„Mami, chceš k narozeninám peníze nebo zážitek?,“ začala zhruba před měsícem moje konverzace s mamkou, která za dva dny oslaví 84. narozeniny. „Peníze nechcu!“ zněla její odpověď. „A chceš výlet do Mariazell nebo do polského Těšína?“ pokračovalo mé vyzvídání. „V Mariazell jsem už byla,“ reagovala mamka bleskurychle. „Takže bys jela raději do Polska?“ „Určitě!“ Její odpověď mne vůbec nepřekvapila, protože je to „stará“ cestovatelka. Jakmile to bylo možné, tak po revoluci začala jezdit po Evropě, kam to jen šlo. Cestovala ale i v době minulé. Tehdy si třeba s mým otcem zajeli k moři do Rumunska, ale sama také do Ruska, kam vyhrála zájezd. Ještě v 79 letech se vydala sama už coby dlouholetá vdova bez doprovodu rodinných příslušníků na poutní zájezd do Izraele. Letěla tam tehdy před covidem se slovenskou cestovkou a ze zájezdu předem nikoho neznala. Vrátila se nadšená.
A tak bylo rozhodnuto, že tentokrát vyrazíme společně na výlet do Polska, i když je to jen úplný kousek za hranicemi. Dnes ráno jsme tedy vyjely ze Židlochovic, kde bydlí, směrem na sever. Přijela jsem už o den dříve večer a domluvily se, že startujeme v sedm ráno. Už o půl páté jsem ale slyšela, jak cupitá po bytě. Když jsem se před šestou vyhrabala z postele, byla už komplet oblečená i obutá, a tak jsme vyjížděly téměř o hodinu dříve, než bylo večer naplánováno, co mně vůbec nevadilo, protože jsem měla obavy z ranní dopravní situace na moravských úsecích dálnic. Nakonec jsme cestu ale zvládly bez komplikací. Dálnice naštěstí stála od Slavkova směrem na Brno jen v protisměru.
V polském Těšíně jsme tak byly už okolo půl deváté. Dokonce se mně podařilo zaparkovat zdarma v místech, odkud v pohodě došla do centra i mamka s hůlčičkou, se kterou chodí po zlomenině stehenní kosti před pár lety. Snažila se a kráčela hrdinně celý den se slovy: „Je to úplně v pohodě. Jen musím jít holt pomaleji.“
Celkem jsme byly i s obědem a časem na kávu v terénu pět hodin. Na procházku centra města, s krátkým zastavením na adoraci v kostele sv. Marie Magdaleny, včetně projití Masarykova parku a tržiště tento čas stačil. Brala jsem ohled na její věk i hendikep. Osobně jsem si ještě navíc vyběhla na na Piastovského věž v parku, abych udělala pár fotek z nadhledu. Mamka na mne počkala na lavičce u vchodu. Pěkně jsme si to užily. Domů si odvážela kromě zážitků z poznávání města, které je krásně opravené, čisté a v restauraci, kavárně i obchodech jsme se setkaly jen se samými milými a ochotnými lidmi, také halenku, kterou si vybrala.
Návštěvu polského Těšína vřele doporučuji. Je to doopravdy moc pěkné město s pěkným historickým centrem. Je zde i spousta kaváren a restaurací, takže si na své přijdou také gurmáni. A rozhodně tady není všude jen nabídka pizzy a kebabu od Turků, Pákistánců a dalších, což se jako mor rozšiřuje u nás, ale třeba také v Rakousku a vloni jsem se s tímto trendem setkala i na severu Polska v přímořské Lebě.
