Přede mnou byly dva dny volna, předpověď počasí vypadala dobře, a tak bylo dílem rychlého rozhodnutí vyrazit autem na jednodenní výlet do rakouského poutního místa Mariazell. Poprvé jsem zde byla přesně před dvaceti lety, kdy se na tomto místě konala Pouť národů. O Pouti národů v květnu roku 2004 více zde. Doprovázelo ji tehdy skutečně to nejhorší možné počasí. Z nebe se valily přímo provazy vody a v šedivém dni se mlha válela až u země. Není proto divu, že jsem toho z Mariazell tehdy moc neviděla.
Na výlet jsem se tam chystala proto už delší dobu, ale tzv. mne nakopla až kámoška Jarka, která se tam vypravila nedávno se zájezdem a na Facebooku upozornila, že je toho v Mariazell k vidění více než jen věhlasný poutní kostel Panny Marie. Více o poutním místě zde.
Zmapovala jsem si předem cestu a vybrala si trasu na Krems, kdy jsem zhruba dvacet kilometrů před Vídní měla sjet z dálnice a valit směr Krems a Vídni a dopravní zácpě se tak elegantně v ránu pracovního dne vyhnout. Jenže člověk míní a správci silnic a dálnic mnohé mění… V okamžiku, kdy mně navigace hlásila, že mám sjet z dálnice, jsem tam sjet nemohla, protože sjezd byl zatarasený značkou zákazu vjezdu. No tak jsem si zase krokem projela zhruba patnáct kilometrů Vídní a nabrala tentokrát skluz půl hodiny. V konečném důsledku byl ale skuz větší, protože se cesta protáhla.
Na parkovišti číslo 3 jsem byla v Mariazell zhruba o půl desáté. A to jsem vyjížděla před pátou ráno a valila si to bez přestávky. Na parkovišti pro mne vznikl problém, protože parkovací automat byl jen na kováče a já měla sice hrst papírovek, ale pět euro, což byla částka na 24 hodin parkování, jsem neměla. Tak jsem si zajela k nedaleké prodejně Billa, od které bylo kousek další parkoviště, ale tam už chtěli na kratší dobu 7 euro… Vlítla jsem do obchodu, vybrala dobré tyčinky, co kupuji i doma a šla měnit. Paní u pokladny mně dala ale jen pár centů v drobných a zase mně přistála v ruce papírová bankovka. Na mou prosbu, že potřebuji drobné na parkování, reagovala negativně, že sama nemá drobné. A tak jsem před jejíma očima vzala u pokladny lízátko a podala jí onu pětieurovou bankovku a ona mně vztekle vrátila v kovu. Najednou jsem si z jejího přívětivého chování připadala jak v některých obchodech u nás doma. To Rakousko-Uhersko v některých lidech stále je… Konečně jsem tedy měla pět euro v kovu a mohla si zaplatit parkovací lístek.
Na parkovišti č. 3 byly i neplacené a velmi čisté toalety s tekoucí vodou i vším ostatním potřebným. K bazilice to mohlo být zhruba 300 metrů, takže fakt žádná hrůza.
Moje první kroky proto vedly do baziliky, kde jsem zjistila, že v 10 hodin začíná mše v němčině, tak jsem na ni zrovna zůstala. Nad oltářem byla soška Panny Marie, kterou jsem tak dobře znala z oné deštivé pouti v roce 2004. Myslela jsem na všechny blízké a známé potřebné, aby jim Bůh pomáhal ve všem, co musí ve svých životech nést. A také jsem prosila, aby byl v Evropně mír a nikdo nás po bezmála osmdesáti letech nevehnal do války.
Po mši jsem si prohlédla střed města a vyrazila k lanovce, protože mým cílem bylo vyjet lanovkou nad město a tam si udělat nějaké turistické kolečko a prozkoumat, co je tam zajímavého.
