Varosha – Lenka Fojtíkova

Na cestování miluji, že nás nutí k sebevzdělávání. Člověk poznává nejen kulturu té dané země, kterou navštíví, ale také alespoň něco z historie. A pokud člověk vše zažije a vnímá všemi svými smysly přímo na místě, tak je to úplně něco jiného, než když si o všem přečte v knihách, časopisech nebo na internetu. Internet je ale samozřejmě dobrý k dalšímu „dovzdělání se“ toho, co člověk viděl a poznal na vlastní oči. A přesně to se mně letos stalo při návštěvě severního Kypru.

Přiznám se bez mučení, že až do října letošního roku jsem neměla ani tušení o „nějaké Varoshi, a že je to tzv. „mrtvé město“, kam až donedávna nikdo nesměl. Dozvěděla jsem se o tom od své sestry, které kamarádka řekla, že si vše jeden rok filmovala jen z lodi z moře, a že jestli se tam dostaneme, abychom vše nafotili a udělali i nějaká videa… A tak jsem začala na internetu pátrat, proč se Varosha na severu Kypru nazývá „mrtvé město“, co se tam vlastně stalo… A zjistila jsem, že v tomto případě nevím o novodobé historii Kypru vlastně nic…

Toto jsem se o onom městě dozvěděla než jsme se tam vydali na „výlet“. Varosha je opuštěna jižní čtvrť kyperského města Famagusta . Až do 20. července roku 1974 to byla moderní, turistická destinace číslo jedna. Aby bylo možné uspokojit rostoucí počet turistů, bylo postaveno mnoho nových výškových budov a hotelů. V letech 1970 až 1974 to byl jeden z nejoblíbenějších turistických cílů nejen spousty bohatých byznysmanů, ale také například hvězd stříbrného plátna Elizabeth Taylor, Richarda Burtona, Raquel Welch a Brigitte Bardot.

Během turecké invaze 20. 7. 1974 odsud obyvatelé uprchli během jediného dne. Čtyřicet tisíc vojáků obsadilo více než třetinu ostrova. V obavě před boji zmizeli během několika hodin všichni obyvatelé i turisté. Jako lusknutím prstů se z úspěšného a turisty plného letoviska stalo město duchů. Do populární čtvrti Varosha se život nevrátil ani po více než čtyřiceti letech. Ve svých domovech tehdy lidé nechali všechno ležet a utekli doslova s holýma rukama. Věřili, že se domů brzy vrátí. Nikdy se tam ale už nevrátili. Od onoho osudného dne už letos uběhlo dlouhých sedmačtyřicet let…

Město Famagusta se tehdy dostalo pod tureckou kontrolu. Od té doby zůstala přilehlá Varosha opuštěná, oplocená, hlídaná vojáky a nikdo dovnitř města nesměl. Opuštěné budovy chátraly a v některých případech byl jejich obsah během let vyrabován. Některé ulice zarostly vegetací a čtvrť je obecně popisována jako město duchů. Od podzimu loňského roku je vstup částečně přístupný veřejnosti.

Když jsem s vědomím těchto skutečností vcházela jedno říjnové ráno naší dovolené do tohoto mrtvého města, padla na mne tíseň. Turci položili v ulici, kam mohou turisté, na silnici nový asfalt a vedle zchátralých pouličních světel je moderní osvětlení na sluneční energii. Do povolené ulice jsme vkročili brzy ráno, takže tam kromě nás, policejních hlídek, které dohlíží, aby lidé nevstupovali za pásku do polorozbořených domů a také nikam jinam, kam nesmí, ojedinělých běžců a cyklistů, vlastně nikdo nebyl.

