Mária Nehybová nebyla žádná mediální hvězda, ale věřím, že v nebi je zapsána zlatým písmem…

Včera jsem byla na pohřbu, na čemž by nebylo nic až tak neobvyklého. Prostě nám v každém věku někdo z blízkých a známých odchází. Tento pohřeb byl ale prostě jiný a bylo to tím, s kým jsme se loučili. Pozor! Z lidského pohledu nešlo o žádnou mediální hvězdu celosvětového, národního, krajského a dokonce ani okresního formátu.  Věřím ale, že Mária Nehybová, tak se jmenovala zemřelá žena, z Božího pohledu hvězdou je a dnes září v nebi.

V posledních letech už jsem nějak pohřby moc emocionálně neprožívala. Přisuzovala jsem to skutečnosti, že všichni jednou zemřeme a u mnohých lidí šlo o vysvobození například z utrpení nemoci a stáří. Včerejší pohřeb byl ale úplně jiný. Do kostela svatého Vavřince v Hodoníně jsem přišla mezi prvními, takže jsem byla svědkem poslední zkoušky sboru na chóru. Když jsem uslyšela doslova zpívat housle, začala jsem zakoušet Boží přítomnost. A ta tam byla hmatatelná po celou dobu obřadu. Už to, že při mši svaté zněly písně plné naděje a sbor nádherně zpíval, povznášelo duši až někam k nebesům. Těžko se to dá popsat tomu, kdo tam nebyl. Stejné prožitky mně ale poté potvrdila kamarádka Katka, se kterou jsem dlouhé roky pracovala nejdříve v regionálních novinách Slovácko a poté, co byly tyto noviny prodány německé společnosti, i v týdeníku Naše Slovácko.

Právě díky Katce jsem se s Marií zhruba před dvaceti lety seznámila. Věděla jsem od té doby, že je to hluboce věřící člověk, který ale nechodí jen tradičně do kostela, aby měl čárku, že si splnil povinnosti. Dlouhé roky pomáhala na misiích, založila a vedla v Hodoníně modlitební společenství a skrze brněnskou komunitu Emmanuel byla zapojena do charismatického hnutí. A právě členové této komunity včera na pohřbu byli, zpívali a modlili se. S Katkou jsme se později shodly, že právě oni vytvořili v kostele svým zpěvem, modlitbami a pouhou přítomností onu nádhernou atmosféru, kdy se nebe doslova dotýkalo země. Neměla jsem to v plánu a nechtěla jsem brečet, ale přesto mně slzy valily přes tu debilní roušku, kterou jsme museli mít všichni kvůli koronavirové pandemii na tváři, a sopel kapal přímo do ní…

Když měl hodonínský děkan P. Josef Zouhar začít promluvu a vzpomenout na zemřelou, bylo nejdříve dlouhé ticho, protože ani on nemohl dojetím mluvit. Neměla jsem to v plánu, ale vytáhla jsem mobil a zapnula diktafon, abych zaznamenala, jak na Marii vzpomínal. Tady je část přepisu bez úvodu, protože jsem s nahráváním začala o něco později:  

„Připomíná nám to povolání horníků, kteří sestupují do hlubin a temnoty země, aby vydolovali vzácné kovy, které když vyjdou na povrch, září a oslňují svou krásou. Podobné to bylo i u naší sestry, která často prožívala různá zklamání, nepochopení, složité rodinné zázemí a snažila se v těchto věcech vždy vynést na povrch něco ze své víry, naděje a lásky. Možná jsme někdy nechápali, nebo nerozuměli její přímočarosti, nekompromisním postojům, možná až tvrdosti v některých situacích, ale podle vaší účasti a podle mnohého vašeho zájmu, když se roznesla zpráva o její smrti, mohu potvrdit pravdivost toho, jak jsem zmínil na začátku, že její život ovlivnil nás všechny různým způsobem. Chci naší sestře Marii poděkovat především za to, čím ovlivnila naši farnost a život mnohých věřících. Některá modlitební společenství, která vznikla pod jejím vedením a stále pokračují ve svém setkávání, pobožnosti prvních pátků a prvních sobot, pravidelné adorace a pravidelná četba Božího slova. A utrpení, osamocenost, těžká nemoc posledních let a zvláště v posledních měsících přinesou krásu a radost věčného života v Božím království. A děkuji také vám, kteří jste jí byli oporou v její osamocenosti, v jejich bolestech těžké nemoci, kteří jste u ní věrně stáli.“

Po mši svaté promluvil u rakve za komunitu Emmanuel z Brna profesor Augustin Svoboda. Před jeho řečí jsem už byla připravena s prstem na diktafonu, takže mám záznam celé promluvy:

Vážené smuteční shromáždění, milí bratři a sestry, dovolte mi říct pár slov na rozloučenou s Marií Nehybovou za komunitu Emmanuel. Slyšeli jsme, jak Mária, my jsme jí říkali Marie, byla pevně zakotvena v hodonínské farnosti, kde od svých mladých let sloužila celým tělem, celým srdcem a celou duší, když na počátku sedmdesátých let navázala kontakty s brněnským modlitebním společenstvím a později se připojila k charismatické obnově. Na začátku devadesátých let vstoupila s řadou členů tohoto společenství do laické komunity Emmanuel. Nové obdarování Duchem svatým ji proměnilo v křesťanku plnou radosti v Boha. A tuto radost uměla nejen prožívat sama, ale rozdávala ji všem. Povzbuzovala věřící, burcovala víru u vlažných a zvala k Boží blízkosti nevěřící. Plně přijala a žila spiritualitu komunity – evangelizaci, adoraci a soucítění. Prožívala ji nejen v komunitě, ale i ve svém civilním povolání zdravotní sestry, ve farním společenství, ve službě přímluvnou modlitbou, semináři charismatické obnovy i v každodenních setkáních s lidmi v ambulanci, na ulici, obchodě, při návštěvách nemocných a jinde. Věrnost a láska k Božímu slovu ji doslova budily k přímočaré a účinné evangelizaci. Jsem si jistý, že i řadu z vás zde přítomných oslovila Marie otázkou: „Víš, že v Písmu svatém je od Pána Boha pro tebe vzkaz?“ Věrnost a láska k Ježíšově srdci ji přitahovaly k časté adoraci, ke které zvala i vás farníky. Materiální bída, sociální a duchovní strasti, které v dětství a mládí prožila, připravily její srdce k soucítění se všemi trpícími a strádajícími. A nebyla to jen materiální či finanční podpora misií. Soucítila zejména s lidmi strádajícími duchovně a přiváděla je až ke svátosti smíření. Byla opravdu poslem Kristovým, když prosila potřebné a bloudící: „Nechte se smířit s Bohem!“ Marie, s vděčností si připomínáme tvou příkladnou službu v komunitě. Na tvé službě jsme poznávali, co je to opravdová komunitní angažovanost. Pán tě obdaroval, ale ty ses stala darem pro bratry a sestry v komunitě a určitě i zde v této farnosti. A v žádné tvé službě nebyla křeč. Z každé služby vyzařovala tvoje, vlastně Boží, láska a dobrota. Nakonec o tom svědčí i tvůj stálý úsměv na tváři. A ten nezmizel ani v těžké nemoci ani, když nesloužila paměť. Ten úsměv si připomínají i sestry a klienti Domova pro seniory ve Velkém Újezdu, kde jsi dokončila svůj pozemský život. A připomínáme si ho i my všichni. Měla jsi ve velké úctě Pannu Marii. Věříme, že to byla ona, která ti vyprosila přechod do života věčného právě o první mariánské sobotě, v den, který jsi po léta Matku Boží zvlášť uctívala. Marie, sestro, ať ti dobrý Bůh odplatí vše, čím jsi ho oslavila ve svém životě. A prosíme, ať uslyšíš slova pozvání: „Pojďte, požehnaní mého otce, ujměte se království, které vám připravil od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mne, byl jsem nemocen a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. A ať uslyšíš i slova ujištění: „Pravím ti, cokoliv jsi učinila jednomu z mých nepatrných bratří, mně jsi učinila. Amen.“

Co víc dodat? Vše bylo řečeno… Když jsem se Mariiných přátel a známých včera ptala, odkdy byla vlastně nemocná, tak odhadovali, že operaci nádoru na mozku prodělala před jedenácti lety. Tehdy jí bylo 58 let. V mailu jsem v noci našla korespondenci, kdy jsem jí oslovila s pár dotazy kvůli novinovému článku do Katolického týdeníku v červenci roku 2013, jak to bylo v její farnosti s pomocí misiím. V Hodoníně všichni ví, že to všechno byla její iniciativa. Ale ona mně tehdy odepisovala za celou farnost…. I v tom je vidět její skromnost a pokora. Tehdy mně napsala:

Milá Lenko,
od roku 1978 do roku 1996 jsme posílali z farnosti balíky do různých zemí – např. Indie, Tanzanie, Bolivie, Indonésie… Jelikož velmi rostla cena poštovného, odstoupilo se od posílání balíků. Vyskytla se možnost (po návštěvě sestry Marie Goretti na brněnském biskupství) využít adopce na dálku“. Farníci se tak dali dohromady“, adoptovalo se 10 dětí. Od té doby se podporuje každý rok tento počet dětí. Všechny jsou z Indie. Jestli některé dítě školu ukončí, nebo ji opustí, z pražské charity si vyžádáme náhradu za školáky, kteří školu opustili. Někteří absolvovali i vysoké školy. A pokračuje se dál. Já se už nějak neangažuji, po operaci mám své problémy. Kontakt na Moniku Spurnou přikládám. Ona se v Misijním klubku hodně angažuje s dětmi. Je v tom šikovná, také děti.
Jinak Ti nic, bohužel, nemohu nabídnout.

Ať Ti Pán žehná! Marie N.

