Po třiačtyřiceti letech ve Vídni na místech mého mládí  

Dnes si mohu zpívat: „V nohách mám tisíc mil, těch tisíc mil…“ No není to tisíc mil, ale bezmála dvacet tisíc kroků jsem ve Vídni nachodila,  přestože jsem se po městě přemisťovala U-bahnem.

VZPOMÍNÁNÍ NA ZAŠLÉ ČASY
Tento výlet přitom nebyl nějak závratně dopředu vůbec plánovaný. Zajet si vlakem do bývalé Rakousko-uherské metropole jsem se rozhodla zcela spontánně teprve před pár dny. Cílem bylo vyrazit do Vídně, kde jsem přesně před 43 lety prožila po maturitě půlku prázdnin. V době hluboké totality to pro mne tehdy byl skutečně výlet za hranice snů. A jak to bylo možné, když jsem nebyla žádná holka z prominentní rodiny a naši vlastně nikdy nikam za mého mládí necestovali? Docela jednoduše, i když to zase tak jednoduché nebylo. Moje starší sestra se totiž v roce 1978 vdala za „Rakušáka“ a poté se legálně vystěhovala do Rakouska. Ten proces ale nebyl vůbec jednoduchý. O to by vám mohla vyprávět dlouhé příběhy, kolik hodin prožila se svou malou dcerkou v náručí na tehdejší Leninově ulici (a dnes už zase Kounicově) při výsleších policajtů. Jak občas dcerku v náručí trošku zmáčkla, aby řvala a policajti moc netlačili na pilu. Byla nesmírně odhodlaná a houževnatá, ostatně jako mnohem později při ultramaratonech, které běhala i v Alpách, takže se vše podařilo.   Dnes jsem se tedy chtěla vrátit ve vzpomínkách do roku 1982, kdy jsem mohla prožít celý měsíc ve Vídni, protože jsem tam jela hlídat mou čtyřletou neteř. Bydleli kousek od Schönbrunnu, takže jsem každý den absolvovala běžecký trénink v tomto nádherném parku a vyběhla třeba i pětkrát na Gloriettu. A také mne tehdy ségra poprvé vzala do vyhlášeného zmrzlinového salonu Tichy. No a toto byla dvě hlavní místa, kam jsem chtěla zamířit.

MILOVANÝ SCHÖNBRUNN
Věřte tomu, nebo nevěřte, já od té doby například v Schönbrunnu ani na Gloriettě nebyla. Konkrétně do tohoto zámeckého parku to tedy byl můj návrat po neuvěřitelných 43 letech. Do Vídně jsem samozřejmě jezdila, ale spíše na závody a před sedmnácti lety jsme se ségrou a jejím manžel byli společně také na adventních trzích, kdy byl jeden z trhů i před zámkem Schönbrunn, ale to bylo úplně něco jiného než to první léto ve Vídni. Když jsem zjistila, že do Vídně lze dojet i z Hodonína bez jediného přestupu, nebylo co řešit. Cesta tam a zpět mne vyšla na 879, přičemž cesta tam byla za 502 Kč a cesta zpět jen za 377 Kč. K nákladům za dopravu musím přičíst ještě 8 euro za celodenní lístek na MHD po městě, což bylo super, protože pěšky bych zdaleka nezvládla to, co ve spojení s přesuny metrem.  První cíl byl zámecký park Schönbrunn. Přiznám se, že miluji zámecké parky – například ten v Buchlovicích, Podzámeckou i Květnou zahradu v Kroměříži, ale také s kromnější park v Miloticích je pěkný. Co se ale týká rozlohy, nelze je srovnávat s tím vídeňským… Byla jsem tam tři hodiny a absolvovala to nejhlavnější, co jsem chtěla. Věřte, že jsem pěkně šlapala do „pedálů“! Valila jsem, co mně moje nadváha a netrénovanost dovolila a vzpomínala, jak jsem na Gloriettu každý den dokázala vyběhnout před více než 40 lety a mozek mně to moc nebral. Tehdy jsem se ale soustředila hlavně na výkon a dnes jsem si vše hlavně užívala. Tehdy jsem neměla foťák a ani žádné zkušenosti s focením. Dnes jsem za chůze i cvakala, a že bylo co pořád cvakat!

