Štítek: svátek

Většinu víkendu jsem prožila na Vysočině. Podařilo se mně zase natočit okolo pěti set kilometrů, u bráchy absolvovat sraz našeho rodu Hájků a poprvé se zúčastnit tzv. Velké pouti u karmelitánů v Kostelním Vydří. Ta se tam slavila ke cti Panny Marie Karmelské.

Ano, když se chce, tak se toho dá zvládnout hodně. A to jsem už stihla napsat dva články, které vyjdou ve středu v Katolickém týdeníku a prohrabat se stovkami fotek, abych upravený výběr mohla nahrát na tento web.

Jo! Zase se mně podařilo při cestě Vysočinou lehce zabloudit a navrtět více kilometrů než jsem měla původně v plánu. Prostě Waze opět perlil. Měla bych asi definitivně přejít na nějakou jinou navigaci. Jezdit po silničkách šířky cyklostezky a občas tak rozbitými, že jsem netušila, jestli „nevalím“ rychlostí třicet kilometrů v hodině po polňačce, není na moje nervy. Si nedovedete představit, jak jsem se těšila až budu zase na nějaké pěkné, byť frekventované, silnici…

Zpět ale do Kostelního Vydří, kam jsem dorazila ve včerejším podvečeru. Ještě jsem na místě stihla kousek mše svaté s karmelitánským knězem P. Serafimem a potom také noční adoraci. Ta trvala až do půlnoci, ale to jsem nevydržela, protože jsem toho měla už za celý den dost. Ráno jsem si ale přivstala. Chtěla jsem se zúčastnit třech mší svatých, abych slyšela kázání hlavních celebrantům a použila do článků zajímavé citace.

Tady je několik myšlenek z druhé nedělní mše svaté od hlavního celebranta P. Karla Satorii:

„Přicházíme se svými strastmi, radostmi, chceme toto všechno předložit Marii jako Matce, ale je důležité, abychom ji i jako matce naslouchali. Ona nám má co říci.  Život věčný není nějaká odměna po životě, ale život věčný je životní styl. Život, jehož principem je Bůh, jehož principem je láska. Přicházíme k Marii a opravdu bereme a věříme Ježíšovým slovům, že je naše matka, přicházíme a představujeme jí, tak jako matce, své potřeby, radosti i bolesti, ale opravdu je důležité, abychom nezanedbávali ten hlavní mateřský rys a to je, že nás Maria chce formovat. Je třeba, abychom neztratili ze zřetele to podstatné. Maria nás učí žít, ona nás přímo formuje, jakým způsobem žít věčně s Bohem. Sv. Jan od Kříže neustále nebojácně prosazoval ve svém životě: „Chtěj žít božsky, protože takový život je ti na míru.“ Žij laskavě. Tohle je podstata. Maria vše ukládala v srdci a rozjímala o tom. Podstata církve je Boží láska k tomuto světu. Být církví znamená sebevědomě vcházet do tohoto světa a vnášet do něj Boha, lásku, milosrdenství, velkorysost, neustálou dobrou vůli. K tomu jsme zrozeni. Maria, naše matka, nám vysvětluje náš život, abychom náhodou od něj nechtěli málo. To by byla smůla pro nás i pro tento svět. Prosme tedy ve společenství naší matky, ať nám znovu pomáhá procitnout ve velikosti a kráse svého života. A touto velikostí nakazit svět. To je naše povolání. „Hle, tvá matka.“ Svěř se jí se vším, ale především jí naslouchej, jejímu vysvětlení, co to znamená žít. Ještě než se rozejdeme, znovu prosme o to, abychom byli dětmi své matky, aby pro nás nebyla jenom útočištěm, ale také učitelkou. Aby nás vedla k tomu, abychom rozjímali, jak veliké věci nám učinil Bůh, abychom nezapomněli ani na okamžik, že naše povolání je dát Bohu život v tomto světě. O to prosme a Marie, matko naše, pomáhej nám.“

Při třetí nedělní poutní mši sv. byl hlavním celebrantem P. Vojtěch Kodet, který mimo jiné řekl:

„Evangelium je návod, jak žít jako Ježíš Kristus. Vzít jeho slovo tak vážně, že žádnému jinému slovu nedáme v životě více místa a prostoru. Lidské řeči nás nezachrání. Ty nás akorát zmatou, protože pravda je pouze ve slově Božím.  Musíme Bohu věřit, že on jediný to s námi myslí doopravdy dobře. Že on jediný nás skutečně miluje. Boží slovo, které nám zanechal, je pro všechny generace, časy a lidi všech dob. Je třeba se mu naučit rozumět a vědět, co skrze něj říká Bůh mně. Panna Maria poslouchala Boží slovo od samého začátku. Ona byla tou, která na Božím slově postavila celý život. Pro ni bylo Boží slovo Alfou i Omegou. Zákonem číslo jedna. A i kdyby celý svět po nás chtěl něco jiného, než chce Bůh, musíme dát důvěru a poslušnost Bohu. On se o nás potom postará a spočine na nás Boží požehnání. A jsou chvíle, které nejsou jednoduché. Pro Matku Boží, Pána Ježíše a apoštola Jana byla chvíle na Kalvárii velmi těžkou. Oni to ale všichni prošli vítězně z jednoho prostého důvodu, protože poslouchali Boha. Prosme Pána, aby nám dal tuto poslušnost, podřízenost Bohu a jeho vůli a ochotu konat, co chce Bůh. Potom nemusíme mít starost, co přijde, ani o sebe, ani o své drahé, protože Bůh je věrný.“

A na závěr před požehnání znovu otec Vojtěch Kodet upozornil: „Máme v sobě Boha, a aby v nás mohl působit bez překážek, je třeba naučit se ho vždycky a ve všem poslouchat, potom nám bude moct dát požehnání, které pro nás připravil.

