žehnání – Lenka Fojtíkova

25/06/202320/08/2024

Žehnání po tornádu opraveného kostela v Moravské Nové Vsi bylo plné emocí

V roce 2021, když udeřilo na Slovácku tornádo, nemohla jsem tam jako novinářka chybět. Dodnes cítím, jak procházím ulicemi Moravské Nové Vsi a pod nohama mně při každém kroku praská sklo z tornádem rozbitých oken mnoha budov.

Po návštěvě Moravské Nové Vsi jsem po tornádu pro Katolický týdeník napsala tyto řádky:
Čtyřiačtyřicet hodin poté, co se prohnalo ničivé tornádo Mikulčicemi, Lužicemi, Moravskou Novou Vsí a Hruškami, procházím ulicemi Moravské Nové Vsi. Mám dojem, že vidím apokalypsu. Do očí se mi tlačí slzy a srdce přetéká hlubokým soucitem se všemi, kdo ztratili z minuty na minutu své domovy a někteří dokonce i nejbližší. Hlavou mi letí: „Pane Bože, proč? Proč právě tyto obce a tito lidé musí prožívat takovou šílenou hrůzu?“ Ptám se stejně jako tolik lidí přede mnou při nespočtu tragédií, které lidstvo v dlouhé historii zažilo. A Bůh mlčí…
Najednou si uvědomuji, že možná promluvil skrze toto ničivé tornádo. Stejně jako lidé s rozervanými domy, celými ulicemi, ale hlavně srdci tomu ale vůbec nerozumím.
S některými z nich mluvím. Ne, nehledám slova útěchy. Zněla by nepatřičně. A tak mlčím a mám touhu každého z trpících obejmout, držet je v náručí, plakat s nimi a v duchu prosím Boha, aby je objal a utěšil on sám. Aby položil své proražené dlaně na jejich rány a přinesl jim uzdravení a útěchu. Modlím se: „Pane, buď nyní v těchto okamžicích speciálním způsobem s každým jedním z nich, dávej jim zakoušet svou hmatatelnou přítomnost a poznání, že jsi je v těchto šílených okamžicích, neopustil, ale jsi s nimi právě teď mnohem více než kdy jindy. Dokladem, že tomu tak skutečně je, jsou desítky milionů korun, které se do čtyřiadvaceti hodin po katastrofě objevily na účtech různých organizací na pomoc postiženým. Dokladem Boží přítomnosti jsou i lidé nejrůznějších profesí, kteří ihned přijeli pomáhat.

Při tehdejší návštěvě jsem neměla sílu zveřejnit nějaké fotografie zde na mém webu, které jsem tam udělala. Tolik se jich ihned objevilo snad ve všech médiích a na sociálních sítích. Zdálo se mně to tehdy jaksi nepatřičné. Pár fotek z té doby tedy zveřejňuji pro připomenutí prožité hrůzy, která se před dvěma lety stala, až dnes… Kdykoliv projíždím po I/55, koukám nyní na opravenou kostelní věž, která září do dálky novotou stejně jako téměř všechny střechy domů této obce. Hrůza v mnoha myslích a srdcích tamních obyvatel zůstává. Jakmile se blíží nějaká bouřka, ženou se tmavá mračna a zvedá se vítr, vyvstávají v mysli mnohých strach a obavy, aby se živelná katastrofa, která mnohým vzala doslova všechno, neopakovala…

Tornádo vykonalo během pár minut neskutečné dílo zkázy, ke kterému není snad žádný komentář zapotřebí...

Mezi lidmi se vzedmula obrovská vlna solidarity. Do postižených obcí přijeli pomáhat profesionálové i dobrovolníci.

Dnes jsem se do Moravské Nové Vsi vrátila po dvou letech a jednom dni od přírodní katastrofy, abych nafotila opravený kostel, který požehnal probošt mikulovské kapituly P. Pavel Pacner. Chtělo se mně dojetím brečet a nebyla jsem sama, komu v očích stály slzy a kdesi v krku měli stáhnutou smyčku. Podrobné zpravodajství jsem napsala pro Katolický týdeník, který vyšel ve středu 28. 6. Více než dvě fotky (spíše jen jedna) se tam nevejdou, proto více fotek zveřejňuji aspoň zde.