NEVĚŘTE VŠEMU, CO JE NA WEBU
Předem jsem si zjistila, jestli se dostanu na Gloriettě na vyhlídkovou terasu. Internet tvrdil, že je tam vstupné 5,5 euro. Na místě jsem zjistila, že je to 15 euro, ale mohu na ten lístek jít také do labyrintu (ze stromů) a do Oranžerie. Labyrint jsem nevyužila, protože jsem měla hrůzu, že se z toho nebudu moct vymotat, naběhám další tisíce kroků a nestihnu, co jsem stihnout chtěla. Oranžerii jsem si ale nenechala ujít, když už jsem měla ten lístek a nelituji! Vznikly krásné fotky s neotřelým pohledem na zámek z boku. A navíc jsem tam také nikdy nebyla, a kdo ví, jestli se tam znovu někdy dostanu.  

KULINÁŘSKÉ ZKLAMÁNÍ
Z Schönbrunnu jsem zamířila na Naschmarkt, který jsem si podle sestry neměla nechat ujít, i když jsem tam s ní už asi dvakrát byla. Zatímco mně sestra poradila, abych vystoupila na Karlsplatz, tak AI mně radila, abych vystoupila už o zastávku dříve a budu přímo na kraji tohoto trhu, kde je vedle spousty ovoce, zeleniny a různých sušených plodů i koření z celého světa také několik restaurací v různém duchu. Já si chtěla dát pravý vídeňský řízek a jejich salát, tak jsem zapadla do restaurace, která nenabízela muslimská, čínská ani italská jídla. Na řízek jsem čekala přes půl hodiny a nebyl vůbec dobrý. Vzpomínala jsem na řízky od našeho blatnického řezníka pana Valáška, který je má fakt luxusní. Toto jídlo, za které jsem zaplatila s pitím okolo šesti stovek, nestálo za nic…

ANI TICHY NEPOTĚŠIL
Těšila jsem se, že si spravím chuť ve zmrzlinovém salonu Tichy, kam mne ségra vzala poprvé před 43 lety a pro mne to bylo nebe v puse a dokonalý kulinářský zážitek. Tři knedlíky z vanilkové zmrzliny v sobě ukrývaly meruňku, byly obalené v takové ořechové dobrotě a podávaly se na stříbrné gondole. Stejně jako před pár lety, kdy jsem do salonu po desetiletích pozvala ségru se švagrem na revanš za dobu mládí, kdy vše platili oni. Dnes mně slečna pinklice přinesla místo objednané speciality jen jeden knedlík ve skleněné misce. Když jsem to reklamalovala, přinesla další knedlí zase ve skleněné misce a k tomu kávu melange, na které bylo vidět, že tam prskly holky šlehačku ve spreji, protože než mně přistála káva na stole, byla pěna fuč. Toto bylo další velké kulinářské zklamání. A ani ta zmrzlina samotná nebyla tak dobrá, jak za mého mládí. Možná na tom mělo vliv i to, že nebyla podávaná na stříbře jako tehdy… Těžko říct. Možná jsem si jen s přibývajícími roky prostě své vzpomínky idealizovala…

VE VĚŽI STEPHANSDOMU      
Viděla jsem, že časově nestíhám plánovanou návštěvu výstavy Salvadora Dalího ve Wiener Stadhalle, tak jsem se metrem svezla na Stephansplatz a stihla ještě „vyběhnout“ 343 schodů s výškovým převýšením 62 metrů, které vedly na vrcholek jižní věže Stephansdomu. Tam jsem dodnes také nikdy nebyla! No přiznám se bez mučení, že jsem při cestě nahoru funěla jako prase z bukvic a jediným utěšením pro mne bylo, že jsem tak nefuněla sama, ale bylo nás více tukem obrostlých a netrénovaných. V hlavě mně letěla myšlenka, že je štěstí, že jsem se včera večer nezapomněla vysoce pojistit. Kdyby mne při šplhání do věže klepla pepka, tak z toho mí synové s rodinami nebudou mít zbytečné finanční výdaje. Vzhledem k tomu, že nyní klovu tyto řádky, je jasné, že mne nic nekleplo a už jsem doma. Potom jsem samozřejmě zašla i do katedrály, abych tam vzpomněla na blízké doma. A i toto pro mne bylo zklamání. Všude popisky, kolik kam stojí vstup a pomalu nebylo místo, kde by se člověk mohl v klidu pomodlit. Zlatej Antonínek! Mezi těmi davy v katedrále jsem si najednou uvědomila, že chci už domů do klidu, a tak jsem se vydala směrem k nádraží, odkud jsem se zase vrátila domů.

