Dnes si mohu zpívat: „V nohách mám tisíc mil, těch tisíc mil…“ No není to tisíc mil, ale bezmála dvacet tisíc kroků jsem ve Vídni nachodila, přestože jsem se po městě přemisťovala U-bahnem.
VZPOMÍNÁNÍ NA ZAŠLÉ ČASY Tento výlet přitom nebyl nějak závratně dopředu vůbec plánovaný. Zajet si vlakem do bývalé Rakousko-uherské metropole jsem se rozhodla zcela spontánně teprve před pár dny. Cílem bylo vyrazit do Vídně, kde jsem přesně před 43 lety prožila po maturitě půlku prázdnin. V době hluboké totality to pro mne tehdy byl skutečně výlet za hranice snů. A jak to bylo možné, když jsem nebyla žádná holka z prominentní rodiny a naši vlastně nikdy nikam za mého mládí necestovali? Docela jednoduše, i když to zase tak jednoduché nebylo. Moje starší sestra se totiž v roce 1978 vdala za „Rakušáka“ a poté se legálně vystěhovala do Rakouska. Ten proces ale nebyl vůbec jednoduchý. O to by vám mohla vyprávět dlouhé příběhy, kolik hodin prožila se svou malou dcerkou v náručí na tehdejší Leninově ulici (a dnes už zase Kounicově) při výsleších policajtů. Jak občas dcerku v náručí trošku zmáčkla, aby řvala a policajti moc netlačili na pilu. Byla nesmírně odhodlaná a houževnatá, ostatně jako mnohem později při ultramaratonech, které běhala i v Alpách, takže se vše podařilo. Dnes jsem se tedy chtěla vrátit ve vzpomínkách do roku 1982, kdy jsem mohla prožít celý měsíc ve Vídni, protože jsem tam jela hlídat mou čtyřletou neteř. Bydleli kousek od Schönbrunnu, takže jsem každý den absolvovala běžecký trénink v tomto nádherném parku a vyběhla třeba i pětkrát na Gloriettu. A také mne tehdy ségra poprvé vzala do vyhlášeného zmrzlinového salonu Tichy. No a toto byla dvě hlavní místa, kam jsem chtěla zamířit.
MILOVANÝ SCHÖNBRUNN Věřte tomu, nebo nevěřte, já od té doby například v Schönbrunnu ani na Gloriettě nebyla. Konkrétně do tohoto zámeckého parku to tedy byl můj návrat po neuvěřitelných 43 letech. Do Vídně jsem samozřejmě jezdila, ale spíše na závody a před sedmnácti lety jsme se ségrou a jejím manžel byli společně také na adventních trzích, kdy byl jeden z trhů i před zámkem Schönbrunn, ale to bylo úplně něco jiného než to první léto ve Vídni. Když jsem zjistila, že do Vídně lze dojet i z Hodonína bez jediného přestupu, nebylo co řešit. Cesta tam a zpět mne vyšla na 879, přičemž cesta tam byla za 502 Kč a cesta zpět jen za 377 Kč. K nákladům za dopravu musím přičíst ještě 8 euro za celodenní lístek na MHD po městě, což bylo super, protože pěšky bych zdaleka nezvládla to, co ve spojení s přesuny metrem. První cíl byl zámecký park Schönbrunn. Přiznám se, že miluji zámecké parky – například ten v Buchlovicích, Podzámeckou i Květnou zahradu v Kroměříži, ale také s kromnější park v Miloticích je pěkný. Co se ale týká rozlohy, nelze je srovnávat s tím vídeňským… Byla jsem tam tři hodiny a absolvovala to nejhlavnější, co jsem chtěla. Věřte, že jsem pěkně šlapala do „pedálů“! Valila jsem, co mně moje nadváha a netrénovanost dovolila a vzpomínala, jak jsem na Gloriettu každý den dokázala vyběhnout před více než 40 lety a mozek mně to moc nebral. Tehdy jsem se ale soustředila hlavně na výkon a dnes jsem si vše hlavně užívala. Tehdy jsem neměla foťák a ani žádné zkušenosti s focením. Dnes jsem za chůze i cvakala, a že bylo co pořád cvakat!
