Ve středu 11. června tomu bude přesně dvacet let, co po těžké nemoci na věčnost odešel P. Miroslav Bachan z Ostrožské Lhoty. Zveřejňuji zde text, který jsem o tomto knězi poté napsala.
Otec Miroslav Bachan nám ukázal, žemáme v životním boji vytrvat až do konce
Otce Miroslava Bachana jsem poznala v době, kdy už mu vážné onemocnění značně ztěžovalo život. Občas jsme se potkávali v kapli svatého Antonína na Blatnické hoře nebo při mši svaté v Ostrožské Lhotě. Dlouhou dobu chodil s ovázanými prsty, z nichž mu později lékaři amputovali některé články. Přestože hubl a časem už i špatně chodil, jeho pevný a jasný hlas dával při kázáních tušit, že nemoc nezlomila silného ducha. O to víc mě překvapilo, když Mirek jednou před Vánocemi do Svatoantonínského poutníka napsal naprosto otevřené svědectví o vnitřním boji člověka v těžkém utrpení. Čtenářům se tehdy svěřil s obrovskými bolestmi, které musel nést a překonat. Velmi se mne dotkla především pasáž, v níž popisoval, jak do poslední chvíle věřil, že Bůh zasáhne a amputace prstů na rukou nebude nutná. Vždyť se za něj modlilo tolik lidí… Nestalo se tak. Boží vůle byla jiná. Po chirurgickém zákroku stál u okna (myslím, že to bylo ve čtvrtém patře) Motolské nemocnice a zvažoval, má-li skočit nebo ne… K myšlenkám na skoncování s utrpením ho dohnaly neskutečné bolesti.Když jsem tehdy před Štědrým dnem Mirkovo svědectví četla, pochopila jsem, že i kněz je jen člověk, který v krajních životních situacích může uvažovat o sebevraždě, stejně jako řada jiných lidí. Někdo pokušení podlehne, ale Mirek přes stupňující se zdravotní obtíže vydržel. Dokázal přes všechny útrapy vzít na ramena svůj kříž a nést ho až do konce. Tím nám zanechal odkaz: když nám bude nejhůř, když se budeme cítit totálně na dně a bude se nám zdát, že nic v životě nemá smysl, vzpomeňme na zápas, který provázel Miroslavovo nesení kříže až do posledního výdechu. Svůj život předčasně nezabalil a bojoval až do konce. A tak, přestože je už fyzicky mrtvý, dá nám vzpomínka na otce Miroslava sílu zvednout se a jít dál. Ono i utrpení má svůj mimořádný smysl. Mnozí se určitě zeptají, jaký. Tady na zemi odpověď ve většině případů nenajdeme. Všechno pochopíme až na věčnosti. Lenka Fojtíková
A tento text zveřejnily Slovácké noviny po jeho pohřbu…
V pátek se v Ostrožské Lhotě zastavil čas
Lenka Fojtíková Ostrožská Lhota•V pátek odpoledne se v Ostrožské Lhotě na několik hodin zastavil čas. Ulice, pole i zahrádky zely prázdnotou. Do posledního místa byl ale zaplněný farní kostel svatého Jakuba Staršího. Stovky lidí se přišly rozloučit s místním knězem Miroslavem Bachanem, který zemřel v nedožitých sedmatřiceti letech. Při smutečních projevech, v nichž přítomní vzpomínali přátelskou, veselou a dobrosrdečnou povahu mladého muže, se leskly slzy v očích i otrlým chlapům. Otec Miroslav se narodil 27. července 1968 v Uherském Hradišti. 29. října 1994 přijal v Olomouci jáhenské svěcení. Jáhenskou službu pak vykonával v Rožnově pod Radhoštěm, Troubkách a Uherském Hradišti. Kněžské svěcení přijal v kostele sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti v roce 2000. Již od třinácti let statečně bojoval se svou vážnou nemocí. „Uměl být oporou druhým v nelehkých životních situacích, protože sám moc dobře věděl, co je utrpení. Své duchovní poslání dokázal spojit s láskou k přírodě a to zejména na dětských táborech,“ řekl při pohřbu starosta obce Antonín Jelének. „Přestože otec Mirek velmi trpěl, nedával svou bolest druhým najevo,“ připomněl správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka. „Jednou se mi svěřil, že veškeré své utrpení obětuje za olomouckou arcidiecézi, na kterou byl velmi hrdý,“ řekl mimo jiné arcibiskup Jan Graubner. Spolužáci zase vzpomínali, že při posledním setkání pětatřicátníků tehdy otci Mirkovi mnozí záviděli jeho nezdolný optimismus. I když v posledních letech závažné onemocnění P. Bachanovi značně ztěžovalo život, snažil se sloužit lidem i Bohu, jak jen to šlo. Pokud mu to zdravotní stav dovoloval, sloužil až do posledních sil každé nedělní odpoledne mše svaté v kapli svatého Antonína na Blatnické hoře. Nemohl proto chybět ani při založení Matice svatoantoníské a při následném zvelebování poutního místa. Jeho smrt je pro zdejší kraj velká ztráta.
O polských Sopotech jsem slyšela poprvé jako malá holka, když zde Helenka Vondráčková získala v Opeře Lešna v roce 1977 s písničkou Malovaný džbánku jednu ze svých nejprestižnějších cen Grand Prix 77. Možná jsem tehdy věděla, že je to někde na severu Polska. Ani tušení jsem neměla o tom, že je v Sopotech hlavním turistickým lákadlem nejdelší dřevěné molo v Evropě s délkou 511,5 metrů. V dnešním ráno jsem se po něm procházela a je úsměvné, že když jsem tam dorazila před osmou hodinou ranní, tak jsem tam byla až na pár jedinců sama! To se mohlo stát jen díky tomu, že ještě nejsou prázdniny, navíc jsem tam byla ráno ve všední den. A já miluju místa, kde nejsou davy. O půl deváté už se hrnula první skupina školních výletníků. To už jsem se ale pomaličku vracela a mířila na hlavní ulici s cílem nafotit Křivý domek, nasnídat se na zahrádce nějaké restaurace, které jsou tam jedna vedle druhé, a pomalu se vrátit na svou základnu v Gdaňsku. Při cestě vlakem do Sopot jsem se raději zeptala jedné spolucestující, kdy mám vystoupit, protože například Gdaňsk nabízí hned několik možností, kde lze vystoupit. No poradila mně tak, že jsem nevystoupila v centru města, jak jsem měla v plánu, ale kdesi na kraji města. A tak jsem valila nejdříve okrajovou čtvrtí Sopot a aspoň si prošla i kus lokality bokem centra města. Vlastně jsem šla parkem, kde cestu lemovaly lázeňské domy s krásnou architekturou, která je v Sopotech zase úplně jiná než v Gdaňsku. Jaká? No prostě taková lázeňská. Však mrkněte na fotky. Chtěla jsem si samozřejmě vyfotit i Křivý domek, který jsem nejdříve úspěšně přešla, protože ho částečně kryjí dva vzrostlé stromy v předzahrádce. Za mého ranního příchodu na molo byly prázdné i přilehlé pláže. Lidé se na nich začali ve větším množství objevovat až při mém odchodu. Moře na mne působilo nějak tmavě a převalovalo se líně, jakoby se mu nic nechtělo. Pláže byly obří. Celkově to ve mně nevzbudilo touhu zajet si sem válet se u moře s koupáním a opalováním. Voda prostě nebyla žádný tyrkys, jak to známe z Řecka, Karibiku, Turecka či Sardínie. Možná