Duše Slovácka na Svatém Antonínku s P. Vojtěchem Kodetem 8. 7. 2023 – třetí den

Duchovní obnova s P. Vojtěchem Kodetem dnes pokračovala dvěma dopoledními přednáškami. Tady je pár myšlenek, které zazněly:

  • Většinou jsme Boha schopni chválit jen tehdy, když jdou věci podle našich přání a představ.
  • Vždy, když si chce člověk zajistit štěstí sám, tak ho pošlape.
  • Není větší dar na tomto světě než poznat Ježíše.
  • Podstatou křesťanství je poznat a milovat Ježíše a Boha Otce.
  • Na tomto světě nemůže být pravá láska bez utrpení a zřeknutí se sama sebe.
  • Hřích, smrt a utrpení, ale naštěstí nemá konečné slovo, protože nás Bůh vysvobodil ke svobodě Božích dětí.
  • Kdyby Bůh jednal podle našich přestav, udělali bychom ze svého života a ze života blízkých peklo.
  • Mnozí lidé ve jménu dobra páchají nesmírné zlo, neptají se Boha, jak mají jednat, ale dělají si vše podle svého.
  • Zlo ovlivňuje naše myšlení a my se z něho můžeme vymanit pouze mocí Božího slova. Musíme Bohu dovolit, aby naši mysl proměňoval v myšlení Ježíše Krista.
  • Myšlení Ježíše Krista je vyprazdňování srdce pro Boha.
  • Hodnota každého člověk je podle toho, jak se dokáže připodobnit Kristu.
  • Lidé chtějí častokrát konat svou vůli a chtějí k tomu Boží požehnání.
  • Pán Ježíš není kačer na hraní, kterého táhneme za sebou. Máme konat, co chce On.
  • Musíme změnit způsob svého myšlení a neměnit smysl evangelia.
  • Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho.
  • Stále se musíme ptát, co po nás Bůh chce.
  • Manželství je zřeknutí se jeden pro druhého, je to povolání společně žít pro Boha.
  • Nemůžeme být plni Boha, když jsme plni sami sebe.
  • Zříci se sám sebe nelze nikdy bez bolesti.
  • Musíme v sobě přemoct sobectví a pýchu. Nejsme na to sami, je tu Ježíš, který nese náš kříž na Kalvárii.
  • Satan nás chce okrást o život věčný, když nám nabízí štěstí světa.
  • Podstatou křesťanské modlitby je vztah, dialog a naslouchání Ježíši a jeho slovu, které nás vede k Bohu Otci.
  • Modlitbu máme trávit s Bohem a ne sami se sebou.
  • V životě je důležité, komu patříme, to je hodnota. Ne to, co děláme, co umíme, co jsme dokázali.
  • To, že někdo jde do kostela, ještě nic neznamená, pokud tam jde proto, aby ho viděli druzí.
  • Bůh slyší každou naši modlitbu.
  • Modlitba je náš dech.
  • V modlitbě Otče náš je zahrnuto všechno, oč máme prosit. My ji ale často odříkáváme jako básničku.
  • Pán Ježíš se modlí za každého z nás, abychom poznali Boha Otce.
  • V rodině, manželství působí Bůh, musíme jeden druhému vyprošovat lásku Boží.
  • To, co uzdravuje naše srdce, je Boží přítomnost Boha Otce, Ježíše a Ducha svatého v našich srdcích.
  • Ježíš řekl: „Mým pokrmem je konat vůli Boží.
  • Bůh Otec chce být otcem pro každého bez výjimky.
  • Symbolem Boha je dobrota.
  • Všichni jsme ztraceni, otec chce všechny přivést k sobě, protože všechny miluje, vyhlíží ztracené a stále dává člověku šanci.
  • Musíme vyznat, že jsme všichni hříšníci, nejsme lepší než ostatní, ale že bez zvláštního Božího zásahu budeme pořád mimo. Jen z milosti Boží najdeme pravdu, naučíme se myslet jako Ježíš, jednat jako on, nemarnit život a mít v sobě jeho lásku.
  • Jedinečnost křesťanství je, že nemusíme hledat Boha mimo sebe, my ho máme v srdci. Ráno se probudíš a víš, že je Ježíš s tebou, večer usínáš a víš, že je v tobě, že se o tebe tvé drahé postará, nemusíš konat žádné zvláštní pobožnosti, aby se tě zastal, aby ti projevil svou lásku. Celou noc se na tebe dívá až otevřeš oči, s láskou na tebe myslí a čeká, jestli ho oslovíš, jestli mu poděkuješ za noc, za spánek, jestli se mu svěříš do rukou.
  • Nemusíme Boha hledat, on je v nás a je všude, kde jsme a ve všem, co prožíváme.
  • Bůh je tady pro každého, chce, abychom se Boží blízkosti nebáli. Někdy se lidé Boha bojí, jakoby si popletli, co je bázeň Boží. Bázeň znamená, že je Bůh veliký. Je nám ale blízký a laskavý. Bázeň Boží znamená, že si z Boha neděláme šoufky! I když on má smysl pro humor!
  • Boha se bát nemusíme, protože nikdo nám není tak blízký, nikdo nás tak nemiluje jako on.
  • To, že se Ježíš stal blízký všem a otec je blízký každému, to má také důsledky pro náš život, abychom nikoho nevylučovali ze svého společenství, abychom nikým nepohrdali, nikoho neposuzovali a nezuzavírali to izolace. To nejhorší, co se může člověku stát, že nemá blízkého. Mnozí pochopí, že je jim Bůh blízko až vy budete tomu člověku blízko! Až ho nenecháte zavřeného doma, v nemocnici, v útulku, nebo kdo ví, kde. Že budeme opravdu vnímat lidi, kteří jsou sami a nedovolíme to, protože pro toho člověka je potom těžké vnímat, že Bůh je blízký.To je další ze Satanových lstí na nás lidi – vymezit se vůči těm, s nimiž nechceme být spojováni, raději s nimi budeme bojovat.
  • Kdy pochopíme, co je hřích, že je to ukřižování Božího syna, a že dobrovolně může hřešit jenom blázen nebo ten, který opravdu nezná Boha. Bůh je otcem všech – i našich nepřátel.
  • Většinou jsme Boha schopni chválit jen tehdy, když jdou věci podle našich přání a představ.
  • Vždy, když si chce člověk zajistit štěstí sám, tak ho pošlape.
  • Není větší dar na tomto světě než poznat Ježíše.
  • Podstatou křesťanství je poznat a milovat Ježíše a Boha Otce.
  • Na tomto světě nemůže být pravá láska bez utrpení a zřeknutí se sama sebe.
  • Hřích, smrt a utrpení, ale naštěstí nemá konečné slovo, protože nás Bůh vysvobodil ke svobodě Božích dětí.
  • Kdyby Bůh jednal podle našich přestav, udělali bychom ze svého života a ze života blízkých peklo.