V Jaroměřicích nad Rokytnou jsem byla poprvé v květnu roku 2021. Jela jsem tam tehdy dokumentovat unikátní opravu chrámu sv. Markéty. Tamní farář P. Tomáš Holcner mne protáhl po lešení interiéru kostela a dokonce jsem se díky jemu dostala i na věž. Vloni v říjnu se tento opravený kostel znovu otevřel veřejnosti. U toho jsem ale kvůli nemoci nemohla být. Znovu jsem se tam dostala až tuto neděli (18. června). Kostel totiž obdržel už podruhé ocenění v podobě Zlaté jeřabiny Kraje Vysočina. Tentokrát za dokončení obnovy chrámu a nové liturgické vybavení, které vzniklo na Velehradě v dílně akademického sochaře Otmara Olivy. A to byl také důvod, proč jaroměřický farář sochaře Olivu pozval na mši svatou a následnou besedu s ním. S Otmarem se známe dlouho. Dvacet let? Nevím přesně. Patří mezi lidi, které jakoby člověk znal od věčnosti. Před nedělní bohoslužbou jsme byli v chrámu oba se značným předstihem, a tak byl čas jít bokem a trošku si povykládat. Neviděli jsme se několik let. Mezitím se toho mnoho stalo. Přišel covid a Otmar poté vážně nemocně. „Já su tak šťastnej, že tady mohu po nemoci být! Přijel jsem sem téměř po roce. Vše jsme instalovali vloni v září. Přijel jsem sem už včera, kdy jsem měl šťastné výročí. V sobotu 17. června tomu bylo přesně 42 let, co mne pustili z kriminálu, tak jsme to tady trošku s přáteli oslavili. Do tohoto liturgického prostoru jsem vstoupil poprvé jako student před padesáti lety,“ vrátil se Otmar ve vzpomínkách o půlstoletí zpět. A já na jeho slova zareagovala: „A dá se na ten kriminál po těch dlouhých letech vůbec zapomenout?“ „Víš, na to se asi nikdy nezapomene. Jak jasně píše ruský básník Osip Mandelštam: „Má duše věčně k výslechu jde.“
Potom ale hned připomněl, že se veškeré liturgické vybavení chrámu mohlo udělat díky velkorysosti čtyř rodin, které vše zaplatily a daly mu důvěru. „Díky tomu jsem neměl žádné starosti s obhajobou díla před nějakými komisemi. Zkušený investor ví, že když zatíží tvůrce důvěrou, tak ho zatíží maximálně. A to mu už stačí,“ upozornil přítomným po mši svaté sochař. Dále prozradil některou symboliku, kterou použil při výrobě oltáře, věčného světla, ambonu, křtitelnice a kříže. Díky Otmarovi jsem se při agapé seznámila s novou kastelánkou chrámu Janou Krejcarovou. Na to, jak se dostala vystudovaná učitelka pro mateřské školy k této naprosto odlišné profesi, připravuji větší materiál do Katolického týdeníku a věřte, že je nač se těšit. Zatím jen prozradím, že když ji jaroměřický farář počátkem letošního roku oslovil s touto nabídkou, tak nejdříve řekla, že to fakt ne. Nakonec ale nečekanou nabídku přijala, podařilo se jí připravit vše potřebné pro průvodcovský okruh kostelem, dala dohromady tým mladých lidí z farnosti a na začátku turistické sezóny se už vše pěkně rozjíždí. Pokud sama provádí, tak prohlídku zakončuje na chóru hrou na varhany. A zdaleka není mezi svými průvodcovskými kolegy jediná. Sochař Oliva o její prohlídce řekl, že to byl neopakovatelný zážitek. „Je to takový zvláštní a neuvěřitelně elegantní způsob evangelizace. Mám radost, jak tady vše funguje a jak se farnost o toto dílo stará,“ uvedl pro Katolický týdeník.
Zatím se tedy pokochejte mými posledními obrázky z Jaroměřic nad Rokytnou a až bude v Katolickém týdeníku zveřejněný článek o této výjimečné kastelánce, dám vědět.
Mějte krásné léto, nezlobte se a nenadávejte, že praží slunce, je vedro k zalknutí, ale užívejte si teplíčko na plné pecky, protože se ani neohlédneme, léto bude pryč a přijde podzim s krátkými dny, plískanicemi a vlezlou zimou. Ať tedy žije léto!
Stále častěji létáme na dovolené do všech možných koutů světa a občas zapomínáme, kolik krásných míst je v naši zemi a možná si tu krásu neumíme ani náležitě vychutnat, i když ji máme přímo za humny. A to byl možná důvod, proč jsem vyrazila po dlouhých desetiletích do Vranova nad Dyjí.
Meteorologové předpovídali krásné počasí, a tak jsem váhala, jestli jet v sobotu, nebo už v pátek. Dala jsem přednost pátku, protože jsem předpokládala, že o víkendu si bude chtít udělat výlet více lidí a já chtěla fotit a mít při tom klid a nemuset čekat až mi například ze záběru odejdou davy lidí. Vzala jsem si proto den dovolené a vyrazila přes Mikulov a Znojmo do Vranova nad Dyjí, což je z mého bydliště nějakých sto padesát kilometrů. Kvůli focení jsem si doma předem nastudovala, jak půjde slunce, co, kdy, a kde budu moct fotit. A udělala jsem dobře, protože má předvídavost i příprava se vyplatila. Při svém zhruba dvanáctikilometrovém putování po okolí Vranova jsem narazila pouze u Claryho kříže na dva lidi a jinak v lesích a nad přehradou nepotkala ani živou nohu, což byl super relax.