A právě teď, před dopsáním textu a vzpomínky na Marii i její pohřeb, mně došel mail od kamarádky, která poslala známým a přátelům báseň. Jejím autorem je člen komunity Emmanuel Radovan Voříšek a napsal ji pro Marii v den jejího úmrtí…

Vinicím s hrozny
stařenek
nazrálými na pád do prachu
dávala vitální sílu
Svá, jenom však navenek
brávala za ruku
vracela po letech víru
Tak už se čas dopotácel
zbytek toho pozemského
Poklad spásy nepoztrácel
daroval jí věčnost Jeho

Milá Marie,

nemohla jsem jinak. Ač jsem to původně neplánovala, musela jsem na svém webu zveřejnit Tvůj příběh. Příběh neobyčejné lidskosti hluboce věřícího člověka, který si na žádného „svatouška“ nehrál, protože svatost skutečně žil, i když se to tak na první pohled nemuselo někomu zdát. Vše jsem sepsala s velkou vděčností, že jsem Tě mohla na své životní cestě poznat, že jsme se mohly potkat a povzbudit. V mysli stále vidím Tvůj úsměv na tváři, o kterém mluvil i Tvůj spolubratr z komunity Emmanuel Augustin Svoboda… Velké díky za vše!

S mimořádnou úctou Lenka          

 

Zápisky ze semináře P. Eliase Velly: Jak se modlit za uzdravení

Poznámky ze semináře P. Eliase Velly, který se uskutečnil ve Vranově u Brna od 7. do 10. 2. 2018.  Seminář se jmenoval Jak se modlit za uzdravení. Na Vranov jsem přijela kvůli pracovním povinnostem s jednodenním zpožděním, ale i tak to stálo zato! Zveřejňuji zde pouze pár poznámek. Ze semináře je ale možné ze všech dnů objednat celý zvukový záznam – viz. e-mailová adresa na překladatele Václava Čápa na konci tohoto textu. 

Teď už ale k mým poznámkám….

Pro službu modlitby za uzdravení je třeba mít pokorné srdce plné lásky. Ježíš měl slabost pro pokorné lidi. Nepřišel na tento svět kvůli mocným. Ďábel se hrozí a prchá před pokornými lidmi. Ďábel se bojí Eucharistie, protože je to láska a pokora. Ďábel je nenávist a moc. Pokora je jako šíp mířící přímo do srdce zlého. Musíme proto neustále prosit o moudrost, lásku a pokoru pro naši službu modlitby za druhé. Matkou pokory je Panna Maria.

Služba modlitby za vnitřní uzdravení je úzce spjata se službou modlitby za osvobození. Lucifer je super charismatická bytost. Charismatické dary mu dal Bůh ještě v době, kdy byl Andělem Světla. Tuto dary mu ale zůstaly, i když se stal později padlým andělem.

Nad ďáblem mohu zvítězit pouze tehdy, pokud mám Ježíšovu autoritu. Ježíš dal svou autoritu apoštolům a to byla pro ďábla ta největší facka. Nemůže snést, že lidská bytost nad ním má autoritu. Ježíš tuto autoritu později rozšířil na dalších dvaasedmdesát učedníků, které vyslal evangelizovat. Nejdůležitější není, co můžeme v Ježíšově moci vykonat, ale že jsme Božími dětmi, jejichž jména jsou zapsána v nebi.

Skrze náš křest ale máme moc vyhánět zlé duchy. Všichni jsme proto zapojeni nějakým způsobem do služby osvobození. Musíme ale rozlišovat exorcismus a modlitbu za osvobození. Exorcismus se může modlit pouze církví (biskupem) pověřený kněz. Modlitba za osvobození je modlitba, kterou se obracíme k Ježíši, aby se smiloval nad člověkem, který nějak trpí. Stejně se můžeme modlit za všechna uzdravení a osvobození od útoků zlého. Nikdy při tom ale laik nesmí přímo oslovovat ďábla. Když vstoupím do přímého kontaktu s ďáblem, zaútočí a nějakým způsobem mne může poškodit. Proste proto Ježíše, aby bojoval s ďáblem a osvobodil nás. Tento boj bude totiž mnohem účinnější.

Proč jsou potom tyto dvě služby tak propojené? Můžeme mít před sebou rozrušeného člověka, modlíme se, ale nic se neděje. Něco není v pořádky. Někdy se modlíme za člověka aniž se něco děje. Je třeba, aby odpustil všem – i Bohu a sám sobě. Neodpuštění je propojeno s nenávistí a ďábel je nenávist. Ďábel zůstává u toho, kde je nenávist.

Při modlitbě za druhé musíme být velmi opatrní. Někdy za námi může někdo přijít a tvrdit, že v sobě má ďábla. Ten je ale obyčejně v těch, kteří si to o sobě nemyslí. Je dobré se zeptat, jestli je člověk se svým stavem spokojený nebo touží po uzdravení a osvobození. Je totiž nutná spolupráce každého člověka. Někdo neustále žádá o modlitbu, ale sám nic nedělá, nespolupracuje, a tak se neposouvá dál.

Neměli bychom se začít hned modlit, ale nejdříve se snažit zjistit, oč jde. Proč si myslíš, že máš v sobě ďábla? Chodíš ke svátostem? Nemáš nějakou závislost (alkohol, drogy, nevěra, pornografie, gamblerství…)? Pokud nepozavíráš tyto dveře, nemůžeme ďábla vyhnat ven. Pokud se člověk neosvobodí od věcí, které ho blokují, ďábel zůstane na místě. Člověk si musí uvědomit, že musí něco dělat sám. Potom se za něj můžeme modlit a vyprošovat mu světlo pro kvalitní zpověď. Žít totiž ve smrtelném hříchu je horší než být posedlý.

Nebezpečí v modlitbě za uzdravení

Někdo ji může brát, jakoby tato modlitba byla něco magického – někdo se za mne pomodlí a vše bude v pohodě. Přitom je třeba „kopat“ hluboko…

Jsou lidé, kteří trvají na exorcismu. Člověk ale musí být velmi opatrný. Tito lidé totiž většinou potřebují psychologickou pomoc. Musíme si dát pozor, abychom tomuto člověku nepotvrzovali, že má v sobě démony. Mohli bychom mu tím velmi ublížit.

Přednáška Václava Čápa (odpoledne 9. 2. 2018)

Lež nás svazuje. Přitom se v přímluvných modlitbách málo modlíme za odstranění lží v našich životech. Je třeba odstraňovat kořeny lží v našich životech. Kolem každé rány, která vznikla lží, kterou do nás někdo zasadil, vznikne negativní reakce. Pramenem každé lži je rána a negativní reakce, což nás vede k určitému jednání.

Příklady lží, který jsme uvěřili: „K ničemu se nehodíš, nemám právo na svůj život, musím žít podle očekávání druhých lidí, musím všechny uspokojit, všechno je marné, nikomu se nelíbím, nikdo mne nemiluje, nezasloužím si lásku nikoho….“

Lež nám brání milovat sebe sama. Skrze lež se stáváme otroky. Pravda nás osvobozuje od deformace lži. Pravda nás uschopňuje odpustit druhým. Lež je spojena s útlakem od zlého ducha. Při modlitbě je dobré rozpoznat lež – lži v životě člověka. Tyto lži jsou obyčejně spojeny s ranou.  Potom je (tyto lži) vkomponovat do modlitby – měli bychom lidi vést při modlitbě tak, aby litovali, že nějaké lži uvěřili a zřekli se těchto lží. Ve jménu Ježíše Krista se zříkám a lámu moc lží. A prosit Ducha svatého, co chce říct k dané situaci.

P. Elias Vella

Nedostatek odpuštění přináší často mnoho překážek v našem životě. Může se stát, že má někdo velký vztek na Boha. Ve skutečnosti může být hněv kvůli neodpuštění svému otci. Může si myslet, že bydlí daleko, nevidí se, vyhýbá se mu a myslí si, že se tím problém vyřeší. Nevyřeší se ale nic. Rána zůstává. Pokud chceme být chráněni od útoku zlého ducha, musíme zkoumat, jestli v nás není nějaké neodpuštění.

Měli bychom zjistit, jestli člověk nebyl zapojený v okultismu, spiritismu, satanismu, New Age… Pokud je někdo zapojený do těchto věcí, otevírá své srdce zlému duchu. Když chce ďábel napadnout, hledá otevřené dveře – okno, kudy vniknout. Musíme být velmi obezřetní a vést ho k zřeknutí těchto okultních věcí a zbavit se všech okultních předmětů.

„V Ježíšově jménu se zříkám jakéhokoliv okultismu v mém životě a přijímám Ježíše Krista jako Pána svého života.

Pokud se někdo nevědomky zapojí do okultismu, je to podobné jako když mi někdo dá bez mého vědomí dvě kapky jedu do čaje. Nevím o nich, ale pokud ten čaj vypiju, tak mne jed otráví. Musíme vést člověka, aby se jakéhokoliv zapojení do okultismu zřekl. V rozhovoru před modlitbou je důležité zjistit, jestli se člověk nezapojil do spiritismu, okultismu, černé či bílé magie, horoskopů, pověr…  5. Mojžíšova 18, 9-12.   A dnes sem patří i New Age. V základech New Age je myšlenka, že ve svém životě nepotřebuješ Boha, protože ty sám jsi bohem. Jen v sobě musíš uvolnit tyto síly. Dává ti pocit, že jsi všemocný.

Nikdy nedědíme hříchy předků v našich rodokmenech. To, co dědíme, může být určitá náklonost k věcem, které se objevují v našem rodokmenu. Je proto velmi důležité při modlitbě nacházet kořeny a překážky, které jsou v daném člověku.

Kletba a požehnání

Kletba existuje stejně jako požehnání. Co je požehnání? Vkládám tohoto člověka do Božích rukou a Bůh tomuto člověku požehná. Požehnání nevychází z člověka, ale z Boha. Pokud požehnání narazí u člověka, kterému žehnám, na překážku, vrací se zpět.