  • Mnozí lidé ve jménu dobra páchají nesmírné zlo, neptají se Boha, jak mají jednat, ale dělají si vše podle svého.
  • Zlo ovlivňuje naše myšlení a my se z něho můžeme vymanit pouze mocí Božího slova. Musíme Bohu dovolit, aby naši mysl proměňoval v myšlení Ježíše Krista.
  • Myšlení Ježíše Krista je vyprazdňování srdce pro Boha.
  • Hodnota každého člověk je podle toho, jak se dokáže připodobnit Kristu.
  • Lidé chtějí častokrát konat svou vůli a chtějí k tomu Boží požehnání.
  • Pán Ježíš není kačer na hraní, kterého táhneme za sebou. Máme konat, co chce On.
  • Musíme změnit způsob svého myšlení a neměnit smysl evangelia.
  • Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho.
  • Stále se musíme ptát, co po nás Bůh chce.
  • Manželství je zřeknutí se jeden pro druhého, je to povolání společně žít pro Boha.
  • Nemůžeme být plni Boha, když jsme plni sami sebe.
  • Zříci se sám sebe nelze nikdy bez bolesti.
  • Musíme v sobě přemoct sobectví a pýchu. Nejsme na to sami, je tu Ježíš, který nese náš kříž na Kalvárii.
  • Satan nás chce okrást o život věčný, když nám nabízí štěstí světa.
  • Podstatou křesťanské modlitby je vztah, dialog a naslouchání Ježíši a jeho slovu, které nás vede k Bohu Otci.
  • Modlitbu máme trávit s Bohem a ne sami se sebou.
  • V životě je důležité, komu patříme, to je hodnota. Ne to, co děláme, co umíme, co jsme dokázali.
  • To, že někdo jde do kostela, ještě nic neznamená, pokud tam jde proto, aby ho viděli druzí.
  • Bůh slyší každou naši modlitbu.
  • Modlitba je náš dech.
  • V modlitbě Otče náš je zahrnuto všechno, oč máme prosit. My ji ale často odříkáváme jako básničku.
  • Pán Ježíš se modlí za každého z nás, abychom poznali Boha Otce.
  • V rodině, manželství působí Bůh, musíme jeden druhému vyprošovat lásku Boží.
  • To, co uzdravuje naše srdce, je Boží přítomnost Boha Otce, Ježíše a Ducha svatého v našich srdcích.
  • Ježíš řekl: „Mým pokrmem je konat vůli Boží.
  • Bůh Otec chce být otcem pro každého bez výjimky.
  • Symbolem Boha je dobrota.
  • Všichni jsme ztraceni, otec chce všechny přivést k sobě, protože všechny miluje, vyhlíží ztracené a stále dává člověku šanci.
  • Musíme vyznat, že jsme všichni hříšníci, nejsme lepší než ostatní, ale že bez zvláštního Božího zásahu budeme pořád mimo. Jen z milosti Boží najdeme pravdu, naučíme se myslet jako Ježíš, jednat jako on, nemarnit život a mít v sobě jeho lásku.
  • Jedinečnost křesťanství je, že nemusíme hledat Boha mimo sebe, my ho máme v srdci. Ráno se probudíš a víš, že je Ježíš s tebou, večer usínáš a víš, že je v tobě, že se o tebe tvé drahé postará, nemusíš konat žádné zvláštní pobožnosti, aby se tě zastal, aby ti projevil svou lásku. Celou noc se na tebe dívá až otevřeš oči, s láskou na tebe myslí a čeká, jestli ho oslovíš, jestli mu poděkuješ za noc, za spánek, jestli se mu svěříš do rukou.
  • Nemusíme Boha hledat, on je v nás a je všude, kde jsme a ve všem, co prožíváme.
  • Bůh je tady pro každého, chce, abychom se Boží blízkosti nebáli. Někdy se lidé Boha bojí, jakoby si popletli, co je bázeň Boží. Bázeň znamená, že je Bůh veliký. Je nám ale blízký a laskavý. Bázeň Boží znamená, že si z Boha neděláme šoufky! I když on má smysl pro humor!
  • Boha se bát nemusíme, protože nikdo nám není tak blízký, nikdo nás tak nemiluje jako on.
  • To, že se Ježíš stal blízký všem a otec je blízký každému, to má také důsledky pro náš život, abychom nikoho nevylučovali ze svého společenství, abychom nikým nepohrdali, nikoho neposuzovali a nezuzavírali to izolace. To nejhorší, co se může člověku stát, že nemá blízkého. Mnozí pochopí, že je jim Bůh blízko až vy budete tomu člověku blízko! Až ho nenecháte zavřeného doma, v nemocnici, v útulku, nebo kdo ví, kde. Že budeme opravdu vnímat lidi, kteří jsou sami a nedovolíme to, protože pro toho člověka je potom těžké vnímat, že Bůh je blízký.To je další ze Satanových lstí na nás lidi – vymezit se vůči těm, s nimiž nechceme být spojováni, raději s nimi budeme bojovat.
  • Kdy pochopíme, co je hřích, že je to ukřižování Božího syna, a že dobrovolně může hřešit jenom blázen nebo ten, který opravdu nezná Boha. Bůh je otcem všech – i našich nepřátel.
  • Otec chce navázat osobní vztah s každým jednotlivcem. Pro Boha neexistuje lidstvo, pro Boha jsou lidé. A ti lidé, to není dav, to jsou jednotlivci se svým životním příběhem. Každý je důležitý! My se musíme ptát, co prospívá těm konkrétním lidem a ne řešit nějaké imaginární globální, kosmická témata. Lidé potřebují Boha, jeho lásku a Bůh chce být pro každého osobním Bohem. Ježíš se nikdy na lidi nedívá jako na dav a svou přízeň věnoval vždy těm nejslabším a nejmenším.
  • My jsme ti závistiví, nemáme radost, když se někomu daří, ale ne Bůh. Ten se raduje nad návratem každého, nad vším, co dobrého se děje. Když se bez závisti radujete, že se daří Boží dílo. Podle toho poznáte, že máte srdce Boží. Bůh má radost a do té radosti nás zve. To je radost otcova srdce a tím celého nebe z každého ztraceného, který se dal nalézt, každého mrtvého, který přijal dar života, každého závislého, který byl osvobozen ze své závislosti, z každého ubitého a poníženého, který se nalezl jako dítě Boží a nalezl svou důstojnost Božího dítěte, přestože je hříšník.  A tou cestou k radosti je naše obrácení, abychom smýšleli a jednali jako Bůh a ne jako lidé zatížení mentalitou tohoto světa.  Učíme se to.
  • Víra není pocit. Víra je, že vezmu zapravdu to, co říká Pán Ježíš. K tomu je nesmírně důležité, abychom měli odvahu se do otcových rukou svěřovat.
    Mám moc rád modlitbu odevzdanosti do Otcových rukou Charlese de Foucaulda:

