společenství – Lenka Fojtíkova

01/07/202401/07/2024

Třetí den Duše Slovácka s P. Vojtěchem 1. 7. 2024 – o společenství a bratrství ve víře

Karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet začal na Svatém Antonínku třetí den duchovní obnovy Duše Slovácka přednáškou zaměřenou na společenství a bratrství ve víře. V promluvě mimo jiné zaznělo:

„Mnoho lidí se sice hlásí k víře, ale nejsou-li charakterními, dělají Pánu víc škody jak užitku. Pán povolával na základě vnitřního poznání, které měl. Byl zcela svobodný na tom, co říkali lidé. O to více byl ale poslušný Otci. Pro nás je důležité vědět, že se společenství učedníků netvořilo na základě nějakých vzájemných sympatií ani společných zájmů. Nebylo to tedy ani spolek zahrádkářů, houbařů a dalších spolků, jak kdosi nazval společenství církve.

NEMŮŽEME BÝT SÓLISTÉ
Křesťanství nelze žít jako sólista. Někdy, když člověk prožije různá zranění, říká si, že by mu bylo lépe, kdyby byl poustevníkem. Tak sice můžete uvažovat, ale pokud nemáte povolání k poustevníku, tak to brzy vzdáte. My se musíme ptát, k čemu nás Pán zve. A je normální, že nás vede ke sdílení života s bratry a sestrami. Bratry a sestry si nevolíme. Jsou nám dáni, což je svým způsobem jednodušší, protože to není na nás, koho si vybereme, ale na druhé straně to je o dost složitější, protože musím přijmout toho, koho mi Pán dá. Jsme povolání tvořit jedno tělo, jehož je on hlava. Základem je to, že nás Pán povolal, my jsme mu dali svůj život a přijali jsme k tomu také pomazání Duchem Svatým. Církev tedy není lidský spolek. Vzájemné vztahy, které máme žít, mají být určovány Bohem, Božím slovem pod vedením Ducha.

NEJDE JEN O DOBROU PARTU
Jsme tedy povoláni nejen k tomu, abychom vytvořili dobrou partu, ale abychom na základě poslušnosti Božímu slovu, vedeni Duchem Svatým společně šířili Boží království. Co utváří společenství věřících? Jak se projevuje, jak máme žít bratrské a sesterské vztahy? Co to znamená, když nás apoštolové povzbuzují, abychom žili v bratrské lásce? První křesťané žili po Letnicích úžasným způsobem. Máme to ve druhé a čtvrté kapitole Skutků. Byli jedné mysli, jednoho srdce, nikdo z nich neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů a na všech spočívala velká milost. Byli jedné mysli a jednoho srdce. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všichni, kteří uvěřili, byli spolu a měli vše společné, každý den pobývali svorně v chrámu, lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem, chválili Boha a byli všemu lidu věrní. Člověku se až zasteskne, že by to tak chtěl žít. My jsme ale povoláni to takto žít! První křesťané nebyli žádní super lidé.

MILOSRDENSTVÍ K DRUHÝM
Je důležité nehrát dvojí hru. Když patřím Bohu, tak patřím Bohu a je potřeba podle toho žít svůj život. Když má Pán Bůh milosrdenství se mnou, tak ho mám mít i já s těmi, které povolal se mnou do stejného společenství.Je třeba si uvědomit, že mít bratra a sestru ve víře, je obrovská milost. Mít lidi, se kterými sdílíme radost z Boha, z Božího slova, chválíme Boha, sdílíme se, je taková milost, ale vyžaduje to také odpověď z naší strany. Každé vztahy se dají kvalitně vydržet jenom tehdy, když do nich člověk opravdu investuje.