Ještě než jsem ale do Vranova nad Dyjí dorazila, tak jsem musela před cílem mého putování zastavit v nedaleké Lesné, kde jsem zahlédla větrný mlýn, o kterém jsem do té doby neměla ani tušení. Toto jsem se o něm dozvěděla: Větrný mlýn je bezpochyby největší dominantou obce. Jeho historie je však velmi pohnutá. Jeho stavbu začal Franz Černý v roce 1860 a dokončil ji v následujících dvou letech. Jako mlýn ovšem fungoval pouze do roku 1894. Poté zde byla jen kolářská dílna. Nejčernější kapitola dějin této technické památky začala po druhé světové válce, kdy mlýn získalo vojsko, které zde zřídilo pozorovatelnu a hlásku protiletadlové obrany. Po odchodu vojska byl mlýn navrácen obci v dezolátním stavu. Po různých úvahách, co dělat s mlýnem, se vedení obce rozhodlo převést tuto dominantu do bezplatného užívání JZD, které z mlýna udělalo sýpku. Obec se ovšem i nadále snažila o znovuobnovení větrného mlýna. To se jí nakonec podařilo, přestože byly i návrhy na demolici tohoto objektu. V roce 1976 byl tedy areál větrného mlýna upraven do dnešní podoby podle návrhů Ing. arch. Jiřího Malého. Toto byla neplánovaná zastávka, ale možná o to zajímavější.
Díky tomu, že jsem do Vranova nad Dyjí přijela mimo sezonu a ve všední den, podařilo se mně ráno okolo deváté hodiny zaparkovat auto zcela zdarma přímo v centru městyse, což jsem doopravdy nečekala. Poté jsem mohla hned vyrazit po modré značce.
Od obecního úřadu jsem úzkou uličkou prošla ke kostelíku Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem si udělala první zastávku. Hned u vchodu mne odchytil hlídač, ale když se dozvěděl, že bych se chtěla jen krátce pomodlit, tak už si mne potom nevšímal. Z kostelíku jsem se vydala po Claryho stezce k Mnizskovu kříži, kde byly nádherné pohledy na vranovský zámek. Ten byl v tom čase skoro přesně v takovém světle, jak jsem si představovala doma. Pohled na zámek mne uchvátil tolik, že jsem ho možná z různých záběrů cvakla až mockrát, ale prostě mně to nedalo…
Od Mnizskova kříže byla další zastávka u Kaple Největější trojice, která je také nazývaná Kaple výběrčího. Informační tabule zde připomíná, že se u této kaple zastavovali se svými povozy formané, aby se pomodlili před cestou do prudkého stoupání vranovského kopce. Od kaple jsem zašla i na Šibeniční vrch, kde se podle informační tabule popravovalo až do roku 1739, kdy byl povolán kat z Mikulova. Popravy byly ale pro tehdejší panstvo finančně velmi náročné, proto se v roce 1740 tohoto privilegia vzdalo ve prospěch královského města Znojmo.
Ze Šibeničního vrchu jsem se vrátila zpět a po modré značce Claryho stezky pokračovala až ke Claryho kříži, kde je nádherná vyhlídka na Vranovskou přehradu, zámek i do údolí. Zde jsem si dala odpočinek a v klidu bez davů turistů jsem si užívala výhledy na podzimní krajinu, kterou proměňovalo slunce. Zpět jsem musela jít stejnou cestou, protože hráz přes přehradu byla z důvodu oprav uzavřená. Díky tomu se mně ale ve vesničce Onšov podařilo vyfotit kapli svaté Anny na návsi i s odrazem kaple v přilehlém rybníčku, protože jsem se vracela stejnou cestou a v tom okamžiku už bylo světlo díky posunu slunce někde úplně jinde než když jsem tudy procházela před pár hodinami.