    Můj Otče, odevzdávám se ti, učiň se mnou, co se ti zalíbí. Ať se mnou učiníš cokoliv, děkuji ti za to. Jsem připraven na všechno, všechno přijímám. Nepřeji si nic jiného, než aby se tvoje vůle vyplnila na mne, na všech tvých tvorech, můj Bože. Odevzdávám svou duši do tvých rukou. Dávám ti ji, můj Bože s celou láskou svého srdce, protože tě miluji a protože je potřebou mé lásky dát se, odevzdat se do tvých rukou bez míry – s nekonečnou důvěrou, protože jsi můj Otec.
  • Je důležité, aby otcové ve svých rodinách žehnali svým dětem, rodině. Co to je požehnání? Dobré slovo nad člověkem, přání dobra, které může dát jenom Bůh. A otec, když žehná svým dětem a své rodině, svolává dobro, které může dát jenom nebeský Otec, proto je tak důležité, abychom žehnali. Pán Ježíš nás vybízí, abychom žehnali všem! I těm, kteří nás proklínají, a je důležité, abychom si žehnali navzájem, abychom si přáli dobro, aby maminky žehnaly svým dětem a vzájemně sami sebe stavěli pod moc Boží.
  • Jsme povoláni všechno v životě dělat pro Ježíše a ne pro sebe. Od chvíle, kdy je Pán Ježíš s námi, celý náš život je určován jím. Všechna křesťanská radost vyrůstá z přítomnosti Boha, který je v našem srdci, společenství, modlitbách, slavení. Půst, naše modlitba, naše dobré skutky a celý náš život má smysl pouze ve spojení s Kristem. Jenom on určuje, co je v životě důležité. Pro nás je důležité, abychom jeho měli ve středu svého života, a aby všechno, co prožíváme, bylo ve spojení s ním a pro něj ke slávě Otcově.

A tady jsou fotky z odpoledního programu. Úplně jsem zapomněla napsat, že letos je pro účastníky Duše Slovácka zajištěné také hlídání malých dětí. V sobotním odpoledni za dětmi zavítal kouzelník. Podle fotek to vypadá, že se děti hodně bavily.

I sobotní duchovní obnovu zakončila adorace. Při ní došlo na závěr k takovému milému okamžiku. Více zde

Duše Slovácka na Svatém Antonínku s P. Vojtěchem Kodetem 7. 7. 2023 – den druhý

Druhým dnem dnes pokračovala duchovní obnova na Svatém Antonínku s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem. Přednášející apeloval na nutnost četby Bible – nasloucháním Božího slova a nechat se jím proměňovat a formovat. Nechat si Božím slovem proměnit nitro.
„Aby Boží slovo zakořenilo, musíme ho přijmout a dovolit, aby na nás působilo. Pokud na nás doléhají starosti, musíme je odevzdat Bohu a on už se postará. Musíme mu to ale dovolit a nesnažit se vše řešit po svém. Když se člověk nechá zotročit svým majetkem, zpychne a ztvrdne mu srdce. Srdce, ve kterém je Bůh, je dobré. Syn, který nikdy neuvidí v otcově ruce Boží slovo, nenaučí se ho milovat,“ upozornil P. Kodet. Dále také připomněl, jak moc člověka ovlivňuje, co poslouchá a sleduje v televizi či na internetu.
Duchovní obnovy se účastní několik stovek účastníků všeho věku od kojenců až po seniory pokročilého věku. Všichni oslovení tvrdí, že je na Antonínku úžasná atmosféra a nádhernou kulisu tvoří příroda tohoto promodleného poutního místa.

Cyrilometodějská pouť v Mikulčicích obrazem

Roky jsem se chystala o svátku sv. Cyrila a Metoděje do Mikulčic na tamní pouť. Nakonec jsem se na ni dostala až dnes díky mamce! Moje mamka totiž oslaví za pár dnů 83. narozeniny. Na otázku, co by si přála, už mnoho let říká: „Nic! Všechno mám a nic nepotřebuji!“ A tak jsem se jí rozhodla dát to „nic“, co nepotřebuje 🙂 Dnes jsme jely na výlet do Olomouce, kde byla hlavním cílem našeho putování finálová restaurace Long Story Short z Pohlreichovy soutěže – Souboj restaurací. Ještě před tím jsme si prošly centrum města a zakotvily na kávičku v jedné bezvadné cukrárně na Horním náměstí.
No a nakonec jsme odpoledne stihly i cyrilometodějskou pouť v Mikulčicích, na které jsem byla i já poprvé v životě. Za volantem jsem navrtěla cca. 450 kilometrů, ale stálo to za to!
Takže zde zveřejňuji zatím bez komentáře fotky z Mikulčic. Organizace pouti se letos ujala farnost Lanžhot, proto je na snímcích hodně fotek krojovaných z pořadatelské obce. Až budu mít čas, tak bych ráda přidala pár myšlenek z kázání pražského arcibiskupa Jana Graubnera, který byl v Mikulčicích hlavním celebrantem.

V prostoru Slovanského hradiště v Mikulčicích jsem poprvé byla před třemi lety. Tehdy tam nebylo ani živáčka. Nad hlavou mně jen přeletovali čápi. O mých tehdejších pocitech a fotky tohoto úžasného prostoru si můžete prohlédnout zde. Jinak teď o prázdninách vřele doporučuji k návštěvě! Krásné léto přeji všem!


Žehnání po tornádu opraveného kostela v Moravské Nové Vsi bylo plné emocí

V roce 2021, když udeřilo na Slovácku tornádo, nemohla jsem tam jako novinářka chybět. Dodnes cítím, jak procházím ulicemi Moravské Nové Vsi a pod nohama mně při každém kroku praská sklo z tornádem rozbitých oken mnoha budov.