ŠŤASTNÝ NÁVRAT DOMŮ
Ano, z tohoto neplánovaného, ale až na to jídlo, moc pěkného výletu jsem se vrátila. Sice měl náš EC vlak, který mířil do Katovic, v Hodoníně 25 minut zpoždění, ale už jsem ve zdraví, i když s bolavýma nohama, doma. Moc si toho vážím a děkuji Bohu, že mně dopřál tento výlet, já to všechno uchodila a mohla se kochat pohledem na krásné věci i bývalé hlavní město naší monarchie z nadhledu. V plánu mám ještě stihnout výstavu, kterou jsem dnes nestihla. Na závěr se přiznám, že jsem z té dnešní cesty měla trochu respekt, protože vídeňským U-bahnem jsem sama nejela přesně oněch 43 let, tak abych tam nezabloudila. A na novém vlakovém nádraží jsem byla dnes vlastně úplně poprvé. A fakt jsem nezabloudila. Moc zdravím všechny návštěvníky mých webových stránek a přeji, abyste neměli strach cestovat, rozšiřovat si tak své obzory a užívat si krásných míst, kterých je spousta nejen u nás, ale po celém světě.

Po dvaceti letech jednodenní výlet autem do Mariazell

Přede mnou byly dva dny volna, předpověď počasí vypadala dobře, a tak bylo dílem rychlého rozhodnutí vyrazit autem na jednodenní výlet do rakouského poutního místa Mariazell. Poprvé jsem zde byla přesně před dvaceti lety, kdy se na tomto místě konala Pouť národů. O Pouti národů v květnu roku 2004 více zde. Doprovázelo ji tehdy skutečně to nejhorší možné počasí. Z nebe se valily přímo provazy vody a v šedivém dni se mlha válela až u země. Není proto divu, že jsem toho z Mariazell tehdy moc neviděla.
Na výlet jsem se tam chystala proto už delší dobu, ale tzv. mne nakopla až kámoška Jarka, která se tam vypravila nedávno se zájezdem a na Facebooku upozornila, že je toho v Mariazell k vidění více než jen věhlasný poutní kostel Panny Marie. Více o poutním místě zde.
Zmapovala jsem si předem cestu a vybrala si trasu na Krems, kdy jsem zhruba dvacet kilometrů před Vídní měla sjet z dálnice a valit směr Krems a Vídni a dopravní zácpě se tak elegantně v ránu pracovního dne vyhnout. Jenže člověk míní a správci silnic a dálnic mnohé mění… V okamžiku, kdy mně navigace hlásila, že mám sjet z dálnice, jsem tam sjet nemohla, protože sjezd byl zatarasený značkou zákazu vjezdu. No tak jsem si zase krokem projela zhruba patnáct kilometrů Vídní a nabrala tentokrát skluz půl hodiny. V konečném důsledku byl ale skuz větší, protože se cesta protáhla.
Na parkovišti číslo 3 jsem byla v Mariazell zhruba o půl desáté. A to jsem vyjížděla před pátou ráno a valila si to bez přestávky. Na parkovišti pro mne vznikl problém, protože parkovací automat byl jen na kováče a já měla sice hrst papírovek, ale pět euro, což byla částka na 24 hodin parkování, jsem neměla. Tak jsem si zajela k nedaleké prodejně Billa, od které bylo kousek další parkoviště, ale tam už chtěli na kratší dobu 7 euro… Vlítla jsem do obchodu, vybrala dobré tyčinky, co kupuji i doma a šla měnit. Paní u pokladny mně dala ale jen pár centů v drobných a zase mně přistála v ruce papírová bankovka. Na mou prosbu, že potřebuji drobné na parkování, reagovala negativně, že sama nemá drobné. A tak jsem před jejíma očima vzala u pokladny lízátko a podala jí onu pětieurovou bankovku a ona mně vztekle vrátila v kovu. Najednou jsem si z jejího přívětivého chování připadala jak v některých obchodech u nás doma. To Rakousko-Uhersko v některých lidech stále je… Konečně jsem tedy měla pět euro v kovu a mohla si zaplatit parkovací lístek.
Na parkovišti č. 3 byly i neplacené a velmi čisté toalety s tekoucí vodou i vším ostatním potřebným. K bazilice to mohlo být zhruba 300 metrů, takže fakt žádná hrůza.
Moje první kroky proto vedly do baziliky, kde jsem zjistila, že v 10 hodin začíná mše v němčině, tak jsem na ni zrovna zůstala. Nad oltářem byla soška Panny Marie, kterou jsem tak dobře znala z oné deštivé pouti v roce 2004. Myslela jsem na všechny blízké a známé potřebné, aby jim Bůh pomáhal ve všem, co musí ve svých životech nést. A také jsem prosila, aby byl v Evropně mír a nikdo nás po bezmála osmdesáti letech nevehnal do války.
