věž – Lenka Fojtíkova

21/09/202622/09/2026

Poznávání historie Chebu

Při zpáteční cestě z Františkových Lázní jsem se zastavila v Chebu, protože jsem slyšela, že tam mají nádherné starobylé domy na náměstí, které je městskou památkovou rezervací.
Skutečnost vysoce předčila mé očekávání. Zatímco v některých městech naší země mají krásná historická náměstí, v Chebu mají s nádhernými historickými domy i boční uličky. A ten jejich úžasný chrám svatého Mikuláše a svaté Anežky! Tam jsem ostatně zamířila hned poté, co jsem zaparkovala v jedné vzdálenější ulici, kde se neplatilo parkovné. Nakonec jsem ale zjistila, že v neděli se neplatí parkovné ani na hlavním náměstí v centru města. Tak jsem se aspoň prošla! Do kostela sv. Mikuláše jsem dorazila těsně před přijímáním. Na mši jsem byla o necelé dvě hodinky předem ve Františkových Lázních. Odsud jsem ale musela odejít před požehnáním, abych stihla odjet z parkoviště v čase, který jsem si předem zaplatila. No a požehnání jsem nakonec dostala v Chebu, tak to všechno zapadalo do sebe jako puzzle. Z kostela jsem si odnášela nádherný zážitek ze zpěvu varhanice? Nevím, šlo to slyšet shora a bylo to něco naprosto nádherného a povznášejícího. Fakt mimořádný zážitek. A těch aktivit, co tam teď mají v rámci svátku svatého Václava i následujícího svátku svatého Františka. Pro toho je dokonce vyhraněné představení v divadle. Hned bych šla, ale je to večer před mým návratem domů, takže nemohu, ale určitě to bude super. Bude to Mozartovo Requiem s průvodním slovem Františkova životopisce Tomáše z Celana.

NÁVŠTĚVA VĚŽE
Jak jsem po mši obcházela kostel a všechno si prohlížela, zjistila jsem, že je otevřená věž. Čekala jsem, že bude v budce sedět paní-pán – výběrčí vstupného, ale všechno bylo jinak! U vchodu byl turniket s upozorněním, aby návštěvníci mysleli na to, že se věž v 17.00 hod zamyká a do té doby ji opustili. Po vhození padesátikoruny se rozsvítilo zelené světýlko a já mohla začít stoupat po schodech až nahoru. Čekala jsem, že tam bude ochoz s pletivem, nebo nějaký sklem, ale zase jsem se spletla. Když jsem vystoupala úplně nahoru, co to šlo, byla tam okna po celém obvodu s upozorněním, aby je návštěvníci vždy pořádně zavřeli na petlice, co tam byly. Jak jednoduché a fungovalo to fakt super. V oknech bylo pletivo s velkými oky, takže šlo prostrčit objektiv a fotit. Díky tomu jsem nafotila město i z ptačí perspektivy.

POZNÁVÁNÍ HISTORIE
Následující procházka městem byla pohlazením po duši. Fakt nádherné centrum i přilehlé uličky. Měla jsem štěstí, že jsem se nachomýtla ke skupině, kterou provázela česky mluvící paní s překladem, a tak jsem se dozvěděla o Chebu spoustu zajímavého. Cheb vznikl jako klíčový pohraniční bod a jedno z nejbohatších středověkých měst, což se přímo odrazilo v jeho unikátním stavebním fondu. První písemná zmínka pochází z roku 1061, ale zásadní zlom nastal v roce 1167, kdy Chebsko získal císař Fridrich I. Barbarossa z rodu Štaufů. V roce 1322 král Jan Lucemburský definitivně připojil Chebsko k České koruně jako samosprávné území. Cheb bohatl z obchodu a stal se mocným měšťanským centrem.

FENOMÉN ŠPALÍČEK
Nejslavnější symbol Chebu tzv. Špalíček je, komplex jedenácti domů na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Začal vznikat už ve 13. století. Původně šlo o dřevěné kramářské boudy a masné krámy, které si zde stavěli obchodníci. Jak prostor na náměstí ubýval, boudy se postupně přestavovaly na kamenné a hrázděné domy a rostly do výšky. Komplex je rozdělen úzkou uličkou Kramářská. Dominantou náměstí je ale také barokní radnice, která byla postavena v letech 1720-1729.

