Nemoci, zranění a nabírání kondice

Letošní rok pro mne nezačal dobře. Poté, co jsem před katedrálou v Brně na Petrově 8. ledna uklouzla a aniž bych spadla, se mně podařilo zlomit si kotník, začal pro mne hodně náročný rok.
ZDRAVOTNÍ PERIPETIE
Když mně v kyjovské nemocnici sádrovali nohu, netušila jsem, že jen u tohoto zranění letos neskončím. Jakmile jsem se zhruba po třech měsících vylízala z kotníku a rehabilitovala, abych se zase rozhýbala, protože v lednu jsem po bytě ušla třeba jen 200 kroků, udeřil pásový opar. A nebyl ledajaký! Táhnul se od hlavy, kde zasáhl levou vlasovou část, přes krk až na prso a zezadu na lopatku. Byla to taková chuťovka, že jsem si musela po Květné neděli v pondělí nad ránem zavolat rychlou. Takovou bolest jsem ještě nezažila. Překonala oba porody. Pomohli mně lékaři a sestřičky v kyjovské nemocnici, za což jim patří velký dík. No a potom následovaly další zdravotní problémy, o kterých nechci ani psát. Sled těchto událostí znamenal, že jsem musela v dubnu zrušit plánovanou cestu do Říma a také Maltu, kam jse se chystala koncem září.
HLEDÁNÍ STÍNU
Momentálně jsem ve stavu, kdy se snažím v rámci vycházek na nemocenské nabrat trošku kondičku a normalizovat tělo k běžnému životu. Mým hlavním cílem bylo, a stále je, chodit. Do toho mně tedy neplánovaně udeřila vedra, která ničí asi každého. Je mně jasné, že se nemohu plahočit někde po slunko, a tak jsem přemýšlela, jak to vymyslet v Blatnici pod Svatým Antonínkem, kde člověk moc stínu nenajde. Moje cesty autem logicky vedly na milovaný Antonínek, kde jsem se pomalu snažila rozchodit. Začala jsem v aleji, která je krásná a dává stín. To mně ale momentálně už nestačilo, a když jsem nechtěla chodit několikrát nahoru a dolů alejí, musela jsem zapátrat dál. A podařilo se! Včera jsem po dlouhatánských letech vyrazila směr Ostrožská Lhota mimo silnici a byla to super volba! Kdo má rád klid, anebo chce vyvenčit svého čtyřnohého miláčka, může vyrazit od kaple na Antonínku směrem k bunkru, odkud cesta pokračuje nejdříve kousek po polňačce s nádherným výhledem do krajiny na štěrkopísková jezera v Ostrožské Nové Vsi a v dáli s pohledem na Chřiby s hradem Buchlov a Barborkou.
Záhy se cesta stočí do lesíka, ve kterém je krásně udržovaná cesta a hlavně stromy a keře. Chvílemi jsem měla dojem, že jsem někde v zámeckém parku. Jakoby se totiž o zeleň podél cesty někdo staral a pravidelně ji stříhal. V některých místech tvoří keře a stromy doslova krásný tunel. Po této cestě člověk dojde pod zahrady a políčka Ostrožské Lhoty na rozcestí, odkud se může vydat k ostrožskolhotské studánce a od ní pokračovat podél lesíka s následním navázáním na cestu, která poutníka zase dovede k bunkru a od něho ke kapli na Antonínku. Právě tento okruh jsem dnes absolvovala. Samozřejmě, že by se dal ještě různě prodloužit, ale mně to aktuálně stačí. Je to moc pěkná vycházka s uklidňujícím pohledem do zeleně a občas také do krajiny Zlínského kraje. Po cestě mně dělali doprovod motýli, mezi nimiž převažovali bělásci. A také jsem viděla včera i dnes téměř z očí do očí krásnou srnku. Samozřejmě poté hned prchla a elegantně odskákala pryč. Cesta je vhodná i pro školáky, protože na trase je několik zastavení pátrací hry Poznej svatého Františka. Nedaleko studánky je také Poetické zastavení, které vybízí k zastavení a zamyšlení.
VIDĚT KRÁSU OKOLO SEBE
Při putování krajinou blízko mého domova jsem si uvědomila, že mně letos sice zdravotní potíže zastavily v cestování do zahraničí ale dostala jsem čas poznávat nejbližší okolí a chodit místy, kudy jsem šla v životě snad jen jednou, dvakrát před dlouhatánskými lety. A že člověk může i v obtížích, které život přináší, vytěžit ze vzniklé situace něco dobrého a krásného. A to je super! Vždy záleží na úhlu našeho pohledu na věc. A tak jsem vděčná, že zase mohu bez bolesti a dalších omezení opět kráčet krajinou a kochat se pohledem do údolí i přírodu. Je to nádhera a mám zač děkovat!

Pouť nemocných s novoknězem z Hluku P. Antonínem Uhlířem

Věřící stařenky říkávaly, že se pro novokněžské požehnání vyplatí prošlapat troje střevíce. Tato lidová moudrost vyjadřovala hlubokou úctu k daru kněžství a obrovskou duchovní hodnotu, kterou lidé prvnímu požehnání nově vysvěceného kněze přisuzovali.

Na Svatém Antonínku dostali věřící v neděli tento dar měrou vrchovatou. Novokněz P. Antonín Uhlíř, rodák z nedalekého Hluku, jim totiž v nedělním odpoledni udělil kromě novokněžského požehnání také svátost pomazání nemocných a navíc celebroval poutní mši svatou za nemocné. Na Pouť nemocných, kterou založil v červenci roku 2027 tehdejší blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka, připutovali lidé z různých koutů Jihomoravského i Zlínského kraje.