Po mši jsem si prohlédla střed města a vyrazila k lanovce, protože mým cílem bylo vyjet lanovkou nad město a tam si udělat nějaké turistické kolečko a prozkoumat, co je tam zajímavého.
Dospělého vyjde jízda nahoru a dolů na 28 euro a je to zároveň nahoře vstupenka do takového jejich skanzenu určeného především dětem. Velmi šikovným způsobem se tam dozví, jak se v této oblasti žilo v minulosti. V dřevěných přístřešcích jsou vyřezané postavičky v akci, nechybí zmenšený vodní mlýn i možnost vyzkoušet si, jak se dříve plavilo dřevo. Podle zájmu bylo naprosto evidentní, že to děti bavilo asi nejvíc.
Bylo zajímavé sledovat, jak Rakušáci dovedou využít vše do posledního detailu k tomu, aby k ním jezdili turisté. Dvě vodní nádrže, které připomínají jezera, objíždí každých dvacet minut vláček, na vodě je podium, takže se tam konají koncerty. Pro děti jsou zdarma k dispozici „motokáry“, které jedou samozřejmě jen samospádem a žádný motor nemají, ale kluci na nich drandili stále. V areálu vzpomínaného skanzenu jsou informační tabule o včelách, protože med se v Mariazell produkuje a z něj tam pečou perník, který je prý pro toto město typický. No na našich poutích vídám mnohem lépe nazdobené perníčky, ale to je vedlejší. Balíček tří perníků ve tvaru jakési cca. 2 cm tlusté „cihličky“ rozměru cca. 9×13 cm vyšel na zhruba osm euro. Sáček s drobnými perníčky různých druhů na deset.
Při zpáteční cestě jsem se zastavila u Erlaufsee. Překvapilo mne, kolik lidí se tam už koupalo, i když v Mariazell se teplota pohybovala jen okolo dvaceti stupňů. A bylo tam fakt hodně mládeže. Zatímco mladí rakouští kluci divočili na skluzavce a neustále na ni stálá velká řada, o kousek dál jsem při odchodu narazila na pár děvčat, která se koupala v legínách, dlouhých šatech se šátkem na hlavě. Můžete hádat jednou, o jaké vyznání šlo. Poprvé jsem na ženy různého věku v podobných „plavkách“ narazila před více než dvaceti lety v Turecku a dva roky zpátky také v Jordánsku u Rudého moře. A tak jsem si v duchu jen říkala, jak se nám ten svět – zvláště střední Evropa, za posledních třicet let změnil.
U jezera se neplatilo žádné vstupné, byla tam na jedné straně restaurace a u pláže toalety. Platilo se ale parkovné. Já jsem za půl hodiny zaplatila necelé euro. Platba byla možná kartou i hotovostí. Na parkoviště se vjíždělo přes závoru a lístek, jak jsme u nás zvyklí například u některých nákupních center. Zdarma ale nebyla ani půlhodina stání. Tož tak.
Zpět jsem se vracela už na Krems a spodem, jak jsem chtěla jet i ráno. Cesta byla pohodová, dálnice nebyla nikde ucpaná. Sjela jsem z ní trošku dříve a potom si to švihala směrem na hraniční přechod Rheintal a Břeclav rakouskými vesničkami s vinnými sklípky, jaké jsou vidět i u nás na Břeclavsku, Hodonínsku i Uherskohradišťsku a kochala se. Při této cestě jsem si ale opět uvědomila, jak si v těchto místech Rakušané zničili krajinu větrnými elektrárnami. Je to fakt hnus, jak kdyby člověk jel někde měsíční krajinou, i když se k nebi tyčí uprostřed obilných lánů. Nedalo mně to a vystoupila jsem na jedné okrsce a cvakla závěrečnou fotku tohoto výletu do Rakouska několik kilometrů od státní hranice. Při otevření dveří auta jsem dostala tepelnou facku, jak kdybych se najednou ocitla někde ve Středomoří. Oproti horám v oblasti Mariazell tady bylo fakt vedro.
A co si odnáším z tohoto výletu? Že mně návštěva Mariazell a okolí jako jednodenní výlet doopravdy stačila. Na delší dovolenou bych tam nejela. Asi jsem zhýčkaná z Dolomit, Ramsau, oblasti Dachstein a Korutan. V Korutanech jsem byla jednou před více než dvaceti lety a rozhodně bych se tam chtěla vrátit.
Moc zdravím všechny návštěvníky mého webu a přeji, abyste měli odvahu cestovat a poznávat nová a nová místa. Já si po včerejší návštěvě Mariazell říkala, že bych už si konečně měla vyrazit na náš Praděd, kde jsem ještě nebyla. Je to ostuda, ale snažím se dostat dál, dokud to jde, protože člověk nikdy neví, z jakého důvodu nám někdo „chytrý“ může zase zakázat cestovat. Tak se snažím stihnout, vše, co se dá….