NEVĚŘTE VŠEMU, CO JE NA WEBU Předem jsem si zjistila, jestli se dostanu na Gloriettě na vyhlídkovou terasu. Internet tvrdil, že je tam vstupné 5,5 euro. Na místě jsem zjistila, že je to 15 euro, ale mohu na ten lístek jít také do labyrintu (ze stromů) a do Oranžerie. Labyrint jsem nevyužila, protože jsem měla hrůzu, že se z toho nebudu moct vymotat, naběhám další tisíce kroků a nestihnu, co jsem stihnout chtěla. Oranžerii jsem si ale nenechala ujít, když už jsem měla ten lístek a nelituji! Vznikly krásné fotky s neotřelým pohledem na zámek z boku. A navíc jsem tam také nikdy nebyla, a kdo ví, jestli se tam znovu někdy dostanu.
KULINÁŘSKÉ ZKLAMÁNÍ Z Schönbrunnu jsem zamířila na Naschmarkt, který jsem si podle sestry neměla nechat ujít, i když jsem tam s ní už asi dvakrát byla. Zatímco mně sestra poradila, abych vystoupila na Karlsplatz, tak AI mně radila, abych vystoupila už o zastávku dříve a budu přímo na kraji tohoto trhu, kde je vedle spousty ovoce, zeleniny a různých sušených plodů i koření z celého světa také několik restaurací v různém duchu. Já si chtěla dát pravý vídeňský řízek a jejich salát, tak jsem zapadla do restaurace, která nenabízela muslimská, čínská ani italská jídla. Na řízek jsem čekala přes půl hodiny a nebyl vůbec dobrý. Vzpomínala jsem na řízky od našeho blatnického řezníka pana Valáška, který je má fakt luxusní. Toto jídlo, za které jsem zaplatila s pitím okolo šesti stovek, nestálo za nic…
ANI TICHY NEPOTĚŠIL Těšila jsem se, že si spravím chuť ve zmrzlinovém salonu Tichy, kam mne ségra vzala poprvé před 43 lety a pro mne to bylo nebe v puse a dokonalý kulinářský zážitek. Tři knedlíky z vanilkové zmrzliny v sobě ukrývaly meruňku, byly obalené v takové ořechové dobrotě a podávaly se na stříbrné gondole. Stejně jako před pár lety, kdy jsem do salonu po desetiletích pozvala ségru se švagrem na revanš za dobu mládí, kdy vše platili oni. Dnes mně slečna pinklice přinesla místo objednané speciality jen jeden knedlík ve skleněné misce. Když jsem to reklamalovala, přinesla další knedlí zase ve skleněné misce a k tomu kávu melange, na které bylo vidět, že tam prskly holky šlehačku ve spreji, protože než mně přistála káva na stole, byla pěna fuč. Toto bylo další velké kulinářské zklamání. A ani ta zmrzlina samotná nebyla tak dobrá, jak za mého mládí. Možná na tom mělo vliv i to, že nebyla podávaná na stříbře jako tehdy… Těžko říct. Možná jsem si jen s přibývajícími roky prostě své vzpomínky idealizovala…
VE VĚŽI STEPHANSDOMU Viděla jsem, že časově nestíhám plánovanou návštěvu výstavy Salvadora Dalího ve Wiener Stadhalle, tak jsem se metrem svezla na Stephansplatz a stihla ještě „vyběhnout“ 343 schodů s výškovým převýšením 62 metrů, které vedly na vrcholek jižní věže Stephansdomu. Tam jsem dodnes také nikdy nebyla! No přiznám se bez mučení, že jsem při cestě nahoru funěla jako prase z bukvic a jediným utěšením pro mne bylo, že jsem tak nefuněla sama, ale bylo nás více tukem obrostlých a netrénovaných. V hlavě mně letěla myšlenka, že je štěstí, že jsem se včera večer nezapomněla vysoce pojistit. Kdyby mne při šplhání do věže klepla pepka, tak z toho mí synové s rodinami nebudou mít zbytečné finanční výdaje. Vzhledem k tomu, že nyní klovu tyto řádky, je jasné, že mne nic nekleplo a už jsem doma. Potom jsem samozřejmě zašla i do katedrály, abych tam vzpomněla na blízké doma. A i toto pro mne bylo zklamání. Všude popisky, kolik kam stojí vstup a pomalu nebylo místo, kde by se člověk mohl v klidu pomodlit. Zlatej Antonínek! Mezi těmi davy v katedrále jsem si najednou uvědomila, že chci už domů do klidu, a tak jsem se vydala směrem k nádraží, odkud jsem se zase vrátila domů.