Kletba je nenávist a pochází od Satana. Když někoho proklínám, tak i kdybych to dělal ve jménu Božím, nikdy se prokletí k Bohu nedostane. Jde ke Zlému, který velmi rád škodí. Kletba vstoupí do člověka pouze tehdy, pokud jsem vůči ni otevřený. Pokud otevřený nejsem, vrátí se zpět. Pokud žijeme dobrým životem, nemusíme se prokletí bát.

Při modlitbě člověku nikdy nevkládejte do mysli, že je proklet, protože by ho to poškozovalo.

My jsme jen nástroje. Bůh může konat i bez nás. Pokud nás Bůh volá do služby, dává nám velkou důvěru.

Mše svatá 10. 2. 2018

Marek 8,1-10

Když s ním v těch dnech opět byl velký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim: Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte?“ Řekli: „Sedm.“ Nařídil tedy zástupu usednout na zem; vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali; oni je předložili zástupu. Měli i několik rybiček; vzdal za ně díky a nařídil, aby je také předkládali. I jedli, nasytili se a sebrali zbylých nalámaných chlebů sedm košů. Těch lidí bylo asi čtyři tisíce. Pak je propustil. Hned nato vstoupil se svými učedníky na loď a připlul do končin dalmanutských.

Ježíš nasytil zástupy, protože s nimi měl soucit. Často má s lidmi soucit – plakal s Marií a Martou, když zemřel jejich bratr Lazar. My máme reprezentovat Ježíše ve všech jeho charakteristikách. Soucit je jednou z hlavních vlastností ve službě za uzdravení a osvobození. Ježíš nám dnes říká: „Dejte jim sami najíst!“ Nestačí kritizovat situaci některých lidí, ale máme jim dát sami najíst… Když někomu naslouchám, modlím se za ně, tak v tu chvíli jim dávám najíst… Nemáme moc udělat zázrak. Nemáme žádnou moc! Každá moc pochází od Boha. Ježíš nám říká: „Spolupracujte se mnou. Ježíš udělá zázrak, ale ať se lidé posadí a vy jim rozdávejte jídlo. Děkujeme ti Pane, že nám důvěřuješ. Učiň z nás užitečné nástroje vkládáním se do tvých rukou a prosíme znovu a znovu o tvé pomazání a svěřujeme se pod ochranu Panny Marie.“

Závěr semináře

Pro všechny, kdo přímluvnou modlitbou slouží, byl seminář velkým přínosem. Při poslední noční adoraci P. Elias Vella a domácí P. Havlát každému účastníku zvlášť požehnali křižmem a krátce se pomodlili za jeho službu.

Celý zvukový záznam přednášek lze objednat na této e-mailové adrese: vacapcz@volny.cz

 

 

Tři snímky jsou z loučení s P. Eliasem Vellou, který do Vranova u Brna přijel z Malty (na snímku je bílém liturgickém obleku). Na spodním snímku je P.  Havlát vlevo a uprostřed překládatelka Jana Ungerová.

 

Letos v únoru to je šestnáct let, co jsem s otcem Eliasem Vellou seznámila v Koclířově na semináři za vniřní uzdravení. To setkání s ním mně zcela změnilo život. Otec Elias se pro mne stal velmi vzácným člověkem, který mi moc pomohl, jako ostatně dalším tisícům lidí po celém světě. Za tu dobu, co se známe, jsme spolu udělali i nějaké rozhovory a samozřejmě, že mám spousty a spousty jeho fotek nejen z akcí v České republice ale i ze Slovenska. Něco tady tedy zvěřejním ze svého archivu….

 Dnes zde zveřejňuji jeden můj rozhovor a jeden, který poskytl slovenskému rádiu Lumen a já ho přeložila. Občas o ně totiž lidé mají stále zájem a já je musím složitě vyhledávat ve svém archivu… S otcem Eliasem jsem se teď zase setkala v Želivi. Snad vyjde čas a napíšu zde pár postřehů z jeho opět velmi zajímavých přednášek… Jinak překladatel Václav Čáp v současné době pracuje na knize rozhovorů s P. Eliasem Vellou, takže se máme nač těšit!!!!

Rozhovor s P. Eliasem Vellou při jeho návštěvě Dubňan na Hodonínsku v roce 2006:Tam, kde není láska, dej lásku a najdeš ji

Exorcista P. Elias Vella: Je snazší dělat zlo než konat dobro

V polovině března se v Dubňanech zastavil známý exorcista z Malty P. Elias Vella. Přijal pohostinství tamního správce farnosti P. Josefa Chyby, který ho po třítýdenním pobytu v České republice vezl na letiště do Vídně. Při té příležitosti v dubňanském kostele koncelebroval dvě nedělní mše svaté a našel si čas odpovědět i na pár otázek týdeníku NAŠE.

Pokud někdo slyší slovo exorcista, vybaví se mu středověk. Někteří si myslí, že tato služba není potřebná. Jiní zase pod vlivem filmů o vymítání ďábla tuší senzaci. Co byste po zkušenostech z dlouholeté praxe těmto lidem řekl?

Úkolem exorcisty není výhradně osvobozovat posedlé zlým duchem. Pomáhám mnoha lidem, kteří se přímo nebo nepřímo nějak zapletli se satanismem, okultismem, spiritismem, New age. Prvořadým úkolem exorcisty je odhalovat negativní stránku těchto praktik a nauk a pomáhat těm, kteří jsou již nějakým způsobem zainteresovaní. Posedlost ďáblem se samozřejmě objevuje i dnes, ale ne v takové míře, jak bychom si možná představovali.

Mladí lidé se občas jen tak z legrace baví vyvoláváním duchů. Nezasvěcení netuší, že tyto hrátky s sebou nesou následky. Jak mohou účastníky poškodit?

Mohou je ohrozit jak psychologicky, tak duchovně. Roky dospívání jsou vždy určitou dobou dobrodružství. Mládež často provozuje vyvolávání duchů, protože to bere jako zábavu nebo hru. Může si však vážně poškodit psychiku. Dostaví se úzkosti, fóbie. Bohužel mnoho těchto mladých lidí nakonec skončí u psychiatra. Po duchovní stránce si navíc otvírají dveře pro vstup zosobněného zla.

V České republice je teď velmi moderní chodit například ke kartářkám. Těmto „podnikatelkám“ obchody jen vzkvétají. Jejich služeb využívají dokonce i věřící lidé. Příznivci kartářek tvrdí, že jim dotyčná žena řekla i to, o čem věděli jen oni sami. Jak je to možné?

Tady se ocitáme v okultním světě, kde je výklad karet nejrozšířenější formou. Když chceme znát svoji budoucnost, znamená to, že v podstatě prodáváme vlastní svobodu, a to má negativní dopad na duchovní i psychologickou oblast. Místo toho, abychom sami vytvářeli osobní dějiny, očekáváme, že se tyto věci v našem životě prostě stanou. Jako bych už neměl žádnou možnost měnit osud. Naše myšlení přestane být aktivní. A jak je možné, že věštkyně znají nějakou skutečnost? Často je to problém hadačství. Věštění přichází buď z minulosti nebo budoucnosti. Kartářky se chytnou detailů, které jim sdělíme a ony je pak rozvíjí, psychologicky vycházejí vstříc a těží z toho v budoucnu. Kartářka předdisponuje klienta k určité situaci. Například někomu řekne, že za rok ztratí práci. Sdělení v dotyčné osobě způsobí, že dostane strach nebo začne svou práci dělat tak, že ji za rok skutečně ztratí. Pak je ještě další možnost, že ve vykladači je nějaká moc. Ta nemůže být od Boha, protože věštění bible zakazuje. Přichází tedy z protipólu. Jestliže někdo věští budoucnost, tak je to z moci, kterou dostal od Božího nepřítele, a to jistě velmi silně ohrozí vaši budoucnost.

Mnoho lidí v poslední době hledá pomoc v psychologických poradnách, kde se zabývají tzv. rodinnými konstelacemi. Jaký máte názor na tuto terapii?

Podle mého názoru jsou rodinné konstelace dalším typem terapie založené na New Age. Zpočátku se může zdát, že má tato terapie jisté pozitivní výsledky. Z
dlouhodobého hlediska jsou negativní a poškozují člověka duchovně i psychicky. Neodvážil bych se je proto doporučit.

Představte si, že se setkáte s člověkem, který se teprve nedávno stal věřícím křesťanem a nyní váhá, ve které církvi se má nechat pokřtít. Jaké byste uvedl hlavní argumenty, že by to měla být právě katolická církev, když se mnohým může zdát, že není tak radostná a otevřená mladým lidem jako jiné křesťanské církve?

Bohužel je možné, že katolická církev není tak radostná, jak by mohla být. Ale to záleží na lidech, kteří se k ní hlásí, nějakým způsobem žijí a předávají svou víru. Člověk musí hledat pravdu, a to by mělo převažovat nad skutečností, že v církvi nežijí všichni lidé podle toho, co Kristus hlásal. V první řadě by si tedy člověk měl položit otázku: Kým je pro mne Kristus? Protože učení katolické církve je postaveno na tom, že následujeme našeho Spasitele, který stále žije. V ostatních náboženstvích následují pouze poselství zakladatele, který je již mrtvý. Navíc nemůžeme věřit v Krista podle našich představ, musíme ho přijmout celého, jak ho nacházíme v bibli, v evangeliu. Kristus založil jednu církev, na apoštolech. Nelze ho přijímat jen v některých jeho částech. A Kristus přijatý v celistvosti je právě v katolické církvi. Je pravdou, že v některých církvích na rozdíl od katolické je radost zřetelnější. Není ale možné přijmout nějakou církev jen proto, že v ní najdete něco pěkného, aniž byste šli dál. Nejde nehledat a nenalézat celou pravdu.

