Úplně jiné Dny lidí dobré vůle na Velehradě než jsme zvyklí…

Dny lidí dobré vůle na Velehradě jsem dokumentovala mnoho let. Potom jsem si ve funkci starostky dala od novinařiny na čtyři roky pohov a letos se po dlouhé pauze na Velehrad zase s foťákem a diktafonem vrátila.

No… Byly to úplně jiné oslavy Cyrila a Metoděje na Velehradě než jaké jsem zažívala před lety. Až na jednu výstavu věnovanou 75. výročí ukončení druhé světové války nebyl vlastně žádný doprovodný program… Ani stánky nebyly. Snad jen tři, kde si bylo možné koupit pití, párek a víno… A nikdo u nich téměř neseděl… V sobotním podvečeru se v bazilice uskutečnil modlitba za naši vlast a potom následoval Večer lidí dobré vůle. Přímo na místě ho sledovala hrstka vyvolených, mezi nimiž převládali politikové a zástupci církve. Docela dost mne zklamala hlavní hvězda večera v podobě slovenského zpěváka Mira Žbírky. Až do včerejšího odpoledne jsem si myslela, že je to stále takový skromný a spíše tichý nekonfliktní chlapec (navzdory jeho věku…). Trpělivě jsem čekala bezmála hodinu než skončí zkouška, abych se ho zeptala na dvě fakt banální otázky. Absolutně ale neměl zájem komunikovat , prchal a dal jasně najevo, že jsou pro něj novináři obtížný hmyz. No co už… Asi má špatné zkušenosti. To Jura Pavlica byl mnohem vstřícnější a naprosto ochotný krátce „pokecat“. Prozradil mně, že na Velehradě nechyběl ani v roce 1990, když sem přijel po revoluci na první návštěvu papež Jan Pavel II. a byl to pro něj zážitek, na který se prostě nezapomíná.

„Jak jsem prožíval koronavirovou dobu? Museli jsme zrušit koncerty, takže jsme čtyři měsíce nehráli. Byl jsem doma, ale stále něco dělal. Rozhodně jsem nezahálel. V první fázi jsem se snažil uklízet, ale i psát. Teď nás čeká v Uherském Hradišti koncert 11. července. V rámci Slováckého léta vystoupíme na stadionu. Další vystoupení budou následovat v rámci projektu s Hankou a Petrem Ulrychovými a Javory Beatem. Na to se těším, protože už jsme spolu hráli na Špilberku a v kongresovém centru ve Zlíně. Potom budou koncerty v Telči (29. 7.a na zámku ve Valticích (30. 7.),“ vyjmenoval skvělý muzikant a zpěvák Jiří Pavlica, co ho čeká v nejbližší době.

Ty letošní oslavy byly ale na Velehradě doopravdy zvláštní… Až mrazivě na člověka působil pohled shora na poloprázdné nádvoří s hromadou neobsazených židliček… Uvidíme, jak to bude vypadat příští rok, jestli se podaří obnovit masová účast věřících nebo půjde vše do úpadku… I fotografů – novinářů tam bylo poskrovnu… Když jsem zaslechla, jak se regionální redakce scvrkávají, tak jsem si říkala, že se vracíme v tomto směru jakoby do předrevoluční doby, kdy bylo maximálně pár lidí v krajských redakcích a ti pokrývali jednotlivé okresy z krajské centrály… Já zažila ještě devadesátá léta, kdy byly v okresech redakce plné lidí a všichni měli co dělat… No ta doba je zjevně pryč…

Pokud by někoho zajímalo, jak jsem letošní Velehrad viděla přes hledáček fotoaparátu, může mkrnout na reportáž, kterou jsem ze dvou dnů na Velehradě udělala pro Zprávy z Moravy. Najdete ji zde Kromě fotek je k tomu i pár písmenek 🙂

Tak se mějte nádherně a užívejte léto!!! Lenka

Kopčany v Katolickém týdeníku, neuvěřitelný kněz a Motorkářská pouť

Poslední týdny jsem zažila opět spoustu úžasných setkání. Kvůli článku do Katolického týdeníku, který vyšel právě dnes, jsem se vydala na Slovensko, kde jsem zamířila do Kopčan. Mezi dnes obydlenou částí vesnice a řekou Moravou stojí kamenný kostelík sv. Margity (česky Markéty) Antiochijské, který pamatuje dobu, kdy tudy mohli na Velehrad putovat Cyril s Metodějem.