Po návštěvě Moravské Nové Vsi jsem po tornádu pro Katolický týdeník napsala tyto řádky:
Čtyřiačtyřicet hodin poté, co se prohnalo ničivé tornádo Mikulčicemi, Lužicemi, Moravskou Novou Vsí a Hruškami, procházím ulicemi Moravské Nové Vsi. Mám dojem, že vidím apokalypsu. Do očí se mi tlačí slzy a srdce přetéká hlubokým soucitem se všemi, kdo ztratili z minuty na minutu své domovy a někteří dokonce i nejbližší. Hlavou mi letí: „Pane Bože, proč? Proč právě tyto obce a tito lidé musí prožívat takovou šílenou hrůzu?“ Ptám se stejně jako tolik lidí přede mnou při nespočtu tragédií, které lidstvo v dlouhé historii zažilo. A Bůh mlčí…
Najednou si uvědomuji, že možná promluvil skrze toto ničivé tornádo. Stejně jako lidé s rozervanými domy, celými ulicemi, ale hlavně srdci tomu ale vůbec nerozumím.
S některými z nich mluvím. Ne, nehledám slova útěchy. Zněla by nepatřičně. A tak mlčím a mám touhu každého z trpících obejmout, držet je v náručí, plakat s nimi a v duchu prosím Boha, aby je objal a utěšil on sám. Aby položil své proražené dlaně na jejich rány a přinesl jim uzdravení a útěchu. Modlím se: „Pane, buď nyní v těchto okamžicích speciálním způsobem s každým jedním z nich, dávej jim zakoušet svou hmatatelnou přítomnost a poznání, že jsi je v těchto šílených okamžicích, neopustil, ale jsi s nimi právě teď mnohem více než kdy jindy. Dokladem, že tomu tak skutečně je, jsou desítky milionů korun, které se do čtyřiadvaceti hodin po katastrofě objevily na účtech různých organizací na pomoc postiženým. Dokladem Boží přítomnosti jsou i lidé nejrůznějších profesí, kteří ihned přijeli pomáhat.


Při tehdejší návštěvě jsem neměla sílu zveřejnit nějaké fotografie zde na mém webu, které jsem tam udělala. Tolik se jich ihned objevilo snad ve všech médiích a na sociálních sítích. Zdálo se mně to tehdy jaksi nepatřičné. Pár fotek z té doby tedy zveřejňuji pro připomenutí prožité hrůzy, která se před dvěma lety stala, až dnes… Kdykoliv projíždím po I/55, koukám nyní na opravenou kostelní věž, která září do dálky novotou stejně jako téměř všechny střechy domů této obce. Hrůza v mnoha myslích a srdcích tamních obyvatel zůstávají. Jakmile se blíží nějaká bouřka, ženou se tmavá mračna a zvedá se vítr, vyvstávají v mysli mnohých strach a obavy, aby se živelná katastrofa, která mnohým vzala doslova všechno, neopakovala…

Dnes jsem se do Moravské Nové Vsi vrátila po dvou letech a jednom dni od přírodní katastrofy, abych nafotila opravený kostel, který požehnal probošt mikulovské kapituly P. Pavel Pacner. Chtělo se mně dojetím brečet a nebyla jsem sama, komu v očích stály slzy a kdesi v krku měli stáhnutou smyčku. Podrobné zpravodajství jsem napsala pro Katolický týdeník, který vyšel ve středu 28. 6. Více než dvě fotky (spíše jen jedna) se tam nevejdou, proto více fotek zveřejňuji aspoň zde.

Dva roky po tornádu v novém

Slzy dojetí se tlačily do očí mnohým, kdo zažili ničivé tornádo před dvěma lety a v neděli stáli v opraveném kostele sv. Jakuba Staršího v Moravské Nové Vsi.
Přišli poděkovat nejen za zdárné dokončení opravy kostela, ale také mnoha dalších budov v obci. Když se tornádo 24. června 2021 Moravskou Novou Vsí přehnalo, farář P. Marián Kalina právě sloužil mši sv. pro zhruba dvě desítky farníků. „Nejdříve jsme netušili, co se děje. Byla jsem v sakristii a ostatní se s panem farářem ukryli pod chór. Až když jsme vyšli ven, viděli jsme tu šílenou zkázu. To, že se kostel podařilo do dvou let opravit, považuji za Boží zázrak. Prožívám snad nejšťastnější den svého života,“ svěřila se sedmdesátiletá kostelnice Štefanie Tokošová. „Včera to byly přesně dva roky a pořád je to v nás. Kdykoliv se žene bouřka a zvedne se vítr, prožíváme strach,“ podotkla Michaela Kvasnovská.

Vděčnost a respekt
„Mnozí z vás jste tady za dva roky prožili nesmírné množství práce, trápení, bolesti a těžkostí. A já přijíždím do tohoto nádherně opraveného kostela, abych se s vámi v uvozovkách pouze radoval. Chci vám projevit velký respekt, protože si asi ani nedovedu představit, co jste zde prožívali. Budeme děkovat Bohu a také za vás, jejichž prostřednictvím se daří dobré dílo. Za vaši vytrvalost, víru a velikou trpělivost v soužení,“ řekl v úvodu mše svaté hlavní celebrant a probošt mikulovské kapituly P. Pavel Pacner.

V promluvě popřál, aby byl opravený chrám místem, kde může každý zakoušet, že je zde přijat nejen panem farářem a farníky, ale především Ježíšem. Aby každý mohl zakusit, že je Bohem bezmezně milovaný, že místo je znamením Boží lásky a přítomnosti. „Přeji nám všem, abychom dokázali lidi, kteří jsou nám nějak nepříjemní, alespoň trochu vidět Ježíšovýma očima. Možná právě oni potřebují poznat Boží lásku. A také nám přeji, když sami poznáváme svou slabost, hříšnost, jsme na dně, něco nezvládáme, abychom nikdy nepochybovali, že Ježíš přichází právě pro nás. Ať je tento chrám místem, kde nikdy nepochybujeme o jeho lásce,“ připomněl P. Pacner.

Mezi přítomnými byl i ředitel Diecézní charity Brno Oldřich Haičman. „Cítím obrovskou vděčnost všem dárcům, kteří přispěli do sbírky, a Charita tak mohla tornádem postiženým lidem rozdělit přes 313 milionů korun. Cítím také vděčnost za všechny charitní pracovníky, kteří neúnavně odstraňovali následky v postižených obcích. Vděčnost prožívám i za vás zde přítomné. Když jsem sem přijížděl, viděl jsem ve vašich tvářích optimismus, nerezignovali jste, ale snažili se obnovit nejen svůj, ale i veřejný majetek,“ ocenil Haičman.

Byla to dřina

„Byla to obrovská dřina,“ přiznal vedoucí stavebního odboru Biskupství brněnského a zároveň stavbyvedoucí oprav kostela Aleš Taufar. Poté jmenovitě poděkoval zaměstnancům stavebního oddělení, ale také arcibiskupským lesům za dřevo na opravu kostela a firmám i jednotlivcům, kteří pomáhali. Vyzdvihl též spolupráci s památkáři.
„Tornádo nás srazilo na kolena, ale neztratili jsme odvahu, trpělivost a dokázali stát jeden při druhém. Za podpory mnohých doma i ze zahraničí jsme dokázali příkladnou sounáležitost. Je krásné slyšet zvony kostela – přinášejí mi pocit bezpečí a domova. Přeji si, abychom si dokázali udržet životní nadhled, protože spousta práce nás ještě čeká. Vážím si vás všech,“ řekla starostka Zuzana Jandáková.