Lidé, kteří uvěřili v Ježíše Krista ví, že satan už byl poražen. Proč potom žijeme ve světě, kde je tolik zla a kde tolik lidí dává přednost právě zlu před dobrem?

Satan byl poražen krví Kristovou a on to ví, proto se snaží oslabit království Boží. A dělá to tak, že se snaží lží některé duše z tohoto království vyrvat. Proč tolik lidí dává přednost satanovi před Kristem? Protože je jednodušší dělat zlo než konat dobro. Je jednodušší rozbít sklo než ho potom spravit. Satan tolik přitahuje, protože nabízí jednodušší a snazší věci než Kristus, který vybízí k obtížnější cestě. Není to tak jednoduchá věc.

Mohou si lidé, kteří jsou posedlí, za tuto skutečnost sami nebo se může obětí satana stát kdokoliv?

Jsou osoby, které nesou veškerou zodpovědnost. Jestliže si zahrávaly se satanismem a spiritismem, otevřely se zlému duchu. Mohou ho vyprovokovat a v tom případě jsou za svou posedlost zodpovědné. Pak jsou další, a je jich mnohem víc, kteří se stali vlastně oběťmi. Můžeme říct, že byli napadeni. V těchto případech není dotyčný zodpovědný, protože k posedlosti nedošlo následkem nějakého negativního jednání. Často jsou posedlé osoby relativně dobré.

Dá se spolehlivě rozpoznat, kdy je člověk posedlý a kdy trpí nějakou psychickou nebo duševní poruchou?

Jestliže někdo viděl film The Exorcista of Emily Rose (v ČR V moci ďábla, pozn. red.), tak tam je velmi zřetelný konflikt mezi lékařskou vědou a spiritualitou. Nejsme-li dostatečně bdělí, hrozí nebezpečí, že lékařství a spiritualitu postavíme do protikladu. Symptomy, které nacházíme u psychických nemocí, například u hysterie, epilepsie, schizofrenie, jsou totiž velmi podobné jako u posedlosti. Musíme rozpoznat, kde končí psychická rovina a kde začíná rovina spirituální, duchovní. Mnohdy jsou tyto věci tak provázáné a prolínají se, že by bylo nemoudré, kdyby exorcista ruku v ruce nespolupracoval s psychiatrem. Samozřejmě, že velmi dobrý psychiatr je schopen rozeznat, kde končí jeho kompetence a schopnost diagnostikovat, a je potřeba obrátit se na exorcistu.

Napsal jste knihu o satanovi. Je velmi obsáhlá. Proč jste právě jemu věnoval tolik pozornosti?

Rozhodně ne proto, že by mne satan přitahoval (smích). Má služba ale s sebou nese v první řadě boj s ním. Prvořadým úkolem je proto odkrývání jeho taktiky. Když jednou ukážeme způsob, jak ďábel působí, tak se jeho moc oslabí. Proto jsem knihu napsal.

Potkávám mnoho lidí, kteří procházejí různými zkouškami a utrpením. Nejde ani tak o utrpení fyzické, jako spíše citové a duševní. Lidé v České republice trpí nedostatkem lásky. Děti trpí, protože na ně rodiče nemají čas nebo se rozvádí. Rozvody a nevěrou si navzájem ubližují i dospělí. Senioři pak těžce nesou nedostatek pozornosti ze strany vlastních dětí. Jsou to skrytá utrpení, přesto nejsou o nic méně bolestivější než vážná fyzická onemocnění. Vidíte nějakou cestu, jak těmto utrpením čelit, nebo se člověk musí s tvrdou realitou smířit?

Hlavní problém je v tom, co jste už řekla. Je to nedostatek lásky. Z nedostatku lásky v lidech vzniká vzdor. Ježíš přišel, aby nám předal křesťanské poselství lásky k bližním. Bohužel jak věřící, tak nevěřící se dopouštíme toho, že jsme hodně dlužni tomuto přikázání milovat druhé. Problém vidím v tom, že lásku nedáváme. Všichni ji očekáváme, ale kdo ji dá? Nemůžeme se považovat pouze za oběti, kterým se jí nedostává. Musíme se také stát zodpovědnými a ptát se: Jak to, že já ji nedávám? Například někdo se cítí sám a očekává, že bude mít kolem sebe lidi, kteří ho budou mít rádi. Máme právo očekávat, že budeme milováni. Pokud jsem ale místo pouhého očekávání ochoten lásku dávat, automaticky ji začnu i přijímat. Svatý Jan od Kříže řekl jednu krásnou myšlenku: Tam, kde není láska, dej lásku a nalezneš ji tam. Myslím, že toto je ta nejlepší odpověď.

Lenka Fojtíková

P. Elias Vella na Velehradě  roku 2003                                      Foto: Lenka Fojtíková

Rozhovor s P. Eliasem Vellou o vnitřních zraněních, který poskytl v roce 2005 slovenskému radiu Lumen

Jednou z vašich služeb, je služba vnitřního uzdravování. Můžeme najít na této zemi člověka, který by
nebyl vnitřně zraněný a nepotřeboval by službu vnitřního uzdravení?

Rád bych vám velmi krátce vyprávěl příběh, který pochází z Číny. Jedna žena oplakávala svého syna. Šla za svatým mužem a prosila ho, aby jí dal nějakou rostlinu, která by probrala syna k životu. A On jí odpověděl, že potřebuje malé hořčičné semínko. „Ty ale musíš jít do jednotlivých rodin a donést mi toto hořčičné semínko z rodiny, která by neprožívala žádné těžkosti a
smutek,“ řekl jí. A když procházela od jedné rodiny k druhé, zjistila, že
každá rodina procházela nějakým smutkem, smutnou událostí. Tato čínská legenda končí tím, že žena začala pomáhat lidem, kteří prožívali smutek a zapomněla tak na svůj vlastní smutek a bolest. To je realita věci. Nikdo z nás nemůže říct, že neprožívá smutek nebo ho nebude prožívat v budoucnosti. Smutek obyčejně přináší strach, úzkost, někdy zoufalství, hněv a všechno toto přináší rány a zranění do našich životů. Vnitřní uzdravení znamená to, že vložíme ruku na tyto rány a zranění Ježíšovu ruku a tím dojde k jejich uzdravení. Neznám člověka a neumím si ho ani představit, který by v nějakém svém období života nepotřeboval vnitřní uzdravení.

Člověk potřebuje uzdravení ve všech aspektech. Ať je to fyzické, psychické, psychologické či duchovní. My mluvíme právě o duchovním uzdravení. Musíme však nejdříve definovat kořen nemoci a v tomto případě jsou to zranění. Jaké jsou nejčastější příčiny zranění, kde pramení jejich původ?

Častokrát se díváme jen na vnější stránku člověka. Pokud vidíte nahněvaného, násilného, velmi vystresovaného, depresivního či odmítnutého člověka, vidíte jen jeho vnější část. Častokrát si neuvědomíme, že to nač se díváme, má svůj kořen. Ať je to duchovní kořen nebo psychický. Každý z těchto problémů má svůj kořen. Tento kořen můžeme dokonce najít již v období našeho početí. Dříve než jsme se narodili. Dámvám příklad. Může se stát, že komplex méněcennosti dané osoby, pochází z jeho rodinného prostředí, kde toto malé dítě bylo vždy dáváno bokem a kritizováno za každou maličkost. Může se stát, že hněv, který prožíváte v tomto období pochází z hněvu, který jste měli vůči svému otci, protože byl na vás příliš přísný. Měli bychom se snažit zkoumat, proč se chovám takovým způsobem a ne jiným. Jaký je skutečný kořen mého chování. Pokud ho najdeme, pak může člověk procházet terapií a jednou a navždy tento kořen zlomit. Tímto způsobem začíná naše vnitřní uzdravení.

Mluvíme jen o jednom kořeni? Je zatím většinou jen jeden kořen, od kterého se odvíjí další nebo se to postupně nabaluje? A kořenů, od který se odvíjí zranění a později chování člověka, je mnohem více?

S růstem a dospíváním druhy zranění a další rány přibývají. V našich životech se tak rány a zranění akumulují. Je to jako když se díváme na rostlinu. Pokud ji vytrhneme, má vždy jeden hlavní kořen, na který je navázáno více malých kořínků, které spolu vytvářejí obrovskou sadu kořenů. Mnohokrát je naše chování přímo nebo nepřímo spojeno s hlavním kořenem. Ve skutečnosti ale v našem životě neexistuje jen jeden kořen, ale více kořenů které všechny musí být prolomené.

Mnoho ran a zranění pochází z nedostatku lásky. V přednáškách říkáte, že je při léčbě zranění třeba začít již v prenatálním období. Dokonce již při početí. Proč je důležité uzdravování od početí?

Když se na toto díváme z duchovního hlediska, Bůh je láska. Stvořil nás podle svého vlastního obrazu. Je v nás proto ukrytý potenciál milovat a být milovaný. Člověk proto dospěje ke své celistvosti a zralosti na tolik, jak je schopný milovat a přijímat lásku. Všechna naše zranění a rány mají svůj kořen v nedostatku lásky. Nedostatek lásky může začít již v období našeho početí. Ne každý akt početí je aktem lásky. Mnohokrát to nemá s láskou nic společného. Daná osoba mohla být počatá v atmosféře, kde byl nedostatek lásky, kde láska
chyběla. Tato skutečnost se může ještě zintenzivnit, když se rodiče dozví, že
čekají miminko a odmítnou ho. Přestože si myslíme, že miminko v lůně matky
nic nevnímá, ono vše absorbuje. To nejsou pouze duchovní závěry, ale i
psychologické. Pokud dítě v prenatálním věku prožije období, kdy se matka
snaží jít na potrat, zranění v něm zůstane. Mnohokrát máme představu, že dítě v lůně matky ničemu nerozumí. Ve skutečnosti děťátko nic nechápe svou logickou myslí, protože se ještě nevyvinula, ale vše v sobě uchovává v podvědomí. Přestože si tento fakt již později neuvědomí, neznamená to, že to nebude ovlivňovat jeho život v současnosti. Někdy se divíme, proč se některý mladý muž cítí tak odmítnutý nebo kde se v tomto děvčátku bere tolik hněvu proti matce či otci. Někdo si myslí, že tento hněv nebo pocit sebeodmítání pochází ze současnosti. Ve skutečnosti to nejsou současné situace, které způsobily tento hněv nebo pocit odmítnutí. Častokrát člověk musí jít do období těhotenství apočetí a najdeme kořen právě tam.