DUCHOVNÍ BRATRSTVÍ
Duchovní bratrství je vztah mezi těmi, kteří se obrátili, uvěřili a byli pomazáni Duchem Svatým. Je to důležité si uvědomit, protože žijeme v době, kdy se začíná mluvit o bratrství v tom nejširším slova smyslu. Bratrství dáno pokrevním způsobem nebo duchovní pouto, které vychází z toho, co s námi vykonal Bůh. Když mu odevzdáme svůj život, máme podíl na jeho bratrství. Božími bratry a dětmi se stávám tím, že jsme se narodili z Boha, že jsme přijali Ježíše, věříme v Jeho jméno. Základem pro vztah bratrství je naše obrácení, víra, naplnění Duchem Svatým. Z tohoto pohledu je třeba říct, že mnozí se za bratry považují, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Dnes si mnozí říkají bratři a sestry i v mnohých spolcích nebo politických stranách. My musíme ale vědět, že pro ně to slovo má jiný obsah než pro nás, protože Pán Bůh má představu o bratrství velmi vysokou. Být bratrem pro Ježíše znamená konat vůli nebeského Otce. Nemůžeme dělat jen to, co se nám zdá pro nás vhodné. „Kdo plní vůli nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra,“ říká Ježíš. Když zvítězí ve společenství lidské názory nad tím, co říká Bůh, tak se to společenství dříve nebo později rozpadne nebo rezignuje na to, že žije skutečně Božím životem, stane se z toho klub, ve kterém se ti lidé domluví na tom, jestli si dají kafe nebo čaj, chlebíčky a skleničku vína, a jestli se k tomu pomodlí desátek růžence nebo trochu přímluvné modlitby. To ale není to, co Ježíš zamýšlel! To jsou bratři podle těla a může nám s nimi být dokonce dobře, ale nejsme schopni s nimi sdílet vnitřní život, protože oni svůj život nevydali Pánu. Když pro někoho Boží slovo neznamená ani to, co denní tisk, těžko s nimi budete vytvářet společenství Ducha, protože jejich život není utvářen tím, co říká Bůh.

BRATRSKÉ SPOLEČENSTVÍ
Mnozí křesťané ačkoliv se ke Kristu hlásí, žijí bratrství podle těla. Duší opravdového bratrského společenství je Duch Svatý sám. Je to Duch jednoty a pravdy. To je možné skrze společenství s Duchem Svatým, který nás sjednocuje s Ježíšem a mezi sebou navzájem. Bez toho to nedáme dohromady. Před Bohem musíme rozlišovat, do kterých vztahů máme investovat, které máme budovat, udržovat, nebo které máme nechat ležet. Jsme povoláni rozlišovat intenzitu našich vztahů z Božího hlediska. Do kterých vztahů máme nejvíce investovat? Podle učení Písma do vztahů s Bohem, potom do vztahu k rodině a dále do vztahu duchovní rodiny. Někdy se stane, že se vztahy pokazí. Do vztahů s bratrem, který odpadl žádná párty, žádný večírek, protože on má tendenci strhávat ostatní. To není ateista, se kterým jdete na večeři. To člověk, který bude strhávat vaši rodinu a přátele od Boha.
Víte, kolik máme v našich kostelích tzv. falešných bratří, kteří se tváří jako věřící, ale potom přes týden žijí jako pohané? Co jako pohané, kdyby žili jako charakterní pohané, ale jsou to třeba muži, kteří jsou nevěrní svým ženám, jsou to muži, kteří investují do věcí mimo své rodiny. Jsou to lidé, kteří mají dvojí život. To je falešné bratrství. Prvně musí dát dohromady svůj charakter a potom může žít ze své víry. A Ježíš takto své učedníky důstojně vychovával.
Je třeba přát druhým dobro. Žehnání je vyslovování dobrých Božích věcí druhému člověku. Přát dobro každému – své rodině i těm, které nám Pán Bůh svěřil. A důsledně, protože plnost požehnání patří těm, za které Ježíš zemřel, a kteří mu dali svůj život.“

*Karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet třetí den Duše Slovácka zaostřil na společenství a bratrství ve víře*

V druhé dopolední přednášce mimo jiné zaznělo:
„Rodiče, kteří si myslí, že děti vychovají svými řečmi bez ohledu na to, jak se chovají, tak si podřezávají větev. Řeči vůči dětem jsou důležité, ale daleko důležitější je každodenní příklad. Děti nasávají a ví, jak se rodiče chovají k cizím lidem, jak reagují, když se jim něco nelíbí, jestli se začnou modlit nebo sakrovat, jestli umí odpouštět. Vidí, jak reagují rodiče, když jsou unavení a tím jim předávají hodnotový systém.