Letní pohledy do krajiny Zlínského i Jihomoravského kraje ze Svatého Antonínka

Miluji jaro a léto. Tyto měsíce ale rychle frnknou, jsou v nenávratu aniž člověk málem mrkne okem a musí na ně zase rok čekat. Snažím se proto při zdravotních procházkách využít každou chvilku, kdy mně to zdraví dovolí, abych si tyto měsíce aspoň po minutách užila přímo pod širým nebem.
Dnes tady proto zveřejňuji aktuální pohledy z poutního místa od Svatého Antonínka, který nabízí z výšky pouhých 350 metrů nad mořem krásné pohledy do Zlínského i Jihomoravského kraje. Návštěvník tohoto poutního místa tak může vidět vrchol Velké Javořiny v Bílých Karpatech a na druhé straně Chřiby s hradem Buchlovem i poutní kapli sv. Barbory a někdy je vidět i Hostýnek v Hostýnských vrších…
Tento barevný pohled se bude přitom nabízet už asi jen pár dnů. Zemědělci totiž brzy sklidí obilné lány, na pole najedou traktory, plochu poorají a už se nám bude čas zase chýlit k podzimu… Zatím ale máme léto, tak si ho užívejme, jak jen je to možné… Aneb, jak by řekl Fráňa Šrámek: „Léto budiž pochváleno!“

Závěrečný den na Duši Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem O.Carm. a pozvání na příští rok

Duše Slovácka už je za námi a zůstává před námi velký úkol v naplnění toho, s čím se   P. Vojtěch Kodet s účastníky rozloučil v sobotu 4. 7. při závěrečné mši svaté:
„Vypůjčím si pár slov z listu apoštola Pavla Efesanům: „Povzbuzuji vás, žijte způsobem toho povolání, které jste dostali a buďte při tom všestranně pokorní, mírní a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje.“ A Pavel ještě píše v závěru tohoto úryvku, že jsme povoláni k tomu, abychom žili v jednotě ve víře a v poznání Božího syna. K mužné zralosti onomu věku, který se na nás uskuteční, když se na nás uskuteční Kristova plnost v každém z nás. Evangelia zdůrazňují, že to k tomu vede. Na nabídku Ježíšova darování to, že člověk daruje sám sebe, to apoštol Petr vyjádřil slovy: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou.“ Ten rozhovor se odehrává po Ježíšově rozhovoru s bohatým mládencem, který nebyl schopen opouštět především sám sebe a svoji představu o životě s Bohem. Petr na to reaguje tímto způsobem a dostává jasnou odpověď, že každý, kdo opustil, dostane stokrát víc i přes všechny obtíže a nesnáze, které život přináší. Stokrát víc. Já si dokonce myslím, že ta stovka je symbolická. Že dostaneme tolikrát víc, že si to vůbec nedovedeme přestavit, protože Boží láska, štědrost, milosrdenství a dobrota je nekonečná. A je moc důležité, abychom to nepropásli a jestli je to jen trošku možné, abychom se i při této mši svaté úplně vydali tomu, který se vydává za nás,“ zakončil svou promluvu P. Kodet.

A moje osobní zkušenost z letošního prožívání Duše Slovácka na Svatém Antonínku? Kvůli nemoci jsem se mohla každý den účastnit jen jedné přednášky a mše svaté. Oproti jiným letům, kdy jsem seděla blízko liturgického prostoru, vše divoce fotila a nahrávala si pro sebe i zvuk, jsem se letos stáhla úplně dozadu a seděla v těsné blízkosti kaple s velkou vděčností, že tam vůbec mohu být v takto omezeném režimu. U mé židličky se o přestávkách zastavovali lidé. Byli mezi nimi staří známí,ale i ti, s nimiž jsem se poprvé potkala na Duši Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem a stali se z nás přátelé, s nimiž se setkáváme jen při těchto exerciciích jednou ročně. Jistě není bez zajímavosti, že mezi nimi převažují lidé ze Slovenska. Jeden se u mne zastavil jeden muž, který se ptal, jestli jsem to skutečně já, že si rád čte na mém webu, že ho moje texty baví číst při kafíčku. Na Antonínek přijel někde od Žiliny a svými slovy mne moc potěšil. Mimo jiné se ptal na knihu, kterou jsem napsala o P. Eliasovi Vellovi z Malty. Takových lidí bylo ostatně více, tak zde zveřejňuji odkaz na Kartuziánské nakladatelství, kde je možné si tuto knihu objednat doslova za hubičku.

Co tím chci ale hlavně říct? Že Duše Slovácka je samozřejmě na prvním místě o vyučování, modlitbách, svátostech pro ty, kdo se chtějí více přiblížit Bohu a zakotvit v něm ještě více své životy. Je ale také o setkáváních a poznávání nových lidí, které dala dohromady touha po Bohu. A to je na tom to krásné. Někdy jsem si i letos ale připadala, jako bych  cestovala časem. Třeba v okamžiku, kdy se ke mně vrhla jedna paní se slovy: „Ahoj Leni, jak se máš?“ A já musela lovit v paměti, kdo to vlastně je, odkud se známe. Po pár sekundách mně docvaklo, kdo stojí přede mnou. V jednom období – možná tomu už je i dvacet let zpět, jsme se díky novinařině hodně setkávaly a já dokumentovala jako novinářka její rozsáhlou činnost. Tehdy byla tmavovláska aktivní jak jaderná elektrárna a nyní přede mnou stála úplně bělovlasá dáma, které ale energie neubyla. A tak to prostě je… Všichni stárneme, měníme se, takže nás někdo už nemusí poznat. Svou roli jistě hraje i skutečnost, že nám slábne paměť. I s tím se ale musíme s pokorou smířit a přijímat také svůj věk, který nám přináší určitá omezení.

A povzbuzující zpráva na konec! P. Vojtěch Kodet O.Carm. přijal další pozvání blatnického faráře P. Františka Krále na příští rok, takže pokud dá Pán, povede Duši Slovácka 1. – 4. července roku 2027.