Nikdo samozřejmě neví, jestli tudy putovali, ale odborníci předpokládají, že ano. Za řekou Moravou totiž leží Mikulčice, kde se nachází Slovanské hradiště. Za doby Velké Moravy zde stálo dvanáct kostelíků a ten třináctý právě v Kopčanech. Ve dvojčísle Katolického týdeníku, který dnes vyšel, se můžete na celé straně dozvědět spoustu zajímavých informací, které mně prozradila tamní průvodkyně Lucia Pecinová ze Záhorského muzea ve Skalici na Slovensku. Nechybí ani legenda o svaté Markétě. Na straně je také příběh čtyřiasedmdesátiletého Petra Kubána, který před dlouhými lety ztratil práci, začal proto pracovat pod obecním úřadem a díky tomu se dostal do blízkosti kostela svaté Markéty Antiochijské. Fakt to stojí za přečtení. Jistě není bez zajímavosti, že kostelík v této podobě můžete vidět už jen zhruba měsíc. Poté dostane fasádu, která má chránit kamenivo. Podle odborníků totiž fasády měl i před dávnými stoletími. No… Mně se každopádně víc líbí bez té fasády… Kdo chce kostelík zažít takto surový, tak si udělejte co nejdříve do Kopčan výlet!!! Stojí to za to!!!

V letním dvoučísle Katolického týdeníku je ale spousta dalších zajímavých materiálů!!! Třeba celá strana o Františkovi Pavlicovi z Hroznové Lhoty! Jeho litografie pohledu na Velehrad se dokonce dostala na titulní stranu týdeníku!!! Neváhejte tedy a šup – šup do trafiky 🙂 To byla vzpomínka na mou cestu za reportáží počátkem června.

Od té doby ale v řece Moravě už proteklo hodně vody a já se mezitím setkala s úžasným knězem P. Pawlem Cebulou ze Židlochovic, který kromě svých mnoha povinností přijal pod střechu fary svého nejstaršího ministranta a lektora v jedné osobě letos osmdesátiletého Jaromíra Juna, kterého v únoru skolilo dlouhodobé onemocnění. Více se o něm dozvíte zde

No a o víkendu jsem se zúčastnila první Motorkářské pouti na Svatém Antonínku. V sobotním odpoledni se zde sjelo na tři stovky motorek nejen z celé Moravy a Čech, ale i ze Slovenska. Kdo tam byl a vše zažil, tak každý jedním dechem tvrdil, že to byla úžasná akce! A byla! Fotky i text naleznete zde

Dnes se nám zlomil týden a já se už těším na víkend! Zamířím na Velehrad, pokud vše klapne, tak i do Mikulčic a v pondělí 6. července nechci chybět zase na Svatém Antonínku, kde bude od 14 hod. po devatenácti letech sloužena primiční mše! Bude ji sloužit rodák z Ostrožské Lhoty novokněz P. Vojtěch Radoch. Původně ji chtěl mít doma v kostele sv. Jakuba Staršího, ale nakonec musel v době koronavirové pandemie své plány změnit. Jedno je jisté! Jeho předchůdce a také rodák z Ostrožské Lhoty P. Antonín Šuránek, který zemřel v pověsti svatosti, byl vězněm komunistického režimu a dnes běží ve Vatikánu proces jeho blahořečení, má z věčnosti určitě radost, že tato primiční mše svatá bude právě na Antonínku. A já mám také radost a těším se na tuto mimořádnou a výjimečnou slavnost!

Všem Vám přeji, abyste si v srdci také nesli radost a měli stále důvod těšit se na něco krásného, povzbuzujícího a povznášejícího… A právě o tom jsou ta moje setkání s výjimečnými a úžasnými lidmi, kteří svou výjimečnost nedávají nijak okázalými projevy najevo… A v tom je ta jejich výjimečnost…

Ze srdce všechny zdravím, přeji Vám krásné léto s úžasnými zážitky, setkáními a šťastnými návraty domů… Lenka

Mé objevování Velké Moravy v Mikulčicích a Kopčanech na Slovensku

V pondělí jsem vyrazila do míst, kde jsem nikdy nebyla, i když jsem okolo jela snad už „milionkrát“… Co je to za místo? Slovanské hradiště v Mikulčicích. Kdysi v pravěku, když jsem závodně běhala dlouhé štreky, jsem v Mikulčicích byla! Jela jsem tam totiž někdy na jaře na závody. Doběhla jsem tehdy v kategorii žen na druhém místě. Na desetikilometrové trati, kterou jsem zdolala za 43:51, mně dal pořádně zabrat silný protivítr, se kterým museli všichni běžci bojovat po otočce na pátém kilometru..

