Rozkvetlá příroda v katastru Blatnice pod Svatým Antonínkem

V jedné české pohádce je za humny drak. Za blatnickými humny je nádherná příroda. Když jsem viděla, jak je dnes venku krásně, vyrazila jsem „za humna“ fotit stále ještě rozkvetlou přírodu. Některé stromy sice už odkvetly, ale jiné stále ještě kvetou.
Roky jsem se koukala z okna našeho domu do vinohradů pod Antonínkem a sledovala, jak krásně kvete před pár lety nově vysázený sad ovocných stromů. Vždy jsem si říkala, že „to“ musím jít vyfotit. Stromy ale najednou odkvetly a už nebylo co fotit a musela jsem zase rok čekat. Podařilo se mně je zvěčnit za celou dobu, co rostou a košatí do krásy jen jednou. A dnes tedy znovu. Jsou nádherné…
Však mrkněte na fotky, potěšte své oko i duši a nechte se inspirovat a vydejte se také do přírody, kde načerpáte do plic nejen čerstvý vzduch, ale také duševní i psychickou sílu do dalších dnů. V jednom rozhovoru s odborníkem jsem nedávno slyšela, že už půlhodinka v lese dokáže s naším zdravím udělat neuvěřitelně pozitivní věcí. Tak toho využívejme! Vždyť je to zadarmo 🙂
Všem přeji krásné jarní dny. Nevím, jak vy, ale já jaro totiž miluju!!!! Každý to má jinak – někdo zimu – podzim, ale pro mne je TOP jaro, kdy se probouzí příroda, tráva je krásně zelená a stromy se šatí do krásy…

Potkala jsem muže, který sází stromy

Znáte knihu Muž, který sázel stromy? Objevila jsem ji před mnoha lety a úplně mne dostala. Příběh se odehrává ve Francii, kde se poutník vydá do nehostinných alpských krajin, kde se setká s tamním usedlíkem, který po ztrátě syna a ženy žije sám a sází stromy. Do krajiny se poutník vrátí o mnoho let později a najde zde zcela proměněnou krajinu s krásným lesem, do něhož se začala vracet vláha a s ní i život.

A teď si představte, že jsem se o víkendu setkala s podobným mužem tomu z Francie, který sází stromy. V krajině, která byla ještě hodně dlouho po revoluci pouze s rozlehlými lány od nevidím – do nevidím, se mu za patnáct let podařilo vysadit 63 000 stromů, 26 000 keřů a k tomu ještě 6 000 ovocných stromů! Kde ta krajina je? Mezi Moravským Pískem a Domanínem. A na kopci se tam také pase stádo krav tohoto sedláka. A kromě toho všeho navíc obnovuje rozorané polní cesty a opravuje včetně zatravnění ty rozbité. Jeho cílem je udržet co nejvíce vody v krajině.

Přestože na Slovácku žiji už více než třicet let, tak v těch místech jsem nikdy nebyla. Samozřejmě, že jsem mnohokrát projížděla Moravským Pískem občas i Domanínem, ale prostě jsem z té okresní silničky nikdy nesjela a nevydala se pěšky do polí. Fakt je ale ten, že proměnu bych mohla stejně sledovat až teprve před pár lety…

A tak jsem v sobotu jen zírala a rozum mně nedokázal pobrat, co zvládl jeden zapálený chlap se svou ženou a občas najatými brigádníky… Lány, na kterých podle jeho slov před lety nerostl ani jeden strom poskytující stín, jsou dnes „rozbité“ biokoridory, biopásy a řadami vysázených ovocných stromů. Zapomeňte na nějaké klasické sady! Tento zemělec, který se jmenuje Zdeněk Sečka, se mně svěřil, že se cítí spíše jako starý – tradiční sedlák, intenzivní produkci ovoce „nevalí“! Sadí výhradně stromy s vysokými kmeny a tradiční odrůdy, které rostly v humnech našich předků. Navíc je většinou vysazeno například pár jabloní, třešní, hrušek, švestek, takže sběr ovoce, které dozrává v různou roční dobu, musí být doopravdy záživný…

Tento chlapík, který na zemědělce ani nevypadá a na první mrk by člověk spíše řekl, že podniká úplně v jiném oboru, přitom neměl na růžích ustláno. Sedlačit začínal od nuly a kromě lidské závisti musel bojovat i se zákeřnou rakovinou.

Rozhovor s tímto vzácným člověkem si můžete přečíst zde V odkazu je také mnoho dalších fotek…

A ještě perlička na závěr. Před lety mně kamarád, tehdy už zkušený novinář, Jirka Nováček řekl: „Leni, jsou novináři, kteří píší a ti, co od nich opisují.“ Od té doby se snažím stále vyhledávat nová témata a hlavně zajímavé lidi, na něž chci prostřednictvím rozhovorů a jejich životních příběhů upozornit a motivovat k něčemu dobrému druhé.