Všem doporučuji, aby si ke karmelitánům do Kostelního Vydří někdy udělali výlet a užili si všeho, co jejich klášter nabízí. A rozhodně se tam nemusí jet jen na pouť. I ve dnech všedních, kdy se zrovna žádná velká pouť nekoná, zde za lidové ceny naleznete pěkné ubytování s možností stravování. Člověk si tak může užít klidu, duchovna a třeba také výletů na kole po krásné Vysočině. Díky tomu, že píši pro Katolický týdeník zpravodajství z brněnské diecéze, která má obrovskou rozlohu, mohu objevovat krásy Vysočiny. Nějak mám tento kraj čím dál více ráda. Ta zvlněná krajina, kdy se střídají pole s lesy, loukami a rybníky (viděla jsem i dva na jedné návsi!!!!) se prostě neomrzí.

A co pro mne osobně bylo na Velké pouti v Kostelním Vydří nejsilnější? Pro Katolický týdeník jsem měla udělat fotku z autogramiády P. Vojtěch Kodeta. Podepisoval knihu, jejímž autorem je editor Katolického týdeníku Jan Paulas. Jmenuje se Bůh své bitvy neprohrává a je to vlastně jeden velký rozhovor, ve kterém se čtenář dozví spoustu zajímavostí ze života Vojtěch Kodeta i historii jeho rodu.

No tak jsem v uvedený čas dorazila před prodejnu Karmelitánského nakladatelství, kde se měla autogramiáda uskutečnit. Už hodinu před tím tam stál dlouhý (z mého pohledu nekonečný) dav lidí, toužících po podpisu tohoto výjimečného kněze. No a pro mne nejsilnější okamžik nastal, když se tam z ničeho nic objevila paní, kterou podpíral její syn. Později mně prozradila, že se jmenuje Marie Vítková a právě o den dříve oslavila pětadevadesáté narozeniny. Do Kostelního Vydří přijela ze zhruba šedesát kilometrů vzdálené Topolné. Otci Vojtěchovi předala kytici krásných bílých růží k jeho letošnímu čtyřicátému výročí.
Její syn Jiří mně o pár dnů později napsal: „Maminka právě oslavila na svátek Karmelské panny Marie již 95. narozeniny. Se svou patronkou Marií tento pozemský život zvládá až neuvěřitelně statečně. Je to úplná sága rodiny z malé vesničky Nadějov. Její maminka měla za manžela pana Klimeše , dvorního kočího císaře Františka Josefa I. Dokonce později i šoféroval. Tety maminky byly zase řádovými sestrami, Milada bylavychovatelkou v Břežanech u postižených dětí a sestra Nepomucena jako abatyše v Mukařově, kde byl internován i kardinál Beran. Často jsme tam jezdili. No a svou poctivost po osvobození Rudou armádou uchránila v klášteře. Dnes už víme, čeho jsou Rusové schopni. Též byla na primici P. Jozefa Toufara. Neváhala ale ani poslat gratulaci prezidentovi Kennedymu k jeho zvolení. Potom nás měli v hledáčku pracovníci STB. Pamatuji si na příhodu, když se dva agenti objevili na schodech u nás doma a náš věrný pes Asta na ně skočil. A od té doby už nepřišli. Maminka vychovala pět dětí a nyní je nás i s vnoučaty celá kopa. S otcem Vojtěchem jsem se poprvé seznámil za bolševika při soukromé mši v jednom jihlavském bytě. Od té doby jsme dobrými přáteli. Maminka se za otce Vojtěch neustále modlí. Nyní je po všech životních útrapách a úrazech méně pohyblivá, ale elánu má dostatek. Celý život zvládala s Boží pomocí věrně a statečně. Přes třicet let se stará o postiženého vnoučka Petra. Zachránila ho před potratem, naučila chodit a žít než spadl z balkónu, ochrnul a je na vozíčku. Žije pro něho, a tak dostává potřebné Boží požehnání.
S orosenýma očima zasílám pozdrav Jiří Vítek.“

V takových okamžicích si s velkou vděčností říkám, jak jsem šťastná, že se mohu setkávat s podobnými úžasnými lidmi a dokumentovat jejich životy. Miluji novinařinu…

Všem přeji krásné léto a pokusme se všichni nepromarnit ani den z života, který nám byl dán nejen pro dobro naše, ale i druhých. Ať už jsou hodně blízcí anebo vzdálení….

Ze srdce Lenka