Ráda fotím a píšu…
Zeleným čtvrtkem začalo velikonoční triduum. Krátká videa zachycují dnešní bohoslužbu v kostele svatého Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem.
Všem návštěvníkům těchto stránek přeji požehnané Velikonoce a velikou radost ze Vzkříšeného Krista navzdory všem omezením, která prožíváme kvůli koronavirové pandemii… Lenka
Už je to rok, co jsem pro zpravodajský web Zprávy z Moravy napsala příběh o blatnické malérečce kraslic – lidové umělkyni Marii Čihákové. Každým rokem mohli její umění obdivovat lidé nejen v Čechách a na Moravě, ale také na mnoha místech světa. Letos tuto její činnost už druhým rokem blokuje pandemie koronaviru. A protože Maruška dnes slaví své třiasedmdesáté narozeniny, zveřejňuji zde text, který byl vloni napsán a zveřejněn na webu Zprávy z Moravy. Oslavenkyni přeji, aby se brzy zase mohla rozjet všude tam, kde ji pozvou, protože chtějí lidem připomenout křehkou krásu, která vzniká v nenápadném domečku na kraji Blatnice pod Svatým Antonínkem.
New York, Mnichov, Čína, Švédsko, Rakousko, Německo… Ne, to není výčet koncertní šňůry nějaké slavné rockové hvězdy. Na všech jmenovaných místech předváděla malování kraslic letos dvaasedmdesátiletá Marie Čiháková z Blatnice pod Svatým Antonínkem.
Dlouhá desetiletí nebylo roku, kdy by tato lidová umělkyně nepředváděla svůj um také na mnoha místech České republiky. Letos ale před Velikonocemi i její činnost zastavila pandemie koronaviru. „Výrobě kraslic se věnujeme vlastně celá rodina. Dcera s vnučkou měla předvádět ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Po pětačtyřiceti letech je to poprvé, co se tato akce nekoná. Já jsem se zase s manželem chystala zamířit do Edenu na Vysočině. Neměli jsme chybět ani v muzeích hodonínského okresu a už tradičně jsem přijala předvelikonoční nabídku rodné obce. Chtěla jsem i zde znovu ukázat, jak vznikají blatnické kraslice. Obyčejně se přišla podívat celá škola i školka. Je důležité, aby děti znaly naše tradice a kořeny předků. Všechno ale padlo,“ povzdechla si zručná žena, která v roce 2014 získala titul Mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje.
Křehká krása v malém domku
Lidová umělkyně žije ve vínem a poutěmi proslavené vesnici v nenápadném přízemní domku u silnice vedoucí na Slovensko. Oprýskaná reklamní cedule návštěvníky v několika světových jazycích upozorňuje, že jsou zde k dostání ručně malované kraslice. Jen málokdo by tušil, kolik křehké krásy se ukrývá za dveřmi skromně vypadajícího obydlí. Dlouhé roky je zde hned několika technikami zdobí malérečka Čiháková. Její um už ale převzala také dcera Olga, vnučka Šárka a dokonce i manžel Zdeněk.
Klikatá cesta k umění
Cestu k malování kraslic přitom měla pěkně klikatou. Už od základní školy ráda malovala. To byl také důvod, proč si přidala přihlášku na Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Když se dozvěděla, že byla přijata, radost nebrala konce. Příliš dlouho ale netrvala. Vzdělávat se zde mohla pouze necelé dva měsíce. Poté si pro ni do školy přijel tehdejší předseda národního výboru s předsedou jednotného zemědělského družstva, že musí pracovat v zemědělství. Z umprumky putovala do Zemědělské školy ve Strážnici. Ani tam ale dlouho nepobyla.
„Po půl roce jsem musela kvůli zdravotnímu stavu odejít. Přešla jsem do Svitu Zlín, kde jsem se vyučila svrškařkou kožené obuvi. Nebylo to pro mne vůbec jednoduché,“ vzpomíná po více než čtyřiceti letech žena.
Kraslice začala malovat díky babičce
Láska k malování v ní ale stále dřímala. V sedmadvaceti letech začala malovat první kraslice. Tehdy se ocitla v částečném invalidním důchodu a měla dvě malé děti. „U nás doma jsme pekly cukroví na různé rodinné oslavy. Ženy ze Vnorov od nás chtěly výfuky z bílých vajec. Napadlo mne, že bych to mohla vyzkoušet. Do tajů malování blatnických kraslic mě zaučila babička Marie Petraturová,“ vzpomíná umělkyně na okamžiky, jak se k malování kraslic dostala.