O panu Sečkovi jsem se dozvěděla od jeho sestry Emilky, když mně před pár měsíci se zanícením vyprávěla o svém mladším bratrovi, který byl vždy zodpovědnější než ona. Zatímco ona chodila jako mladá holka po zábavách, její mladší bráška choval králíky, kozy a další domácí zvířata. A potom dodala, že se dnes věnuje produkci bio masa. To mne zaujalo, tak jsem ji poprosila o telefonní číslo na bráchu. Zase uběhlo pár týdnů než dostala svolení. Já pak měla nějakou jinou práci a přišla pandemie, takže jsem panu Sečkovi zatelefonovala až minulý týden. A on souhlasil. Zároveň mně ale řekl, že už jsem s ním jednou rozhovor dělala! Zhruba před dvaceti lety, kdy jsme spolu mluvili o tom, jak pod koly aut na silnici od Veselí nad Moravou do Moravského Písku umírá spousta zvěře. Hned se mně to vybavilo, ale podle jména jsem si prostě nedala dohromady, že jde o jednoho a téhož člověka… Setkali jsme se v sobotu po dlouhých dvaceti letech a každý za sebou měli odžito kus svého životního příběhu…

A tak jsem jen zvědavá, jestli se najde zase někdo, kdo bude opisovat… Naposledy se to v docela velkém stylu stalo, když jsem pro web Zprávy z Moravy objevila úžasnou ženu Martinu Ruskou. Po zveřejnění jejího příběhu se o ni začalo zajímat docela dost novinářů, což je dobře, protože si to zaslouží!

Všem přeji krásné májové dny a spoustu krásných setkání se zajímavými lidmi…

Lenka

Netradiční Křížová cesta Charity Uherské Hradiště

Několik desítek pracovníků, příznivců i klientů Charity Uherské Hradiště se v dnešním ránu sešlo na parkovišti pod Rochusem, aby si společně symbolicky prošli Křížovou cestu.

„Křížovou cestu se takto modlíme venku pod širým nebem už několik let . Dá se říct, že se z toho stala tradice. Hlavně ale jdeme poděkovat Bohu za Boží požehnání i dary Ducha svatého. Pravidelně se účastní nejen pracovníci, ale také klienti některých našich středisek,“ uvedl ředitel uherskohradišťské charity Jiří Jakeš. 

Účastníci si tentokrát prošli zážitkovou Křížovou cestu. Hned na prvním zastavení byli vyzváni pastorační asistentkou charity Hanou Brigitou Reichsfeld, aby si zavázali oči a jeden úsek šli poslepu, kdy pouze slyšeli tlučení kladiva na desku jednoho z kusů dřeva, ze kterého potom na jedenáctém zastavení všichni stloukli kříž.

„Tuto formu Křížové cesty jsem si letos poprvé prožila na Velehradě, kde ji vedla misionářka Jana Ungerová z Brna. Ona je také její autorkou. Poprvé se jí takhle modlila před mnoha lety s účastníky misií v Polsku. Pro mne to byl velmi silný zážitek, který jsem chtěla zprostředkovat dalším lidem,“ zdůvodnila svou volbu pastorační asistentka charity Hana Brigita Reichsfeld.

Celou cestu prošel také františkánský kněz P. Antonín Klaret Dabrowski, který na závěr v kapli sv. Rocha sloužil pro všechny účastníky mši svatou.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Zkrácený a pro psaný text upravený přepis kázání františkánského kněze P. Antonína Klareta Dabrowského:

Slova Pána Ježíše, který v Getsemanské zahradě říká: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš,“ jsou pro nás velká výzva, abychom také svůj život a poslání, přijímali podobně jako on. Kristus je mezi námi stále přítomný. Jak? V těch, kteří trpí, a někdy můžeme sami na sobě prožívat, že je i v nás zvláštním způsobem přítomen, když je nám například úzko. V těchto okamžicích můžeme nechat druhé, aby nám nějak pomohli, aby v nás pomohli Kristu. Vzhledem k tomu, že jste zde většinou z charity, určitě je Ježíš přítomný také v těch, o něž pečujete. Já jsem nemocniční kaplan, takže to mám zase podobně v nemocnici.

Křížová cesta neskončila. Kristus zemřel na kříži, vstal z mrtvých, ale řekl: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili.“ Tak, jako je mše svatá zpřítomnění jeho poslední večeře a plná po všechny časy a všechna pokolení. Můžeme si ale na druhé straně připustit, že měl Pán Ježíš při poslední večeři na mysli každého z nás. Skoro bychom mohli říct, že jsme tam byli všichni jednotlivě. Když říká: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává,“ nemyslí tím jenom apoštoly, kteří tam byli s ním. Dokonce nemá na mysli ani jen ty, kdo jsou s ním dnes, ale všechny, kteří budou slavit kdykoliv mši svatou.