ŠŤASTNÝ NÁVRAT DOMŮ Ano, z tohoto neplánovaného, ale až na to jídlo, moc pěkného výletu jsem se vrátila. Sice měl náš EC vlak, který mířil do Katovic, v Hodoníně 25 minut zpoždění, ale už jsem ve zdraví, i když s bolavýma nohama, doma. Moc si toho vážím a děkuji Bohu, že mně dopřál tento výlet, já to všechno uchodila a mohla se kochat pohledem na krásné věci i bývalé hlavní město naší monarchie z nadhledu. V plánu mám ještě stihnout výstavu, kterou jsem dnes nestihla. Na závěr se přiznám, že jsem z té dnešní cesty měla trochu respekt, protože vídeňským U-bahnem jsem sama nejela přesně oněch 43 let, tak abych tam nezabloudila. A na novém vlakovém nádraží jsem byla dnes vlastně úplně poprvé. A fakt jsem nezabloudila. Moc zdravím všechny návštěvníky mých webových stránek a přeji, abyste neměli strach cestovat, rozšiřovat si tak své obzory a užívat si krásných míst, kterých je spousta nejen u nás, ale po celém světě.
Narodila jsem se devatenáct let po druhé světové válce. Tato válka pro mne přitom byla stejně vzdálená jako například první světová válka. Sametová revoluce, kterou jsem již samořejmě zažila, byla před pětatřiceti lety a já mám dojem, že to bylo včera. Říká se, že si pamatujeme naprosto přesně, co jsme dělali, a kde jsme byli při zásadních událostech našich dějin. Možná také proto si pamatuji, že jsem 17. listopadu 1989 uklízela hromadu uhlí, kterou nám ten den vysypal náklaďák před naší rodinným domkem na Slovácku. Byla jsem vdaná, měla jsem tříletého syna a ten den vypadal jako každý jiný. Nebyly mobily ani internet, takže jsme se o událostech v Praze dozvěděli až se zpožděním. Nebyla jsem žádný revolucionář, ale v oněch pro naši zemi osudných dnech jsem musela jeden den sbalit a vlakem vyrazit do Brna na náměstí Svobody, kde jsem do své mateřské dovolené od roku 1982 pracovala. Nemohla jsem alespoň jeden nebýt na demonstraci v mém rodném městě. Nebyla jsem pod tribunou. Stála jsem zhruba v dnešních místech cukrárny U Mamlasů… To nevadí, ale byla jsem tam! Po návratu domů jsem synovi vyšila na čepici československou vlajku, sledovali jsme veškeré události v televizi a já mu se slzami v očích říkala: „Dívej se! Právě teď se mění svět!!!“ Asi si z toho nepamatuje už vůbec nic jako z mnoha jiných událostí útlého dětství, ale svět se doopravdy proměnil… Není všechno dokonalé a podle našich přestav, ale dokonalí nejsme ani my a dokonce se ani my sami občas nechováme podle našich snů a představ. Máme ale svobodu, tak dělejme vše pro to, aby nám zůstala… Nějak mám dojem, že se nám ji krůček po krůčku – den za dnem zase nějak ukrajuje… Pro upomínku na ony osudné dny zde zveřejňuji noviny, které jsem si před třiceti lety uschovala. To snad ani nešlo neschovat si noviny popisující převratné události v naší zemi… Mám jich od 20. 11. až po nezapomenutelnou návštěvu Václava Havla Ameriky v únoru roku 1990… Kdo by tehdy řekl, že v roce 2024 si obyvatelé do čela této krásné země zvolí bývalého komunistu a vojáka, který sbíral své první zkušenosti a vědomosti v tehdejším Sovětském svazu – dnešním Rusku? Tomu by nikdo nevěřil, a kdyby to někdo řekl, tak věřím, že se s ním lidé pohádali jako psi, že to není pravda, že to se nikdy nestane. A přece se to stalo… Jako bychom se nedokázali poučit z historie.
Krátce po půlnoci v neděli 12. 11. 2023 odešel na věčnost ve věku 85 let bývalý poslanec, senátor, ministr zahraničních věcí a předseda TOP 09 kníže Karel Schwarzenberg.
