Vlastně jsem původně vůbec neplánovala, že bych si zajela o víkendu do Koclířova. Moje rozhodnutí přišlo z hodiny na hodinu. Po splnění povinností jsem z Hodonína vyrazila v sobotním večeru směr Koclířov. Přesně za dvě hodiny jsem byla na místě. Když jsem se vlekla s foťákem, noťasem a kufrem k recepci, míjela jsem u kostela sv. Alfonse z Ligouri zaparkované auto s rozsvícenými světly. Záhy jsem se dozvěděla, že v něm seděl apoštolský nuncius arcibiskup Jude Thaddeus Okolo. Za chvilku valil do schodů, po cestě se usmíval a zdravil všechny česky. Prostě borec, který si na nic nehraje a přijme i skromné ubytování. Dnes večer sloužil mši svatou a potom v Capelinhe udělil každé přítomné matce zvláštní osobní požehnání. Tak to mne také dostalo. Bylo to dojemné. Po duchovní oslavě pokračovalo setkání s bohatým občerstvením pro všechny přítomné. Mrkněte na fotky. Ty mají větší vypovídající hodnotu. A taková moje soukromá poznámka na konec. Když jsem do Koclířova včera večer přijela, měla jsem dojem, jako bych se vrátila domů… Poprvé jsem tady byla před 22 lety a tolik jsem toho tady za ty dlouhé roky zažila, tolik úžasných přátel poznala… Ale přesto mne najednou přepadl i smutek, že ten hlavní, koho jsem tady poznala, byl otec Elias Vella z Malty a ten už tady není, protože už je doma v nebi. Tak po tom je mně smutno moc a i po přátelích, kteří tady před tou dlouhou dobou byli a už nejsou… Hodně se vše proměnilo. Kola života se prostě točí dál…
13. 5. 2024 V pondělí 13. května, při 107. výročí zjevení Panny Marie třem malým pasáčkům ve Fatimě v Portugalsku, byl celý den primárně věnován modlitbám za Maďarsko, za které se v Koclířově modlí po celý měsíc květen. V tento den proto nemohli chybět zástupci Maďarska v čele s farářem maďarské farnosti sv. Jindřicha v Praze P. Zoltánem Balgou. Ten přítomným připomněl historii Maďarska od prvního světce krále Štěpána až po současnost. Mnohé přítomné určitě překvapilo, že v Maďarsku funguje 782 církevní škol, tři církevní univerzity a sedm vysokých škol, a že je jejich státní hymnou modlitba s prosbou o požehnání. Podle Balga potřebujeme mít silnou křesťanskou identitu, abychom s pomocí Panny Marie a na přímluvu našich světců byli dostatečně silní a dokázali bojovat proti modernímu pohanství ve střední Evropě. Hlavním celebrantem ponfitikální mše svaté byl apoštolský nuncius arcibiskup Juda Thaddeus Okolo. Za oltářem s ním byl také královehradecký biskup Mons. Jan Vokál, farář maďarské farnosti sv. Jindřicha v Praze P. Zoltán Balga, domácí farář Mons. Pavel Dokládal a P. Cyril Koníček, prezident Cyrilometodějské křesťanské akademie. Podrobný článek s mnoha dalšími informacemi bude zveřejněný v Katolickém týdeníku.
V úterním odpoledni (7. 11.) zamířili věřící a jednadvacet kněží v čele s olomouckým biskupem Josefem Nuzíkem do kostela sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě. Při příležitosi 41. výročí úmrtí P. Antonína Šuránka zavzpomínali na jeho život i na to, jak ho ovlivnil arcibiskup Antonín Cyril Stojan. U obou jmenovaných nyní běží proces jejich blahořečení a jsou nazývání Služebníci Boží. Mši svaté předsedal olomoucký biskup Josef Nuzík. Ve své promluvě mimo jiné řekl: „Letos jste si vy domácí z Ostrožské Lhoty připomínali 115 let od posvěcení tohoto kostela v roce 1908. Ke stému výročí jste celý chrám opravili. Za to, že byl postavený, vděčíme ctihodnému Božímu služebníku Antonínu Cyrilovi Stojanovi. Kostel můžeme obdivovat i v tomto roce, kdy vaše obec získal titul Vesnice roku České republiky. Blahopřeji vám! Kéž by se k vnější kráse kostela i obce přidával také veliký Duch. „ Dále biskup v promluvě připomněl Vojtěcha Kadlčíka, který popsal události 20. let minulého století, kdy mnoho kněží a věřících odpadlo od katolické církve. Bohoslovec Antonín Šuránek začal mít po absolvování prvního ročníku strach, aby se i z něho nestal později kněz odpadlík, proto se rozhodl, že vystoupí z bohosloví a začne se věnovat světskému povolání. Při pohřbu arcibiskupa Stojana 3. října 1923 byl ale hluboce dojaty a vnitřně otřesen. Rozhodl se proto, že se vrátí do semináře. V druhém ročníku se ale přesto přihlásil na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a chtěl z bohosloví znovu odejít. Tehdy vstoupil do kostela svatého Antonína Paduánského v pražských Holešovicích. U oltáře byl kněz a jeden ministrant. Kostel byl jinak prázdný. A Šuránkovi se ozvalo v nitru: „Ten kostel je prázdný. Měl by být plný a ty unikáš ze semináře.“ Až poté si uvědomil, že tento hlas uslyšel v kostele, který se zastavil ve výstavbě. Jeho stavba byla poté dokončena díky poslanci Antonínu Cyrilu Stojanovi. A že ten hlas ve svém nitru uslyšel právě při ročním výročí úmrtí Antonína Cyrila Stojana. „Co bratři a sestry, mohou říct tyto zážitky nám? Hodně. I my žijeme v době, kdy jsme ovlivňováni tím, co se děje kolem nás. Někdo válkou, někdo falešnými zprávami, událostmi, které se dějí v našich životech. A my potřebujeme v těchto situacích světlo, které by nám pomohlo se správně zorientovat. Právě i tito dva muži, Boží služebníci, jsou připraveni nám pomáhat zorientovat se a správně se rozhodnout. Při této bohoslužbě o to můžeme prosit, aby i nám v této situaci vyprosili milost, abychom v této době, která je taková, jaká je, pořád vnímali, že to není doba, ve které by Bůh opustil svět anebo naši zem či náš život. Je tu, zve nás na svou hostinu. Říká nám: „I tobě jsem dal dary, abys vytvořil něco důležitého tam, kde žiješ.“ Kéž tento Pánův hlas zaslechneme i dnes,“ zakončil svou promluvu biskup Nuzík. Na mši svatou navázala adorace a po ní promluvila církevní historička Jitka Jonová, která přítomným připomněla celý život P. Antonína Šuránka od jeho narození, studia, službu spirituála, přes pronásledování komunistickým režimem, působení v Blatničce a na Svatém Antonínku až do jeho smrti. Vzpomínku na slavného rodáka z Ostrožské Lhoty přítomní zakončili modlitbami u jeho hrobu.