KOSTEL SV. MIKULÁŠE A SV. ALŽBĚTY
Kostel svatého Mikuláše a svaté Alžběžy na Kostelním náměstí je nejstarším existujícím kostelem a hlavní duchovní dominantou Chebu. Byl postavený v románském stylu coby trojlodní bazilika v letech 1220-1230. Bylo to v době prudkého rozvoje. Z této nejstarší fáze se dodnes fantasticky zachovala spodní čtyři spodlaží obou věží. Po ničivém požáru města v roce 1270 byl jako první goticky přestavěn presbytář (chór). V druhé polovině 15. století pak chebští měšťané přistoupili k velkolepé přestavbě hlavní lodi. Původní loď zbourali a nahradili ji obří, 50 metrů dlouhou a 30 metrů širokou pozdně gotickou halou s nádhernou síťovou klenbou, kterou dokončil mistr Jörg z Chebu. Boční lodě přitom oproti původním románským dvojnásobně rozšířili.

SMUTNÁ KAPITOLA
Nejsmutnější kapitola moderní historie kostela se odehrála v dubnu 1945. Během spojeneckého bombardování Chebu dostaly věže přímý zásah zápalnými bombami, vyhořely a jejich vysoké novogotické jehlany se zřítily. Kostel zůstal bez svých typických helmic dlouhých 63 let. Teprve v roce 2008 se díky obří veřejné sbírce podařilo na věže osadit 26metrů vysoké repliky historických helmic. Ty byly po instalaci požehnány velmi netradičně – pokropením vodou z hasičské plošiny. S výškou 67 metrů tak kostel opět získal svou původní majestátní siluetu.

SOUŽITÍ NĚMCŮ A ČECHŮ
Soužití Němců a Čechů bylo po staletí fascinujícím, ale také nesmírně komplikovaným příběhem. Cheb – německy Eger, měl totiž v rámci českých zemí zcela výjimečné postavení – po většinu své historie byl téměř čistě německým městem, které k českému státu sice patřilo, ale zachovávalo si obrovskou autonomii. Ačkoliv v oblasti původně žilo slovanské obyvatelstvo, od 12. století probíhala masivní německá kolonizace. Když král Jan Lucemburský v roce 1322 Chebsko definitivně připojil k Českému království, udělal to formou zástavy. Ve městě se mluvilo německy, mělo vlastní sněm, vlastní zákony a dokonce razilo své mince. Čeští králové do chodu města téměř nezasahovali. Národnostní vliv se propsal i do staveb. Zatímco vnitrozemská česká města stavěla domy s gotickými štíty otočenými do náměstí, v Chebu se stavělo po vzoru sousedního Bavorska a Franků – vznikaly zde typické hrázděné stavby s obřími krovy, které v tehdejším českém vnitrozemí neměly obdoby. Některé se dochovaly až dodnes.

ZLOM PŘED 108 LETY
Zásadní zlom nastal v roce 1918 se vznikem Československa. Místní Němci, kteří tvořili absolutní většinu, se odmítli stát součástí nového slovanského státu a pokusili se vyhlásit vlastní provincii Deutschböhmen. Pokus ale potlačila československá armáda. Do té doby žilo v Chebu Čechů naprosté minimum. Během 20. let sem však stát začal posílat české úředníky, železničáře, pošťáky, vojáky a četníky s rodinami. Například v roce 1927 žilo v Chebu necelých 25 000 Němců a zhruba 3 500 Čechů. Soužití bylo spíše chladné a komunity žily vedle sebe. Češi měli vlastní školy, spolky i Sokolovnu, Němci si drželi své tradice. S nástupem Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu (1933) a růstem vlivu Henleinovy Sudetoněmecké strany se situace radikálně vyostřila. V roce 1938, po Mnichovské dohodě, byl Cheb připojen k nacistické Třetí říši a většina Čechů musela město narychlo opustit.

POVÁLEČNÉ ROKY
Konec druhé světové války znamenal pro identitu Chebu definitivní a drtivý řez. Na základě Postupimské dohody došlo v letech 1945–1946 k odsunu-vysídlení německých obyvatel. Během několika měsíců z Chebu zmizelo přes 30 000 původních obyvatel. Zůstaly po nich prázdné zařízené domy, obchody a staleté rodové majetky. Do prázdného Chebu začali proudit noví obyvatelé z českého vnitrozemí, slovenští reemigranti, ale také Romové či repatrianti. Tito lidé neměli k historickému městu žádný vztah. Trvalo desítky let, než se v Chebu vytvořila nová, stabilní komunita a lidé si k němu vybudovali skutečný domov.