velkou roli sehrálo dnešní počasí, kdy bylo pod mrakem. Nicméně s dohledem na molo a obří pláží před sebou stojí luxusní pětihvězdičkový hotel Grand. Díky přepychovému zařízení a úžasné poloze přímo na pláži přilákal v minulosti některé slavné hosty. Byli mezi nimi Marlene Dietrich, Greta Garbo, Fidel Castro, Charles de Gaulle, Adolf Hitler nebo Vladimír Putin. Hotel nezůstal utajený ani českým hvězdám. Navštívili ho třeba Karel Gott a vzkpomínaná Helena Vondráčková. Já jsem tedy hotel Grand nenavštívila, ale dala jsem si vynikající snídani v jedné restauraci na pěší zóně Monte Cassino, které místní říkají Monciak. Až do dneška jsem netušila, že historie lázeňských služeb zde sahá až do 16. století. Největší boom lázeňských hostů ale Sopoty zažily až před první světovou válkou, kdy si sem našlo cestu 20 000 lázeňských hostů. Lázeňskými ingrediencemi Sopot jsou zdejší klima a přírodní solanka, což je chlorido-sodná, jodidová a bromidová voda. Léčí se zde nemoci oběhového systému, dýchacího systému, revmatologie, problémy páteře a periferních kloubů, osteoporóza a obezita. Kromě toho mohou návštěvníci využít talasoterapii při procházkách podél mořského pobřeží, helioterapii při lenošení na pláži a terénní terapii při pěších túrách v lesích Morénové vysočiny. Tož tak… Když jsem šla v parku ráno okolo kašny, kde z trubek vytékala léčivá voda, neměla jsem odvahu ji ochutnat, protože jsem nevěděla, jak by na to zareagovaly moje vnitřnosti. Při cestě zpět jsem zase nějak instiktivně bez navigace našla kousek od pěší zóny vlakové nádraží, které bylo ukryté v nákupním středisku. Bylo to pro mne milým překvapením, že nemusím zase valit do okrajové části, kde jsem ráno vystoupila. V Gdaňsku jsem byla zhruba za dvacet minut a už prošlapanou cestou valila na ubytování. Po cestě jsem se zastavila ve včerejší cukrárně, ale tam mne dnes těžce zklamali. Objednala jsem si Mojito a přinesli mně vodu s citronem, cukrem, pár lístky máty, z nichž byla polovina hnědá, bez bílého rumu, do toho zapíchli papírové brčko a zmrzlinu z kornoutku museli na mé přání předělat do skla. Vrcholem ignoranství bylo, když do ní zapíchli lžičku-nelžičku také z lisovaného papíru či dřeva? No celé docela hnus. To vše podáváno v opravdu v nádherném interiéru, což byla velká škoda, že to tak pohnojili… Jdu balit. Zítra mne čeká cesta zpět do reality. A nakonec se vyplnila předpověď meteorologů. Po mém návratu na ubytování se venku rozpršelo. Dešťové kapky mně ale nezastihly venku, takže jsem moc vděčná, že jsem si mohla výlet užít včera se sluncem nad hlavou a dnes sice podmrakem, ale pořád bez deště.
Dnes jsem se probudila do slunečného rána a rozhodně mé tělo nemělo potřebu válet se v posteli, proto jsem vyrazila docela brzy do ulic a stihla jsem toho doopravdy hodně. Nejdříve jsem zamířila na hlavní vlakové nádraží, abych si cestu prošla ulicemi města pěšky, když jsem se včera nechala odvézt taxíkem. A bylo to krásné poznávání města. Podobně jsem to měla i v Římě. Nakonec jsem vypnula navigaci a šla po „čuchu“. To je taková moje metoda a dnes to tedy vyšlo a nebloudila jsem. Nádraží jsem si vyfotila v pěkném světle a jeden cvak dala i krásné nádražní hale. Na informacích jsem se dozvěděla, že do nedalekých Sopot jezdí vlaky každých deset minut. Proč mne to zajímalo? Protože tam chci zítra zamířit, i když bude podle předpovědi pršet. Prý je to krásné lázeňské město a mají tam nejdelší dřevěné molo v Evropě, které má délku 511 metrů. Ale zpět k mému dnešnímu průzkumu města. Hned naproti nádraží přes hodně rušnou čtyřproudovou silnici je obchoďák Biedronka, což je něco jako náš Kaufland a podobné obchody. Zastavila jsem se tam na menší nákup a omrknout, co tam mají. Pokud někdo jezdí na nákupy do Polska, tak mně se nezdá, že by to tady bylo oproti nám nějak extra levnější. Koupila jsem si pečivo, něco k tomu, láhev džusu Cappy a tři banány. Nákup mě vyšel zhruba na dvě stovky. Netuším, jestli by to u nás bylo dražší. Při cestě zpět do mého přechodného bydliště jsem navštívila kostel sv. Kateřiny a hned vedle omrkla kostel sv. Brigity, který byl v době mého toulání městem ještě zavřený. Od 15 hod. se tam ale měla modlit Korunka k Božímu milosrdenství. Potom už jsem zcela jistě přistála v mém apartmánu, kde jsem odložila nákup a valila fotit úžasnou architekturu podél řeky Motlawy, kde bylo dopoledne logicky jiné světlo než ve včerejším podvečeru. Od vody byla mým dalším cílem věž kostela Nanebevzetí Panny Marie. Věděla jsem, že se tam může jít až od 10 hodin. Na věž vedlo 400 schodů, a když jsem se drápala se svou nadváhou nahoru, funěla jsem jako prase z bukvic, jak říkával můj taťka. Ale zvládla jsem to a ta panoramata na město byla úžasná. Zase jsem cvakala a zažívala hrůzu, aby mně při focení nevypadnul z ruky mobil, protože to by bylo po něm.. Dalším cílem mého dnešního putování bylo Muzeum druhé světové války. Co mne v atypické stavbě překvapilo, bylo, že jsem u pokladny nemusela platit lístek. Vyjeli mně ho zdarma a přitom na webu je uvedené, že dospělý zaplatí 29 zlotých, což je nějakých cca. 180 Kč. To se nekonalo. Expozice je luxusně udělaná a připomíná zrůdnost nacismu. Onu šílenou prokletou dobu připomínají obří historické černobílé fotografie i filmy. V jednom okamžiku se návštěvník také ocitne v kulisách židovského gheta. Celá expozice na mne působila šíleně depresivně, protože o hrůzách druhé světové války a nacismu jsem v mládí přečetla kilogramy knížek a viděla spoustu dokumentů i filmů z oné doby. Dělalo se mně tam proto až fyzicky špatně. Jakmile jsem se dostala ven, zamířila jsem do cukrárny nedaleko kostela sv. Brigity a sv. Kateřiny, abych si trochu osladila život. Až když jsem měla vybraný mls na stolečku předzahrádky, zjistila jsem, že jsem si z široké nabídky cukrárny vybrala jogurt s malinovou vrstvou na dně a to vše zasypané vločkami. Zrovna na tomto v poslední době ujíždím doma. K tomu jsem si objednala capuccino. Slečna se ptala, jestli velké a já na to, že normální a nakonec to byl podle mne obří kýblík. No a na zapití Prosecco – však mám dovču – ne? No a potom jsem se vrátila do kostela sv. Brigity, kde začal duchovní program, který zakončila mše svatá. Po skončení jsem ještě chvilku zevlovala na lavičce a sledovala cvrkot na pěší zóně. Krásný den to zase byl a viděla jsem spoustu krásného. Uvidíme, co přinese zítřek.