Duše Slovácka s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem na Antonínku

Od 1. do 4. července běží na Svatém Antonínku Duše Slovácka s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem. První den duchovní obnovu doprovázely tropické teploty, které po mši svaté přerušily vydatné srážky s bouřkou, proto byla první večerní adorace pod střechou kaple.
Ve čtvrtek a pátek se díky tomu ochladilo a na Antonínku je krásné počasí s už příjemnými teplotami. Program ráno začíná modlitbou růžence a poté následují dvě přednášky, oběd, přednáška, mše svatá a od 19.00 adorace. Poslední budou přednášky pouze dopoledne a exercicie uzavře od 15.00 mše svatá. Přednášející ve svých promluvách apeluje na osobní vztah s Ježíšem, odpuštění, nesouzení a nekritizování druhých lidí, kdy mají věřící svými životy a skutky svědčit o tom, v koho uvěřili. Veškeré přednášky zaznamenávají www.misiefilmom.sk a videa jsou dostupná zde
Na duchovní obnovu se předem přihlásilo 800 lidí ze všech koutů České repuliky i ze Slovenska a další přicházejí třeba jen na jeden den, odpoledne či mši svatou. Mezi účastníky je přitom 200 dětí a nejmladší z nich mělo 3. července teprve deset dnů. Organizátoři rodičům nabízí možnost hlídání jejich ratolestí v době přednášek. O děti se starají převážně studentky z Arcibiskupského gymnázia Kroměříž, ale i z jiných škol a jsou mezi nimi také již pracující. Pro děti je připravená tvořivá dílna a spousta pohybových aktivit.
Po páteční bohoslužbě poblahopřála předsedkyně Matice svatoantonínské Hana Cenková P. Zdeňkovi Stodůlkovi, který 25. června oslavil 25 let od kněžského svěcení. Jako dárek dostal 25 lahví tří druhů vína s etiketou, na které bylo kromě odrůdy uvedeno: Jubilejní víno – P. Zdeněk Stodůlka – 25 let kněžství.
P. Zdeněk Stodůlka poté pozval všechny na Antonínek 29. května 2027, kdy zde bude bude oslava 250 let olomoucké arcidiecéze. Olomoucké biskupství se totiž považuje za nástupce moravsko-panonského arcibiskupství. Neví se přesně, kdy vzniklo, ale bylo „obnoveno“ v roce 1063 v návaznosti na starší tradici moravských biskupů. V roce 1 777 bylo, v souvislosti se vznikem Biskupství brněnského, povýšeno na arcibiskupství. Od té doby je olomoucký arcibiskup také metropolitou moravským, který stojí v čele moravské církevní provincie.

Čtvrteční fotostřípky z Duše Slovácka na Svatém Antonínku



Pouť prvokomunikantů doprovázelo tropické vedro

V tropickém vedru sobotního odpoledne připutovalo na Blatnickou horu více než třicet dětí z různých koutů Slovácka, které letos poprvé přistoupily k prvnímu svatému přijímání. Na pouti prvokomunikantů je doprovázeli rodiče a další příbuzní.
Mši svatou celebroval v příjemně vychlazené kapli svatého Antonína Paduánského děkan Veselí nad Moravou Andrzej Bystrzycki. V promluvě mimo jiné řekl: „Bůh nás chce při každé mši svaté posilovat ve všem dobrém, co děláme. Kéž by v nás byla při každé eucharistii touha dát se druhým. A mohou to být i malé věci, kterými se druhým dáváme.  Eucharistie nás k tomu posiluje. Máme ji přijímat s odhodláním a žít tak, abychom zachránili druhé.  Když přistupujeme ke každé Eucharistii, vnímejme Kristův odkaz obětavosti být tu pro druhé. Dnes tady na tom místě máme možnost přijmout s novou odhodlaností Tělo a Krev Krista jako posilu,“ řekl na závěr P.  Bystrzycki.
Po mši svaté následoval venku pod širým nebem program pro děti, který připravily vedoucí Centra pro rodinu Veselí nad Moravou Lenka Zemanová a vedoucí Rodinného centra Strážnice Blažena Bučková.

Odpolední program při Hlavní pouti na Svatém Antonínku

Čtyři mše svaté byly na programu při dnešní Hlavní pouti ke cti svatého Antonína Paduánského  na Blatnické hoře. Následovaly po sobě v 8.00, 9.00,  10.30 a podruhé v novodobé historii poutního místa i v 15.00.

Hlavní poutní mši svatou celebroval olomoucký arcibiskup Mons. Josef Nuzík a nedělní program uzavřela odpolední poutní mše svatá s blatnickým farářem P. Františkem Králem. Pokud by si někdo myslel, že na závěrečnou mši svatou už nikdo nepřijde, škaredě by se spletl, protože kaple byla plná i v tomto, pro místní farníky z Blatnice a Ostrožské Lhoty, netradičním čase.
Odpolední program začal ale už ve 13.30 půlhodinovou adorací, kterou vedl arcibiskup Nuzík. Po svátostném požehnání následovala beseda s arcibiskupem, kdy se mohl kdokoliv z přítomných zeptat na cokoliv. Příliš mnoho lidí, ale nedostalo odvahu nějakou otázku položit. Nakonec arcibiskup odpovídal například na to, co si myslí o výrazném úbytku věřících v našich kostelích, jestli by mohl být blahořečený sběratel moravských lidových písní, překladatel, myslitel, básník a teolog František Sušil. Zazněla ale i odlehčující otázka, kam pojede pan arcibiskup v létě dovolenou za odpočinkem. V závěru setkání se sám rozpovídal o smyslu a možnostech současné iniciativy arcibiskupství s názvem projektu PROPOJENI.

Arcibiskup Nuzík při besedě s věřícími mimo jiné odpověděl na dotazy:

Proč ubývá věřících:
„Naším spirituálem byl otec Jan Pavlík. Když měl v roce 1963 svěcení na kněze, tak mu v tom týdnu zemřela jeho mladší sestra, která měla před svatbou. Byl to šok pro něho i maminku. Maminka, protože byla ženou víry, mu řekla: „Synku, co my víme, my za zatáčku nevidíme. To ví jen Pán Bůh.“  A to je důležité připomínat si ve všem, co prožíváme, že nevidíme za zatáčku. Bůh ale vidí a on to řídí. Nevíme, jakými jinými cestami chce Bůh dál vést církev. Každopádně mne těší, že přibývá iniciativa laických aktivit především na severní Moravy, kde se hned několik společenství pravidelně schází, aby chválili zpěvem Boha.“