Jak se člověk dozví, že jsou tyto skutečnosti z minulosti již vyléčené? Nemusí přece vědět, že ho rodiče počali bez lásky nebo že bylo jeho uvedení do života jakýmkoliv způsobem nechtěné.

Vždy dávám příklad sady drátů. Zkuste se začít dotýkat jednoho drátu po druhém,. Pokud z nich nebude vycházet žádný elektrický šok, znamená to, že jsou jakoby mrtvé. V případě, že se ale dotknu jednoho z nich a on mi dá elektrický šok, znamená to, že je stále živý. Může se stát, že se budu modlit za okamžik vašeho početí. Jakmile můžete chválit Boha za okamžik početí, znamená to, že vaše chvíle početí nemá nic negativního. Pokud se v této chvíli nachází něco negativního, okamžitě můžete cítit reakci a to znamená, že moment vašeho početí musí být uzdraven.

Ne každý bude mít ale k modlitbě po ruce vás. Může člověk sám přijít na to, co je důvodem jeho negativního chování, jeho zranění? Nebo na to potřebuje pomoc kněze nebo psychologa?

Myslím si, že častokrát potřebujeme pomoc, protože sami bychom to nezvládli. Jde jen o to být trochu informovaný. Pokud má člověk dostatek informací, může se pak snažit pokračovat sám. Ale jakmile se nějaká konkrétní záležitost stane pro člověka velmi vážnou, pak potřebuje pomoc. Dám příklad. Představte si, že máte velký hněv vůči své matce. Zjistíte, že kořenem tohoto hněvu je, že jste byli coby malé děti fyzicky zneužíváni. Vaše matka vás neustále bila a to způsobilo ten obrovský hněv vůči ní. Bylo by velmi těžké, kdybyste se snažili vyléčit tento hněv sami. Nebo jste mohli být sexuálně zneužíváni a toto zneužívání přináší do vašeho života nezdravý sexuální život. Buď úplně odmítáte sex nebo naopak jdete do dalšího extrému, kdy se snažíte najít sex ve všem. Je velmi těžké odpustit tomu násilníkovi, násilí, které bylo na vás spácháno. Pokud jsou tyto kořeny velmi hluboké, potřebujete skutečně pomoc kněze, terapeuta či psychologa, aby vám pomohl tuto záležitost uzdravit. Po jejich pomoci pokračujete samozřejmě sami. To je jako když jdete k doktorovi, který stanoví diagnózu nemoci. Dá vám pak léčbu, ale před každým setkáním s lékařem se musíte chovat podle toho, co vám řekl. Musíte brát například předepsané léky. Jde o spolupráci mezi pacientem a terapeutem.

Můžeme mluvit o fyzickém, psychickém a nyní mluvíme o duchovním uzdravení. Je kořen pro psychické, fyzické a duchovní zranění společný nebo tím hlavním kořenem je to duchovní zranění, z něhož se pak odvíjí fyzické a psychické zranění?

Obyčejně jsou všechny tři dimenze člověka – duch, duše a tělo, spolu navzájem propojené. Pokud se cítíte rozrušení, dotýká se rozrušení obyčejně všech tří dimenzí. Někdy to začíná od fyzické a pak to přejde do psychické a duchovní. Někdy to začne od psychické, přejde k fyzické a duchovní oblasti a někdy to začne od duchovní a ovlivní to fyzickou a psychickou dimenzi Dám vám příklad. Máte rakovinu. Je to fyzická záležitost. Rakovina do vás ale přináší úzkost, strach a hněv, takže vidíte, že fyzické přešlo do psychického a psychické přejde do duchovního. Začnete si totiž myslet, že vás Bůh opustil, že vaše modlitby nebyly vyslyšené, že vás Bůh už více nemiluje. To je doklad toho, že něco začalo ve fyzické oblasti a přešlo k dalším dvěma. Vezměme si psychickou záležitost. Je ve vás například velký hněv, jehož kořen může být také v minulosti. Tento obrovský hněv může velmi lehko přejít do fyzického. Můžete například začít trpět vysokým krevním tlakem. Můžete mít vřed na žaludku. Psychické přechází k fyzickému a přechází k duchovnímu. Potom z tohoto hněvu vychází rebelství vůči Bohu. A totéž je pokud věci vychází z duchovní oblasti, kdy se například rouháte. Takže se jedná o něco, co začíná v duchovní oblasti. Dostaví se ale psychické následky ve formě úzkosti a stresu, které jsou ve vás a toto vše znovu přejde do fyzické oblasti. Vidíte, že vše začíná v jedné dimenzi a pak to velmi lehko přechází i do dalších dvou dimenzí
člověka.

Proč je potřebné vracet se do minulosti a uzdravovat zranění. Není někdy lepší na to zapomenout než se v tom rýpat?

Existuje minulost, která je minulostí a minulost, která je stále současností. Je minulost, která se stává historií. Pokud je historií, pak je dobré o ní víc nehovořit. Nechat ji za mnou, protože se mne už více netýká. Pokud je ale tato minulost stále přítomnou ve smysle, že stále ovlivňuje můj současný charakter, chování, vztahy, tak v tomto případě nemohu tuto minulost ignorovat. Například: Pokud kvůli mému hněvu, který mám vůči svému otci, nyní hážu všechen svůj hněv na manželku a děti, nemohu v žádném případě ignorovat svou minulost. Nebo pokud se cítím stále odmítaný a nerozvíjím své dobré vlastnosti a kvality, které jsou ve mně a to přináší problémy do mé práce nebo způsobuje, že kladu sebe stále bokem. Pokud to pochází z toho, že jsem nikdy nebyl doceněný jako malé dítě doma nebo ve škole, nemohu tuto minulost v žádném případě ignorovat. A to stejné se týká i mého duchovního života. Pokud se stále cítím nemilovaný Bohem, a je to způsobené tím, že jsem nebyl milovaný, neprožíval jsem lásku jako malé dítě, a nyní žiji velmi mizerný život. Neustále cítím, že mne Bůh nemiluje, proto nemohu minulost ignorovat. Pokud minulost už více neovlivňuje můj současný život, mohu ji ignorovat. Ale pokud minulost stále ovlivňuje současnost, musím být dostatečně rozumný na to, abych s tím něco dělal.

V této souvislosti mne napadl váš příklad s dráty, který jste uvedl, že když jeden drát nefunguje, znamená to, že zranění je vyléčené. Není zapotřebí se tam vracet, ale pokud tam ještě nějaký drát jiskří a člověk má upřímnou snahu zreflektovat svůj život, co si to vyžaduje od člověka, jaký je hlavní důvod, když se rozhodne vrátit do minulosti, v jaké psychické a fyzické pohodě by se měl nacházet?

Normálně se stává, že se začínáte dotýkat vašeho současného života a začnete se cítit nepohodlně. Mnohokrát musíme jít k doktorovi. Můžete se mne ale zeptat, kdy se mám rozhodnout, že mám jít k doktorovi. Dostanu se vždy do bodu, když už nemohu jinak konat. Například vás někdy trošku pobolívá jeden z vašich zubů a vy to ignorujete. Pak se ale dostanete do momentu, kdy už to nemůžete víc ignorovat. Domnívám se, že v tom okamžiku už vás nikdo nebude muset tlačit, abyste šli lékaři. A toto se může stát i v našem psychickém životě. Přijde období, kdy si uvědomíte, že váš hněv není přirozeným hněvem. Jste nazlobený na malé triviální věci. A není už rovnováha mezi tím, co se děje ve vašem životě a vaší reakcí. A já si myslím, že v této chvíli je velmi rozumné, když si řeknete, že musíte vyhledat pomoc. Stejně je to i v našem duchovním životě. Myslím si, že samotné znaky vám ukáží v čem potřebujete pomoc.

Vzpomínal jste, že se člověk dostane do situace, která pro něj není pohodlná. Je například nahněvaný. Pokud ovšem v hněvu zůstává déle, dokáže si pak uvědomit, že tento stav pro něj není přirozený?

Někdy si člověk toto neuvědomí, protože nemá dostatečné
instrukce, aby si to uvědomil Toto se ale stává ve všech z uvedených
dimenzí. Často pacient přijde k lékaři a on mu řekne: „Je mi líto. Přišel
jste velmi pozdě. Já už s tím nemohu nic udělat.“ To se může stát nejen ve
fyzické sféře, ale i psychické či duchovní oblasti. Myslím si, že z tohoto
důvodu děláme semináře, aby lidé mohli přijít ve správné chvíli a žádat pomoc.

Hlavním důvodem zranění je nedostatek lásky. Dá se říct, že je tento jev v dnešní době aktuální pro celý svět? Setkáváte se se zraněnými lidmi z různých zemí i kultur. Jaké jsou v současnosti nejčastější důvody zranění a bolestí?

