Biskup Vojtěch Cikrle požehnal knihu Navzdory všemu

Pokud by mně někdo před padesáti lety řekl, že jednou napíšu tři knihy, tak bych se mu vysmála. Tomuto tvrzení bych ale nevěřila ani před čtyřiceti, třiceti či dvaceti lety. A přece se to stalo.
Dnes už mohu říct, že se v mých očích něco neuvěřitelného stalo skutečností. Po prvotině ELIAS VELLA a jeho stopy nejen v České republice v roce 2023 (Kartuziánské nakladatelství), jsem spolu s Vladimírem Teťhalem a Miroslavem Hudečkem letos spoluautorkou publikace Na Blatnické hoře (Matice svatoantonínská). A včera, což bylo 10. září, biskup Vojtěch Cikrle požehnal knihu NAVZDORY VŠEMU Rozhovory a příběhy silných osobností. Stalo se tak v Knihovně Biskupství brněnského, která si letos připomíná 25 let existence.
Mám radost, že se slavnostních okamžiků zúčastnili nejen mí přátelé a rodina, ale pozvání přijaly i některé z osobností, s nimiž jsem za svou bezmála třicetiletou novinářskou kariéru vedla rozhovory. Jedním z nich byl i pan biskup Cikrle, takže jsem měla doopravdy velikánskou radost, že knihu přišel požehnat. Před samotným požehnáním řekl:

„Milá paní Lenko, milí přátelé, dámy a pánové,
než knihu požehnám, rád bych k ní nebo spíše k její autorce řekl pár slov. Jak už všichni víte, kniha „Navzdory všemu“ je kniha pětapadesáti rozhovorů. Co je to vlastně rozhovor? Všude přítomná AI říká, že je to řízená komunikační situace, ve které probíhá výměna informací, myšlenek a názorů mezi dvěma nebo více účastníky. Hlavními podobami rozhovoru pak je:
– běžná konverzace, což je neformální lidský rozhovor, dialog a sdílení v každodenním životě
– a žurnalistické interview, což je cílený publicistický útvar, kde novinář klade otázky zajímavé osobnosti s cílem informovat veřejnost. Dnes pracují v nejrůznějších médiích stovky novinářů, kteří denně zveřejňují desítky rozhovorů. Není však mnoho těch, kteří dokážou klást otázky, které nejsou banální. A k těm patří Lenka Fojtíková.
Klást dobré otázky je dovednost. Klást dobré otázky je zkušenost.
Klást otázky chytré a inspirující, které přibližují smýšlení i postoje respondentů a zároveň otvírají čtenářům prostor k přemýšlení o důležitých věcech jejich života, to je umění.
Ale je to především dar. Lenko, díky za vás.“