Do Gdaňska na severu Polska jsem se chystala už v červenci roku 2023. Tehdy mně ale při focení pohyblivých dun v Sloviňském národní parku v polské Lebě – po polsky je to Słowiński Park Narodowy – totálně kleklo koleno, takže jsem se domů tehdy musela vrátit po pár dnech pobytu. Více o tom píšu tady. Z Leby jsem si tehdy chtěla udělat do Gdaňska jednodenní výlet vlakem, i když jsem na sever Polska přijela autem. Letos jsem zvolila úplně jinou dopravu. BALTIC EXPRESS Když jsem se vloni koncem roku dozvěděla, že do Gdaňska jezdí z České republiky přímý vlak – Baltic expres, úplně mne to nadchlo. Rozhodla jsem se že vyzkouším po letech vlakovou přepravu a budu si moct dát třeba v jídelňáku nejen nějaké jídlo a při tom se kochat pohledem z okna na míjející krajinu, ale třeba i drink k tomu. A tak jsem dnes v 5.11 vyrážela z Moravského Písku směr Otrokovice, kde jsem přesedla na rychlík, který mne přepravil do Ústí nad Orlicí, odkud jsem pokračovala Baltic expressem a potom už valila po kolejích přímo na Gdaňsk Glowny – to vše za 1 024 Kč. Ve vlaku bylo připojení na internet a docela to šlo, takže jsem vytáhla počítač a napsala jeden článek pro Katolický týdeník, vyřídila maily a šmejdila trochu po webu – přečetla nějaké odkazy, co mně poslali v minulých dnech kámoši a já na to neměla doma čas. A tak mně cesta docela příjemně ubíhala. Velkým zklamáním byl jídelní vůz, na který jsem se těšila, protože na území naší republiky jídelňák nahradila paní s vozíčkem, co nabízela něco málo na zub i pití. Do jídelňáku, který se k nám připojil až na území Polska, jsem tedy vyrazila, když už jsem za sebou měla nějakou hodinu cesty. Ještě, že jsem si vzala malou sváču! Nabídka v jídelňáku mne ale těžce zklamala a navíc byl tento vagon narvaný hladovými a žíznivými lidmi, takže jsem si zakoupenou tortilu odnesla na své rezervované místo v tzv. otevřeném vagonu. Při cestě jsem procházela vozy první třídy a zjistila jsem, že to tamní cestující moc nevyhráli, protože tyto vagony byly dost plné a navíc to byla tzv. kupéčka, i když jen s šesti sedadly, mně bylo lépe ve dvojce v tzv. otevřeném vagonu (ne bez střechy, ale bez kupé, aby nedošlo k nedorozumění…). KOMPLIKACE S PINY V Gdaňsku jsem si před nádražím poprvé v životě zavolala Uber a bylo to super. Borec (zřejmě Ind) dojel za pár minut v Toyotě a odvezl mne na místo ubytování za 14 zlotých, což je necelá stovka. Byly to sice jen cca. dva kilometry, ale mně se prostě s kufříkem a taškou nechtělo valit pěšky a ani se kodrcat MHD. Další moje premiéra byla, že jsem nejela do hotelu, ale apartmánu, kde jsem se neměla vůbec setkat s majitelem. Ten mi poslal instrukce (asi kilometrový mail), jak se dostat za pomocí přiložených kódů přes bránu na dvůr, schodiště až do bytu a co se smí a nesmí dělat. Toho jsem se fakt obávala, že to nedám, protože instrukce poslal v polštině a překlad nebyl zase tak dokonalý, jak bych potřebovala. Zasekla jsem se, jak jsem očekávala, už u brány, kterou se mně nepodařilo za pomocí PINu otevřít. Volala jsem majiteli, ale odpověděla mně „plechová huba.“ Stála jsem před železnou branou a přemýšlela o tom jak ji ve svých jednašedesáti přelezu i s kufrem a taškou. A najednou se otevřela, protože vjíždělo na nádvoří nějaké auto. Tak jsem tam honem napochodovala a našla své schodiště, kde to zase chtělo PIN! Moje nervy – a zase mně to nešlo! Tak jsem poprosila řidiče auta – mladého borce ve věku mých synů, jestli by to nezkusil otevřít. Měl byt zrovna ve stejném schodišti, takže mně poučil, že nejdřív musím nahodit číslo potom klíč a teprve poté PIN – hurááá!!!! Další PIN byl přímo na klice bytu – moje nervy! V apartmámui s výhledem na řeku Motlawu už na mne čekaly „normální“ klíče, které tady budu používat. Už jsem vše vyzkoušela a dostala se po focení zpět domů, kde klovu tyto zážitky. FASCINUJÍCÍ ARCHITEKTURA Stihla jsem procházku po krásně opraveném nábřeží Motlawy, zašla do baziliky Panny Marie, kde lze v Jubilejním roce získat plnomocné odpustky a je to údajně nejvyšší kostel v Evropě a na jedné z mnoha a mnoha zahrádek restaurací jsem se výborně najedla a konečně došlo i na drink. Zatímco všichni okolo pili pivo, já srkala Mojito. A první dojmy z Gdaňska? Starým městem jsem zcela nadšená!!!! Je to úplně jiná architektura než v našich končinách! Je to nádhera! Však kukněte na fotky. Já valím spát!
Včera večer jsem mrkla na počasí, a když jsem zjistila, že má být dnes pěkně, rozhodla jsem se, že vyrazím do Jeseníků, kde si konečně vyšlápnu na Praděd, kde jsem až do dnešního dne nikdy nebyla. Plán byl jasný! Vyjet před šestou. Vzbudila jsem se sice bez budíku, ale absolutně se mně nikam nechtělo jet. A to už jsem přitom měla od večera v ledničce nachystanou svačinu a v termosce v autě čaj. Chvilku jsem v posteli bojovala sama se sebou a nakonec vyrazila!