DNEŠEK
Dnešní Cheb má přibližně 33 000 obyvatel. Původní německá menšina je už minimální, ale vztahy s Německem jsou paradoxně nejintenzivnější v historii. Tisíce Chebanů denně dojíždějí do Německa za prací, Němci naopak jezdí do Chebu nakupovat a za kulturou. Město úzce spolupracuje s bavorskými sousedy. Specifikem porevolučního Chebu je velmi silná a integrovaná vietnamská komunita (původně spojená s pohraničním obchodem a velkou tržnicí Svatý Kříž). Dnes v Chebu žije již druhá a třetí generace Vietnamců, kteří zde studují, úspěšně podnikají a jsou pevnou součástí města.

Tož tak… Pokud neznáme dějiny, nemůžeme pochopit současnost. Toto vnímám jako hodně dramatický osud a proměny Chebu…

18/08/202521/08/2025

Po třiačtyřiceti letech ve Vídni na místech mého mládí

Dnes si mohu zpívat: „V nohách mám tisíc mil, těch tisíc mil…“ No není to tisíc mil, ale bezmála dvacet tisíc kroků jsem ve Vídni nachodila, přestože jsem se po městě přemisťovala U-bahnem.

VZPOMÍNÁNÍ NA ZAŠLÉ ČASY
Tento výlet přitom nebyl nějak závratně dopředu vůbec plánovaný. Zajet si vlakem do bývalé Rakousko-uherské metropole jsem se rozhodla zcela spontánně teprve před pár dny. Cílem bylo vyrazit do Vídně, kde jsem přesně před 43 lety prožila po maturitě půlku prázdnin. V době hluboké totality to pro mne tehdy byl skutečně výlet za hranice snů. A jak to bylo možné, když jsem nebyla žádná holka z prominentní rodiny a naši vlastně nikdy nikam za mého mládí necestovali? Docela jednoduše, i když to zase tak jednoduché nebylo. Moje starší sestra se totiž v roce 1978 vdala za „Rakušáka“ a poté se legálně vystěhovala do Rakouska. Ten proces ale nebyl vůbec jednoduchý. O to by vám mohla vyprávět dlouhé příběhy, kolik hodin prožila se svou malou dcerkou v náručí na tehdejší Leninově ulici (a dnes už zase Kounicově) při výsleších policajtů. Jak občas dcerku v náručí trošku zmáčkla, aby řvala a policajti moc netlačili na pilu. Byla nesmírně odhodlaná a houževnatá, ostatně jako mnohem později při ultramaratonech, které běhala i v Alpách, takže se vše podařilo. Dnes jsem se tedy chtěla vrátit ve vzpomínkách do roku 1982, kdy jsem mohla prožít celý měsíc ve Vídni, protože jsem tam jela hlídat mou čtyřletou neteř. Bydleli kousek od Schönbrunnu, takže jsem každý den absolvovala běžecký trénink v tomto nádherném parku a vyběhla třeba i pětkrát na Gloriettu. A také mne tehdy ségra poprvé vzala do vyhlášeného zmrzlinového salonu Tichy. No a toto byla dvě hlavní místa, kam jsem chtěla zamířit.