NEŽÍT JEN PRO SEBE
Dnes žijeme v době, kdy vám mnozí radí, abyste věnovali hlavně čas sobě. Když se člověk zhroutí, tak je to i rada dobrá, ale já bych si přál, aby se radilo tak, aby nedocházelo k životním zhroucením. Abychom dělali to, co dělat máme. Pro mne je paradox, když vidím, že táta, který by se měl věnovat svým dětem, tak si extrémně vybírá čas na uspokojování svých potřeb a koníčkům. Ten čas musí samozřejmě doplnit za něj, tak se potom diví, proč je manželka tak unavená. Může to být i obráceně. Důraz na to, abychom si užívali, je něčím naprosto nepřirozeným, protože jsme stvoření z lásky a pro lásku. Láska se dává a Bůh myslí i na to, abychom si odpočinuli, ale vše má svůj řád a svou stupnici hodnot. Když se to nenaučíme, budeme muset jednou dělat pokání z mrtvých skutků, kdy jsme dělali věci, které jsme neměli dělat a právě proto jsme promarnili čas i síly. Ježíš od počátku upozorňoval své učedníky, že nebudou žít pro sebe.

HLUBOKÝ POKOJ
Máme být průtočištěm lásky Boží, abychom z darů, které nám dává, dávali dál lidem kolem sebe, protože štěstí člověka začíná v situaci, kdy nežije pro sebe. Musí mít ale samozřejmě v srdci hluboký pokoj s Pánem a z toho, že dělá to, co dělá. Pokud nemáme v srdci pokoj, nejsme schopni se otevřít pro další Boží milosti. My jsme stvořeni pro to, abychom žili v pokoji se svým bojem. Chcete-li mít pokoj v srdci, musíte se úplně spojit s Pánem Ježíšem a otevřít se Duchu Svatému, protože to je Duch pokoje. Pokoj je ovoce působení Ducha Svatého.„

V RYTMU BOŽÍHO SRDCE
Pán nás povolal k tomu, abychom žili a sloužili jako on. Je to jedna z velkých a nezasloužených milostí našeho života. Kdo se k tomu nechal vyzbrojit a povolat, tak ví, o čem mluvím. Po dni služby jste unaveni, ale máte radost, že Bůh jednal, dával svůj život, odpuštění, uzdravení a potěšil ty, kterým jste sloužili. Jenomže i tato služba má svá pravidla. Musí být konaná v poslušnosti Bohu a vedená Duchem Svatým v duchu milosrdenství. Vše, co konáme, musí mít tuto pečeť Božího srdce v rytmu modlitby, služby a také odpočinku.
Pána se ptáme, co máme dělat, ale to nestačí. Potom je třeba si najít čas na to, že si s ním ještě promluvíme a slyšíme, co nám k tomu, co jsme udělali, řekne. Uvědomil jsem si, že svým způsobem nikdo nemá právo po mně chtít to, co po mně nechce Bůh. Mým úkolem je to poznat a těm lidem to laskavě říct.

ČASU NENÍ NAZBYT
Čas hraje v našem životě velikou roli, protože ho máme naplňovat. Nejdůležitější je být poslušný Bohu a dělat v konkrétní chvíli, co dělat mám. To, co přináší našemu srdci pokoj, abychom věci dělali s pokojem, je právě vědomí, že to všechno chce Bůh. Času není nazbyt. Čas je krátký. Pan Ježíš odpočíval zásadně se svým Otcem v poutu nejbližšího vztahu. Spánek je jeden z nejdůležitějších odpočinků, které máme. To, že člověk si někdy ani spánku nedopřeje, tak to není řešení, protože najednou síly dojdou a nejde to. A je to zbytečné, protože ráno potřebujete vstát a mít síly na povinnosti, které máte a na to, co od vás chce Bůh.“

Pokud mají rodiče zájem, tak se o jejich potomky v době přednášek starají dobrovolníci ve žlutých tričkách s logem Duše Slovácka.

