Už jsem asi fakt pamětník, protože 18. srpna 2024 odešla na věčnost další filmová hvězda mého dětství a mládí francouzský herec Alain Delon.
Když jsem v dávných 70. letech minulého století koukala na francouzské filmy s Alainem Delonem, tak by mne ani v tom největším snu a fantazii nenapadlo, že se s tímto mužem jednoho dne setkám, bude ode mne stát na půl metru a já na něj budu koukat skrze objektiv foťáku. Kdyby mně to tehdy někdo řekl, tak bych se mu upřímně vysmála a řekla, že je blázen. A přesto se to stalo. Jak k tomu došlo? Psal se rok 2008, já jsem byla regionální zpravodajkou hodonínského okresu týdeníku NAŠE Slovácko a do finále České MISS se tehdy probojovala Eliška Bučková ze Strážnice. No a to byl pádný důvod, proč zažádat o akreditaci a vydat se 2. února 2008 s tehdejším šéfredaktorem týdeníku, a mým dobrým kamarádem Ivo Cencingerem, do Prahy. Finále boje o nejkrásnější dívku naší země se tehdy poprvé uskutečnilo v prostorách pražského Letiště Ruzyně. Potkali jsme tam ten večer spoustu různých hvězd z oblasti sportu, umění, modelingu i řadu politiků. Hvězdou největšího kalibru tam ale tenkrát bezesporu nebyl nikdo jiný než právě francouzský herec Alain Delon. Číhala jsem proto, odkud přikráčí a měla jsem štěstí a novinářský čuch, když začal pohyb u jedněch bočních dveří, že jsem byla u hvězdy mého dětství snad první a cvakla ho hned, jak vcházel do haly ještě v kabátu. No a potom také s prezidentkou finálového večera Michaelou Maláčovou, modelkou Petrou Němcovou a samozřejmě při vyhlašování s tehdejší vítězkou finále Eliškou Bučkovou. Byl to jeden z těch novinářských zážitků, na které se nezapomíná a jsem za to moc vděčná, že jsem tam mohla být a vše dokumentovat. Alain Delon – moje velká hvězda mládí, tam byl ještě ve velmi dobré zdravotní i fyzické kondici. I když se mu už vryly do tváře vrásky a vlasy krapet zbělely, pořád to byl krásnej chlap. A tak mně zůstane navždy uchovaný v paměti. Děkuji na věčnost za všechny ty filmy, které natočil a dokázaly miliony diváků opakovaně pobavit. Čest jeho památce s přáním věčného života ve světle!
Včera jsem se poprvé v životě vydala do Opavy. Počasí bylo, že by člověk psa z domu nevyhnal. Vytrvale pršelo a bylo šedivě hnusně, takže rozhodně nebyl čas na nějaký výlet do neznámého města. Přesto jsem se na cestu vydala, protože úterý 12. 3. patřilo předávání cen 16. ročníku celostátní fotografické soutěže s názvem Můj svět, kterou pořádá Charita Opava a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity Opava.
No a já jsem tam měla přebírat ocenění za 2. místo v kategorii Můj charitní svět. V životě jsem získala hromadu diplomů na závodech na nejrůznějších běžeckých závodech. V oboru fotky zatím ani jeden, i když se vlastně fotografování věnuji 27 let, což je mnohem delší čas než co jsem závodně běhala. Je ale fakt, že jsem vlastně fotky ani do žádných soutěží vlastně neposílala. Jen asi třikrát a tehdy neuspěly. Ono v oceňování fotografií je to mnohem složitější než při běžeckých závodech. V běhu je v cíli hned naprosto jasné, kdo doběhl v jakém pořadí. U fotek jde při rozhodování, která byla ta nejlepší, o mnohem citlivější proces… Obyčejně se musí sejít porota odborníků a ta rozhodne, co je nejlepší fotka. Hodně potom záleží, jak je který porotce vnitřně naladěný, co se mu líbí. Tady to prostě nejde přesně změřit jako v běhu na stopkách. No a tentokrát jsem uspěla s jednou ze tří zaslaných fotek, tak jsem se vydala na tu náročnou cestu v dešti. Vzhledem k tomu, že jsem jela do Opavy poprvé v životě, tak jsem si vzala tašku s foťáky, že si projdu město a něco tam nafotím. Přes web jsem zjistila, že je to krásné město a žije zde 55 000 obyvatel! Sama jsem odhadovala, že by jich mohlo být tak okolo 25 000, což jsem se hodně spletla.