A já děkuji panu biskupovi za krásná slova i všem, kdo si v dnešní uspěchané době, kdy nikdo nemá čas na nic a především ne na druhé, navzdory všemu udělali čas, přišli a uměli se v letu života spolu se mnou zastavit nad vznikem mé nové knihy.
Kniha neostří na autorku, ale na úžasné lidi, s nimiž se mohla díky své novinářské práci setkat a v průběhu minulých desetiletí rozmlouvat. Jsou mezi nimi nejen skvělí lidé z Moravy, ale také z Polska, Slovenska, Rakouska, Irska, Anglie a Floridy. Když jsem dávala knihu rozhovorů a příběhů 55 osobností dohromady, několikrát mne zalila obrovská vděčnost Bohu, že mi umožnil stát se novinářkou, s těmito lidmi rozmlouvat, naslouchat jejich někdy až neskutečným životním příběhům a společně žasnout nad tím, jak je Bůh vedl a vede dál.
Jak k tomu došlo, že tato kniha vznikla? V průběhu téměř tiřceti let jsem prostě dělala jen svou novinářskou práci a někdy se dostala mezi hromadou zpravodajských článků k možnosti zpracovat s někým zajímavým rozhovor. Osobnosti mně nikdy nevybírali mí šéfredaktorové. S nabídkou jsem přicházela sama. A že z toho jednou bude kniha? Tak to nebyl ani náhodou můj nápad! Ani ve snu by mne to nenapadlo a hlavně bych neměla odvahu se do takové věci pustit. V mozku by mně hned vyskočilo mnoho důvodů, proč do toho nejít.
Startovacím motorem pro mne byla pracovnice biskupství Martina Jandlová, která byla bezmála třicet let tiskovou mluvčí Biskupství brněnského. Díky tomu má naprosto dokonale zmapované dění v diecézi a je doslova chodící encyklopedií toho, co se kde, kdy stalo a má dokonalý přehled nejen o událostech, ale také o osobnostech, o nichž by bylo možné při různých jejich životních událostech napsat. Byla to právě Martina, která mně dávala tipy a kontakty na lidi, k nimž bych se jinak nedostala, nebo by mě kvůli mé neznalosti ani nenapadlo o nich napsat.
A právě Martina na mně počátkem ledna letošního roku už poněkolikáté apelovala, abych vydala knihu rozhovorů, protože se jí moc líbily. V knize přitom nejsou zdaleka jen rozhovory a příběhy, které byly napsané pro Katolický týdeník. Spousta jich byla zveřejněna v týdeníku Slovácko, Naše Slovácko, Naše adresa PPF, DOBRÝ DEN S KURÝREM, na webu www.zpravyzmoravy.cz a mém osobním webu www.lenkafojtikova.cz. Ke vzniku knihy nakonec napomohla skutečnost, že jsem si pár minut před lednovým setkáním na biskupství přímo před katedrálou zlomila na zledovatělých tzv. kočičích hlavách kotník. Najednou přede mnou byly tři měsíce, kdy jsem mohla s přestávkami, jak mi to zdravotní stav dovolil, sedět u počítače a dávat knihu dohromady. Souběžně jsem pracovala také na své části novodobé historie na Svatém Antonínku, kde jsem zachytila zhruba posledních 25 let dění na tomto úžasném místě, z čehož vznikla kniha Na Blatnické hoře. Nemalou práci dal pro tuto knihu výběr fotografií z mého soukromého archivu. Ale to už je zase jiný příběh, i když trošku propojený. Obě knihy vlastně mohly vzniknout díky zlomenému kotníku a dalším chorobám, s nimiž jsem musela letos bojovat. Je to dokladem toho, že i z něčeho zlého a těžkého může NAVZDORY VŠEMU vzniknout něco krásného. A tak Bohu díky za vše! Mnoho fotek od hlavního fotografa setkání Vladimíra Bimky najdete zde.

Moje první návštěva Žďáru nad Sázavou

Dnes jsem poprvé vyrazila za reportáží na Vysočinu do Žďáru nad Sázavou. Konal se tam totiž sedmnáctý ročník Diecézní pouti rodin. Na místě jsem byla s dvouhodinovým předstihem, tak jsem si stihla skočit na Zelenou horu, kde jsem v dnešním ránu byla prvním návštěvníkem. Počasí bylo tedy na prd. Z šedivého nebe fotograf zrovna moc nejásá. Přesto jsem fotila, protože kdo ví, kdy se do těchto končin zase dostanu. A kostel sv. Jana Nepomuckého, který navrhl slavný architekt Jan Blažej Santini, na Zelené hoře je zapsaný na seznamu UNESCO.

Dole v zámeckém areálu při mém návratu vrcholily přípravy na pouť. V chrámu Nanebevzetí Panny Marie v tom okamžiku seděla jen jedna paní. Na místě jsem zjistila, že je tam nádherná květinová výzdoba s názvem Bazilika v květech naděje. Postaralo se o ni dvanáct floristů z celé České republiky i ze Slovenska. Marie Horáková, majitelka Květinky ve Žďáru nad Sázavou vše zorganizovala a pozvala mistra floristu Michala Hauta, který celý seminář zaměřený na nové květinové trendy vedl. Výstavu je možné ve Žďáru nad Sázavou navštívit až do 5. září. Na příchozí také čekala výstava fotografií, jejichž autory jsou fotografové ze společnosti Člověk a víra. Moc pěkné fotky tam měly.