24/06/202326/06/2023

Primice novokněze P. Tomáše Zámečníka obrazem

Dnes jsem zamířila do Brna na primice novokněze P. Tomáše Zámečníka. A nebyly to primice ledajaké, protože se za pětadevadesát let existence brněnského výstaviště uskutečnily na tomto místě poprvé! Podrobné zpravodajství bude zvěřejněné ve středu v Katolickém týdeníku. K tomu asi ale jen dvě fotky, proto spoustu fotek dávám tady, protože to prostředí bylo přece jenom úplně jiné než bývá zvykem.
Dostat se ale do brány 10, která byla na tuto slavnost vchodem, mně dalo pořádně zabrat, i když si troufám říct, že se v Brně z pohledu řidiče hodně vyznám. V této části výstaviště totiž probíhají stavební práce , takže se mně v té změti napoprvé podařilo odbočku k bráně číslo 10 přejet, takže jsem potom absolvovala jedno kolečko přes Bohunice – moje nervy! Napodruhé se to ale už podařilo.
Dostat se ale po slavnosti ven byl tedy také oříšek. Prchala jsem, jak jsem mohla a on nějaký dobrák tu příjezdovou bránu číslo deset zamknul na řetěz! Tak jsem zase kroužila po staveništi chvíli jako orel než mně došlo, že tudy cesta nevede. Nakonec jsem se z areálu výstaviště dostala úplně jinou branou a šťastně se vrátila domů.
Ale zpět k primiční mši sv. Kazatelem byl P. Jan Pacner a promluvu měl výbornou!

Přepis promluvy P. Jana Pacnera:

S naším novoknězem se znám už pěknou řádku let. Myslím, že od roku 2008. Společně jsme zdolávali některé alpské vrcholky. Možná by se proto Tomáši, dalo říct, že teď jsi vylezl na první vrchol. V horách je to ale většinou tak, že jsou tam hřebeny, na kterých je to na jednu stranu krásné, ale na druhou stranu náročné, kdy si člověk nemůže říct: „Pohodička a hotovo.“ Člověk se musí vždy pozorně dívat na každý krok, nebo skoro na každý krok. A protože slavíš svou primiční mši o slavnosti svatého Jana Křtitele, tak bych se rád trochu podíval na tohoto člověka, jak jsem ho vnímal ve svém životě.
Jako malému klukovi mně svatý Jan Křtitel velmi imponoval. Představoval jsem si, jak to tam asi u toho Jordánu vypadalo a musím si přiznat, že mně v tom nesmírně oslovovala jedna pohádková bytost. Loupežník Rumcajs, protože ten měl ve svých vousech divoké včely a svatý Jan Křitel, jak je psáno, se živil medem divokých včel, takže pro mne byl tak trošku spojen s loupežníkem Rumcajsem. Potom jsem vnímal, že se o něm v kostele mluví velmi krásně. Líbil se mně člověk, který dělá, co dělat má, ukazuje na Pána Ježíše a připravuje mu cestu. Ovšem, když jsem potom dospíval, objevovaly se různé otázky, tak mně Jan Křtitel docela přestal být sympatický. Najednou se mi zdál tak trošku jako robot, co udělá vždy všechno, co je potřeba, vždy funguje, nemá žádné osobní ambice, nemusí s ničím bojovat, vždy řekne, co se očekává, vždy je ten vzorňák před Hospodinem.
Až moc vzorňák. Potom jsem díky jednomu kázání objevil jedenáctou kapitolu Matoušova evangelia, kde Jan Křtitel ve vězení prožívá svou krizi. Náhle posílá posly k Ježíšovi a ptá se: „Jsi ten, kterého očekáváme, nebo máme čekat někoho jiného?“ Možná, kdybychom to řekli slovy dnešního prvního čtení, tak Jan Křtitel prožíval něco podobného, co Hospodinův služebník: „Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu.“
Takhle to někdy na cestách víry je. Myslím si, že to zná každý z nás. Známe to dobře i my kněží, dobře to někdy poznáš i ty Tomáši. Nejsme borci, nemáme víru v hrsti. Jdeme cestou víry. To, co je podstatné, že Jan i s touto otázkou jde ke Kristu, k Ježíši.
K němu totiž máme vždy znovu přijít nejen tehdy, když jsme dobří, když fungujeme, nejen tehdy, když jsme dobří manželé, rodiče, vzorní kněží a tehdy, když cítíme svou sílu, protože ta úžasná věc je, že ten, který přichází od Boha, který přichází jako ten, který ví, co je v člověku, a který má soucit s člověkem, který dokáže v člověku působit přes všechnu lidskou slabost.
On ten Jan Křtitel nebyl naštěstí suverénní borec, ale byl to také slabý člověk, který ale byl ochoten hledat svou sílu v Bohu, byl ochotný jít k němu i ve chvíli své krize. A to ti Tomáši moc přeji, aby ses nikdy nevzdal téhle té cesty ke Kristu, aby sis byl vědom, že on je tvou silou, radostí tehdy, když to vnímáš, cítíš, když zakoušíš jeho pomoc, ale také tehdy, když přijdou chvíle otázek, prázdnoty, pochybností.
Potom je tady druhá skutečnost. Jan Křtitel už je ve vězení, posílám tam tedy své učedníky, aby se zeptali Ježíše, jestli je zde nějaké společenství. Určitě je tak jedinečný a důležitý osobní vztah ke Kristu, ale naštěstí Kristus nepřišel jenom jako nějaký učitel, který povolává k tomu, abychom budovali svou osobní zbožnost, ale přišel také vytvářet společenství církve. A zase toto společenství má v sobě spoustu krásy, darů, ale také spoustu slabostí, ale jinde není živá víra než v tomto společenství. Možná může být nějaká osobní duchovnost, ale živá víra je vždy spojená se společenstvím, a tak ti také přeji, abys vždy hledal a nacházel společenství víry.
Naštěstí už nežijeme v době, kdy by se na kněze dívalo jako na toho vzorňáka, který vždy všechno zvládne, který jen tak z výšky poučuje Boží lid. Všichni jdeme cestou víry.
Mohu říct, že kolikrát jsem zažil obrovské povzbuzení pro svou službu, povzbuzení ve víře právě skrze své farníky, skrze lidi, s nimiž se setkávám v kostele anebo nakonec, když jsem působil v armádě, tak i skrze vojáky. Společenství víry. Stáváš se knězem, kdy se hodně mluví o nedostatku kněží, nakonec jsi na Moravě jediným novoknězem. Dá se uvažovat o krizi, dá se na to dívat pesimisticky, jak je to špatně, jak to bude vypadat, jak to skončí.
Jsem ale přesvědčený, že každá situace je především výzvou. Možná výzvou k tomu, abychom skutečně žili jako církev.
Pocházím z Třebíče, kde jsem počátkem devadesátých let zažil úžasného kněze tehdy už starého otce Aloise Pekárka, který mluvil mnohdy velice názorně a zřetelně. A jednou mluvil o církvi a říkal: „Víte, oni si lidé někdy církev přestavují jako vlak. Vpředu je lokomotiva, to je kněz, lidé nastoupí do vlaku, pěkně se usadí na sedadlech a potom řeknou: „Velebníčku, táhni!“
Chtěl bych ze srdce poděkovat vám všem, kteří nemáte tenhle ten přístup, kteří víte, že církev je skutečně společenstvím nás všech, a že všichni v církvi máme svoje dary, že každý má co nabídnout i nám kněžím.
Věřím, že i tahle ta doba je dobou změny. Kolem nás se to motá, jak v politické, tak církevní oblasti, ve společenské oblasti. Věřím ale, že je to také doba výzvy a nové milosti, kdy můžeme jako církev žít společně, a tak vás moc prosím, pamatujte na nás kněze, abychom byli nejen těmi, kdo slaví eucharistii, kteří mají hluboký osobní vztah s Bohem, ale kteří také dokážou rozpoznávat a povzbuzovat dary, které máte vy. Kteří dokážou skutečně budovat společenství, kde jsme všichni křesťané žijící z obrovské Kristovy lásky, z daru všeobecného kněžství, kde se pak také může rozvíjet to služebné kněžství, které skutečně není pro nějaké vyvyšování, ale pro službu Božímu lidu.
Tomáši, moc ti přeji, abys kromě toho krásného svědectví tvého vztahu ke Kristu také byl vždy otevřený právě pro ty, s nimiž se budeš setkávat. Potom věřím, že budeš zakoušet, že v tomto společenství přes všechnu lidskou nedostatečnost, je spousta krásného, že jsou tu úžasné Boží dary, že budeš moci žasnout nad tím, kolik v tom tatínkovi, mamince, dítěti, muži, ženě, je úžasného Božího obdarování.
Tomáši, tak ti moc přeji, abys z té hory, na které jsi, se díval vždy jednak směrem nahoru ke Kristu, ale vždy také kolem sebe na ty, kteří jdou s tebou, protože my všichni jdeme cestou víry tak, jak ji šel Jan Křtitel.