ZA VOLANTEM Podle navigace jsem tam měla být za dvě hodiny dvacet. Nakonec z toho byly dvě hodiny padesát, protože ze Šternberku jsem musela jet po objížďce, a když byl přede mnou v Malé Morávce najednou zákaz vjezdu, jela jsem čtyři kilometry poslušně po objížďce, než mně docvaklo, že jedu špatně, a tak jsem se vrátila do Malé Morávky, kde bylo mým cílem parkoviště Hvězda. Já „blbka“ přehlédla, poznámku pod zákazem vjezdu, že na Hvězdu se jet může. Stálo mně to celkem osmikilometrovou zajížďku a hlavně ztrátu času. Na parkoviště jsem sice dorazila dvě minuty před devátou a v devět měl odjíždět bus na Ovčárnu. Nakonec odjížděl první až patnáct minut po deváté. Do toho jsem se spolu s dalšími desítkami lidí, co stály na zastávce, ale nedostala, a tak jsme čekali zhruba další půlhodinu, i když řidič plného autobusu tvrdil, že za patnáct minut dojede další. No tak rychle fakt nedojel. Bojovala jsem uvnitř sebe, jestli se na Ovčárnu z Hvězdy nevydat pěšky. Nakonec jsem to vzdala a udělala jsem dobře. Je to šest kilometrů do kopce po úzké silničce, po které jezdí autobusy v oblacích prachu a občas i nějaké osobní auto. Když jsem při cestě zpět viděla, jak se v tom prachu plahočí cyklisté, tak jsem byla ráda, že se vezu.
DAVY LIDÍ Jedna cesta na Ovčárnu vyšla na 80 Kč a za parkování na Hvězdě jsem zaplatila 130 Kč s tím, že pokud půjdu do restaurace, u které jsem parkovala, na oběd, tak dostanu zdarma zákusek. Zpět ale na Ovčárnu, odkud jsem vyrazila na Praděd. Byly to pouhé dva a půl kilometru do kopce, takže žádná hrůza. Šlapala jsem po asfaltové silnici, po které společně se mnou šly davy lidí a mezi námi občas projelo nějaké auto a docela dost cyklistů. Mnohé turisty doprovázeli jejich psí miláčci nejrůznějších ras. Po cestě jsem slyšela kromě češtiny docela dost polštinu a jednou i italštinu.
PUTOVÁNÍ BEZ NADŠENÍ Můj dojem z tohoto výletu? No nebyla jsem z toho nadšená. Když jsem si potom prohlížela fotky, které jsem po cestě nacvakala, tak jsem si zpětně říkala, že to nebylo zase tak strašné, jak jsem své dnešní putování vnímala. Pohledy na krajinu dobré, ale stejně… Na Radhošti se mně v zimě líbilo víc. No a v Alpách na Dachsteinu nebo vloni v Dolomitech, tak to je prostě neporovnatelné. U mne je problém, že jsem měla vysoce nastavenou laťku, co se hor týká už před mými dvacátými narozeninami, protože jsem v té době jezdila do Vysokých Tater, kde jsem měla kluka. No a velehory jsou prostě jinej level než Jeseníky… Dokonce jsem dnes vzpomínala na svou návštěvu před pár lety Moravského Krasu a Císařské jeskyně, kde se mně zdál mnohem lepší vzduch a celková atmosféra toho místa než dnes při cestě na Praděd a zpět. Nenadchla mne ani mizerná nabídka teplých pokrmů v tamních restauracích. Nakonec jsem si dala „krémovou“ zeleninovou polévku s krutony v restauraci u parkoviště Hvězda. Donesli mně místo místo toho zeleninovou polévku s kusy zeleniny a zahuštěné to bylo zásmažkou, takže žádná krémová… A obsluha zapomněla přinést krutony, které na stole přistály až po mém upozornění… Z pěti bodů dávám této hospodě jeden. Na vyžádání jsem dostala i onen avizovaný zákusek – suchou třenou buchtu s borůvkami. Zobla jsem do toho a nechala stát na stole. Zákusek mně sice dali se spoustou keců, že měl být k celému obědu a nejen k polévce a malinovce. Při odchodu pinklice peskovala borce z parkoviště, že to nemá lidem říkat… Tož tak můj vélet do Jeseníků. Zpáteční cesta mně zabrala dvě hodiny a čtyřicet minut, takže jsem celkově za volantem dnes seděla pět a půl hodiny. No nic moc…
ZLATÉ HORŇÁCKO Na závěr dne jsem si říkala, že jsem si měla zajet na Vojšické louky na Horňácko nebo na Kubíkův vrch nad Novou Lhotou a bylo by to tisíckrát lepší. Každopádně jsem ale dnes zdolala nejvyšší horu Moravy..
Znáte ten pocit, kdy jedete autem krajinou a najednou vidíte něco fakt pěkného, že máte chuť zastavit, vystoupit z auta, kochat se, projít ono místo, které vás zaujalo a udělat třeba pár fotek? Mně se to stává, ale většinou jedu za nějakým cílem, takže zastavit nemůžu, protože bych dojela se zpožděním, což nechci. A tak si říkám: „Jednou se tady zastavím a projdu si to!“ No a já dnes cíleně zamířila do Komni. Nejen kvůli tomu, že když jsem tam občas sjížděla a uviděla pohled do krajiny, měla jsem chuť zastavit. Dnes jsem měla ještě jeden důvod k tomu vyrazit do přírody. Miluju jaro, a tak moje srdce jásalo, když oči viděly letošní první rozkvetlé stromy, které jakoby znovu vyrodila země. Zároveň jsem ale prožívala hrůzný pocit, když jsem slyšela předpověď počasí s avizováním mrazů, že všechnu tuto nádheru spálí mráz, květy zhnědnou, opadají a bude po všem. Dále jsem byla trochu ve stresu, že zavčasu nevyrazím do přírody, stromy odkvetou, a i kdyby je nezničil mráz, budu zase muset rok na tyto jarní zázraky čekat. A já nevím, jestli ještě nějaké jaro uvidím, protože nikdo nevíme, kolik jar máme před sebou. No takže jsem měla dnes dostatek důvodů sednout do auta a vyrazit směr Komňa na Uherskobrodsku, kde jsem chtěla vyfotit tamní nádherné eko sady. To se mně ale nakonec nepodařilo, protože jsem na místě zjistila, že ještě nejsou v květu, a že se různé odrůdy švestek po zimě vlastně teprve probouzí. Ještě než jsem ale dorazila do těchto nádherných sadů, o kterých jsem psala někdy před více než deseti lety reportáž, zastavila jsem nad Komňou, kde se mně otevřel nádherný pohled do údolí se zvlněnou krajinou v dáli. To bylo ono místo, kde jsem si kolikrát říkala, že bych měla zastavit, ale neměla jsem na to čas. Dnes jsem měla spoustu času, tak jsem zastavila a zjistila, že hned u silnice je obnovený sad a v těsné blízkosti nevím, kdo vybudoval úžasné místo v krajině s posezením, dřevěnými bránami a myšlenkami Jana Amose Komenského, které jsou stále aktuální. Proč Komenského? No to je přece jasné! Komňa je jednou z obcí, která se uvádí, že by mohla být jeho rodnou obcí. To stejné platí o nedaleké Nivnici a také Uherském Brodě. Všude je proto na Učitele národů mnoho vzpomínek. V Uherském Brodě nese jeho jméno nádherné muzeum, ale v Komni je také malé muzeum věnované jeho památce. Nachází se v památkově chráněné sýpce. Uvnitř je stálá expozice historie obce, J. A. Komenského, vykopávky z hradu Zuvačov, sbírky předmětů, dobového nářadí a nábytku. No a Komňa je od mého bydliště vzdálená pouhých 34 minut autem. Tož nezajeďte si tam na malý výlet ve všední den, že? Brňáci nebo Pražáci jedou z jednoho konce města na druhý klidně i hodinu. A já mám takovou nádheru, coby člověk šutrem dohodil, tak jsem toho dnes, kdy bylo krásné počasí, využila. Ať žije jaro! Užívejme si ho z plných sil a plic, protože fakt nikdo nevíme, kolik jar je ještě před námi…