Bazilika se pomaličku plnila, lidé přicházeli, já udělala nějaké rozhovory a zaujala dobrou pozici na focení. Při mši hrála úžasná schola a panovala taková doopravdy rodinná atmosféra. Žďárský farář a děkan v jedné osobě P. Vladimír Vojtěch Záleský připomněl, že vloni se kvůli covidu pouť neuskutečnila. Že zatímco na první poutě přijížděly až tři tisíce lidí, nyní jich je v posledních letech mnohem méně. Jedním důvodem je deštivé počasí a především mnoho dalších akcí v jednotlivých farnostech, takže přijíždějí skutečně jen ti, kdo přijet chtějí.

Mši svaté předsedal brněnský biskup Vojtěch Cikrle a měl povzbuzující slova pro všechny generace rodin. Přítomným mimo jiné třeba prozradil, že často slouží mše svaté za děti, mladé, střední generaci a hodně myslí na dříve narozené i nemocné. To nejdůležitější, co zaznělo, se budete moct dočíst ve středečním vydání Katolického týdeníku. Po mši svaté byl připravený bohatý program, který byl především zaměřený na osobnost svaté Ludmily, jejíž 1 100. výročí násilné smrti si letos připomínáme.

Pokud chcete, tak mrkněte na fotky, které někdy řeknou mnohem více než tisíce slov.

Všechny zdravím a přeji krásný zbytek léta, i když já dnes na Vysočině prožila dost hodin spíše pohledem přes dešťové kapky. A ještě poznámka na závěr. Když jsem se vracela, tak mně navigace Waze navedl do jakési chatové oblasti, kudy se linula uzounká cestička, která připomínala spíše polňačku, byla sice trošku místy zarostlá trávou, ale pořádně rozbahnělá. Tak jsem si to tak šinula s vědomím, že pokud by proti mně jelo auto, tak se ani náhodou nevyhneme. V jednom okamžiku, kdy jsem projížděla právě okolo jakéhosi rybníčka, začalo auto prokluzovat a klouzat ze strany na stranu, takže jsem už s hrůzou viděla, že zahučím do toho rybníka. Tak úpěnlivě jsem se fakt dlouho nemodlila, aby k tomu nedošlo… Když jsem se z té hrůzy vymotala a konečně měla pod koly auta zase asfalt, tak si nedovedete představit, jak jsem děkovala za šťastné vyváznutí ze sítě Waze!

Všem Vám tedy přeji také šťastné návraty domů!!!

Lenka

Kostel sv. Josefa v Senetářově slaví padesátiny

Dnes (11. července 2021) je tomu přesně padesát let, co byla slavena první mše svatá v kostele sv. Josefa v Senetářově na Blanensku. A byla to sláva převeliká, i když tehdejší brněnský biskup Karel Skoupý kostel vysvětit nepřijel. Kronikář obce zaznamenal, že z biskupovy účasti z neznámých důvodů sešlo. Oficiálně bylo odloženo svěcení pravděpodobně zdůvodněno náhlým onemocněním biskupa, který v roce 1971 oslavil 85. narozeniny.

Podle P. Václava Trmače dostal tehdejší správce jedovnické farnosti P. Vavříček, pod níž spadá i Senetářov, na výběr. Buď bude kostel slavnostně vysvěcen, ale bude zakázáno jeho užívání, nebo se začne bez svěcení v tichosti užívat. Okresní přestavitelé komunistické strany tehdy oslovili ostatní kněze v okrese Blansko, aby ten den sloužili mše svaté podle běžného zvyku a nepořádali zájezdy do Senetářova.

Den před otevřením kostela začaly v okolí obce probíhat doslova manévry. V okolních lesích zaujala pozice armáda s vodními děly, kdyby se náhodou slavnost změnila v protistátní akci. Silnice do obce byly ze všech směrů obsazeny Veřejnou bezpečností a do vesnice nesměla vjet žádná auta. Kdo ale chtěl, zaparkoval v sousedních obcích. Pamětníci a dobové zdroje uvádí, že se do Senetářova na slavení první mše svaté 11. července 1971 sjelo deset až patnáct tisíc lidí z celého bývalého Československa. Některé zdroje uváděly, že v okolí parkovalo čtyři až šest tisíc automobilů a jiné až 1 500 automobilů. Dále přijelo jedenáct autobusových zájezdů. V davu ale lidé rozpoznali i agenty státní bezpečnosti.

