V pondělí
jsem vyrazila do míst, kde jsem nikdy nebyla, i když jsem okolo jela snad už „milionkrát“…
Co je to za místo? Slovanské hradiště v Mikulčicích. Kdysi v pravěku,
když jsem závodně běhala dlouhé štreky, jsem v Mikulčicích byla! Jela jsem
tam totiž někdy na jaře na závody. Doběhla jsem tehdy v kategorii žen na
druhém místě. Na desetikilometrové trati, kterou jsem zdolala za 43:51, mně dal
pořádně zabrat silný protivítr, se kterým museli všichni běžci bojovat po
otočce na pátém kilometru..
Vím,
že jsem tehdy byla docela vyšťavená… A teď si představte, že jsem po závodě
sedla na kolo a jela těch více než čtyřicet kilometrů zpátky na kole!!!! Tak to
jsem už potom byla úplně vyřízená! Když jsem tedy včera do Mikulčic jela, tak
jsem na toto všechno vzpomínala, ale už jsem si ani za „prase“ nevzpomněla,
jestli jsem to těch Mikulčic dorazila také v sedle kola. Spíš jen do
Moravského Písku a s kolem jsem potom vystoupila v Lužicích, odkud
jsem pokračovala do Mikulčic. V té době mně bylo šestadvacet a už jsem měla
čtyřletého synka.
Včera
jsem se nechala vést navigací a bylo to docela bezva, že jsem nemusela
přemýšlet nad tím, kdy a kde odbočit. Když jsem přijížděla k samotnému památníku
Velké Moravy nádhernou příjezdovou alejí, vzbuzovalo to ve mně dojem příjezdu k sídlu
nějakého pracháče. A však také jo! Jela jsem do míst, kde měli mít v devátém
století údajně sídlo králové, tak co jsem se jako divila, že?! Po průjezdu
alejí se přede mnou na parkovišti otevřela úžasná krajina! To jsem zase měla
dojem, že jsem se mávnutím kouzelného proutku ocitla v nějakém starém
anglickém parku! No prostě nádhera! Rozlehlé kvetoucí louky a na nich solitéry
vzrostlých stromů.
Jak
už to u mne ale obyčejně bývá, tak jsem si na Slovanské hradiště v Mikulčicích
nejela udělat jen tak nějaký výlet na zabití času. Zamířila jsem do těchto
míst, abych vedla rozhovor s tamním vedoucím celého areálu Františkem
Synkem. Vyjde na webu Zprávy z Moravy. Po zveřejnění sem hned hodím odkaz.
No dozvěděla jsem se spoustu věcí, o kterých jsem do včerejška neměla ani
tušení!!! To mě na novinařině nesmírně baví! Že se stále něco učím a poznávám
nové věci.
Nejdříve
jsme si povídali s panem doktorem Synkem v jeho kanceláři o dávné
historii i současnosti těchto míst, kudy doslova kráčela historie Velké Moravy.
Potom mne provedl celým areálem a mně bylo jasné, že bych tady klidně mohla
prožít minimálně půl dne, abych si všechno pořádně prohlédla, zažila a ponořila
se do představy o tom, jak to tady mohlo vypadat, co se tady dělo, v osmém
a devátém století…
Zatím
ještě nepokosené louky zářily barevností různých polních květů a pohybující se
tráva ve větru připomínala mořské vlnění. Ptáci zpívali z plných plic, nad
hlavou nám několikrát přelétl čáp, vzduch voněl létem, ale ještě to byl takový
vlahý luft bez letního parna. A všude bylo liduprázdno. Za svého více než
dvouhodinového pobytu jsem zahlédla pouze jednu osamělou běžkyni, dva cyklisty
a seniora na procházce s pejskem.
Přitom vstup do přírodního areálu hradiště je pro všechny zdarma. O svátku Cyrila a Metoděje se zde koná velká pouť, na které jsem ale také nikdy nebyla. Doposud jsem vždy dala přednost Velehradu, kam to mám holt ze svého domova o dvacet kilometrů kratší cestu. Co to ale v dnešní době několika automobilů v každé rodině je, že? Tak možná letos, jestli v Mikulčicích tedy nějaká pouť bude.