MILOVANÝ SCHÖNBRUNN
Věřte tomu, nebo nevěřte, já od té doby například v Schönbrunnu ani na Gloriettě nebyla. Konkrétně do tohoto zámeckého parku to tedy byl můj návrat po neuvěřitelných 43 letech. Do Vídně jsem samozřejmě jezdila, ale spíše na závody a před sedmnácti lety jsme se ségrou a jejím manžel byli společně také na adventních trzích, kdy byl jeden z trhů i před zámkem Schönbrunn, ale to bylo úplně něco jiného než to první léto ve Vídni. Když jsem zjistila, že do Vídně lze dojet i z Hodonína bez jediného přestupu, nebylo co řešit. Cesta tam a zpět mne vyšla na 879, přičemž cesta tam byla za 502 Kč a cesta zpět jen za 377 Kč. K nákladům za dopravu musím přičíst ještě 8 euro za celodenní lístek na MHD po městě, což bylo super, protože pěšky bych zdaleka nezvládla to, co ve spojení s přesuny metrem. První cíl byl zámecký park Schönbrunn. Přiznám se, že miluji zámecké parky – například ten v Buchlovicích, Podzámeckou i Květnou zahradu v Kroměříži, ale také s kromnější park v Miloticích je pěkný. Co se ale týká rozlohy, nelze je srovnávat s tím vídeňským… Byla jsem tam tři hodiny a absolvovala to nejhlavnější, co jsem chtěla. Věřte, že jsem pěkně šlapala do „pedálů“! Valila jsem, co mně moje nadváha a netrénovanost dovolila a vzpomínala, jak jsem na Gloriettu každý den dokázala vyběhnout před více než 40 lety a mozek mně to moc nebral. Tehdy jsem se ale soustředila hlavně na výkon a dnes jsem si vše hlavně užívala. Tehdy jsem neměla foťák a ani žádné zkušenosti s focením. Dnes jsem za chůze i cvakala, a že bylo co pořád cvakat!

NEVĚŘTE VŠEMU, CO JE NA WEBU
Předem jsem si zjistila, jestli se dostanu na Gloriettě na vyhlídkovou terasu. Internet tvrdil, že je tam vstupné 5,5 euro. Na místě jsem zjistila, že je to 15 euro, ale mohu na ten lístek jít také do labyrintu (ze stromů) a do Oranžerie. Labyrint jsem nevyužila, protože jsem měla hrůzu, že se z toho nebudu moct vymotat, naběhám další tisíce kroků a nestihnu, co jsem stihnout chtěla. Oranžerii jsem si ale nenechala ujít, když už jsem měla ten lístek a nelituji! Vznikly krásné fotky s neotřelým pohledem na zámek z boku. A navíc jsem tam také nikdy nebyla, a kdo ví, jestli se tam znovu někdy dostanu.

KULINÁŘSKÉ ZKLAMÁNÍ
Z Schönbrunnu jsem zamířila na Naschmarkt, který jsem si podle sestry neměla nechat ujít, i když jsem tam s ní už asi dvakrát byla. Zatímco mně sestra poradila, abych vystoupila na Karlsplatz, tak AI mně radila, abych vystoupila už o zastávku dříve a budu přímo na kraji tohoto trhu, kde je vedle spousty ovoce, zeleniny a různých sušených plodů i koření z celého světa také několik restaurací v různém duchu. Já si chtěla dát pravý vídeňský řízek a jejich salát, tak jsem zapadla do restaurace, která nenabízela muslimská, čínská ani italská jídla. Na řízek jsem čekala přes půl hodiny a nebyl vůbec dobrý. Vzpomínala jsem na řízky od našeho blatnického řezníka pana Valáška, který je má fakt luxusní. Toto jídlo, za které jsem zaplatila s pitím okolo šesti stovek, nestálo za nic…

ANI TICHY NEPOTĚŠIL
Těšila jsem se, že si spravím chuť ve zmrzlinovém salonu Tichy, kam mne ségra vzala poprvé před 43 lety a pro mne to bylo nebe v puse a dokonalý kulinářský zážitek. Tři knedlíky z vanilkové zmrzliny v sobě ukrývaly meruňku, byly obalené v takové ořechové dobrotě a podávaly se na stříbrné gondole. Stejně jako před pár lety, kdy jsem do salonu po desetiletích pozvala ségru se švagrem na revanš za dobu mládí, kdy vše platili oni. Dnes mně slečna pinklice přinesla místo objednané speciality jen jeden knedlík ve skleněné misce. Když jsem to reklamalovala, přinesla další knedlí zase ve skleněné misce a k tomu kávu melange, na které bylo vidět, že tam prskly holky šlehačku ve spreji, protože než mně přistála káva na stole, byla pěna fuč. Toto bylo další velké kulinářské zklamání. A ani ta zmrzlina samotná nebyla tak dobrá, jak za mého mládí. Možná na tom mělo vliv i to, že nebyla podávaná na stříbře jako tehdy… Těžko říct. Možná jsem si jen s přibývajícími roky prostě své vzpomínky idealizovala…