Vím, že jsem tehdy byla docela vyšťavená… A teď si představte, že jsem po závodě sedla na kolo a jela těch více než čtyřicet kilometrů zpátky na kole!!!! Tak to jsem už potom byla úplně vyřízená! Když jsem tedy včera do Mikulčic jela, tak jsem na toto všechno vzpomínala, ale už jsem si ani za „prase“ nevzpomněla, jestli jsem to těch Mikulčic dorazila také v sedle kola. Spíš jen do Moravského Písku a s kolem jsem potom vystoupila v Lužicích, odkud jsem pokračovala do Mikulčic. V té době mně bylo šestadvacet a už jsem měla čtyřletého synka.

Včera jsem se nechala vést navigací a bylo to docela bezva, že jsem nemusela přemýšlet nad tím, kdy a kde odbočit. Když jsem přijížděla k samotnému památníku Velké Moravy nádhernou příjezdovou alejí, vzbuzovalo to ve mně dojem příjezdu k sídlu nějakého pracháče. A však také jo! Jela jsem do míst, kde měli mít v devátém století údajně sídlo králové, tak co jsem se jako divila, že?! Po průjezdu alejí se přede mnou na parkovišti otevřela úžasná krajina! To jsem zase měla dojem, že jsem se mávnutím kouzelného proutku ocitla v nějakém starém anglickém parku! No prostě nádhera! Rozlehlé kvetoucí louky a na nich solitéry vzrostlých stromů.

Jak už to u mne ale obyčejně bývá, tak jsem si na Slovanské hradiště v Mikulčicích nejela udělat jen tak nějaký výlet na zabití času. Zamířila jsem do těchto míst, abych vedla rozhovor s tamním vedoucím celého areálu Františkem Synkem. Vyjde na webu Zprávy z Moravy. Po zveřejnění sem hned hodím odkaz. No dozvěděla jsem se spoustu věcí, o kterých jsem do včerejška neměla ani tušení!!! To mě na novinařině nesmírně baví! Že se stále něco učím a poznávám nové věci.

Nejdříve jsme si povídali s panem doktorem Synkem v jeho kanceláři o dávné historii i současnosti těchto míst, kudy doslova kráčela historie Velké Moravy. Potom mne provedl celým areálem a mně bylo jasné, že bych tady klidně mohla prožít minimálně půl dne, abych si všechno pořádně prohlédla, zažila a ponořila se do představy o tom, jak to tady mohlo vypadat, co se tady dělo, v osmém a devátém století…

Zatím ještě nepokosené louky zářily barevností různých polních květů a pohybující se tráva ve větru připomínala mořské vlnění. Ptáci zpívali z plných plic, nad hlavou nám několikrát přelétl čáp, vzduch voněl létem, ale ještě to byl takový vlahý luft bez letního parna. A všude bylo liduprázdno. Za svého více než dvouhodinového pobytu jsem zahlédla pouze jednu osamělou běžkyni, dva cyklisty a seniora na procházce s pejskem.

Přitom vstup do přírodního areálu hradiště je pro všechny zdarma. O svátku Cyrila a Metoděje se zde koná velká pouť, na které jsem ale také nikdy nebyla. Doposud jsem vždy dala přednost Velehradu, kam to mám holt ze svého domova o dvacet kilometrů kratší cestu. Co to ale v dnešní době několika automobilů v každé rodině je, že? Tak možná letos, jestli v Mikulčicích tedy nějaká pouť bude.