Každý rok se účastním pouti za Františka Sušila. Není to pouť organizovaná církví, ale laiky – folkloristy, kteří jdou vždy z Bystřice pod Hostýnem na Hostýn. Obvykle vycházíme až na střechu baziliky a tam jsme i hráli. Jednou nám to zakázali, protože jste tam byl, tak abychom vás nerušili. František Sušil byl profesorem teologie, mluví se o něm jako o Sušilově škole. Není to symbol pro zahájení jeho blahořečení?
„Častokrát se můžete setkat s tím, že někde jsem a já něco zakážu nebo povolím a přitom o tom ani nevím. Častokrát se s tím setkám, že někdo řekne: „Pan arcibiskup si přeje…“ A já si potom říkám, co jsem si to přál? To tak bývá.
K vašemu dotazu: Ve světě je mnoho dobrého, a když plním roli veřejného činitele, kdy chodím na různé vernisáže a řadu dalších akcí, setkávám se s mnoha lidmi, kteří se snaží konat dobro. Někdy nejsou ani věřící, ale mají Boží zákon vtisknutý v srdci. Pokud vznikne společenství okolo díla Františka Sušila a toho, co dělal, k čemu vedl, co učil, které poroste, je to cesta, která povede k tomu, aby se o jeho blahořečení usilovalo. Nikdy by tato iniciativa neměla začít biskupem. V současné době běží procesy blahořečení P. Antonína Šuránka, Aničky Zelíkové, staříčka Stuchlého, které mají na starosti u salesiáni, a arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. U všech čekáme, aby se na jejich přímluvu stal nějaký zázrak v podobě zázračného uzdravení, aby se v lidech rodila touha uctívat a mluvit o těchto lidech pozitivně. V naší zemi jsme hodně zaměřeni na kritiku. Obyčejně umíme na každém najít něco. Jsme negativně naladěni a nenecháme někoho vyrůst. Tak my přemýšlíme. Je to na škodu celkově naší společnosti.  Nedávno mně někdo říkal, že prožívali v rodině těžké onemocnění a svěřili se mně, že se začali modlit k Antonínovi Cyrilovi Stojanovi. Takto to vzniká, když se dostanete do životních potíží a vidíte, že lidská naděje je malá, nespoléhejte jen na to, kde najdeme lepšího lékaře, lepší léky, ale začněme se modlit. I když se zázrak nestane, tak přesto na tom našem světě něco lepšího vyroste.“

Jak prožijete letos dovolenou?
„Budu ji mít rozdělenou zhruba po třech týdnech. Týden bych chtěl být na Klatovské pouti, kam jezdím každý rok, mám tam spolužáka z prvního ročníku a zůstanu na Šumavě pár dnů, trošku se tam projdu. Dále v Oseku, kde je opuštěný bývalý cisterciácký klášter. Po 90. letech to tam spravuje veterinář Jindřich Koska z Hlučínska. Vše, co se tam za tu dobu udělalo a vyrostlo, bylo díky jeho obětavosti. Tak tam budu týden.  Potom prožiji jeden týden s biskupy Stanislavem, Martinem a generálním sekretářem blízko Brumovský skal, kde mají benediktíni takovou hájenku, kterou opravili v obci Řeřišný. Je to na konci světa. Plánujeme navštívit okolí a trošku se dospíme. V životě biskupa je to tak, že starosti nepovolí ani o dovolené. Pokud se něco stane, je třeba s tiskovým mluvčím řešit, jak odpovíme. Někdy přirovnávám službu biskupa ke službě matky v rodině. Ať je nemocná, tak děti čekají, že jim něco dá k jídlu, ať je unavená, tak děti čekají, že bude vše uklizené, že nebude v koupelně halda prádla. Stejně to čekají i od biskupa a Pán k tomu dává sílu, že to nějak jde.

PROJEKT PROPOJENI
„Včera jsme se po pouti na Svatém Hostýnu setkali s poutníky na faře. Bavili jsme se o situaci, ve které se nachází naše diecéze. Jako dobré znamení doby vidím projekt PROPOJENI. Líbí se mně na tom projektu, že byla stanovena témata, abychom se začali bavit o podstatných a duchovních věcech, abychom začali přemýšlet o tom, že lidé od nás nečekají nějaké poselství. Rodák z Ostrožské Nové Vsi P. Jan Franta  má rád tradiční liturgii. Je knězem naší diecéze, ale slouží nyní ve Vandsdorfu, což je výběžek na severu naší země, kde potkávají tři státy – Německo, Polsko a naše země. Prozradil mně, že venku chodí pořád v klerice, zastavuje se na ulici s lidmi, oslovuje je, baví se, ptá se jich, co prožívají, co je trápí. Říká, že je překvapený, kolik lidí v tomto výběžku nikdy nic neslyšelo o Bohu. Já tuto dobu vidím i v tom, že ubývá kněží, ale je to poslání i pro laiky, aby lidem svědčili o Bohu. Druhý příklad jsem prožil, když můj nejstarší bratr Antonín před necelými třemi roky umíral. V závěru života ležel v uherskohradišťské nemocnici, kde jsem ho dost často navštěvoval. Když jsem se zeptal jeho spolubydlících, tak jsem si s nimi také povykládal a nakonec se zeptal, jestli chtějí požehnání. Okamžitá reakce některých mužů ale byla: „Ne, ne, ne!!! Já nejsem věřící!“ Když jsem jim ale vysvětlil, co to požehnání vlastně je, že je to vyprošování dobra, brzkého uzdravení a návratu z nemocnice domů, tak souhlasili.
Je důležité s lidmi mluvit. Nejsou to žádné složité věci, které si člověk musí nastudovat. Stačí se jen tak lidsky pobavit a potom nabídnout modlitbu nebo požehnání. Víra není jen cesta k tomu, že je to věc faráře. Proto se mluví o všeobecném kněžství. Všichni máme lidem říct něco o Bohu. Když se setkáváme s umírajícími, starými a nemocnými lidmi, jsou to vzácné okamžiky. Oni třeba už za tři, čtyři hodiny uvidí Boha a my na toto setkání budeme čekat třeba ještě několik desetiletí.