V Senetářově byly ve slavný den slaveny hned čtyři mše svaté. První brzy ráno sloužil místní kněz P. Vavříček. Dopoledne následovala mše sv. boskovického kaplana, novokněze P. Vaigla a mše sv. P. Josefa Mixy, který působil jako sekretář biskupa Tomáška a měl k Jedovnicím blízký vztah. Vyvrcholením slavného dne byla mše sv. domácího faráře P. Vavříčka a deseti kněží – rodáků. Z brněnského biskupství se nezúčastnil nikdo. Přijel ale papežský sekretář Mons. Pasquale Macchi, který přivezl od papeže Pavla VI. jako dar mešní kalich za toto velké dílo.

A právě tento kalich byl na oltáři i po padesáti letech, kdy v sobotu 10. července 2021 sloužil mši sv. brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Slavnosti se po půl století zúčastnilo okolo tří stovek věřících. Byli mezi nimi i přespolní pamětníci, kteří na místě nechyběli ani před padesáti lety. Přijeli z Adamova a Újezdu u Brna. Právě z Újezdu totiž pocházel výtvarník Ludvík Kolek, který udělal na vyzvání jedovnického faráře P. Vavříčka návrh stavby. Nejdříve se ale zdráhal, protože se tehdy spíše zaměřoval na vybavení interiérů kostelů a nástěnné malby. Doslova měl P. Vavříčkovi říct, že do té doby nepostavil ani kozí chlívek. Nakonec ale souhlasil a do čtrnácti dnů!!!!!! udělal návrh kostela. Na návrhu spolupracoval s Ing. Otakarem Vrabcem, který měl na starosti technické záležitosti. Pro dnešní dobu prostě něco neuvěřitelného a nepředstavitelného.

Ne náhodou brněnský biskup v den padesátého výročí upozornil, že všichni stojí na místě zázraku. Ten se v Senetářově skutečně stal, protože tamní kostel sv. Josefa byl jediným, který byl v naší zemi postavený za vlády komunistů. Zpravodajství bude zveřejněné ve 29. čísle Katolického týdeníku, který vyjde ve středu 14. 7. 2021.

Veškeré historické údaje, které jsou uvedeně výše, jsem se dozvěděla z brožurky s názvem: Kostel sv. Josefa v Senetářově 1971 – 2018, kterou vydala Římskokatolická farnost Jedovnice při příležitosti 40. výročí kostela a já jsem si ji v kostelíku včera koupila. Až do včerejšího dne jsem také nikdy v Senetářově nebyla a vůbec o tamním kostele nic nevěděla. A víte, proč chtěli nový kostelík tamní věřící lidé postavit? Protože za druhé světové války chtěli Němci obec srovnat se zemí a vybudovat na jejím místě střelnici. Některé rodiny už byly dokonce vystěhovány. Občané tehdy udělali v roce 1942 přímo v kostele slib, že jestli se jim podaří zachránit a vrátit do obce zpět, opraví tehdejší kapličku, která ale už kapacitně nevyhovovala, nebo postaví nový kostelík. Svůj slib nestvrdili podpisem, ale tím, že většina účastníků v kostele přistoupila ke sv. přijímání. Tento slib poté zopakovali o svátku sv. Josefa v roce 1943 a 1944. Jedovnický duchovní správce do farní kroniky zapsal, že k sv. přijímání přistoupilo poprvé 320 věřících a následující roky 350 a 450 lidí z celkového počtu 640 obyvatel Senetářova. Po nacistech ale nastoupil rudý teror a svůj slib mohli naplnit až v letech 1969 – 1971 před začátkem tvrdé normalizace po roku 1968.