Když jsem v roce 2011 psala pro časopis Náš Zlín, měla jsem tu čest poznat nejen toto město, které je tolik jiné než jiná města, ale také některé zajímavé osobnosti. Patřil mezi ně tehdy i Jaroslav Kovanda, který 26. února oslavil osmdesáté narozeniny. Před lety jsem s ním udělala tento rozhovor:
Přátelé o Jaroslav Kovandovi tvrdí, že je Zlíňák jako poleno
Vystřídal řadu povolání. Byl učitelem, korektorem, topičem a kulisákem. Píše básně i beletrii, založil a deset let vydával časopis pro současnou poezii Psí víno. Nyní můžete ve zlínské Alternativě až do 28. května zhlédnout jeho výstavu obrazů a soch. O kom je řeč? O Jaroslavu Kovandovi ze Zlína, o němž známí říkají, že je Zlíňák jako poleno, a on sám, že je postižený uměním.
Narodil jste se ve Zlíně, jak vás toto město ovlivnilo?
Dříve snad ani moc ne. Člověk má pořád úniky. Já jsem miloval Archlebov, což bylo rodiště mé matky. V dětství jsem tam jezdíval, a tak jsem později maloval hody, vinobraní, zabijačky, ženské líčící domy, strýce, jak mě veze na kole, krajinu okolo Archlebova. Jak ale člověk stárne, jako by se proměňovalo i jeho myšlení. Když třeba usínám, velice často mně prosakuje do hlavy zlínská čtvrť Letná, kde jsme bydleli. Zjevuje se mi tedy především to, co je opravdu nejsilnější, protože jsem to viděl poprvé. To se v poslední době dostává i do mých obrazů, viz moje připravovaná výstava.
Po jedenáctiletce ve Zlíně jste vystudoval umprumku v Uherském Hradišti. Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí věnovat se kumštu?
Nějaké výrazné touhy stát se výtvarníkem jsem dřív neměl. Respektive těch nápadů, čím bych mohl být, bylo víc. Původně jsem chtěl jít na herectví. To byl můj sen. Měl jsem ale uhry a řídké zuby, takže jsem nenašel odvahu.
Jak jste se tedy nakonec ocitnul v Hradišti?
Po jedenáctiletce jsem byl tři čtvrtě roku na Vysoké škole ekonomické v Praze. Kvůli cizím řečem, které mně jakž takž šly a bavily jsem chtěl studovat zahraniční obchod. Na ten mne ale nevzali. Tam vzali Klause. Já jsem se dostal na materiálně technické zásobování. Když jsem to zjistil, řekl jsem doma, že nikam nepůjdu. Nakonec jsem vydržel jeden semestr. Mimo jiné možná i proto, že na jarovské koleji na stejném patře bydlel a maloval Milan Knížák. Oživil jsem v sobě tedy jednu z mých ambicí a začal jsem pod jeho vedením kreslit a připravovat se na útěk.
Na hradišťskou umprumku se ale každý hned tak nedostal. Stačil vám takový rychlokurz?
Hlásilo se nás dvě stě čtyřicet, brali dvacet čtyři. Trošku jsem kreslíval už dřív, v Pionýrském domě ve vile Tomáše Bati, takže jsem asi proporce viděl. Hlavu jsem si ale před přijímačkami vyzkoušel vymodelovat jen jednou.
Prozraďte, co bude k vidění na vaší výstavě?
Rané obrazy tam neuvidíte. Jsou totiž většinou spálené, protože se mně kdysi nelíbily. Nejstarší obraz je Zabijačka z roku 1982. Jinak tam bude hodně věcí z poslední doby, i větší sochy. Čili žádné performance, instalace, minimal art a podobně. Koneckonců jsem žák sochaře Jana Habarty, jemuž se říkalo, že je tvůrce Hab Artu. Většinou tedy vzpomínky na Archlebov a Zlín s figurální „zátěží“.
Za svých sedmdesát let života jste se věnoval širokému spektru aktivit. Co z toho všeho bylo nejblíže vašemu srdci?