Díky novinařině jsem se s tímto výjimečným mužem mohla poprvé setkat v roce 2000, když Javorník na Horňácku slavil 650 let od první písemné zmínky. Doprovázel ho tehdy Břetislav Rychlík. Podruhé jsme se potom setkali posledního března roku 2014, když zamířil na přednášku za studenty do Brna a ve stejném roce také ve Strážnici druhého října. Nebudu psát, jaký to byl člověk. Ať za něj mluví jeho myšlenky, které při setkáních se studenty i obyvateli Strážnice zazněly v roce 2014. Od té doby uběhlo devět let a z jeho tehdejších slov je naprosto zřejmé, že viděl do budoucnosti. Ve Strážnici byl ochotný odpovídat na mé otázky, i když rozhovor nebyl domluvený předem. „Zodpovím všechny otázky, i když blbě, ale přece neexistují blbé otázky, ale existují pouze blbé odpovědi.“I tato slova, jeho reakce a vstřícnost svědčí o tom, že nebyl žádný arogantní blb, s nimiž jsem se při své práci také nejednou setkala. Patřil mezi ty výjimečné osobnosti, které nemají potřebu si na nic hrát, protože on prostě osobnost byl, a proto neměl zapotřebí si to dokazovat jakýmkoliv způsobem.
Tuto reportáž jsem napsala z Brna 31. 3. 2014:
Karel Schwarzenberg: Hrozí nám poroba jako našim předkům Při setkání se studenty vysoké školy Newton College se poslanec Parlamentu ČR a předseda TOP 09 Karel Schwarzenbeg zaměřil především na bezpečnost evropských států. Znovu a znovu apeloval na nutnost změny politiky, kdy se konečně začne více investovat do obranyschopnosti. V diskuzi potom přišla řeč i na problematiku imigrace.
Ještě předtím hosta představil rektor školy Jan Mojžíš. Mimo jiné studentům připomněl, že Karel Schwarzenberg studoval ve Vídni, Štýrském Hradci a Mnichově právo a lesnictví. „Byl jsem prachmizerným študentem,“ skočil mu do řeči se smíchem host. Poté ale zvážněl a přešel k tématu, které mu očividně leželo na srdci.
Evropa se probudila ze snu „Skončilo období relativní jistoty vlády a práva evropských dějin. Až na válku v Jugoslávii žila Evropa od druhé světové války v bezpečí a povědomí, že se jí nic nemůže stát. Teď jsme se ale z toho snu probudili. Rusové vstoupili do Krymu bez jakéhokoliv jednání s Ukrajinou a skončilo tak období, kdy jsme mohli spoléhat na smlouvy,“ upozornil hned v úvodu Karel Schwarzenberg. Podle jeho mínění je třeba si uvědomit, že v Evropě končí století relativní bezpečnosti. Od první světové války až do posledních desetiletí byla Evropa spolu se Středním východem nejdůležitějším prostorem amerických zájmů. To ale přestává platit. Pro USA jsou dnes důležitější Čína, Indie a Indonésie.
Státy hrály nezodpovědnou politiku „Zájem o bezpečnost Evropy klesá a prezident Obama to docela jasně řekl v Haagu, že se máme starat sami o sebe. Evropa totiž posledních šedesát let hraje naprosto nezodpovědnou politiku, kdy si její státy byly vědomy, že jsou chráněny USA a z toho důvodu zanedbávaly svou vlastní obranu. Peníze investovaly na krásné věci jako je sociální stát, lepší zdravotnictví a příjemný život,“ připomněl politik.
Čas blahobytu skončil V okamžiku, kdy se největší velmoc světa otáčí někam jinam, nastává situace, kdy si Evropané musí uvědomit, že je starost o bezpečnost na nich a musí zvýšit výdaje do své obrany. Jediná, kdo se posledních dvacet, pětadvacet let starala o svou armádu je dle Schwarzenberga Velká Británie. Blahé časy, kdy měli Evropané sociální zabezpečení, a zdravotnictví na vysoké úrovni, končí. O svou obranu se bude muset každá země starat sama a za vlastní peníze. Evropané žili v blahobytu a bohužel mysleli pouze na svou generaci a nikoliv na budoucí. Bylo zanedbávané školství i výzkum.