Když jsem se na rozhovor připravovala, zjistila jsem, že bývá mikulčický areál nazýván jako Památník, Vykopávky a Valy. Na můj dotaz týkající se názvu vedoucí celého areálu František Synek řekl: „Je pravda, že je v tom trochu guláš. Název Památník je odvozen o toho, že jde o Národní kulturní památku. V místním názvosloví polních tratí byly tyto prostory lidmi nazývány Valy. Okolo šesti hektarů Akropole je doposud viditelná terenní vlna, což jsou ty valy coby pozůstatek opevnění, proto se zde říkalo Na Valech. V obci Mikulčice jsou dnes zase všude informační tabule s názvem Vykopávky. Místní tomuto prostoru prostě říkají Vykopávky, protože zde dlouhé roky prováděli výkopové práce. Původní název byl Velkomoravské hradiště Mikulčice. Později se to změnilo na Slovanské hradiště Mikulčice. Archeologickými nálezy totiž bylo potvrzeno, že zde nebylo osídlení pouze v době Velké Moravy, které spadá do osmého a devátého století, ale jsou zde četné nálezy z doby před velkomoravské hned po stěhování národů a příchodu Slovanů do středoevropského prostoru. Už tehdy tady byla definována nějaká slovanská osada, která se postupně v sedmém století rozšiřovala a v podstatě se později proměnila ve velkomoravské hradiště. Historie tohoto místa je širší a není spjata pouze s Velkou Moravou, proto došlo k přejmenování,“ uvedl František Synek.

Celý rozhovor, který jsem napsala pro Zprávy z Moravy, si můžete přečíst zde: https://zpravyzmoravy.cz/navstevnici-obdivuji-pamatky-velke-moravy-v-mikulcicich-jiz-sedesat-let/

Když už jsem v areálu byla, nemohla jsem si nechat ujít možnost vyšlapat 135 schodů na plošinu nedávno postavené rozhledny, ze které je pěkně celý areál k přehlédnutí. Hlavně je z výšky hezky vidět nově vytvořenou travní řeku a také bývalý val okolo hradiště v podobě terénní vlny, kudy dnes vede naučná stezka. No a samozřejmě jsou v terénu vidět repliky základů kostelů a knížecího paláce, které zde archeologové objevili. Jo! Mikulčice stojí za to navštívit a vidět! Doporučuji jen, abyste si na to vyhradili alespoň půl dne! Já bych se přiklonila i k delšímu času s možností pikniku v trávě.

Z mikulčického hradiště se pěšky dostanete k nové lávce přes řeku Moravu, kterou společně vybudovaly Trnavský a Jihomoravský kraj. Pod pojmem lávka jsem si představovala fakt nějakou prostou lávku. Ale toto není žádná lávka! To je nádherný moderní most, který v onom místě symbolicky spojuje moravské Mikulčice a slovenské Kopčany, které podle archeologických nálezů v devátém století byly součástí velmožského sídla na území dnešních Mikulčic.

Měla jsem ale smůlu, protože kvůli koronaviru byla lávka (most) zatarasená betonovými bloky. Hele, při troše snahy by šly přelézt. Já jsem ale jako spořádaný občan usedla do auta a přes Hodonín a Holíč dojela do Kopčan ze slovenské strany. Na hranicích jsem musela vyplnit nějaký papír, který mně celníci orazili s tím, že na Slovensku mohu bez jakýchkoliv komplikací zůstat osmačtyřicet hodin.

Lehčí komplikace mne čekaly i v Kopčanech. Auto jsem musela totiž nechat odstavené několik kilometrů od vzpomínaného mostu. Dál se mohlo jet na kole (to jsem s sebou ale neměla) nebo jít pěšky. A tak jsem vyrazila po svých. Jelikož bylo krásné počasí, tak mně to vůbec nevadilo. Fotila jsem si cestou a také se setkala s pracovnicí kopčanského muzea a také jedním pamětníkem. Ti mně řekli spoustu zajímavostí o této části strany řeky Moravy.

Byl to super den s nádherným počasím, úžasnou přírodou a zajímavými lidmi, od kterých jsem se dozvěděla spoustu nového…

Tak Vám všem přeji, abyste také uměli chodit krajinou s otevřenýma očima, nastraženýma ušima, dýchali všechny vůně z plných plic a měli otevřené srdce pro všechny vjemy, které Vám aktuální den nabízí. Zítra totiž může být všechno úplně jinak, protože některý ze smyslů či orgánů totiž nemusí už fungovat jak právě dnes..

Lenka

Reportáž z Kozí farmy a setkání s úžasnou ženou, kterou nezničila ani série tragických událostí

Občas mně někdo řekne, že mám napsat o tom a o tom člověku, protože je nějakým způsobem zajímavý a výjimečný. Přesně takto jsem dostala tip na farmářku z Opatovic na Brněnsku, která chová kozy. Moje sestra mně tehdy po přečtení rozhovoru, který jsem nedávno vedla s neuvěřitelným soukromým zemědělcem z Moravského Písku řekla: „Napiš o paní Růskové! Dělá z kozího mléka úžasné sýry a navíc zažila neskutečně těžké věci a přesto je stále usměvavá a pozitivní!“ Slovo dalo slovo a já paní farmářce zatelefonovala.