Dospělého vyjde jízda nahoru a dolů na 28 euro a je to zároveň nahoře vstupenka do takového jejich skanzenu určeného především dětem. Velmi šikovným způsobem se tam dozví, jak se v této oblasti žilo v minulosti. V dřevěných přístřešcích jsou vyřezané postavičky v akci, nechybí zmenšený vodní mlýn i možnost vyzkoušet si, jak se dříve plavilo dřevo. Podle zájmu bylo naprosto evidentní, že to děti bavilo asi nejvíc.
Bylo zajímavé sledovat, jak Rakušáci dovedou využít vše do posledního detailu k tomu, aby k ním jezdili turisté. Dvě vodní nádrže, které připomínají jezera, objíždí každých dvacet minut vláček, na vodě je podium, takže se tam konají koncerty. Pro děti jsou zdarma k dispozici „motokáry“, které jedou samozřejmě jen samospádem a žádný motor nemají, ale kluci na nich drandili stále. V areálu vzpomínaného skanzenu jsou informační tabule o včelách, protože med se v Mariazell produkuje a z něj tam pečou perník, který je prý pro toto město typický. No na našich poutích vídám mnohem lépe nazdobené perníčky, ale to je vedlejší. Balíček tří perníků ve tvaru jakési cca. 2 cm tlusté „cihličky“ rozměru cca. 9×13 cm vyšel na zhruba osm euro. Sáček s drobnými perníčky různých druhů na deset.
Při zpáteční cestě jsem se zastavila u Erlaufsee. Překvapilo mne, kolik lidí se tam už koupalo, i když v Mariazell se teplota pohybovala jen okolo dvaceti stupňů. A bylo tam fakt hodně mládeže. Zatímco mladí rakouští kluci divočili na skluzavce a neustále na ni stálá velká řada, o kousek dál jsem při odchodu narazila na pár děvčat, která se koupala v legínách, dlouhých šatech se šátkem na hlavě. Můžete hádat jednou, o jaké vyznání šlo. Poprvé jsem na ženy různého věku v podobných „plavkách“ narazila před více než dvaceti lety v Turecku a dva roky zpátky také v Jordánsku u Rudého moře. A tak jsem si v duchu jen říkala, jak se nám ten svět – zvláště střední Evropa, za posledních třicet let změnil.
U jezera se neplatilo žádné vstupné, byla tam na jedné straně restaurace a u pláže toalety. Platilo se ale parkovné. Já jsem za půl hodiny zaplatila necelé euro. Platba byla možná kartou i hotovostí. Na parkoviště se vjíždělo přes závoru a lístek, jak jsme u nás zvyklí například u některých nákupních center. Zdarma ale nebyla ani půlhodina stání. Tož tak.
Zpět jsem se vracela už na Krems a spodem, jak jsem chtěla jet i ráno. Cesta byla pohodová, dálnice nebyla nikde ucpaná. Sjela jsem z ní trošku dříve a potom si to švihala směrem na hraniční přechod Rheintal a Břeclav rakouskými vesničkami s vinnými sklípky, jaké jsou vidět i u nás na Břeclavsku, Hodonínsku i Uherskohradišťsku a kochala se. Při této cestě jsem si ale opět uvědomila, jak si v těchto místech Rakušané zničili krajinu větrnými elektrárnami. Je to fakt hnus, jak kdyby člověk jel někde měsíční krajinou, i když se k nebi tyčí uprostřed obilných lánů. Nedalo mně to a vystoupila jsem na jedné okrsce a cvakla závěrečnou fotku tohoto výletu do Rakouska několik kilometrů od státní hranice. Při otevření dveří auta jsem dostala tepelnou facku, jak kdybych se najednou ocitla někde ve Středomoří. Oproti horám v oblasti Mariazell tady bylo fakt vedro.
A co si odnáším z tohoto výletu? Že mně návštěva Mariazell a okolí jako jednodenní výlet doopravdy stačila. Na delší dovolenou bych tam nejela. Asi jsem zhýčkaná z Dolomit, Ramsau, oblasti Dachstein a Korutan. V Korutanech jsem byla jednou před více než dvaceti lety a rozhodně bych se tam chtěla vrátit.