Dva roky po tornádu v novém

Slzy dojetí se tlačily do očí mnohým, kdo zažili ničivé tornádo před dvěma lety a v neděli stáli v opraveném kostele sv. Jakuba Staršího v Moravské Nové Vsi.
Přišli poděkovat nejen za zdárné dokončení opravy kostela, ale také mnoha dalších budov v obci. Když se tornádo 24. června 2021 Moravskou Novou Vsí přehnalo, farář P. Marián Kalina právě sloužil mši sv. pro zhruba dvě desítky farníků. „Nejdříve jsme netušili, co se děje. Byla jsem v sakristii a ostatní se s panem farářem ukryli pod chór. Až když jsme vyšli ven, viděli jsme tu šílenou zkázu. To, že se kostel podařilo do dvou let opravit, považuji za Boží zázrak. Prožívám snad nejšťastnější den svého života,“ svěřila se sedmdesátiletá kostelnice Štefanie Tokošová. „Včera to byly přesně dva roky a pořád je to v nás. Kdykoliv se žene bouřka a zvedne se vítr, prožíváme strach,“ podotkla Michaela Kvasnovská.

Vděčnost a respekt
„Mnozí z vás jste tady za dva roky prožili nesmírné množství práce, trápení, bolesti a těžkostí. A já přijíždím do tohoto nádherně opraveného kostela, abych se s vámi v uvozovkách pouze radoval. Chci vám projevit velký respekt, protože si asi ani nedovedu představit, co jste zde prožívali. Budeme děkovat Bohu a také za vás, jejichž prostřednictvím se daří dobré dílo. Za vaši vytrvalost, víru a velikou trpělivost v soužení,“ řekl v úvodu mše svaté hlavní celebrant a probošt mikulovské kapituly P. Pavel Pacner.

V promluvě popřál, aby byl opravený chrám místem, kde může každý zakoušet, že je zde přijat nejen panem farářem a farníky, ale především Ježíšem. Aby každý mohl zakusit, že je Bohem bezmezně milovaný, že místo je znamením Boží lásky a přítomnosti. „Přeji nám všem, abychom dokázali lidi, kteří jsou nám nějak nepříjemní, alespoň trochu vidět Ježíšovýma očima. Možná právě oni potřebují poznat Boží lásku. A také nám přeji, když sami poznáváme svou slabost, hříšnost, jsme na dně, něco nezvládáme, abychom nikdy nepochybovali, že Ježíš přichází právě pro nás. Ať je tento chrám místem, kde nikdy nepochybujeme o jeho lásce,“ připomněl P. Pacner.

Mezi přítomnými byl i ředitel Diecézní charity Brno Oldřich Haičman. „Cítím obrovskou vděčnost všem dárcům, kteří přispěli do sbírky, a Charita tak mohla tornádem postiženým lidem rozdělit přes 313 milionů korun. Cítím také vděčnost za všechny charitní pracovníky, kteří neúnavně odstraňovali následky v postižených obcích. Vděčnost prožívám i za vás zde přítomné. Když jsem sem přijížděl, viděl jsem ve vašich tvářích optimismus, nerezignovali jste, ale snažili se obnovit nejen svůj, ale i veřejný majetek,“ ocenil Haičman.

Byla to dřina

„Byla to obrovská dřina,“ přiznal vedoucí stavebního odboru Biskupství brněnského a zároveň stavbyvedoucí oprav kostela Aleš Taufar. Poté jmenovitě poděkoval zaměstnancům stavebního oddělení, ale také arcibiskupským lesům za dřevo na opravu kostela a firmám i jednotlivcům, kteří pomáhali. Vyzdvihl též spolupráci s památkáři.
„Tornádo nás srazilo na kolena, ale neztratili jsme odvahu, trpělivost a dokázali stát jeden při druhém. Za podpory mnohých doma i ze zahraničí jsme dokázali příkladnou sounáležitost. Je krásné slyšet zvony kostela – přinášejí mi pocit bezpečí a domova. Přeji si, abychom si dokázali udržet životní nadhled, protože spousta práce nás ještě čeká. Vážím si vás všech,“ řekla starostka Zuzana Jandáková.