Slzy dojetí
Faráři P. Mariánovi Kalinovi poděkovala za všechny farníky pastorační asistentka Petra Švancarová. Uprostřed děkovné řeči se jí zlomil hlas a závěrečná slova už říkala se slzami na tváři. Následoval dlouhý potlesk, na který kněz reagoval: „Tento potlesk patří Bohu, který při nás stál, když jsem zde sloužil mši sv. a přehnalo se nad námi tornádo. A neopustil nás ani v následujících dnech, týdnech, měsících až do dnešního dne. Cítili jsme Boží přítomnost a pomoc skrze velikou solidaritu lidí ze všech koutů republiky. Mnozí poslali své poslední úspory. Děkuji i těm, kdo přislíbili, že se za nás budou celý čas modlit. Velmi jsme to potřebovali,“ řekl dojatý P. Kalina.
Opravy dosud farnost přišly na 16 milionů korun, celkové náklady se vyšplhají zhruba na 23 milionů. K tomu je zapotřebí přičíst dalších 2,5 milionů Kč na opravy prostranství před kostelem a jeho okolí. Většinu nákladů pokryly dary věřících a firem a pojištění. Ze státní pokladny nedostala farnost na opravu kostela žádný příspěvek.

Primice novokněze P. Tomáše Zámečníka obrazem

Dnes jsem zamířila do Brna na primice novokněze P. Tomáše Zámečníka. A nebyly to primice ledajaké, protože se za pětadevadesát let existence brněnského výstaviště uskutečnily na tomto místě poprvé! Podrobné zpravodajství bude zvěřejněné ve středu v Katolickém týdeníku. K tomu asi ale jen dvě fotky, proto spoustu fotek dávám tady, protože to prostředí bylo přece jenom úplně jiné než bývá zvykem.
Dostat se ale do brány 10, která byla na tuto slavnost vchodem, mně dalo pořádně zabrat, i když si troufám říct, že se v Brně z pohledu řidiče hodně vyznám. V této části výstaviště totiž probíhají stavební práce , takže se mně v té změti napoprvé podařilo odbočku k bráně číslo 10 přejet, takže jsem potom absolvovala jedno kolečko přes Bohunice – moje nervy! Napodruhé se to ale už podařilo.
Dostat se ale po slavnosti ven byl tedy také oříšek. Prchala jsem, jak jsem mohla a on nějaký dobrák tu příjezdovou bránu číslo deset zamknul na řetěz! Tak jsem zase kroužila po staveništi chvíli jako orel než mně došlo, že tudy cesta nevede. Nakonec jsem se z areálu výstaviště dostala úplně jinou branou a šťastně se vrátila domů.
Ale zpět k primiční mši sv. Kazatelem byl P. Jan Pacner a promluvu měl výbornou!

Přepis promluvy P. Jana Pacnera:

S naším novoknězem se znám už pěknou řádku let. Myslím, že od roku 2008. Společně jsme zdolávali některé alpské vrcholky. Možná by se proto Tomáši, dalo říct, že teď jsi vylezl na první vrchol. V horách je to ale většinou tak, že jsou tam hřebeny, na kterých je to na jednu stranu krásné, ale na druhou stranu náročné, kdy si člověk nemůže říct: „Pohodička a hotovo.“ Člověk se musí vždy pozorně dívat na každý krok, nebo skoro na každý krok. A protože slavíš svou primiční mši o slavnosti svatého Jana Křtitele, tak bych se rád trochu podíval na tohoto člověka, jak jsem ho vnímal ve svém životě.
Jako malému klukovi mně svatý Jan Křtitel velmi imponoval. Představoval jsem si, jak to tam asi u toho Jordánu vypadalo a musím si přiznat, že mně v tom nesmírně oslovovala jedna pohádková bytost. Loupežník Rumcajs, protože ten měl ve svých vousech divoké včely a svatý Jan Křitel, jak je psáno, se živil medem divokých včel, takže pro mne byl tak trošku spojen s loupežníkem Rumcajsem. Potom jsem vnímal, že se o něm v kostele mluví velmi krásně. Líbil se mně člověk, který dělá, co dělat má, ukazuje na Pána Ježíše a připravuje mu cestu. Ovšem, když jsem potom dospíval, objevovaly se různé otázky, tak mně Jan Křtitel docela přestal být sympatický. Najednou se mi zdál tak trošku jako robot, co udělá vždy všechno, co je potřeba, vždy funguje, nemá žádné osobní ambice, nemusí s ničím bojovat, vždy řekne, co se očekává, vždy je ten vzorňák před Hospodinem.
Až moc vzorňák. Potom jsem díky jednomu kázání objevil jedenáctou kapitolu Matoušova evangelia, kde Jan Křtitel ve vězení prožívá svou krizi. Náhle posílá posly k Ježíšovi a ptá se: „Jsi ten, kterého očekáváme, nebo máme čekat někoho jiného?“  Možná, kdybychom to řekli slovy dnešního prvního čtení, tak Jan Křtitel prožíval něco podobného, co Hospodinův služebník: „Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu.“
Takhle to někdy na cestách víry je. Myslím si, že to zná každý z nás. Známe to dobře i my kněží, dobře to někdy poznáš i ty Tomáši. Nejsme borci, nemáme víru v hrsti. Jdeme cestou víry. To, co je podstatné, že Jan i s touto otázkou jde ke Kristu, k Ježíši.
K němu totiž máme vždy znovu přijít nejen tehdy, když jsme dobří, když fungujeme, nejen tehdy, když jsme dobří manželé, rodiče, vzorní kněží a tehdy, když cítíme svou sílu, protože ta úžasná věc je, že  ten, který přichází od Boha, který  přichází jako ten, který ví, co je v člověku, a který má soucit s člověkem, který dokáže v člověku působit přes všechnu lidskou slabost.
On ten Jan Křtitel nebyl naštěstí suverénní borec, ale byl to také slabý člověk, který ale byl ochoten hledat svou sílu v Bohu, byl ochotný jít k němu i ve chvíli své krize. A to ti Tomáši moc přeji, aby ses nikdy nevzdal téhle té cesty ke Kristu, aby sis byl vědom, že on je tvou silou, radostí tehdy, když to vnímáš, cítíš, když zakoušíš jeho pomoc, ale také tehdy, když přijdou chvíle otázek, prázdnoty, pochybností.
Potom je tady druhá skutečnost. Jan Křtitel už je ve vězení, posílám tam tedy své učedníky, aby se zeptali Ježíše, jestli je zde nějaké společenství. Určitě je tak jedinečný a důležitý osobní vztah ke Kristu, ale naštěstí Kristus nepřišel jenom jako nějaký učitel, který povolává k tomu, abychom budovali svou osobní zbožnost, ale přišel také vytvářet společenství církve. A zase toto společenství má v sobě spoustu krásy, darů, ale také spoustu slabostí, ale jinde není živá víra než v tomto společenství. Možná může být nějaká osobní duchovnost, ale živá víra je vždy spojená se společenstvím, a tak ti také přeji, abys vždy hledal a nacházel společenství víry. 
Naštěstí už nežijeme v době, kdy by se na kněze dívalo jako na toho vzorňáka, který vždy všechno zvládne, který jen tak z výšky poučuje Boží lid. Všichni jdeme cestou víry.
Mohu říct, že kolikrát jsem zažil obrovské povzbuzení pro svou službu, povzbuzení ve víře právě skrze své farníky, skrze lidi, s nimiž se setkávám v kostele anebo nakonec, když jsem působil v armádě, tak i skrze vojáky. Společenství víry. Stáváš se knězem, kdy se hodně mluví o nedostatku kněží, nakonec jsi na Moravě jediným novoknězem. Dá se uvažovat o krizi, dá se na to dívat pesimisticky, jak je to špatně, jak to bude vypadat, jak to skončí.
Jsem ale přesvědčený, že každá situace je především výzvou. Možná výzvou k tomu, abychom skutečně žili jako církev.
Pocházím z Třebíče, kde jsem počátkem devadesátých let zažil úžasného kněze tehdy už starého otce Aloise Pekárka, který mluvil mnohdy velice názorně a zřetelně. A jednou mluvil o církvi a říkal: „Víte, oni si lidé někdy církev přestavují jako vlak. Vpředu je lokomotiva, to je kněz, lidé nastoupí do vlaku, pěkně se usadí na sedadlech a potom řeknou: „Velebníčku, táhni!“
Chtěl bych ze srdce poděkovat vám všem, kteří nemáte tenhle ten přístup, kteří víte, že církev je skutečně společenstvím nás všech, a že všichni v církvi máme svoje dary, že každý má co nabídnout i nám kněžím.
Věřím, že i tahle ta doba je dobou změny. Kolem nás se to motá, jak v politické, tak církevní oblasti, ve společenské oblasti. Věřím ale, že je to také doba výzvy a nové milosti, kdy můžeme jako církev žít společně, a tak vás moc prosím, pamatujte na nás kněze, abychom byli nejen těmi, kdo slaví eucharistii, kteří mají hluboký osobní vztah s Bohem, ale kteří také dokážou rozpoznávat a povzbuzovat dary, které máte vy.  Kteří dokážou skutečně budovat společenství, kde jsme všichni křesťané žijící z obrovské Kristovy lásky, z daru všeobecného kněžství, kde se pak také může rozvíjet to služebné kněžství, které skutečně není pro nějaké vyvyšování, ale pro službu Božímu lidu.
Tomáši, moc ti přeji, abys kromě toho krásného svědectví tvého vztahu ke Kristu také byl vždy otevřený právě pro ty, s nimiž se budeš setkávat. Potom věřím, že budeš zakoušet, že v tomto společenství přes všechnu lidskou nedostatečnost, je spousta krásného, že jsou tu úžasné Boží dary, že budeš moci žasnout nad tím, kolik v tom tatínkovi, mamince, dítěti, muži,  ženě, je úžasného Božího obdarování.
Tomáši, tak ti moc přeji, abys z té hory, na které jsi, se díval vždy jednak směrem nahoru ke Kristu, ale vždy také kolem sebe na ty, kteří jdou s tebou, protože my všichni jdeme cestou víry tak, jak ji šel Jan Křtitel.

Dnešní Domácí pouť na Svatém Antonínku s žehnáním opravených varhan

Dnes měl svátek svatý Antonín Paduánský, a proto na Svatý Antonínek připutovaly stovky lidí ze všech koutů Slovácka. Mši svatou sloužil františkánský kněz z Uherského Hradiště P. Antonín Klaret Dabrowski, a jak bývá při Domácí pouti zvykem, u oltáře bylo mnoho kněží a další zpovídali v prostoru křížové cesty. Po mši P. Dabrowski požehnal opravené varhany, které jsou v kapli na Antonínku od roku 1907 a doposud se nikdy neopravovaly, takže už to fakt potřebovaly.
Mně se podařilo promluvit s organologem olomoucké arcidiecéze Janem Gottwaldem po jeho odpolední zkoušce. K opraveným varhanám řekl: „Jedná se o malé liturgické varhany, které byly postavené v roce 1907 uherskohradišťským varhanářem Matějem Strmiskou. Nástroj byl před rekonstrukcí ve velmi špatném stavu. Více než pět let se proto uvažovalo o tom, že by se měla uskutečnit velká dílenská rekonstrukce. Na podzim loňského roku proto bylo výběrové řízení a byla vybrána firma Richarda Stehlíka z Rohatce, který tento nástroj vloni před Vánocemi demontoval, odvezl do své dílny a kompletně restauroval. Zároveň s tím se podařilo opravit varhanní skříň a nakonec i prostor kůru. Nástroj zní po opravě velmi hezky. Myslím si, že se to povedlo. Pátého června jsme proto mohli opravu tohoto nástroje zkolaudova,“ prozradil organolog olomouckého arcibiskupství. Po mši svaté zhruba v půlhodinovém koncertu v podání Jana Gottwalda zazněly skladby německých a francouzských romantických autorů.
A tady je krátké video z odpolední zkoušky, kdy v kapli ještě nikdo nebyl:

Františkánský kněz P. Dabrowski v úvodu mše svaté ke stovkám lidí, kteří na Domácí pouť připutovali,  řekl: „Naše shromáždění připomíná dobu svatého Antonína, který musel kázat na náměstí, protože se do kostela všichni nevešli.
V promluvě potom uvedl: „ Když Pán Ježíš ustanovil dalších 72 učedníků, myslel na všechny, které povolává a pomazává Duchem Svatým. O prorocích se říká, že byli vidoucí. Přesto byli tito proroci ve svých životech stále překvapováni Boží velikostí a prozřetelností. Svatý Antonín měl také prorockého ducha. Pán Bůh si ho vedl, ale on byl vždy poslušný a přijímal, co od něho očekával Bůh. Vzplál touhou být mučedníkem a obracet nevěřící.
Podle toho, jak byl radostný a svým nadšením dokázal získávat lidi, mohli bychom nabýt přesvědčení, že se v jeho životě odehrávalo: „Ať se stane, jak ty chceš, Pane.“ Boží prozřetelnost je veliká a mimo dosah našeho myšlení. Můžeme ji obdivovat. Nikdy se nám ale nepovede vystopovat všechny Boží úmysly.