K oltáři novokněze přivedlo více než dvacet družiček.

26/05/2018

Biskup vyzval vdovy a vdovce k čerpání síly skrze modlitbu

Hustá ranní mlha přivítala poslední květnovou neděli několik stovek účastníků historicky první Pouti vdov a vdovců na Svatém Antonínku. V průběhu mše svaté ale došlo na víru těch, kdo tvrdili, že se vyčasí a bude pěkně. Nakonec bylo až moc horko, ale podle všech oslovených se pouť vydařila.

Mši svatou sloužil olomoucký pomocný biskup Mons. Josef Nuzík. Ve svém kázání připomněl, že Bohu leží na srdci osud každého člověka, každé rodiny, manželství, ale také každého bratra nebo sestry, kteří zůstali v životě sami, protože se nikdy neoženili, neprovdali, protože po letech manželství odešel jejich partner z tohoto světa.

„Modlitba, jak dobře víme, dává sílu. A apoštol Pavel říká: „Hledejte sílu v Pánu v jeho všemohoucnosti skrze modlitbu.“ On neříká, že modlitba způsobí to, že se všechny věci vrátí, jak si to kolikrát přejeme, ale modlitba přinese sílu. A o tu vlastně, bratři a sestry, v životě jde. O sílu. O to, aby byl člověk silný,“ upozornil ve své promluvě biskup Nuzík.

Po mši svaté došlo i na svědectví jedné vdovy a čas sdílení při přestávce na občerstvení. Členka rady Matice svatoantonínské Alena Skřenková přítomné seznámila s historií poutního místa na Svatém Antonínku, které si právě letos připomíná 350 let existence. Kdo měl zájem, mohl v kapli zhlédnout zhruba desetiminutový dokument o životě a díle kněze P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a v současné době běží proces jeho blahořečení.

Pouť na Svatém Antonínku zakončila společná modlitba křížové cesty ve sluncem prozářené přírodě. „Do příprav se zapojilo mnoho žen, jimž patří velký dík za náročný úkol, který na sebe vzaly. Samozřejmě velké poděkování patří také blatnickému faráři P. Stodůlkovi, že nám vyšel vstříc a umožnil, aby se tato pouť poprvé na Svatém Antonínku uskutečnila. Všichni jsme také šťastni, že se podařilo najít volný termín v zaplněném diáři pana biskupa Nuzíka a mohl tak přijmout naše pozvání a sloužit zde mši svatou,“ upozornila s velkou vděčností předsedkyně Společenství vdov a vdovců Alenka Panáková ze Zlína.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Přepis zvukového záznamu kázání olomouckého pomocného biskupa Mons. Josefa Nuzíka při pouti vdov a vdovců na Svatém Antonínku:

„Asi před sedmi lety jsem dostal knížku. Byl jsem překvapený. Nebyla to duchovní kniha, jako častokrát dávají věřící duchovním. Byla to kuchařka pro osamělé. Přiznám se, že jsem podle ní nikdy nevařil, protože si na to moc netroufám. Doma totiž vždy vařívala maminka nebo mých šest sester, takže jsem se opravdu vařit neučil. Na té knize mne ale překvapilo to, že kdosi myslí na osamělé. Když jsem se připravoval na tuto pouť, tak mne napadlo, kolik je těch, kdo dnes myslí na osamělé?

Před deseti lety vzniklo toto Společenství vdov a vdovců ve Zlíně, ke kterému jste se postupně i z jiných částí země připojovali. To znamená, že na mnoha lidských myslích leží osud těch, kteří zůstali v životě sami. Předně vám chci ale dnes a na tomto místě zvěstovat, že Bohu leží na srdci osud každého člověka, každé rodiny, manželství, ale také každého bratra nebo sestry, kteří zůstali v životě sami, protože se třeba nikdy neoženili, neprovdali, ale také proto, že po letech manželství jejich partner odešel z tohoto světa. Můžeme se zamyslet, co by bylo v Boží kuchařce pro život toho, kdo je v životě osamělý? Myslím, že to slovo je univerzální a platí i pro toho, kdo má partnera, má rodinu. Tato mše svatá je nesena prosbami k Panně Marii, Pomocnici křesťanů. Její svátek se slavil 24. května. Bylo to proto, že je to spojeno s jednou historickou událostí, jak tomu častokrát u mariánských svátků bývá.

