San Candido a kostely i hřbitovy v Dolomitech

Včera jsem slibovala, že dnes nikam nevyrazím, ale nakonec mně to nedalo. Sice jsem poprvé vstávala bez zvonění budíku, ale po snídani jsem sedla za volant a navštívila na různých místech několik kostelů a hřbitovů, které jsou hned okolo kostela.
Takže prvním mým dnešním cílem bylo Winnebad/Prato Drava, nad kterým se vypíná krásný štíhlý kostelíček svatého Mikuláše. První fotku kostela jsem udělala od silnice, ještě než jsem vjela to této malé vesničky. Okolo kostelíka je nádherný hřbitůvek. Zaregistrovala jsem, že je tam pohřbených hodně mladých lidí. Například na jednom hrobě jsou barevné fotky mladého muže, který byl zřejmě horolezcem. Má tam anglicky napsáno: „Procházet horským průsmykem je jako překročit hranici a vstoupit do nového světa.“ Potom tam odpočívá další muž. Tomui bylo, když zemřel 61 let. Na fotce je zvěčněný v tyrolském kroji, jak stojí vždy jednou nohou na dvou koních a řídí je. I na fotce je naprosto zřejmé, že ty koně fakt pádí tryskem. Prostě lze z těch hrobů vyčíst příběh konkrétních lidí, co dělali, jací byli, jak moc svým blízkým nyní chybí. Na všech hřbitovech, které jsem tady zatím navštívila je vidět, jak se pozůstalí o hroby starají. Na rozdíl od nás jsem na tomto hřbitůvku viděla především pomníčky a kříže z kovu. Někdy jsou to doslova umělecká díla od kovářských msitrů. Ve větších městech jsou ale také vidět velké hrobky a náhrobky z mramoru jako u nás.

SAN CANDIDO – INNICHEN
Z Prato Drava jsem zamířila do San Candido – italsky Innichen. Měla jsem obavy, jak je to tam s parkováním, což jsem se od nikoho nedozvěděla. Takže: Přímo v centru na náměstí tohoto malého městečka zaplatíte 3 eura za každou hodinu. Já jsem si ale našla místečko tři minuty pěšky od náměstí, kde byly dvě hodiny zdarma, když si dal člověk za okno takové ty hodiny, kde se nastaví čas, kdy jste přijeli. Potom tam bylo ještě pár míst pro ty, kdo navštíví přilehlý park a hrad. V tomto případě byly tři hodiny zdarma. Při odjezdu z městečka jsem mrkla, kolik vyjde parkování na záchytném parkovišti, které podle cedule, co tam mají, osm minut pěšky od náměstí. Tak tam jsou první tři hodiny zdarma a potom každá hodina za 1,5 eura, což také není žádná hrůza…
Centrum San Candido bylo docela liduprázdné. Zašla jsem do tamního „íčka“ na náměstí s dotazem, kam mám jet vyfotit 3 Zinnen, které se mně včera vyfotit nepodařilo. Řekla jsem milé slečně, že nechci jít pěšky. Tak mně to zakreslila do mapy, a když jsem se na to potom v klidu podívala, tak jsem myslela, že mne klepne, protože mne poslala přesně tam, kde jsem byla včera. Takže jsem asi zamířila na to nejlepší místo na focení, ale holt mně nevyšlo počasí… No pěšky už tam v žádném případě nepůjdu…
V městečku mají jinak dva kostely. Ten, který je zasvěcený sv. Michaeli archanděly, jsem se nedostala, protože se právě opravuje. Téměř hned vedle byl ale kolegiátní kostel, který byl otevřený. Vůbec jsem nevěděla, co ten název znamená. Podle strýčka Googla jde o kostel s větším významem, ale zase ne tak velkým jako je například katedrála. Je to ale nádherný kostel. Však mrkněte na fotky.

AUFKIRCHEN S. MARIA
Dalším místem mého putování po chrámech byla malá vesnička Aufkirchen S. Maria, kde je svatyně Panny Marie Bolestné. Byl otevřený a má krásný interiér. Okolo opět malý hřbitůvek, ale v rožku také moderní záchod, který byl otevřený, i když nikde nebylo ani živáčka.