V Brně září Mahenovo divadlo a Reduta rudě

Možná jen málokdo z kolemjdoucích v dnešním večeru tušil, proč jsou Mahenovo divadlo a Reduta na Zelném trhu v Brně nasvícena červenou barvou. Dnes je totiž Červená středa – #Red Wednesday! Červeně dnes svítí budovy nejen na mnoha místech celé České republiky, ale například také v Londýně, Vídni, Budapešti, Bratislavě i na Filipínách.  

Smyslem akce je veřejně si připomenout všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni pro své náboženské přesvědčení. Znakem této iniciativy je rozsvícené červené světlo symbolizující krev trpících pro víru.  A možná také jen málokdo ví, že v současné době jsou ve světě na prvním místě pronásledováni, mučeni a popravováni pro svou víru nejvíce křesťané…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Moje první cesta do Izraele v září roku 2014

Psal se rok 2014 a já jsem v květnu slavila kulaté životní jubileum. Když jsem potom jednou v noci při brouzdání po internetu objevila slovenskou cestovku, která nabízela týdení zájezd do Izraele s polopenzí ve slevě za necelých 500 eur bez dalších příplatků, neváhala jsem ani minutu a poslala přihlášku. Dnes vím, že to bylo vedení Duchem svatým, protože se ve mně při této cestě probudila láska k Izraeli na celý život.

Těžko se o tom píše.. To se prostě musí zažít. Byl to takový klasický zájezd, kdy se během týdne průvodce snaží s turisty navštívit všechna základní místa, která věřící zajímají. Byl to totiž poutní zájezd. Měli jsme štěstí na průvodce, jímž byl katolický kněz ze Slovenska P. Rastislav Dvorový, který v Izraeli v té době žil, vyučoval a měl zde i vlastní farnost. Co více chtít než člověka, který je v zemi jako doma? Dozvěděli jsme se toho skutečně moc a kněz navíc pro zájemce v hotelu po večerch pořádal zajímavé přednášky. Bylo to prostě super! A sešla se nás také správná partička, ve které převládali Slováci.