Zvenčí to může vypadat, jak není člověk bohatý. Ale někdy je to dost na draka. Udržet v sobě takové rozpětí, mít nohu pořád na plynu. A přitom nemít třeba malířské vzdělání. A tedy prožívat všechny nejistoty, technologické kiksy, objevovat Ameriku. Ano, zvolil jsem experiment, který se nemusí podařit. Malíři můžou říct, že jsem neměl malovat, básníci psát, sochaři sochat. Ale co už teď, když je člověk tak seřízený. A to jsem de facto celý život chtěl dělat jenom jedno. Možná že jsem od Knížáka chytil nějaký vir.
A co tedy bylo nejblíže vašemu srdci?
Myslím, že divadlo. V době, kdy jsem dělal v Divadle pracujících kulisáka, přišli za mnou místní ochotníci, jestli bych s nimi nechtěl hrát. A na festivalu desíti ochotnických divadel v České Lípě jsem dostal za Martina Kabáta hlavní mužskou cenu. Bylo mě skoro čtyřicet a trochu to se mnou zamávalo. Nakonec jsem ale rád, že jsem se hercem nestal.
Proč?
Protože je to velice nesvobodné povolání. Čekáte na roli, jak slípka na sopel. Není nic horšího, jak říkají režiséři, než když v divadle nadějný herec hraje čurdy. Takový herec přijde ráno na devět na zkoušku, řada na něj přijde třeba až o půl jedenácté, řekne dvě věty a jde domů. Večer přijde na představení, ve kterém řekne jiné dvě věty – a jde domů. Režisér Alois Hajda tvrdil, že na to nemám, abych poslouchal jiné. Teď jsem rád, že si dělám svoje. O všem si rozhoduju sám. Nedávno jsem sice ještě hrál, protože potřebovali herce malíře, ale už to nemusím. Bodejť! V sedmdesáti letech…
Připadáte si jako důchodce?
Já už bych chtěl někdy posedávat na slunku, kouřit faju a „pást vnoučata“. Někdy jsem trochu unavený. Denně dělám. Koncem loňského roku jsem byl na operaci. Ztratil jsem dva měsíce a teď se to snažím před výstavou dohnat. Někdy bych si už rád od sebe odpočinul.
Podle data narození jste senior, ale stále máte spoustu nápadů a aktivit. Kde na to všechno čerpáte energii a sílu?
Mne nabudilo dětské divadlo.
To už je ale minulost…
Přesto si říkám, že mi to pomohlo. Když učíte děti dramaťák nebo výtvarku, musíte hořet, aby děcka aspoň doutnala. Byl jsem s nimi šestkrát malovat a hrát divadlo v Itálii. Přímo ve Veroně jsme hráli Romea a Julii. Musel jsem ta děcka umět nabudit. Jako by se mně teď ta energie od nich vracela.
Pokud by to bylo možné, udělal byste ve svém životě něco jinak, změnil?
Všechno (smích). Ne… Všechno je tak, jak má být. Ženu jsem například potkal ve svých čtyřiadvaceti letech a hned na prvním rande jsem jí řekl, že si ji vezmu. A už jsme spolu šestačtyřicet let. Komu se to podaří? Když jsem měl devatenáct, tak jsem ženitbu považoval za společenskou sebevraždu. Tak jsem byl pitomý. Na život se nesmí moc spěchat. On si vás stejně přizpůsobí. Naše názory jsou kolikrát velice nadbytečné.
Představte si, že je vám znovu patnáct let a rozhodujete se s výběrem školy, kam byste podal přihlášku?
Zase stejně. Člověk se nezmění. Je to taková svým způsobem zajímavá věc: Narodíš se a umřeš – a nikde žádný pomocný žebř. Snad jenom nejbližší rodina a někteří přátelé.
Máte ještě nějaký tajný sen, plán, co byste si chtěl splnit?
Rád bych se podíval do Ameriky. Stařečkův bratr tam odešel v roce 1901 a „rozvětvil se“. Dopisuji si s jednou ze sto šedesáti příbuzných. Víte, já jsem psal deset let román Gumový betlém. A nejlépe se mně přitom psal závěr, kde vyprávím, jak jsem byl v Americe, protože to jsem nejvíc lhal. Já jsem tam totiž ještě nebyl. Stejně jako Karel May. Ale literatura, která nelže, nenadnáší, je nudná cestovní zpráva. Anebo udání. Čtenář při jejím čtení nedoutná…
Profil
Jaroslav Kovanda (* 26. 2. 1941) vystudoval kamenosochařství na UMPRUM v Uherském Hradišti. Ve svém životě vystřídal řadu povolání. Byl učitelem, korektorem, topičem a kulisákem. Založil a vydával časopis pro současnou poezii Psí víno. Je pravidelným účastníkem literárních konferencí o víně v Buchlovicích.
V dušičkovém čase je dobré zavzpomínat na ty, kdo nás předešli na věčnost. Třiadvacátého října jsme si připomněli sté narození výjimečného muže – jezuitského kněze P. Jana Pavlíka. Osobně jsem s ním nikdy velký rozhovor nedělala. Díky blatnickému faráři P. Zdeňkovi Stodůlkovi jsem se ale mohla v prosinci roku 2006 zúčastnit v Blatnici pod Svatým Antonínkem přednášky tohoto vzácného kněze, jehož vyhledávalo ke zpovědi mnoho kněží. Blatnický farář ho tehdy pozval, aby promluvil k budoucím biřmovancům.