VE VĚŽI STEPHANSDOMU
Viděla jsem, že časově nestíhám plánovanou návštěvu výstavy Salvadora Dalího ve Wiener Stadhalle, tak jsem se metrem svezla na Stephansplatz a stihla ještě „vyběhnout“ 343 schodů s výškovým převýšením 62 metrů, které vedly na vrcholek jižní věže Stephansdomu. Tam jsem dodnes také nikdy nebyla! No přiznám se bez mučení, že jsem při cestě nahoru funěla jako prase z bukvic a jediným utěšením pro mne bylo, že jsem tak nefuněla sama, ale bylo nás více tukem obrostlých a netrénovaných. V hlavě mně letěla myšlenka, že je štěstí, že jsem se včera večer nezapomněla vysoce pojistit. Kdyby mne při šplhání do věže klepla pepka, tak z toho mí synové s rodinami nebudou mít zbytečné finanční výdaje. Vzhledem k tomu, že nyní klovu tyto řádky, je jasné, že mne nic nekleplo a už jsem doma. Potom jsem samozřejmě zašla i do katedrály, abych tam vzpomněla na blízké doma. A i toto pro mne bylo zklamání. Všude popisky, kolik kam stojí vstup a pomalu nebylo místo, kde by se člověk mohl v klidu pomodlit. Zlatej Antonínek! Mezi těmi davy v katedrále jsem si najednou uvědomila, že chci už domů do klidu, a tak jsem se vydala směrem k nádraží, odkud jsem se zase vrátila domů.

ŠŤASTNÝ NÁVRAT DOMŮ
Ano, z tohoto neplánovaného, ale až na to jídlo, moc pěkného výletu jsem se vrátila. Sice měl náš EC vlak, který mířil do Katovic, v Hodoníně 25 minut zpoždění, ale už jsem ve zdraví, i když s bolavýma nohama, doma. Moc si toho vážím a děkuji Bohu, že mně dopřál tento výlet, já to všechno uchodila a mohla se kochat pohledem na krásné věci i bývalé hlavní město naší monarchie z nadhledu. V plánu mám ještě stihnout výstavu, kterou jsem dnes nestihla. Na závěr se přiznám, že jsem z té dnešní cesty měla trochu respekt, protože vídeňským U-bahnem jsem sama nejela přesně oněch 43 let, tak abych tam nezabloudila. A na novém vlakovém nádraží jsem byla dnes vlastně úplně poprvé. A fakt jsem nezabloudila. Moc zdravím všechny návštěvníky mých webových stránek a přeji, abyste neměli strach cestovat, rozšiřovat si tak své obzory a užívat si krásných míst, kterých je spousta nejen u nás, ale po celém světě.

Víte o tom, že do Vídně jezdí přímé vlaky i z Hodonína?