PROCHÁZKA A FOCENÍ OPAVY Rozhodla jsem se být na místě s několikahodinovým předstihem déšť – nedéšť. Kdesi v hloubi duše ve mně doutnala naděje, že „tam“ třeba pršet nebude, jak na Slovácku. Po cestě „tam“ i na samotném místě ale pršelo asi ještě víc než na Slovácku. Město jsem ale přesto v klidu prošla a nafotila. Rozhodně nezklamalo! Bylo nádherné i v dešti na fotkách (viz. fotogalerie pod textem) mně záběry nekazí davy lidí, protože kdo mohl, byl zalezlý někde v suchu a teple. Já jsem měla díky brouzdání v dešti pěkně špinavé boty a teplo mně rozhodně nebylo. Zahřála mne až česnečka a dobrý oběd v jedné restauraci v centru města. Fotky dokazují, že je město krásné a mělo kouzlo i zmáčené deštěm.
VERNISÁŽ Předávání cen bylo ve Slezském zemském muzeu, což jsou krásné prostory s moc zajímavou stálou expozicí.
Slezské zemské muzeum, kde se vernisáž uskutečnila a výstavu fotografií je zde možné navštívit.
Ceny předávali pedagogové z Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě profesor Jindřich Štreit, Jiří Siostronek a ředitel Charity Opava Jan Hanuš.
Pedagogové Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě Prof. Mgr. Jindřich Štrei, dr. h. c. (vlevo) a Jiří Siostrzonek, Ph.D.
S panem Štreitem se znám dlouhé roky. Potkávali jsme se na jeho výstavách, ale třeba také při poutích na Velehradě. Vedla jsem s ním rozhovory pro noviny, fotila ho. Nejvíce mně udělal radost, když jsem ho vyfotila při velehradské národní pouti, kde přebíral ocenění a já mu potom poslala fotku. Obratem mně odepsal, děkoval a fotku moc pochválil. To pro mne tehdy byla velká odměna, když člověka, který fotku nikdy nestudoval, pochválí takový borec. Naše setkání v Opavě proto bylo moc srdečné.
HISTORIE A VÝVOJ FOTOGRAFICKÉ SOUTĚŽE „Před lety přišel s nápadem uspořádat tuto soutěž pracovník Charity Opava Štefan Guber. Byl to výborný keramik, který pracoval v našich keramických dílnách. Je to ale také absolvent Institutu tvůrčí fotografie u Jindřicha Štreita a Jiřího Siostrzonka. První ročník mohl mít čtyřicet, padesát fotek, ale ty byly pouze od autorů z Opavy. Fotky se ale odborné komisi líbily. Její členové nás motivovali, že bychom mohli oslovit i ostatní pracovníky, klienty a dobrovolníky charit v celé republice. Dali jsme na jejich slova a soutěž postupně rostla. Za šestnáct let bylo nejvíce 300 zaslaných fotografií. Letos porota vybírala z 214 snímků. Komisaři říkají, že rok od roku roste úroveň zaslaných snímků a rok od roku je pro ně proto těžší vybrat ty, které budou oceněné. Já se výběru neúčastním, protože znám autory, ale je velmi zajímavé sledovat hodnotící komisi, která má před sebou snímky označené pouze čísly. Jsou to lité boje o každý snímek. Rozhodně to neprobíhá v nějakém poklidu, že by si sedli u kafíčka a řekli raz – dva – tři tyto fotky bereme. Opravdu tam probíhá vášnivá debata, která fotka a proč má zvítězit. Až vyberou ty nejlepší, jsou k číslům přiřazena jména autorů,“ popsal historii i vývoj výstavy Ivo Mludek z Charity Opava, který má organizaci soutěže na starosti.