Na svatém Antonínovi se silně projevila moc Boží prozřetelnosti, kterou on tak samozřejmě přijímal do svého života. V evangeliu je ale řeči o nás. Je tam řeč o nás o lidech dnešní i následující doby. Duch svatý pomazává lidi a dává porozumět Božímu slovu. Je důležité, abychom naslouchali celou svou bytostí – srdcem i duší a samozřejmě i ušima tak, aby Boží slovo zapadlo do srdce každého z nás.
Pán povolává nás všechny, každé zaměstnání je v hodné pro to, abychom hlásali evangelium, aby se Boží slovo šířilo. Potom si ani nedovedeme představit ty davy, které přijímají Boží slovo. Nejenom z úst kněží, ale každý člověk má tělo a krev Kristovu nosit do míst, kam chce Pán Ježíš přijít. Je třeba, aby každý na sebe vzal tuto zodpovědnost a šel třeba i mezi nevěřící, kde se může setkat s posměchem a pronásledováním. Na nás je, abychom to Bohu nepokazili. Svatý Antonín to nepokazil a tak si můžeme říct: „A co já?“ slyším Boží slovo celou svou bytostí? Anebo jen ušima nebo očima, když ho čtu? Nechám na sebe Boží slovo působit, aby mě proměňovalo tak, jako proměňuje chléb a víno?“

Diecézní setkání mládeže poprvé v Žarošicích

Na osm set mladých lidí z celé brněnské diecéze dnes zamířilo na mariánské poutní místo v Žarošicích, kde se poprvé v historii uskutečnilo Diecézní setkání mládeže.

Kromě nových přátel a zajímavého programu mohli poznat mladí lidé osobně nového brněnského biskupa Pavla Konzbula. Jistě není bez zajímavosti, že na setkání dorazil dříve než mnozí mladí účastníci a ve vstupní hale automaticky sáhl do své tašky, vylovil z ní pantofle a přezul se, jak bylo uvedeno v instrukcích setkání.

V odpoledním programu potom neměl problém vyfotit se se všemi, kdo o to měli zájem a ve farní zahradě odpovídal na spoustu všetečných dotazů mladých účastníků. Mnozí z přítomných se ke svému biskupovi hlásili a připomínali, že je nedávno biřmoval.

Jedna otázka a odpověď z odpoledního setkání ve farní zahradě s brněnským biskupem Pavlem Konzbulem:

Bokem jsem potom zaslechla hodnocení mladých: „Ten je bezvadnej! Na nic si nehraje! Je s ním sranda a je hodnej…“ Podrobné zpravodajství si budete moct přečíst ve středečním vydání Katolického týdeníku, proto tady víc neprozrazuji. Fotky si ale můžete prohlédnout už nyní, protože do novin se vejde jen jedna…

Krátké video ze závěrečného potlesku na Diecézním setkání mládeže v Žarošicích:

Dušičkovou poutí skončila na Antonínku letošní poutní sezóna

Dušičková pouť v sobotním podvečeru uzavřela na Antonínku letošní poutní sezónu. Hlavním celebrantem byl vracovský farář P. Josef Zelinka, který mši svatou sloužil za všechny zemřelé členy Matice svatoantonínské. U oltáře s ním sloužili také blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka a přerovský kaplan a rodák z Ostrožské Lhoty P. Vojtěch Radoch. Na závěr následovala modlitba křížové cesty pod širým nebem.

Přepis kázání P. Josefa Zelinky při Dušičkové pouti

„Setkáváme se zde, abychom vzpomněli na ty, kteří nás už předešli na věčnost. Samozřejmě, že nejde jen o to vzpomínat na ně, ale můžeme se zamyslet nad tím, jaký význam má, když sloužíme jakoukoliv mši svatou za zesnulé. Kdybychom měli jen vzpomínat, tak to zvládneme i u kafíčka v teple, ale že jsme na mši svaté, je něco úplně jiného. Mše svatá má význam, pokud bereme vážně, co jsme slyšeli v evangeliu, když Pan Ježíš slibuje zločinci po své pravici, že ještě dnes s ním bude v ráji.

POMOC ZEMŘELÝM

Když věříme, že Ježíš je ten, kdo nás zve do ráje, tak význam mše svaté za zemřelé spočívá právě v tom, že chceme duším zesnulých pomáhat k dosažení života věčného s Bohem. Proč ale je tato pomoc vlastně potřeba? Možná nás při tom napadne otázka, jak je to možné, že nějakého zločince chce Pán Ježíš vzít do nebe ještě v ten den, kdy odchází z tohoto světa. Ten zločinec zřejmě ale pochopil podstatu toho, co nám spasitel přináší. On si nejdříve vytrpěl trest, který ho vedl zřejmě k pokání. S upřímnou lítostí se obrací k Ježíšovi, protože mu asi nějak najednou došlo, získal zvláštní milost, že Ježíš se právě za něj na tom kříži obětuje. Věděl, že on nemá žádný nárok na spásu. Ale probudila se v něm naděje ve velké Ježíšovo milosrdenství. Nějak pocítil, že to je cesta, kterou nám Bůh nabízí do věčného Božího království skrze Ježíšovo milosrdenství a jeho oběť za nás. Tato velká touha a upřímné pokání a taková probuzená velká víra umožňuje Pánu Ježíši, aby se naplno projevila jeho očisťující moc, která vychází z jeho oběti. A z toho zločince se v tu chvíli mohl stát očištěný, a dá se říct, svatý člověk, protože mohl vejít rovnou do Božího království. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji,“ říká mu Ježíš.  A to víme, že může být u těch, kdo dosáhli svatosti. Pro ty, kteří to nedosáhli, musí procházet očistcem.

BOŽÍ MĚŘÍTKA

Na druhou stranu mnozí, kteří nikdy žádný zločin nespáchali, kolikrát musí do očistce. A člověk si říká: „Kde je ta Boží spravedlnost?“ Boží měřítka bývají úplně jiná, než jsou lidská. I dobré skutky mohou být někdy vykonané z pýchy a potom se to bez očistce neobejde. Jde hlavně o to, jakou měrou dovolíme Pánu Ježíši, aby nás už zde na zemi očistil a posvětil. Zločinec na kříži po této stránce objevil zřejmě Boží milosrdenství v takové míře, že mohl být pozvednut rovnou do nebe. Naopak ten, kdo bude více spoléhat na své zásluhy, na své skutky, zakládá si na sobě, mnohem obtížněji objevuje, jak rovněž potřebuje očištění, proměnu srdce a milosrdenství. Potom nezbývá než si to vynahradit v očistci.