Moc zdravím všechny návštěvníky mého webu a přeji, abyste měli odvahu cestovat a poznávat nová a nová místa. Já si po včerejší návštěvě Mariazell říkala, že bych už si konečně měla vyrazit na náš Praděd, kde jsem ještě nebyla. Je to ostuda, ale snažím se dostat dál, dokud to jde, protože člověk nikdy neví, z jakého důvodu nám někdo „chytrý“ může zase zakázat cestovat. Tak se snažím stihnout, vše, co se dá….
Nečekaný dárek v podobě návštěvy šnečí farmy
K letošním narozeninám jsem dostala vskutku naprosto nečekaný dárek! Co? Exkurzi do šnečí farmy v Nahošovicích s ochutnávkou nabízených produktů. Mladí mně k tomu řekli, že pokud bych se na to necítila, je možné tento poukaz vyměnit za něco úplně jiného podle svého výběru.
Poukaz nějaký čas ležel u počítače a nakonec jsem se rozhodla ho aktivovat a dohodnout se s majiteli na dni exkurze. Ta měla trvat tři hodiny, což jsem docela nechápala, co tam jako budeme tři hodiny okolo šnečků dělat. Při rezervaci jsem se dozvěděla, že dělají prohlídky vždy o víkendech od 15 hodin. Vybrali jsme tedy společně termín a já se mohla těšit až nastane onen okamžik. Vzhledem k tomu, že Nahošovice leží až za Přerovem, rozhodla jsem se tento vélet spojit s návštěvou Svatého Hostýnku, který leží od šnečí farmy necelých dvacet kilometrů. Ke spojenému výletu na Hostýn se musím podělit s jednou zkušeností. Na webu je napsané, že je na Hostýnek zákaz vjezdu a auta se musí nechat na záchytném parkovišti nedaleko hřbitova a nahoru se nechat vyvézt linkovým autobusem nebo mazat do kopce pěšky. Těsně před odjezdem jsem se ale od kamarádky dozvěděla, že je stále možné na onom parkovišti zaplatit přes automat sto korun a vyjet s autem až nahoru. Má to ale jeden háček. Pouští se tam za dopoledne jen 40 aut. Po vyčerpání této kapacity dostanou další příležitost až po 13. hodině. A o této možnosti jsem aktuálně žádné informace na webu nenalezla. Měla jsem proto přesto divný pocit, když jsem se zaplaceným dokladem projížděla směrem na Hostýn cedule se zákazy vjezdu. Nahoře mne ale jeden pan řidič ujistil, že se nemám obávat, že je vše ok a jen nemám zapomenout na lístek vypsat SPZ svého auta, což už jsem měla. Zpět ale k hlavnímu cíli výletu – šnečí farmě.
Den před exkurzí jsem přemýšlela o tom, jestli jsem neudělala chybu, že jsem ten poukaz nevyměnila. Myslela jsem na šnečky, které občas vidím ve své zahrádce, a nedovedla jsem si představit, jaké dobroty se mohou z těchto plžů připravit. Pár dnů před akcí se mně v mých představách dost obracel žaludek při představě šnečího slizu a říkala jsem si, jestli jsem neudělala chybu, že jsem ten poukaz nevyměnila za něco jiného. Potom jsem si ale řekla, že to byla dobrá volba, protože sama bych si podobnou exkurzi fakt nekoupila, tak proč to nezkusit?
Na výlet jsem vyrazila plná očekávání. Na Hostýnku bylo v sobotním červnovém dopoledni moc krásně. Nebyly tam žádné davy, tak jsem si to po mši užila i venku při „lapání“ slunečních paprsků. Odpoledne jsem potom s patřičným předstihem vyrazila směr Nahošovice. Navigace ukazovala, že tam budu za necelých dvacet minut.