Zveřejňuji zde slova, která tehdy zazněla, protože jsou poplatná i pro dnešní dobu. P. Jan Pavlík tehdy řekl:
„Nejme tu od toho, abychom mnoho mluvili, ale abychom byli svědectvím dobra a vnitřní krásy. Náš život má být svědectvím, které bude směřovat k hledání dobra. Nemá smysl se hlídat, abychom něco nepokazili, ale spíše stále hledat, jak bychom mohli něco udělat lépe, a jak bychom mohli někomu udělat radost. To je svědectví, které vede k důvěře. Svátost biřmování bývá nazývána také svátostí křesťanské dospělosti. Patří sem fyzická, intelektuální a citová zralost. Pro lidský život je nejdůležitější citová dospělost. Mnohdy vidíte, že čtyřiceti i padesátiletí lidé dělají blbosti na entou. Nejsou citově vyzrálí. Nemají v sobě vypěstovanou zodpovědnost. S citovou zralostí je to dnes těžké. Doba technicko-kulturní revoluce a stálý rozmach dává vše velmi lacino. Tak snadno si můžeme někam zavolat mobilem, poslat esemesku nebo na cokoliv nasurfovat na internetu. Pokud chtěl někdo z mé generace v mládí získat poznatky, musel hodně číst a vše ukládat do paměti. Citová nezralost se nyní stává největším problémem. Potřebuje svobodný, vážný zásah každého jedince, aby navzdory lacinosti dozrával k zodpovědnosti celého lidstva, národa, rodin, manželství a vůbec. Nebrat zodpovědnost za nic je katastrofický scénář postmoderního světa,“ řekl tehdy šestaosmdesátiletý kněz.
Tento text jsem v prosinci roku 2006 napsala pro okresní týdeník hodonínského okresu Naše Slovácko, který dnes už neexistuje.
Jezuitský kněz P. Jan Pavlík při přednášce v Blatnici v prosinci roku 2006. Foto: Lenka Fojtíková
Jezuitský kněz P. Jan Pavlík při přednášce v Blatnici v prosinci roku 2006. Foto: Lenka Fojtíková
Jezuitský kněz P. Jan Evangelista Pavlík se narodila 23. 10. 1920 v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen 19. 6. 1943. Působil v různých farnostech po celé jižní Moravě a v roce 1947 vstoupil do noviciátu jezuitského řádu. V roce 1950 byl v rámci Akce K nezákonně internován a posléze poslán k PTP. Po návratu ze služby u PTP mu stát znemožňoval kněžskou činnost. Od ledna 1954 pracoval v Ostravě jako stavební dělník. S dalšími jezuity v Ostravě si vyměňoval a rozmnožoval náboženskou literaturu a v provizorních podmínkách se pokoušeli o život v řeholní komunitě. Zároveň tehdy P. Pavlík organizoval tajné studium jezuitských kleriků a duchovně vedl skupinu mladých věřících. Dne 12. srpna 1955 byl zatčen. Při vykonstruovaném procesu byl označen za „organizátora rozsáhlé ilegální organizace mimořádné nebezpečnosti“ a jednoho z hlavních představitelů „páté kolony Vatikánu“. Dne 5. ledna 1956 byl odsouzen Krajským soudem v Ostravě v procesu Pavlík a spol. za velezradu na 10 let vězení. Prošel koncentráky při uranových dolech na Jáchymovsku, poté byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Propuštěn byl na amnestii 11. května 1960. V roce 1971 se stal provinciálem jezuitů a tento úřad zastával až do roku 1991. Po sametové revoluci zahájil obnovu organizace české provincie. V letech 1991–1998 působil také jako spirituál kněžského semináře v Olomouci. Od roku 1998 působil na Velehradě. Zemřel 28. 11. 2008 a byl 4. 12. 2008 pohřben na Velehradě.
V pondělí
jsem vyrazila do míst, kde jsem nikdy nebyla, i když jsem okolo jela snad už „milionkrát“…
Co je to za místo? Slovanské hradiště v Mikulčicích. Kdysi v pravěku,
když jsem závodně běhala dlouhé štreky, jsem v Mikulčicích byla! Jela jsem
tam totiž někdy na jaře na závody. Doběhla jsem tehdy v kategorii žen na
druhém místě. Na desetikilometrové trati, kterou jsem zdolala za 43:51, mně dal
pořádně zabrat silný protivítr, se kterým museli všichni běžci bojovat po
otočce na pátém kilometru..
Vím,
že jsem tehdy byla docela vyšťavená… A teď si představte, že jsem po závodě
sedla na kolo a jela těch více než čtyřicet kilometrů zpátky na kole!!!! Tak to
jsem už potom byla úplně vyřízená! Když jsem tedy včera do Mikulčic jela, tak
jsem na toto všechno vzpomínala, ale už jsem si ani za „prase“ nevzpomněla,
jestli jsem to těch Mikulčic dorazila také v sedle kola. Spíš jen do
Moravského Písku a s kolem jsem potom vystoupila v Lužicích, odkud
jsem pokračovala do Mikulčic. V té době mně bylo šestadvacet a už jsem měla
čtyřletého synka.
Včera
jsem se nechala vést navigací a bylo to docela bezva, že jsem nemusela
přemýšlet nad tím, kdy a kde odbočit. Když jsem přijížděla k samotnému památníku
Velké Moravy nádhernou příjezdovou alejí, vzbuzovalo to ve mně dojem příjezdu k sídlu
nějakého pracháče. A však také jo! Jela jsem do míst, kde měli mít v devátém
století údajně sídlo králové, tak co jsem se jako divila, že?! Po průjezdu
alejí se přede mnou na parkovišti otevřela úžasná krajina! To jsem zase měla
dojem, že jsem se mávnutím kouzelného proutku ocitla v nějakém starém
anglickém parku! No prostě nádhera! Rozlehlé kvetoucí louky a na nich solitéry
vzrostlých stromů.