V NEDĚLI NENÍ MŠE VŠUDE
Při návštěvách kostelů jsem si zjistila, kde bude zítra mše svatá. Rozhodně není, jak jsme zatím zvyklí doma, že by byla v neděli ve všech vesnicích a městech a už vůbec zde nebývá v neděli na jednom místě více mší, jak je tomu u nás v mnoha vesnicích. V neděli večer půjdu do kostela sv. Jana Křtitele v Toblachu. Na více místech je jen bohoslužba slova nebo májová pobožnost k Panně Marii. Tak zase jsem o něco chytřejší, jak je tomu na severu Itálie. A jinak je super, že se tady člověk úplně všude domluví německy, protože z italštiny znám jen pár slovíček.

Dramatická cesta na Kypr v říjnu roku 2021

Když mně moje sestra Blanka někdy počátkem letošního roku řekla, že vezme s manželem naši letos jedenaosmdesátiletou mamku na Kypr, aby si ještě užila moře, tak mně to nedalo a po delším váhání jsem se k této tříčlenné výpravě přidala . V té době jsem samozřejmě vůbec netušila, jestli se na Kypr dostanu, protože jsme právě prožívali tvrdý lockdown. Svým způsobem jsem tomu ani moc nevěřila, že se tam bez očkování, po kterém zrovna netoužím, dostanu.

Jak už to v životě bývá, nakonec bylo všechno jinak. Co se týká covidu, tak se přes léto situace uvolnila. Desátý srpen se ale stal osudným pro naši mámu, která spadla, když chtěla přejít silnici a škaredě si zlomila stehenní kost. Z tvrdého asfaltu jela prakticky přímo na operační sál Úrazové nemocnice v Brně, což v jejím věku nebyla žádná legrace. V tom okamžiku bylo jasné, že babí nepojede. Rozhodili jsme sítě a našli náhradnici – sestřinu kamarádku Zdeňku.

V září nemocných covidem sice přibývalo, ale všichni říkali, že hranice budou otevřené až do voleb. A měli pravdu! Odlétali jsme z Vídně. Ještě před tím jsme museli všichni absolvovat PCR test. Všichni účastníci našeho pidi zájezdu museli naklusat na PCR testy bez ohledu na to, jestli někdo byl či nebyl očkovaný. A to před očkováním všem slibovali, jak budou moct mnohem svobodněji cestovat. V tomto případě to nebyla pravda – říkala jsem si před odletem. To jsem ovšem ještě neměla ani tušení, co mne čeká!

Ve Vídni nás odbavili bez problémů a my přistáli v Instanbulu, kde jsme přesedali směr severní Kypr. První kontroly proběhly v pohodě a já – věčný skeptik – jsem se nechala ukolébat, že už je vše v pohodě. A potom to přišlo! Při poslední kontrole před nástupem do letadla v mém případě narazila kosa na kámen. Když jsem tureckému úředníkovi ukázala letenku a negativní PCR test, tak na mne vyštěkl, kde mám doklad o očkování. Tak jsem v klidu řekla, že očkovaná nejsem. A to byl pro mne malér. Začal na mě řvát, jak gestapáci za Hitlera, že bez očkování nikam nepoletím. Marné bylo přesvědčování, že jsem z České republiky a ta je přece zelená a mně stačí jen negativní PCR test. Nechtěl nic slyšet a mlel si stále dokola své, že jsem ale přiletěla z oranžového Rakouska, a že dál nikam nepoletím. Na mou sestru a další dva členy mini výpravy štěkl, že jestli chtějí letět, tak ať jdou, ale Lenka tady zůstává!!! Řev to byl neskutečný a já si v tom okamžiku plně uvědomovala, že pokud se rozhodne mne nepustit, tak prostě neletím. Byl pátek večer a mně to v hlavě šrotovalo, jak vše udělám, když mám své auto v garáži sestřina domu v Židlochovicích, jestli má smysl se vracet přes Vídeň anebo raději letět do Prahy atd., atd., atd…

Přiznám se bez mučení, že kdyby tam v tom okamžiku stál nějaký doktor Mengele se stříkačkou očkování v ruce, tak si to pod tím nátlakem fakt píchnout nechám… Zatímco chlap odbavoval ostatní a my čtyři stáli jak spráskaní psi v koutě, jsem se fakt hodně usilovně modlila, protože jsem to viděla jako zcela bezvýchodnou situaci a pomoc mohla přijít jenom shora. A fakt přišla. Agresivní úředník někam zavolal a poté se na nás obrátil, jestli máme kreditku, že budeme platit. Tak jsme řekli, že máme a on nás zařval ať tedy jdeme, ale že budeme platit. A tak jsme šli do letadla a fakt je ten, že jsme na Kypru a nikde jinde neplatili kvůli tomu, že nemám očkování. V tu noc ale drama pokračovalo dál.