Byla ochotná a se setkáním souhlasila. Když mně potom uprostřed farmy vyprávěla svůj životní příběh, kdy ji několikrát zasáhly šílené rány života, kroutila jsem jen hlavou, jaké zkoušky musí někteří lidé vydržet a překonat. O to více mne fascinovalo, jak je tato žena stále pozitivně naladěná. Jaký rozdíl proti negativistům, kteří oproti ní žádné hrůzy neprožili a přesto jen na všechno nadávají, jsou nepříjemní a ztrpčují svým chováním život blízkým i širokému okolí.

Story, ve které se dozvíte podrobnosti celého příběhu Miroslavy Růskové, která vystudovala speciální pedagogiku a souběžně s touto svou profesí také farmaří.

Celý příběh si můžete přečíst zde

Potkala jsem muže, který sází stromy

Znáte knihu Muž, který sázel stromy? Objevila jsem ji před mnoha lety a úplně mne dostala. Příběh se odehrává ve Francii, kde se poutník vydá do nehostinných alpských krajin, kde se setká s tamním usedlíkem, který po ztrátě syna a ženy žije sám a sází stromy. Do krajiny se poutník vrátí o mnoho let později a najde zde zcela proměněnou krajinu s krásným lesem, do něhož se začala vracet vláha a s ní i život.

A teď si představte, že jsem se o víkendu setkala s podobným mužem tomu z Francie, který sází stromy. V krajině, která byla ještě hodně dlouho po revoluci pouze s rozlehlými lány od nevidím – do nevidím, se mu za patnáct let podařilo vysadit 63 000 stromů, 26 000 keřů a k tomu ještě 6 000 ovocných stromů! Kde ta krajina je? Mezi Moravským Pískem a Domanínem. A na kopci se tam také pase stádo krav tohoto sedláka. A kromě toho všeho navíc obnovuje rozorané polní cesty a opravuje včetně zatravnění ty rozbité. Jeho cílem je udržet co nejvíce vody v krajině.

Přestože na Slovácku žiji už více než třicet let, tak v těch místech jsem nikdy nebyla. Samozřejmě, že jsem mnohokrát projížděla Moravským Pískem občas i Domanínem, ale prostě jsem z té okresní silničky nikdy nesjela a nevydala se pěšky do polí. Fakt je ale ten, že proměnu bych mohla stejně sledovat až teprve před pár lety…

A tak jsem v sobotu jen zírala a rozum mně nedokázal pobrat, co zvládl jeden zapálený chlap se svou ženou a občas najatými brigádníky… Lány, na kterých podle jeho slov před lety nerostl ani jeden strom poskytující stín, jsou dnes „rozbité“ biokoridory, biopásy a řadami vysázených ovocných stromů. Zapomeňte na nějaké klasické sady! Tento zemělec, který se jmenuje Zdeněk Sečka, se mně svěřil, že se cítí spíše jako starý – tradiční sedlák, intenzivní produkci ovoce „nevalí“! Sadí výhradně stromy s vysokými kmeny a tradiční odrůdy, které rostly v humnech našich předků. Navíc je většinou vysazeno například pár jabloní, třešní, hrušek, švestek, takže sběr ovoce, které dozrává v různou roční dobu, musí být doopravdy záživný…

Tento chlapík, který na zemědělce ani nevypadá a na první mrk by člověk spíše řekl, že podniká úplně v jiném oboru, přitom neměl na růžích ustláno. Sedlačit začínal od nuly a kromě lidské závisti musel bojovat i se zákeřnou rakovinou.

Rozhovor s tímto vzácným člověkem si můžete přečíst zde V odkazu je také mnoho dalších fotek…

A ještě perlička na závěr. Před lety mně kamarád, tehdy už zkušený novinář, Jirka Nováček řekl: „Leni, jsou novináři, kteří píší a ti, co od nich opisují.“ Od té doby se snažím stále vyhledávat nová témata a hlavně zajímavé lidi, na něž chci prostřednictvím rozhovorů a jejich životních příběhů upozornit a motivovat k něčemu dobrému druhé.