Mohu vás ujistit, že neexistuje žádná rasa či kultura, kde by nebyl tento problém. Muži a ženy touží po lásce. To bylo včera, je to dnes a jsem si jistý, že to tak bude i zítra. Bůh nás stvořil ke svému obrazu, takže ta nejdůležitější zranění pocházejí právě z toho, že jsem pociťovali nedostatek lásky. V dnešní době mluvíme hodně o lásce. Stačí poslouchat jen písně, které jsou téměř všechny o lásce. Vidíte mladé lidi, jak randí astále mluví o lásce. Toto ale není ta skutečná láska. Protože nejde o skutečnou lásku, bolí pak mnohem víc. Člověk si myslí, že druhého miluje a najednou zjistí, že ve svých rukou nemá nic. Pokud bych si mohl dovolit posoudit a říct, která jsou nejhlubší zranění, myslím si, že je mohu nalézt v nedostatku lásky od otce a matky. Může se zdát, že jde o velmi vážné prohlášení, které jsem teď udělal. Jsem si totiž jistý, že většina rodičů chce a touží milovat své děti. Mnohokrát ale nevědí, jak svou lásku vyjádřit. Mnohokrát si myslí, že když jsou velmi přísní, tak své děti milují. Neříkám, že by rodiče neměli udržovat se svými dětmi určitou disciplínu. Mohu ji ale používat
s láskou.Mohu ale milovat naneštěstí i tak, že svou lásku nevyjádřím.
Mnoho mladých chlapců řekne, že si nepamatují, kdy je otec naposledy objal.
Anebo například, když se snaží přijít ke své matce a políbit ji, ona je
odstrčí. To nejsou pochybnosti v tom, jestli otec nebo matka milují své
děti. Častokrát si rodiče myslí, že je milují, protože jim dají dobré vzdělání.
Pošlou je na vynikající školy. Dají jim peníze. Nedovolí, aby jim jakákoliv
maličkost chyběla. Možná je ale pro děti mnohem důležitější, poklepání po
ramenou nebo objetí, které nedostávají. A toto vše zraňuje a bude mít v budoucnosti následky.

Říkáte, že hlavním problémem je nedostatek lásky. Právě dnešní doba, alespoň v Evropě to tak vnímáme, je o svobodě člověka, kdy člověk může všechno. Nemusí mít pomalu ani partnera, aby mohl přivést na svět dítě. Navenek se zdá, že všechno dobro a lásku může člověk získat v jakékoliv podobě a formě. Zastírá se to navenek právě touto láskou a volbou člověka. Vypadá to tak, že jsou lidé klamaní touto povrchností.

Myslím si, že tady je hlavní problém. Ukrýváme vše pod slovo láska a ve skutečnosti to láska není. Definujeme svobodu tak: Dělej si, co chceš a ne tak: Vyber si tu správnou cestu. Myslíte si, že milujete a jste milovaní. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že to není láska, jste zranění. Tato zranění v lásce jsou mnohem hlubší než byly v minulosti. Vytvoří se iluze, že jsem milovaný a pak se zjistí, že vůbec milovaný nejsem. Můžeme vidět, kolik máme v dnešní době svobodných maminek. Myslely si, že jsou milované a nebyly. Otec jich opustil a zůstaly samy s dítětem. Dovedete si představit, jak obrovské zranění z lásky tato svobodná maminka sebou nese po celý svůj život? Mohli bychom takových případů ukázat velmi mnoho.

Jeden ze způsobu vnitřního uzdravení je služba osvobození. Co znamená tento způsob uzdravení?

Jsem velmi rád, že spojujete spolu vnitřní uzdravení a osvobození. Protože osvobozování je součástí vnitřního uzdravování. Co se obyčejně děje, když chce zlý duch zaútočit? Zlý duch se snaží najít ránu v člověku a zaútočit právě na ni. Je to jako boxer v aréně, který se snaží svého protivníka udeřit do rány, ze které krvácí, protože takovým způsobem ho velmi rychle oslabí a způsobí, že upadne na zem. Ďábel pokouší každého. On se snaží vstupovat skrze slabé oblasti naší osobnosti. Nezaútočí tam, kde jste silný, ale tam, kde jste slabí. Vstoupí do oblasti hněvu, strachu, úzkostí a tam se vás snaží přesvědčit třeba o tom, že vás Bůh nemůže spasit, že se na vás hněvá… Toto jsou ty počátky pokušení. Potom případ od případu začíná používat rozdílné útoky. Důležitá věc pro něj je, aby našel vstupní bod, kudy vstoupí. Pokud už je uvnitř, pokračuje v útoku. Modlitba osvobození je modlitbou, kterou kněz dělá ve jménu Ježíše a osvobozuje člověka od ducha, který útočí na danou oblast, proto se to jmenuje osvobození. To znamená osvobodit tuto danou oblast od negativního působení zlého ducha. Jak poznám, že dané pokušení je od ďábla, když rozeznáváme dále pokušení ze světa a ze sebe samého. Máte pravdu pokušení nepochází vždy od ďábla, anebo nepochází alespoň přímo od ďábla. Nepřímo se snaží vždy zasáhnout. Jinými slovy. On najde připravenou půdu a využije toho. Někdy pokušení přichází ze světa nebo lépe řečeno z mého připoutání k věcem světa. A někdy, jak říká Pavel, vychází pokušení z těla, z mých vlastních ambicí či pýchy. Ďábel častokrát není tím přímým pokušitelem, ale když najde připravenou půdu, využije toho a snaží se udělat tuto situaci mnohem vážnější.

Jaké je pro dnešní svět největší pokušení pro dnešního člověka?

Myslím si, že největším pokušením ďábla je moc. Vždy velmi toužil po moci. Když se Lucifer stal Satanem.
Z anděla světla se stal Satanem a lhářem, protože velmi toužil po moci.
Jaké je největší pokušení ďábla pro lidstvo? Stejné, jako měli naši rodiče:
Neposlouchat Boha, protože vy ho ve svém životě nepotřebujete. Dokážete přece všechno sami. Myslíte si, že vy sami můžete rozhodovat, co je dobré a co je zlé. To je pokušení ďábla v dnešní době. Nepotřebujete Boží slovo na to,
co je dobré a co je zlé, máte moc to udělat. Člověk v dnešní době přebírá
moc, která je Boží autoritou. Když například parlamenty schvalují zákony pro
potraty, klonování, homosexuální manželství. Co člověk dělá, když takto jedná?
Mnozí říkají: „Já nepotřebuji vědět, co tomu říká Bůh. Nejsem už více vázaný
náboženstvím, Písmem, nepotřebuji více žádnou autoritu, protože mám moc, abych to mohl udělat.“ A ve skutečnosti je to to, co člověk dělá v dnešní době.
Právě přes tuto moc ďábel pokouší člověka. Proč jsou lidé v dnešní době
ateisté? Protože říkají, že Boha ke svému životu už nepotřebují. Já jsem sám
sobě Bohem… Není to stejné pokušení, jakým ďábel pokoušel člověka v rajské
zahradě? Tímto způsobem pokouší ďábel člověka – skrze moc a neposlušnost.

Zdá se, jakoby ďábel na tomto poli v poslední době sklízel svůj úspěch. Co může následovat dále?

Ďábel má zajisté v této oblasti úspěch, protože je
mnohem jednodušší neposlechnout než poslechnout. Pokud ale člověk neposlouchá, ničí sebe samého. Co následuje? Následuje zničení člověka. Podívejme se, co se všude děje. Na začátku je boj proti církvi. Lidé začnou křičet: „Ježíš ano, ale církev ne.“ Pak přicházíme ke druhému stadiu. Začneme bojovat proti Ježíšovi: „Bůh ano, ale Ježíš ne.“ Potom třetí boj: „Už Boha víc nepotřebuji…“ A člověk si neuvědomí, že když vyhlásí smrt Boha, vyhlásí vlastně smrt člověka, protože je to jedině Bůh, kdo nemůže zradit člověka. Co naneštěstí následuje? Člověk ničí sebe samého. A můžeme vidět výsledky. Člověk má dnes všechno, ale nemá v sobě radost. Je v něm nedostatek pokoje. Je zmatený ve svém životě. V historii neznáme stejné období, v němž by bylo tolik sebevražd jako v dnešní době. Nebylo takové období, kdy skupina mladých lidí společně vykonala sebevraždu. Myslím si, že tu ďábel přichází ke svému cíli, co chce udělat. Svatý Jan ho nazývá vrahem a on
vede člověka k sebevraždě. A to je výsledek toho, když člověk dá sebe
samého ďáblovi namísto toho, aby ho dal Bohu. Jak se chránit před pokoušením ďábla? Například Panna Maria ve svých různých zjeveních vyzvala, aby lidé nosili medailky či škapulíře. Toto jsou dobré věci, ale ne základní. Naneštěstí mymůžeme tyto věci používat magickým způsobem. Pokud nosím medailku či křížek a nesnažím se přitom vyhýbat hříchu, ďábel se pak těchto věcí vůbec nebojí. Pokud se snažím vyhýbat hříchu, často přistupuji ke svatému přijímání i svátosti smíření, snažím se modlit, mají pak tyto věci velmi pozitivní vliv. Pokud se nebudu snažit žít dobrý život, pak všechny tyto věci nebudou mít žádný vliv. To je stejné, jako bych si oblékl šaty na tělo, které je špinavé.

Zraněním se ve svém životě nemůžeme vyhnout, protože jsme neustále v kontaktu s druhými lidmi. Pokud by se lidé rozhodli léčit zranění a hledat kořen zranění a neměli u sebe člověka, který by jim mohl pomoct, jaký byste dal recept? Jakým způsobem začít s uzdravováním našich zranění? Je to modlitba, svaté přijímaní a Eucharistie, které uzdravují?

Bůh miluje každého z nás nádhernou láskou. Pokud nemám někoho, s kým bych se mohl sdílet se svými zraněními, je tu někdo, kdo je blízko vás a může vám naslouchat. Ve vší jednoduchosti běžte před Svátost oltářní a poproste Ježíše, aby položil svou ruku na vaše zranění a uzdravil vás. Nejdůležitější věcí je, abyste se zeptal Ježíše: „Můj Pane, comám udělat?“ Dívejte se silně na sebe a ptejte se Boha, co po vás žádá. A častokrát po vás žádá, abyste odpustili lidem, kteří vás zranili. Tím, že odpustíte lidem, kteří vás zranili, prožijete skutečné vnitřní uzdravení. A pokud to budeme dělat skrze Svátost oltářní, myslím si, že to může být tím nejlepším receptem, který můžeme dostat. Eucharistie je spolu se svátostí smíření sama o sobě uzdravující. Snažte se vstoupit do této svátostné terapie a uvidíte, jaký je Bůh efektivní a účinný ve své lásce.