Slzy dojetí
Faráři P. Mariánovi Kalinovi poděkovala za všechny farníky pastorační asistentka Petra Švancarová. Uprostřed děkovné řeči se jí zlomil hlas a závěrečná slova už říkala se slzami na tváři. Následoval dlouhý potlesk, na který kněz reagoval: „Tento potlesk patří Bohu, který při nás stál, když jsem zde sloužil mši sv. a přehnalo se nad námi tornádo. A neopustil nás ani v následujících dnech, týdnech, měsících až do dnešního dne. Cítili jsme Boží přítomnost a pomoc skrze velikou solidaritu lidí ze všech koutů republiky. Mnozí poslali své poslední úspory. Děkuji i těm, kdo přislíbili, že se za nás budou celý čas modlit. Velmi jsme to potřebovali,“ řekl dojatý P. Kalina.
Opravy dosud farnost přišly na 16 milionů korun, celkové náklady se vyšplhají zhruba na 23 milionů. K tomu je zapotřebí přičíst dalších 2,5 milionů Kč na opravy prostranství před kostelem a jeho okolí. Většinu nákladů pokryly dary věřících a firem a pojištění. Ze státní pokladny nedostala farnost na opravu kostela žádný příspěvek.

P. Marián Kalina byl v kostele s více než hodinovým předstihe.

Takto krásně dnes měli v Moravské Nové Vsi vyzdobený kostel.

13/06/202314/06/2023

Dnešní Domácí pouť na Svatém Antonínku s žehnáním opravených varhan

Dnes měl svátek svatý Antonín Paduánský, a proto na Svatý Antonínek připutovaly stovky lidí ze všech koutů Slovácka. Mši svatou sloužil františkánský kněz z Uherského Hradiště P. Antonín Klaret Dabrowski, a jak bývá při Domácí pouti zvykem, u oltáře bylo mnoho kněží a další zpovídali v prostoru křížové cesty. Po mši P. Dabrowski požehnal opravené varhany, které jsou v kapli na Antonínku od roku 1907 a doposud se nikdy neopravovaly, takže už to fakt potřebovaly.
Mně se podařilo promluvit s organologem olomoucké arcidiecéze Janem Gottwaldem po jeho odpolední zkoušce. K opraveným varhanám řekl: „Jedná se o malé liturgické varhany, které byly postavené v roce 1907 uherskohradišťským varhanářem Matějem Strmiskou. Nástroj byl před rekonstrukcí ve velmi špatném stavu. Více než pět let se proto uvažovalo o tom, že by se měla uskutečnit velká dílenská rekonstrukce. Na podzim loňského roku proto bylo výběrové řízení a byla vybrána firma Richarda Stehlíka z Rohatce, který tento nástroj vloni před Vánocemi demontoval, odvezl do své dílny a kompletně restauroval. Zároveň s tím se podařilo opravit varhanní skříň a nakonec i prostor kůru. Nástroj zní po opravě velmi hezky. Myslím si, že se to povedlo. Pátého června jsme proto mohli opravu tohoto nástroje zkolaudova,“ prozradil organolog olomouckého arcibiskupství. Po mši svaté zhruba v půlhodinovém koncertu v podání Jana Gottwalda zazněly skladby německých a francouzských romantických autorů.
A tady je krátké video z odpolední zkoušky, kdy v kapli ještě nikdo nebyl:

Františkánský kněz P. Dabrowski v úvodu mše svaté ke stovkám lidí, kteří na Domácí pouť připutovali, řekl: „Naše shromáždění připomíná dobu svatého Antonína, který musel kázat na náměstí, protože se do kostela všichni nevešli.
V promluvě potom uvedl: „ Když Pán Ježíš ustanovil dalších 72 učedníků, myslel na všechny, které povolává a pomazává Duchem Svatým. O prorocích se říká, že byli vidoucí. Přesto byli tito proroci ve svých životech stále překvapováni Boží velikostí a prozřetelností. Svatý Antonín měl také prorockého ducha. Pán Bůh si ho vedl, ale on byl vždy poslušný a přijímal, co od něho očekával Bůh. Vzplál touhou být mučedníkem a obracet nevěřící.
Podle toho, jak byl radostný a svým nadšením dokázal získávat lidi, mohli bychom nabýt přesvědčení, že se v jeho životě odehrávalo: „Ať se stane, jak ty chceš, Pane.“ Boží prozřetelnost je veliká a mimo dosah našeho myšlení. Můžeme ji obdivovat. Nikdy se nám ale nepovede vystopovat všechny Boží úmysly.