To je dobré si uvědomit, když v neděli váháme, jestli jít do kostela nebo ne, protože je to od Krista úžasné pozvání. Apoštolům možná také hned po poslední večeři nedošlo, jaký má význam toto setkání s Kristem.

Křížovou cestu, posvátné okamžiky Ježíšova utrpení, začali v dějinách církve zpřítomňovat františkáni ve čtrnácti názorných obrazech. Musíme si ale uvědomit, že křížová cesta stále probíhá i bez obrazů v našich bratřích, sestrách i v nás a jsme k tomu pozvání. Ježíš se tak pronás stává světlem světa.

Minulé úterý se mně stala taková podivná věc. Navštěvoval jsem nemocné se svatým přijímáním. Šel jsem pěšky, a když jsem byl u mařatického hřbitova, telefonovali mně z ára z nemocnice, že tam umírá jedna paní. Kdybych se tam vydal, zabralo by mně to pěšky minimálně půl hodiny. Řekl jsem zdravotní sestře Monice, která mně volala, že nevím, jak to stihnu, ale budu dělat, co umím. Okamžitě, jak náš hovor skončil, zastavilo u mne auto a řidička se mně ptala, jestli nechci svézt do města. Až když jsem seděl v autě, zjistil jsem, že se s onou ženou vidíme podruhé v životě. Paní se mně svěřila, že jsem jí jednou dával v nemocnici křížek na čelo, když jsme se tam setkali.

Tak jsem jí řekl, že zrovna potřebuji do nemocnice, protože tam umírá jedna žena.  A ona mně na to odpověděla, že na áru zná jen sestru Moniku. A to byla přesně ta Monika, která mně telefonovala. Pan Ježíš to vzal do svých rukou. Člověk úplně žasne,jak dokáže něco zařídit bez naší přípravy.

Můžeme vzít celou tuto příhodu jako náhodu, ale fakt je ten, že od zavolání z nemocnice, jsem byl do pěti minut na místě. Řidička nakonec sestřičce prozradila, že si mne vlastně ani moc nevšimla, jen mne zaregistrovala a něco jí říkalo, aby zastavila a nabídla mně odvoz. V našich životech se odehrávají úžasné věci. Někdy se zdá, že je obyčejný všední den, ale to může být jen proto, že zrovna pořádně nevidíme.

Pro apoštoly byl Pán Ježíš také úplně obyčejný muž. A najednou na hoře Proměnění Páně žasli, s kým to celý čas chodili, když viděli jeho tvář zářit a jeho šat zbělel jako sníh. A byl to pořád jeden a tentýž Ježíš. Ten, který na křížové cestě vypadal jako zločinec, byl zbičovaný, trním korunovaný… Na kříži se najednou otevřou také oči jednomu ze zločinců a ten řekne: „Vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království.“

Pán Bůh nás umí probudit, abychom lépe vnímali. Vzpomínám si, že jednou v Praze přišel do kostela Panny Marie Sněžné muž, který byl slepý. Zeptal se mne, jestli si může sáhnout na lavice. Šel k lavicím, dotkl se jich a řekl: „To je krása!“ A mně se teprve po jeho slovech otevřely oči. Najednou jsem také viděl, že jsou ty lavice krásné. Člověk kolem nich chodil, nevšímal si jich, protože jsou v každém kostele nějaké pěkné lavice, ale člověk to ani nevnímá. Až slepý mne upozornil na to, jak jsou krásné.

Někdy nás na něco mohou upozornit naši nemocní, nebo situace, do nichž se v životě dostáváme. Stejně jako toto dnešní shromáždění, kdy jsme se zde sešli, může úplně proměnit nejen tento den, ale třeba postní dobu či dokonce náš život, protože jsme součástí poslední večeře a mše svatá má vždy obrovskou moc. Dnes je obětována za vaši nemocnou kolegyni a přítelkyni.  



Podzim na Nové Lhotě na Horňácku

Dnes ráno bylo pěkné světlo, tak jsem neváhala, skočila do auta a vyrazila foti na Lhotky, jak se říká Nové Lhotě na Horňácku. Zamířila jsem tam přes Suchov. Zatímco v Blatnici bylo slunce v plné palbě, tak před Suchovem se válela hustá mlha. Světlo se tam ale měnilo každým okamžikem. Zastavila jsem, udělala dva cvaky, a když jsem vyjela nad Suchov, tak už byla mlha pryč. Byl to všechno fakt fofr. Nad Novou Lhotou, kam jsem mířila udělat nějaké fotky, bylo nakonec světlo dost jinak než jsem si doma představovala. Chtělo to tam být alespoň o hodinu dříve. No ale nějaké fotky jsem udělala, tak se na ně tady můžete podívat. Při cestě zpět do údolí jsem se ještě zastavila na hřbitově, protože z Nové Lhoty pocházel P. Josef Malár, který sice prožil většinu života v Bavorsku, ale na sklonku života se vrátil do své vlasti a byl pohřben ve svém rodišti.