Jak
už to u mne ale obyčejně bývá, tak jsem si na Slovanské hradiště v Mikulčicích
nejela udělat jen tak nějaký výlet na zabití času. Zamířila jsem do těchto
míst, abych vedla rozhovor s tamním vedoucím celého areálu Františkem
Synkem. Vyjde na webu Zprávy z Moravy. Po zveřejnění sem hned hodím odkaz.
No dozvěděla jsem se spoustu věcí, o kterých jsem do včerejška neměla ani
tušení!!! To mě na novinařině nesmírně baví! Že se stále něco učím a poznávám
nové věci.
Nejdříve
jsme si povídali s panem doktorem Synkem v jeho kanceláři o dávné
historii i současnosti těchto míst, kudy doslova kráčela historie Velké Moravy.
Potom mne provedl celým areálem a mně bylo jasné, že bych tady klidně mohla
prožít minimálně půl dne, abych si všechno pořádně prohlédla, zažila a ponořila
se do představy o tom, jak to tady mohlo vypadat, co se tady dělo, v osmém
a devátém století…
Zatím
ještě nepokosené louky zářily barevností různých polních květů a pohybující se
tráva ve větru připomínala mořské vlnění. Ptáci zpívali z plných plic, nad
hlavou nám několikrát přelétl čáp, vzduch voněl létem, ale ještě to byl takový
vlahý luft bez letního parna. A všude bylo liduprázdno. Za svého více než
dvouhodinového pobytu jsem zahlédla pouze jednu osamělou běžkyni, dva cyklisty
a seniora na procházce s pejskem.
Přitom vstup do přírodního areálu hradiště je pro všechny zdarma. O svátku Cyrila a Metoděje se zde koná velká pouť, na které jsem ale také nikdy nebyla. Doposud jsem vždy dala přednost Velehradu, kam to mám holt ze svého domova o dvacet kilometrů kratší cestu. Co to ale v dnešní době několika automobilů v každé rodině je, že? Tak možná letos, jestli v Mikulčicích tedy nějaká pouť bude.
Když jsem se na rozhovor připravovala, zjistila jsem, že bývá mikulčický areál nazýván jako Památník, Vykopávky a Valy. Na můj dotaz týkající se názvu vedoucí celého areálu František Synek řekl: „Je pravda, že je v tom trochu guláš. Název Památník je odvozen o toho, že jde o Národní kulturní památku. V místním názvosloví polních tratí byly tyto prostory lidmi nazývány Valy. Okolo šesti hektarů Akropole je doposud viditelná terenní vlna, což jsou ty valy coby pozůstatek opevnění, proto se zde říkalo Na Valech. V obci Mikulčice jsou dnes zase všude informační tabule s názvem Vykopávky. Místní tomuto prostoru prostě říkají Vykopávky, protože zde dlouhé roky prováděli výkopové práce. Původní název byl Velkomoravské hradiště Mikulčice. Později se to změnilo na Slovanské hradiště Mikulčice. Archeologickými nálezy totiž bylo potvrzeno, že zde nebylo osídlení pouze v době Velké Moravy, které spadá do osmého a devátého století, ale jsou zde četné nálezy z doby před velkomoravské hned po stěhování národů a příchodu Slovanů do středoevropského prostoru. Už tehdy tady byla definována nějaká slovanská osada, která se postupně v sedmém století rozšiřovala a v podstatě se později proměnila ve velkomoravské hradiště. Historie tohoto místa je širší a není spjata pouze s Velkou Moravou, proto došlo k přejmenování,“ uvedl František Synek.
Když už jsem v areálu byla, nemohla jsem si nechat ujít možnost vyšlapat 135 schodů na plošinu nedávno postavené rozhledny, ze které je pěkně celý areál k přehlédnutí. Hlavně je z výšky hezky vidět nově vytvořenou travní řeku a také bývalý val okolo hradiště v podobě terénní vlny, kudy dnes vede naučná stezka. No a samozřejmě jsou v terénu vidět repliky základů kostelů a knížecího paláce, které zde archeologové objevili. Jo! Mikulčice stojí za to navštívit a vidět! Doporučuji jen, abyste si na to vyhradili alespoň půl dne! Já bych se přiklonila i k delšímu času s možností pikniku v trávě.
Z mikulčického
hradiště se pěšky dostanete k nové lávce přes řeku Moravu, kterou společně
vybudovaly Trnavský a Jihomoravský kraj. Pod pojmem lávka jsem si představovala
fakt nějakou prostou lávku. Ale toto není žádná lávka! To je nádherný moderní
most, který v onom místě symbolicky spojuje moravské Mikulčice a slovenské
Kopčany, které podle archeologických nálezů v devátém století byly
součástí velmožského sídla na území dnešních Mikulčic.
Měla
jsem ale smůlu, protože kvůli koronaviru byla lávka (most) zatarasená
betonovými bloky. Hele, při troše snahy by šly přelézt. Já jsem ale jako
spořádaný občan usedla do auta a přes Hodonín a Holíč dojela do Kopčan ze
slovenské strany. Na hranicích jsem musela vyplnit nějaký papír, který mně
celníci orazili s tím, že na Slovensku mohu bez jakýchkoliv komplikací
zůstat osmačtyřicet hodin.
Lehčí
komplikace mne čekaly i v Kopčanech. Auto jsem musela totiž nechat
odstavené několik kilometrů od vzpomínaného mostu. Dál se mohlo jet na kole (to
jsem s sebou ale neměla) nebo jít pěšky. A tak jsem vyrazila po svých.
Jelikož bylo krásné počasí, tak mně to vůbec nevadilo. Fotila jsem si cestou a
také se setkala s pracovnicí kopčanského muzea a také jedním pamětníkem. Ti
mně řekli spoustu zajímavostí o této části strany řeky Moravy.