27/05/202528/05/2025

Druhý den mé návštěvy Gdaňska byl zalitý sluncem

Dnes jsem se probudila do slunečného rána a rozhodně mé tělo nemělo potřebu válet se v posteli, proto jsem vyrazila docela brzy do ulic a stihla jsem toho doopravdy hodně.
Nejdříve jsem zamířila na hlavní vlakové nádraží, abych si cestu prošla ulicemi města pěšky, když jsem se včera nechala odvézt taxíkem. A bylo to krásné poznávání města. Podobně jsem to měla i v Římě. Nakonec jsem vypnula navigaci a šla po „čuchu“. To je taková moje metoda a dnes to tedy vyšlo a nebloudila jsem. Nádraží jsem si vyfotila v pěkném světle a jeden cvak dala i krásné nádražní hale. Na informacích jsem se dozvěděla, že do nedalekých Sopot jezdí vlaky každých deset minut. Proč mne to zajímalo? Protože tam chci zítra zamířit, i když bude podle předpovědi pršet. Prý je to krásné lázeňské město a mají tam nejdelší dřevěné molo v Evropě, které má délku 511 metrů.
Ale zpět k mému dnešnímu průzkumu města. Hned naproti nádraží přes hodně rušnou čtyřproudovou silnici je obchoďák Biedronka, což je něco jako náš Kaufland a podobné obchody. Zastavila jsem se tam na menší nákup a omrknout, co tam mají. Pokud někdo jezdí na nákupy do Polska, tak mně se nezdá, že by to tady bylo oproti nám nějak extra levnější. Koupila jsem si pečivo, něco k tomu, láhev džusu Cappy a tři banány. Nákup mě vyšel zhruba na dvě stovky. Netuším, jestli by to u nás bylo dražší. Při cestě zpět do mého přechodného bydliště jsem navštívila kostel sv. Kateřiny a hned vedle omrkla kostel sv. Brigity, který byl v době mého toulání městem ještě zavřený. Od 15 hod. se tam ale měla modlit Korunka k Božímu milosrdenství. Potom už jsem zcela jistě přistála v mém apartmánu, kde jsem odložila nákup a valila fotit úžasnou architekturu podél řeky Motlawy, kde bylo dopoledne logicky jiné světlo než ve včerejším podvečeru. Od vody byla mým dalším cílem věž kostela Nanebevzetí Panny Marie. Věděla jsem, že se tam může jít až od 10 hodin. Na věž vedlo 400 schodů, a když jsem se drápala se svou nadváhou nahoru, funěla jsem jako prase z bukvic, jak říkával můj taťka. Ale zvládla jsem to a ta panoramata na město byla úžasná. Zase jsem cvakala a zažívala hrůzu, aby mně při focení nevypadnul z ruky mobil, protože to by bylo po něm..
Dalším cílem mého dnešního putování bylo Muzeum druhé světové války. Co mne v atypické stavbě překvapilo, bylo, že jsem u pokladny nemusela platit lístek. Vyjeli mně ho zdarma a přitom na webu je uvedené, že dospělý zaplatí 29 zlotých, což je nějakých cca. 180 Kč. To se nekonalo. Expozice je luxusně udělaná a připomíná zrůdnost nacismu. Onu šílenou prokletou dobu připomínají obří historické černobílé fotografie i filmy. V jednom okamžiku se návštěvník také ocitne v kulisách židovského gheta. Celá expozice na mne působila šíleně depresivně, protože o hrůzách druhé světové války a nacismu jsem v mládí přečetla kilogramy knížek a viděla spoustu dokumentů i filmů z oné doby. Dělalo se mně tam proto až fyzicky špatně. Jakmile jsem se dostala ven, zamířila jsem do cukrárny nedaleko kostela sv. Brigity a sv. Kateřiny, abych si trochu osladila život. Až když jsem měla vybraný mls na stolečku předzahrádky, zjistila jsem, že jsem si z široké nabídky cukrárny vybrala jogurt s malinovou vrstvou na dně a to vše zasypané vločkami. Zrovna na tomto v poslední době ujíždím doma. K tomu jsem si objednala capuccino. Slečna se ptala, jestli velké a já na to, že normální a nakonec to byl podle mne obří kýblík. No a na zapití Prosecco – však mám dovču – ne?
No a potom jsem se vrátila do kostela sv. Brigity, kde začal duchovní program, který zakončila mše svatá. Po skončení jsem ještě chvilku zevlovala na lavičce a sledovala cvrkot na pěší zóně. Krásný den to zase byl a viděla jsem spoustu krásného. Uvidíme, co přinese zítřek.

V ulicích města jsem hned po ráná potkala tohoto pejska.

Historická budova vlakového nádraží Gdaňsk glowny.