Odpoutala jsem se od svých tří účastníků zájezdu a začala fotit. Musela jsem jít sama, abych zcela nasála atmosféru tohoto zvláštního města. Šla jsem zdevastovanou ulicí a představovala si, jak to tam v sedmdesátých letech minulého století žilo. Ve své představivosti jsem viděla plné ulice krásně oblečených a bohatých lidí, naleštěné kabriolety na silnicích a život ve vilách a stylových domech, kde se nabízely služby všeho druhu. Současné zvláštní ticho bez lidí občas prořízlo zakrákání havrana nebo to byla vrána? Kdo ví… Hlavou mně letěly myšlenky na lidi, kteří odsud museli z hodiny na hodinu utéct. Všechno ve svých domech nechali ležet, aby si zachránili holé životy. A v okamžiku, kdy utíkali, věřili, že se do svých domovů zase brzy vrátí. A už se tam nikdy nevrátili…

Dovedete si to představit? Oblečení a spotřební věci si koupíte nové, ale v jejich domech zůstaly doklady, fotky, vzpomínky na celý život, který najednou zcela neplánovaně museli začít znovu někde úplně jinde.

Když jsme se vraceli k východu, potkali jsme zájezd Poláků. Rozjásaný mladý manželský pár se se svými malými dětmi fotil u rozbořených a opuštěných domů. Nechápala jsem. Stejně jako bych se nefotila v Osvětimi, tak ani tady. Obě místa prožila sice jiný příběh, ale oba se se neblaze zapsaly do dějin. V obou případech přinesl mnoho bolesti a pocit zmaru, kdy mělo navrch zlo.

Když jsme odcházeli, viděli jsme u vchodu skupinu dětí a do ulic mrtvého města právě vjížděl také autobus naplněný turisty s průvodcem. Takto bych toto město ale projíždět nechtěla. Když šel člověk sám, mohl mnohem více vnímat tíhu toho, co se tam stalo, i když těmi ulicemi kráčel až po sedmačtyřiceti letech…

Z Varoshi jsme zamířili do přilehlé Famagusty, což z fotek poznáte. A víte, co je paradox? Po sedmačtyřiceti letech od oné tragédie vypadala při naší návštěvě také Famagusta jak mrtvé město. Turisty tam ale z ulic nevyhnali turečtí vojáci, ale blbej a neviditelnej vir covidu. Všechny restaurace, zahrádky i obchody proto zely prázdnotou. Zcela prázdné byly i ulice, kterými prakticky kráčela jen naše čtveřice. Občas jsme narazili na ojedinělého chodce. Majitelé obchodů a provozovatelé nejrůznějších restaurací a občerstvení marně vyhlíželi zákazníky. Pandemie udeřila i zde…

Sestra, která ve Famagustě už byla několikrát, tvrdila, že ulice, kterými jsme šli, bývaly před covidem zcela plné turistů, mezi nimiž se museli doslova prodírat. A sehnat volný stůl ve vyhlášené cukrárně Petek? Tak to byl tehdy nadlidský úkol. My jsme v prvním patře této cukrárny nyní seděli sami a o patro níž také téměř nikdo nebyl. Za kávu jsme tam zaplatili jedno euro a vynikající dobroty, co tam byly k mání, měly plus mínu stejnou cenu za kus.

Co mě ale ve Famagustě šokovalo, kolik tam bylo krásný křesťanských chrámů – dokonce katedrála. Ani jedna už ale nebyla křesťanská. Turci z nich udělali mešity. Tak z toho mně bylo moc smutno. Za celý pobyt na severním Kypru jsem nenarazila ani na jeden křesťanský kostel, kde by se sloužily bohoslužby. Všechny byly zavřené, zdevastované anebo „předělané“ na mešity. A to byla další věc, nad kterou jsem přemýšlela. Nešlo nepomyslet – dopadne takto i Evropa? Klasické mešity jsou tam snad v každé vesnici. Většinou září novotou do dálky, a jakoby demonstrovaly moc, sílu a vítězství islámu nad křesťanstvím… Smutno mně z toho bylo převelice…

A tak Evropě i nám všem přeji, aby k tomu nikdy nedošlo… První část tohoto putování po severním Kypru najdete zde.