Co říct na závěr? Stála jsem včera na místě zázraku a jsem za to vděčná – i za to, že se díky novinařině stále učím něco nového a poznávám zajímavá místa hlavně lidi, kteří s pomocí Boží dovedou neuvěřitelné věci… A ještě perlička na závěr. Ludvík Kolek se po revoluci v roce 1989 stal autorem architektonických návrhů kostela sv. Václava a Anežky České v Hustopečích (1991-1997), kostela sv. Václava v Břeclavi (1992-1995), kaple sv. Ludmily v Horní Libochové (1993 -1994), kaple Nanebevzetí P. Marie ve Služovicích (1996-1997) a kostela Božího milosrdenství a sv. Faustyny ve Slavkovicích na Žďársku (2005-2008). Možná, kdyby Ludvík Kolek v roce 1969 trval na tom, že nic navrhovat nebude, protože do té doby nenavrhl ani kozí chlívek, kdyby nerozpoznal, že je to Boží vůle, tak by poté už nikdy nebyl osloven, aby udělal další architektonické návrhy kostelů a kaplí, které se poté postavily… Ano, chce to poslouchat Boží hlas a mít odvahu jít tam, kam nás Bůh posílá…

Lenka

Kněžské svěcení Milana Werla a jáhna Josefa Janouška obrazem

Milan Werl vypadá jako maximálně pětadvacetiletý student. Nedávno ale oslavil už sedmatřicáté narozeniny, má doktorát z matematiky a je magistrem teologie. V sobotu přijal z rukou brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho kněžské svěcení. Spolu s ním přijal jáhenské svěcení Josef Janoušek. Velkou reportáž ze slavnostních okamžiků obou mladých mužů naleznete ve středečním vydání Katolického týdeníku – www.katyd.cz. Do novin se zdaleka nevešly všechny fotky, které budou možná někoho zajímat, proto je zveřejňuji zde.

Včera do Brna dorazilo Betlémské světlo

Brněnští skauti v nedělním dopoledni předali v katedrále sv. Petra a Pavla do rukou biskupa Vojtěcha Cikrleho  Betlémské světlo. Tentokrát pro něj nejeli do Vídně, ale pouze na rakouské hranice.

Pro Katolický týdeník tyto okamžiky hledáčkem fotoaparátu zachytil Filip Fojtík.

Moje práce v posledních týdnech

Pokud by to někoho zajímalo, tak mně nedávno Katolický týdeník zveřejnil článek o mém setkání se správcem farnosti ve Slavonicích nedaleko rakouských hranic. Byl to úžasný den s ještě úžasnějším průvodcem nejen po jeho farnosti. Na článek můžete mrknout zde.

Jinak je většina mých článků v tištěném Katolickém týdeníku, tak kdo by měl zájem si je přečíst, musí si je zajít do kostela či trafiky koupit. Nebo je lze koupit i v elektronické podobě…

A dnes jsem byla zase v Brně, kde se odhalovala a žehnala socha jezuitského kněze P. Martina Středy. Že vůbec netušíte, kdo to byl? No moc zajímavý člověk, který sehrál významnou roli při obléhání Brna Švédy. Více si můžete přečíst tady.

Mějte se pohádkově a buďte v obraze 🙂 Lenka

Dnešní silvestrovské fotostřípky z Brna a přání do nového roku

Poslední den v roce jsem prošla Brnem a udělala pár snímků. Ve fotogalerii tak můžete vidět, jaký betlém zdobí kostel svatého Jakuba v centru města i katedrálu svatých Petra a Pavla na Petrově.

Při cestě jsem také cvakla Zelný trh, jemuž Brňáci neřeknó jinak než Zelňák. Do klidu jsem se „hodila“ i dnes v minoritském kostele sv. Janů. Mše svaté se sloužily ale v mnoha dalších kostelech včetně sv. Jakuba a vzpomínané katedrály. I tam pan biskup Vojtěch Cikrle letošní rok zakončoval po mši svaté ztišením při adoraci. Zatímco venku už začalo silvestrovské řádění v podobě nekonečných výbuchů petard, bylo možné zažít také klid v oáze ticha.

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji do nového roku jen vše dobré. Ať se umíte radovat z krásných maličkostí všedních dnů, nacházet klid v srdci navzdory všemu hluku světa. Ať umíte milovat i lásku přijímat a odpouštět těm, kdo vám jakýmkoliv způsobem ublížili. Mějme stále na mysli, že život je příliš krátký a křehký na to, abychom na někoho byli naštvaní nebo se s ním dokonce nebavili. Vždyť nikdo nevíme, jestli tady ten druhý zítra ještě bude…

Ze srdce Lenka

Text a foto: Lenka Fojtíková

Translate »