Na svatém Antonínovi se silně projevila moc Boží prozřetelnosti, kterou on tak samozřejmě přijímal do svého života. V evangeliu je ale řeči o nás. Je tam řeč o nás o lidech dnešní i následující doby. Duch svatý pomazává lidi a dává porozumět Božímu slovu. Je důležité, abychom naslouchali celou svou bytostí – srdcem i duší a samozřejmě i ušima tak, aby Boží slovo zapadlo do srdce každého z nás.
Pán povolává nás všechny, každé zaměstnání je v hodné pro to, abychom hlásali evangelium, aby se Boží slovo šířilo. Potom si ani nedovedeme představit ty davy, které přijímají Boží slovo. Nejenom z úst kněží, ale každý člověk má tělo a krev Kristovu nosit do míst, kam chce Pán Ježíš přijít. Je třeba, aby každý na sebe vzal tuto zodpovědnost a šel třeba i mezi nevěřící, kde se může setkat s posměchem a pronásledováním. Na nás je, abychom to Bohu nepokazili. Svatý Antonín to nepokazil a tak si můžeme říct: „A co já?“ slyším Boží slovo celou svou bytostí? Anebo jen ušima nebo očima, když ho čtu? Nechám na sebe Boží slovo působit, aby mě proměňovalo tak, jako proměňuje chléb a víno?“

Toto krásné sousoší Svaté rodiny v neděli při Hlavní pouti požehná biskup Josef Nuzík.

Před oltářem je takováto krásná výzdoba.

21/05/202225/05/2022

Na Antonínku se sjelo 550 motorek aneb Motorkářská pouť na Svatém Antonínku 21. května 2022

Na Svatém Antonínku se dnes sjelo 550 nejrůznějších motorek, tříkolek, čtyřkolek a mezi ně se dokonce vmáčkly i elektrické koloběžky. Všichni si na Antonínek přijeli pro požehnání. O to se postarali rovnou čtyři kněží (P. Eliáš Paseka OFM, P. Maria Vianey OFM, P. Felix Mária Žiška OFM a P. Vojtěch Radoch, rodák z Ostrožské Lhoty). Ještě před tím ale sloužili mši svatou před neobvyklými účastníky. Místo tetiček ve fěrtůšcích a krojovaných do lavic u venkovního oltáře zasedli drsní muži a ženy převážně v černých kožených motorkářských oblecích. Hlavním celebrantem byl ostatně františkánský kněz P. Eliáš Paseka – motorkář, který na Slovácko přijel z Moravské Třebové také na motorce.

Ve své promluvě při mši svaté mimo jiné řekl: „Užívám si toho, že jsem tady s partou fajn lidí, které spojuje společný koníček. Touto mší chceme děkovat a chválit. Nosím ve svém srdci kamarády, kteří už doputovali. Na ně chceme pamatovat stejně jako na živé, kteří se zde setkáváme. Jsem moc rád, že jsem dnes tady s vámi. Někteří říkají, že se sem vrátili, protože tady byli vloni a bylo to moc fajn. A navíc děláme dobrou věc, když vybíráme na kluky, co potřebují peníze na rehabilitaci. Moc bych nám přál, abychom z této mše svaté odcházeli jiní. Věřím, že po každé mši svaté na nás Bůh pracuje. Je důležité, abychom všude přinášeli pokoj a lásku. Zvláště tam, kde to není. Pokud se nám toto podaří, tak bude šťastný nejen ten druhý, ale my všichni. Svět potom bude jiný. Musíme začít u sebe. Budeme žehnat vám, vašim rodinám, těm, které nosíte v srdcích a samozřejmě také motorkám,“ uzavřel svou řeč františkánský kněz. .

Motorkářská pouť se letos na Antonínku uskutečnila potřetí. „V roce 2019 jsem vyměnila motorku a chtěla si ji nechat požehnat. Nabídla jsem tuto možnost i kamarádům. Nakonec tehdy této možnosti využil pouze Karel Jurček z Tvarožné Lhoty. Motorky nám na dvoře františkánského kláštera v Uherském Hradišti požehnal otec Felix Mária. No a tím vlastně vše začalo,“ vzpomíná iniciátorka Motorkářské pouti na Svatém Antonínku členka třetího františkánského řádu Hana Brigita Reichsfeld z Veselí nad Moravou. „Oslovila jsem potom kamarádku Lenku Sasínovou a Saint Anthony MC, jestli by pomohli s organizací. Řekli ano a v roce 2020 se uskutečnila první pouť,“ připomíná něco z krátké historie Motorkářské poutě na Antonínku Hana Brigita Reichsfeld. Letos se organizace společně ujali Saint Anthony MC, nezávislí motorkáři, františkání, společenství RUAH a řada dobrovolníků.

