Bezmála po čtvrtstoletí opět v Piešťanech

Obyčejně moje výlety směřují na západ od našich hranic, ale tentokrát jsem vyrazila na východ. Ne, nebojte se. Ukrajina ani Rusko to nebylo. Vyjela jsem si jen kousek za barák. Přesně do Piešťan na Slovensku, kam to mám z domu zhruba hodinu cesty.

Naposledy jsem tam byla někdy před čtyřiadvaceti lety. Tehdy jsme se tam jednoho horkého dne vyrazili koupat ještě celá rodinka s oběma syny. Z toho dne si pamatuji jen samotné koupání, a že tam hlava rodiny se syny uspořádala soutěž, kdo se dovede déle potápět. Asi si dovedete představit, kdo vyhrál, kdyby se měl utopit. To už je ale dávná historie. A ještě v dávnější době – přesně v zimě roku 1986 jsme tehdy s budoucím manželem vyrazili do Piešťan za nákupem prstenů, protože svatba byla počátkem března. I když jsme si prsteny objednali včas, do svatby hotové nebyly, a tak jsme si při svatbě s manželem navlékali prsteny mých rodičů. No a mně naběhly nějak prsty a ženich mně prostě ten prsten vůbec na prst nedostal. Jako kdyby už tato skutečnost signalizovala, že něco bude špatně. To jsem ale krapet odbočila od své aktuální cesty do Piešťan, kam jsem vyrazila posledního července.

TROCHA VZPOMÍNEK
Ten den mělo být vedro, a bylo (!), tak jsem hledala už o den dříve, kam si zajet zaplavat. Nakonec moje volba padla na Piešťany. Při cestě na Slovensko nešlo nevzpomenout na to, o čem jsem slyšela vyprávět příběhy. Manželova rodina si tam totiž dělala výlety v dobách jeho mládí, kdy ještě existovalo Československo, hodně často. Údajně tam jeli někdy i několikrát za měsíc. Manželovi kmocháčci totiž až do své smrti neměli v domě tekoucí vodu, tak se tam údajně jezdívali prostě „okúpat“. S tím se pojí jeden můj trapas, kdy jsem jim z Rakouska přivezla sprchový gel v dobách, kdy se v naší zemi běžně nedal koupit. K dostání byly tyto věci jen v Tuzexu, kde bylo možné nakupovat za valuty anebo tzv. bony, které šlo získat právě třeba směnou valut anebo je koupit od překupníků tzv. veksláků. Když jsem kmocháčkům vítězoslavně předávala sprcháč, tak se švagr začal velmi smát a poučil mě, že jim sprchový gel bude na nic, protože žádnou sprchu nemají, jelikož jejich jediná „sprcha“ je studna na dvorku a lavór… Tak to byla vsuvka z historie manželovy rodiny. Při cestě na Slovensko jsem si ještě vzpomněla, jak manželova maminka vyprávěla, že než dojeli do Piešťan, synové ji bombardovali spoustou otázek, na které neznala odpovědi. Když jeli například přes kopec do Strání-Květné, tak je zajímalo, kolik je v tom lese, co projíždí, stromů. No a tak jim cesta rychle ubíhala. Podobné otázky mají ale děti i dnes. V tomto směru se zase nic moc nezměnilo.

PARKOVÁNÍ VE MĚSTĚ
Samotné Piešťany se ale z mého pohledu změnily hodně. Mají krásně opravené centrum města i lázeňské domy. Na radu mého manžela jsem si dala pozor a zaparkovala tak, abych se vyhnula poplatkům za parkování. Ano, v Piešťanech to ještě jde. Sice jsem se prošla asi dva kilometry, ale to mně vůbec nevadilo, protože jsem stejně chtěla fotit, jak to ve městě vypadá. Jinak parkovné se ve městě pohybuje ve dvou parkovacích zónách s označením A a B od 1,5 do 2,5 eur za každou započatou hodinu. Ušetřila jsem tedy zhruba 16 eur, protože jsem ve města byla osm hodin. Mým cílem bylo projít pěší zónu, nějaké parky a ostrov, kde jsou lázeňské domy, koupaliště Eva s velkým bazénem na plavání, bazénkem pro děti a kulatým bazénem s termální vodou.