Zanedbávané školství „Když se podíváte na mezinárodní srovnání, zjistíte se zděšením, že na celé evropské pevnině je jediná univerzita, která patří k špičkovým ústavům na světě a to je ETH Švýcarské vysoké technické učení v Zurüchu. Žádná německá, žádná francouzská univerzita nedosahuje úrovně, která patří ke špičkovým institucím v USA, Číně, Indii či Japonsku,“ upozornil na další zásadní skutečnost poslanec. Dle jeho mínění dnes kupujeme více patentů než vyvážíme. Karel Schwarzenberg se obává, že za čtyři generace budou z celé Evropy velké Benátky, kam budou jezdit turisté ze všech koutů světa na památky, dobrou kuchyni a za příjemnou společností, ale svět už nebude brát Evropu vážně. Posluchači se dále dozvěděli, že je Evropská unie podivný útvar, kde se sice řeší, jestli zavařeninu smíme nazývat marmeládou či ne, když neobsahuje citrusové plody, ale její členové nejsou schopni vytvořit společnou bezpečnostní politiku Evropy ani společnou zahraniční politiku. Zásadní chybou také je, že EU nemá společnou energii. Pokud se Rusko nezastaví včas, tak jako Otesánek sežere všechny kolem sebe. Žijeme dlouhá desetiletí v míru a tudíž jsme si zvykli na myšlenku, že to tak bude stále.
Znovu nám hrozí poroba „Musím ale upozornit na jednu prachsprostou věc. Zbraně se od druhé světové války hodně změnily. Jsou přesné a můžeme s nimi mířit na druhý konec světa. Lidé se ale nezměnili. Jsme stále stejní, masožraví, zlobivé opice, co jsme byli i před tisíci lety. Jenom dnes máme mnohem účinnější zbraně. Pokud se nebudeme starat a investovat do bezpečnosti, mohou naše budoucí generace žít zase v porobě jako kdysi naši předkové,“ apeloval znovu na nutnost obranyschopnosti jednotlivých států Schwarzenberg. Je proto třeba využít demokratická práva, rozmyslet si, koho volit a aktivně se tak zapojit do dění. Pokud to neudělá každý jednotlivec, tak potom nesmí nadávat a reptat, protože jsme si vzniklou situaci zavinili sami. Jednoho ze studentů potom v diskuzi zajímalo, jaké kroky by mohly zastavit další kroky Putina. Podle Schwarzenberga to mohou být pouze mocné a především jednotné hospodářské sankce EU a USA. Musíme ale počítat s tím, že budeme mít dražší plyn a ropu. Další mladý muž se zeptal, jestli může Rusko zastavit NATO. „Samozřejmě, že ano. Jde o nejsilnější alianci, která na světě kdy existovala. Má opravdu prvotřídní evropskou i americkou výzbroj. Zůstává otázkou vůle, jestli je NATO připraveno předvést svou sílu, aby Rusové pochopili, že je situace vážná. „Budou nás chránit, budeme-li se také snažit sami. Nemůžeme žít v pokoji, pokud neplníme polovinu našich závazků v rámci NATO. Buď budeme plnohodnými členy a něco pro to dělat, protože proč by nás jinak chránili? Nedej Pán Bůh, aby byla válka. Já to opravdu nechci. Jsem ale přesvědčen, že válka bude, jestli ten proces nezastavíme hned na začátku. Pokud to bude postupovat, jak ve třicátých letech minulého století od anschlussu Rakouska, přes okupaci našeho pohraničí, tak to skončí válkou. Pokud to včas zastavíme, tak máme naději, že přece jen zůstaneme v míru,“ zazněla odpověď.
Karel Schwarzenberg: „Byl jsem také imigrantem„ Na otázku imigrace se přítomní dozvěděli, že pokud se přistěhovalci z jiných zemí přirozeně integrují mezi původní obyvatele evropských států, tak k žádným problémům nedojde. Ty nastávají, pokud v některých velkoměstech vznikají z přistěhovalců celá gheta. Došlo k tomu ve Francii i Velké Británii. „A vy sám byste chtěl žít vedle imigrantů,“ ozvala se reakce jednoho ze studentů. „Ale vždyť já jsem tak žil a dokonce jsem byl i imigrant! Můj syn, když pracoval v Bruselu, žil šťastně uprostřed marokánské čtvrti, kde byla výborná kuchyně i přátelští sousedi. Nesmíte mít prostě předsudky. Musíte si třeba holt jen zvyknout, že používají při vaření více česneku,“ odlehčil vážnost situace na závěr Karel Schwarzenberg. ————————————————————————————————————–
Reportáž ze setkání s občany ve Strážnici 2. října 2014
Kolečko Brno, Strážnice, Hodonín a znovu Brno absolvoval ve čtvrtečním odpoledni předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Ve Strážnici na něj první nedočkaví příznivci čekali bezmála s hodinovým předstihem. V restauraci Praha se potom účastníci setkání zajímali o obchvat města, nevyužité amfiteátry v zámeckém parku i co Karel Schwarzenberg říká na obnovení povinné vojenské služby či zvýšení minimální mzdy.