Moje mamka letos 11. července oslaví 85. narozeniny, a tak jsem se rozhodla, že společně budeme toto polokulaté životní jubileum slavit průběžně celý rok. Dnešek proto patřil dalšímu našemu společnému výletu – tentokrát do Valtic. Pokud to šlo, tak maminka po celý život moc ráda cestovala, ale teď už by daleké cesty do zahraničí nezvládla. Z toho důvodu se snažím vybírat různé výlety pro ni s co nejpohodlnějším dojezdem autem. Cílem je si vždy na něčem dobrém společně pochutnat, ale také poznat něco nového a potěšit oko i duši pohledem na pěkné věci. A to byl důvod, proč jsme dnes okolo desáté hodiny dopoledne vyrazily do Valtic, což je z jejího domova necelá hodinka cesty. VALTICKÁ RYCHTA Předem jsem si zjistila, kde dobře vaří. Poradil mně dlouholetý kamarád a fotograf Vašek Šálek, že si máme zajít do Valtické rychty, kde je to TOP, ale proto je tam také stále narváno. Přes web restaurace jsem pro jistotu na 12 hodin objednala stůl s plánem, že po obědě vyrazíme na prohlídku zámku, parku a poté si autem vyjedem ke Kolonádě Reistně nad Valticemi. A tak se také stalo a bylo to úžasné! Všechno jsme zvládly v pohodě a jako bonus nám nad hlavou zářilo na blankytně modrém nebi i krásné slunce. VĚNOVAT ČAS Někdo by mohl říct, že je super, že mamce dávám čas a zážitky. Když jsem nad tím při cestě domů (mám to od ní domů necelých sto kilometrů, takže sto tam, potom výlet tam a zpět a teprve následně návrat domů) přemýšlela, dospěla jsem ke skutečnosti, že tyto výlety dělám i kvůli sobě. Proč? No abych jednou nelitovala času, který jsem třeba jakkoliv promrhala jinými činnostmi a nebyla víc s mamkou, dokud toho ještě byla schopná a s plným vědomím si vše užila. MASAKR OSVOBODITELŮ A ještě poznámka na závěr. Valticemi jsem vždy jen projížděla při různých cestách do Mikulova a Lednice. Vždy jsem si říkala, že bych si sem jednou měla udělat výlet s klidnou prohlídkou města, zámku i okolí. To se mně nyní s mamkou podařilo zrealizovat. Navíc jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí. Co? No třeba to, že na konci druhé světové války v zámku čekali na osvoboditele sovětští vojáci, které zajali v Němci. No a osvoboditelé – jejich druhové v boji, všechny postříleli, protože je kvůli tomu, že byli zajatci, označili za dezertéry. To člověk fakt nevymyslí… ŽIVOT NA ZÁMKU Z dávné historie mne potom na zámku zaujalo především to, že téměř u každého pokoje byla i vana a toalety. Některé vany byly dvojité, takže výborně a dlouho drželi teplou vodu. Záchody zase byly splachovací díky nádržím na půdě, do nichž stékala dešťová voda a poté sloužila ke spachování. Přestože bylo na zámku důmyslné vytápění, kdy se přikládalo až metrovými poleny z chodby, aby složebnictvo nerušilo panstvo. Jiné místnosti byly zase vytápěné horkým vzduchem z přízemí. Průvodkyně ale přiznala, že více než sedmnáct stupňů zámečtí pánové neměli. Dále mne zaujalo, že byl zámek už v roce 1903 elektrifikovaný samotným Siemensem. V zámku je také výtah, který byl původně mechanický a po zavedení elektřiny už s elektrickým pohonem. No a těch zajímavostí se při prohlídce dozvíte mnohem a mnohem více. OKRUHY A VSTUPNÉ Za mamku jsem zaplatila 210 Kč a za sebe 260 Kč. Prošly jsme si tzv. základní (hodinový) okruh zámkem, na který lze vyrazit od 10 do 16 hod. vždy v celou hodinu. Až do 21. 4. je v nabídce také velikonoční zámecký okruh bez průvodce. Návštěvníci si mohou jít svým tempem a informace, co vidí, se dočtou na tabulích. Dospělý zaplatí 160 Kč, senioři, mládež do 24 let a hendikepování 130 Kč a děti od 7 do 17 let 50 Kč. PREHISTORICKÝ AUTOMAT NA WC V areálu se vstupem z nádvoří je obchůdek s dárkovými předměty i čokoládovna. Některé čokoládové bonbony mají cenu za kus a jiné jsou na váhu. Koupila jsem každé čtyři bonbóny, které vyšly dohromady na 275 Kč. Když jsem po prohlídce chvátala na záchod, kde byl prehistorický „automat“ (viz. fotogalerie) na 10 Kč, které jsem neměla, tak jsem valila měnit do čokoládovny, kde jsem dostala na toaletu žeton ve váze 10 Kč, protože jsem si u nich zakoupila čokoládu. Vzpomínala jsem na Řím, kde měli záchody na karty, za což bych byla vděčná…
Dnes je tomu přesně pětatřicet let, co přijal biskupské svěcení dnes již emeritní biskup Vojtěch Cikrle. Tuto životní událost si připomíná spolu s věřícími v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně na Petrově děkovnou bohoslužbou. Podrobná reportáž bude ve středu zveřejněna v Katolickém týdeníku, kde bude s jubilantem i menší rozhovor na straně brněnské diecéze. Jsem vděčná za všechny okamžiky, kdy jsem se s panem biskupem mohla setkávat jako novinářka a fotografka pro různé noviny. Posledních pět let potom především z pozice zpravodajky Katolického týdeníku z brněnské diecéze.
Tento rozhovor jsem s panem biskupem vedla právě pro Katolický týdeník před několika lety:
Chtěl jsem být závodníkem Dětství prožil bez tatínka, kterého od něj násilně odtrhl komunistický režim. Kvůli víře nemohl studovat, proto se vyučil slévačem a stal se na několik let dělníkem. Později přesto odmaturoval na večerní průmyslovce a pokračoval ve studiu na teologické fakultě. Po třinácti letech v kněžské službě byl papežem Janem Pavlem II. jmenován brněnským biskupem. Dnes je Mons. Vojtěch Cikrle nejdéle sloužícím biskupem v historii brněnské diecéze a letos také nejdéle sloužícím biskupem u nás – v březnu si bude připomínat 35. výročí biskupského svěcení.