Odjezd motorek po mši sv. a žehnání na výjižďku se zakončením na Babí hoře

Účastníci mezi sebou v sobotním odpoledni uspořádali sbírku pro kvadruplegika Ivana a od narození vážně postiženého Mirečka. Podařilo se vybrat rovných 30 000 Kč, které byly rozděleny rovným dílem oběma klukům. Darované peníze chlapci využijí k rehabilitaci, kterou nehradí zdravotní pojišťovny.

Lenka Fojtíková

Motorkáři se na Antonínku začali sjíždět už po poledni, i když oficiálně měli začít přijíždět od čtrnácti hodin.

28/09/202028/09/2020

Biskup Konzbul požehnal zvony v Novém Veselí a připomněl aktuálnost svatého Václava pro dnešní dobu

Kvůli článku a fotce pro Katolický týdeník jsem se včera poprvé v životě vydala do Nového Veselí na Vysočině. Tamní pan farář a známý propagátor poutí P. Jan Peňáz mně poradil, že mám jet po dálnici až do Měřína a od tam potom zamířit na Nové Veselí, že je to sice o pár kilometrů dál, ale jinou trasou bych jela po objížďkách, protože se tam údajně opravují silnice.

Když jsem sjela z dálnice a poslouchala Waze, jak mám jet, tak jsem si říkala, že to není snad možné. V jednom okamžiku jsem měla podle šířky silničky dojem, že jedu na Slovácku po cyklostezce. Ne, nebyla to cyklostezka, ale holt jsem byla na Vysočině a ne na Slovácku 😀 Waze nezklamal a dovedl mne do cíle zase s hodinovým předstihem. Představovala jsem si, jak si hodím relax a budu nečinně relaxovat, ale to jsem se škaredě spletla.

Ulice totiž byly okolo kostela sv. Václava docela dost plné lidí a stále dovnitř přicházeli noví a noví lidé. Tak jsem se tam šla mrknout a on pan farář pro všechny příchozí připravil už od 14 hodin zajímavý program. Všichni hlavně valili k oltáři, aby si zblízka mohli prohlédnout dva nové zvony – Svatého Václava a Jana Pavla II. Dokonce si je mohli zájemci poťukat speciálním „kladívečkem“ (nebylo ze železa!!!) a slyšet, jak zní. Tedy hlavně ten menší – Jana Pavla II., protože byl zavěšený. Koukala jsem, že toho všichni využili. U vchodu si mohli návštěvníci za padesát korun zakoupit oplatky, které nechal pan farář upéct speciálně pro tuto příležitost. Kupující tím podpořili pořízení zvonů. No a ještě byla nedaleko vchodu také výstava věnována zvonům v kostele svatého Václava v Novém Veselí, která zachycovala jejich pořízování i zničení požárem a „ukradením“ na bojiště první i druhé světové války. P. Peňáz při své úvodní řeči řekl, že se to snad už nebude opakovat. Kromě toho ve smyčce na obrazovce běžel dokument pořízený z odlévání zvonů v Przemysli v Polsku a z převozu do kostela v Novém Veselí.

Zvony požehnal brněnský pomocný biskup Mons. Pavel Konzbul a tady je přepis jeho kázání:

„Widukind ve své kronice Sasů napsané kolem roku 970 píše, že se o pražském knížeti Václavovi vypravují zázračné věci. A to je právě výhoda i nevýhoda hlavního patrona naší země. Legendy jeho život tak opředly, že pravda a fabulace jsou k nerozeznání. Neznáme jeho jediný autentický výrok a neznáme ani jeho podobu. Na druhou stranu je svatý Václav stále inspirující postavou.