Lenka

Ještě před nedávnem nesměl nikdo do mrtvého města Varosha vstoupit

Vedle zchátralých hotelů se pláž pomalu začíná probouzet k životu

Když mně moje sestra Blanka někdy počátkem letošního roku řekla, že vezme s manželem naši letos jedenaosmdesátiletou mamku na Kypr, aby si ještě užila moře, tak mně to nedalo a po delším váhání jsem se k této tříčlenné výpravě přidala . V té době jsem samozřejmě vůbec netušila, jestli se na Kypr dostanu, protože jsme právě prožívali tvrdý lockdown. Svým způsobem jsem tomu ani moc nevěřila, že se tam bez očkování, po kterém zrovna netoužím, dostanu.

Jak už to v životě bývá, nakonec bylo všechno jinak. Co se týká covidu, tak se přes léto situace uvolnila. Desátý srpen se ale stal osudným pro naši mámu, která spadla, když chtěla přejít silnici a škaredě si zlomila stehenní kost. Z tvrdého asfaltu jela prakticky přímo na operační sál Úrazové nemocnice v Brně, což v jejím věku nebyla žádná legrace. V tom okamžiku bylo jasné, že babí nepojede. Rozhodili jsme sítě a našli náhradnici – sestřinu kamarádku Zdeňku.

V září nemocných covidem sice přibývalo, ale všichni říkali, že hranice budou otevřené až do voleb. A měli pravdu! Odlétali jsme z Vídně. Ještě před tím jsme museli všichni absolvovat PCR test. Všichni účastníci našeho pidi zájezdu museli naklusat na PCR testy bez ohledu na to, jestli někdo byl či nebyl očkovaný. A to před očkováním všem slibovali, jak budou moct mnohem svobodněji cestovat. V tomto případě to nebyla pravda – říkala jsem si před odletem. To jsem ovšem ještě neměla ani tušení, co mne čeká!

Ve Vídni nás odbavili bez problémů a my přistáli v Instanbulu, kde jsme přesedali směr severní Kypr. První kontroly proběhly v pohodě a já – věčný skeptik – jsem se nechala ukolébat, že už je vše v pohodě. A potom to přišlo! Při poslední kontrole před nástupem do letadla v mém případě narazila kosa na kámen. Když jsem tureckému úředníkovi ukázala letenku a negativní PCR test, tak na mne vyštěkl, kde mám doklad o očkování. Tak jsem v klidu řekla, že očkovaná nejsem. A to byl pro mne malér. Začal na mě řvát, jak gestapáci za Hitlera, že bez očkování nikam nepoletím. Marné bylo přesvědčování, že jsem z České republiky a ta je přece zelená a mně stačí jen negativní PCR test. Nechtěl nic slyšet a mlel si stále dokola své, že jsem ale přiletěla z oranžového Rakouska, a že dál nikam nepoletím. Na mou sestru a další dva členy mini výpravy štěkl, že jestli chtějí letět, tak ať jdou, ale Lenka tady zůstává!!! Řev to byl neskutečný a já si v tom okamžiku plně uvědomovala, že pokud se rozhodne mne nepustit, tak prostě neletím. Byl pátek večer a mně to v hlavě šrotovalo, jak vše udělám, když mám své auto v garáži sestřina domu v Židlochovicích, jestli má smysl se vracet přes Vídeň anebo raději letět do Prahy atd., atd., atd…

Přiznám se bez mučení, že kdyby tam v tom okamžiku stál nějaký doktor Mengele se stříkačkou očkování v ruce, tak si to pod tím nátlakem fakt píchnout nechám… Zatímco chlap odbavoval ostatní a my čtyři stáli jak spráskaní psi v koutě, jsem se fakt hodně usilovně modlila, protože jsem to viděla jako zcela bezvýchodnou situaci a pomoc mohla přijít jenom shora. A fakt přišla. Agresivní úředník někam zavolal a poté se na nás obrátil, jestli máme kreditku, že budeme platit. Tak jsme řekli, že máme a on nás zařval ať tedy jdeme, ale že budeme platit. A tak jsme šli do letadla a fakt je ten, že jsme na Kypru a nikde jinde neplatili kvůli tomu, že nemám očkování. V tu noc ale drama pokračovalo dál.