Na kraji lesa jsem se pak nechala zlákat směrovkou k Stříbrným vodopádům. To jsem se ale nechala nachytat, protože tam žádné vodopády nebyly. Jen prudky sráz a kdesi dole se plazil uzoučky pramének nějakého potůčku. Tato stezka vyústila u Kaple výběrčího, odkud jsem pokračovala už okolo mně známému Mnizskovu kříži a poté se dostala ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem putování ráno začínala. Hlídač seděl venku, poznal mne a nalákal ke komentované prohlídce kostela, který v letech 2009 – 2011 prošel opravou za přispění dotace z Norských fondů. Pán měl neuvěřitelné znalosti. Na jméno jsme se nezeptala, ale kromě historie kostelíku prozradil, že je původem zubní lékař, ale po revoluci začal jezdit po různých misiích. Působil tak v Africe, jižní Americe, Německu, Chorvatsku, ale i na Ukrajině a Polsku. Nyní pomáhá s překlady v tiskovém apoštolátu FATYM, který má sídlo právě ve Vranově nad Dyjí. Bylo to moc milé a zajímavé setkání.
Já se poté vydrápala po Kozí stezce až ke vchodu vranovského zámku. Myslela jsem, že se dostanu aspoň na nádvoří, ale to jsem se opět moc spletla… Co se dalo, tak jsem zámek nafotila z této strany přes mříže a plot. Potom jsem ještě udělala pár fotek u řeky Dyje, doplnila pitný režim v jedné hospůdce u řeky a vydala se na cestu zpět. Před Mikulovem se mně za zapadajícího slunce naskytl nádherný pohled na zámek a celé město, což mne přinutilo zastavit a udělat dva záběry. Doma jsem byla okolo sedmé hodiny večer. Na tachometru bylo 305 km a v náramek ukazoval, že jsem nachodila s batohem s foťákem a objektivy 12 km. Byl to nádherný den.. I v naší zemi se dají vidět úžasné věci, tak na to nezapomínejme až budeme kupovat zájezd do Egypta, na Kanárské ostrovy, Malorcu či do Řecka. Moře tady nemáme. To je fakt, ale máme tady moře nádherných památek a přrodních scenérií, které by nám mohli všichni závidět.
A ještě jedna poznámka k Vranovu nad Dyjí. Tamní zastupitelé si všech památek nesmírně váží. Opravená je tam kdejaká kaplička či křížek v lese, což je ostatně vidět na fotkách. Pro turisty jsou připraveny krásné okruky, které jim na stříbrném talíři nabízí ty nejkrásnější pohledy na zámek, městečko i okolí… U každého místa nechybí informační panely. Klobouk dolů! A u řeky je také krásné hřiště pro děti. I na ty tady pamatují, přestože má Vranov snad necelou tisícovku obyvatel…
Všem přeji krásné podzimní dny s očima otevřenýma všemu krásnému, co se nám nabízí…
Lenka
Větrný mlýn v Lesné na Znojemsku.
Větrný mlýn v Lesné na Znojemsku.
Úzká ulička od obecního úřadu vede k opravenému kostelíku Nanevzetí Panny Marie.
Městys vedle kostelíku opravuje rotundu svatého Ondřeje
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Při cestě byly lavičky, které vybízeli k odpočinku
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Cesta dále vedla ke Kapli Nejsvětější trojice, které se také říká Kaple výběrčího.
Kapli Nejsvětější trojice, které se také říká Kaple výběrčího.
U kaple byl rozcestník směovek.
Šibeniční vrch.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Šibeniční vrch
Kapli Nejsvětější trojice, které se také říká Kaple výběrčího.
Pohledyna podzimní přírodu.
Pohledyna podzimní přírodu.
Cesta vedla přes vesničku Onšov.
I taková zeď je k vidění ještě u jednoho stavení ve vesničce Onšov.
Vranovská přehda.
Vranovská přehda.
Vranovská přehda.
Výhled na přehdradu od Claryho kříže.
Claryho kříž.
Na vyhlídce u Claryho kříže.
Claryho kříž.
U Claryho kříže.
Výhled na přehdradu od Claryho kříže.
Kaple svaté Anny v Onšově nedaleko Vranova nad Dyjí.
Kaple výběrčího zase s jiným světlem.
Mnizskův kříž při cestě zpět do údolí.
Pohled na řeku Dyji shora.
Okolí Vranova nad Dyjí je nádherné.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
V současné sakristii kostela bývala dle průvodce soukromá kaple panstva.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Nový oltář.
Kámen na nový oltář posvětil při své návštěvě Brna papež Benedikt XVI.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Můj průvodce mi ukazuje nejstarší kousek v kostele, což je křtitelnice.