12/11/202413/04/2025

Cesta po stopách P. Eliase Velly v Saint Paul’s Bay

Dnes se Malta opět probudila do deštivého rána. Voda z nebe ale nic nezměnila na mém plánu. Ten byl jasný! Zajít zátokou svatého Pavla až k věži, která se nachází v těsné blízkosti minoritského kláštera, kde P. Elias žil.
A tak jsem se hned po snídani za deště pod deštníkem vydala do míst, která byla tak blízká otci Eliasovi. Ostatně se i v této zátoce narodil a prožil zde své dětství a dospívání až do odchodu do kláštera. Netušila jsem, že busta je přímo ve vyhlídkovém prostoru u věže s pohledem na ostrůvek, kde měl podle Bible ztroskotat svatý Pavel. A právě tento ostrůvek má busta P. Velly za zády a jeho tvář jakoby se koukala směrem ke klášteru a za ním ke kostelu Mater Doloresy, kde sloužil mše svaté, a kde byla také za něj sloužena zádušní mše. Do kostela jsem se nedostala, ale byla otevřená věž, tak jsem zaplatila dvě eura za vstup a mohla jsem shora udělat i nějaké fotky a pohledy na okolí i Eliasův klášter. Fakt je ale ten, že dnes jsem nejvíce ostřila na vzpomínanou bustu a poté také udělala hodně fotek na hřbitůvku, kde bylo uložené jeho Eliasovo tělo. Bylo zajímavé, že přicházející cizinci z Polska i Německa nevěděli, kdo P. Elias Vella vlastně byl.
Ještě bych se ale ráda vrátila k ránu, kdy jsem kráčela po pobřeží v dešti. Zjistila jsem totiž, že zřejmě ani na Maltě není nějaká systematická kanalizace, jak jsme na ni zvyklí doma. Voda stála všude a na chodnících i silnicích byly obří kaluže. V některých místech ale měli důmyslně vyspádované chodníky i silnice, že se voda valila přímo do moře – i po schodech. Však to zachycuje jedno mé video na FB.
Po zdokumentování okolí věže a delším posezení u busty jsem myslela na všechny, kdo mne prosili o modlitby a přímluvu otce Eliase. Všechno jsem mu ale řekla později i na hřbitově a vkládala jsem i ty, co by měli zájem o jeho přímluvu a nestačili mně to říct, tak se nebojte, byli jste tam všichni.
Při cestě na hřbitov jsem i s navigací v mobilu opět zabloudila. Radilo mně po cestě několik lidí, ale všichni nějak blbě. Až jsem narazila na paní, která venčila pejska a ta mně řekla, že jdu úplně špatně a vysvětlila cestu tak, že všechno klaplo a já dorazila, kam jsem chtěla. Úsměvné bylo, že jsem jí řekla, proč na ten hřbitov jdu a ona mně na to řekla, že se za ni otec Elias modlil! Tak to bylo moc pěkné setkání. Rozloučila jsem se s ním úměsměvem na tváři a odpovědí, že se za mne také modlil.
Na hřbitově jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Je to totiž takový malý hřbitůvek úplně přeplněný pomníky i pomníčky, které pokrývají zem těsně vedle sebe a jsou jich také plné zdi. K tomuto hřbitůvku jsou přilepené další dva z pravé i levé strany, ale tam už jsou obrovské masivní hrobky upozorňující na to, že majitelé mají fakt hodně peněz. Ostatně toto je vidět i na některých hřbitovech na Slovácku.
Okolo hřbitova vede velmi frekventovaná silnice, po které snad bez přestání frčí ze Saint Paul’s Bay jedno auto za druhým. Tělo otce Eliase je uložené v malé kapličce v zadní části hřbitůvku. Když jsem tam tak seděla, myslela jsem na to, jak skromně žil a stejně skromný má i hrob. A rozhodně neodpočívá v nějakém klidu, protože je hned na dosah té frekventované silnice. A stejně to měl v životě, který prožil velmi skromně a pokorně, ale přitom to byl zvlášť v druhé půlce života, kdy začal jezdit a evangelizovat po celém světě, pořádný fofr a fičák – stejně jako ta silnice u hřbitova…
Při zpáteční cestě do hotelu jsem znovu zabloudila. Nevím, jak se mně to prostě s navigací v ruce podařilo, ale střihla jsem si to přes Quawru… Moje nervy! Ale hodně jsem toho zato viděla a nafotila! Při mém bloudění se mne pořád všichni ptali, jestli nechci jet busem. Nechtěla jsem! Chtěla jsem tu zemi i lidi poznávat přímo a ne pohledem z busu nebo taxíku! To umí každej! Mobil mně ukazuje, že jsem dnes nachodila necelých 21 000 kroků. Já chci na dovolené chodit a ne se vozit jako doma furt autem… Díky tomu jsem zcela neplánovaně kráčela i okolo Malta National Aquarium. Viděla jsem toho hodně, tak mrkněte na fotky. Zítřek si musím užít na plné pecky. Mimo jiné mám naplánované setkání i s kámoškou ze Slovenska, která tady žije díky otci Eliasovi už dlouhé roky a potom valím zase zpátky domů.

Tady v těch prostorách se nechávala odpařit mořská voda a získavala se sůl. Dnes se zde údajně lidé v létě opalují.