 Bydleli jsme nejdříve v Bethlehemu a poté jednu noc v Nazarethu. Když jsem po sedmi dnech, které byly využity do poslední minuty, odlétali, tak ve mně klíčila touha se do této krásné země znovu vrátit. O mých návratech do Izraele píši ostatně na tomto webu jinde. Nyní ať místo mnoha slov promlouvají fotografie. Já vím… Je jich moc, ale to prostě jinak nešlo…  A ještě jedna dlouhá popiska, kterou nešlo dát k fotografii z kanceláře, která se nachází v areálu Jeskyně mléka v Bethlehemu nedaleko baziliky Božího narození. Místnost je plná děkovných dopisů s fotografiemi.
Františkáni, kteří se starají o Jeskyni mléka i o přilehlý kostel, prodávají prášek ze skály, který si mají dávat neplodní manželé do sklenice mléka a vody a modlit se devět dnů novénu k P. Marii. Na základě této modliby a popijíení prášku z jeskyně se už stalo více než tři tisíce doložených zázraků, kdy neplodné páry přivedly na svět děti. Tuto skutečnost dokládají právě děkovné dopisy a fotografie narozených dětí na tuto přímluvu. Kromě toho dochází i k zázračným uzdravením z rakoviny. Jistě není bez zajímavosti, že tam chodí prosit nejen katolíci, ale i Židé a muslimové. I těm se stala na přímluvu Panny Marie zázračná uzdravení.


Advent ve Vídni

Ten výlet byl naprosto spontánní a neplánovaný. Moje ségra Blanka, která žije přes třicet let ve Vídni, mně v pátek řekla, že jedou v sobotu s babičkou (naší mamkou) do Vídně na adventní trhy. Zrovna měním práci, a tak jsem měla výjimečně volný víkend. Nenapadlo mne nic jiného, než se zeptat, jestli můžeme jet s Filipem s nimi. Souhlasila, a tak jsme v sobotním ránu vyrazili směrem na jih. Ségra má totiž barák v Židlochovicích, odkud pocházíme. Od revoluce proto žije na střídačku ve Vídni a pár kilometrů od Brna.

SRANDA MUSÍ BÝT!
Musím se přiznat, že nejsem zrovna vyznavač nějakých trhů. Všude lidí jako opic a obyčejně i stejný sortiment zboží na stáncích. Ani o řemeslníky nestojím, protože se s nimi stýkám v rámci svých pracovních povinností. Po včerejšku ale musím říct, že to bylo super. Nešlo přitom ani tak o ty trhy, ale spíš o to, že jsme byli všichni jeden celý den spolu a pořádně si to užili. Při naší společné komunikaci přitom zaznělo tolik „zvonků“, že jsme se občas fakt váleli smíchy.  Nevím, jestli by vše stejně vnímali čtenáři těchto stránek, ale my jsme byli v daném okamžiku několikrát hodně odrovnaní. Všechno začalo poté, co jsme vjeli za hranice Vídně a můj sedmnáctiletý syn Filip se zeptal: „Teto, proč jsou na těch šalinách vlaječky?“ Než tetička stačila odpovědět na jeho dotaz, odpověděla za dceru babička: „Asi mají radost, že zase vyjeli….“ Vůbec jsme nepochopili logiku její odpovědi a zřejmě to byl také důvod k našemu výbuchu smíchu. Řehtali jsme se jako koně. Když jsme pak řekli: „Pšššt!!! Nesmějte se tak nahlas!!!“ Smály jsem se ségrou ještě víc, protože právě těmito slovy nás naše matka-babička neustále napomíná… Podle jejího mínění se totiž chováme příliš hlučně a nezachováváme náležitou důstojnost dam… Babička totiž pracovala celý život v jeslích, a tak má zřejmě neustále potřebu někoho vychovávat. Občas je to krapet trapné, když před velkou společností začne peskovat své „děti“ ve věku nad čtyřicet i nad padesát… No a tak si z toho musíme dělat srandu, protože jinak bychom se z různých upozornění třeba zbláznili…