Další dotaz: Projekt PROPOJENI  tedy znamená, že jde o propojení hledajících s věřícími?Nedávno mně jeden ze spolupracovníků řekl: „Však v tom není nic nového! Pastorační rady vždy byli a dobrovolníci také. Je třeba si uvědomit, že máme jako věřící bohatství a stojí za to, abychom jeli na bohoslužby i do sousední farnosti, protože to, co mně dá mše svatá, nelze nijak nahradit. Abychom se začali bavit o podstatných věcech, kde nejde přitom jen o nás pár, co ještě chodí do kostela. O své víře bychom měli začít svědčit. Jak? Třeba i tím, že něco nedělám. Když jsem v úvodu vzpomínal otce Pavlíka, připomenu, jak to dělal on. Když mu vzali státní souhlas k vykonávání duchovní služby, pracoval u Dopravního podniku Města Brna jako jeřábník. Vzpomínal na to, jak tam chlapi viděli, že se chová jinak než ostatní, že nikdy neřekl třeba vulgární slovo. A o tom to jde. Nebo, když mamince přijedou v neděli na návštěvu děti, tak přesto půjde na mši svatou. Může jim nabídnout, aby šli s ní, a pokud nebudou chtít, poprosit, aby na ni počkali, protože je pro ni mše svatá důležitá.“
Zaznamenala Lenka Fojtíková

Domácí pouť na Svatém Antonínku 13. 6. 2025

Stovky lidí dnes zamířily odpoledne na Svatý Antonínek, aby zde při mši svaté všichni oslavili svátek patrona tohoto nádherného poutního místa svatého Antonína Paduánského.
Více než hodinu před začátkem mše svaté v prostoru křížové cesty pod širým nebem bylo k dispozici mnoho zpovědníků. Hlavním celebrantem mše svaté byl děkan z Nového Mesta nad Váhom P. Blažej Čaputa. Po jeho boku za oltářem bylo dalších devět kněží z Moravy i ze Slovenska. Chybět nemohli domácí farář P. František Král a blatnický kaplan P. Jindřich Peřina. Domácí pouť si nenechal ujít ani biskupský vikář pro evangelizaci a moderátor společenství donátorů olomouckého arcibiskupství P. Zdeněk Stodůlka, který byl v Blatnici pod Svatým Antonínkem dlouholetým farářem, takže se vlastně vrátil jakoby domů.

Hlavní celebrant a kazatel P. Blažej Čaputa sve své promluvě mimo jiné řekl:
„Přiblížilo se Boží království? Vnímáme to? Cítíme to kolem nás, že Boží království už tady je? Je zde více dobra? Nejsou války, rozumíme si, odpouštíme, jsme v jednotě a sladění? Možná si řekneme, že vidíme spíše opak. Je zde mnoho zla, nepokoje… Kde je to Boží království? Kraluje Bůh, anebo ne? Kdo vítězí? Ten zlý anebo Boží síly? Někdy se zdá, že je Boží království daleko.
BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ
V čem vlastně spočívá Boží království, které hlásali apoštolové? Nespočívá jen v nějakých venkovních strukturách, ale v tom, že Bůh kraluje v mém srdci. A to musím dovolit, protože mám svobodu. Nikdo mne k tomu nemůže donutit. Boží království je proto tam, kde mu svobodně řeknu: „Ano, vstup Pane a buď králem mého života. Vládni nad mými myšlenkami, mými rozhodnutími, buď pánem a králem v mých vztazích s lidmi. V tom, jak se chovám na veřejnosti i v soukromí a tichosti. Pane, vládni mému srdci tak, jak si sám představuješ.“ Toto je Boží království v srdci, kdy se mu podřídíme a řekneme, že chceme to, co chce on. Takto začíná Boží království v našich srdcích. Pokud se potom sejde více takových lidí, začíná Boží království i v našich společenstvích a vztazích. Jsme ale svobodní a mnozí se mohou rozhodnout jinak. My ho hledáme někde venku v dálce a přitom je už v nás. Svatý Augustin v knize Vyznání říká: „Bože, já jsem tě hledal venku a ty jsi byl uvnitř. Boží blízkost je v našem nitru. Od křtu nepřebývá Bůh kdesi ve vesmíru, ale v mém srdci. Svatý Augustin také řekl, že Bůh je mu blížeji než on sám sobě. Bůh nám dává pocítit, že nás miluje, že je jeho láska blízko nás.
SVĚTCI A POUTNÍ MÍSTA
Dává nám také společenství svatých, dává nám světce, jejich lásku a přímluvu. Přes nich můžeme zakoušet Boží blízkost, Bůh mne miluje, chrání mne, uzdravuje a proměňuje můj život. Poutní místa jsou takovým duchovním prostorem, kde je možné přes blízkost světců, Panny Marie, svatého Antonína a dalších svatých zakoušet, že je Bůh blízko, chce ještě něco dobrého vykonat v mém životě, chce ho proměnit. Bůh se dává zakusit, že se Boží království přiblížilo i přes přímluvu světců. Světci nám mohou pomoct v různých situacích, pokud se k nim modlíme skutečně s vírou.
PO 800 LETECH ZACHOVALÝ JAZYK
Je zajímavé, že se z těla svatého Antonína Paduánského zachoval po 800 letech jeho jazyk. Proč právě tato část těla? Pravděpodobně proto, že tuto část svého těla tento světec nejvíce posvětil ve svém životě. Měl dar hlásání Božího slova. Když ho lidé odmítli, kázal při moři rybám, které ho poslouchaly. Dal svůj jazyk k dispozici hlásání dobra, proto se zachoval jako vzácná relikvie.
JAKÝ JE NÁŠ JAZYK?
Mohli bychom se zamyslet nad svým jazykem. Jaký je? Svatý Jakub ve svém listě říká: Když si někdo myslí, že je zbožný, ale svůj jazyk nedrží na uzdě, tak je jeho nábožnost marná. Proto je dokonalý muž, který když ovládne svůj jazyk, ovládne i své celé tělo. Dokonalý člověk je pomalý v hněvu, rychlý v naslouchání, pomalý v řeči a posuzování. Mnohé naše hříchy jsou hříchy jazykem. Jak používám svůj jazyk? Pro dobro anebo pro zlo? Vychází z mých úst slova, která budují vztahy, přináší balzám do smutného a zraněného srdce? Umím svými slovy ohlásit Boží pravdu, napomenutí, nepoužívám svůj jazyk příliš často na kritizování, posuzování, pomlouvání, odsuzování, nejsou má slova zraňující a ubližující? Co vychází z mého jazyka, z mých úst? Přistupujeme ke svatému přijímání, kdy kněz položí eucharistii na můj jazyk. Ježíš chce přijít na jazyk, který je posvěcený dobrem, hlásáním dobrých věcí. Toto by nám mohlo pomoct, když nás jazyk lechtá, abychom řekli něco zlého.
POSVĚCENÍ NAŠEHO JAZYKA
Potřebujeme jazyk posvětit a ovládat, aby z něj vycházelo něco dobrého, co přináší užitek. Je to dobrá inspirace ze života svatého Antonína? Boží království se přiblížilo. Ať z našich úst vychází slova, abychom byli lidmi Božího slova, aby se s námi lidé rádi setkávali. Pane, ať se tvoje království přiblíží do našich rodin, srdcí, prosíme tě, proměň naše srdce. Svatý Antoníne Paduánský, oroduj za nás a za posvěcení našich jazyků.