Když jsem byla na palubě letadla, zhluboka jsem si oddechla a děkovala celému nebi za pomoc. Nervy ale pokračovaly. Stále jsme stáli a neodlétali, a tak jsem si říkala, že si teď pro mne přijdou jak v nějakém blbém filmu a vytáhnou mě z toho letadla ven a nepoletím nikam. Tak leda zpět domů. Ona čekačka na odlet kvůli technickému problému trvala hodinu a půl. No… Byly to fakt nervy… Konec dobrý – všechno dobré – nakonec jsem fakt odletěla směrem k vysněné dovolené a pořádně si ji užila.

Bydleli jsme v resortu Merit Cyprus Gardens, což byly malé bílé domečky rozseté jakoby v botanické zahradě. Z té zahrady s pláží a mořem na dosah jsem byla fakt úplně vedle a nemohla se jí nabažit.

V severním Kypru nás ale všude vítaly prázdné pláže, města a vlastně téměř vše bez lidí. I zde se covid výrazně podepsal na turistickém ruchu. První dva dny jsme se váleli u moře a v pondělí odpoledne vyrazili už půjčeným autem na zříceniny hradu Kantara, kde nějaký čas ve 12. století pobýval Richard Lví Srdce. Kantara byla vystavěna na počátku křižáckého období na Kypru. V době Benátského útoku se stala útočištěm mnoha uprchlíkům. V klidnějších časech sloužila Lusignanským králům jako výchozí bod k výpravám do blízkých hor na lov leopardů. Hrad byl nakonec vzat Benátčany a definitivně opuštěn roku 1525 pro svou zastaralost. Zříceniny, které zde můžete vidět dnes pocházejí z 13. stol.

Druhý den jsme měli celodenní výjezd půjčeným autem do východní oblasti ostrova Karpas, kde žijí divocí oslíci, ale vlastně jsou hodně drzí a ochočení, protože od všech žebrají něco dobrého a jsou schopni v pohodě zastavit i projíždějící auto.

Drzí oslíci ve východním cípu severního Kypru

Cílem našeho putování byl také chrám svatého Ondřeje. Ten byl ale zavřený. Na přilehlém tržišti se nám snažilo vše možné i nemožné prodat pár stánkařů. Na každém kroku bylo vidět, jak i zde ničí podnikatele všeho druhu covid… Poté, co jsme se opláchli v léčivém prameni, jsme se úzkou a neudržovanou silničkou probíjeli přes nájezdy oslíků, kteří si vynucovali něco na zub, zpět. Dalším cílem našeho putování toho dne totiž byla Hasans Turtle Beach, kde hnízdí želvy. V říjnu už samozřejmě nehnízdily, tak jsme si mohli užít neuvěřitelně dlouhé pláže s jemňoučkým pískem jak v Karibiku a s několika odstíny modrého moře. Byla to prostě nádhera a neskutečná krása!

Pláž snů!

Ve středu jsme potom vyrazili do Kyrenie, kde jsme si prošli přístav, úzké uličky starého města, abychom potom zakotvili v obchůdcích se zaručeně značkovým zbožím 🙂 Všude bylo stále mrtvo a téměř žádní turisté. Středeční vélet jsme zakončili prohlídkou hradu nad Kyrenií.

Kyrenia Harbour

O tom, jaké to bylo ve Varoshi, což bývalo přímořské letovisko, které se ne náhodou přirovnávalo k Nice. Své vily tam měli v době největší slávy města světoví byznysmeni i hvězdy filmového plátna. Tamní obyvatelé odsud byli v roce 1974 vyhnáni Turky, kteří město obsadili a až do konce loňského roku sem nikdo nesměl vstoupit. Letos už bylo otevřené turistům, tak jsme ho nemohli vynechat… Smutný to byl pohled na zchátralé domy, odkud lidé rychle utekli… Více o tom napíši v druhém a zároveň posledním povídání o mé letošní cestě na severní Kypr. Pokračování zde.

Všem přeji otevřené oči i srdce všem zajímavostem, které jsou k vidění i u nás v každou roční dobu…

Lenka