STOPY ĽUDOVÍTA WINTERA VE MĚSTĚ
Jak už jsem tady párkrát psala, miluji cestování i proto, že se vždy dozvím něco nového a zajímavého o dané lokalitě, kam mířím. Včera jsem se tak dozvěděla více o životě Ľudovíta Wintera, který byl podnikatel židovsko-maďarského původu. Narodil se 1. listopadu 1870 v obci Šahy v tehdejším Rakousko-Uhersku. Jeho otec Alexandr pronajal lázně Piešťany od grófa Františka Erdödyho. Svého syna zapojil do řízení lázní už v jeho dvaceti letech. Po smrti otce v roce 1909 se ujal vedení lázní. Za dobu jeho působení v této funkci byly v Piešťanech postavené významné stavby. Jednalo se například o Robotníckou nemocnici, Kursalon, Františkovy lázně, Pro Patria, Thermia Pace s lázněmi Irma, které jsou dodnes světoznámé. Winter byl v letech 1919-1935 předsedou Svazu slovenských lázní a zasloužil se o zvelebení Piešťan například i tím, že byly vyasfaltované silnice, vybudované chodníky, náměstí, vodovod, kanalizace a řada dalších věcí včetně třeba regulace řeky Váh. Po vzniku Slovenského státu čelila Winterova rodina za druhé světové války perzekucím. Ľudovít se ukrýval, ale Němci ho našli a byl deportovaný do sběrného tábora v Seredi, odkud potom putoval v roce 1944 do Terezína. Při osvobození měl přitom už 75 let. Po znárodnění lázní komunistickým režimem v roce 1948 žil v ústraní a chudobě. Dokonce měl zakázaný vstup na Kúpeľný ostrov, kde se nacházela většina lázeňských domů. Zemřel v Piešťanech ve věku 98 let. Je pochovaný na hřbitově v Bratislavské ulici v Piešťanech. V roce 1991 po něm byla pojmenovaná hlavní ulice. Jeho jméno nese také nemocnice. Svůj život a dílo popsal ve vzpomínkách, které byly vydané v roce 2001 pod názvem Spomienky na Piešťany. Na základě této knihy natočil režisér Dušan Trančík film s názvem Optimista. 11. května 2019 byla na Kolonádovém mostě tomuto vzácnému muži odhalená socha.  Přiznám se vám bez mučení, že jsem do včerejška o tomto muži nevěděla lautr nic… Je to ostuda, ale je to tak. Zase jsem o něco chytřejší. Podle mne byl Ľudovít Winter borec nad borce. Ve svém mládí byl ale bohatý a úspěšný muž a to se prostě v našich zemích neodpouští. Zemřel v zapomnění, ale naštěstí si na něj Slováci vzpomněli alespoň po revoluci.

NÁVŠTĚVY PIEŠŤAN RODINY ALFONSE MUCHY
No a další věc, co jsem nevěděla a neměla o tom ani tušení, že pravidelně do Piešťan s celou rodinou jezdíval Alfons Mucha. Z vděčnosti za uzdravující sílu piešťanských pramenů daroval hotelu Thermia Palace olejomalbu, kterou vytvořil v Nice. Výstava, která je na lázeňském ostrově k vidění v Napoleonských kúpeloch až do konce října letošního roku, připomíná mimo jiné i to, že byl také fotograf. V Piešťanec se umělec cítil dobře a čerpal tam také inspiraci pro své velkolepé dílo Slovanská epopej. Za vstupné zaplatí dospělý člověk 3 eura. Hned v první výstavní části běží na obrazovce dokument o životě a díle Alfonse Muchy. Je dobré ho vidět a teprve poté pokračovat v prohlížení celé expozice. Na některých fotkách je umělec s rodinou a blízkými sám, ale jsou tam k vidění také jeho různé snímky, plakáty a z Piešťan fotky krojovaných, které Alfons Mucha udělal při svých návštěvách lázní.