Arcibiskup Nuzík se při Děkovné pouti dotýkal lidských srdcí

O dnešní Děkovné pouti s arcibiskupem Josefem Nuzíkem by se dalo říct, že to bylo setkání od srdce k mnoha srdcím. Všem žehnal, podával lidem ruce, ptal se, jak se jmenují, odkud na Antonínek připutovali a pro každého měl dobré slovo.
Jedné holčičce pochválil krásné šaty, dalšímu chlapci jméno, které mu vybrali rodiče, zajímal se, jak dlouho je jedna paní na vozíčku a povzbudil ty, kdo mají nemocné dítě. Zvlášť neúnavně potom žehnal všem dětem. A to vše doopravdy s hluboce lidským přístupem bez jakékoliv sebeprezentace sebe sama. A lidem po byť krátkém setkání s arcibiskupem Nuzíkem zůstal po jeho odchodu úsměv na tváři. Jakoby svým přístupem druhým předával radost. Mezi poutníky jsem potom zaslechla slova uznání: „To je náš člověk!“

Částečný přepis promluvy olomouckého arcibiskupa Mons. Josefa Nuzíká při Děkovné pouti na Svatém Antonínku:

OVLIVŇUJE NÁS SVĚT
„Aniž si to uvědomujeme, žijeme ve světě, který nás velmi ovlivňuje. Je to vidět na účesech, šatech, způsobu stravování. Pokud by to ale u toho skončilo, bylo by to hodně málo.  Jako pokřtění věřící máme mít v srdci otevřenost pro to, aby nás ovlivňoval Bůh, Panna Maria a svatí, protože oni nás mohou ovlivnit více než tento svět.

NEZTRATIT ROZMĚR VDĚČNOSTI
A čím nás může ovlivnit tato děkovná, Dožínková pouť zde na Blatnické hoře u svatého Antonína. Chce nás odměnit tím, abychom ve svém životě neztratili rozměr vděčnosti a díkůvzdání. Většinou, když se vydáváme na cestu autem, poprosíme o ochranu. A umíme také poděkovat za šťastný návrat bez nehody, bez potíží s autem? Nebo i někdy s potíží v husté dopravě. Prosíme o pomoc Boha, když mají studenti před zkouškou, babičky se modlí za své vnuky a vnučky. Umíme potom poděkovat?

PODSTATNÉ MŮŽE POUZE BŮH
Tato Dožínková pouť nás vede k tomu, abychom jako jistý druh samozřejmosti vzdávat Bohu díky. Přestože žijeme v době, ve které tolik věcí dokáže moderní technika, medicína, nejrůznější přístroje, přesto zůstává to podstatné, co může jenom Bůh. Jenom Bůh může dát život, aby muž a žena zplodili dítě, aby strom vydal krásné ovoce, jenom Bůh může způsobit, že vinice nezmrzne, že plody na poli neuschnou, že klasy nechytí sněť, že neopadají švestky, že zelí, dýně a jiná zelenina nedostanou plíseň. Ano, chceme toto nosit v sobě – Bůh dal vzrůst, Bohu náleží chvála!

ENCYKLIKA LAUDATO SI
Jak víte, svatý otec František napsal encykliku Laudato si – Buď pochválen Bůh. Celá encyklika nese postoj vděčnosti Bohu a hned na počátku říká, že když nebudeme otevřeni pro obdiv a úžas ve svém životě, tak se z nás stanou jenom vládci a spotřebitelé. Ano, často slyšíme, že spotřeba něčeho narůstá, vzrůstá, ale my nechceme být jenom spotřebitelé, jenom ti, kteří mohou rozhodovat. Chceme být těmi, kteří chtějí vidět, obdivovat a žasnout. Za to můžeme prosit.

ČÍM SE NECHÁME OVLIVNIT?
A v čem nás může ještě ovlivnit tato pouť? I dnes bychom mohli v určitém slova smyslu rozdělit společnost a lidi kolem nás na ty, kteří jsou stále nespokojení. Čím se necháme ovlivnit? Není ale i v našem životě, v tomto čase tolik věcí, na které by se nás Ježíš zeptal: „A na to nadáváš? Z toho jsi nespokojený?“ Nestačí nám vzpomenout na nedalekou válku, na to, když slyšíme, kolik lidí ve světě umírá hladem a žízní, kolik dětí žije bez rodičů… Kéž bychom byli ovlivněni, že nechceme tak snadno sklouznout do stejných postojů, které vládnou světu kolem nás.

VYBERME SI
Když byli mnozí nespokojeni mezi Izraelity, Jozue řekl: „Vyberte si, kam chcete jít, kdo budou vaši bohové. Já ale a moje rodina zůstaneme věrni Hospodinu!“ Jak je potřebný tento hlas i dnes. Budou-li i dnes takoví otcové, dědové, kteří řeknou: „Já a moje rodina chci, abychom zůstali u Boha.“ Možná tvůj syn, dcera, už zapomněli na spojení s Bohem, že byli pokřtěni, že měli v kostele svatbu a pokřtěné děti, nevyčítejte jim to. Jen jim někdy řekněte: „Já zůstávám dál věrný Bohu, protože on se nedá nahradit.“

NEMŮŽEME SE KLANĚT SVĚTSKÝM MOCNOSTEM
Papež ve vzpomenuté encyklice říká, že se nemůžeme hlásit ke spiritualitě, která by opomíjela Boha stvořitele. To bychom se klaněli světským mocnostem, nebo postavili sami sebe na místo Hospodina. Kéž by bylo v našich rodinách hodně těch, kteří řeknou: „Já a moje rodina zůstaneme věrni Bohu. Já a moje rodina nepřestaneme věrně chodit do kostela, i když mnozí to zředili. Já a moje rodina půjdeme tímto směrem a nepřijmeme světské způsoby a návyky. Kéž by bylo hodně těch, kteří nás ovlivní jako Petr, který řekl: „Pane, ke komu půjdeme?“ Jeli ke komu jít v tomto světě? Je někdo kromě Boha, kdo nás podrží, kdo nám dá záchranný štít a ochranu nejenom tehdy, když se nám daří, ale i když prožíváme něco těžkého, bolestného. Kéž by i tato pouť přispěla k proměně našeho pohledu na náš život a svět, ve kterém žijeme.