O panu Sečkovi jsem se dozvěděla od jeho sestry Emilky, když mně před pár měsíci se zanícením vyprávěla o svém mladším bratrovi, který byl vždy zodpovědnější než ona. Zatímco ona chodila jako mladá holka po zábavách, její mladší bráška choval králíky, kozy a další domácí zvířata. A potom dodala, že se dnes věnuje produkci bio masa. To mne zaujalo, tak jsem ji poprosila o telefonní číslo na bráchu. Zase uběhlo pár týdnů než dostala svolení. Já pak měla nějakou jinou práci a přišla pandemie, takže jsem panu Sečkovi zatelefonovala až minulý týden. A on souhlasil. Zároveň mně ale řekl, že už jsem s ním jednou rozhovor dělala! Zhruba před dvaceti lety, kdy jsme spolu mluvili o tom, jak pod koly aut na silnici od Veselí nad Moravou do Moravského Písku umírá spousta zvěře. Hned se mně to vybavilo, ale podle jména jsem si prostě nedala dohromady, že jde o jednoho a téhož člověka… Setkali jsme se v sobotu po dlouhých dvaceti letech a každý za sebou měli odžito kus svého životního příběhu…

A tak jsem jen zvědavá, jestli se najde zase někdo, kdo bude opisovat… Naposledy se to v docela velkém stylu stalo, když jsem pro web Zprávy z Moravy objevila úžasnou ženu Martinu Ruskou. Po zveřejnění jejího příběhu se o ni začalo zajímat docela dost novinářů, což je dobře, protože si to zaslouží!

Všem přeji krásné májové dny a spoustu krásných setkání se zajímavými lidmi…

Lenka

Bývalá reprezentantka v cyklistice a později starostka Ždánic Iva Stafová informuje o problémech s návratem z Nepálu

S Ivou Zajíčkovou – Stafovou jsem se seznámila v květnu roku 2006, když jsme obě byly součástí doprovodného týmu velocipedisty Josefa Zimovčáka, který chtěl v onom roce vždy s jednodenním předstihem v sedle vysokého kola absolvovat trať slavného cyklistického závodu Giro d’Italia.

Já jsem tam tehdy byla jako novinářka zajišťující PR celé akce. Mým úkolem bylo fotit a psát, co na cestě prožíváme. Vše jsem aktuálně zveřejňovala na webu a články i fotky dodávala do nejrůznějších okresních i celostátních novin. Pár fotek tehdy koupila i ČTK.

Iva byla do týmu přizvána jako dvojnásobná vicemistryně světa v rychlostní cyklistice a také mnohonásobná mistryně republiky i světa na historických velocipédech. V doprovodném týmu bylo tehdy více úžasných lidí. Iva byla ale jednou z těch, kdo se stali mému srdci doopravdy blízcí, takže od té doby trvá naše přátelství.

Sledovala jsem její další život jako novinářka i starostka. Iva se totiž v letech 2010 až 2014 stala starostkou městečka Ždánice a já na tu její zkušenost navázala v letech 2014 až 2018, takže jsme se mohly vzájemně podělit i o své zkušenosti z komunální politiky.

S napětím proto nyní sleduji její putování po Nepálu a hlavně skutečnost, že kvůli pandemii koronaviru uvízla se svými dvěma přáteli z Prahy v Káthmándú, odkud se nyní nemohou vrátit domů. Zatím vůbec netuší, kdy se to podaří, protože situace se zde mění z hodiny na hodinu.

První informace jsem o jejich problémech s návratem do vlasti psala v rozhovoru pro web Zprávy z Moravy zde.

S Ivou jsem prostřednictví WhatsApp v kontaktu každý den, takže znám pokračování vývoje situace. Po telefonu mně v neděli 22. března sdělila, že dostali s přáteli nabídku odletět s katarskými aerolinkami. Za tři letenky by zaplatili zhruba půl milionu korun.

„Tuto nabídku jsme odmítli a udělali jsme dobře! Ti, co si přes přemrštěnou cenu letenky zakoupili, stejně neodletěli! Včera se dozvěděli, že je zákaz jakýchkoliv letů. Těžko říct, jestli se někdy shledají s penězi, které za letenku zaplatili. My už jsme si před nimi koupili letenky s ománskými aerolinkami a přestože jsme je po zákazu letů ihned zrušili, zatím nám peníze zpět také nepřišli,“ popisuje situaci z Nepálu Iva Zajíčková.