Záhy se naučila také jednoduchou batiku vnorovských kraslic. S přibývajícími lety a získanými zkušenostmi si osvojila další dovednosti a techniky.
Inspiraci čerpá i v muzeích a z výšivek
Dnes už zdobí nejen slepičí, ale také kachní, husí a pštrosí výfuky. Inspiraci přitom hledala různě. „Staré blatnické vzory se mně podařilo získat například z Muzea v Uherském Hradišti a v Brně. Každá malérečka má svůj ale samozřejmě svůj rukopis, podle kterého si svou práci pozná,“ tvrdí Marie Čiháková.
Každá doba má své trendy
Vedle tradičních kraslic přináší každá doba nějaké trendy. Jeden čas byl hodně zájem o kraslice vybrušované vrtačkou a leptané kyselinou. „To se naučil i můj manžel. Kromě toho mně ale hlavně dělá řidiče a zajišťuje technické zázemí na cestách,“ upozorňuje žena. Z dlouholeté zkušenosti už ví, že se lidem líbí husí výfuky zdobené typickými vinařskými búdami a postavičkami v blatnických krojích, které mají na pozadí poutní kopec svatého Antonína
Blatnické kraslice obdivovali i v Číně
Celoživotní záliba Marii Čihákovou přivedla k dalšímu samostudiu. O zdobení kraslice přečetla spoustu knih. Nakonec z nich má velkou sbírkou. Další kolekci tvoří asi pět set kusů kraslic. Jsou mezi nimi exponáty ze Švédska, Polska i Ruska.
„Vážím si, že jsem mohla díky malování kraslic hodně cestovat. Byla jsem tak na místech, kam bych se asi jinak nedostala. Největším zážitkem byla zřejmě cesta do Číny. V roce 2006 tam Czechtourism pořádal propagaci České republiky. V blatnickém kroji jsem tam malovala kraslice. Pro mnoho Číňanů to byla zcela ojedinělá věc. Mnozí totiž nejsou křesťané, takže neznají Velikonoce natož kraslice! Většina také nevěděla, kde je Česká republika. Přesto za mnou jednou přišla paní, donesla mně své kraslice a říkala, že je u nich maluje celá vesnice a potom se vyváží do České republiky a do Německa. To pro mne bylo velké překvapení,“ vzpomíná na jeden z mimořádných zážitků aktivní důchodkyně.
Krásné vzpomínky jí ale zůstaly uložené také z návštěvy New Yorku, kam dostala pozvání v roce 2004 na veletrh krajanů. Při různých předváděcích akcích samozřejmě nechybí na mnoha místech České republiky. Před Velikonocemi mívá hustě zaplněný diář. Naštěstí jí už vypomáhá dcera Olinka a vnučka Šárka. „Mám radost, že mají o kraslice zájem i dcera s vnučkou. Řemeslo a tradice rodné obce tak bude dál živá,“ říká členka Sdružení lidových řemeslníků a Asociace lidových malířek kraslic.
Mezi dveřmi ještě prozrazuje, že do jejího malého domečku na kraji Blatnice několik let pravidelně přijížděli i hosté z Japonska. Obyčejně v době, kdy jeli do nedalekého Vlčkova na Uherskohradišťsku na slavnou Jízdu králů. Jedni mladí manželé ji nejdříve navštívili při své svatební cestě. O tři roky později pak přijeli s maličkým miminkem v náruči.
„To jsou krásná setkání, která nelze koupit za žádné peníze. Přátelský kontakt s lidmi doma i z dalekých zemí je prostě k nezaplacení. Jen letos se nám poprvé za dobu, co se malování kraslic věnuji, nepodařilo vyjet. To mne samozřejmě moc mrzí. Na druhé straně je mně jasné, že zdraví je to nejcennější, co máme. Musíme proto ještě nějaký čas vydržet až se situace zlepší,“ říká při loučení žena, jejíž start do života před téměř padesáti lety nevypadal vůbec růžově. Nepoddala se ale nepřízni osudu. V době, kdy jí komunisté házeli klacky pod nohy a nesložila ruce do klína ani v době nemoci. Nezašlapala v sobě svůj sen, o který ji chtěli někteří lidé okrást, ale šla si za ním jinou cestou.
Text a foto: Lenka Fojtíková
Pokud by neřádila pandemie, byly by dnes kostely na Slovácku plné k prasknutí. I v kapli na Antonínku, který je tak blízký srdci slováckému lidu, by tomu nebylo jinak. Venku bylo sice na kopci rozptýleno hodně lidí, ale uvnitř kostela se k osobní modlitbě postupně střídali jen jednotlivci.