Mnozí nedokážeme radostně prožívat svou víru. Co byste odkázal, poradil, jak prožívat plnohodnotný, radostný, křesťanský život?

Žít náš život v pokoji, neznamená žít ho bez problémů a těžkostí. Všichni žijeme v slzavém údolí a naneštěstí musí každý nést svůj kříž. Žít v pokoji znamená, že neneseme svůj kříž sami, ale s Ježíšem. To je radost. Radost nést kříž s Ježíšem. Papež Jan Pavel II. byl nádherným příkladem pro každého, jak čelit utrpení a jako ho snášet.

Podle rozhovoru poskytnutého slovenskému radiu Lumen zpracovala Lenka Fojtíková

 P. Elias Vella ve slovenském Svitu v roce 2005.                     Foto: Lenka Fojtíková

P. Elias Vella u minoritů v Brně 03. 02. 2014

Od neděle do úterý přednáší v brněnském kostele u minoritů v Brně P. Elias Vella z Malty. Tématem je rozlišování duchů. Hned první den se P. Vella zaměřil na Boží vůli. Tady je pár poznámek z prvního dne:

I. přednáška

Pokusíme se nastínit kritéria, podle nichž můžeme rozlišit Boží vůli. My chceme konat Boží vůli, ale neumíme rozlišovat, co Boží vůle je…

Nenacházíme se pod nadvládou osudu. V ten věří jen věštci a psychotronici.Křesťan věří v Boží plán, který nám Bůh vytvořil, když nás stvořil. Narodili jsme se v rámci Božího plánu a ten je pro nás to nejlepší. Můžeme ho přijmout nebo ne. Máme svobodu.

Rozlišování znamená, že si vybereme ten směr, který nás přivede k cíli a vnitřní radosti, pokoji…

Rozlišováním se snažíme najít Boží plán, kterým je sjednotit vše pod jedinou hlavou a tou je Ježíš. Svět nenásleduje plán Boha Otce. Naopak. Snaží se vše udělat podle svého bez Ježíše. Chce vše zvládnout sám. Člověk si vybírá směr, který ho vede ke zničení. Pokud člověk odmítá Boha, nezničí ho, ale zničí sám sebe.

Vše se nachází pod Božím plánem. Pokud Bohu nedůvěřuji, nebude mne zajímat, co po mně Bůh chce. Abychom identifikovali Boží plán, potřebujeme mít Boží moudrost. Často má logika nestačí na to, aby pochopila Boží logiku. Mnoho zázraků se nestane, protože člověk neposlouchá, co mu Bůh říká. Musíme si obléct Kristovu mysl, abychom mysleli a rozhodovali jako On.

Šalamoun žádal od Boha dar moudrosti. Moudrý člověk je ten, který plní Boží vůli a k tomu potřebujeme Boží moudrost. Tento dar jsme dostali při našem křtu. Tento dar ale často zůstává jako semínko, které jsme nepoužili, protože používáme svůj rozum. Často, když se vydáme špatným směrem, musíme za to zaplatit. Cokoliv proti Boží vůli se obrátí proti nám, proto dnes žije tolik lidí ve velkých problémech a nenachází ve svém životě štěstí.

Dokud jsem ve vzpouře proti Boží vůli, nepříchází radost.

Mše svatá (Uvedení Páně do chrámu)

Něco málo z kázání:

Dnešek je dnem světla. Prorok Simeon je symbolem čekání lidu, který 4 000 let čekal na Mesiáše. Je symbolem těch, kdo žijí v napětí, zmatku… Mužů a žen, kteří čekají na lepší časy. S Ježíšem k nám přišlo světlo. S tím přišla úleva, uvolnily se všechny blokády. Simeonovo srdce bylo naplněno. Mnozí lidé žijí svůj život ve stresu a potřebují nalézt Ježíše. Kdo ho nalezne, je vše jinak. Všichni čekáme na den světla. Simeon uviděl světlo a pro celé lidstvo. Dnes žijeme ve světle, které nám dává Ježíš. Často ale žijeme ve smutku, cítíme se sami, jako bychom žili v temnotě, nechápeme, co se děje.

II. přednáška

Boží plán můžeme rozpoznat díky třem krokům: Odevzdáním se (připraveností naslouchat Bohu), důvěrou (cokoliv po mně bude chtít, budu mu věřit, že mne nenechá padnout ať se děje, co se děje. Často nedostaneme od Boha žádnou odpověď, ale musíme mu důvěřovat aniž ho chápeme) a krokem víry (nechat se vést Boží prozřetelností).

Boží plán je tajemství zabalené do temnoty, kde Bůh ukáže jen následující krok a ne celý plán.

Psychotronik vám řekne, co se stane zítra, pozítří…, ale Bůh takto nejedná. On nám řekne, co máme udělat právě teď a zítra nám ukáže další krok…

Bůh nám nikdy neřekne, kam se dostaneme, když ho budeme poslouchat. Je to otázka odevzdání se. Mojžíš také nevěděl, že prožije na poušti čtyřicet let… Ani neznal cestu, kudy má jít, neměl mapu… Vedl ho pouze Bůh.

Když důvěřujeme Bohu, budeme postupně odhalovat Boží vůli, ale nikdy ji nebudeme znát celou. Nemůžeme poučovat Boha, ale jen ho přijmout a tím budeme mít postoj Ježíše. Při modlibě můžeme říct: „Pokud to, zač se modlím, není od Boha, tak to Pane přefiltruj.“ Jen to, co je podle Božího plánu, je od Boha. Ne vše, co je dobré, je od Boha, a to je těžké rozlišit.

Pokud dělám vše, co po mně Bůh chce, tak se toto všechno stává posláním, protože nás k tomu Bůh posílá. Já mohu dělat mnoho věcí pro Boha, ale ne s ním, protože nás o to Bůh nežádá. Často děláme spoustu dobrých věcí, které ale nepochází od Boha a to, oč nás žádá, neděláme.  Máme dělat věci podle Božího úsudku a ne podle svého. Pokud budu konat věci Božím způsobem, přinesou Boží výsledky.

 

 

 

 

 

 

P. Elias Vella v Kežmarku v roce 2007.                                    Foto: Lenka Fojtíková

 

Seminář P. Eliase Velly v Želivi 24.  10.  2011

Jeden z příběhů, které vyprávěl P. Elias Vella na svých přednáškách v Želivi.

Arisova matka byla Němka a otec muslim. Otec byl alkoholik a matka mu nedávala také nejlepší příklad. Nebylo tedy divu, že jejich syn brzy utekl z domu a začal žít na ulici. Pil alkohol, prodával drogy a kradl, aby měl co jíst. Jednoho dne se ocitl v Římě. Na náměstí, kde bylo mnoho podobných lidí, jako byl on, přišli hrát mladí herci pantomimu.

Arisa velmi zaujala mladá dívka, která byla plná radosti. Nedalo mu to a šel se jí zeptat: „Proč jsi tak plná radosti?“ „Chceš být také? Odevzdej svůj život Ježíši,“ řekla. Arisa nechtěl věřit svým uším. Myslel si, že si z něho dělá srandu. Šel se jí tedy po chvíli zeptat znovu a dostal stejnou odpověď: „Odevzdej svůj život Ježíši.“

Šel pryč, ale stále slyšel její slova. Zůstala mu v mysli. Řekl si: „Dnes nebudu nic krást. Jestli Ježíši existuješ, dej mně do půlnoci najíst ty sám.“ Po nějaké době bylo poledne a začal se ozývat kručící žaludek. Potom byly tři hodiny, pět a Arisa byl stále hladový a bez jídla. V jedenáct v noci se rozhodl, že si najde místo k noclehu. Lehl si do krabice vedle nějakého jiného bezdomovce.

Když chvíli ležel, soused se ho najednou zeptal: „Kdo jsi? Kde jsi se tady vzal? Neznám tě… Nikdy jsem tě tady neviděl…“ „Jsem tu, protože jsem nenašel jiné místo ke spaní,“ odpověděl Arisa. „Co jsi dnes ukradl?“, zeptal se ho nový soused. „Nic,“ odtušil Arisa. „Proč?“ „Protože hledám Ježíše,“ řekl Arisa. V tom okamžiku jeho soused sáhl do batohu, vytáhl chleba, sýr, vodu, podal mu jídlo a řekl: „Jez! Musíš mít hlad…“ Za pět minut měla být půlnoc…  Arisa pak žil ještě nějaký čas na ulici, ale přestal krást.

„Dnes je evangelickým kazatelem a občas mi napíše, abych se za něj modlil, a tak se za sebe vzájemně modlíme. Když Bůh někoho volá, volá každého originálním způsobem…“ skončil vyprávění skutečného příběhu otec Elias….

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste zaslechli ten hlas, když Vás bude jednou Ježíš volat…. Lenka

Želiv 25. 10. 2011

Želiv 28. 10. 2011

Na závěr přináším s menším zpožděním pár myšlenek z přednášek P. Eliase Velly v Želivu:

Rozlišení Boží vůle je někdy složité. Boží uvažování je totiž naprosto odlišné než naše uvažování. Boží logika je jiná než naše logika. Jak rozlišíme, co je Boží vůle a co je jen naše představivost, nebo co je dokonce od ďábla? Potřebujeme moudrost a světlo Ducha Svatého. Kdo nám pomůže? Panna Maria. One je matkou Boží a také dokonalou ženou. Marie je prototyp ženskosti.