Pražský, německy píšící spisovatel židovského původu Franz Kafka, píše: „Já, pražský nevěřící žid, stal jsem se věřícím. Svatý Václav, plod ducha doby a výraz naděje desátého století v Čechách, je také můj svatý Václav a projev mé víry jakožto žida, který je otevřen křesťanství Františka z Assisi a svatého Václava, jímž oběma děkuji za víru v budoucí posmrtný život.“

Při čtení životopisu svatého Václava můžeme podle mého soudu najít tři charakteristické rysy jeho osobnosti:

Zbožnost – jedna z legend uvádí jako důvod jeho zavraždění, že čeští páni varovali Boleslava, aby nenechával vládu v rukou tohoto mnicha, který se stále modlí. Svatý Václav totiž neodpovídal obrazu dobového vládce. Panovníci té doby byli často negramotní, krutí a bezcitní idioti. Zatímco Václav byl vzdělaný, prozíravý a citlivý člověk a k tomu ho vedla právě modlitba. Modlitba je totiž hlavní nástroj, který Bůh používá k tomu, aby nás proměňoval. Modlitba je pro nás stejně důležitá, jako základní výzkum pro vědu. Je totiž zdrojem nových nápadů, změny a pokroku v našem osobním životě.

Důslednost – Václavovo křesťanství není jenom matrikové, ale je důsledné, proniká ho a utváří. To se pozná především podle jeho činů. Že naše víra nezemřela, poznáme i my jen podle našich skutků.

Milosrdenství – schopnost vcítit se do druhého, ale nejen to, také druhému pomoci, byla pro Václava typická. Podle svědectví arabských kupců byl v Praze v jeho době důležitý trh s otroky, který hrál v ekonomice státu podobnou roli, jako dnes mladoboleslavská škodovka. A svatý Václav i přesto řadu otroků vykoupil. Je známo, že měl silnou nechuť k hrdelnímu rozsudku, že udělil řadu amnestií a nechal zrušit mnohé šibenice.

Co si z života svatého Václava můžeme vzít do dnešní doby? Je to právě tato trojice jeho vlastností. Opravdová zbožnost nám umožní milovat bezbožné, důslednost udrží naši víru při životě a milosrdenství nám umožní udělat druhým radost.„

19/09/202023/09/2020

Dnešní úžasný den ve viniční trati Svidrunk, kde byla požehnána nová křížová cesta

Za svůj život jsem při svých cestách ze Židlochovic na Slovácko a zpět snad už „milionkrát“ projížděla Hustopečemi. Ani jednou, skutečně ani jednou, jsem nezaregistrovala, že je v centrum města odbočka na „nějaké“ Popice. A přece je! Zjistila jsem to teprve před pár dny, když jsem na mapách.cz hledala, jak se dostanu do viniční trati Svidrunk, kde se dnes žehnala nová křížová cesta.

Do poslední chvíle jsem netušila, co mne v Popicích čeká. Ještě minulý týden jsem si myslela, že se tam vůbec nedostanu, protože se žehnání křížové cesty překrývalo s plánovanou poutí pekařů v Tasovicích na Znojemsku. A já stále nevěděla, kam mám jet, čemu dát přednost. Nakonec se vše vyřešilo samo, protože pouť pekařů byla kvůli koronavirové karanténě tamního pana faráře nakonec zrušena.

A tak jsem se dnes vydala do Popic pod Pálavou. Opět jsem na místo přijela se značným předstihem a opět jsem si mohla potvrdit, že jsem udělala moc dobře. U kaple P. Marie, kde byl sraz, jsem jako první zastihla vinaře Annu a Rudolfa Žídkovi, kteří křížovou cestu vybudovali mezi svými vinicemi na vlastní náklady. Zapomeňte na to, že by mně prozradili, kolik to stálo. To fakt neřekli, ale podělili se o to, že realizovat záměr, který zrodil v hlavě pana Rudolfa před patnácti lety, nebyla žádná legrace. Jen vyřízení stavebního povolení jim trvalo rok a půl. Kolega z Francie se nad tím pozastavoval, že oni ve Francii by pro něco podobného žádné stavební povolení na svém pozemku nepotřeboval. No… Holt nejsme ve Francii, ale v České republice, kde je všechno jinak.

Dobré dílo se ale nakonec podařilo! A je to něco naprosto nádherného!!! Vzhledem k tomu, že jsem byla na místě se značným předstihem, stihla jsem před zahájením žehnání, kterého se ujal děkan Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla v Brně Mons. Jiří Mikulášek, celou křížovou cestu proběhnout a vše si nafotit bez lidí. A potom samozřejmě i s lidmi. Však mrkněte do galerie. Ty fotky mluví za všechna písmenka, která tady naklovu…

U prvního zastavení Mons. Jiří Mikulášek řekl: „Kdo projde křížovou cestu, ví, co to znamená být nespravedlivě odsouzen, dívat se na to, jak trpí moje matka nebo někdo z blízkých. Mít odvahu pomoct potřebnému a nebát se přihlásit k pravdě, jak mně to říká mé svědomí. Tak bychom mohli pokračovat zastavení za zastavením,“ upozornil v úvodu kněz. Podle jeho mínění jde o nabídku, aby tato křížová cesta připomínala, že jsme také na cestě života, jejímž cílem je setkání s Kristem.