Opět zde ve tři hodiny odpoledne nechyběl správce blatnické farnosti P. Stodůlka, protože Antonínek leží na katastru Blatnice pod Svatým Antonínkem. I tentokrát se v kapli modlil s prosbou o přímluvu sv. Antonína Paduánského o zastavení šíření viru nejen na Slovácku, ale na celém světě. Při jeho modlitbě ale strážce tentokrát kapli zamknul, aby nedošlo k většímu shromáždění lidí v uzavřeném prostoru. Poté kněz opět vyšel ven a žehnal Nejsvětější svátostí oltářní na všechny světové strany.
Na Antonínku je zvykem, že se vždy deset týdnů před Domácí a Hlavní poutí (letos to bude 13. a 14. 6. 2020) lidé každou neděli v kapli scházejí při modlitbě tzv. Hodinek ke cti svatého Antonína na Blatnické hoře. Kdyby nebyla pandemie, začala by modlitba těchto Hodinek ve tři hodiny odpoledne a poté by navázala mše svatá. Kaple bývá vždy zaplněná do posledního místa a mnozí lidé sedávají či stojí i venku. Dnes bylo všechno jinak. V prázdném kostele se Hodinky modlili tři ženy a strážci kaple.
Venku bylo nádherné počasí, všechno kvetlo, takže lidé se vyšli ze svých domovů alespoň potěšit nádherou přírody.
Snad jedinou z velikonočních tradic, kterou se letos v Blatnici pod Svatým Antonínkem podařilo udržet, je obchůzka klepáčů dědinou. Večer při Zeleném čtvrtku utichnou zvony, kdy se říká, že odletěly do Říma, a to je právě čas, kdy každoročně začíná obchůzka tzv. klepáčů.
Parta ministrantů a jedna jejich kamarádka si klepání nenechali ujít ani letos, kdy se kvůli pandemii Covid-19 pro veřejnost bohoslužby v kostelích nekonají. Klepání zní dědinou vždy ráno v sedm hodin, v poledne a večer. Jsou to časy, kdy se v průběhu roku rozeznívají zvony a připomínají věřícím modlitbu Anděl Páně.
O vigiilii Bílé soboty se potom zvony znovu rozeznějí a klepáči budou muset na svou službu čekat zase do příštích Velikonoc.
Kdo o Květné neděli zavítal na Antonínek, čekalo ho v kapli překvapení. Hned u vchodu byl stoleček, na kterém ležely požehnané snítky kočiček, které připomínají slavný vjezd Ježíše Krista. Tehdy ho lidé oslavovali, provolávali mu: „Hosana!“ a na cestu, kudy projížděl na oslátku, pokládali palmové ratolesti. O pár dnů později ho ti stejní lidé poslali na kříž a křičeli: „Ukřižuj!“
Tuto biblickou událost připomíná také výzdoba kaple na Svatém Antonínku. Členka Matice svatoantonínské Alena Skřenková zde před oltář nainstalovala výjev slavného vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma. Připojila také komentář, oč vlastně jde i část kázání papeže Františka z Květné neděle v roce 2013.
Po třetí hodině se u svatostánku opět modlil P. Zdeněk Stodůlka s prosbou o zastavení pandemie koronaviru nejen v naší zemi, ale na celém světě. Poté i dnes venku udělil požehnání na všechny světové strany.
Květnou nedělí křesťané vstoupili do tzv. Svatého týdne, který vyvrcholí slavením velikonočního třídenní (triduum). Toto třídenní začíná večerní mší (po západu slunce) na Zelený čtvrtek a končí modlitbou večerních chval o Velikonoční neděli. Slavnost Velikonoc je tak tvořena Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, Bílou sobotou a Nedělí zmrtvýchvstání. (Podle židovského počítání začínal nový den po západu slunce, proto jsou tyto dny skutečně tři.)
Letos si budou muset všichni věřící prožít oslavu Velikonoc doma bez návštěvy kostelů. Velikonoční obřady a mše svaté bude možné sledovat a prožít pouze přes televizi, počítače, mobily, tablety a prostřednictvím rádia.
Na Antonínku je ale možné se například soukromě, za předpokladu dodržování všech nařízení a doporučení vlády, pomodlit venku Křížovou cestu P. Šuránka. I toho dnes někteří lidé díky nádhernému počasí využili.
Text a foto: Lenka Fojtíková