KOMENTOVANÉ VYHLÁŠENÍ VÍTĚZŮ Při vernisáži fotografií Můj svět bylo úžasné, že se před předávání ocenění jednotlivým autorům promítaly na plátno vítězné snímky. Pan Štreit s kolegou Siostrzonkem komentovali, proč konkrétní fotografie ocenili a vyzdvihli, co je na nich dobré. Vernisáž byla tedy i pro účastníky hodně poučná.
Můj oceněný snímek s názvem: SPOLEČNĚ NA CESTĚ zachycuje příznivce, podporovatele, klienty i pracovníky Charity Uherské Hradiště při postní křížové cestě na kopec Rochus nad městem.
Jiří Siostrzonek k fotografii řekl:„Poutě – putování krajinou ve vlastní duši, putování ve společenství lidí, kteří cítí stejně, je naprosto nenahraditelná věc. Já si myslím, že poutě získávají čím dál tím vice na oblibě. A to nejen těch individuálních poutníků, kteří putují třeba do Compostely a podobně, až se trošku bojím, aby se z toho třeba nestala atrakce a nějaká druhotní záležitost, ale já jsem přesvědčený o tom, že kdo jde jakoukoliv krajinou, putuje, vždy dojde jakéhosi naplnění. Chodit v krajině je prostě podle mne jedna z nejdůležitějších věcí.“
Diplom za druhé místo mně předal Jindřich Štreit, čehož si moc vážím. Autorem fotografie je Petr Kubesa – velké díky!
Jindřich Štreit byl osobnější a připomněl:„My se s Lenkou známe mnoho let, protože je fotografka, která pracuje pro různé noviny, časopisy i společnosti. Setkáváme se pravidelně na poutích. Tato fotka je zajímavá v tom, že pokud jdeme krajinou sami, je to velmi příjemné, protože můžeme meditovat. Pro mne je ale vždycky skupina, která jde krajinou, ještě jakousi nadstavbou, protože si můžeme vyprávět a cítíme tam společenství. Nejen prožíváme krajinu, ale i to vzájemné, co je mezi námi. U Lenky bych ještě rád řekl, že má syna, který je profesionální fotograf a v současné době fotí pro MAFRu.
Zlaté ocenění v kategorii Můj charitní svět patří Michaele Vostalové z Třebíče, která je v třebíčské charitě vedoucí projektu Fotíme bez bariér a zároveň také ve Stacionáři Úsměv sama zaznamenává prostředí sociálních služeb. Je to také bývalá studentka pedagogů Jiřího i Jindřicha.
Jiří Siostrzonek k fotografii řekl: „Já se přiznám, že k této fotografii neřeknu nic, protože je v ní podle mne všechno. Z mého pohledu je proto beze slov.“
Jindřich Štreit prozradil své vyznání k fotografování: „Všímejte si každého detailu, který nás obklopuje nebo s kterým se setkáváme. Tím, že máme v ruce fotoaparát, se vlastně přinutíme hledat a studovat krajinu a máme z výletu, procházky, místa, kudy procházíme daleko větší zážitek. Prožijeme ho tím, že si ho vlastně nastudujeme. Fotografování je proto hned po lásce to nejkrásnější, co mě v životě potkalo.“
Na závěr zaznělo, že cenu a čestné uznání si zaslouží všichni, kdo obeslali tuto soutěž. „Fotografování je radost a vy se s tou radostí podílíte s námi ostatními. Poděkování patří i těm, kdo motivují klienty nebo zaměstnance k tomu, aby fotografovali. My jsme se kolem třetího, čtvrtého ročníku báli, jestli se to nevyčerpá. Není tomu tak! Naopak se zvedá nejen počet účastníků, ale i úroveň fotografií.“
Výstava bude putovat po celé republice. Už se přihlásily Olomouc, Přerov, Ostrava, Třebíč… Další podrobnosti z vernisáže se spoustou fotek najdete na stránkách Charity Opavy zde.