Když jsem se na rozhovor připravovala, zjistila jsem, že bývá mikulčický areál nazýván jako Památník, Vykopávky a Valy. Na můj dotaz týkající se názvu vedoucí celého areálu František Synek řekl: „Je pravda, že je v tom trochu guláš. Název Památník je odvozen o toho, že jde o Národní kulturní památku. V místním názvosloví polních tratí byly tyto prostory lidmi nazývány Valy. Okolo šesti hektarů Akropole je doposud viditelná terenní vlna, což jsou ty valy coby pozůstatek opevnění, proto se zde říkalo Na Valech. V obci Mikulčice jsou dnes zase všude informační tabule s názvem Vykopávky. Místní tomuto prostoru prostě říkají Vykopávky, protože zde dlouhé roky prováděli výkopové práce. Původní název byl Velkomoravské hradiště Mikulčice. Později se to změnilo na Slovanské hradiště Mikulčice. Archeologickými nálezy totiž bylo potvrzeno, že zde nebylo osídlení pouze v době Velké Moravy, které spadá do osmého a devátého století, ale jsou zde četné nálezy z doby před velkomoravské hned po stěhování národů a příchodu Slovanů do středoevropského prostoru. Už tehdy tady byla definována nějaká slovanská osada, která se postupně v sedmém století rozšiřovala a v podstatě se později proměnila ve velkomoravské hradiště. Historie tohoto místa je širší a není spjata pouze s Velkou Moravou, proto došlo k přejmenování,“ uvedl František Synek.
Celý rozhovor, který jsem napsala pro Zprávy z Moravy, si můžete přečíst zde: https://zpravyzmoravy.cz/navstevnici-obdivuji-pamatky-velke-moravy-v-mikulcicich-jiz-sedesat-let/
Když už jsem v areálu byla, nemohla jsem si nechat ujít možnost vyšlapat 135 schodů na plošinu nedávno postavené rozhledny, ze které je pěkně celý areál k přehlédnutí. Hlavně je z výšky hezky vidět nově vytvořenou travní řeku a také bývalý val okolo hradiště v podobě terénní vlny, kudy dnes vede naučná stezka. No a samozřejmě jsou v terénu vidět repliky základů kostelů a knížecího paláce, které zde archeologové objevili. Jo! Mikulčice stojí za to navštívit a vidět! Doporučuji jen, abyste si na to vyhradili alespoň půl dne! Já bych se přiklonila i k delšímu času s možností pikniku v trávě.
Z mikulčického
hradiště se pěšky dostanete k nové lávce přes řeku Moravu, kterou společně
vybudovaly Trnavský a Jihomoravský kraj. Pod pojmem lávka jsem si představovala
fakt nějakou prostou lávku. Ale toto není žádná lávka! To je nádherný moderní
most, který v onom místě symbolicky spojuje moravské Mikulčice a slovenské
Kopčany, které podle archeologických nálezů v devátém století byly
součástí velmožského sídla na území dnešních Mikulčic.
Měla
jsem ale smůlu, protože kvůli koronaviru byla lávka (most) zatarasená
betonovými bloky. Hele, při troše snahy by šly přelézt. Já jsem ale jako
spořádaný občan usedla do auta a přes Hodonín a Holíč dojela do Kopčan ze
slovenské strany. Na hranicích jsem musela vyplnit nějaký papír, který mně
celníci orazili s tím, že na Slovensku mohu bez jakýchkoliv komplikací
zůstat osmačtyřicet hodin.
Lehčí
komplikace mne čekaly i v Kopčanech. Auto jsem musela totiž nechat
odstavené několik kilometrů od vzpomínaného mostu. Dál se mohlo jet na kole (to
jsem s sebou ale neměla) nebo jít pěšky. A tak jsem vyrazila po svých.
Jelikož bylo krásné počasí, tak mně to vůbec nevadilo. Fotila jsem si cestou a
také se setkala s pracovnicí kopčanského muzea a také jedním pamětníkem. Ti
mně řekli spoustu zajímavostí o této části strany řeky Moravy.
Byl
to super den s nádherným počasím, úžasnou přírodou a zajímavými lidmi, od
kterých jsem se dozvěděla spoustu nového…
Tak
Vám všem přeji, abyste také uměli chodit krajinou s otevřenýma očima,
nastraženýma ušima, dýchali všechny vůně z plných plic a měli otevřené
srdce pro všechny vjemy, které Vám aktuální den nabízí. Zítra totiž může být
všechno úplně jinak, protože některý ze smyslů či orgánů totiž nemusí už
fungovat jak právě dnes..
Lenka