Narodil jste se rok po válce a ve vašich třech letech vám komunistický režim odvedl tatínka do vězení. Kde pracoval, jak byl aktivní, že se to soudruhům nelíbilo? Tatínek byl stejně jako jeho otec a strýc textilním mistrem. Po únoru 1948 se stal členem skupiny, která rozšiřovala protikomunistické tiskoviny. Pamatujete si z raného dětství, jak jste prožíval coby malý chlapec skutečnost, že s vámi najednou z ničeho nic tatínek nebyl? Jako tříletý jsem byl příliš malý na to, abych chápal, co znamená odloučení na šestnáct let, na které byl tatínek odsouzený, a všechny další souvislosti s tím spojené. Ale už jsem vnímal, jak tato situace dopadala na maminku, sourozence a příbuzné, s nimiž jsem byl v kontaktu. Pro mě se to stalo problémem až později, když ostatní kluci měli tatínky a já ne. A měli tatínky jiné, „normálně oblečené“. Ten můj, jak si jej pamatuji z první čtvrthodinové návštěvy ve vězení, byl nakrátko ostříhaný, měl vpadlé oči a vězeňské hadry na něm doslova visely. Kvůli trvalému hladovění tehdy vážil jen třiatřicet kilo. Byla maminka v době, kdy se tatínek ocitl v kriminále, zaměstnaná? Maminka do zaměstnání nikdy nechodila, pomáhala své sestře s krejčovstvím, vychovávala nás tři kluky a měla na starost domácnost s poměrně velkou zahradou s jahodami, salátem, okurkami a dalšími plodinami, které byly jediným zdrojem všech jejích příjmů. Až později začala dostávat přídavky na děti. Zůstala sama s dětmi ve věku osmatřiceti let. Jak tuto nesmírně psychicky i ekonomicky těžkou situaci zvládala? S vypětím všech sil a ve velkém hmotném nedostatku. Zatímco my tři kluci jsme vždy měli základní potraviny, později jsem se dozvěděl, že ona někdy hladověla. Pamatuji si na jeden slavnostní oběd, kdy jsme měli všichni dohromady jeden špekáček rozdělený na čtyři díly, a k tomu velké množství brambor. Od té doby patří uzenina a brambory k mým oblíbeným jídlům. Přesto nás tři kluky dokázala maminka nenásilně vést k důvěře v Boha, o kterého se sama opírala. A mnoho dobrodinců, kteří nás ve farnosti nezištně podporovali, kladli, aniž to věděli, nevyslovenou otázku: Chceš mít také podíl na něčem dobrém? Jak máte v paměti uchované vzpomínky na dětství a dospívání? Čemu jste se věnoval ve volném čase, jaké jste měl koníčky, co vás bavilo? Asi jako každý kluk, který vyrůstal v místě slavného závodního okruhu, jsem si přál být automobilovým nebo motocyklovým závodníkem. Když si bratr koupil ojetou JAWU 250, poznával jsem s ní širší okolí i celou republiku a zkoušel její limity. Později, když se vrátil z vězení bratr maminky, můj strýc a zároveň křestní kmotr, snažil se mi nahradit tátu a brával mne na atletiku a na hvězdárnu. Tam ve mně probudil celoživotní vztah a lásku ke sportu, k astronomii i filozofickým otázkám s vesmírem spojenými. Byl jsem členem party mladých lidí kolem kostela, na kůru jsem o Vánocích hrál na housle a na klarinet. S hudební skupinou jsem také jezdíval hrát po zábavách. Po všech těchto stránkách jsem měl bohatý život. Svým způsobem jste ale v době svého dětství a dospívání byl z pohledu dnešní mládeže lůzr. Měl jste cejch otce ve vězení a byla to doba, která příliš nepřála těm, kdo byli veřejně praktikujícími katolíky. Dali vám to spolužáci a pedagogové ve škole nějak pocítit? Nebyl jste šikanován a ponižován? A víte, že jsem se jako lůzr nikdy necítil? Samozřejmě ve školství i v celé společnosti byl tlak proti nepřátelům režimu i proti náboženství stále přítomný, ale na rozdíl od svých starších bratrů, kteří šikanu a zesměšňování zažili osobně, jsem se s ní prakticky nesetkal. S jedním učitelem, který mého o čtyři roky staršího bratra zesměšňoval před celou třídou, že jeho táta je zločinec a zlý člověk, který nikomu nepřeje štěstí, jsem později pracoval na dálnici a poznal jsem, že to není úplně špatný člověk, ale že byl tehdy „opilý“ třídní nenávistí a třídním bojem, jak jej měli učitelé hlásat. Tehdy, kdy se to stalo, přišel bratr ze školy, chodil jak bludná duše a tři dny s ním nebyla řeč. Když konečně řekl, co zažil, maminka šla na třídní schůzce za dotyčným učitelem a řekla mu, že to, co řekl synovi, bolelo i ji a doma jsme se za tohoto učitele společně pomodlili. Jiná rovina byla samozřejmě otázka možností studovat a další věci, které režim věřícím neumožňoval. Například? Třeba to, že tatínek byl kromě šestnácti let komunistického vězení odsouzen také ke ztrátě veškerého majetku a občanských práv, což znamenalo, že polovina našeho domu a zahrady propadla státu. Tak jsem po vyučení slévačem svou prací vydělával na to, abych od státu nedělitelnou ideální polovinu domu odkoupil zpět do našeho vlastnictví, k čemuž také po nějaké době došlo. Ztrátu občanských práv jsme tatínkovi ale záviděli, protože nesměl chodit k volbám. Pomáhala vám víra v Boha překonávat všechny životní těžkosti? Bez víry, rodiny, farnosti a lidí, kteří nám pomáhali, by se v mém životě asi vše odvíjelo zcela jinak. Vyučil jste se slévačem a později odmaturoval na večerní Střední škole pro pracující v Brně. Pracoval jste jako dělník ve Šmeralových závodech, brněnské Zbrojovce i na stavbě dálnice Praha-Brno. Bylo toto období nějak stěžejní pro váš další život? Co jste si z této doby odnesl do své kněžské a později biskupské služby? Všechno. Všechno mě nějakým způsobem ovlivňovalo a jsem za to Bohu vděčný. Říká se, že Bůh si každého ke kněžství povolává zcela jasným způsobem. Můžete prozradit, jak to bylo u vás? Povolání, i když vykazuje podobné rysy, je vždy individuální a patří k němu také něco, co by se dalo nazvat tajemství, které nemusí mít racionální vysvětlení. O kněžství jsem začal přemýšlet už před nástupem na vojnu a potom hlavně během ní. Jak už jsem říkal, byli jsme během dlouhých let tatínkova vězení odkázáni na pomoc okolí a ta přicházela převážně od věřících lidí. Brali pomoc bližnímu jako samozřejmost. Od té doby jsem toužil nějakým způsobem sloužit ostatním také já. Dlouho jsem hledal vhodné povolání a postupně jsem všechna ostatní vyřazoval, protože jsem si uvědomoval, že v nich bych nesloužil ostatním, ale celé by to sloužilo mně. A pak jsem poznal společenství mladých kněží, mezi které patřil i můj bratr, a cítil jsem, že je mi blízké. Po třinácti letech v kněžské službě vás papež jmenoval biskupem. Tušil jste v té době, do čeho vlastně jdete? Velmi nejasně. V