LIDÍ JAKO MUCH
Tentokrát ale bylo vše v pohodě. Nejdřív jsme zamířili na největší vídeňský trh Naschmarkt, kde bylo k dostání téměř všechno. Myslím tedy, co se jídla týká. Rozhodně tam nebyli se svým sortimentem naši šikmoocí spoluobyvatelé… Ty by tam člověk nenašel… Čerstvé ryby, maso, pečivo, punč, sýry, sladkosti, svařák, ovoce a zelenina všeho druhu a já nevím, co všechno ještě, tak toho tam byly haldy. Byly tam ale také mraky lidí. Stejný nápad vyrazit na trh dostaly tisíce lidí, takže jsme občas nemohli vůbec mezi prodejními stánky procházet. Než jsme se trhem protlačili, bylo poledne a my pak zamířili na Kärtner Strasse. Procházeli jsme nejluxusnější ulicí města, obdivovali vánoční výzdobu, sledovali nejrůznější pouliční „umělce“, kteří se snažili svými dovednostmi vydělat nějaké euro. Od Stephansdomu jsme zamířili k Rathausu. Všude panovala pohodová atmosféra. Jen těch lidí, kdyby bylo aspoň o trošku méně… Z trhu u Rathausu jsme toho moc neviděli. Tam už se mezi prodejními stánky totiž nedalo vůbec projít. Záhy jsme se rozhodli odejít pryč. Ještě předtím jsme ale museli najít Filipa, který se nám ten den „ztratil“ už potřetí. Vždycky se totiž někde zapomněl při focení a už jsme byli „ztracení“… Je pravda, že u Rathausu už mně mezi těmi davy vytekly nervy a napsala jsem mu SMS: Kde zase jsi??? A on odepsal: U panáčků, co hrají na trubku… Vydaly jsme se (my tři ženské) tedy hledat panáčka, co hraje na trubku. Naše matka najednou řekla: „Já už slyším nějaké troubení!“ „To jsou ale mami hasiči,“ vyvedla ji z omylu sestra… Nakonec jsme hledání „panáčka“, co hraje na trubku, vzdaly a já jsem Filipovi napsala, kde na něj čekáme. Za chvilku byl u nás a teprve pak jsme se dozvěděly, že šlo o dřevěné panáčky… Co na to říct? No coment…   

KLID U SCHÖNBRUNNU
Trh u Rathausu jsme tedy vzdali a vyrazili k Schönbrunnu. Tam byla pohoda, kterou jsme hledali! Žádná tlačenice a navíc se právě začínalo stmívat, takže pohled na nasvícený zámek s temně modrým nebem na pozadí byl nááádherný… U zámku jsme si dali opečenou klobásku, kterou jsme zapili punčem, prohlédli zboží lidových řemeslníků ve stáncích a už jsme museli mazat k silnici, kde nás s autem čekal švagr.

TRH S VÍDEŇÁKY
Naše sobotní putování po vídeňských vánočních trzích ten den ale ještě neskončilo! Švagr nás vyvezl na kopec Cobenzl. Díky jeho ochotě a iniciativě jsme se mohli pokochat nádherných pohledem na rozzářenou předvánoční Vídeň, která nám ležela přímo u nohou. Také na tomto kopci byl vánoční trh. Sortiment byl podobný jako tam dole s tím rozdílem, že tady byli samí Vídeňáci, zatímco u Rathausu bylo na každém kroku slyšet češtinu, slovenštinu a trošku také italštinu… Na tomto posledním trhu jsme vypili ten den svůj třetí punč a poté uháněli směrem na Brno… Babička v autě zase zaperlila, když řekla: „Tento výlet byl stokrát lepší než se Žákem!“ Kdo je Žák? Jeden dobrý muž, který organizuje zájezdy mimo jiné i na adventní trhy do Vídně.

A proč byl lepší? No vždyť to je jasný! Protože jsme byli spolu! Vůbec ani tak nešlo o to, co všechno stihneme, ale že si ten výlet společně užíváme. Taky jsem docela dost fotila, protože vůbec netuším, jestli se zase do Vídně hned tak dostanu.  Pokud totiž pracuji, tak většinou není na nic čas. Bohužel ani na setkávání s blízkými, což je samozřejmě špatně a taky veliká škoda… Není totiž nad společné zážitky se svou vlastní rodinou…

A tak všem přeji, aby se dokáli utrhnout od svých pracovních povinností a užívali si aspoň občas nějaký den se svou rodinou, protože to jsou ty okamžiky, na které bude člověk dlouho vzpomínat. Společně prožité zážitky totiž nejde koupit za žádné peníze…

Hele, ségra – díky za super výlet a perfektní průvodcovské služby!!!

Všechny zdravím a přeji vám bezva dny prožité se svými blízkými!!!! Lenka