SVĚT JE RADOSTNÝM TAJEMSTVÍM
Papež František ve své encyklice, ze které jsem vybral pár myšlenek, říká: „Svět je něčím víc než jenom problémem, který je potřeba vyřešit. Je radostným tajemstvím, které můžeme obdivovat. A tak kéž Boží milost, kterou Bůh vložil i do této chvíle, se dotkne i nás. Aby nás Bůh přitáhl, musíme mu to dovolit. A teď je ta chvíle ticha, kdy máme dovolit Bohu, aby nás ovlivňoval víc než tento svět, kterému mnohokrát chybí Duch a směr, aby nás přitahoval, abychom nezůstávali v těch svých pozemských jistotách. Ať se tak stane!“

Mši svatou před závěrečným požehnáním arcibiskup zakončil spontánní chválou a díkůvzdáním Bohu za všechny dary, které nám dává. Zvláště potom děkoval za zemědělce. „Dej nám Pane, milost, abychom dokázali říct, jako dobrý sedlák: Bohu díky, Pán Bůh zaplať za to, co dáváš.“ Také my ti Bože, děkujeme, že jsme znovu na Blatnické hoře na pouti. Každá pouť nám připomíná, že tady na zemi nejsme doma, přestože máme svůj dům, byt, zemí jenom procházíme. Je to jenom most. A právě to vydat se na pouť nám připomíná, že jednou opustíme svůj domov a půjdeme ne ke smrti, hrobu, ale k tobě Bože, a tak nám pomáhej, abychom na to nezapomínali ať jsme ve věku mladém, nebo středním, kdy nás svět různými směry ovlivňuje. Dej Bože, ať nás ovlivňuje tvé slovo, tvá nauka, tvoje blízkost. Ať dokážeme i my růst do pozice Jozua , který řekl: „Já a moje rodina zůstaneme věrni Bohu. Kéž by bylo hodně takových otců a matek, kteří se takto modlí a projevují. Kéž je hodně kněží, ale také otců, bratrů a sester, kteří dokážou říct s Petrem: „Pane, ke komu půjdeme? Chceme zůstat s tebou. A tak Pane díky za tvé slovo a milost. Kéž si ji neseme do svých domovů, práce, starostí, radostí všedního i svátečního života.“

Poté ještě požehnal lavičku, kterou věnoval Mikroregion Ostrožsko-Veselsko P. Zdeňkovi Stodůlkovi za jeho dlouholetou duchovní službu v tomto mikroregionu a za zvelebení poutního místa na Svatém Antonínku. Před samotným žehnáním arcibiskup řekl: „Jsem rád otče Zdeňku, že jsi přijal mou nabídku pomoct mně s prací na arcibiskupství, ale teď mám trošku strach, abys z Olomouce neutíkal na Blatnickou horu, že tady máš svou lavičku. Lavičku jsem ještě nikdy nežehnal, ale všechno bývá jednou poprvé. Bože, stvořil jsi nás jako muže a ženy a dal jsi nám nohy, abychom chodili, ale také víme, že jsme rádi s přibývajícím věkem, a na krásných místech, když se můžeme i posadit. Stojíme u nové lavičky, kterou z Mikroregionu Ostrožsko-Veselsko věnovali otci Zdeňkovi, prosíme tě, abys požehnal tuto lavičku a žehnal každému, kdo sem zavítá a usedne na ni, nebo ji bude vidět, aby pro něho byla znamením: Posaď se u Pánových nohou, zastav se, podívej se na svůj život z většího nadhledu tak, jako Marie, která sedávala u tvých nohou, kéž také každý, kdo sem zavítá, zakusí tvou posilu a povzbuzený se vrací domů. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána!“

Děkovnou pouť zakončila odpoledne adorace, kterou vedl arcibiskup Nuzík za účasti blatnického faráře P. Františka Krále a jeho kaplana P. Jindřicha Peřiny.

Závěrečný den Duše Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem na Svatém Antonínku 2. 7. 2024

Dvě dopolední přednášky P. Vojtěcha Kodeta a mše svatá, kterou za oltářem sloužilo deset kněží, ukončily letošní duchovní obnovu s P. Kodetem. Na Antonínek přijelo tolik kněží, protože je první úterý v měsíci, kdy zde v kapli sloužívají kněží tzv. kněžskou kruciátu.
P. Zdeněk Stodůlka na závěr připomněl, že za letošní duchovní obnovu všichni účastníci poděkovali Bohu při závěrečné mši svaté. Poté poděkoval celému obětavému týmu dobrovolníků. Spolu s poděkováním dostal P. Kodet také tričko s novým logem Duše Slovácka. Stejné potom převzal také coby pomyslnou štafetu P. František Král, který bude v Blatnici pod Svatým Antonínkem od srpna novým farářem. P. Zdeněk Stodůlka po jednadvaceti letech služby odchází do Olomouce. Zde bude biskupským vikářem pro evangelizaci se zodpovědností za pastorační centra pro rodiny a laické aktivity, katechezi a zvěstování evangelia a zároveň jako moderátor společenství donátorů.
Otec Vojtěch souhlasí s tím, že by se na Antonínku mohla v roce 2025 opět uskutečnit duchovní obnova od 28. června do 1. července,“ oznámil potěšující zprávu P. Zdeněk Stodůlka za velkého aplausu všech přítomných.

Do předříkávání růžence se dnes ráno s babičkou zapojil i malý Kubík.