Zatímco v neděli a pondělí mohla trojice těchto českých trosečníků absolvovat procházky městem, od dnešního dne mají turisté zákaz vycházení z hotelu. Ven může jen jeden z nich zajít pouze nakoupit potraviny. „V neděli byly ještě všechny obchody, kavárny a restaurace otevřené, ale včera už bylo otevřené jen něco,“ uvedla Iva Zajíčková. Podle ní by všechny turisty, kteří uvízli v Nepálu, mohlo dostat zpět do Evropy jedno letadlo. Jsou mezi nimi kromě dalších Čechů také Němci a Poláci. Zatím ale není nic rozhodnuté a jisté.

O dalším vývoji situace budu informovat, pokud se mně tedy podaří s Ivou spojit…

Celá země šije roušky aneb jak se náš národ opět semknul

Od včerejšího dne mám ze statusů na Facebooku dojem, že celá Česká republika šije roušky. Je neuvěřitelné, kolik lidí má doma stále šicí stroj a umí s ním v dnešní moderní době, kdy šlo ještě před pár dny cokoliv zakoupit, zacházet.

Poté, co se ve zpravodajství v souvislosti s pandemií koronaviru neustále znovu a znovu začal omílat problém s nedostatkem roušek, hromada lidí zasedla za šicí stroje a šije roušky. A úžasné je, že zdaleka nejen pro sebe a své blízké! Většina lidí je nabízí dalším známým i neznámým. Kromě jednotlivců okamžitě zareagovali i různé šicí dílny, které také začaly pro potřebné chrlit tuto ochranu. Ano, říká se, že jsou zapotřebí respirátory a ne roušky, protože nás roušky neochrání. Ale jedním dechem všichni dodávají, že je lepší něco než nic… Že, když neochráníme sebe, tak před nákazou chráníme druhé, pokud už jsme tedy infikovaní. A to, že je někdo nakažený, se pozná až, když je fakt zle.

Já šicí stroj nemám a toto umění jsem nikdy neovládala, tak jsem si vyrobila vlastní roušku z nákrčníku, do kterého jsem všila vycpávku z podprsenky. Ty totiž z každé podprsenky ihned po zakoupení dávám pryč, protože nic zvětšovat nepotřebuji. Až do této doby jsem ani ve snu netušila, proč ty vycpávky vlastně schovávám. Teď už vím! J Všechno se jednou může hodit.

Ale zpět k našemu národu. Opět se v posledních dnech ukazuje, že se naši lidé umí v době krize a nouze semknout a pomáhat druhým, jak se dá. Z iniciativy měst a obcí je tady nabídka pro přestárlé s dovozem nákupů do domu, vznikají malé skupiny, které hlídají děti záchranářům, zdravotníkům, hasičům, policistům a třeba také matkám samoživitelkám.  Další se potřebným nabízí k venčení pejsků.

Je pravda, že na jedné straně jsme takový národ Švejků, který si ze všeho dělá legraci a snaží se vše odrbat, obejít, aby jen nemusel poslouchat nějaká nařízení a příkazy výše postavených. Když ale přijde na lámání chleba, tak se umíme semknout a vzájemně si pomáhat.

V ulicích je vidět den ode dne více lidí s rouškou na obličeji, takže věřím, že všichni pochopili, že je situace vážná a záleží na každém jedinci, jestli se podaří zastavit šíření viru. I já jsem byla zpočátku skeptik, ale když jsem po pár dnech viděla, co se děje v zahraničí, tak mně docvaklo, že tady konči všechna legrace.

O tom, jak pandemii prožívá má dlouholetá kamarádka z Blatnice, která v Itálii žije dvaadvacet let, jsem psala tady

Všem nám přeji pevné nervy, a aby tato hrůza brzy skončila a dovedla nás k tomu, že vůbec není automatické, že si můžeme každý den nakoupit cokoliv z kteréhokoliv konce světa, že nám teče z kohoutku voda, jak se nám zamane, že stačí zmáčknout vypínač a v noci je světlo i teplo. Važme si všeho, protože dnes vidíme, že ze dne na den může být všechno zcela jinak…

Lenka

Já a mnou vlastnoručně vyrobená rouška z bavlněného nákrčníku a vycpávky podprsenky 🙂

Kamarádka Blanka, která žije už dvaadvacet let v Itálii a v této pohnuté době si také sama ušila roušku. Rozhovor o současném životě v Itálii jsem s ní vedla pro web Zprávy z Moravy.