Brně byl navíc biskupský stolec po smrti pana biskupa Karla Skoupého osmnáct let neobsazen, takže v budování biskupského úřadu nebylo na co navázat, byl jsem ve všem naprostý začátečník. Navíc jsem se stal biskupem ve zcela změněné společenské situaci, která nabízela množství nových možností svobodného života církve. Mnoho času bylo také nutné věnovat rozhovorům a řešením situace těch, kteří přijali v totalitě různá svěcení v tajnosti. Patříte mezi nejmladší vysvěcené biskupy a ty, kdo v této službě slouží nejdéle. Co bylo pro vás za těch pětatřicet let nejtěžší? V každé době a někdy každý den něco jiného. Mnohdy jsem zakoušel bezradnost, ale také Boží pomoc a účinnost modliteb mnoha lidí, kterým za ně děkuji. A prosím, aby se za své představené a kněze modlit neustávali. A nač naopak vzpomínáte nejraději? Z čeho máte radost, co se povedlo? Radostí biskupa je setkávání s dobrými lidmi a udělování svátostí. Co se povedlo nebo naopak nepovedlo, budou většinou hodnotit příští generace, protože i zdánlivě povedené věci se někdy ukáží jako nešťastné. A naopak. Díky své funkci jste se setkal se spoustou velmi zajímavých osobností z církevního i veřejného života. Na která z těchto setkání rád vzpomínáte a proč? Určitě nejsilnějším zážitkem byla návštěva papeže Benedikta XVI. v Brně. Bylo to mým velkým přáním, které se v roce 2009 splnilo. Svatý otec promlouval na tuřanském letišti o naději, o kterou touží každýčlověk opřít svou budoucnost, a o nutnosti zaměřovat svou svobodu k dobru. Je něco, čemu byste se rád coby emeritní biskup věnoval, nač jste dříve neměl čas? Biskup by měl být nějakým způsobem ve službě neustále.Na tom nic nemění ani fakt, jestli je diecézním nebo emeritním biskupem. Emeritní biskup neodchází do penze, ale opouští úřad. Stále jezdím biřmovat nebo na jiné liturgické akce, snažím se roztřídit písemnosti a další materiály, které se během let nahromadily, jako biskupský vikář pro duchovní život kněží a jáhnů se s nimi s radostí setkávám v jiné pozici než jako ten, který o nich rozhoduje… Brněnský emeritní biskup Mons. Vojtěch Cikrle se narodil 20. 8. 1946 v obci Bosonohy, což je dnes městská část Brna. Kvůli víře nemohl studovat, proto se vyučil slévačem a až později při práci odmaturoval na večerní Střední škole pro pracující v Brně. Na kněze byl vysvěcen 27. 6. 1976. V letech 1976 – 1982 působil jako duchovní v Jaroměřicích nad Rokytnou, Jihlavě, Znojmě, Slavkově u Brna, Velkých Němčicích a ve Starovicích. V letech 1982 – 1990 byl prefektem a později rektorem v Kněžském semináři v Litoměřicích. 14. 2. 1990 ho papež Jan Pavel II. jmenoval 13. sídelním biskupem brněnské diecéze. Biskupské svěcení přijal 31. 3. 1990 z rukou olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka. Při České biskupské konferenci (ČBK) je členem Komise pro kněžstvo a členem Liturgické komise. V letech 1990 až 2022 vysvětil 252 kněží. Je hlavním světitelem brněnských pomocných biskupů Petra Esterky a Pavla Konzbula a spolusvětitelem dalších sedmi biskupů. Patří mezi něnapříklad současný vídeňský arcibiskup Christoph kardinál Schönborn nebo pražský arcibiskup Mons. Jan Graubner. Vysvětil přes padesát novostaveb kostelů a kaplí, nový klášter sester klarisek a několik nových duchovních center. V diecézi udělil svátost biřmování téměř 150 tisícům lidí. V roce 2009 přivítal v Brně Svatého otce Benedikta XVI., coby prvního papeže, který navštívil brněnskou diecézi. Od konce devadesátých let minulého století se aktivně věnuje tiskovému apoštolátu a do letošního roku vydal dvě desítky knih.
A perlička na závěr: Biskup Vojtěch Cikrle v mládí hrával a zpíval v kapele, která doprovázela zábavy a plesy. Jako kluk chodil „do houslí“, dodnes hraje výborně na kytaru, a to i klasiku. Hraje také na klavír, flétnu, banjo, klarinet, okarínu a v 77 letech se naučil hrát na čtyřstrunné ukulele a kalimbu.
Původně jsem chtěla poslední den pobytu v Římě vyrazit ještě jednou fotit pohledy na město z Janiculského pahorku, kde je Garibaldiho památník. Nakonec ale vše bylo jinak. Po předchozím výšlapu s kámoškou Blankou jsem byla docela zničená, a tak jsem se rozhodla prožít odpočinkový den a potom se jen už sbalit, připravit na cestu a brzy zalehnout, protože jsem měla druhý den vstávat ve tři hodiny ráno, abych se včas dostala na letiště. LOUČENÍ SE SANTA MARIA MAGGIORE Trošku jsem si pospala, rozepsala jeden článek pro Katolický týdeník, abych toho potom o víkendu neměla tolik a vyrazila do ulic na rozlučkovou obchůzku městem. Prošla jsem, stejně jako každý den mého pobytu v Římě, vlakovým nádražím Termini, který mi obchody a nejrůznějšími kavárnami připomínal průchod brněnské Vaňkovky směrem k autobusovému nádraží Zvonařka a poté šla okolo baziliky Santa Maria Maggiore, kam jsem ještě jednou zašla – potřetí při mé návštěvě Říma. U vchodu před bezpečnostními rámy téměř nikdo nebyl, tak jsem se dovnitř dostala i tentokrát bez čekání. A měla jsem štěstí. Za chvilku po mém příchodu začínala mše svatá a potom jsem ještě zašla do boční kaple na adoraci, kde bylo stále plno, protože tam bylo jen pár míst. PICCOLO GELATO Poté jsem se pomaličku vydala k Fontáně di Trevi, protože jsem si chtěla dát na rozloučenou s Římem Cacio e pepe s lanýžem. Tato restaurace se nachází jen pár desítek metrů – možná sto metrů od fontány, ale přitom je tam prázdno – viz. fotky ve fotogalerii. Přišla jsem ale brzy. Číšník, co čučel před vchodem do mobilu, tvrdil, že otvírají až ve dvě. A tak jsem si zašla do jedné uličky vedoucí k fontáně na něco jako pannini s mortadelou, ale pannini to nebylo. Prostě takový nějaký světlý italský chleba, který ohřála obsluha na grilu. To jsem měla místo snídaně a pak jsem to korunovala piccolo gelato. Ta zmrzlina ale nebyla vůbec malá. Byl to pořádný kopec a opět byla vynikající. No a potom jsem zevlovala a sledovala cvrkot okolo fontány. V jednom okamžiku tam borec padl na kolena a požádal svou přítelkyni za dohledu snad stovek lidí o ruku. Sklidil za to obrovský potlesk. Já si jen říkala, že když byla žádost o ruku tak velkolepá a na tak profláklém místě, aby jim to hlavně vydrželo na furt – na celý život. Bylo po půl druhé a já šla omrknout, co se děje v restauraci, kam jsem měla namířeno. No a představte si, že už byla otevřená! Pikolík kecal! Opět potvrzení, že jen málokomu se dá