Na farmě naši skupinku patnácti lidí přivítal pan majitel. Nejdříve jsme zamířili do množírny pod střechou a poté také prošli místností zpracování šnečího masa – vše s podrobným výkladem, co vše musí splnit, aby naplnili předpisy hygieny. S upozorněním na propastným rozdílem šneků zakoupených někde v hypermarketu a chlazenými produkty z této farmy. Poté jsme znovu usedli do pomyslného „obýváku“ ve stylu venkovské usedlosti a zde před námi přistál první chod v podobě smažených šneků. Vlastně to byly čtyři malé kuličky, které mně i chuťově připomínaly smažené žampiony – včetně tatarské omáčky, se kterou se podávaly. Bylo to moc dobré a sliz jsem v tom fakt necítila. Dále následovaly jednohubky se šnečím kaviárem, kousky zlata a v pomazáncena údajně byla i šnečí játra.
Nešlo nevzpomenout na strýčka Pagáče, který by jistě řekl, že už ludé nevijú, co dělat rúpama, tak „žerú“ i šneky a dříve je občas zglgly jen kačeny. A to zlato! Hned mne napadlo, jestli budu mít zlaté hov…o. No nebylo nakonec zlaté, protože to byly jen malé kousíčky plátků… Podle průvodce se prý na zlato naváže vše špatné v těle a má čistící účinek ve střevech. „Tak snad nebylo zapotřebí čistit naše střeva kvůli těm šnekům! „Jsem si říkala v duchu já!
Jo a zapomněla jsem říct, že mezi chody mohli ti, kdo nebyli řidiči, šnečí speciality zapíjet různými víny. Já jsem tedy patřila mezi ty, kdo nemohli, proto jsem vše zalévala spoustou citronové vody připravené v karafách. Šneci v mém břuchu asi potřebovali plavat. Po prvních dvou chodech jsem byla už dost plná. Možná to ale bylo tím, že jsem si dala na Hostýnku k obědu kačení stehno se zelím a bramborovými knedlíky 🙂
Další naše kroky vedly ven na zahradu, kde byly šnečí výběhy. Já tam nejdříve žádné šneky sice neviděla, ale když jsem zaostřila, tak tam fakt byli. Rozhodně to ale nevypadalo na to, že jich tam jsou tisíce, jak říkal pan majitel. Asi se uměli dobře schovat před zvědavými návštěvníky. Z výběhů jsme se plni nových informací o chovu šneků vrátili pod střechu usedlosti k dalšímu šnečímu hodování.
Na stolech nám přistál nejdříve šnečí vývar. Tak to nebyl můj šálek čaje. Přestože jsem viděla, že všichni ostatní malou mističku vývaru vypili komplet, tak já tedy poprvé něco nechala. Zdálo se mně to moc silné (cítila jsem v tom ty šneky – však to byl šnečí vývar, že?) a slané. Když jsme procházeli výrobnu, tak nám průvodce ukazoval obří nerezový hrnec se dvěma koši. V jednom se prý společně vaří maso a v druhém zelenina. Je to prý umění, protože maso se nesmí vařit příliš dlouho, ale prostě jen tak akorát, aby změklo a přitom nebylo svraštělé. Už prý mají svůj recept. V restauracích si údajně vývar z této farmy ještě různě nastavují vývarem ze zeleniny, což se moc nedivím, protože na mne to bylo moc silné.
Další chod bylo šnečí ragú. Snědla jsem s bagetkou všechno, ale znovu bych si ho asi nedala. Závěrečnou tečkou potom byli v ulitách zapečení šneci – část s bylinkovým farmářským máslem a část se sýrem cheddar. To bylo dobré, ale šnečí masíčko se při pečení smrsklo fakt na malinkatý kousíček.