KOUPALIŠTĚ EVA
Mým hlavním cílem bylo vykoupat se a zaplavat si a nakonec jsem se toho tolik dozvěděla a viděla. Ještě tedy něco málo k mému včerejšímu koupání. Zamířila jsem na koupaliště Eva, které se nachází na Kúpel’nom ostrově u cyklostezky podél řeky Váh. Celodenní lístek vyjde dospělého na 9 euro. Manžel mě upozornil, že pokud má člověk nad 60 let, může si koupit seniorský lístek. Ten vyšel na 6 eur, děti do 6 let mají vstup zdarma a do 15 let zaplatí 5 euro. Rodinná vstupenka 2 rodičů a jednoho dítěte vyjde na 20 euro a se dvěma dětmi na 24 eur za celý den. Zvlášť se platí ale skluzavka – 1 euro za svezení. Návštěvníci si mohou pronajmout také lehátka. Za hnědé (dřevěné, které není polohovatelné) zaplatí 1 euro a za bílé plastové 2 eura. Dvojlehátka se slunečníkem stoji 4 eura. Lze si koupit také pernamentku s 20 vstupy, což důchodce vyjde na 90 eur a celosezónní stojí 200 eur. Otevřené je tam v červenci a srpnu od 10 do 19 a v září a červnu od 11 do 18 hod. K dispozici je venkovní bazén – 50 metrů, dětský bazén s teplotou 28-30 stupňů a termální bazén s masážními tryskami s teplotou 32-36 stupňů. Je tam několik občerstvení. Ceny jsou vidět na fotkách ve fotogalerii. Bylo tam moc dobře, ale stačilo mně tam být pět hodin, protože jsem měla strach, abych se nespálila, i když jsem se mazala. Potom jsem měla ale stejně namířeno na výstavu Alfonse Muchy. Ráno jsem si dala na pěší zóně po deváté hodině v jedné restauraci snídaňové menu. Fotka i s cenou je také ve fotogalerii.

CESTOVÁNÍ JE VELKÝM PŘÍNOSEM

Co říct na závěr? Budu se opakovat, ale cestujme a poznávejme místa, která jsou třeba i jen hodinu cesty od našich domovů. Rozhodně se tím obohatíme a dozvíme se spoustu nových a zajímavých věcí. Já si ještě někdy do Piešťan určitě udělám výlet, protože je tam moc dobře s bohatou nabídkou kulturního programu. Jen ve dvou parcích, které jsem prošla, jsem viděla nádherná místa připravená k různých hudebním a možná i divadelním vystoupením – viz. fotografie v příloze. A jak by ne, když se tam vracel i skvělý umělec Alfons Mucha, který vedle opakovaných návštěv Piešťan žil v Brně, Vídni, Mikulově, Mnichově, Paříži, Berlíně, New Yorku, Rusku, Nice a Praze.

Adventní Salzburg pocukrovaný sněhem

V Salzburgu jsem byla naposledy zhruba před pětatřiceti lety. Tehdy jsem tam ale byla v létě a prakticky jsme městem pouze projížděli, takže to byla spíše malá zastávka. To byl také důvod, proč jsem se letos rozhodla do Salzburgu vyrazit znovu.

Byl to sice pouze jednodenní výlet na adventní trhy, ale stál zato! Z Brna jsme vyjížděli něco po půl třetí ráno a po osmé už byli v cíli našeho putování. Řidič jel prostě hodně dobře. Před námi bylo devět hodin putování po tomto nádherném městě, jehož část Starého Města byla zapsána na seznam UNESCO.

Je pravda, že jsem z toho devítihodinového putování po městě s taškou zatíženou foťákem a objektivy, měla velký resepkt. Den před výletem jsem si totiž způsobila úraz. Při montování postele mně její čelo, které bylo kurnik hodně těžké, padlo hranou přímo na lůžko nehtu u palce. Ten tanec a bolestný řev nechtějte vidět ani slyšet. Ten den byl pátek a mne čekala ještě cesta autem do Brna, kde jsem měla chvilku před cestou spát. Když jsem si zkusila na nohu se zraněným palcem obout plánované pohorky, tak to fakt nešlo. Musela jsem zvolit starší a širší kotníčkové boty. Přesto jsem kulhala a palec bolel jako sviňa. Na parkovišti na mne čekal syn s pejskem, a když viděl, jak pajdám, tak mne uklidňoval, že to nic není, že to rozchodím. No, moc jsem tomu nevěřila a devítihodinového pochodu Salzburgem jsem se krapet děsila. Nehet pěkně zmodral a já poznala na vlastní kůži, jak je takový palec na noze zapotřebí.

Zpět ale do Salzburgu! Okolo zámku a přes zahrady Mirabell  jsme přes řeku Salzach zamířili do Starého Města. Byla to prostě nádhera! Tolik krásných a úzkých uliček s neskutečnou výzdobou! Prostě mně docházejí slova. Měli jsem milou průvodkyni, která nám řekla základní fakta, přivedla přes Ježíškův trh k soše Mozarta, kde jsme měli večer sraz. Poté jsem už vyrazila do ulic lovit fotky, zážitky, pozorovat lidi a nasávat atmosféru rakouského předvánočního Salzburgu. Nejdříve jsem zamířila do Kolegiátního kostela a poté do katedrály sv. Ruperta a Virgila. Je advent, tak tam byl čas na ztišení.