Při rozlišování Boží vůle musíme přijít skrze své srdce a ne skrze svou mysl. Právě Marie nám pomůže rozpoznat Boží vůli, protože je ženou a má intuici. Maria nás jako matka může vést k Ježíši a Boží vůli. Pomůže nám mít intimní vztah s Bohem. Kde je přítomná Panna Maria, tam je i Duch svatý. Přítomnost P. Marie nám pomáhá otevřít se vylití Ducha svatého.

Bůh otec v nás počne Ježíše a já mu v sobě dávám život až do okamžiku, kdy ho porodím a dám druhým lidem. Co znamená učednictví? Spočívá v tom, že počnu Ježíše a dovolím Mu, aby ve mně rostl. Roste v nás skrze naši modlitbu a intimitu, kterou s ním mám. Potom ho mohu předat druhým. Všichni jsme povoláni, abychom dávali Ježíše druhým…

Dalších pár myšlenek otce Eliase Velly v Želivi….

Když Ježíše pustíme do svého života, začneme dělat vše v Jeho světle. Někdo dělá vše ve světle peněz či své kariéry – prostě něčeho, co řídí jeho život. Nemohu být Ježíšovým učedníkem, pokud nenesu svědectví ve svém životě. Můžeme být jen malým světýlkem ve své farnosti, na svém pracovišti, rodině…, ale svědectvím skrze svůj život přinesu světlo radosti, pokoje a lásky mnoha lidem.

V dnešní době je největší dar, který můžeme druhému dát, je náš čas. Čas se stal vzácným. Nikdo ho nemá. Když jdu před eucharistii, věnuji svůj čas Ježíši. Nemusím přitom nic cítit ani prožívat. Stačí říct: „Pane, teď ti dávám svůj čas.“

Skutečný Ježíšův učedník evangelizuje. Nemůžu si dobrou zprávu nechat jen pro sebe. Nemusím znát o Ježíši spoustu věcí. Důležité je, abych se znal s Ježíšem. Evangelizovat znamená předávat druhým Ježíše. To mohu jen tehdy, když ho mám v sobě.  Můžeme mluvit s mladými, vést katecheze, ale Ježíše jim nepředáme. Jednou jsem měl setkání s dětmi, které byly velmi nepozorné a nešlo je uklidnit, neposlouchaly mě. Zeptal jsem se jich proto, co by chtěli říct Ježíši o svých rodinách. Najednou začali všichni mluvit. „Mí rodiče jsou rozvedení! My máme velké finanční problémy! S námi žije velmi nemocná babička,“ začali říkat o překot. Najednou se atmosféra našeho setkání proměnila. Místo lekce katecheze jsem se s nimi začal modlit a oni začali cítit Ježíše ve svých zraněních,“ připomněl jednu svou zkušenost P. Elias.

Věci, které otec Elias Vella tady v želivském opatství říká, nejsou pro ty, kdo jezdí na jeho přednášky, nic nového. Přesto je dobré si tyto myšlenky znovu oprášit a připomenout….

 

 P. Elias Vella v Koclířově v roce 2010.                                           Foto: Lenka Fojtíková
A tento text jsem zveřejnila před šesti lety na svém starém webu…..

Jak se Bůh dokáže oslavit i skrze nejrůznější hrůzy, které prožíváme…  26. 2. 2012 22:55

Před deseti lety jsem byla docela na dně z okolností, které se děly už delší dobu v mém životě. Kámoška Katka mně proto tehdy řekla: „Jeď se mnou do Koclířova. Prý tam povede týdenní exercicie nějaký výborný kněz z Malty. Jmenuje se P. Elias Vella.“

To jméno mně nic neříkalo, ale byla jsem jako tonoucí, který se chytá i stébla, proto jsem na hozené laso záchrany kývla. Pokud bych nosem neryla v bahně života, nikdy bych do Koclířova za jakýmsi knězem z Malty nejela.

Přednášky P. Eliase mne tehdy docela dostaly. Nejsilnější ale byl okamžik osobního setkání, kdy se za mne a mé problémy, ve kterých jsem se zcela topila, modlil. V Koclířově jsem tehdy prolila spoustu slz. Bůh se tam začal dotýkat mých ran a uzdravovat je. Na jedné straně bylo krásné zakoušet Boží lásku, ale na druhé straně to i bolelo…

Otci Eliasovi jsem po návratu domů poslala pár fotek, které jsem tam udělala. Tehdy jsem ještě fotila na filmy. Do obálky jsem kromě fotek také napsala krátký dopis, v němž bylo jen, že posílám fotky z Koclířova, že si na mne asi už nepamatuje, ale jsem ta fotografka, co tam fotila.

Po nějakém čase jsem v poštovní schránce našla dopis se známkou a razítkem z Malty. Psal mi otec Elias! Ten dopis mám stále schovaný. Psal, že si mne pamatuje, a že si také pamatuje moje slzy… Začali jsme si vyměňovat dopisy a později maily. Vzniklo z toho hluboké přátelství, jehož si nesmírně vážím. Pokud musím řešit nějaké problémy a nejsem si jistá, co je správně, stačí napsat a můžu si být jistá, že dostanu tu nejlepší odpověď. Odpověď, která má hlavu a patu, poradí, povzbudí a nakopne na další cestu životem.

Věřím, že se otec Elias od našeho setkání za mne a vše, co prožívám, co mne trápí, modlí. Zajímavé ale je, že se přesto v mém životě určitá věc, která mne nejvíc deptala, vůbec neměnila k lepšímu. Naopak. Situace byla horší a horší.. Díky ale všem modlitbám jsem měla sílu kráčet i v těch nejtěžších okamžicích života dál.

Roky plynuly a my se s otcem alespoň vždy dvakrát ročně někde sešli osobně. Ať už to bylo v Koclířově, na Velehradě, Kežmarku, Svitu, Olomouci či Dubňanech. Vždy jsem se snažila dostat tam, kde měl nějaký seminář, exercicie či kde alespoň sloužil mši svatou. Zpočátku mne ani ve snu nenapadlo, že by se nějaká duchovní obnova mohla uskutečnit i v naší vesnici. Potom občas takový nápad blesknul hlavou třeba při cestě na Antonínek, kdy jsem myslela na to, že zde chtěl mít duchovní obnovy už P. Antonín Šuránek, a proto bylo jeho touhou postavit na kopci exerciční dům.  Letmé nápady jsem ale obyčejně ve své mysli rychle zadupala s tím, že je to přece naprostá blbost, aby zde kázal otec Vella.

Před třemi lety ale v Blatnici vzniklo Společenství P. Antonína Šuránka, jehož hlavním posláním je modlitba za kněze. Aniž bych o to nějak stála, ocitla jsem se v jeho vedení. Po roce existence mne napadlo, že bychom mohli do farnosti pozvat P. Eliase. Náš pan farář Zdeněk Stodůlka souhlasil, a tak jsem se otce Eliase zeptala, jestli by to bylo možné.

Nakonec jsem ale přesto všechno sebrala odvahu a zeptala se ho, jestli by k nám do Blatnice nepřijel. Psal se rok 2010 a otec Elias mi řekl, že už plánuje své exercicie po celém světě na rok 2013, ale že by se k nám možná na den až dva dostal i v roce 2012, kdy měl naplánované působení na Velehradě, Praze a Brně. Toto setkání má blatnická farnost právě za sebou.

A proč to tady všechno píšu? No přece úplně z jednoduchého důvodu. Už v pátek, kdy seminář otce Eliase Velly, který byl zaměřený na vnitřni uzdravení, začal, jsem prožívala velikou vděčnost vůči Bohu. Při pohledu do kostela, který byl zaplněný více než čtyřmi stovkami účastníků, jsem si uvědomila, jak úžasná je Boží prozřetelnost.

Pokud bych před deseti lety kvůli své šílené situaci nejela do Koclířova, nikdy by se s otcem Eliasem neseznámila. Pokud bych tam jela a Bůh by hned uzdravil všechny mé rány a vyřešil situaci podle mých představ, zřejmě bych neměla potřebu komunikovat s knězem z Malty a později být jednou z vedoucích Společenství P. Šuránka. No a samozřejmě bych také určitě neměla zájem pozvat otce Eliase do Blatnice.

Nepřijely by sem proto v pátek 24. února ani ty stovky lidí ze všech koutů republiky i ze Slovenska a Bůh by se jich tady nedotýkal, neuzdravoval a vlastně by se tady ani nemohl oslavit….

Když  jsem pak viděla tu radost tolika zářících lidí a vylévání Ducha svatého, tak jsem jen tiše žasla a byla vůči Bohu plná vděčnosti. Stále ještě jen stojím a zírám, jak se může oslavit i na těch hrůzách, které často téměř všichni ve svých životech nějakým způsobem prožíváme… Stojím, zírám a jsem vůči Bohu plná vděčnosti…

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste také alespoň někdy zažili tak mocné doteky Boží lásky, jako jsem to měla možnost poznat na vlastní kůži v posledních dnech já a mnoho dalších lidí…. Lenka

Tady mohou zájemci nahlédnout na pár fotek, jak to vypadalo druhý den semináře P. Eliase v Blatnici.

A zde je zase krátké video, v němž P. Vella odpovídá na otázky redaktorky kabelové televize Miluše Těthalové, která se ptala na zranění, která vznikají v manželství.

A tady o semináři píše Hodonínský deník…

A tady končí mé šest let staré zápisky… Dnes, kdy se píše únor 2018, jsem se právě vrátila z dalšího semináře s otcem Vellou… Za těch šestnáct let zestárl – ostatně jako i já…. 28. 2. mu bude 77 let a stále létá po celém světě, přednáší, a modlí se za lidi… Vydává se do krajnosti a já mám vážně strach o jeho zdraví…

P. Elias Vella v Koclířově u Svitav v roce 2010.                          Foto: Lenka Fojtíková