře už několik let rozváží právě Martin Hudeček s kamarádem Petrem Kubíčkem, tak se s nimi v rámci vstupného můžete povozit a třeba povykládat o jejich dnes již netradičním putování krajinou. A pokud budete sedět ve fajnovém kočáře pana Hudečka, tak vám prozradím, že budete sedět na sedadle, na kterém ve voze sedával slavný malíř Joža Uprka, což rozhodně každý neví… Tento kočár dnes samozřejmě zůstal ukrytý ve stodole. Na cestu se pan Hudeček vydal v pracovním voze bez nafukovacích kol, takže mu píchnutí kola nehrozí 🙂
Kdo zná přednášky a knihy Kateřiny Lachmanové, jistě si nenechá ujít její premiéru na Svatém Antonínku. Zváni jsou ale všichni i ti, kdo tuto ženu ještě nepoznali. Kateřina Lachmanová na Antonínku za mikrofonem poprvé vystoupí v sobotu 1. června. V odpoledním programu budou dvě přednášky, mše svatá, na kterou naváže adorace, kterou povede spolu s hudebníky. Pro účastníky bude zajištěna možnost přímluvné modlitby. Na Antonínek všechny srdečně zve Sekulární františkánský řád Uherské Hradiště, který akci pořádá ve spolupráci s blatnickou farností.
Kdo je Kateřina Lachmanová?
PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD.postgraduálně studovala v Římě postupně spirituální teologii, teologickou antropologii a psychologii. Pracovala jako šéfredaktorka Karmelitánského nakladatelství, spolupracuje s TV NOE a příležitostně se věnuje rekolekcím a přednáškové činnosti. Je autorkou řady úspěšných knih z oblasti spirituality: Dvojí tvář lenosti (KNA, 2000), O milosrdenství (2000), Síla přímluvné modlitby (2007), Kotva naděje (2009), Terezie z Lisieux a Silván z Athosu (2010), Karikatury Boha (2014). (převzato z www.ikarmel.cz)