Dnes jsem při té křížové cestě viděla v mnoha očích účastníků slzy. A draly se do očí i mně. To místo, kudy kráčely dějiny Moravy, má obrovskou sílu. Z každého zastavení je výhled na nedalekou Pálavu i Mušovská jezera a všude kolem zeleň vinic. To musí brát za srdce snad každého. Pevně věřím, že se toto místo stane vyhledávaným nejen věřícími, ale i turisty a cyklisty. Jen se tam tak zastavit a koukat na tu nádheru kolem stojí za to…

Pokud by nebyl covid, tak se v tyto dny pomaličku balím do New Yorku, kde jsem chtěla fotit podzim… Dnes jsem si několikrát říkala, že toto je něco úplně jiného než New York, ale asi mnohem krásnější. Je to prostě naše! Taková srdcovka, kde musí snad každému Moravákovi srdce radostí zaplesat…

Takže vinařství rodiny Žídkovy patří obrovské poděkování za mimořádný dar, který jeho členové dali tomuto kraji a budoucím generacím. Pan Žídek totiž všechny upozorňoval, že je přístup na křížovou cestu volně přístupný všem. Hned jsem si vzpomněla na jednu rodinu v úplně jiné obci, jak postavili kapličku na ochranu své vinice, ale pro jistotu ji vybudovali za plotem své vinice… To ve viniční trati Svidrunk žádné ploty nejsou! A je to dobře, protože nehyzdí nádheru tamní přírody…

A vzhledem k tomu, že jsme na jižní Moravě, tak nechyběli krojovaní, mužský pěvecký sbor ani víno. Po požehnání ještě Žídkovi pro všechny připravili úžasné agapé se spoustou dobrot a burčákem, který si každý mohl sám načepovat. A to vše samozřejmě zdarma… A poté ještě všechny zvali do svého vinařství ve vsi na raut. Tam já už jsem nešla, protože jsem musela mazat domů, abych všechno stihla napsat a vybrat fotky. Zpravodajský článek vyjde v Katolickém týdeníku.

Takže, jestli jste naštvaní, že jste letos nemohli letět do Karibiku nebo jako já do New Yorku, nebuďte! Zajeďte si do Popic na Břeclavsku, které leží jen pár kilometrů od Hustopečí a užijte si úžasnou atmosféru viniční trati Svidrunk s novou křížovou cestou.

Výtvarné řešení křížové cesty vytvořila výtvarnice Jaroslava Sojneková a textem jej doplnil básník Jindřich Zogata. Sochařské zpracování návrhu do mramoru provedli sochař Václav Kyselka a výtvarník Jan Sojnek. K realizaci rodina Žídkova vybrala bílý supíkovický mramor. Ten úžasně ladí s pálavskou krajinou stal se tak pomyslným šperkem v krajině.

Tamní křížová cesta nekončí čtrnáctým zastavením, jak tomu bývá zvykem, ale zve návštěvníky k bráně Života.

Text a foto: Lenka Fojtíková

15/08/202015/08/2020

Moje práce v posledních týdnech

Pokud by to někoho zajímalo, tak mně nedávno Katolický týdeník zveřejnil článek o mém setkání se správcem farnosti ve Slavonicích nedaleko rakouských hranic. Byl to úžasný den s ještě úžasnějším průvodcem nejen po jeho farnosti. Na článek můžete mrknout zde.

Jinak je většina mých článků v tištěném Katolickém týdeníku, tak kdo by měl zájem si je přečíst, musí si je zajít do kostela či trafiky koupit. Nebo je lze koupit i v elektronické podobě…

A dnes jsem byla zase v Brně, kde se odhalovala a žehnala socha jezuitského kněze P. Martina Středy. Že vůbec netušíte, kdo to byl? No moc zajímavý člověk, který sehrál významnou roli při obléhání Brna Švédy. Více si můžete přečíst tady.

Mějte se pohádkově a buďte v obraze 🙂 Lenka