Byl
to super den s nádherným počasím, úžasnou přírodou a zajímavými lidmi, od
kterých jsem se dozvěděla spoustu nového…
Tak
Vám všem přeji, abyste také uměli chodit krajinou s otevřenýma očima,
nastraženýma ušima, dýchali všechny vůně z plných plic a měli otevřené
srdce pro všechny vjemy, které Vám aktuální den nabízí. Zítra totiž může být
všechno úplně jinak, protože některý ze smyslů či orgánů totiž nemusí už
fungovat jak právě dnes..
Včera večer mně zatelefonoval na starý telefon, který už vlastně ani nepoužívám, takže to byl zázrak, že byl zapnutý, starý známý pan Vladimír Výleta z Kyjova. S tímto mužem jsem se seznámila před dlouhými lety, když šikovné ženy v Kyjově pletly obvazy pro malomocné na misie a já je fotila a psala o jejichu bohulibé činnosti.
Tento pán mně tedy zavolal, protože mně chtěl říct a zároveň pozvat na Velehrad, kde se dnes měla od rána instalovat pamětní deska věnovaná sedmdesátému výročí tzv. Akce K. Komunisté tehdy o půlnoci z 13. na 14. dubna vtrhli do všech mužských řeholních klášterů na území celého tehdejšího Československa. Jejich záměr byl jasný, chtěli je zlikvidovat.
V hlavě mně to šrotovalo a samozřejmě, že jsem hned věděla, že na Velehrad pojedu! Jen jsem si říkala, že asi nedojde na porytí zahrádky, které jsem si na dnešek plánovala a večer už má pršet… Rytí jsem hodila za hlavu a ráno po osmé zamířila na Velehrad. Při cestě jsem se zastavila na Antonínku, protože jsem si tam včera vyhlédla místečko na focení kaple – z úhlů, které ještě v archivu za těch více než dvacet let, co toto místo fotím, nemám. Kvůli světlu jsem věděla, že tam musím být ráno. Také jsem věděla, že má přijít déšť, a že mám zřejmě dnes poslední šanci to nafotit, protože po dešti už budou omlácené květy ze stromů. A potom budu muset zase rok čekat na další jaro a to správné světlo… A podařilo se! Mrkněte do fotogalerie.
Jak už u mne bývá, byla jsem na Velehradě zase moc brzy, takže jsem mohla chvilku prožít v bazilice. Jak měla začít mše, tak mne ale vyhnali… To už ale byl na prostranství baziliky sochař Otmar Oliva a jeho pomocníci, takže jsem se mohla pustit do práce – dělat rozhovory a fotit. Více o tom píši a fotogalerii z instalace naleznete zde , protože jsem tam jela dělat reportáž pro zpravodajský web Zprávy z Moravy.
Bylo mně jasné, že instalace zabere pár hodin. Odhadovala jsem to tak do jedné hodiny, ale nakonec to chlapi zvládli dřív, takže končili před dvanáctou. U instalace bylo pár starých známých novinářů ze Zlínského kraje, které jsem ráda potkala. Silné bylo ale především setkání se dvěma pamětníky – jezuitskými knězi, kteří byli přímými účastníky půlnočního přepadení kláštera před sedmdesáti lety – devětaosmdesátiletým P. Josefem Hladišem a devadesátiletým P. Vlastimilem Ovčáčíkem. Tehdy byli v řádu teprve novici.. Na oba poté čekala vojenská služba u PTP a později také kriminál. Ani jeden z nich nenadával na to, co se jim stalo…
Když se po instalaci desky našla chvilka času, sedla jsem si se sochařem Otmarem Olivou na lavičku a mimo jiné jsem se ho zeptala, co říká na nynější dobu koronavirovou. Jak už bývá u Otmara zvykem, mluvil naprosto otevřeně. Bez obalu řekl: „Koronavirovou pandemii beru jako dar. Kdo z toho nevytěží čas k vlastnímu usebrání, tak je to debil – no ne? Kdo se nezamyslí nad tím, proč.. Svět vždy něco postihovalo, ale teď už to musíme vidět. A pokud mně někdo řekne, že je to Boží trest, tak ho pošlu do pr…, protože to není pravda. Žádný Boží trest neexistuje.“ Otmara mám za jeho přímost ráda 🙂
Se zpracováním fotek a textu jsem skončila o půl paté a představte si, že jsem ještě stihla porýt tu zahrádku!!! No není to super? Měla jsem štěstí, že jsem mohla být několik hodin s úžasnými lidmi, dělala jsem, co miluju a nakonec dne jsem se ještě mohla hrabat v zahrádce bez rukavic a náhubku – pardón!! – roušky. Tak jo! Také vám přeji krásné dny s bezva lidmi a děláním toho, co Vás baví.
Dnes
je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II. Když jsem se tenkrát
tuto zprávu dozvěděla, neváhala jsem ani chvilku a věděla, že chci být na jeho
pohřbu. Zeptala jsem se vedení tehdejšího deníku, pro který jsem pracovala,
jestli můžu jet. To souhlasilo s tím, že si budu veškeré náklady na cestu
a pobyt platit sama a ze strany zaměstnavatele dostanu pouze „volno“. Jaké
volno, když jsem tam makala asi na tisíc procent, že?
Souhlasila jsem ale se vším! Hlavně, že jsem mohla jet do Říma! Manžel tehdy pracoval u Českých drah, takže mně vyřídil „volnou“ jízdenku, se kterou jsem se snad za dvacet korun dostala vlakem přes Vídeň do Věčného města. První rozhovory jsem tehdy dělala už ve vlaku s Poláky, kterých byly plné vagony. Ubytování jsem si zajistila z domova u rodačky z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Sice jsme se tehdy znaly, ale je pravda, že nijak důkladně. Přesto byla ochotná poskytnout mně na několik dnů střechu nad hlavou.