Karel Schwarzenberg dorazil do Strážnice sice s mírným zpožděním, ale ihned po příchodu do pivnice, kde se setkání uskutečnilo, vyzýval účastníky, aby mu pokládali otázky. „Nebojte se! Není hloupých otázek! Jsou jen hloupé odpovědi,“ povzbuzoval je host. Přítomní se nejdříve ostýchali, ale nakonec si dodali odvahy a padal dotaz za dotazem.
Je třeba přesně formulovat, co chcete „Ví Praha, kde je Strážnice?,“ začal opatrně jeden z mužů a pokračoval. „Máme tady zámecký park, ve kterém jsou unikátní přírodní amfiteátry. Prakticky jsou ale využity jen jednou ročně při akci, která spadá pod UNESCO. Pokud by tam chtěl někdo něco uspořádat, je to obrovský problém s finančně neúnosnými náklady. Národní ústav lidové kultury je placený ministerstvem kultury a nemá zájem dát prostory k dispozici,“ povzdechl si muž. „Jediné, co vám mohu poradit, je, abyste se obrátili přímo na ministra kultury. Dejte se dohromady nějaká skupina, zajeďte za ním a snažte se celou situaci řešit. Já vám pomoct nemůžu, protože jsem v opozici,“ upozornil Karel Schwarzenberg. Stejně reagoval na dotaz Marie Vičarové, která si postěžovala, že se snažila, aby byla vybudována cyklostezka ze Strážnice do Bzence Přívozu, kde pracuje. Jedinou odpověď, kterou ovšem dostala, byla, že to nejde. „Musíte pro to ovšem něco dělat! Sám člověk nic nezmůže! Je třeba, aby se dalo dohromady více lidí, napsali jste třeba petici a bojovali za svou věc. Hlavně je třeba přesně formulovat, co chcete a jít s tím potom za politiky,“ radil ženě Karel Schwarzenberg.
Za Kalouskovu aroganci může jeho okolí K dalšímu dotazu týkajícího se vývoje TOP 09 řekl: „Je jasné, že tady stále nebudu. První místopředseda Miroslav Kalousek je velmi schopný člověk, a když teď jezdím po krajích, tak vidím, že jsou v naší straně i velmi schopní lidé o generaci mladší než Kalousek. Po pár letech existence TOP 09 jich ještě není habaděj, ale jako starý lesník můžu říct, že přírodní obnova funguje,“ řekl s úsměvem na tváři Schwarzenberg. Dále přítomné upozornil, že se mu s Miroslavem výborně spolupracuje. Mají vzájemnou dělbu práce, která skvěle funguje. „Nám ale připadá trochu arogantní,“ zareagoval jeden z přítomných mužů. „Máte pravdu. Pokud jste ale vysoce inteligentní, a to on je, a strávíte tolik času v parlamentu, kde je průměr inteligence IQ tykve, tak potom jste namyšlenej. Tomu věřte. Je to jeho chyba, ale okolí ho k tomu svádí. Zažil jsem ho při konferencích, kde byli inteligentní lidé a tam byl mnohem skromnější a normálnější. Když mu jdou ovšem lidé na nervy blbými poznámkami, tak je poněkud namyšlený. To je pravda,“ připustil předseda TOP 09.
A tento rozhovor jsme spolu vedli ve Strážnici 2. 10. 2014.
V osmačtyřicátém roce byla vaše rodina vyhnána z tehdejšího Československa. Věřili jste tehdy, že se ještě někdy vrátíte? No my jsme odešli sami, protože byl nejvyšší čas. Jinak by otec skončil v šatlavě. Nejdříve jsme věřili, že se vrátíme, ale připouštím, že potom jsme se dlouhý čas obávali, že už to nezažijeme.