Na počátku devatenáctého století bylo těžké období pro Evropu i pro církev. Papež Pius VI. Byl revolučními francouzskými vojsky zajat a odveden z Říma do vězení, kde po krátké době na konci ledna roku 1 800 zemřel. Neměl vůbec křesťanský pohřeb. Nad jeho rakví se nikdo nemodlil. A ti, kdo byli tehdy na chvíli u moci, jak to v dějinách bývá, pronášeli slova, že smrtí tohoto papeže končí éra církve a éra papežů. A nestalo se tak. Bůh si své dílo hlídá. Kolegium kardinálů svolalo konkláve do Benátek, kde zvolili nového papeže Pia VII. Ten žil zpočátku na svobodě, ale roku 1809 ho Napoleon uvěznil. Ve vězení byl bezmála celých pět let, ale nezahálel. Ve vězení celou záležitost, sebe i církev svěřoval přímluvě Panny Marie a ona nezklamala. V březnu roku 1814 byl papež z vězení propuštěn a 24. května 1814 byl přivítán v Římě jako nástupce sv. Petra. S vděčností, za to, že se vrátil, právě ten den korunoval obraz P. Marie a také zavedl svátek Panny Marie, Pomocnice křesťanů.

To první, co by bylo v Boží kuchařce pro život osamělého člověka, ale také pro život každého, by byla modlitba. Jak jsme dnes slyšeli v druhém čtení svatého apoštola Pavla v listu Efesanům: „Hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti, oblečte se do plné výzbroje Boží. Při každé příležitosti proste a modlete se, buďte bdělí.“ To jsou slova, která neztratila na síle a významu v žádné době. Ani v té naší. A také v žádné situaci. Modlitba, jak dobře víme, dává sílu. A apoštol Pavel právě říká: „Hledejte sílu v Pánu v jeho všemohoucnosti skrze modlitbu.“ On neříká, že modlitba způsobí to, že se všechny věci vrátí, jak si to kolikrát přejeme, ale modlitba přinese sílu. A o tu vlastně, bratři a sestry, v životě jde. O sílu. O to, aby byl člověk silný, aby byli silní naši muži, aby byly silné ženy, matky, aby byly děti silné proti tomu všemu, co nese život.

My někdy naříkáme, a tak se vzájemně utvrzujeme, jak je těžká doba. Ale byla lehčí na počátku devatenáctého století? Doba papeže Pia VII.? Bez rozmýšlení řeknu, že nebyla. Naopak! Mnoho lidí říká, že se v dnešní době po vnější stránce žije nejlépe, ale tlačí nás vnitřní kříže. Kříže, o kterých možná neví ani ti nejbližší. A právě proto jsme na pouti, abychom jako papež Pius VII. i tu na této hoře nad Blatnicí a Ostrožskou Lhotou ukázali Bohu to, na čem nám dochází síly a prosili Pannu Marii jako Pius VII.: „Maria pomoz!“ Mám-li jít dál, potřebuji tvoji sílu.

Kdybychom hledali, co by bylo v Boží kuchařce pro osamělého člověka, i pro toho, kdo žije v rodině, tak by bylo to, o čem mluvilo první čtení z Knihy královské. Jak často se naše situace podobá tomu, co prožíval prorok Eliáš. Prorok Eliáš je obraz osamělého člověka, jakým se cítí vdova, vdovec, ale osamělým se může cítit i muž či žena v rodině. Není ten jeho profil tak blízký nám? Eliáš šel na poušť tak, jako někdy i my, když už je toho dost, nechceme nikoho vidět. Chceme být sami. Přál si smrt tak, jako to napadne i člověka: „Já už nechci být, k čemu takový život?“ a zvolal: „Už je toho dost Hospodine!“ Také taková slova nebo myšlenky jsou blízké člověku. Nemusíme se za ně stydět, ale nemáme zůstat jenom u nich. Na toto zvolání, na tento postoj prorok Eliáš uslyšel od anděla, kterého poslal Hospodin: „Vstaň a jez!“ A dokonce dvakrát uviděl upečený chléb a džbán vody a slyšel ta slova: „Vstaň a jez!“ Bez tohoto pokrmu a nápoje by byla cesta pro tebe dlouhá a toto slovo je i pro nás. I nám Bůh říká: „Vstaň a neseď u televize! Běž se modlit! Vstaň!“ To je výzva Hospodinova anděla i pro nás. Všichni jsme někdy životem unaveni a nejraději bychom zůstali sedět a spát jako Eliáš. A Bůh říká: „Ne! To není postoj pro tebe! Vstaň a jez!“