SMYSL MODLITEB ZA ZEMŘELÉ

Smysl modliteb a mší za zesnulé spočívá zejména v duchovní pomoci duším v jejich očišťování. Společenství s těmi, kteří nás předešli na věčnost, nekončí tím, že odešli z tohoto světa. Tady stále funguje to propojení vzájemné pomoci. Skrze to, co Pán Ježíš svěřil církvi do rukou, máme možnost být užiteční duším těch, kteří to potřebují. A to i při této mši svaté.Právě tehdy, když se podaří v nás samotných probudit více touhy po Bohu, více důvěry, naděje, tak podobně, jak to vidíme u toho zločince na kříži, pak můžeme více pronikat Boží milost díky našim modlitbám, účasti na mši svaté k duším, které to potřebují, za které se modlíme. Čím více sami čerpáme z Bohem nabízených milostí, z jeho milosrdenství, tak tím více a účinněji se máme s dušemi v očistci také o co podělit.“

Letošní poutní sezóna byla ukončena, ale mše svaté budou v zimním období v kapli sloužené vždy první neděli v měsíci. Kaple bude také díky strážcům otevřená k soukromé modlitbě každý den.

Děkovná pouť na Svatém Antonínku v roce 2022 obrazem

Při Děkovné pouti na Svatém Antonínku se poslední srpnovou neděli děkuje nejen za úrodu, ale za všechny dary, které od Boha každý den dostáváme. Po roce dnes přišlo poděkovat i mnoho krojovaných. Byly mezi nimi zastoupeny kroje z Dolňácka, Horňácka, Nivnice, Vlčnova, ale také ze Slovenska. Věřící od účasti neodradilo ani nejisté počasí, kdy se kopec ráno ukrýval v mlze.

Tzv. ranní sloužil v 9 hodin farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Hlavní mši svatou, které se účastnily desítky krojovaných, potom sloužil farář a děkan z Valašskch Klobouk P. Pavel Macura. Mezi krojovanými se objevili tradičně i starostové a místostarostové z okolních obcí ze všech stran okolo Svatého Antonínku. Při pohledu na některé jsem si v duchu kladla otázku, jestli zde budou v kroji i v příštím roce. Jsou totiž takoví, kteří v kroji na pouť přicházeli, i když ve veřejných funkcích nebyli. Najdou se ale bohužel i takoví, kteří se do kroje nastrojí a jdou se ukázat jen tehdy, když stojí v čele obce či města. A tato skutečnost se samozřejmě netýká pouze mužů – starostů a místostarostů, ale také jejich ženských kolegyň. Za měsíc už budeme vědět více 🙂

Každopádně všem přeji, aby na Antonínek všichni přicházeli rádi pro potěšení, nabrání sil a získání nadhledu nad tím, co se děje dole v údolí.

LeF

Jubilantka převzala z rukou biskupa Jana Vokála papežské vyznamenání

Většina lidí, kteří ji znají, neřeknou Haně Frančákové z Fatimského apoštolátu v Koclířově jinak než: „Haničko.“ Poprvé jsem se s touto výjimečnou ženou setkala v Koclířově před dvaceti lety. Za tu dobu jsem ji nikdy nezažila rozčílenou, že by někoho zranila svým jednáním či slovy. Vždy milá, přívětivá, s naslouchajícím a vnímavým srdcem pro všechny generace. V komunikaci s druhými nešetří úsměvy, pohlazením, objetím a dobrým slovem. Tak by se tato žen, která prvního srpna oslavila tzv. „abrahámoviny“, dala stručně charakterizovat.

Je to žena modlitby s obrovským organizačním talentem a schopností přecházet plynule z češtiny do němčiny, angličtiny a italštiny.  Umí nádherně zpívat a dokáže svým nadšením pro Boha strhnout jak děti z mateřské školy, tak i seniory ve značně pokročilém věku. V národním centru Fatimy pro Českou republiku slouží rovných pětadvacet let.

„Poprvé jsem do Koclířova zamířila po setkání mládeže s papežem Janem Pavlem II v Hradci Králové. Pamatuji si, že to byla první sobota v květnu před pětadvaceti lety. Nakonec jsem jako dobrovolník pomáhala v restauraci. Otec Pavel Dokládal si tehdy myslel, že zůstanu. Já jsem ale odjela ještě na několik měsíců do Itálie. Jeho slova mně ale stále rezonovala v srdci. Po návratu jsem mu proto zatelefonovala, jestli nabídka platí. V Koclířově jsem začala žít a pracovat od listopadu roku 1997,“ vrací se ve vzpomínkách o čtvrt století zpět jubilantka.

Při slavení první mariánské soboty v srpnu převzala z rukou královéhradeckého biskupa Mons. Jana Vokála papežské vyznamenání za zásluhy pro církev. Tento diplom byl ve Vatikánu vydán přesně v den jejich narozenin 1. 8. 2022.  

Královéhradecký biskup Mons. Jan Vokál při slavení mše svaté o první srpnové sobotě mimo jiné řekl: „Matka Boží nám ukazuje, že je skutečně s námi. Daruje nám svou blízkost a tím i Boží blízkost. Zároveň nás neustále vede ke Kristu. Fatimský apoštolát neustále pracuje na tom, aby svět těmto zjevením porozuměl, přijal je a to nejen v kategorii rozumu, ale také v rovině hlubšího poznání a osobního prožívání v oblasti spirituality, kterou nelze spoutat jen do nějakých moudrých slov. Apoštolát systematicky pracuje na tom, abychom oddaností P. Marii, modlitbou a pokáním zachránili od zkázy sebe, duše druhých i celý svět.  Velkou zásluhu na tom má Mons. Dokládal a Hana Frančáková, jejíž životní jubileum dnes slavíme, ale i další spolupracovníci a přátelé Fatimského apoštolátu. Díky nim můžeme znovu a znovu prožívat opravdovou blízkost Panny Marie, Matky Boží, její laskavé vedení ke Kristu. Vždyť z kříže na Golgotě nás sám Ježíš Kristus Pán uvedl do oboustranného vztahu s ní, proto je mariánská úcta nedílnou součástí našeho křesťanského života a povolání, nedílnou součástí spásy. Zde se scházíme na místě, které si mariánskou spiritualitu vytklo za hlavní cíl. Proto se dnes o první mariánské sobotě, bohoslužbě díkůvzdání, všichni znovu svěřme pod ochranu Panny Marie. K tomu vám na její mocnou přímluvu ze srdce žehnám a vyprošuji stálé zakoušení její skutečné blízkosti.“