Když jsem byla na palubě letadla, zhluboka jsem si oddechla a děkovala celému nebi za pomoc. Nervy ale pokračovaly. Stále jsme stáli a neodlétali, a tak jsem si říkala, že si teď pro mne přijdou jak v nějakém blbém filmu a vytáhnou mě z toho letadla ven a nepoletím nikam. Tak leda zpět domů. Ona čekačka na odlet kvůli technickému problému trvala hodinu a půl. No… Byly to fakt nervy… Konec dobrý – všechno dobré – nakonec jsem fakt odletěla směrem k vysněné dovolené a pořádně si ji užila.

Bydleli jsme v resortu Merit Cyprus Gardens, což byly malé bílé domečky rozseté jakoby v botanické zahradě. Z té zahrady s pláží a mořem na dosah jsem byla fakt úplně vedle a nemohla se jí nabažit.

V severním Kypru nás ale všude vítaly prázdné pláže, města a vlastně téměř vše bez lidí. I zde se covid výrazně podepsal na turistickém ruchu. První dva dny jsme se váleli u moře a v pondělí odpoledne vyrazili už půjčeným autem na zříceniny hradu Kantara, kde nějaký čas ve 12. století pobýval Richard Lví Srdce. Kantara byla vystavěna na počátku křižáckého období na Kypru. V době Benátského útoku se stala útočištěm mnoha uprchlíkům. V klidnějších časech sloužila Lusignanským králům jako výchozí bod k výpravám do blízkých hor na lov leopardů. Hrad byl nakonec vzat Benátčany a definitivně opuštěn roku 1525 pro svou zastaralost. Zříceniny, které zde můžete vidět dnes pocházejí z 13. stol.

Druhý den jsme měli celodenní výjezd půjčeným autem do východní oblasti ostrova Karpas, kde žijí divocí oslíci, ale vlastně jsou hodně drzí a ochočení, protože od všech žebrají něco dobrého a jsou schopni v pohodě zastavit i projíždějící auto.

Drzí oslíci ve východním cípu severního Kypru

Cílem našeho putování byl také chrám svatého Ondřeje. Ten byl ale zavřený. Na přilehlém tržišti se nám snažilo vše možné i nemožné prodat pár stánkařů. Na každém kroku bylo vidět, jak i zde ničí podnikatele všeho druhu covid… Poté, co jsme se opláchli v léčivém prameni, jsme se úzkou a neudržovanou silničkou probíjeli přes nájezdy oslíků, kteří si vynucovali něco na zub, zpět. Dalším cílem našeho putování toho dne totiž byla Hasans Turtle Beach, kde hnízdí želvy. V říjnu už samozřejmě nehnízdily, tak jsme si mohli užít neuvěřitelně dlouhé pláže s jemňoučkým pískem jak v Karibiku a s několika odstíny modrého moře. Byla to prostě nádhera a neskutečná krása!

Pláž snů!

Ve středu jsme potom vyrazili do Kyrenie, kde jsme si prošli přístav, úzké uličky starého města, abychom potom zakotvili v obchůdcích se zaručeně značkovým zbožím 🙂 Všude bylo stále mrtvo a téměř žádní turisté. Středeční vélet jsme zakončili prohlídkou hradu nad Kyrenií.

Kyrenia Harbour
Kyrenia Harbour

O tom, jaké to bylo ve Varoshi, což bývalo přímořské letovisko, které se ne náhodou přirovnávalo k Nice. Své vily tam měli v době největší slávy města světoví byznysmeni i hvězdy filmového plátna. Tamní obyvatelé odsud byli v roce 1974 vyhnáni Turky, kteří město obsadili a až do konce loňského roku sem nikdo nesměl vstoupit. Letos už bylo otevřené turistům, tak jsme ho nemohli vynechat… Smutný to byl pohled na zchátralé domy, odkud lidé rychle utekli… Více o tom napíši v druhém a zároveň posledním povídání o mé letošní cestě na severní Kypr. Pokračování zde.

Všem přeji otevřené oči i srdce všem zajímavostem, které jsou k vidění i u nás v každou roční dobu…

Lenka