Ve dvou dopoledních přednáškách z úst karmelitánského kněze P. Vojtěch Kodeta mimo jiné zaznělo:
„Ve chvíli, kdy jsme pomazáni Duchem Svatým, nás Pán Bůh posílá do světa stejně, jako poslal své učedníky. Abychom všude, kde jsou lidé, přinesli světlo, které jsme dostali a máme ho v sobě. Abychom byli solí země, světlem světa, kvasem Božího království. To samozřejmě nejde bez Ducha Svatého a toho, že jsme úplně vydáni Pánu, aby si nás mohl používat. Nemůžeme v tomto světě obstát vlastní silou. To je absurdní, ale my máme v sobě toho, který je silnější než ten, který je ve světě. A to sebevědomí, že je ve mně Bůh, musíme prostě mít, a proto se nemusíme bát. Máme-li proměňovat tento svět, musíme být ochotni moc Ducha Svatého do něho vnášet a to nejen do církevního prostředí. Každý z nás je poslán i k těm, kteří Boha ještě neznají. Samozřejmě tehdy, když už v sobě plnost Boha mám. Pokud by začal alkoholik evangelizovat v hospodě a není od toho ještě osvobozený, tak to samozřejmě nemůže skončit dobře.

Pokud nejsme těmi, skrze něž působí Duch Svatý, tak je to znamením toho, že máme nějaký vlastní nevyřešený problém, anebo jsme Ducha Svatého uvěznili, schovali jsme si ho až ho budeme potřebovat my. To není dobře! Všechno, co od Boha dostáváme, je i pro druhé. Od jídla, hmotných věcí, majetku, času, schopností až po dary Ducha Svatého a vše ostatní – nic nemůžeme vlastnit. My jsme těmi, kteří nedali nic a přitom mají všechno, protože jsme svůj život dali Bohu a on se o nás stará. Když nám něco dá, tak nejen proto, abychom je užívali jen pro sebe, ale i pro ty, které máme kolem sebe. To je úplně normální rozměr života Ježíšova učedníka.

DUCH SVATÝ PŘEBÝVÁ V SRDCI
Pan Ježíš nám přislíbil, že nám dá Ducha Svatého, který v nás bude navždy. Duch Svatý je osoba, která přebývá ve vašem srdci. Jeho vnitřní působení v nás se projevuje především ovocem Ducha Svatého – láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Podle toho poznáte, že máte v sobě Ducha Svatého. Jsou to vlastně takové vlastnosti Boží. Tím vším vynikal Ježíš. Protože Duch je vaším životem, proto také podle Ducha jednejte.

Je ale důležité, abychom se nezaměřovali na dary, ale dárce, protože když se dáte do služby, tak ve službě poznáte, čím vás Pán Bůh obdaroval. Charismata jsou slovo moudrost, slovo poznání, víra k přijetí mocných činů, dar uzdravování, zázračné skutky, proroctví, rozlišování duchů, rozlišnost a výklad jazyků. Všechny dary jsou dány, abychom mohli užitečně sloužit druhým. Nejdříve nás Duch Svatý pomaže, abychom vůbec chtěli sloužit, potom nám dá do srdce soucitnou lásku Ježíšovu, která i jeho hnala k těm potřebným a nevědomým a potom se Duch Svatý může projevit.

Nejmenší společenství služby je manželství. Většina křesťanských manželství ale bojuje s tím, aby si zůstali věrni, vše zvládli, vychovali děti… Pán Bůh ale počítá s tím, že budou sloužit i lidem, kteří jsou v církvi i mimo církev. Když vás Duch Svatý naplní, tak budete postupně v sobě cítit touhu, že vás k tomu Pán vede. Je důležité, abychom naplnili poslání, které nám Pán Bůh svěřil.

MODLITBA CHVAL
Chtěl bych vás povzbudit k modlitbě chval a uctívání. Modlitba chval vyrůstá ze srdce. Je to postoj srdce, který se vyjadřuje ústy a gesty. Proč je modlitba chval tak důležitá? Protože je nezištná! O nic neprosíme, chválíme Boha a uctíváme, že je takový, jaký je. Celou svou pozornost zaměříme na něj a on nás vnitřně posiluje. Když prožijete takový večer chval, tak jste jak po duchovní koupeli. Nehledě na to, ze které mají strach všichni démoni.

POMAZÁNÍ DUCHEM SVATÝM
Nebraňte se jakémukoliv působení Ducha Svatého! Prosme, aby nás Pán znovu a znovu pomazával Duchem a stále se znovu obnovujme. Nelze žít život bez tohoto pomazání. Můžeme se uchodit na bohoslužby, ale jestli tam není naše srdce, nevydáváme se Bohu a netoužíme po tom, aby v nás působil Duch Svatý, tak jsme si vytvořili vlastní náboženství bez pomazání Duchem Svatým a to samozřejmě Božímu nepříteli absolutně nevadí. Ten nás v tom bude jenom povzbuzovat.

SLUŽBA DRUHÝM
Služba Duchu Svatému vyžaduje celého člověka, náš čas, síly, má se dělat jen to, co po nás chce Bůh. Požaduje to pokoru srdce, tichost a milosrdenství. Bez toho vůbec sloužit nemůžeme. A je důležité, abychom to vůbec chtěli, abychom měli odvahu se učit sloužit. My jsme povoláni žít tak, jako žil Ježíš. Je-li naším Pánem, se pozná podle naší ochoty nechat se vést Duchem Svatým v životě i ve službě. Službu můžeme konat jen v lásce, která není z nás. V lásce agapé. Bůh nás k této lásce uschopňuje. Boží soucit se dá získat jedině v důvěrném vztahu s Ježíšem. Jsme povoláni milovat Boha celým srdcem. Je to největší a první přikázání. Bez lásky je všechno k ničemu. Láska začíná tím, že odpovíme na lásku Boží, že uvěříme v lásku Boží, že se necháme Bohem milovat, nezpochybňujeme jeho lásku, protože potom budeme schopni milovat druhé. Všechny ty potřebné, které nám postaví do cesty. Všichni se musíme učit soucitu, slitování, pochopení, milosrdenství. My jsme se narodili jako sobci. Ježíš nás vede, jakým způsobem máme žit v tomto světě, jakým způsobem můžeme pomoct druhým a to je jediná cesta zřeknutí se sebe pro Ježíše.

Translate »