Kde jste se dozvěděl o tom, co se děje v Praze v listopadu roku 1989? To jsem byl právě v Maďarsku poblíž Debrecénu a tam už bylo možné vidět slovenskou televizi. Najednou za mnou někdo přišel, abych se přišel podívat na slovenskou televizi, že se v Praze něco děje. Ráno jsem se vydal zpátky do Vídně. Potom se to už zhroutilo a dokonce mne pozdravili i na hranicích. U nás to někdy jde velmi rychle.
Kdy jste se sem potom dostal? Asi za týden. Už jsem byl předtím ale v Praze několikrát.
Jaký to byl pocit? Báječnej, protože jsem už věděl, že tady zůstanu a také to tak bylo.
V co jste při revoluci doufal? Že budeme mít svobodu, což bylo to nejdůležitější a doufal jsem, co se ostatně také podařilo, že odtáhnou sovětské oddíly, které byly všude. To bylo vlastně to nejdůležitější.
Jste spokojený s porevolučním vývojem v naší zemi? Ne!
Co vám nejvíce vadí? Že se ostošest všude krade! To mi vadí…
Neměla být po revoluci zakázaná Komunistická strana Československa? To je věc názoru. Myslím, že to nebylo reálné. Buďme upřímní sami k sobě. Kolik lidí tou stranou prošlo? Jich bylo prostě velmi mnoho. Myslím, že to nebylo nikdy realistické, aby byla zakázaná, protože v té straně bylo příliš mnoho lidí.
Jak se díváte na to, že opoziční ČSSD i pan prezident Zeman vystupují proti sankcím vůči Rusku? Je mi to velice líto, protože to, co se děje na Ukrajině, je jako zrcadlo s tím, co se dělo s námi. Pokud se dokonce člověk zabývá dějinami, a já jsem velmi často studoval dějiny, protože mne zajímaly, tak argumentace z Moskvy, když obsadila Krym, byla téměř stejná, jako když Německo provedlo anšlus Rakouska. Teď je to jako před Mnichovem. Pohraničí se cítí jako Rusové, že je Ukrajinci utlačují, jako jsme my tehdy měli utlačovat naše nebohé Němce. Je to stejný blábol jako tehdy. Putin je ale velkorysejší a oddíly, které tam nyní dělají ten bordel, jsou Putinem lépe vyzbrojeny než-li Hitler vyzbrojil tehdy. Je to ale stejné i se stejnou argumentací a my je necháme ve štychu. Navrhuji, aby se naše vláda omluvila v Paříži a Londýně za výkřik, který jsme Angličanům a Francouzům dělali, že nás v roce 1938 opustili, neboť nyní děláme to stejné. Přišli jsme na to, že přesně kopírujeme jejich chování, tak všechny výtky bereme zpátky. Přiznáváme, že oni byli moudřejší, my teď děláme to stejné. My se chováme stejně zbaběle, myslíme pouze na sebe a ne na souseda. To je na tom hrozné.
Myslíte si, že lze rozpínavost Ruska zastavit diplomatickou cestou? Pouze diplomatickou cestou ne. Musí být diplomatická jednání. To příměří jsou kecy, protože se denně střílí a denně jsou padlí. Bojuje se o letiště v Doněcku, ale je příměří. Takové příměří je prostě podvod.
Mohou potom něco vyřešit sankce? Ano, protože přece jen trochu působí, protože jinak by tam už byli s celými tankovými oddíly. O tom jsem přesvědčen.
Je větší hrozba Rusko nebo Islámský stát? Pro Evropu rozhodně Rusko. Pro lidi na středním východě, kdybych bydlel v Dubaji, Jordánsku, tak bych měl větší strach samozřejmě před islámským kalifátem, ale v Evropě to máme přes sousední vesnici. To je něco odlišného. Každý požár je nebezpečný, ale když se rozhoří ve vedlejší vesnici, sousedním okrese, tak je to něco jiného než v sousedním domě. Mezi námi a Ukrajinou je ještě Slovensko, kdyby bylo ještě Československo, tak přímo sousedíme. Tady je to něco jiného. Tady hoří v sousedství.
Hrozí třetí světová válka? Myslím, že ne. Putin je velmi chladnokrevný člověk, který umí počítat. To není žádný hysterický blázen, jako byl Hitler. On by chtěl dobít Ukrajinu, ale počíná si velmi dobře. Kdyby začala velká válka, tak by to byl konec Ruska v dnešní formě, takže vynalezl podprahovou válku, kdy se snaží dobývat kousek po kousku. Je pravda, že západní mocnosti na tuto podprahovou válku neznají. Oni nejsou zvyklí na to, že někdo začne bojovat v sousední zemi s malými velice dobře vyzbrojenými oddíly, že bude obsazovat kousek po kousku. Ony byly připraveny na velkou válku. Teď je to ale něco úplně jiného.