A co máme jíst? To je symbol Eucharistie. Tolikrát už zaznělo i z úst našeho arcibiskupa Jana, že v kostelích se schází málo lidí ve všední dny na mši svatou. Člověk sedí na jiném místě. Když chodím z práce z biskupství, tak na naší ulici je hodně barů a u jednoho, pokud neprší, vždycky sedí několik lidí a mezi nimi jedna seniorka u pohárku bílého vína. Možná není věřící, ale je to obraz člověka, který sedí na tom svém místě. A nám Bůh říká: „Vstaň a jez a já tě posílím skrze eucharistii, abys to unesl, abys to unesla. Abys tu svoji cestu zvládla.“ Toto najdeme, bratři a sestry, v Boží kuchařce jako recept pro náš život. Zkusíme podle něho v našem životě uspořádat, postavit něco jinak? Nebo budeme sedět a čekat u něčeho, co nám tu sílu nedá?

A to poslední, co si můžeme z Božího slova vzít, je Ježíšův postoj. Jak nám ho vykreslilo evangelium: Velebím tě Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým, tak se ti Otče zalíbilo. Co je to za Ježíšův postoj? Ježíš měl v té chvíli modlitby před sebou apoštoly a trochu prostých lidí a on děkoval Bohu za tuto chvíli. Chválil ho, protože viděl život a své poslání ve větších souvislostech. A to si, bratři a sestry, můžeme při této mši svaté vyprošovat i my, abychom se na svůj život i skrze to, že jsme na Blatnické hoře, podívali trošku z odstupu. Abychom přestali přemýšlet.

Dnes je svatého Filipa Neri a v tom čtení, které jsme my kněží četli v homilii svatého Augustina, byla krátká myšlenka přestat se trápit přemýšlením. Svatý Augustin to říká v nějakém kázání. A to je velká pravda. Přestat se trápit přemýšlením! Kolikrát nás to vede hlavně, když jsme sami a myslíme, že něco vymyslíme… Ne…

V Miláně je vojenský hřbitov jako památka na vojáky, kteří zahynuli ve druhé světové válce. Byli to letci, mladí muži a na jednom hrobu pětadvacetiletého italského vojáka jsou napsána slova, která tam nechali vytesat jeho rodiče: Přijde doba, kdy pochopíme. To je víc než přemýšlení. A to věděl Ježíš, a proto říká: „Velebím tě otče za to, že jsi to právě tak dal. Toto Ježíšovo slovo říká i nám. I ta naše cesta, které nerozumíme. A když si člověk myslí, že rozumí svému životu, že to řídí, tak je to tolikrát jenom zdání. My životu málo rozumíme, ale Bůh mu rozumí. Bůh řídí naše cesty. A tak i my máme jít s tím, že dojde doba, kdy pochopíme, proč to v našem životě naší rodině bylo tak a ne jinak, proč se stalo tamto a nestalo se to, co jsme si přáli. Přijde doba, kdy pochopíme. A co máme dělat do té doby?

Už několik týdnů se vracím k citátu, který jsem četl v jedné knížce. Jsou to slova svatého Jana od Kříže. Říká: „Všechno, co se ti v životě přihodí, ať je to k užitku tvému, nebo je to protivenství, přijímej jako to, co pochází od Boha. Když je to dobré, tak proto, abys nezpyšněl, že jsi výborný, že to máš v rukou, a když je to těžké, abys nemalomyslněl. A tak ti Pane děkujeme za to, že jsme tu, že se můžeme hodinu modlit a přemýšlet nad životem z trochu větší perspektivy než bychom nad ním přemýšleli doma u kávy, na zahradě, v rozhovoru s jinými. A prosíme tě na přímluvu Panny Marie pomocnice a svatého Antonína, pomoz i nám, abychom přijímali to, co se přihodí v našem životě, jako to, o čem ty víš. Co jsi poslal, co má smysl. Ať se tak stane.“