Exkurze pro mne skončila přesně v 18 hodin – tedy skutečně po třech hodinách. Poté pan průvodce nabídl možnost zakoupení produktů s patnáctiprocentní slevou. Všichni si začali objednávat, což pro mne byl signál k odchodu, protože jsem věděla, že z auta musím udělat ještě jeden rozhovor s čerstvým novoknězem. A závěr této exkurze? Vřele ji doporučuji všem, kdo chtějí ochutnat něco neznámého – nového. Jako zkušenost dobré, ale asi se nepřidám k těm gurmánům, coby se začali cpát šneky. Ty nechám žít a pojedu si ve stravování to, co znám, nač jsem zvyklá. Každopádně pan průvodce říkal, že farmu navštívili i Francouzi a ti řekli, že tak dobře připravené šneky ještě nikdy nejedli. A to je přitom právě ve Francii docela obvyklé jídlo. Za sebe ale říkám, že nemusím mít všechno. Navíc si myslím, že je to přece jen už rozežranost cpát se šneky s kousky zlata. Tak dobrou chuť všem a já si jdu uříznout kousek poctivé slovácké slaniny 🙂
Můj nedělní výlet na Kopanice
Nevím, jak jste dnešní neděli prožili vy, ale já jsem zamířila hned po pozdní snídani na Kopanice. Na Žítkové či Březové jsem byla kvůli různým reportážím už vícekrát, ale na Mikulčině vrchu a Vyškovci doposud nikdy. Už delší dobu jsem si plánovala, že tam pojedu fotit. Dnes to bylo tedy moje poprvé.
Přestože jsem původně chtěla jet pouze na Mikulčin vrch, tak nakonec jsem dala do navigace Vyškovec, protože je to stejně hned vedle sebe. Navigace mne vedla přes Strání, což je od nás zhruba dvacet kilometrů. Kdo to zná, tak ví, že na začátku Strání musí odbočit vlevo a potom už se začne šplhat nahoru, aby poté do Březové sjížděl serpertínami zase dolů. Tuto cestu jsem znala, i když je pravda, že do Březové jsem při svých cestách jezdívala ve směru na Uherský Brod přes Dolní Němčí a Bánov. Tentokrát jsem si to tedy zkusila z druhé strany.
No a z Březové jsem se potom se svou blechou Tyotou Yaris šplhala už jen nahoru. Při cestě jsem si říkala, že co však jako chci, když se cíl mé cesty jmenuje Vyškovec, tak to nebude náhodou, že? Byla jsem třicet až čtyřicet kiláků za mým barákem a nechápala jsem, jakou nádherou projíždím poprvé, co žiji šestatřicet let na Slovácku!!! Úplně jsem si nadávala a přiznávala, jaká je to ostuda, že jsem tady ještě nikdy nebyla a opomněla krásu téměř za humny, když už jsem projezdila kus světa křížem krážem..
U panorama nad Vyškovcem je napsáno:
Kopce jsou vlny, hory jsou moře, hranice nic neznamenají… Stovky kilometrů na východ odtud se táhnou Karpaty, nejrozsáhlejší evropské pohoří. Moře hor až do Rumunska. Bílé Karpaty jsou skoro na okraji toho moře, většina hor na Moravy už je jiná. A v Čechách všechny. Také proto, že Karpaty vznikly mnohem později.
A je to pravda! Já to dnes viděla na vlastní oči, tak jestli chcete, mrkněte na fotky a nechejte se inspirovat, pokud jste v této části Kopanic ještě nebyli. Je tam fakt nádherná příroda bez davů turistů, jak tomu bývá v některých českých, moravských i slovenských horách. Tady jsem potkala pár (dva) slovenských turistů, co procházeli krajinou a několik cyklistů. Doopravdy tento kousek přírody na hranicích se Slovenskem vřele doporučuji. Říkala jsem si, že až si někdy budu chtít od všeho odpočinout a získat na problémy v údolí pohled shora, tak si zajedu právě sem…
Zpět jsem se vracela přes Starý Hrozenkov, Suchou Loz a Nivnici, což bylo samozřejmě mnohem rychlejší.