Mnohé jste za roky svého života prožil, jak si myslíte, že tato situace dopadne? To ještě nevím. Buď po nějakém čase sankce zapůsobí, že musí Putin couvnout, protože Rusko není hospodářsky silné, spíše křehké. Putin strčil všechny peníze do zbrojení místo, aby vybudoval infrastrukturu a alternativní průmysl. V Rusku není hospodářská situace slavná. Po nějakém čase budou sankce fungovat a bude se muset stáhnout. Druhá možnost je, že zvítězí, sebere celou Ukrajinu a potom bude pokračovat dál k nám. To jsou dva možné scénáře… Závisí to jako vždy na nás. Nemám strach před Rusy ani před Putinem. Z čeho mám strach, je naše vlastní předposranost. Z té mám největší strach. Nikoliv z Rusů či jakéhokoliv útočníka, ale že skloníme hlavu, poděláme se a podle toho budeme jednat. Z toho mám doopravdy největší strach.
Sankce ale způsobí problém také našim firmám… Musíme si připustit, že to, co se děje, je válka. Když vyšlu ozbrojené oddíly do sousední země, ty obsadí velké části území sousední země, když se tam střílí, tak je to podle všech klasických definicí, válka. To si musíme přiznat a válka chce vždy oběti. A protože válka není pouze proti Ukrajině, nýbrž proti celé Evropské unii včetně nás, protože kdy začal? Když Ukrajina chtěla podepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Když připustíme, že se smí válka dělat vůči někomu, kdo s námi chce podepsat dohodu, tak tím prakticky kapitulujeme. Dokud se válka odehrává tak, že snad ztratíme půl procenta HDP, tak zaplať Pán Bůh! Udělám pouť na Hostýn a poděkuji Pánu Bohu, protože naši dědové a otcové bojovali, museli jít střílet. Byla spousta padlých. Když my teď ztratíme jen prachy, měli bychom Pánu Bohu poděkovat.
Podrobnosti o bohatém životě Karla Schwarzenberga najdetezde
Po úmrtí Karla Schwanzenberga odvysílala Česká televize několik dokumentů o jeho životě. Moc zajímavý byl časosběrný dokument Moniky Le Fay s názvem Chůze lesem podle stejnojmenné knihy německého spisovatele, publicisty a entomologa Ernsta Jüngera. Poslední záběr filmu autoři natočili v roce 2020 a hned druhý den Karel Schwanzenberg oznámil, že odchází z politiky. Ve snímku mimo jiné z úst knížete zaznělo: * Falešná skromnost je nejblbější vlastnost. * Rád bych byl ještě nějak užitečnej, ale ctižádost mne už opustila. * Co je v životě nejdůležitější? Neposrat se! * Příliš mnoho kecáme, nejlepší je spolu mlčet…
Na závěr filmu před titulky použila autorka Monika Le Fay citát Ernsta Jüngera, s nímž se Karel Schwarzenberg znal: „My sami si utváříme svět, a co prožíváme, není dílem náhody. Svět je takový, jak jsme my ustrojeni. Každý z nás tedy dokáže svět změnit.“
Když jsem na facebooku přečetla tuto zprávu: "1. září by paní Květa Fialová oslavila 90. narozeniny. Při té příležitosti vydá nakladatelství Zeď unikátní knihu Poslední deník Květy Fialové. Její autor, herec a blízký přítel Josef Kubáník v ní po dohodě s rodinou popisuje nejenom poslední tři roky života oblíbené české herečky, ale přes autentický rozhovor se samotnou Květou Fialovou celý její pozoruhodný osud. "Bude to laskavé i kruté, vtipné i smutné, velkorysé i sobecké. Bude to ale pravdivé a poprvé budou zveřejněny věci, o kterých paní Květa nikdy předtím nemluvila," slibuje autor.", vzbudilo to ve mně velkou radost, těšení se na knihu a také nádherné vzpomínky na tyto dva úžasné lidi... Úryvky z připravované knihy si mohou zájemci přečíst zde