V Římě
jsem už několik let před pohřbem Jana Pavla II. byla asi dvakrát s rodinou,
protože jsme měli ony levné jízdenky na vlak. Trošku jsem se tedy uměla ve
Vatikánu orientovat. Moc se mně to hodilo! Z vlaku jsem šla pěšky, což tehdy
nebyl žádný problém, protože se davy lidí valily jedním směrem – všichni mířili
do Vatikánu. Každý se chtěl dostat do baziliky svatého Petra, kde bylo po
několik dnů vystavené tělo zemřelého papeže.
Z domova
jsem se snažila akreditovat, ale nebylo to snadné jako dnes. Akreditaci se mně nakonec
nepodařilo vyřídit, ale měla jsem u sebe novinářský průkaz a dopis v angličtině,
ve kterém můj zaměstnavatel psal, že jsem novinářka a jedu dělat reportáž z pohřbu.
Na krku jsem měla foťák a na zádech z dnešního pohledu prehistorický noťas,
který ale už měl Photoshop.
V ulicích města jsem vše dokumentovala až jsem se dostala k náměstí svatého Petra. Dnes to považuji za zázrak, ale do fronty čekajících jsem se s foťákem na krku navzdory zátarasám zařadila až na úrovni podloubí, když člověk stojí čelem k bazilice, z pravé strany. Neptejte se mně, jak se mně to podařilo. Sama nevím. Každopádně za hodinu a půl jsem už byla v bazilice a za chůze fotila zemřelého papeže na katafalku. Vybavení jsem měla z dnešního pohledu mizerné – Canon 300D a k tomu žádné dlouhé sklo elkové řady. Přesto se mně bez blesku podařilo udělat pár ostrých fotek, což považuji za další zázrak.
S tím,
co jsem nacvakala v ulicích, při čekání v řadě a v bazilice,
jsem mazala do bočních uliček Vatikánu, kde jsem našla internetovou kavárnu
plnou novinářů a jeden počítač tam byl volný. Naklovala jsem článek, popisky,
vybrala fotky, upravila je, nahrála snad ještě na disketu!!! a poté vše poslala
do redakce přes počítač kavárny.
To bylo den před pohřbem a já se rozhodla, že nevyužiji velkorysé nabídky kamarádky Blanky, ale zůstanu celou noc na náměstí, budu vše dokumentovat a poté nafotím pohřeb. Důvod byl jediný. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla akreditovaná, chtěla jsem se na náměstí dostat co nejblíže k rakvi. Nakonec jsem stála pár metrů před obeliskem a opět se mně podařilo udělat pár použitelných fotek a zažít neopakovatelnou atmosféru.
Ten
pohřeb totiž nebyl vůbec smutný. Byla to síla. Člověk tam uprostřed toho davu
vnímal přítomnost Jana Pavla II. Zvlášť, když vítr začal listovat v Bibli položené
na rakvi. Silná byla také noc na náměstí, kde tam snad nikdo nespal. Mezi
návštěvníky převládali Poláci, kteří svému papeži zpívali a tančili.
Jeden můj článek se poté objevil na první straně deníku, pro který jsem psala, další uvnitř a ze samotného pohřbu byla zveřejněna fotoreportáž přes celou stranu i s článkem na titulní stránce celostátního vydání deníku. Přesto mně po návratu domů tehdejší šéfredaktor okresních novin řekl, že jsem odvedla mizernou práci, a že měl chuť rozkousat obrazovku televize, když se díval na přímý přenos. Dodnes nevím, co se mu nelíbilo. A už se to ani nikdy nedozvím, protože zemřel…
Tady je jeden ze zveřejněných článků:
Mladí lidé při pohřbu volali: „ Vivat papa!
Jan Pavel II. velmi miloval mladé lidi. Jak moc ho měli rádi i oni, ukázali včera při jeho pohřbu. S papežem se přišli rozloučit snad všichni významní státníci světa. Kdo ale vytvořil úžasnou atmosféru, byli právě mladí lidé. To oni vyvolávali opakovaně skandované výkřiky: „Vivat papa! Vivat papa!“ Stali se také spouštěcím motorem stále se opakujícího aplausu, který mohli slyšet televizní diváci v přímém přenosu. Mezi zúčastněnými miliony přítomných měla totiž jednoznačnou převahu právě mládež.
„Změnil naše myšlení. Naučil nás, že musíme druhé milovat a umět si s nimi třeba povídat,“ připomněla Alzbeta Michno z Polska. „ Byl to náš skutečný otec! Milovaný papež! Polák! Byl prostě jedním z nás,“ doplnila další Polka Karolina Pivovar.
Při pohřbu chtěli být mladí křesťané Svatému otci co nejblíže, a tak nelitovali námahy a u zátaras bránících ke vstupu na náměstí, prožili noc pod širákem, aby měli jistotu, že se druhý den dostanou co nejblíže. Dlouhé hodiny čekání si ve velmi chladné noci krátili zpěvem a tancem. K tomu, aby se bavili, přitom nepotřebovali alkohol ani jiné drogy.
Při mši svaté dali spolu s ostatními jasně najevo, že tam nejsou ze zvědavosti, ale protože se chtějí rozloučit s otcem kterého skutečně milovali. Jan Pavel II. vkládal do mladých křesťanů po celý život naději. Včera ho nezklamali.