Potom jsem zamířila na pevnost Hohensalzburg, která trůní hrdě na vrcholu Mnišské hory, vysoko nad střechami barokního Starého Města. Největší kompletně zachovalý hradní komplex ve střední Evropě a současně dominantu Salcburgu obdivují každoročně miliony návštěvníků.  Já jsem byla jedním z nich 🙂 Na cestě vzhůru jsem nevyužila lanovky, protože jsem chtěla fotit. A neprohloupila jsem! Jak jsem stoupala po schodech výš a výš, tak se mně otvíraly nádherné pohledy na sněhem pocukrovné město. Byla to krása. Můžete se podívat ve fotogalerii.. Já vím… Těch fotek je tam moc, ale prostě jsem chtěla zachytit atmosféru tohoto krásného města. Možná se tam už nikdy nepodívám, i když bych toto město moc ráda fotila i v létě nebo na jaře.

Pevnost je mnohem větší než se zdá z pohledu z údolí. Je to jakoby další městečko uvnitř opevnění. Byly tam celé ulice a samozřejmě také adventní trh, i když mnohem menší než byly ty dole ve městě. Každopádně jsem si tam dala pomerančový punč s rumem. Vstupné do celého areálu mne vyšlo na necelých deset euro. Byl v tom zahrnut vstup i na výstavu loutek a dalších prostor. Všechno jsem ani neprošla. Každopádně jsem byla ráda, že jsem si hrad mohla prozkoumat. Dolů jsem se na lístek, který jsem zaplatila vstupné, svezla lanovkou. V ulicích Starého Města za ty zhruba dvě hodinky, co jsem byla na hradu, značně přibylo lidí.

Nejdříve jsem mazala do cukrárny, kam se vešli jen dva zákaznci a zbytek musel vždy čekat venku. Nebyla to cukrárna, kde si člověk mohl sednout, ale byla to cukrárnička, kde se cukrářem Fürstem v roce 1890 poprvé začaly vyrábět Mozartovy koule. Ty, které dnes dostaneme i v našich obchodech, se vyrábějí průmyslově a mají odlišnou recepturu. Já ale chtěla koupit a ochutnat právé ručně dělané Mozartovy koule. Byly fakt lepší! Na tuto cukrárnu nás upozornila průvodkyně.

Potom jsem se pustila do prozkoumání města, i když někdy se musel člověk doopravdy protláčet davy lidí, což fakt nemusím… Byla sobota, tak se nebylo čemu divit. Možná by bylo lepší sem někdy zamířit spíše ve všechní den. Po poledni se mně začal ozývat žaludek a já už doma měla v plánu, že navštívím nějakou typickou rakouskou hospodu, kde si dám něco dobrého.

Na místě jsem ale zjistila, že to bude problém. Těch typických rakouských hospod totiž v centru města nebylo moc a byly hlavně narvané k prasknutí. Byly tak plné, že před dveřmi někde čekala fronta lidí. To jsem tedy fakt nepředpokládala! Zamířila jsem proto dál od centra a tiše doufala, že najdu to, co hledám. Míjela jsem spoustu italských pizzerii, ale také jsem narazila na japonské či indické restaurace a klasický „Mekáč“. Nic z toho jsem ale nechtěla! Pátrala jsem dál a dostala se fakt docela dost daleko. Nakonec jsem objevila hospodu s názvem Bärenwirt, jejích reklamní cedule hlásala, že jde o tradiční salzburskou kuchyni, jejíž historie sahá až do roku 1663. Moje srdce poskočilo radostí. Uvnitř do vypadalo fakt stylově! Číšnice mně bohužel řekla, že je plno, a tak jsem se vydala zpět při pobřeží řeky Salzach do Starého Města. Tady jsem nakonec našla jednu hospodu, kde jsem si dala horký vývar s obřím játrovým knedlíkem. Byla to dobrota! A pak jsem zase vyrazila do ulic fotit, ale to už se někde fakt nedalo vůbec projít.

Při celodenním putování jsem děkovala Bohu, že palec držel, nebolel a já si mohla výlet užít. Syn měl pravdu! Rozchodila jsem to!  Zpět do Brna jsme dorazili před půlnocí. Adventní Salzburg vřele doporučuji!!!

Lenka