věřit. Každopádně cacio e pepe bylo vynikající! A dala jsem si k tomu Limoncello Spritz, což je osvěžující koktejl s citronovým líkérem. Bylo to fakt moc moc dobré. No a potom jsem se už pomalu vracela do hotelu. NA LETIŠTĚ TAXÍKEM NEBO BUSEM? Ještě jsem neměla zcela vyřešené, jak se v brzkém ránu dostanu na letiště Ciampino. Na recepci hotelu jsem dostala inforamce, že mne tam služba odveze za 70 euro. Když jsem namítala, že taxíky u nádraží, které je vzdálené od hotelu jen 300 metrů, nabízí odvoz za 40, dostala jsem argument, že pojedu v noci a to je cena vyšší. Abych byla konkrétní, chtěla jsem odvoz na 4.00 hod. ráno. Zaskočila jsem si proto za taxíkaři k nádraží, za kolik by mne tam zavezli v tomto čase. No a dostala jsem odpověď, že za 50 euro. Tak jsem šla smlouvat na recepci, ale nepochodila jsem. Rozhodla jsem se, že zlodějinu podporovat nebudu, a když už bych musela jít na taxík k nádraží, že můžu jet rovnou autobusem, který má zastávku hned před nádražím směrem do města. Prošla jsem nádraží a našla stánek společnosti Terravision, s kterou jsem se z letiště nechala přepravit při příjezdu do Říma. Tam jsem si koupila lístek za 8 euro – přes web byl za sedm… Až když jsem zaplatila, zjistila jsem, že je to tzv. free lístek bez rezervace do konkrétního busu. A já potřebovala odjet ve 4.00 hod. Vyrazila jsem proto na zastávku, kde zrovna postávali před jedním z autobusů řidiči a ti mně řekli, že přednostní nástup budou mít rezervace zakoupené on-line, a že mám přijít na zastávku aspoň o čtvrt hodiny dříve, abych se do autobusu dostala i bez rezervace. Tak z toho jsem měla zase docela nervy, abych se do busu dostala. Večer jsem si ještě i přes umělou inteligenci ověřovala, jestli je v noci a nad ránem otevřené nádraží Termini. A prý jo! No situace byla taková, že nebylo. V místech průchodu byla mříž, u které jsem zahlédla pár nešťastníků s kufry. Věděla jsem, že musím jít přes autobusové nádraží. Tam se projít dalo. Míjela jsem při cestě bezdomovce, kteří spali obyčejně namáčknutí na zeď nádraží. Vzhledem k tomu, že většina z nich spala, tak z mého pohledu nebyli nebezpeční. Strach jsem prožila, když jsem šla prázdnou ulicí cca. 300 metrů od hotelu k nádraží. No ale k autobusové zastávce před Termini jsem se dostala v pohodě a bez komplikací. Byla jsem tam 20 minut před odjezdem a už na zastávce čekal chumel lidí. Většina v mobilech třímala QR kódy s lístky koupenými on-line a tedy i s rezervací. Já měla jen svůj papírový – tzv. free na všechny spoje, ale bez místenky. Zase jsem se nervovala, abych se dostala do autobusu. Zhruba deset minut před odjezdem k nám nakráčela koordinátorka přepravy a vytvořila dvě řady čekajících na letiště Ciampino a Fiumicino. Čekali tam ale i lidé bez žádného lístku a těm koordinátorka řekla, že musí čekat bokem, a jestli bude místo, tak jim prodá lístek. Když to zkrátím, dostala jsem se se svým papírovým lístkem bez rezervace do autobusu jako první. To jsem si oddechla! No a pár lidí se do busu nedostalo. Na letišti v Bratislavě pro mne do sedmi minut přijelo auto, které mne podle dohody odvezlo na parkoviště, kde jsem měla svou blešku. V 11 hodin už jsem si nakupovala kousek od domova zásoby a po návratu začala prát první pračku z cest. No a další den už jela za reportáží a vlastně plynule naskočila do reality každodenních úkolů, starostí a povinností.
ŽIVOT ZTRPČUJÍCÍ PUCHÝŘ NA NOZE Na jednu věc jsem zapomněla. V Římě se mně snad už druhý nebo třetí den mého pochodování po dlažbě Věčného města udělal na prstu vedle palce na levé noze z boku puchýř. Nic jsem s ním nedělala, protože jsem měla v mozku zafixované, že se nesmí propichovat. Myslela jsem, že záhy praskne, ale s přibývajícími dny nepraskl, jen se stále více nafukoval a bolel jako čert. Chodit jsme sice mohla, ale bez bolesti to nebylo. Prst se dost ozýval i při zpáteční cestě v letadle, tak jsem zvažovala, jestli se zrovna nezastavit při cestě domů v hodonínské nemocnici. Nakonec jsem v sobě tuto myšlenku pohřbila, protože jsem si dovedla představit, jak by se na mne v nemocnici dívali, kdybych jím řekla, že tam jdu s puchýřem. No ale puchýř se znovu ozval doma. Nedalo mně to a zavolala jsem kámošce, která je vrchní v nemoci a ta mně řekla, abych hned zajela na polikliniku. Že je třeba, aby mně to propíchli a dali na to nějakou hojivou mřížku. Tak se stalo, ale prst bolí furt, tak uvidím, co bude dál. Bylo by super, kdybych někdy měla své cestování bez takových a jiných zdravotních problémů. Jedno je ale jisté. Zážitky a poznatky z cestování nám nikdo nevezme a jsou velmi cenné. Nikdy nevíme, kdy nám nějaká vyšší síla zavře hranice, jak to bylo v dobách komunismu, anebo docela nedávno v době covidové, kdy byli lidi násilím a vydíráním tlačeni do očkování, protože bez něj nebylo možné vycestovat.
Jedním z mých snů při návštěvě Říma bylo, abych se prošla po starobylé cestě Via Appia Antica. Tento sen se mně podařilo splnit díky dlouholeté kamarádce Blance, která už v Itálii žije více než dvacet let. Dnešní fyzicky náročný den jsme ale začaly ráno v cukrárně Blančina manžela Adriana, kde jsme si pochutnaly na výborné kávě a dobrotách, které napekl Adriano. Jak jistě všichni ví, tak se dnes slavil svátek sv. Josefa, což je v Itálii Den otců. No a údajně typickou sladkostí k této oslavě je dobrota ve fotogalerii, která se jmenuje zepole. Poté jsme s Blankou vyrazily metrem do Baziliky sv. Pavla za hradbami, kde jsme v modlitbách myslely na mnoho známých a všechny rodinné příslušníky. Dalším cílem našeho dnešního putování byla Via Appia Antica. Přiznám se bez mučení, že nebylo vůbec snadné dorazit do míst za Římem a najít tuto starověkou římskou silnici spojující Řím s Brindisim, kde byl jeden z nejvýznamnějších přístavů starověké Itálie. Silnici Římané postavili koncem 4. až 3. století před naším letopočtem a měla ve starověkém světě obrovský ekonomický, vojenský i kulturí dopad pro římskou společost. No a my jsme po ní dnes s Blankou našlapaly pěkných pár kilometrů, přičemž naše putování skončilo u katakomb, kam jsme se ale už nedostaly. Celkem jsme dnes společně udělaly 20 978 kroků, což je 11,7 kilometru. Hlavně nám ale spolu bylo dobře a vydržely bychom si vykládat klidně ještě několik dnů, což ale není možné, a tak to necháme na léto až Blanka přijede domů a prázdniny.