Prožíváme
náročné, ale krásné dny, říká obyvatelka Říma
Poslední dny byly pro obyvatele Říma velmi hektické. Zvláštní atmosféra bezprostředně zasáhla i Blanku Vyskočilovou, která pochází z Blatnice pod Svatým Antonínkem. V hlavním městě Itálie žije sedmým rokem. „Uplynulé dny byly náročné. Na jedné straně velmi smutné a na druhé nádherné. Byla jsem na náměstí svatého Petra ve chvílích, kdy Svatý otec umíral. Atmosféra se nedá popsat. Panovala tam neskutečná nálada, kdy se sjednotili jak věřící, tak i nevěřící,“ zavzpomínala mladá žena. Poté upozornila, že za celou dobu svého několikaletého pobytu v Itálii něco podobného nezažila.
S jejím názorem souhlasila Slovenka Anna Tomanová. V Římě žije třináct let a ze své vlasti se sem přestěhovala, aby mohla být blízko Svatého otce. „Sobotní setkání lidí pod okny umírajícího papeže pro mne bylo velmi emotivní. Řekla bych, že šlo o nejsilnější okamžik mého života,“ svěřila se žena.
Blanka Vyskočilová pochází z tradiční katolické rodiny Slovácka. „Rodiče mi dali základy víry. Je ale pravda, že živou víru jsem našla až tady. Myslím si, že si každý člověk musí v dospělosti projít vnitřní konverzí, aby se posunul dál. Potom už chodí do kostela ne proto, že musí, ale protože si s Bohem vytvořil vztah,“ řekla.
A toto byl komentář k fotoreportáži:
Tisíce
lidí nocovaly v noci na pátek v okolí náměstí svatého Petra ve
Vatikánu, aby získaly co nejlepší místa na pohřeb papeže Jana Pavla II. Do Říma
se na pohřeb sjeli v nebývalém počtu nejen politici, králové a církevní
hodnostáři, ale i poutníci, kterých je v Římě na dva miliony.
Na třídě della Conziliazine (Smíření) nocovali na zemi především mladí z Polska zabalení v dekách a spacích pytlích. Někteří byli přikryti i vlajkami. Mnozí se usadili v dalších ulicích u baziliky svatého Petra, aby zaujali co nejlepší pozici.
Někteří
v okolí náměstí svatého Petra v noci pospávali, někteří hráli na
kytaru a zpívali. „Připomíná to hudební festival ve Woodstocku. Je to úžasné,
jak se tato třída během několika hodin změnila,“ řekla Ersilia Bazzanová ze
Sicílie.
Římská
radnice rozhodla, že v pátek budou uzavřeny úřady, školy a muzea a vyzvala
řidiče, aby pokud možno nevyjížděli do ulic. Stejně tak zřídila na kraji města
stanové městečko a současně požádala obyvatele, aby přijímali poutníky ve svých
domovech.
Po pohřbu konečně přišel čas na odpočinek, kdy jsme v bytě kamarádky ležely dlouhé hodiny v posteli a povídaly a povídaly… A když jsme si odpočinuly, šly jsme znovu do města, protože bydlela jen kousek od Vatikánu. A od té doby jsme fakt dobré kámošky a zatím nebyl rok, kdy bychom nějaký den neprožily spolu. Letos je to ale v ohrožení, i když už má Blanka koupenou letenku domů. Letos totiž celý svět a Itálie v první linii prožívá velmi náročné dny kvůli ničivé pandemie koronaviru, kdy ještě nevíme, co bude v létě…
Dnes
mně každopádně kamarádka Blanka poslala plakát, na němž je v italštině výzva,
abychom se dnes ve 21 hodin spojili všichni v modlitbě růžence a prosili
dnes už svatého Jana Pavla II. o přímluvu za zastavení šíření pandemie. Přidáte
se? Já určitě…
Z iniciativy rodáka z Ostrožské Lhoty P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a běží proces jeho blahořečení, byla na Svatém Antonínku přesně před sedmdesáti lety instalována Křížová cesta. Autorem reliéfů jednotlivých zastavení byl tehdy akademický sochař Julia Pelikán.
Poslední březnové nedělní odpoledne se zde za slunečného až letního počasí sešli věřící, aby se zde společně pod širým nebem pomodlili právě Křížovou cestu, která letos slaví kulaté jubileum. Jistě není bez zajímavosti, že nejvíce účastníků přijelo z Velkého Ořechova, kde P. Šuránek působil. Nechyběli ale ani domácí věřící z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Blatničky a Ostrožské Lhoty.
Podrobnosti o budování Křížové cesty se mohou zájemci dozvědět zde
Poprvé jsem se do Eilatu s nízkonákladovou leteckou společností Ryanair vydala v březnu roku 2017. Tehdy jsem se tam seznámila s rodačkou ze Slovenska Denisou Kováčikovou, která zde žije už více než dvacet let a pracuje pro izraelskou pobočku ministerstva turismu v Eilatě. Právě díky ní jsem se poprvé dostala na výročí nezávislosti území, na kterém s neuvěřitelnou rychlosti vyrostlo turistické letovisko Eilat. Věděla jsem, že letos si bude město připomínat sedmdesáté výročí. Ve chvíli jsem ale na podzim kupovala letenku, neměla jsem tušení, kdy to bude.
Cimbálová muzika Danaj slavila ve Strážnici třicáté narozeniny
Cimbálová muzika Danaj slavila ve Strážnici třicáté narozeniny
Cimbálová muzika Danaj slavila ve Strážnici třicáté narozeniny
V tomto okamžiku byli všichni v sále vyzváni, aby povstali a zazpívali si společně s muzikou libanonskou hymnu. Většinu lidí ale zaskočili titulky na plátně :-)
Cimbálová muzika Fsmsk slavila ve Strážnici třicáté narozeniny a Malá taneční skupina dvacáté.
